logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LEOPOLD MARIA IGNATZ ZEITHAMMER

Kolonizace střední Šumavy


Není pochybnosti o tom, že naše otčina až do 12. století dle popisu starých letopisců i podle zhusta se vyskytujících místních a pomístních jmen, které na les, lesní stromoví a práce dřevorubecké upomínají, téměř vcelku s výjimkou rovin při dolením toku Labe (Elbe), Vltavy (Moldau) a Ohře (Eger) byla pokryta rozlehlými pralesy a porosty pralesům podobnými.
V nich bytovala dosud ještě všude divá zvěř, jmenovitě medvědi, vlci, rysové a divoké kočky, mimoto tuři (v originále "überdies Auerochsen /tůr/" - pozn. překl.), což činilo lov zvěře, zejména vysoké (červené), černé a srnčí (v originále "namentlich Roth-, Schwarz- und Rehwild" - pozn. překl.), jakož škodlivého i užitečného ptactva hlavním zaměstnáním obyvatelstva území tehdy ještě velmi řídce osídleného.
Známý badatel Wilhelm Bogusławski (polský právník, velký přítel Lužických Srbů, žil v letech 1825-1901 - pozn. překl.) ve svém díle "Dzieje Słowiansczyzny północno-zachodniej do połowy XIII wieku" (vyšlo v Poznani roku 1887 - pozn. překl.) mezi osadníky českomoravskými jmenuje také Kubány, možné obyvatele Šumavy, kde s nimi souvisí pojmenování horského pásma Boubína (německy Kubany) a osady Kubova Huť (Kubohütten), dále Korkouty, po nichž mají jméno Krkonoše, aj..
Tyto kmeny zčásti zmizely ze scény, zčásti vešly do národa českoslovanského (v originále "in dem čechoslavischen Volke" - pozn. překl.) a splynuly s ním.
Proud kolonizace Šumavy až do 12. století vycházel původně od slovanského národního kmene, zatímco teprve počátkem 13. století se k němu přidružil ten germánský.
V té době byla rýžovníky zlata založena prvá osada Zátoň (Žatunka, dnešní Šatava /i v originále čteme za závorkou "Žatunka, das heutige Schattawa" - pozn. překl.). Svedeni tehdy hojně se na Šumavě vyskytujícím zlatonosným pískem, přicházeli z kraje podél potoků a řek do hor, aby tehdy ještě hodnotnější zlato z písku rýžovali. Toto v tehdejší době dosud málo nákladné zaměstnání prozrazují hojně podél šumavských potoků a řek se vyskytující sejpy (v originále "Waschhaldenüberdies Auerochsen /tůr/" - pozn. překl.), 1, 4 a mnohde až 7 metrů vysoké a skládající se ze zakulacených oblázků, štěrku a písku, jako je tomu např. podél Vydry, Volyňky a Blanice (Flanitz) a jejich četných přítoků.
Tito rýžovníci zlata byli kočovníky a žili v provizorních, hrubě ze dřeva stesaných chýší a nemohou být považováni za vlastní kolonisty.
Kromě hospodářského dvora v Zátoni existovaly ještě v roce 1719, kdy po vymření knížecího rodu eggenberského smrtí Marie Ernestiny roz. kněžny ze Schwarzenbergu přešlo panství Vimperk (Winterberg) dědictvím do majetku vznešeného domu schwarzenberského, jen vsi Horní Vltavice (Obermoldau) a Kunžvart (Kuschwarda, dnes Strážný - pozn. překl.), kolem nichž prochází jedna větev proslulé "Zlaté stezky", tenkráte jediné dopravní spojnice Horního Rakouska a Čech.
Stejně jako horské výšiny a svahy tvořilo i údolí Vltavy (Moldau) včetně bočních úvalů melancholickou a neproniknutelnou lesní a bažinatou pustinu.
