logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WALTER ZETTL

Verlassene Heimat


Gras auf dem Weg... verfallene Häuser...
Rauch steigt nimmer auf überm Dorf.
Nur am Kirchhof ruhen die Toten.
Die Weide entbehrt ihr friedsam Geläut.
Abendrot verglüht hinter schwarzen Wäldern.
Einsam ragen die Berge.
Kühle zieht her vom Ufer des Bachs
Und kein Wanderer mehr,
den sie erquickt.

Opuštěný domov


Tráva v cestě... rozpadlá stavení...
Žádný kouř nestoupá nade vsí.
Jen na hřbitově dál mrtví spí.
Z pastvin tu neuslyšíš ani zvuk.
Večer dohořívá za černými lesy.
A hory ční tak samy.
Chladem táhne od potoka.
A není poutníka,
jehož by osvěžil.

Das Neubistritzer Bergland, s. 21

* * *


Weiden ohne Geläut.
Gras am Weg
Verfallene Häuser.
Kein Rausch über dem Dorf.
Von der Widra
zieht wie einst
die Kühle herauf.

* * *


Pastviny beze zvuku.
Tráva v cestě.
Rozpadlé domy.
Nade vsí ani dým.
Jen od Vydry
jak dřív
táhne chladem.

Hoam!, 1978, s. 887

Abschied von Šumava


I. Die Widra

Heimat ist, wo man anfängt...
(T.S. Eliot)

Erwartung und heitere Ungeduld waren meine
Begleiter
in die Sommermonate der Kindheit. Der düstere Wald
und das Rauschen der Widra waren vertraut mir,
wie die am Abend mit Schaudern gehörten
Geschichten:
vom Mann, der am Rotmoos, mit dem Kopf unterm
Arm,
spät Heimkehrende erschreckte; vom Stilzel, dem
Rosshirt.
der sich erhängt hat, dann Wanderer narrte und
vom richtigen Weg abbrachte; von armen Seelen,
die nachts, wo der Feldweg nach der Ebenwies
abzweigte,
auf den Totenbrettern als Irrlichter warteten auf ihre
Erlösung;
von den drei versteinerten Tannen, an denen
im Böhmerwald Jesus verbrannt ist;
von einem aus der Verwandschaft, den die
Schwermut
befiel und der mit dem Strick in den Wald ging, wie
die Männer
ihn suchten, und wer ihn vom Ast schnitt. Seltsam,
was sich auf der neuen Straße begab, bevor noch
die Brücke
über die Widra gebaut war: Dazu muss gesagt sein,
dass Bettler und vagierendes Volk gern in den
Böhmerwald
kamen. Kostleute nannte man sie, sassen mit am
Tisch,
erhielten Quartier für einige Tage, und man gab
ihnen
noch Zehrung mit auf den Weg. Bis auf einen, soweit
ich es denke.
Schmutzig, verlaust und den Bart verfilzt, bekam er
vor dem Haus seine Mahlzeit und man bot ihm nur
Stall
oder Scheune als Schlafstätte an, was er hochmütig
ausschlug. Aus Rache dafür brach er, um den Segen
für die Ernte zu schmälern, zornig die Feldkreuze ab.
"Wie der Herrgott am Kreuz wird er sterben", wurde
ihm
oft prophezeit. Und so geschah es denn auch. Mitten
im Winter fand man ihn nackt auf der neuen Straße
mit ausgebreiteten Armen, die Füße gekreuzt, neben
verkohltem Geäst im Schnee. -- Als am wärmenden
Feuer
das Ungeziefer in seinem Gewand sich zu regen
begann,
zog er aus, Stück für Stück, um über der Flamme
die Läuse
zu rösten, und so erfror er, meinten berechnende
Leute. -

Im Gebiet des Altstadler Gerichtes, das einstmals
den künischen
Freisassen gehörte, hießen, in jedem Haus fast, uns
Verwandte
willkommen. So am Hof von Groß-Babylon auch.
Stolz lag er da,
Inmitten von saftigen Wiesen und ertragreichen
Feldern. Im Garten
blühten die Rosen, wie man sonst im ganzen
Waldhwozd
kaum antraf. Auch die Obstbäume wuchsen hier
besser
als bei andern Gehöften, wo man mit den kleinen
bitteren
Vogelkirschen und den Holzäpfeln sich musste
begnügen. Auch das Vieh
gedieh, so dass Milch un Butter nie fehlten. Soweit
das Auge
vom Kiesleiten aus blickte, gehörten die
hochstämmigen
Wälder zu diesem Besitz. Es hieß, ein Urahn mit
seinem Weibe
hätten die heilige Hostie den Kühen mit dem Heu
vorgeworfen,
in den Wiesen und in den Feldern vergraben.
Verdammt nach dem Tod, mussten sie als
kohlschwarze Kitzlein
nunmehr ihr Unwesen treiben. So stark war der
Glaube und der Neid
ihrer Nachbarn. In Groß-Babylons schöner Stube
hingen
Bilder von jenen aus der Verwandschaft, die es
draußen
im Leben zu etwas gebracht: Glasfabrikanten, ein
Statthalter
in Prag, ein Konsul in China und ein sächsischer
General.
Doch im Raum nebenan hauste, verborgen vor den
Augen
der Fremden, still eine Irre. Wenn alle nach Tisch
hinaus
auf die Felder gegangen, sah ich sie manchmal, vor
dem Haus
mit Bedacht kleine Holzspäne und Strohhalme
sammeln.
Wenn sie aufsah, huschte die Spur eines Lächelns
über ihr sonst so starres Gesicht, ihr Blick war
weit fort, vielleicht dort, wo sie aufgehört hatte zu
leben.

Die Urgroßmutter hatte für alle ein gütiges Wort. Ich
seh noch
vor mir ihre Stube und im Schrank die alten
böhmischen Gläser: eines weiß wie Opal, den
rubinroten
Krug und Fläschlein mit den Leidenswerkzeugen
des Herrn,
oben am Kreuz den Hahn, der, nach dem dreifachen
Verrat
Petri, zum zweiten Mal krähte. Auf dem Tisch die
Nachfolge Christi
des Thomas von Kempis. In ihr waren von vier
Generationen
die Geburts- und Todesdaten auf den Vorsatzblättern
verzeichnet.

