logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALFRED ZERLIK

Blahořečení jednoho šumavského biskupa


Dne 23. června (rozuměj toho dne a měsíce roku 1963 - pozn. překl.) bude papež Jan XXIII. blahořečit jednoho sudetského Němce, který nalezl své působiště v severní Americe, totiž biskupa Johanna Nepomuka Neumanna (nutno ovšem poznamenat, že za života tohoto německy hovořícího Šumavana, zastoupeného jinak i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, pojem "sudetský Němec" nebyl dosud vůbec užíván a v roce 1945 obnovený československý stát užívání slova Sudety a slov od něho odvozených zvláštní vyhláškou zakázal a i zeměpisně byl roku 1979 nahrazeno označením "Krkonošsko-jesenická subprovincie" - pozn. překl.). Biskup Neumann se narodil dne 28. března roku 1811 v Prachaticích (v originále "in Prachatitz" - pozn. překl.). 21. června 1832 přijal v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) kněžskou tonzuru a nižší svěcení, načež pokračoval ve studiích na pražské univerzitě. Toužil však stát se misionářem a nastoupil proto 8. února 1836 cestu přes oceán. Dne 25. června 1836 se mu dostalo v newyorském chrámu sv. Patrika kněžského svěcení a 4. srpna 1840 vstoupil pak mladý novokněz do noviciátu řádu redemptoristů v Rochesteru. Jeho kněžská dráha vedla nyní do německé farnosti v Baltimore, kde se věnoval duchovní péči a kde se později stal rektorem redemptoristické koleje. Papež Pius IX. jmenoval Neumanna dne 1. února 1852 biskupem ve Filadelfii a tam také prachatický rodák 5. ledna 1860 ve věku nedožitých 49 let i skonal. - Biskup Neumann se stane vůbec prvním biskupem USA, který bude prohlášen za blahoslaveného. Je to velký katolický "školský" biskup Ameriky (v originále "der große Schulbischof Amerikas" - pozn. překl.). Před více nežli sto lety správně rozpoznal situaci církve ve Spojených státech. Správně nahlédl, co je třeba činit, aby bylo katolické církvi zajištěna pevná budoucnost v přílivu tolika přistěhovalců. Na svou šumavskou domovinu přitom nikdy nezapomněl. U příležitosti blahořečení biskupa Neumanna budou pro sudetské krajany ze Spolkové republiky Německo vypraveny zvláštní vlaky.


Sudetenpost, 1963, č. 5, s. 4

P.S. O desetičlenné delegaci sudetoněmeckých kněží a laiků se sto tisíci krajanskými podpisy žádajícími papeže Jana XXIII. o Neumannovo blahořečení, která se v březnu roku 1962 vypravila do Říma, se lze na webových stranách Kohoutího kříže dočíst v textu, který je překladem zprávy jednoho z jejích členů Johanna Weiße. Stejně jako tam je i tady třeba dodat, že poté, co papež Jan XXIII. (dne 27. dubna roku 2014 papežem Františkem I. slavnostně prohlášený za svatého) 3. června 1963 ve Vatikánu zemřel, došlo k aktu beatifikace až 13. října téhož roku 1963 už za pontifikátu jeho nástupce Pavla VI. v rámci zasedání druhého vatikánského koncilu, jehož konce se tedy původní svolavatel koncilu nedožil. Pavel VI., který mj. v roce 1968 odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ještě šumavského rodáka stačil i svatořečit 19. ledna 1977 ani ne 20 dnů po vyhlášení proslulé Charty 77, než půldruhého roku nato 6. srpna 1978 v Castel Gandolfo také skonal.