Dřevo
nemělo v tehdejší době téměř nijakou cenu, lesy představovaly takříkajíc mrtvý kapitál a lov byl hlavním zaměstnáním mysliveckého personálu, z něhož na vimperském panství působilo toliko 5 myslivců, jakož hlavním užitkem z lesů vůbec. Zámecký myslivec bydlil ve Vimperku, druhý myslivec v Zátoni, třetí v Kunžvartu, čtvrtý ve Vyšovatce (Scheiben) v tzv. Kubovském revíru (v originále "Kubauer Revier", což je jen jiný název pro "Scheibner Revier", zvaný tak podle Vyšovatky, jak mi podle práce Statistische und topographische Beschreibung der fürstl. Schwarzenberg'schen Herrschaft Winterberg /1870/ od Josefa Johna, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, sdělil vzácný přítel Dr. Raimund Paleczek - pozn. překl.) a pátý blízko hospodářského dvora Borken (česky Borek, někdejší poplužní dvůr, dnes část obce Drslavice, podle které se dříve, jak mi rovněž laskavě sdělil Dr. Raimund Paleczek, jmenoval do roku 1721 jmenoval schwarzenberský "Drislawitzer-Revier", od té doby zvaný podle Mlynářovic /Müllerschlag/ - pozn. překl.); revíry se jmenovaly: Schloss-Revier, Schattawer-Revier, Kuschwarder-Revier, Kubauer-Revier a Borkener-Revier a byly velice rozlehlé; tak se hned ten první z nich táhl od Vimperka až k zemské hranici s Pasovskem (v originále "bis an Passauer Landesgrenze" - pozn. překl.) a zahrnoval nynější 4 revíry Lipka (Freiung), Kamenná Lhota (Steindlberg), Borová Lada (Ferchenhaid) a Knížecí Pláně (Fürstenhut).
Myslivci byli velmi prostí lidé, z větší části neznalí čtení a psaní, stáli pak pod bezprostředním vedením hospodářského úřadu, resp. zámeckého hejtmana jako tehdejšího představeného panství. Tento vztah vzájemné závislosti mezi hospodářským, administrativním a lesním personálem byl odstraněn knížetem Adamem ze Schwarzenbergu a lesnictví získalo své samostatné odborně zdatné vedení a správu (v originále "Leitung und Verwaltung durch Fachleute" - pozn. překl.).
Lesní úřad byl vytvořen v roce 1721, jeho první představený Nikolaus Behse (má být Nikolaus Rehse /1684-1746/, podle laskavého sdělení, které mi přátelsky poskytl Dr. Raimund Paleczek, se narodil 12. ledna 1684 v durynské obci Melchendorf a skonal v Českém Krumlově 10. května 1746, Antonín Nikendey, který o něm psal už v Obnovené Tradici č. 13 z roku 1996, ho píše asi mylně příjmením Rechse a dodává, že se v roce 1717 v Hluboké nad Vltavou oženil s Ludmilou, dcerou sedláře Matěje Korbela - pozn. překl.) užíval titulu Waldbereiter (česky "lesní pojezdný" - pozn. překl.) a rozdělil panské lesy na množství menších lesních a loveckých revírů. Zároveň bylo přikročeno k výstavbě mysliven v nově ustavených 5 revírech (Freiunger, Ferchenhaider, Kellner, Wosseker a Müllerschlager /podle místních jmen Lipka, Borová Lada, Včelná pod Boubínem, Oseky a Mlynářovice - pozn. překl./). Myslivna u Lipky byla dokončena roku 1722 a obsazena lesním pojezdným; ta ve Ferchenhaid (dnešní Borová Lada) zvaná i "Haidener" či "Busker-Haidener" (tj. "Haidenská" či "Boubsko-haidenská" podle vrchu a osady nad Borovými Lady "Busker Berg" a "Neu-Busk", česky Vyhlídka a Nová Boubská na rozdíl ode vsi Boubská, dnes místní části města Vimperka - pozn. překl.), byla v roce 1724 zbudována ze dřeva. Ta posledně jmenovaná, v tehdy temné a drsné končině situovaná myslivna musila být teprve mýcením pralesa a pálením dřeva otevřena přístupu slunečního světla a místo značným nákladem vyklizeno a zplanýrováno (v originále "geräumt und planiert" - pozn. překl.) za účelem osídlení (dnes jsou na území někdejší osady také někdejší kasárna Pohraniční stráže - pozn. překl.).
Zároveň byla, aby se učinila existence myslivcova v této nehostinné končině snesitelnější, zřízena (v originále "etabliert" - pozn. překl.) naproti této myslivně dvě stavení pro hajného, "damit der Jäger doch eine Nachbarschaft hätte und aus langer Weile nicht verkümmerte," (tj. "aby měl myslivec přece jen nějaké sousedstvo a nezakrněl z dlouhé chvíle" - pozn. překl.).