Einmal übernachteten wir in der bemalten Stube des
Balthasarhofes.
Die vom Mondschein erhellten Jagdszenen und
Legenden der Heiligen,
Gunther und Prokop, verscheuchten den Schlaf mir.
Mittags
konnte ich kaum vom geschnitzten Heiland am
Kreuze meine Blicke
abwenden. Er schien mir noch größer als mein
Onkel, der unter ihm
sass und Tischgebet vorsprach. Und ich fragte,
ob gar
die blauen Forellen, die man den Gästen zu Ehren,
und weil es
gerade ein Freitag, auftrug, aus dem See Genezareth
stammen.

Das Johannisbrot, das der Krämer verkaufte, war für
mich eine Botschaft
aus biblischem Land, so dass ichs mit Andacht
verzehrte.
Zur Kirchweih: zu Jakob und zu Bartholomäus,
zu Maria Schnee und am Rehberger Frautag erschien
der ganze Böhmerwald mir als das Heilige Land:
Kirchenfahnen
im Wind, Weihrauch, Litaneien und frommer Gesang,
aber auch Lebkuchenreiter und Fässer voll saftiger
Gurken aus Znaim.

Auf der Vorderwaid stieg ich hinauf zur verfallenen
Hütte
des Hirten, in der Brombeeren wucherten. Doch wenn
auf warmen Gestein eine Natter sich sonnte, nahm
ich
angstvoll Reißaus. Zu den alten Schächten der Gold-
und Silberbergwerke ging mit anderen Kindern,
und wir warfen
Steine hinab, die ins Unendliche fielen, und wo unser
Rufen:
"Wo bist du? Wo bist du? Wo -- wo -?"
brach in vielfachem Echo.

Abends schwirrten die Schwalben aus ihren Nestern
unter
dem Vordach. Wenn die letzte Sense gedengelt, im
Stall
nur leise das Klirren der Ketten und das dumpfe
Raunen
der Kühe vernehmbar, stieg langsam der Nebel
herauf.
Den Klöppel der winzigen Mühle, die wir tagsüber
am Bache
gebaut, hörte ich bis in die Nacht, und den Brunnen
vorm Haus und im Tale weit unten das Rauschen der
Widra.

In jedem Jahr kam dann der Abschied, und selbst
die Gewissheit, wiederzukehren, machte mir diesen
nicht leichter.
Nach der Zeit, die ich in Wundern verlebte, fielen
der Wald
und die Berge dem Alltag anheim, und der erdrückte
die Freude
ebenso wie die Trauer. Denn was ich mitnahm, fehlte
dem,
der zurückblieb, und wenn ichs im nächsten Jahr
wieder
zurücktrug, war niemand mehr da, der es annehmen
wollte.

II. Der versäumte Abschied

Über das große Wasser wird der Krieg kommen,
und die eisernen Rosse werden Böhmens Erde
zerstampfen.

Zweimal wird das Böhmerland gesiebt werden.
Das erste Mal bleiben nur so viel Deutsche,
wie unter einer Eiche Platz haben.

(Aus den Weissagungen des blinden Jünglings von
Prag, 14. Jahrhundert)

Nach dem Einmarsch der deutschen Soldaten, von
denen
kaum einer sich in den Waldhwozd verirrte,
ging unsere Fahrt in die Heimat nimmermehr über
Gmünd,
Budweis, Horaždowitz-Babin. Die Stationen
hießen nun: Linz, Passau und Bayerisch-Eisenstein.
Es gab keine Grenze mehr wie damals in
Böhmisch-Wielands,
Als es noch Česke Velenice geheißen hat und
tschechische
Zöllner mit mürrischen Sorgfalt Koffer und Rucksack
durchsuchten. Dennoch waren der Menschenschlag
und auch die Landschaft, hüben wie drüben, die
gleichen.
Nun kam man von draußen herein und spürte am
Reden und an der Scheu, sich zu geben, ja selbst wie
die Höfe
dastanden, ohne dass die Hütten vor ihnen sich
duckten:
man war wieder daheim! Im Grunde war es nicht
mehr
als ein Umweg, um sich wieder zu Hause zu finden.
Die "neue Zeit" änderte schnell die alte Vertrautheit:
Der Kienspan kam ab und mit ihm das Erzählen von
Schauergeschichten.
Die Jungen wurden Soldaten im Altreich, die
Holzknechte
fanden beim Autobahnbau und in Rüstungsfabriken
Arbeit.
Im Urlaub trumpfen sie gern in den Wirtshäusern
auf
mit dem Geld, das sie draußen viel leichter
verdienten.
Neue Wörter kamen im Umlauf, so als schämte man
sich
der überlieferten Mundart. "Gott wird uns strafen
und ein großes
Unglück wird über uns kommen", meinten einige
Alte. Und es kam auch,
brachte Sorge und Trauer bis in die entlegenste
Einschicht. Aber vorerst blieb es noch friedlich im
Waldhwozd.
Selbst die kriegsgefangenen Ukrainer fühlten sich
bald
wie daheim und sassen am Tisch mit. Als aber aus
Schlesien
der erste Flüchlingszug eintraf, brachte er Nachricht
von Verwüstung und Kriegsnot, die man bisher
nur teilnahmslos fern im Feindesland geahnt hat.
In der Zeit, da von einem Wehrmachtsbericht zum
andern
die Grenzen Großdeutschlands immer mehr sich
verengten,
kam eines Abends ein unheimlicher Zug
ausgemergelter
Menschen in Unterreichenstein an. Es war Ende April
und erst spät wird es ihm Böhmerwald Frühling.
So froren sie in ihren zerschlissenen gestreiften
Gewändern,
dass Gott sich erbarm. Da war auch das Mitgefühl
stärker
als die Angst vor den Wächtern mit dem Totenkopf
auf den Mützen
und vor den gestiefelten Weibern, die auch zur
Eskorte gehörten.
Man bot den Hungernden Brot, eine Schüssel
wärmender Suppe
und brachte Decken und Stroh, damit diese
Ausgestoßenen nicht
die Nacht auf dem nackten Boden müssten
verbringen.
Schon im Morgengrauen brachen sie auf und zogen
weiter nach Westen.
Zurück blieb die beklemmende Ahnung: Bald fällt
auch über uns
ein gleiches Verhängnis herein, dann sei der Herrgott
uns gnädig.