Dvě recenze


A.E. Milz: "Südböhmen und der Böhmerwald in der Boiohaemum Celticum", vydalo sdružení Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich roku 1974 v nakladatelství OÖ Landesverlag Linz, 113 stran.
Autor, syn šumavského kraje (narodil se sice ve Vídni, mládí však prožil v Českých Budějovicích "na Šumavě", "Budweis am Böhmerwald", jak je kdesi označil Karl Franz Leppa, a stejně jako Leppa je i Milz samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), žijící nyní v Tamswegu, ujal se nyní nelehkého úkolu sáhnout hluboko do prehistorie své jihočeské domoviny, aby osvětlil její keltské údobí; především je tu uvedeno velké množství místních, pomístních a osobních jmen ze Šumavy do spojitosti se jmény z všekeltského praprostoru (v originále "aus dem gesamtkeltischen Bereich" - pozn. překl.).
O skutečnosti, že české hraniční hory nebyly nikdy nějakými zcela neprostupnými pomezními hradbami, svědčí už lidé mohylové kultury doby bronzové z doby kolem 1500 let př.Kr., kteří přicházeli z Dolních Bavor přes Šumavu osidlovat jižní Čechy, což platí i pro severočesko-slezské Lužičany kolem Krkonoš. O půl tisíciletí později se datuje v 6. a 7. století př.Kr. příchod prakeltského panského národa Bylanů, kteří se smísili s ilyrským praobyvatelstvem Čech na nositele laténské keltské kultury doby železné, která zasahovala od řeky Mosely až k řekám Vltavě (Moldau) a Moravě (March). Před Caesarovými imperialistickými průniky uchýlili se galští Keltové a pod tlakem římského vojevůdce Drusa (viz Wikipedia - pozn. překl.) v roce 9 př.Kr. germánští Markomani a Kvádi "chebskou branou" do Čech do bezpečí (v originále "über das Egertor nach Böhmen in Sicherheit" - pozn. překl.). Pojem antického "domova Bójů", tj. Boiohaemum - od něhož se odvozuje německé slovo Böhmen - se kryje s už zmíněnou mohylovou kulturou; Bójové, tj., jak se předpokládá, pokeltštěný ilyrský kmen, se zdají v této kultuře pokračovat. Za to, že Čechy nebyly podrobeny římské říši, lze děkovat okolnosti, že nějaké povstání v Panonii tento slibný plán zmařilo. V germánské výslovnosti se starý slovní kořen Boio- změnil na Baio-; tak žije v onom "Baiern", německém označení Bavorů, jméno a genotyp (v originále "Erbgut" - pozn. překl.) germánských Markomanů a keltských Bójů i nadále.
Jako ty, kdo dali i jméno svým pokračovatelům, musíme ovšem předpokládat skutečně v převaze Kelty či pokeltštěné Germány, poněvadž keltská tradice v místních a pomístních jménech nad onou germánskou zdaleka převažuje. To, že bójsko-germánské obyvatelstvo od 6. století po Kristu jazykově přechází ve slovanské, lze vyčíst z mnoha jmen, i když to česká jazyková podoba zprvu zpochybňuje. Je jistě nápadné, že jméno "Češi, Čechové" nenajdeme v nijakém výčtu slovanských kmenů v Čechách a užívá je teprve kolem roku 1310 kronikář Dalimil, zatímco až do té doby franští analisté užívali téměř výhradně označení "Boemanni", pokud měli na mysli Čechy. Stejně jako toto slovo také nebylo původně nijakým vlastním jménem, nýbrž označovalo prostě "válečníka", tak i slovo "čech" bylo zprvu výrazem pro příslušníka bojové družiny "pěších válečníků" (v originále "eine kriegerische Gefolgschaft, ,Kämpfer zu Fuß'", v tomto ohledu viz i článek etymologa Václava Machka o odvození výrazu "Čech" ze slova "čeleď" v časopise Naše řeč /1953, č. 9-10/ - pozn. překl.), s jejichž pomocí se franskému kupci Sámovi podařilo kolem roku 620 po Kristu rozdrtit avarská vojska. Jižní Čechy se staly útočištěm slovanských skupin, které provázely Avary na jejich taženích podél řeky Dunaje.
Je dále velmi zajímavé, kolik jmen vodních toků a horských útvarů, kolik místních a osobních jmen se dodnes odvozuje z keltské jazykové praoblasti: řetěz keltských hradišť, počínající oppidy na Frainbergu a Gründbergu v Linci, táhnoucí se pak podél Vltavy až k hradu Dívčí Kámen (Maidstein); taková hradiště (opevněná sídliště) se v Galii zvala "Magdunum", z čehož vzešel anglický výraz "maiden", tj. "dívka". Chvalšiny (Kalsching) pak může značit totéž, co "kraj pastevců"(z kelt. calis=pastevec, bouqualis=pastevec dobytka - pozn. překl.), Vltava (Moldau)=divoká voda, Malše (Maltsch) naproti tomu=pomalá voda, Sternstein=strmě čnějící kámen, Ostrý (Osser)=kamenná skála, Javor (Arber)=vysoký vrchol, Luzný (Lusen)=slatinná hora; z osobních jmen odkazuje pravděpodobně příjmení Hojer či Hujer (v práci Naše příjmení od Dobravy Moldanové je odvozováno od německého "Häuer"=horník - pozn. překl.) na keltské jméno Ogerius (Milz cituje v tomto případě českokrumlovského rodáka Franze Starka, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, který nachází v Codex traditionum kostela v Ravenně keltské jméno "Ogerius" - pozn. překl.), nejeden Ojíř se vyskytuje mezi jmény jihočeské nižší šlechty; i místní jméno "Praha" se zdá mít v základu keltský výraz "braga" pro "břeh". - Závěrem lze říci, že se autor s úspěchem pokouší dostát úkolu podat jasnější obraz keltských jižních Čech, než na jaký jsme byli až dosud navyklí. Navazuje se tu na světově rozšířenou teorii, že Bavoři následují už svým jménem dědictví germánských Markomanů a keltských Bójů, a to oproti Zigermayrem zastávané teorii, že Bavoři přitáhli na Západ od dolního Dunaje a učinili Lauriacum /Lorch/=Enže /Enns/ svým prvým hlavním městem, než přišli do dnešního Bavorska (Ignaz Zibermayr /1878-1966/ zastává tento názor v práci Noricum, Baiern und Österreich: Lorch als Hauptstadt und die Einführung des Christentums /1944/ - pozn. překl.). - Připojené poznámky a seznam literatury dávají možnost změřit, jak strastiplné a obrovité úsilí autor musil podstoupit, aby vzniklo dílo, jež můžeme poctít svou vděčností zejména samotnou četbou této knihy.