Po této malé odbočce vracíme se znovu nazpět k vlastnímu tématu našeho pojednání, jímž je kolonizace Šumavy.
Nezměrné bohatství dřeva a také výskyt skvělého safírového křemene (v originále "das Vorhandensein eines ausgezeichneten Blauquarzes" - pozn. překl.) v šumavských lesích vedlo už ve 14. století k myšlence zhodnocení a využití těchto dosud nevytěžených přírodních pokladů uvedením sklářského průmyslu, založeného pravděpodobně v Bavorsku (Norimberk /Nürnberg/ 1355) za vlády císaře Karla IV., sem na Šumavu.
Už v roce 1359 se připomíná Sklenářová huť (Glashütte) u Vimperka (přesněji u Pravětína /Gansau/ - pozn. překl.), později vznikly Táflova huť (v originále "Tafelhütte", dnes zaniklá Huť pod Boubínem - pozn. překl.), Stará huť (v originále "Althütte" u Křišťanova /Christianberg/ i u Horní Plané /Oberplan/ se zmiňují sklárny toho jména už k roku 1420 - pozn. překl.), Korkusova huť (Korkushütte). V 17. století přibyly ještě Šeravská huť (Scherauerhütte /Scherestauerhütte/), Kubova Huť (Bodscheiderhütte /Kubohütte/), Magerlova huť (Madelhütte /Magerlhütte/ u Horní Vltavice /Obermoldau/ - pozn. překl.),
Šlemarova huť (Schlemmerhütte /Birkenbergerhütte), ještě později Kubišova huť (Kubischhütte /Rabenhütte/, dnes zaniklá osada Havranka - pozn. překl.) a Röhrenberská huť (Röhrenbergerhütte /Adlerhütte, dnes zaniklá osada Samoty - pozn. překl.).
Tak řečení skelmistři (Glasmeister) požívali zvláštních výsad, byli osvobozeni od odúmrtě. roboty a služby v poplužních dvorech (tzv. "Meiereidienst" - pozn. překl.).
Byl jim za účelem získávání dřeva a potaše (v originále "Asche /Pottasche/" - pozn. překl.) přikázán za úhradu nevýznamného úroku z pozemků a z lesa (v originále "Grund- und Waldzins" - pozn. překl.), obnášejících 5 až 10 zlatých, větší lesní obvod, z kteréhožto distriktu byl po vymýcení část obdělána pro užívání skelmistra či pána hutě, větší část pak přenechána pracovníkům sklářské hutě na orná pole a luka (v originále "Acker- und Wiesland" - pozn. překl.).
Johann Christian kníže zu Eggenberg, vévoda krumlovský, dne 8. října roku 1687 privilegia skelmistrů obnovil a potvrdil. Tehdy podle německého pramene existovaly následující sklářské hutě:
"Die Spiegelhütte ob dem Dorfe Wuldau,
die Petel- oder Patelhütte auf Thomas,
die Taferl-Petelhütte,
die Scherestauer Petelhütte,
die Korkushütte,
die Georg Herzigshütte bei Wuldau."
(Petel- /Bethel-/ či Patelhütte /Patterlhütte/ přitom znamená "pateříkovou" huť na výrobu malých korálků do růžence - pozn. překl.)
Zároveň byly předtím velmi nízké úroky z pozemků a z lesa zvýšeny na trojnásobek.
Následkem tohoto druhého osídlení huťmistrů a sklářských dělníků, z nichž mnozí přišli z Bavor, povstaly mýtiny a probrané porosty v šumavských pralesích, které byly užívány zčásti jako orná půda, zčásti jako pastviny.
Ke sklářskému průmyslu přidružila se výroba dehtu a smoly, pak i dřevěného uhlí, zatímco získávání potaše se z větší části zmocnili Židé a zde se tak poprvé usadili.
Toto kolonizační období lze chápat jako období usazování Němců na Šumavě.
Osobitým zaměstnáním tehdejších časů bylo dobývání divokého medu v lesích zvláštním cechem tak řečených medařů (i v originále "/sogenannte medaři/" - pozn. překl.), kteří měli zvláštní privilegia a grundbuchy, volili svého zemského fojta (správce, v originále "Landvogt /lamfojt/" - pozn. překl.), purkmistra a 4 přísedící. Upomínají na to dosud četná místní jména
jako: Včelná, Včelnice, Medná, Medný (německy Honigberg u Vimperka), Brť, Brtná, Brtník, Voskov aj..