Mit den Fahnenjunkern aus Prag, die, forsch und
adrett, hernach
in dem Städtchen Quartier nehmen, kehrte die
Täuschung zurück,
es bliebe ohnehin alles beim alten. Das arglose
Singen der Knaben
und die knappen Befehle machten ihnen und der
Bevölkerung Mut.
Als auch die jungen Soldaten weiter nach Westen
gezogen, wurde es
sonderbar still. Nur in der Ferne tauchten einzelne
Flugzeuge auf.
Dann kam das Rasseln der Panzern näher und näher.
Sie mähten
die Bäume um wie Halme zur Schnittzeit und schoben
die hastig
errichteten Sperren wie Spielzeug zur Seite. Am
siebenten Mai
sah ich von der Ebenwies zu, wie der Krieg in
Groß-Babylon ausging.
Ein paar deutsche Soldaten, die umsonst am
Funkgerät hatten gewartet,
Liefen hinein in den Wald, und von der anderen Seite
brachen
drei Tanks aus dem Dickicht, mit dem weißen
fünfzackigen Stern gezeichnet,
dem Drudenfuß, wie man ihn auf die Tür der
Schlafkammern malte.
Da dies alles sich zutrug, legte noch einmal der
Schnee
auf Blüten und Knospen. Auch kein Vogel war mehr
zu hören.
Als meiner todkranken Schwester die Mutter vom
Ende des Krieges
erzählte, war ihre Antwort: "Ich habe jetzt nur an
das Sterben zu denken."

Zu Himmelfahrt Christi stießen die Männer zum
Abschied die Totentruhe
dreimal auf der Türstaffel auf, bevor man sie auf
den mit Frühlingsblumen
und Reisig geschmückten Wagen emporhob, vor den
ein Paar Rappen
gespannt waren, zurückgelassen vom Troß der
deutschen Soldaten.
Noch einmal nahm man den uralten Kirchweg, der
durch den Wald
und entlang dem Wunderbach führte bis hinunter
zur Widra. Die Sonne
brach durchs Geäst und es jubilierten die Vögel. Am
Eingang zum Städtchen
erwartete der Priester den traurigen Zug. Am
Hauptplatz beim Nepomukbrunnen
hielten die amerikanischen Soldaten im
Baseball-Spiel ein, bis die Orgel anhob
und der geistliche Herr im weißen Ornat das
"Asperges" zu singen begann.

Manchmal kamen des Nachts noch versprengte
deutsche Soldaten.
Man gab ihnen Brot, Milch, ein Stück Fleisch, wenn
es da war,
für wenige Stunde ein Lager, bis sie vor
Tagesanbruch wieder
zurückhetzten in den schützenden Wald. Doch bald
bleiben auch sie aus.
Dafür streiften am hellichten Tag Banden herum, die
sich als Partisanen
oder Legionäre ausgaben. Sie nahmen das Wenige
weg, das den Bauern
von der Ablieferung blieb, schütteten die Milch
hinaus auf die Miststatt.
Zwei erschlagene Landser wurden in der Nähe von
Glaserwald gefunden.
Die Frau des Schaffers von Einöd wurde vor den
Augen ihrer drei
unmündigen Kinder erschossen. Männer bei Nacht
weggebracht
und nie mehr gesehen. Der Lehrer von Stubenbach
erhängte sich
mit seiner Frau auf dem Friedhof. Aus dem gleichen
Ort zwang man einen,
auf den Knien bis Markt Eisenstein zu rutschen, wo
er tot umfiel.
In den größeren Dörfern meinte man: "Sind wir nur
froh, dass nicht
die Russen gekommen!" Die amerikanischen Posten
hielten die Banden zurück.
Man legte gerne dafür ein Ei in den Khakihelm des
Sergeanten,
der in der Früh durch die Ortschaft kursierte. Um
das erhielten eben
die Flüchtlinge weniger, und man fühlte sich sicherer
als je zuvor.

Zum Feste Fronleichnam kam, wie es der Brauch war,
eine Prozession
mit der Statue der heiligen Jungfrau, von
blumenbekränzten Mädchen getragen,
von der Vorderwaid her in Unterreichenstein an.
Doch, gemäß dem Befehl
des amerikanischen Kommandanten, trieb man die
frommen Leute auseinander.
Da fragte beim Wirt "Zum römischen Kaiser" der
alte Betvater an,
ob er die heilige Jungfrau bis nach der Messe
einstellen könnte.
"Ich hab keinen Platz, sind ohnehin viel zu viel
Flüchtlinge
im Haus", wies er mürrisch ihn ab. Als die
Flüchtlinge nicht lang darauf
ins Lager abtransportiert wurden, war das nur der
Anfang.
Bald nachher kam an die ortsansässigen Deutschen
die Reihe.
Haus und Hof, alles an Hab und Gut mussten sie
lassen, bis auf das
was ein jeder mit sich tragen konnte. Der Herrgott
am Kreuz
blieb verwaist in der unversperrten Stube zurück.
Tag und Nacht
brüllte vor Hunger und Durst oder weil das volle
Euter
ihm wehtat, das Vieh in den Ställen, bis auch dieses
man forttrieb.

Weiden ohne Geläut.
Gras am Weg

Verfallene Häuser.
Kein Rausch über dem Dorf.

Von der Widra
zieht wie einst
die Kühle herauf.

