logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ ZDIARSKY

Der bisherige Lebenslauf


Bin am 27. März 1922 in Meinetschlag, Kreis Kaplitz, geboren,
es war kalt, mich hat es gefroren.
Meine Eltern hatten Landwirtschaft, ist nicht gelogen,
mit Kuhmilch wurde ich großgezogen.
Schon als Kind quietschmunter und klein,
soll ich angeblich ein Lausbub geweswn sein.
Ïn der Schule der Lehrerin Kolasch ihre Hand,
war mit meinen Kopf sehr schnell gewandt.
Herr Pfarrer Singer hatte mich auch auf dem Korn
und zog mich einigemal an den Ohr'n.
Dann gings zum Bäcker Pöschko in die Lehr',
da fällt mir ein, noch die 's Malheur.
Zwei Ziegen haben aus meinem Korb die Semmeln gefressen,
habe es noch immer nicht vergessen.
Der Krieg brach aus, musste zur Musterung geh'n,
an dem Tag hatte ich einen Rausch und konnte kaum steh'n.
Oktober 1941 wurde ich eingezogen nach Pardubitz zur Flack,
dort ging es gleich rund - zack - zack - zack.
Kann mich noch recht gut daran erinnern,
ein Leutnant sagte: Mit mir kann man den Krieg kaum gewinnen.
Meldete mich nirgends freiwillig, dies war gescheiter,
aus dem Grund blieb ich auch nur Obergefreiter.
Das Kriegsende erlebte ich bei Swinemünde auf hoher See,
als Verwundeter, es waren die bittersten Stunden, o je, o je.
Fünf Schiffe wurden noch ringsum um uns versenkt,
mein Schutzengel hat mich auch da durchgelenkt.
Auf dem Lazarettschiff Bretoria herrschte dann bittere Not
sechs Wochen 14 Mann bekamen nur täglich ein Brot,
außerdem unzählige Läuse und Ratten,
machten uns Tag und Nacht zu schaffen.
Abgemagert auf 43 kg kam ich nach Elmshorn in ein Lazarett,
von Ungeziefern befreit, erfreute mich ein weißes Bett.
Im anschließenden Lager elf Bekannten von daheim
trafen wir uns, erfuhren das unfassbare obendrein.
Konnten es vorerst gar nicht fassen,
unsere Angehörigen müssen die Heimat verlassen.
Mit uns Jüngeren wurden Arbeitskompanie aufgestellt,
bekamen doppelten Wehrsold als Taschengeld.
20 Monate hatte ich keine Nachricht von meinen Lieben,
eine bittere Zeit, es ist nicht übertrieben.
Im Juli 1946 hab ich aufgeregt den ersten Brief gelesen
von Bruder Hans , dass meine Geschwister und die Mutter leben.
1927 starb unser Vater damal daheim,
und waren Kinder noch ganz klein.
Am 23. September 1947 wurde ich , da war 's wie im Knast,
im ehemaligen KZ Dachau entlassen zu meiner Mutter
nach Herbolzheim an der Jagst,
Nach 11/2 Jahre Bäckerarbeit habe ich das Handwerk aufgegeben,
es folgte für mich ein neuer Abschnitt des Lebens.
Mit übergroßen Eifer und Geduld,
habe ich auf Metallbranche umgeschult.
Geheiratet habe ich dazwischen natürlich auch,
es ist ja überall so der Brauch.
1955 zog ich mit Frau und Sohn schon ein,
in Neckarsulm-Amorbach
in ein auf Raten zu zahlendes Eigenheim
321/2 Jahr hab ich als Maschineneinsteller
bei der Firma Koco, Heilbronn, meine Pflicht getan,
am 1. April 1985 fing für mich das Rentnerleben an.
Gesang, Musik und Dichten ihr lieben Leut,
ist mein Hobby, und dies bis heut'.
Muss Euch noch mitteilen in diesem Gedicht,
dass jetzt jeder Tag für mich ein Sonntag ist!