Sudetenpost, 1974, č. 17, s .5

Anton Sika: "Erinnerungen an den Böhmerwald", 264 stran, lze objednat u Dienststelle der Böhmerwäldler v Linci, Obere Donaulände 7, kniha vyšla vlastním nákladem vdovy po zesnulém autorovi.
Anton Sika (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), narozený roku 1904 v Polné na Šumavě (Stein), promoval v roce 1929 na pražské německé univerzitě s titulem doktora mediciny a stal se tři roky nato obvodním lékařem v Pohoří na Šumavě (Buchers). Tady napsal ve svém volném čase povídku "Die Fahrt nach Sankt Michael". Po válce nalezl novou existenci jako praktický lékař v hesenské obci Breuna u Kasselu, vedle toho byl však stále naléhavěji nutkán záměrem vypsat se ze vzpomínek na ztracený domov. Důchodu si užil pouhé čtyři roky: zemřel roku 1974 a jeho kniha je odkazem jeho milované Šumavě. - Na zmíněnou povídku "Die Fahrt nach Sankt Michael" navazují básně v šumavském dialektu a také osobní vzpomínky na vlastní lékařskou praxi pod titulem "Wenn die Böhmerwaldvolk krank ist" (tj. "Když šumavský lid stůně" - pozn. překl.). Jak často se po nějakém šťastném porodu zamyšlen vracel domů: "Groß und weit ist deine Heimat, du junges Böhmerwaldkind! Mit deinen glücklichen Erbanlagen, die Fleiß, Ausdauer und Anspruchslosigkeit sind, wirst du ein nützliches Glied der Gemeinschaft werden, gesund an Geist und Körper wirst du die Fackel des Lebens weiterreichen - deinem Vaterlande so dienen mit deiner Kraft, daß es stark, groß und ewig sei, wie die Berge deiner Heimat!" (tj. "Velká a širá je tvá domovina, ty novorozené šumavské dítě! Se svými dědičnými vlohami, jimiž jsou píle, vytrvalost a nenáročnost, staneš se užitečným příslušníkem pospolitosti, budeš zdravé na duchu i na těle dál předávat pochodeň života - a sloužit tak ze svých sil zemi otců, aby byla mocná, rozlehlá a věčná jako ty její domovské hory!" - pozn. překl.)