III. Maria Schnee

Asperges me hyssopo, et mundabor:
lavabis me, et super nivem dealbabor.
(Psalm 51, 9)

Das Bild der Schwarzen Muttergottes von der
Ebenwies, das sich
auf die jüngste Tochter als Aussteuer immer vererbt
hatte, brachte
einer heimlich heraus. Mit den Leuten aus dem
Waldhwozd wanderten
auch der Rosshirte Stilzel und vom Rotmoos der
Mann aus, der den Kopf
unterm Arm trug. Wer weiß, wo der schwarze Bock
und die Geiß
von Groß-Babylon hin sind? Schon einmal hatte man
sie verbannt
ins vermoorte Seegefilde bei Widrabruck oder, wie
andere
sagten, in den Schwarzen See, ins Riesengebirge,
nach Tirol
oder gar in einen See nach Italien. Vielleicht kehrten
dorthin zurück, da der dritte Meier, der sie hätte
sollen
erlösen, schon mit fünf Jahren starb. Er wurde
umsonst
in eine Wiege gelegt, aus dem Holze des Ahorn,der
beim Geierbusch wuchs.

Nun ist auch dieses Gehöft, wie die Häuser auf der
Waid, der Ebenwies
und im Stadeln, dem Erdboden gleichgemacht, und
nur noch
der Zwetschkenbaum am Teich, wo einmal der
Lettl-Hof stand,
trägt alle Jahre seine kleinen sauren Früchte. Die
Kinder
des letzten Bauers kehrten einmal zurück auf
verbotenen Wegen
und haben drei Zwetschken dem alten Vater
gebracht. Damals hat
der sonst immer fröhliche Mann geweint zum ersten
und letzten Male.

Ich selbst bin dreimal zurückgekehrt in den Wald.
Das erste Mal
habe ich die Trauer um das Verlorene verloren. Das
zweite Mal
suchte ich das Herz der Moldau und fand den See
"Lipenská
přehradní nádrž", der so weit ist, dass Schiffe
zwischen den neuen
Uferorten verkehren. Der riesige Staudamm hält
die Wasser der Moldau
wie eine andere Teufelsmauer zurück, die zwischen
dem Hirsch- und dem Kienberg der Gottseibeiuns
selbst aufgerichtet,
um die frommen Mönche vom Stift Hohenfurth zu
ertränken.
Beim dritten Male holte ich nach den versäumten
Abschied -
und das endgültig. Es war um das Fest "Panny Marie
Sněžné".
Als ich in Kašperské Hory in der Kirche
St. Margaretha
zur alten vertrauten Melodie den Priester das
"Asperges"
auf tschechisch anstimmen hörte, da wusste ich: Hier
bist du nicht mehr daheim!

Karges Land, einst den Vätern verheißen,
wer pflügt nun aus Deiner Erde die Steine?
Fällst nun wieder, wie vor der Zeit
des heiligen Gunther, zurück in die Wildnis.

Auch der Mann an dem Traktor,
im verschlissenen Mantel der Legionäre
wird hier seine Heimat nie finden,
nicht seine barfüßigen Kinder,
die dem Fremden die Händchen entgegenstrecken,
und nicht der Hirte, der in alte Zeltbahn
gehüllt, wie ein Hund hinter der Herde,
die niemand gehört, einhergeht.

Hätte die Agnes Miegel nur recht, als sie ein Jahr
nach dem Aufbruch
aus Ostpreußen, sich selbst zum Trost, an eine
Freundin, bei der Nachricht,
in ihrer Heimat sollen russische Jungbauern
angesiedelt werden,
aus dem Flüchtlingslager von Oksböl schrieb:

"...dann geht doch wieder der Pflug
über die wüsten Felder,
in leeren Dörfern werden Menschen wohnen,
Kinder geboren werden,
zwischen Wiesen und Äckern spielen
Vieh wird brüllen, Hähne werden krähen
- und die Erde wird leben..."

Als ich zum dritten Mal heimkehren wollte, kam ich
als Fremdling
zurück. Auch der Regen kann nicht die Erinnerung
und der Nebel nicht ihre Bilder verhüllen. Wenn
auch Brennessel
und Schafgarbe über den Steinen verfallener Häuser
wuchern,
bleiben wird das Rauschen der Widra.

Rozloučení se Šumavou


I. Vydra

Domov je tam, kde začínáme žít...
(T.S. Eliot)

Očekávání a blažená netrpělivost byly mými
průvodci
do letních měsíců dětství. Temný les
a šumění Vydry mi byly něčím tak důvěrně známým
jako s posvátným úděsem za večera slýchané
příběhy:
o muži tam na Rotmoos, s hlavou pod
paží,
děsícím opozdilce domů se vracející; o Stilzelovi, tom
pastevci koní,
který se oběsil, tropil si pak blázny z pocestných a
sváděl je z pravé stezky; o duších nebožtíků,
které v noci tam, kde polní cesta odbočovala k samotě
zvané Ebenwies,
sedávaly jako bludičky na umrlčích prknech a čekaly na své
vykoupení;
o třech zkamenělých jedlích, na kterých
v šumavském lese byl upálen Kristus;
o jednom z příbuzenstva, jehož přepadla
trudnomyslnost
a který šel s oprátkou do lesa, jak
ho mužští
hledali a kdo z nich ho odřízl od větve. Podivné je,
co se událo na nové silnici, ještě než byl postavený
most
přes Vydru: k tomu je třeba předeslat,
že žebráci a potulný národ vůbec se na
Šumavu
rádi obraceli. Říkalo se těm lidem, že jsou "na stravu", přisedali ke
stolu,
nakvartýrovali se na pár dnů a dostalo se
jim
ještě jídla na cestu. Až na jednoho, pokud
se pamatuju.
Byl celý špinavý, plný blech, vous spečený dotuha, dostal
před stavením najíst a byla mu ke spaní vykázána toliko
stáj
či stodola, což ovšem hrdě
odmítl. Na znamení pomsty přerazil pak, snad aby ubral požehnání
žním, ve svém hněvu několik polních křížů.
"Ten má umřít jako Pán Ježíš na kříži", prorokovali
mu
často. A tak se potom i stalo. Vprostřed
zimy našli ho docela nahého na nové silnici
s rukama rozpřaženýma, nohy zkříženy, vedle
zuhelnatělých větví ve sněhu. - Jak se zahřáta
ohněm
začala rojit ta hmyzí havěť v jeho
šatě,
kus po kuse je lovil a nad plameny pražil
veš po vši,
sám ale přitom zmrznul, mínili vypočítaví
lidé. --