Dosavadní života běh


Narodil jsem se v Malontech, okres Kaplice, roku 1922 28. března,
mrzlo, byla zima hrozná.
Rodiče hospodářství měli, nelžu vám,
na kravským mlíku vyrostl jsem tam.
Už co děcko byl jsem bujný, i když malý,
uličník že jsem, o mně říkávali.
Ve škole ruka učitelky Kolaschové
mnohokrát přistávala na mý hlavě.
Pan farář Singer taky na mušce mě míval,
za uši tahal, když jsem dovádíval.
K pekaři Pöschkovi pak šlo se do učení,¨
nebylo to zrovna jenom potěšení.
Dvě kozy sežraly mně z nůše rozvoz žemlí jednou,
na to se doposavád nedá zapomenout.
Vypukla válka a já musil narukovat,
opil jsem se až namol, co bych zamlčoval.
V roce 41, bylo to takhle v říjnu,
mě do Pardubic dali, k dělu protileteckýmu..
Jeden poručík mně tekrát řekl: Běda,
s někým jak ty se asi válka vyhrát nedá.
Nikam jsem se necpal, abych nenarazil,
zůstal jsem tak svobodníkem, málo jsem se snažil.
Konec války prožil jsem někde u Svinoústí
na moři, zraněn, ouvej, když motyka spustí.
Pět lodí kolem nás se tenkrát potopilo,
mě anděl strážnej uchoval vší silou.
Na lazaretní lodi Pretoria byla trpká nouze,
na 14 mužů šest neděl po kousku chleba pouze.
Vší a krys bylo zato ku pomoci
dostatek ve dne, ještě víc snad v noci.
Skoro na 40 kilo jsem zhubnul, můj ty Bože,
než v Elmshornu lazaret mně schystal bílý lože.
V lágru potom z domova jedni známí
řekli nám, cože prej po válce má bejt s námi.
Nechápali jsme ani dosah toho slova,
že staneme se všichni lidma bez domova.
Z nás mladších v táboře zřídili pracovní jednu směnu,
dvojitej žold nám přiřkli za odměnu.
Rok a půl skoro nevěděl jsem, co je s našima,
bez přehánění doba strašlivá.
V létě 46 od bratra Hanse teprv přišlo , co víc chtít,
psaní, že sourozencům s maminkou je dosud přáno žít.
Tatínek umřel v roce 27 ještě doma,
na nás malý děcka byla máti sama.
V září 47 jsem byl propuštěn vlastně jak z basy
z bejvalýho koncentráku v Dachau
k mámě, co stejskala si.
Po roce a půl jsem se pustil pekařskýho řemesla,
něco novýho mi tenkrát doba přinesla.
V kovoprůmyslu jsem našel zaměstnání,
trpělivě školil se naň bez váhání.
Mezitím i svatba přišla, jak se přirozeně děje
podle všude pradávného obyčeje.
V roce 55 jsem se s manželkou a synem,
a to v Neckarsulm-Amorbachu,
stěhoval do domu na splátky, už pod naši vlastní střechu.
32 a půl roku u firmy Koco v Heilbronnu
dělal strojního seřizovače,
od 1. dubna 85 pak už jsem v penzi po všech těch letech práce.
Zpěv, hudba, rýmování, lidé milí,
mi krátí dodnes každou volnou chvíli.
Na závěr veršů těchto pak, abyste věděli,
chci říci Vám, že každý den je s nimi pro mne nedělí!

Glaube und Heimat, 1986, č. 7, s. 53

P.S. Může si člověk dát ujít takové malontské curriculum vitae?

Franz, der Bäckerbub,
und die Geißen


Meinetschlag vergess ich nie!
Als Bäckerbub fuhr ich los in der Früh,
Zum Guschlbauer-Pauli und Pfeiffer,
Zum Doktor Ondre und so weiter.
Bei Gstegenwirt war der Korb fast leer;
die Hilde sagte: "Franz, gib den Rest hier!"
Überall war ich wie zu Haus,
in jedem Winkel kannt' ich mich aus.
Manchmal sperrte man mich auch hinaus,
aber ich machte mir nichts draus:
Dann ging ich halt hinten wo durch ein Tor
und stellte mich doch mit meinen Semmeln vor.
Für mein Gebäck hab' ich auch Eier genommen;
So bin ich zu meinem Geld g'kommen.
Ich fuhr auch nach Uhretschlag und Radinetschlag.
Abwechslung gab es jeden Tag.
Einst fuhr ich um neun Uhr nach Ziernetschlag -
Es war ein wunderbar sonniger Tag.
Ich dachte: Um die Zeit ist wohl niemand zu Haus;
Jetzt schläfst du am Jagerberg einmal richtig aus.
Zwei Stund' schlief ich - und wurde dann wach.
Nun kommt es, worüber ich heut' noch lach:
Zwei Ziegen haben an meinen Semmeln gefressen!
Das werd' ich meiner Lebtag nicht vergessen!