Sudetenpost, 1979, č.12, s. 4

Ke Stifterovu výročí


Dne 23. října uplyne 180 let (psáno v roce 1985 - pozn. překl.) od narození našeho největšího sudetoněmeckého spisovatele Adalberta Stiftera (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který se stal i nejvýznamnějším literárním autorem hornorakouským. - V Linci se budou u této příležitosti konat literární večery: po slavnostní přednášce univ.prof. Alfreda Dopplera (*12. června 1921 v Linci, 1971-1991 ordinarius rakouské literatury a obecné literární vědy na univerzitě v Innsbrucku, od poloviny sedmdesátých let jeden z hlavních editorů historicko-kritického souborného vydání Stifterova literárního díla a korespondence - pozn. překl.) to bude 23. října recitační večer prof. Romualda Peknyho a Evy Petrusové v Redutním sále (Redoutensaal), den nato ve Voršilském dvoře (Ursulinenhof) uvede své filmy o Stifterovi knižní a televizní autor Dr. Franz Baumer (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a 29. října se koná v rámci Týdne knihy (Buchwoche) v prostorách Obchodní komory (Handelskammer) autorské čtení hornorakouských literátů, které tu budou reprezentovat Gertrud Fusseneggerová (zastoupená rovněž i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Margret Czerniová (v originále "Czerni" - pozn. překl.), Hermann Friedl, Franz Josef Heinrich a Reinhold Aumaier.
Ředitel Institutu Adalberta Stiftera v Linci (Adalbert-Stifter-Institut in Linz) Dr. Johannes Lachinger (i on je jako Johann Lachinger zastoupen samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) představil na tiskové konferenci 35. svazek edice Institutu (v originále "35. Band der Instituts-Schriftenreihe" - pozn. překl.), který je svého druhu bilancí britského stifterovského bádání: pod titulem "Adalbert Stifter heute" (tj. "Adalbert Stifter dnes" - pozn. překl.) obsahuje dvanáct referátů známých vědeckých pracovníků z Rakouska, Švýcarska, Anglie a Irska, přednesených na stifterovském sympoziu v Londýně roku 1983; příklad toho, jak "internacionálním" se dnes už Stifter stal. Stifter, tento poslední klasik německé prózy, jak ho označuje Hermann Hesse, dokázal mocí svého slova a volbou svých témat probudit to nejlepší v nás. Díky němu objevujeme často sebe samy a nacházíme v jeho díle klid a rozvahu (v originále "Ruhe und Besinnlichkeit" - pozn. překl.). Příznačná pro Stifterův život jsou jeho slova: "Der Mensch sich innerlich größer durch das Leid als durch alle Freuden dieser Welt!" (tj. "Člověk vnitřně roste mnohem více bolestí nežli všemi radostmi tohoto světa!" - pozn. překl.)
Vprostřed vídeňské metropole vyjádřil už svou ranou prací "Hochwald" (tj. "Hvozd" - pozn. překl.) touhu po své šumavské domovině, v pozdním zralém díle "Witiko" (tj. "Vítek" - pozn. překl.) se vydal po stopách rodu, který jeho slovy "im mittäglichen Böhmen gehaust hat und in der Erinnerung und der Erzählungen des Volkes fortlebt." (tj. "sídlil v jižních Čechách a žije dál v paměti a ve vyprávění lidu", citace pochází ze Stifterovy předmluvy k rozšířenému vydání románu "Vítek", datované v Linci "im Christmonate" /tj. v měsíci narození Kristova, v prosinci - měsíci Vánoc/ roku 1864 - pozn. překl.). Jeho mravní zákon je v podstatě totožný se zákonem přírodním (přirozeným).
Jako klasik prózy měl před sebou prostotu antiky a jeho umění se prosazuje vůči proměnám času. Je literárním klasikem starorakouským, německým a světovým zároveň.
Linec se mu stal po Šumavě druhým domovem; "Stifterhaus" (dům, ve kterém skonal - pozn. překl.) na Dolním Dunajském nábřeží (v originále "an der Unteren Donaulände" - pozn. překl.), reálka, kterou tu v Linci založil, Stifterův pomník na promenádě, Stifterova ulice, oltář v Kefermarkta a sousední Kirchschlag, kde tak rád dlíval, především však to, co napsal, uchovává v lidech vzpomínku na zvěstovatele "mírného zákona" (v originále "an den Künder des ,sanften Gesetzes'" - pozn. překl.) stále živou. Poznal, že "Reichtum, Ansehen und Macht, alles ist unbedeutend und nichtig gegen die Größe des Herzens - das Herz allein ist das einzige Kleinod auf der Welt!" (tj. "Bohatství, respekt a moc, všechno je bezvýznamné a nicotné oproti velikosti srdce - to srdce samo je jediným klenotem na celém světě!" - citace ze Stifterova dopisu, který psal své ženě dne 31. prosince roku 1848 - pozn. překl.) Adalbert Stifter je největším životním příběhem německé literatury od Jana ze Žatce a jeho "Oráče z Čech." (v originále "seit dem ,Ackermann aus Böhmen' von Johannes von Saaz." Jan ze Žatce je jako Johannes von Tepl i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)