Kam sahala stodůlecká rychta, co kdysi dávno náležela
králováckým
svobodným sedlákům, vítávali nás v každém stavení snad
nějací příbuzní.
Tak i na dvorci zvaném Velký Babylon.
Pyšně se rozkládal
uprostřed šťavnatých luk a úrodných
polí. V zahradě
kvetly růže, jaké byste jinak po celém
Královském hvozdu
sotva našli. I ovocným stromům se tu
dařilo líp
než při jiných selských staveních, kde se museli spokojit jen
tak leda trpkými
ptáčnicemi a pláňaty.
I dobytku
tu svědčilo, takže nebyla nouze o mléko ani máslo. Kam jen
oko
z hory Křemelné dohlédlo, patřily ty
lesy vysokých kmenů
k tomuto zboží. Říkalo se, že jeden z prapředků se
svou ženou
měli snad se senem dobytku
předhodit
svatou hostii, zakopanou tu v lukách a polích.
Prokleti po smrti, musili teď jako
sám uhel černá kůzlata
tropit po okolí své neplechy. Tak silná byla
víra a závist
jejich sousedů. V parádní světnici na Velkém Babylonu
visívaly
obrazy těch z příbuzenstva, kdo to
venku ve světě
za svého života někam dotáhli: sklářští podnikatelé, jeden pražský
místodržící,
jeden konzul někde v Číně a jeden saský
generál.
Místnost hned vedle obývala však tiše, skryta před cizíma
očima,
jedna pomatená. Když vstali ostatní po jídle od stolu
a šli ven
za polní prací, vídal jsem ji častokráte, jak sbírá před
domem
s úzkostlivou péčí drobné dřevěné špánky a také slaměná
stébla.
Když si je prohlížela, kmitla stopa úsměvu
její tváří, jinak tak strnulou, její pohled byl
někde daleko odtud, snad tam, kde měla přestat
žít.

Prababička měla pro každého laskavé slovo. Ještě
vidím před sebou
její světnici a ve skříni staré
české sklo: pohár bělostný jak opál,
rubínově rudý
džbán a malou lahvičku, uvnitř s nástroji Utrpení
Páně,
nahoře na kříži kohout, který po trojím
zapření
Petrově podruhé zakokrhal. Na stole
Následování Krista
od Tomáše Kempenského. Po čtyři
generace
byla čísi rukou zaznamenána data narození i úmrtí
na předsádce té knihy.

Jednou jsme přenocovali v malované světnici usedlosti
U Baltazarů.
Měsíčním světlem projasněné lovecké výjevy a
legendy ze života svatých
Vintíře a Prokopa zaplašovaly můj spánek.
V poledne
jsem sotva mohl odtrhnout od vyřezávaného Spasitele
na kříži svůj zrak,
zdál se mi totiž ještě větší než můj
strýc, který pod ním
seděl a předříkával modlitbu u stolu. A já se ptal,
zda dokonce
ti modří pstruzi, podávaní hostům na počest,
navíc poněvadž
právě v pátek, nepocházejí snad přímo z jezera
Genezaretského.

Svatojánský chléb, který prodával kramář, byl mi
poselstvím
z biblických krajů, takže jsem se modlil,
když jsem ho jedl.
O posvícení na Jakuba a na Bartoloměje,
na Pannu Marii Sněžnou a na den Matky Boží v Srní jevila
se mi celá Šumava jako zaslíbená Svatá země:
kostelní korouhve
ve větru, vůně kadidel, odříkávání litanií a pobožné zpěvy,
ale i perníkový rejtar a sudy plné šťavnatých
znojemských okurek.

Na Předních Paštích vystupoval jsem nahoru k rozpadlé
chýši
pastýřově, v níž bujelo ostružiní. Když ale jsem
na vyhřátém kameni spatřil slunit se zmiji, vzal
jsem
ve strachu nohy na ramena. Chodíval jsem k ústím starých šachet
někdejších zlatých a stříbrných dolů spolu s ostatními dětmi
a házeli jsme
do té hloubi kameny, jejichž pád neměl konce a naše
volání:
"Kde jsi? Kde jsi? Kde -- kde -?" se
lomilo v mnohonásobnou ozvěnu.

Navečer švitořívaly vlaštovky ze svých hnízd
tam pod
krovy. Když byla naklepána i poslední kosa a ve
stáji
bylo slyšet už jen cinkot řetězů a tlumené
mručení
krav, vešla pomalu mlha
sem nahoru
do chalup. Klapot malého mlýnku, který jsme přes den stavěli
na potoce,
slýchal jsem až do noci se studnou, která šplounala hned
před domem a daleko tam v údolí dole šuměla
Vydra.

Každý rok nastávalo pak rozloučení a ani
vědomí, že se zas vrátím, mi je
nijak neulehčovalo.
Po čase, který jsem prožil v zázracích, zapadl
ten les
i hory v šeď každodennosti a ta umí potlačit
radost
stejně jako žal. Poněvadž to, co jsem vzal tam odtud s sebou,
chybělo nyní tomu,
co zůstalo, a když jsem to příštího roku
zase
přinesl nazpět, nebylo už nikoho, kdo by to byl ochoten
přijmout.

II. Zmeškané rozloučení

Přes velkou vodu má přijít ta válka
a železní oři roznesou zemi českou
na kopytech.

Podvakráte má být země česká jako sítem proseta.
Napoprvé zbude jen tolikero Němců,
co by se jich pod jeden dub vešlo.