Já, pekařský učedník Franz,
a kozy zlodějky


Malonty nikdy nezapomenu!
Pekařský učeň hnedka po ránu
jsem vyrážel k Pauli a Pfeifferům,
k doktoru Ondre a dál mnohý dům.
U Gstegenwirta už dno prosvítalo
a Hilda řekla: "Dej sem tohle málo!"
Všude jsem tam byl jako doma,
osoba v každym koutě povědomá.
Někde přede mnou paní zavřela,
já si z toho ale nic nedělal:
vešel jsem dovnitř někde vrátky vzadu
a s nabídkou žemlí si věděl radu.
I vajíčko jsem občas za ně vzal
a tak vždy zas peníze vydělal.
I dál jsem jezdíval: do Radčic, Meziříčí,
každý den změna, ať to fičí.
Jednou v devět dopoledne jel jsem do Bělý.
Slunečný den byl, kouzelný celý.
Říkám si: tuhle hodinu jsou všichni z domu venku,
pěkně se vyspíš na stráni Jagerberku.
Spal jsem dvě hodinky a probudil se v tichu.
I po letech se neubráním smíchu:
Zboží dvě kozy sežraly mi tenkrát, běda!
Na to se, co živ budu, zapomenout nedá!

Glaube und Heimat, 1976, s. 409

P.S. Myslil jsem při překladu na svého otce, který mi líčíval rovněž svou práci a příhody pekařského učně někdy mezi válkami u soběslavského pana Širůčka.

Jen na skok z války doma


Byli jsme nasazeni jako bojová baterie 24 protiletadlových děl ráže 8,8 cm, abychom chránili letiště v Mannheimu. Zcela netušeně a překvapivě jsem odtud v roce 1944 dostal díky Ferdinandu Brunnerovi a svému strýci Pöschkovi 16 dní dovolené na žňové práce. Maminka byla na naší chalupě na všechno sama jen s jedním polským děvčetem a šlo asi o ten nejtěžší čas jejího života.
Všichni čtyři sourozenci jsme byli nasazeni u wehrmachtu, dokonce i sestru povolali k protiletecké službě, poněvadž "nebyla činná" v zemědělství. I když jsem odjel z Mannheimu už v půl čtvrté ráno, bylo nadmítu těžké probít se za stálých leteckých poplachů všemi těmi už tak jako tak rozbombardovanými nádražími. Do Kaplice (Kaplitz) jsem dorazil za pozdního večera a odtud jsem vzal do Jaroměře (Jarmirn) zavděk selským povozem. Bylo asi deset hodin, když jsem pak pokračoval pěšky dál k nám do Malont (Meinetschlag).
V hospodě "Gsteckenwirt" v dolní části obce zvané "Unterort" ještě planulo světlo a vtáhlo mne rázem dovnitř. Až o půl druhé v noci jsem docela zmožen únavou konečně došel k rodičovskému domu.
Kousek od božich muk na vršku nad chalupou mi už vyběhl naproti náš pes, vletěl mi rovnou do náruče samou radostí, kousek jsem ho v ní dokonce nesl. U zadních vrat do dvora jsem dvěma prsty pevně zatáhl za železnou závoru a velice tiše jsem řekl: "Mami, to jsem já." Celá šťastná probudila maminka i to polské děvče, které se jen podívalo a přineslo pak do světnice moji fotografii, že ví, kdo jsem, a upřímně se pak radovala spolu s námi. Snědl jsem pak ještě pár pečených jablek, které ležely v troubě. Padl jsem pak do vytoužených peřin s myšlenkou, že přede mnou je 16 dnů života v bezpečí, 16 dnů bez poplachových sirén
Muselo se velice rychle rozkřiknout, že jsem doma, poněvadž když jsem následujícícho dne sjížděl na kole do vsi, abych se úředně ohlásil, potkal jsem při našem "Hofwenzlově" vršku Franziho Solzerů (i Franz Hoffelner, jak znělo jeho vlastní jméno, "Solzer" se mu říkalo jen "po chalupě", je zastoupen na internetových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a ten mi povídá: "Jdeš mi právě do rány, chtěl jsem za tebou." Prosil mě, abych mu šel dělat družbu (v originále "den Brautführer zu machen" - pozn. překl.), že se prý žení. Neměl jsem ani tušení, kdože je jeho nastávající a tak jsem se pro jistotu hned optal. Franzi nato, že Resi Janko, "Jogein Resi" řečená po chalupě. Řekl jsem žertem, jestli se nepoznali na seníku (v originále "auf den Heuboden" - pozn. překl.) - jen se tomu zasmál. Svatba se slavila 30. listopadu bez muziky, poněvadž Franziho máma umřela v dubnu toho roku a bratři Hans a Alois byli ve válce. Bohatě jsem se napěchoval penězi, abych se mohl vykoupit při mnoha zastaveních svatebního průvodu cestou ke kostelu, přes niž byly opakovaně nataženy dlouhé provazy.
Na nedostatek práce v našem domě jsem si rozhodně nemohl stěžovat. Žňová úroda byla svezena pod střechou a teď bylo hlavní obilí (převážně žito) vymlátit, a to cepy (v originále "Drischeln" a v závorce "Dreschflegeln" - pozn. překl.), poněvadž naše chalupa ležela stranou a neměla přívod elektrického proudu. Teta Pöschková pomáhala každý den a v osm ráno už byla vždycky tady. V 11 hodin běžela zase domů, aby muži, který byl zaměstnán na obecním úřadě, připravila oběd. I my se museli najíst a obstarat i dobytek ve stájích. Kolem jedné po poledni byla teta už nazpátek a těžká práce pokračovala. Uběhlo tak několik dnů, než bylo obilí vymláceno a sláma uložena do stodoly. Ještě si docela přesně pamatuju, co jsem se mezitím najedl pečených jablek, poněvadž toho roku 1944 bylo hodně ovoce.
Večer jsem často zacházel za známými, kterých jsem měl jako pekařský učeň hodně a také příbuzní čekali na mou návštěvu. Dny mé dovolené však ubíhaly až příliš rychle a já se dostávám k tomu, proč o tom všem vůbec píšu - totiž k rozloučení, které dojímá srdce. Musel jsem z domova už ve dvě hodiny v noci. Maminka se mnou došla až k silnici a pevně mě ještě objala. Začala pak plakat a potom i hlasitě naříkat: "Nenechávej mě tu samu - prosím tě pěkně, zvostaň - už nevím, co bude." U božích muk na kopci jsem se naposled zastavil a pomodlil se otčenáš, slyšel jsem však dál matčin nářek a v pláči jsem pak samotný došel až k Muntlovým.
Musel jsem se ale zklidnit už jenom proto, že zámečnický mistr Gottfried Wenzl měl také dovolenku a museli jsme odtud spolu. Čekal tam u nich na nás povoz s koňmi, který Wenzl objednal. Kočíroval ho jeden uprchlík z Ukrajiny. Tady se loučení obešlo bez slzí - paní Wenzlová řekla muži: "Pánbůh tě opatruj, dej na sebe pozor, ať se ti nic nestane, už teď se za tě modlím."
Snad si to dokážete představit, chalupa o samotě, 17 hektarů polí, otec umřel už v roce 1927 a maminka musela vydat do války všecky svoje děti. Už jsem o tom mém rozloučení vyprávěl několika známým a slyšel od nich, že by to stálo za film, aby lidi viděli, co utrpení a hořkosti s sebou nese válka.
Buď Bohu dík, že jsme se z té nesmyslné války my čtyři sourozenci všickni vrátili.
Ani ve snu jsem si ale nepomyslil, že se teprve až po dvaceti letech v roce 1964 budu moci podívat zase tam k nám domů a z rodičovského stavení najdu už jen hromadu trosek.