Proběrné hospodářství (v originále "Plänterwirtschaft", česky také "toulavá seč" - pozn. překl.), prováděné skláři, prosvětlovalo postupně husté pralesní porosty, pastva, prováděná na mýtinách, ničila ovšem podrost, zejména pak listnaté dřeviny, jejichž výskytu a zdaru toto konání velmi ublížilo.
Lesní správa se tím cítila donucena učinit přítrž tomuto pustošivému, nepromyšlenému hospodaření, které se navlas podobalo devastaci lesů, v nichž zavedla holoseč (v originále "Kahlhieb" - pozn. překl.) a ruku v ruce s ní jdoucí zalesňování, samosetbu a pěstování nových porostů.
Toto období připomínají rovněž mnohá místní jména, jako např.:
Holice (německy Holitzer Berg, dnes vrch zvaný Homole /1044 m/ poblíž Borových Lad - pozn. překl.), Mýto, Lysá, Příseka, Příseč, Paseka (Passeken), Osek, Polánka, Pařez, Klatovy, Kladruby (tato dvě místní jména vděčí ovšem za svůj vznik už období dřívějšímu), dále Mlázov, Mlázice, Háj, Ručí (zřejmě má být "Bučí" - pozn. překl.), Smrčná, Javoří, Lipí, Olší aj..
Na tehdy už se vyskytující lesní požáry upamatovávají rovněž častá místní jména:
Žďár nebo Žár, Žárovna, Ždárec, Ždírec nebo také Žírec, Palčice, Paleč,
na lesní polomy místní jména Polom a Lomec,
na částečnou devastaci lesů:
Hubíleny, Přeseka, Ladné, Láz, Lazec, Lažiště, Pustina, jakož častá německá místní jména s koncovkou -haide, -haid jako Ferchenhaid, Seehaid, Schweiglhaid aj..
Koncem 18. století byly též četné potoky jako Kunžvartský (v originále "Kuschwarderbach", dnes na mapách "Častá" - pozn. překl.), Černý (Schwarzbach), Vydří (Thierbach), Vltavský (Moldaubach) a Kaplický (Kapellenbach) aj. velkým nákladem vytarasovány kamením a vyčištěny pro plavení dřeva a voroplavbu, jednak i zřízeny mnohé vodní nádržky a průplavy (v originále "Holzfangrechen", což starý lesnický slovník překládá jako "slup na dřevo", užívána dodnes jsou označení "hradlo" či rechle" - pozn. překl.) jako u Račí (v originále "bei Mitterberg" - pozn. překl.), na Voglbergu (jde o Ptačí nádrž na Ptačím potoce? - pozn. překl.)aj..
Následkem rozšíření a vzestupu plavebního provozu bylo brzy zjištěno, že dosavadní dobrovolní dřevorubci nestačí ke zpracování a přepravě velkých množství dřeva a jevilo se proto nezbytností, osídlit na panských pozemkových celcích, většinou zůstavených z dřívějších poplužních dvorů (v originále "aus den früher bestandenen Meiereien" - pozn. překl.) jako třeba v Zátoni či Drslavicích, výslovně k tomu účelu ustavené kolonie dřevorubců (v originále "förmliche Colonien von Holzhauern auf herrschaftlichen Grundcomplexen" - pozn. překl.), kteří mají možnost si za variabilní úrok propachtovat v nich pozemek k vlastnímu užívání (v originále "zur pachtweisen Nutzung" - pozn. překl.)
Tito dřevorubečtí osídlenci byli zavázáni zvláštní smlouvou zpracovat a hotově vystavit, tj. "srubit a zarovnat" , na jednu rodinu ročně 100 sáhů (Klafter) dřeva za určitou akordní mzdu, přičinit se pak i při jeho plavení.