(Z proroctví slepého mládence
z Prahy, 14. století)

Po vstupu německých vojáků, z
nichž
sotva který zabloudil i sem do Královského hvozdu,
nejezdívali jsme domů už nikdy přes
Gmünd,
České Budějovice, Horažďovice-Babín. Stanice
se teď jmenovaly: Linz, Passau a Bayerisch-Eisenstein.
Nebyly už nijaké hranice jako tenkrát v
Böhmisch-Wielands,
když byly ještě přejmenovány na České Velenice a
čeští
celníci prohledávali s nerudnou důkladností kufry a batohy.
Neboť lidské plémě
a taky krajina byly tady i tam přece
navlas tytéž.
Teď sem přijels a poznals hned na
způsobu řeči a na plachém ostychu se projevit, snad už v tom, jak
ty dvorce
samy stály tu, aniž chyše před nimi se
krčily:
jsi zase doma! V jádře to nebyla
víc
než pouhá zajížďka, aby ses ocitl zase tu, kde máš domov.
"Nová doba" rychle potlačovala staré důvěrně známé návyky:
s dřevěnými loučemi zašla i vyprávění
strašidelných příběhů.
Mladí muži narukovali do Říše,
drvoštěpové
našli práci při výstavbě dálnic a ve zbrojních
továrnách.
O dovolené přebíjeli se rádi v hospodách
právě
penězi, které se tam jinde daly
vydělat o tolik snáz.
Nová slova přicházela do oběhu, takže začínalo být stydno
se
vyjadřovat zdejším nářečím. "Pán Bůh nás potrestá
a veliké
neštěstí má na nás přijít", domnívali se někteří
staří. A také že přišlo,
přineslo starost a žal až do té nejodlehlejší
ze samot. Prozatím však bylo ještě pokojno v
Královském hvozdu.
Dokonce i váleční zajatci z Ukrajiny cítili se tu
brzy
jako doma a sedali při stole se zdejšími. Když ale ze
Slezska
dorazili prví uprchlíci, přinesli s sebou i zprávy
o zkáze a válečné nouzi, dosud jen
neúčastně tušené někde daleko v zemi nepřátel.
V době, kdy se už od jedné zprávy wehrmachtu ke
druhé
hranice Velkoněmecké říše vždy víc a víc
zužovaly,
přišel jednoho večera nezvyklý zástup
zcela vyčerpaných
lidí až sem do Rejštejna. Bylo to koncem dubna
a na Šumavě bývá jaro teprve opravdu pozdě.
Tak tu mrzli ve svých odraných pruhovaných
mundurech,
až se Bůh slitoval. To byl i soucit zdejších
silnější
než jejich strach před strážci s umrlčí lebkou
na čepicích
a před ženštinami ve vysokých botách, které rovněž náležely
k doprovodu.
Nabízeli hladovějícím chleba, talíř
teplé polévky
a přinášeli pokrývky a slámu, aby ti
vyhoštěnci nemuseli
trávit noc na holé
zemi.
Už za ranního šera se zvedli a táhli
dál směrem na západ.
Zůstalo po nich skličující tušení: zanedlouho se snese
i sem na nás
stejný osud, a potom budiž nám Pán Bůh
milostiv.

Se švarně nedospělými pražskými fahnenjunkery, kteří se rázně a
narychlo tu
do městečka nakvartýrovali, vrátil se
přelud nazpátek,
ono beztoho zůstalo všechno při starém. Bezelstný
zpěv těch chlapců
a úsečné povely dodávaly jim samým i
zdejšímu obyvatelstvu odvahy.
Když pak mladí praporčíci odtáhli na západ
také, nastalo
zvláštní ticho. Jen v dálce se vynořovala na obzoru jednotlivá
letadla.
Pak se rachot tanků blížil víc a víc.
Kosily
stromy kolem jak ženci stébla a odhazovaly
spěšně
zřízené zátarasy stranou jako nějaké hračky. Bylo to
sedmého května,
když jsem od samoty Ebenwies přihlížel tomu, jak válka
končí na Velkém Babylonu.
Několik německých vojáků, kteří předtím zřejmě marně
čekali u radiotelegrafického přístroje na spojení,
utíkalo někam do lesa a z druhé strany
vyrazily právě
z houštin tři tanky, označené bílou
pěticípou hvězdou,
tou muří nohou druidů, pentagramem, jak jej malují na dveře
komůrek, kde se spává.
Poté, co se to všechno stalo, napadl ještě jednou
sníh
na květy a pupeny. Ani nijaké ptáky už
nebylo slyšet.
Když maminka vyprávěla mé na smrt nemocné sestře o
konci války,
byla její odpověď: "Teď už abych
myslela jen na umírání."

Na den Nanebevstoupení Páně udeřili muži
rakví s mrtvou na rozloučenou
třikrát o stupínek k domovním dveřím, než
ji zvedli na vůz vyšňořený jarními květy
a jehličím, před který byl zapřažen
pár vraníků,
zanechaný tu na ústupu vozatajstvem
německé armády.
Šlo se ještě jednou tou prastarou cestou do kostela, tou která vedla
přes les
a podél Pěkného potoka až dolů
k Vydře. Slunce
se prodíralo větvemi a ptačí jásot zněl kolem. Při
vstupu do městečka
očekával už kněz smuteční průvod. Na
náměstíčku u kašny se svatým Janem z Nepomuku
přerušili američtí vojáci
baseballový zápas, než v kostele spustily varhany
a duchovní v bílém ornátu
začal zpívat "Asperges".

Za noci ještě často přicházeli i tu po okolí rozprášení
němečtí vojáci.
Zdejší jim dávali chleba, mléko, kus masa, když
nějaké bylo,
lůžko pro několik hodin spánku, než je
rozbřesk zase
zahnal zpět pod ochranu lesa. Brzy však
už nedocházeli ani oni.
Zato se za bílého dne začaly potulovat krajem bandy ozbrojenců,
vydávajících se za partyzány
nebo legionáře. Brali to málo,
co sedlákům
zůstalo po přikázaných dodávkách, vylévali mléko
na hnojiště.
Dva zabití vojáci wehrmachtu byli nalezeni někde
blízko Glaserwaldu.
Žena šafáře z Pustiny byla zastřelena před
očima tří svých
nezletilých dětí. Muži byli za noci
odvedeni neznámo kam
a nikdo už je nikdy nespatřil. Učitel z Prášil
se oběsil
se svou paní na tamním hřbitově. Z téže
obce byl jeden člověk donucen
doplazit se po kolenou až do Železné Rudy, kde
se mrtev svalil k zemi.
Ve větších vsích se říkalo: "Buďme rádi,
že aspoň
nepřišli Rusové!" Americké hlídky
držely bandy přece jen trochu zpátky.
Z vděčnosti za to dostal čerstvé vajíčko do své khaki
helmy seržant,
co časně ráno obcházel osadou. O ně
míň dostali
uprchlíci, bezpečněji se zato cítili všichni
víc než kdy předtím.