Heimatbuch der Pfarre Meinetschlag - Ein Gedenkbuch (2002), s.116-118

V roce 2002 oslavil Franz Zdiarsky ("po chalupě" řečený "Hofwenzl-Franzi") své osmdesátiny v kruhu přátel z pěveckého sboru Pax-Christi-Chor, v němž po léta zazníval i jeho tenor. Náleží mu také zásluha o pořádání setkání rodáků ze šumavských Malont v bádensko-württemberském Neckarsulm-Amorbach (Neckarsulm tvoří dnes vlastně severní část souměstí s Heilbronnem). On sám spatřil v rodné vsi světlo světa poprvé 27. března 1922 v chalupě čp. 112. Ze čtyř sourozenců byli starší než on bratři Ferdinand (ročník 1910) a Johann (ročník 1917), sestra Maria naopak o dva roky mladší. Říká toho ve své vzpomínce o sobě a o nich tolik tím zadržovaným citem, že je stydno i mně dodat cokoliv. Zemřel ve městě Neckarsulm dne 29. prosince roku 2011 a byl na zdejším Starém hřbitově i pochován.

- - - - -
* Malonty / † † † Neckarsulm (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V sedmnácti jako pekařský učeň s nůší na zádech a v dolním rohu jako "čerstvý" sedmdesátník...
... a ještě s jízdním kolem
Kostel sv. Bartoloměje v Malontech
Maminka, když její tři synové, zleva Ferdinand, Franz a Johann, jakož i dcera Maria narukovali do války (viz níže), obhospodařovala 17 hektarů polí a dům sama

zobrazit všechny přílohy

TOPlist