Sudetenpost, 1985, č.20, s. 4

Padesátý tepelský opat Petrus Möhler


Kdo by neznal jeho jméno z mnoha sudetoněmeckých akcí, při nichž právě on, opat Petrus Möhler, sloužíval mši svatou a dovedl najít útěšná a povzbudivá slova pro své věřící. Narozen ve Stodu (Staab) na Chebsku (Egerland), navštěvoval později premonstráty tenkrát vedené státní gymnázium v Plzni (Pilsen). Jako mladý poručík byl za první světové války na italské frontě u lineckého c.k. dělostřeleckého pluku, po pádu dunajské monarchie maturoval a vstoupil do premonstrátského kláštera v Teplé (Tepl). Svá vysokoškolská studia absolvoval na univerzitě v Innsbrucku a věnoval se pak po vysvěcení na kněze duchovní péči na rodném Chebsku.
Když v den výroční vzpomínky na sudetoněmecké "březnové padlé" (v originále "am Gedenktag sudetendeutschen Märzgefallenen", rozuměj 54 zastánců sebeurčení zastřelených v Mostě /Brüx/ 4. března roku 1919 českou policií - pozn. překl.) 4. března roku 1944 zemřel široce proslulý tepelský opat Dr. Gilbert Helmer (působil v té funkci 44 let od roku 1900 - pozn. překl.) a 50. v pořadí opatem staroslavného kláštera byl zvolen Petrus Möhler, pronesl tehdy světící biskup Dr. Johannes Remiger tato prorocká slova: "Heute wird Ihnen die Mitra aufgesetzt werden, vielleicht kommt aber die Zeit, in der Sie die Mitra mit der Dornenkrone vertauschen müssen." (tj. "Dnes Vám bude nasazena mitra, snad ale přijde čas, kdy budete musit tu mitru vyměnit za trnovou korunu." - pozn. překl.)
Brzy nato mělo být těm slovům dáno za pravdu. Už 3. září 1945 byl opat i se svým konventem vzat Čechy do vazby a převezen k okresnímu soudu v Chebu, kde musil opat Möhler se spolubratřími vytrpět až do listopadu roku 1946 nevýslovná příkoří. Pak byli jako nevinní propuštěni. Po svém propuštění se ovšem opat tělesně zhroutil a octl se v chebské nemocnici na pokraji smrti. Když se alespoň do jisté míry zotavil, byl, aniž by mu bylo dovoleno vstoupit ještě jednou do jeho kláštera, vypovězen do Bavorska, kde našel své prvé útočiště v hornofalckém klášteře Speinshart k Teplé příslušejícímu (opat Helmer koupil hornofalcký klášter, založený roku 1145, v roce 1803 však sekularizovaný /zrušený/, od bavorského státu počátkem dvacátých let dvacátého století, kdy byl ten tepelský považován za snad vůbec nejbohatší na světě - pozn. překl.). Později se stal sídlem opata Möhlera někdejší (rovněž už v roce 1803 sekularizovaný - pozn. překl.) benediktinský klášter Schönau u města Sankt Goarshausen (spolková země Porýní-Falc /Rheinland-Pfalz/ - pozn. překl.), který se stal azylem i zbylé části tepelských kanovníků (v originále "Tepler Chorherren" - pozn. překl.). Nyní vzal na sebe opat Möhler nový úkol: jako pravý syn své sudetoněmecké rodné hroudy putoval německou zemí křížem krážem do míst, kde se scházeli krajané, slavil s nimi oběť mše svaté a nacházel pro ně útěšná slova křesťanské lásky.
Sudetští Němci zde v Rakousku přejí svému opatovi ještě opravdu mnohá požehnaná léta jeho působení. Kéž našemu těžce zkoušenému lidu i nadále dodává své duchovní síly, kterou budeme ještě dlouho a ve veliké míře potřebovat pro dobrou věc.


Sudetenpost, 1962, č.21, s. 7

P.S. Opat Petrus Karl Möhler (zastoupený rovněž samostatně na stránách Kohoutího kříže) zemřel v Schönau 7. března roku 1968, ještě za svého života vyznamenán Velkým záslužným křížem Spolkové republiky Německo, Bavorským záslužným křížem, plaketou Lodgmana von Auen (ten, po němž je nazvána, je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže), Norgauskou plaketou sdružení Eghalanda Gmoa a Norgauskou cenou hornofalckého města Amberg.