Zatímco předchozí období sklářské kolonizace spadá vjedno se stále dále zasahujícím vzděláváním vymýcené lesní půdy na orná pole a na louky, tj. s agrární kolonizací, rozvoj sklářských hutí v 16. a 17. století pak si vyžadoval příchod stále větších počtů pracovníků v nich, skelmistrům pak musil být pro mýcení dřeva a pálení popela poskytován znovu a znovu nějaký kus lesa, vytvořil se osidlováním dřevorubeckých osad v 18. století mezi dřevorubci a panstvím vztah dědičného nájmu (emfyteuze), který přešel v 19. století po zrušení emfyteutických poplatků v řízený pachtovní systém (v originále "in ein geregeltes Pachtsystem" - pozn. překl.). Od té doby v četné pachtovní periody přidělené rozsáhlé "Zinsgereute" (také česky "rejty", od německého slovesa "reuten" či "roden", rj. "klučit" či "mýtit") na panstvích Krumlov, Třeboň a Prášily-Dlouhá Ves (v originále "auf den Herrschaften Krumau, Witingau und Stubenbach-Langendorf" - pozn. překl.) nabízejí obživu a výdělek tisícům rodin chudých obyvatel naší Šumavy, které vedle toho zejména v zimním čase vyhledávají zčásti práci v rozlehlých lesích, zčásti se zaměstnávají drobným podomáckým zpracováním dřeva.

P.S. Při překladu německého originálu byla vzata v potaz pozměněná česká verze autorova díla, vyšlá o šest let později.

Až do poslední věty té kapitoly, převzaté jako textová ukázka z knihy "Land und Leute des Böhmerwaldes", vyšlé roku 1896 u vimperského Steinbrenera, hovoří tu k nám věrný schwarzenberský úředník, v té době knížecí hospodářský správce (Gutsverwalter) právě ve Vimperku, rok nato na vlastní žádost daný na odpočinek. I Klostermannova předmluva, která má v českém překladu rovněž své místo na webových stranách Kohoutího kříže, nedokáže knížecímu domu upřít "lásku a oddanost". Jenže když v roce 1902 vyšla česká verze Zeithammerovy knihy jeho vlastním nákladem v Českých Budějovicích pod titulem "Šumava, kraj a lid", šlo už o jistý nástroj národnostního boje, který nakonec ve dvacátém století vedl až všichni víme kam. Adolf Heyduk v úvodním "proslovu" nazývá Němce "druhdy přibránky" lidu původního, rozuměj ovšemže "našeho" se "slovanskými předky, již při náběhu a návalu cizích nepřátel půdu tu rodnou vlastní zbarvili krví a v níž spí jejich rekovná srdce". Ten národnostní boj, víme už, musil přece skončit něčím "vítězstvím"... Pak ovšem je jaksi trochu marné vyznání Otakara Mokrého (1854-1899, českobudějovický rodák, chodívám často kolem jeho památníku v městských sadech od Františka Bílka, český básník a překladatel z francouzštiny a polštiny) z jiné kapitoly téže české verze, které stojí zato otisknout v úplnosti: "Bývaly časy, a to nedávné, kdy horal Němec českého souseda na Šumavě považoval za svého, rád se s ním stýkaje a přátelsky s ním smýšleje, kdežto mu cizí Němec, Bavor, zvláště pak namanuvší se Prus byl trnem v oku, za škůdce domácího míru, za vetřelce v domácí blahobyt, za nezvaného cizince jsa pokládán. Praví se mi, že doby ty již minuly, že idylická nevinnost národních styků již i v těch rajských zákoutích, kde jsme se při německém hovoru cítívali jako v kruhu upřímných dětí této naší vlasti, jako mezi přáteli bratrskými, jestli ne veskrze porušena, tož přece ohrožena i dotknuta ozvěnami horečného štvaní, které chce z nenávisti učiniti systém vypleňující. Zdaž asi již v těch krásných, dřevěných chaloupkách, skvějících se úžasnou čistotou a zdobících svou stavbou švýcarskou zelené stráně Šumavy, ty babičky, z nichž každá ve svém okolí jest učiněným obrazem, již méně přívětivě by nás přivítaly svým nábožným pozdravením, vědouce, že přicházíme s českým srdcem a smýšlením? Zdaž asi těm rozšafným, malým hospodářům, kteří nám pečlivě vystýlali svůj žebřinový vůz, zapřáhnuvše koně své "výtečné", jichž ctnostem nevěděli dosti chvály, zdaž těm dřevařům, kteří ve svých lesních chatrčích nás kryli před bouří, jest milejším teď hostem hrabivý cizinec než Čech, jenž láskou