Na svátek Božího Těla přišlo, jak to bývalo zvykem,
procesí
se sochou Panny Marie, nesenou
dívkami s květinovými věnečky ve vlasech,
z Předních Paští sem dolů do Rejštejna.
Na rozkaz
amerického velitele byl však
zbožný zástup rozehnán.
Tu se ti lidé ptali v hospodě "U Císaře římského"
starého pána domu a zdejšího předříkávače,
zda by tu mohl tu jejich Svatou Pannu
nechat, než skončí mše.
"Nemám tu kousek místa, beztoho je tu na nás
uprchlíků
v domě až příliš," odmítl je nevrle. Jakkoli
ani dlouho potom ty uprchlíky
nikdo nedal dopravit do sběrného tábora, byl to jen
začátek.
Brzy potom došla řada i na zdejší německé
starousedlíky.
Museli tu nechat dům i dvůr, všechno, co jim
patřilo, až na to,
co bylo jednomu každému povoleno vzít na cestu. Kristus
na kříži
zůstal opuštěn v nezamčené světnici.
Dnem i nocí
bučel dobytek ve stájích hlady a žízní, krávy trápila i plná
vemena,
než odtud nakonec
vyhnali i tu němou tvář.

Pastviny beze zvuku.
Tráva v cestě.

Rozpadlé domy.
Nade vsí ani dým.

Jen od Vydry
jak dřív
táhne chladem.

III. Panna Marie Sněžná

Asperges me hysoppo, et mundabor:
lavabis me, et super nivem dealbabor.
(Žalm 51, 9)

Obraz Černé Matky Boží ze
samoty Ebenwies, který
vždycky připadal věnem nejmladší dceři
v domě, vzal
někdo tajně na cestu z domova. S lidmi z
Královského hvozdu putovali pryč odtud
i pastevec koní Stilzel a z Rotmoos ten
mužík, co nosí svou hlavu
pod paží. Kdopak ví, kam se poděli černý kozel
a koza
z Velkého Babylonu? Už jednou měli být snad
zakleti vyhnanstvím
někam do Jezerní slati při Vydřím mostě nebo, jak
jiní
říkali, do Černého jezera, do Krkonoš,
ba snad i do Tyrol
či dokonce do jednoho jezera až někde v Itálii. Snad se vrátili
zpátky, poněvadž ten z třetího pokolení majitelů dvorce, od něhož
se měli
nadít vysvobození od prokletí, umřel už v pěti letech. Pokládali ho
marně
do kolébky ze dřeva onoho javoru, který
kdysi rostl u dvorce jménem Geierbusch.

I on byl, stejně jako domy na
Paštích, v Ebenwies
a ve Stodůlkách, srovnán se zemí a
jenom
ta švestka u rybníka, při němž stával kdysi
Lettlův statek,
nese po všechna léta snad dodnes své malé kyselé plody. Však se
děti
posledního tamního sedláka tam jednou vrátily po
zakázaných cestách
a přinesly starému otci tři švestky
odtud. Tenkrát se
ten jinak věčně vesele naladěný muž rozplakal, prý poprvé
a také naposled.

Já sám jsem se vrátil na Šumavu třikrát.
Poprvé
jsem ztratil stesk po tom, co je ztraceno.
Podruhé
jsem hledal srdce Vltavy a našel jezero zvané
"Lipenská
přehradní nádrž", které je tak široké, že přepravu
mezi novými
osadami při jeho březích zajišťují lodě. Obrovitá přehradní hrá
zadržuje vody Vltavy
podobně jako kus dál Čertova stěna, kterou blízko
hory Luč a Loučovic sám rarach
nakupil,
aby utopil zbožné mnichy z kláštera
vyšebrodského.
Potřetí jsem dodatečně dohnal ono zmeškané
rozloučení,
to s konečnou platností. Bylo to na svátek Panny Marie
Sněžné.
Když jsem v kašperskohorském kostele
svaté Markéty
uslyšel kněze zpívat na starou důvěrně známou melodii
"Asperges"
česky, věděl jsem náhle: Tady
už nejsi víc doma!

Skoupá zemi, zaslíbená kdysi otcům,
kdo z tebe kamení teď vyorává?
Vracíš se tam, kde bylas před věky,
než přišel světec Vintíř. Míříš zpět k divočině.

Ani ten muž na traktoru
v zašlém legionářském plášti
nenajde tu nikdy svůj domov,
ani jeho bosé děti,
které prosebně natahují drobné ručky cizincům vstříc,
ani ten pastevec, choulící se omotán do starého
stanového dílce, jako pes belhající se vzadu za stádem,
které nepatří nikomu.

Kéž by měla pravdu Agnes Miegelová, když pouhý rok
po odchodu
z Východního Pruska psala, jistě i sobě samé pro útěchu, jedné
své přítelkyni při zprávě o tom,
že její někdejší vlast má být svěřena k zemědělské práci mladým
ruským novoosídlencům,
ze zajateckého tábora v dánském Oksbölu tato slova:

"...přece jen se znova zaryje pluh
do zpustlé země,
prázdné vsi opět zabydlí lidé,
budou se jim rodit děti
a hrát si pak mezi lukami a poli
krávy tam budou bučet, kohouti kokrhat
- a ta země bude žít..."

Když jsem se chtěl potřetí vrátit nazpět domů, přicházel jsem
jako cizinec.
Ani déšť však nemůže smýt vzpomínku
a mlha zastřít snad její obrazy. I kdyby
kopřivy
s řebříčkem bujely na rumišti rozpadlých
stavení,
zůstane šumění Vydry.

P.S. "Triptych" Rozloučení se Šumavou byl poprvé otištěn roku 1978 v renomované rakouské revui Literatur und Kritik. Před Vánoci 2003 mě vyzval Josef Kroutvor a Václav Maidl, abych text přeložil pro jimi připravovanou "šumavskou antologii", což jsem koncem svátků i učinil. Pozornému čtenáři neujde, že na konci druhé části triptychu se ozve opakovaně pár veršů, otištěných bez názvu v krajanském měsíčníku Hoam! téhož roku jako originál ve svém celku v už zmíněném rakouském literárním časopise. Slova 51. žalmu "Asperges..." citovaná jako motto třetí části, znějí česky podle Bible kralické takto: "Vyčisť mne yzopem, a očištěn budu: umej mne, a nad sníh bělejší budu." Jen ještě malou místopisnou poznámku: hora Luč se německy původně označovala opravdu Hirschberg, teprve později Kienberg stejně jako Loučovice (viz o tom starý průvodce Böhmerwaldbundu z roku 1888, kde se na s. 301 upozorňuje, že na nových speciálkách je už Kienberg namísto Hirschberg!). Díky Walteru Zettlovi si to snad zapamatuju.