Tepelská vzpoura roku 1525


Rok 1525 je v německých dějinách znamenán velkou selskou válkou, která ovšem v rakouských zemích nenalezla nijaký zvláštní ohlas a také v Čechách se většinou obešla bez krve (v originále "im allgemeinen unblutig verlief" - pozn. překl.). Jen poddaní tepelského kláštera, měšťané z Teplé u Mariánských Lázní (Tepl bei Marienbad) a rolníci okolních vsí podnikli proti tehdejšímu opatu Petrovi (Petrus řečený II. byl podle webových stránek Hamelika zvolen opatem 10. května 1509 a zemřel 28. února roku 1526 - pozn. překl.) vzpouru, která měla krvavé vyústění.
Z líčení letopisce Václava Schillinga (v originále "aus der Darstellung des Annalisten Wenzeslaus Schilling", letopisec podle Milana Hlinomaze v textu na webu Klášter Teplá zemřel v roce 1629 - pozn. překl.) jednoznačně vyplývá, že vzpoura poddaných tepelského kláštera byla plánovitě připravována. Dne 25. května roku 1525 vyslala tepelská městská rada čtyři radní k opatu Petrovi s prosbou, aby následujícího dne přišel do města projednat s radou vážnou věc; radní se totiž doslechli, že měšťané z Jáchymova (Joachimsthal) táhnou s 5 tisíci muži na klášter, který zamýšlejí vyplenit, pokud ho předtím neobsadí tepelští. Opat popřál radním důvěry a vydal se 27. května s převorem a hejtmanem kláštera do radní síně města, ve které se už sešla městská rada s měšťany a sedláky. Sotva však opat vyložil důvod svého příchodu sem, byl ze strany radních i sedláků napaden ostrými slovy. Požadovali od něho, aby jednoho tepelského měšťana, uvrženého do vězení, neprodleně propustil na svobodu, jinak že se o vězňovo osvobození postarají sami. Opat jim odpověděl, že o propuštění může uvažovat teprve poté, co bude za vězně složena záruka. S tím ovšem požadavek uspokojen nebyl a vězeň byl osvobozen proti vůli opatově.
Mezitím se objevil před radní síní velký zástup měšťanů a sedláků, který opata s hlasitými výkřiky sevřel a žádal si smrt městského sudího. Brzy nato zazněly zvony na poplach a obyvatelé města se seběhli před radnici a volali: "Tötet, mordet, schlachtet!" (tj. volně: "Bijte, zabijte, nikoho neživte!" - pozn. překl.). Klášterní hejtman byl neschopen postavit se zuřícímu množství; opat a převor prchli ze strachu do sousedního domu. Když zástup vyslídil uprchlého opata, ozbrojil se sekerami a širočinami a vrhal po něm kameny. Prodral se následně do domu, v němž se opat skrýval, a donutil ho ke slibu, že už neuteče. Jiní měšťané zase pronásledovali převora a byli by ho snad utloukli, kdyby nebyl našel ochranu v domě svých známých.
Množství lidu vedlo pak opata s bubny a píšťalami nazpátek do kláštera, kde ho zasypaly nadávky a nactiutrhání. Poté, co prolomili klášterní vrata, žádali od opata vydání peněz, všech pokladů a důchodních registrů, což ten ovšem odmítl učinit. Zavřeli ho tedy v jeho příbytku a vytrhli v klášteře z veřejí všechna vrata i dveře, zejména ke skladům zbraní a k vinnému sklepu. Klášterní bratří by byli zběsilým množstvím vyvražděni, kdyby nevyhledali útočiště na chráněných místech, jen jeden mnich jménem Bartholomäus stářím značně sešlý se dal spatřit a snažil se obratnou výřečností ztlumit hněv davu. Vychytrale předal povstalcům klíče od pivního sklepa a pokusil se do něho vlákat i ty, kdo v kostele ničili obrazy a vybavení oltářů, a odvrátit je tak od pokračování v díle zkázy.
Vůdcové vzpoury svolali později jménem opata a konventu všechny klášterní poddané dohromady a zvěstovali jim, že do budoucna už nemusejí poslouchat opata či jiné příslušníky mnišské komunity, přičemž křičeli na opata: "Sterben musst du, wir wollen dich oder einen anderen Mönch nicht mehr als Herrn anerkennen." (tj. "Musíš zemřít, už nechceme mít za pána tebe ani nijakého jiného mnicha." - pozn. překl.) Předložili pak opatovi několik "artikulů", z nichž těmi nejdůležitějšími byly následující:
1. zrušit placení desátku a konání jakékoli práce ve prospěch kláštera;
2. svobodná volba faráře;
3. společné užívání všech vodních toků a lesů;
4. osvobození ode všech úvazků a
5. potvrzení všech privilegiií poddaným až dosud udělených.