svou k rodným horám jejich jako nejsladším pochlebenstvím dobýval si srdcí jejich? Jest jim nad Čecha vítanějším přítelem zpanštilý Prus, neb cestující agent židovský, jenom když se velkoněmectvím chvástá? Jak velikého půvabu pozbyla by tím pro nás Šumava, kde nám bývalo tak nadějně a blaze mezi vlídnými sousedy druhé národnosti?" I z kapitoly, která tvoří naši textovou ukázku, se stala u "vrchního hospodářského správce na odpočinku" vášnivá obhajoba českého původu šumavských místních jmen, která by mohla posloužit jakékoli místopisné komisi po poválečném odsunu německých obyvatel. Toho se ovšem Leopold Maria Zeithammer zdaleka nestačil dožít. Narodil se 19. prosince roku 1834 jako syn Řehoře Zeithammera, c.k. "humanitatního profesora na Gymnasium v Písku", jak stojí v záznamu písecké křestní matriky, a jeho ženě Marii, dceři pražského lékaře Ignatze Peterse, po němž měl novorozenec Leopold Maria Ignatz třetí své křestní jméno, a Aloisie, roz. Měchurové z rodiny tchána Františka Palackého. Děd z otcovy strany Antonín byl "direktorem w Kladrubech", jeho žena Anna byla roz. Haberkornová z Tachova. Leopoldův starší bratr Antonín Otakar Zeithammer (1832-1919) se stal významným staročeským politikem a novinářem. Leopold poté, co absolvoval gymnázium v Praze, kam otec s rodinou přesídlil, vstoupil do praxe, studoval pak na německé hospodářské škole v Libverdě (Liebwerd) a složil zkoušky u pražské českoněmecké Vlastenecko-hospodářské společnosti (K. und k. Ökonomisch-patriotische Gesellschaft für Böhmen). Ve schwarzenberských službách, do nichž následně vstoupil, rozšířil své vzdělání cestami po Bavorsku, Švýcarsku, Württembersku a Belgii a také absolvováním hospodářské akademie v Uherských Starých Hradech (Mosonmagyaróvár). Působil při schwarzenberském hospodářském úřadě v Citolibech u Loun, byl správcem panství v Libějovicích u Vodňan a učil na knížecí rolnické škole v blízkém Rabíně. Vynalezl tu vyoravač na cukrovku, odměněný pak pochvalným uznáním na světové výstavě ve Vídni. Od 1. ledna 1871 byl přeložen do Českého Krumlova na schwarzenberské ústřední ředitelství, kde byl pověřen vypracováním úřední a služební pragmatiky. Dokončil úkol při ústřední účtárně v Třeboni, kde pak působil při hospodářském ředitelství. Od 1. července 1880 se stal hospodářským správcem ve Vimperku, kde setrval až do už zmíněného odchodu na odpočinek. Psal česky i německy, účastnil se práce v odboru Národní jednoty pošumavské, práci "České Budějovice a okolí" věnoval princi JUDr. Bedřichu Schwarzenbergovi, tehdejšímu poslanci na říšské radě za město, kde Leopold Maria Ignatz Zeithammer od roku 1897 žil a kde 17. března 1905 i vydechl naposledy. Byl pochován u sv. Otýlie do hrobu, který podrobně popsal Daniel Kovář v publikaci Budějovické hřbitovy (2001). Dá se najít podle plánku (na něm má číslo 123 jako při Kovářově popisu hrobu, který otiskujeme v obrazové příloze) ke knížce přiloženému. Pokoj zemi této!

- - - - -
* Písek / Český Krumlov / Vimperk / † † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka jeho knihy s předmluvou Karla Klostermanna (1896) a s podpisem majitelovým, jímž byl nejspíše Adalbert Wodiczka či jeho bratr Ignaz
Edice Pramínek zachytila, kupodivu bez podobizny Leopoldovy, profily otce, bratra, jeho i jeho syna s obdivuhodnou rodopisnou důkladností
Česky psaný záznam o jeho narození v písecké křestní matrice
Dům U Koulí v Písku, kde se narodil, jméno dostal po dělových koulích, nalezených při bourání Putimské brány (stávala hned vedle) a zasazených do fasády - v domě žili v dalších letech slavní literáti:  Adolf Heyduk, Josef Holeček a Fráňa ŠrámekDům U Koulí v Písku, kde se narodil, jméno dostal po dělových koulích, nalezených při bourání Putimské brány (stávala hned vedle) a zasazených do fasády - v domě žili v dalších letech slavní literáti:  Adolf Heyduk, Josef Holeček a Fráňa Šrámek

zobrazit všechny přílohy

TOPlist