Die Bauernstube


Die große Stube sieht stets her,
als ob auch werktags Sonntag war.
Die Wanduhr stört nicht ihre Ruh,
die niedre Tür knarrt ab und zu.

Die Lindenbaum vom Fenster blüht,
der nach der Mittagssonne sieht,
wo hügelan der Anger steht.
Im Winter ist's vom Schnee verweht.

Die alte Truhe, schwarz und schwer,
die Wiege, die bald voll, bald leer,
der Tisch, der Kasten, bunt bemalt,
aus Holz und wie der Hof so alt.

Am Kachelofen breit und warm,
da hockt und surrt ein Fliegenschwarm,
und im Gebälke klopft der Wurm,
und von des Hauses kleinem Turm

hängt überm Tisch der Glockenstrang.
Das Glöcklein läutet hell und bang
für Häusler und für Nachbarsleut
seit Jahr und Tag zur Andachtszeit.

Durchs Fenster glost die Nacht bereits,
Im Herrgottswinkel hängt das Kreuz.
Die Wandsuhr stört hier nicht die Ruh,
die niedre Tür knarrt ab und zu.

Selská světnice


Do světnice jen vejdeš dál,
jak vprostřed neděle bys stál.
Zvuk hodin šíří mír a řád,
už nízké dveře k ní mám rád.

Za okny tušíš vůni lip
a poledne je samý slib,
když z palouků sem vane smích.
Jak ztichl v zimních závějích!

Stará truhla a starý stůl,
kolébka, v níž se synek hnul,
skříň, malovaná k okrajům,
z dřeva, starého jak ten dům.

Z kamen se šíří teplý dech,
bzukot much při stropě i zdech,
nad pavlačí, kde má dům štít,
k večeru slyšet zvonek znít.

Když šňůrou veden vydá hlas,
všem v domě připomene čas,
kdy i ti, kdo minou ten kout,
hledí k modlitbě pokleknout.

A za oknem už padla noc,
před křížem v jizbě nemá moc.
Zvuk hodin všemu dává řád,
už nízké dveře sem mám rád.

Die Schneedörfer im Kreis Prachatitz / Böhmerwald (1988), s. 71

Böhmerwald


Tiefschwarz und weithin ragt der Wald
Und an den Himmel stößt er bald.

Und wo man ihn gerodet hat,
Dringt in den Boden schon die Saat.

Doch wächst nicht Weizen und nicht Wein,
Da ringen Pflug noch und Gestein.

Des Bauern grobe Schwielenhand
Schafft schwarzes Brot aus hartem Land.

Dort kommt kein Krämer und kein Geld,
Dort gilt noch Ehre, Hof und Feld.

Du nahmst Gestalt an, großer Gott,
Im Hochwald und im schwarzen Brot!

Šumava


Černočerný a širý les
dosahá takřka do nebes.

Kde vyklučeno místo které,
setba už ze země se dere.

Než se však v chléb a víno změní,
spíš pluh jen křísne o kamení.

Snad mozolnaté selské dlaně
žeň dobudou z té tvrdé stráně.

Nad zlato, nad kramářskou lest,
platí tu dosud selská čest.

Hvozde, chlebe z trní a hloží,
tak rosteš do podoby Boží.

Glaube und Heimat, 1996, č. 4, s. 36

P.S. V časopise Hoam!, 1999, č. 2, s. 12, je tato báseň otištěna s členěním po dvojverších, kterému tu na rozdíl od verze v Glaube und Heimat dávám přednost.

Walter Zettl, syn slavného šumavského nářečního básníka Zephyrina Zettla, se narodil 18. května 1919 ve Vídni. Ve svém rodném městě vystudoval divadelní vědu, historii, germanistiku a dějiny umění. Od roku 1953 do roku 1960 pracoval jako generální tajemník vídeňského Künstlerhausu, pak byl povolán do Říma jako umělecký tajemník Rakouského kulturního institutu. Coby umělecký a divadelní kritik byl Zettl spolupracovníkem mnoha kulturních rubrik listů nejen rakouských. Kromě toho vydal i sbírky básní Du, Kamerad und ich, Die Heimatlosen a Der sechste Tag. Je členem Rakouského kulturního sdružení (Österreichische Kulturvereinigung) a roku 1968 získal za své zásluhy na poli církevního umění a hudby od papeže Pavla VI. rytířský kříž řádu svatého Řehoře. Zemřel pětadevadesátiletý v rodné Vídni dne 23. března roku 2014 a byl pět dnů nato pochován do čestného hrobu otcova na vídeňském ústředním hřbitově. Pohřeb se konal v nejužším kruhu rodiny. Se Šumavou je však jméno Zettla otce i syna spjato natrvalo stejně úzce.

- - - - -
* Vídeň (A) / Vydra / Velký Babylon / Přední Paště / Rejštejn / Pustina / Kašperské Hory / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S papežem Janem Pavlem II.
Na zahájení mezinárodního symposia o Adalbertu Stifterovi v Bad Hall 1969 sedí
Walter Zettl v brýlích ve třetí řadě prvý zleva, v první řadě vidíme vedle Hugona
Rokyty s knírkem i Jitku Fučíkovou, skvělou překladatelku Stifterova Vítka
Mezi účastníky římského symposia o Stifterově životě a tvorbě roku 1969 sedí v prvé řadě druhý zleva
Na snímku je zachycen při otevření výstavy o svém otci Zephyrinu Zettlovi v Šumavském muzeu ve Vídni roku 2007 s jeho vedoucím Dr. Gernotem Peterem

zobrazit všechny přílohy

TOPlist