Opat jim odpověděl, že mohou všechny své požadavky předat v písemné formě a on se bude snažit všem přáním klášterních poddaných co jen možná vyhovět. Vůči povstalcům se ovšem takto zachovat odmítl.
Ti se jednoho večera shromáždili před opatovým příbytkem a navzájem si odpřisáhli, že v noci proniknou k němu dovnitř a ubodají ho kopími. Vlivem nepříznivých okolností k uskutečnění tohoto plánu nedošlo. Opat náhodou uviděl poddané spěšně se navracet z náboženské hry ve Vidžíně (v originále "aus dem Witschiner Kirchspiel" - pozn. překl.) a volal na ně, aby byli pamětlivi své přísahy věrnosti a aby nedopustili takového týrání svého pána. Ti následovali proseb opatových, vystoupili proti povstalcům a zachránili tak opata z jeho nesnáze. Poté, co se povstalci stáhli, poděkoval opat věrným poddaným a slíbil jim za jejich pomoc bohatou odměnu. Zároveň je požádal, aby neopouštěli klášter, dokud nebude vzpoura plně potlačena, což mu také slíbili. Prvá cesta opatova vedla do Prahy, aby tam podal žalobu na rebely u nejvyššího hejtmana Českého království Karla I. Minsterberského (v originále "beim Reichsgubernator Karl von Münsterberg" - pozn. překl.). Náhodou narazil opat na Minsterberka už cestou v Plzni. Poté, co mu vylíčil průběh vzpoury, předal nejvyšší hejtman klášter pod ochranu hejtmana Vavřince ze Širndinku a pána Jana Pluha z Rabštejna (v originále "in den Schutz des Hauptmanns Laurenz von Schirnding und des Herrn Hans Pflug" - pozn. překl.) a vyzval povstalce, aby se dostavili před soud; ti tak ovšem neučinili. Když rolníci pístovské farnosti (v originále "die Bauern der Pistauer Pfarre" - pozn. překl.) viděli, že proti rebelům není nijak ostře postupováno, nabyli znovu odvahy a odepřeli v nové vzpouře hejtmanu Širndinkovi poslušnost. Brzy následovali trestu Tepelských, ale zdrželi se později dalších násilností. Když nejvyšší hejtman království Českého viděl neústupnost tepelských měšťanů, vyzval je podruhé a 10. června potřetí, aby se dostavili před soud; s výjimkou jednoho tepelského radního a městského sudího měli se v Plzni zejména vůdcové vzpoury spolu se sedláky zodpovídat opatovi, jinak měli všichni ztratit jmění i život.
O osudu rebelů podává letopisec zprávu na základě výpovědí starších osob, poněvadž dotyčné psané záznamy se ztratily. Hlavní vůdcové vzpoury, tj. šest tepelských měšťanů jménem Wolf, byli pověšeni na kopci mezi městem Teplá a klášterem. Ještě za života letopiscova (tj. před rokem 1629 - pozn. překl.) byly při cestě z města ke klášteru vidět náhrobní kameny popravených (v originále "die Grabsteine der Hingerichteten" - pozn. překl.). Jiní, mající utrpět týž trest, došli přímluvy opatovy a unikli nejhoršímu. Po trestním soudu složili tepelští měšťané a ostatní poddaní kláštera opatovi obnovenou přísahu věrnosti a ujišťovali, že už vůči němu nikdy neprojeví neposlušnost, "um nicht Leiber, Ehre, Gut, Weib und Kinder und alle ihre Freiheiten, Rechte und Privilegien zu verlieren". (tj. "aby neztratili tělo, čest, statky, ženu a děti i všechny své svobody, práva a privilegia" - pozn. překl.)
Po této vzpouře už opat občanům města a šlechticům v okolí, kteří si rádi během vzpoury přivlastnili některé klášterní majetky, nikdy plně nedůvěřoval.
Artikuly tepelských rebelů, souhlasily ve svých hlavních bodech s požadavky německých selských vůdců a dá se s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že tepelská vzpoura byla přes Jáchymov ve spojení s německou selskou válkou.
K popravě šesti povstaleckých vůdců budiž ještě poznamenáno, že k jejich přísnému ortelu hodně přispěla okolnost trojnásobného neuposlechnutí výzvy pod hrozbou ztráty života, aby předstoupili před soud.
Tepelská vzpoura vyčerpala síly opata Petra do té míry, že po krátké nemoci dne 19. září následujícího roku skonal. Z obavy před novými nepokoji tajili opatovi klášterní spolubratří po deset dnů zprávu o jeho smrti, než o ní konečně uvědomili strahovského opata. Pohřeb zesnulého se následně konal ve vší tichosti; novým opatem byl pak zvolen právě zmíněný strahovský opat Anton.


Sudetenpost, 1963, č. 5, s. 4

P.S. Předchozí text je překladem kapitoly autorovy disertace na pražské univerzitě z roku 1938 s názvem "Das Stift Tepl in der Zeit der Glaubensspaltung", tj. "Tepelský klášter v době náboženského rozkolu". V letech 1961-1963 práci přetisklo periodikum "Analecta praemonstratensia" v belgickém Aaverbode.

Jeho rodiče pocházeli ze selské rodiny v Landeku (dnes Otročín) na Chebsku (německy Egerland, dnes Karlovarský kraj). Podle záznamu v křestní matrice města Toužimi se tu v domě čp. 285 narodila dne 29. března roku 1914 dvojčata mužského pohlaví, pokřtěná 5. dubna děkanem Georgem Michlem jmény Rudolf Josef (ten se narodil v 10 hodin "post meridiem", tj. po poledni) a Ludwig Alfred (narozený v "10, 50 p. mer."). Otec obou chlapců Ludwig Zerlik, narozený 16. září 1882 v Landeku čp. 58 jako syn zdejšího rolníka a hostinského Josefa Zerlika a jeho ženy Theresie, roz. Möhlerové z Landeku čp. 46, byl zedníkem a mistrem tesařským, matka dvojčat Berta, narozená v Landeku 14. září 1881, byla dcerou rolníka v Landeku čp. 101 Josefa Hubany a jeho ženy Anny, roz. Hauptmannlové z Bezděkova (Besikau) čp. 5. Kmotry se stali odborný učitel Rudolf Hubana se svou ženou Resi, oba bytem v Horním Slavkově (Schlaggenwald) čp. 212. Dne 18. června 1943 si podle dodatečného přípisu v křestní matrice Alfred Zerlik, který přestal zřejmě používat otcova křestního jména Ludwig, vzal v Landeku za ženu učitelku Istraut Bertu Bachmannovou. On sám se na pražská univerzitní studia připravoval na gymnáziích ve dnes zcela zaniklém Doupově (Duppau) a v Chebu, kde v roce 1933 maturoval. V Praze si vybral jako hlavní obory, pro něž měl získat pedagogickou způsobilost jako budoucí středoškolský učitel, zeměpis a dějepis, jako vedlejší psychologii a logiku. Vzdělání si mladý "Staffelsteiner" (příslušník katolického studentského sdružení "Hochschulring der Staffelsteiner") doplňoval i nadále domácími (putování po Šumavě a Slovensku prý vůbec iniciovalo jeho volbu studijního zaměření) i zahraničními cestami, v případě cest po Evropě a Orientu ještě s československým pasem. Po promoci na doktora filosofie v roce 1938 působil v hornorakouském Steyru, po pětileté vojenské službě (1940-1945) v Linci i na jezuitském gymnáziu ve Freinbergu u Lince, kde vyzdvihl ze zapomnění významnou postavu jezuity Xavera Ernberta Friedella, kartografa Číny (to Zerlikovou zásluhou ho v Linci připomíná pamětní deska). Fascinovala ho i osobnost českého církevního reformátora Konrada Waldhausera původem z hornorakouského Waldhausenu. Po válce zastával funkci kulturního referenta rakouského krajanského sdružení a předsedy rakouské "chebské obce" Vüasteiha der Egerländer Gmoin in Österreich. Byl i kulturním referentem hornorakouského krojového sdružení Trachtenverein a zemským předsedou institutu pro rakouské dějiny a literaturu (Institut für Österreichkunde). V Linci spoluzaložil sudetoněmeckou knihovnu a předsedal tu sudetoněmeckému tiskovému sdružení. V roce 1978 odešel jako profesor linecké reálky po 33 letech zdejšího působení na penzi, když byl pět let předtím poctěn hornorakouskou vládou titulem "Konulent für Wissenschaft" a v roce 1984 Zlatým odznakem za zásluhy o tuto spolkovou zemi. Jeho kniha "Sudetendeutsche in Oberösterreich"(1981) vyšla hned roku 1982 už ve druhém vydání. Sudetoněmecké krajanské sdružení jej vyznamenalo medailí Adalberta Stiftera, šumavského klasika pochovaného v Linci na stejném hřbitově sv. Barbory, kde spočinuly i ostatky Zerlikovy choti Istraut poté, co zemřela v poslední den roku 1984, jakož i ostatky Alfreda Zerlika samého po nedlouho časově vzdáleném vlastním jeho skonu v Linci dne 23. ledna 1986.

- - - - -
* Toužim / Teplá / Prachatice / Horní Planá / Pohoří na Šumavě / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam toužimské křestní matriky o narození dvojčat Rudolfa Josefa a Ludwiga Alfreda s pozdějším přípisem o Alfredově svatbě v Landeku válečného roku 1943
O něm v úvodu jeho textu na stránkách listu rakouského krajanského sdružení
Jeho článek v krajanském listě ke 180 výročí narození Adalberta Stiftera
Parte
K jeho nedožitým osmdesátinám vyšel opět v Sudetenpost tento text

zobrazit všechny přílohy

TOPlist