logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HERWIG ZAHORKA

"Koňský broky" a altán

Klukovská historie ve volarském nářečí


"U cukráře mají koňský broky," křičel na mě můj bratranec Otto Zenz (Otto Pinsker) a ukazoval mi pětadvacet halířů (to byla v roce 1937 platná "československá mince), které mu dala jeho matka. Byl o rok starší než já a začal zrovna chodit do první třídy (tenkrát školní rok začínal prvního září). A já si musel právě hrát na ulici, poněvadž doma přinesl čáp zrovna na svět mou sestřičku Riu (česky se řekne "přinesla vrána", jde-li o děvče - pozn. překl.). Letěl jsem rychle do krámu za svou "Maljohann" babičkou a prosil jí: "Dej mně pětadvacet halířů k cukráři na koňský broky!" Na krámském pultě stály dva otevřené balíčky cigaret "Vlasta" a "Zora". Byly to ty nejlacinější cigarety, které se daly kupovat jen po kuse jednotlivě. Babička vytáhla zásuvku a dala mi pětadvacet halířů.
Potom jsme běželi po mostě přes potok tam k cukráři, ukázali mu svoje peníze a řekli, že chceme "koňský broky". "Pár jich ještě mám," pravil, "jeden stojí deset halířů." Hned jsem si pomyslel, že to nevychází. Cukrář nám dal pět "koňských broků" do kornoutu a dal kornout Ottovi, poněvadž ten byl větší. Přede dveřmi do cukrářství jsme hned každý strčili jeden do pusy. "Brok" ji docela zalepil.
Vyšli jsme pak ven na náměstí kolem našeho domu a Zenzů domem skrz přes dvůr a stájí do zahrady. Tam v zahradním altáně jsme roztrhli slepený kornout a každý z nás snědl dva "koňský broky". Altán byl uvnitř zařízen jako útulná, do všech stran otevřená světnička s dřevěnou lavicí na sezení kolem dokola stolu. Rádi jsme si v tom zahradním domku hrávali nebo jen tak seděli, když pršelo. Odtud jsme přes "Lašická luka" a přes Schreinerský (Bobícký) potok viděli až k Lesním Domkům (Wuldhaiser) a k Plechému (Plöckenstein).
Pak Otto řekl: "Ten poslední si schováme. Strčíme si ho tady v altánu pod střechu. Pomyslel jsem si pro sebe, že Otto asi ten zbylý "brok" chce sníst sám a mně pak poví, že ho sežrala kočka. Anebo doufá, že na to zapomenu a ten "brok" pak bude patřit jemu samotnému.
Já ale nezapomněl. Hned příštího dne jsem kolem desáté přišel ze školy a hned jsem mu to připomenul. Vzal z kuchyně nůž na rozkrojení posledního "broku" a šli jsme hned k altánu. V zahradě u sousedů si právě hrál malý kluk "Gaynů" (Franz Karl Walter) se svou starší sestrou Traudl, která byla tak stará jako já.
Ale hned jak jsme vešli do altánu, byli jsme přivítáni skutečně nepřátelsky: všechno bylo plné rozběsněných vos. "Koňský brok" a papír z kornoutu nebylo ani vidět, poněvadž na nich sedělo plno vos. A ty vosy nám vyhlásily nepřátelství a napadly nás. "Koňský brok" byl pro nás ztracen, vosy nám ho zabraly. A my prchali ven, hnáni vosami, které nám byly v zádech jako čert ubohé duši. Měli jsme štěstí, že nás nepobodaly.
(Ani ne devět let nato nám byl uloupen i onen náš zahradní altán.)

Poznámka: "Rousspraker" byl vlastnoručně cukrářem vyrobený, přibližně tři centimetry velký, měkký, z medu uhnětený bonbon kvadratického tvaru v podobě nadýchaného hnědého čtyřcípého polštářku. To ulepené "cukrle" bylo nám velkou vzácností. Odkud pochází jeho německé nářeční označení, není mi známo.


Hoam!, 2007, č. 4, s. 13-14

P.S. Autor tohoto textu v originále mě označil v elektronickém dopise z Indonésie za "jazykového kouzelníka", poněvadž volarské nářečí, v němž je vzpomínka, kterou jsem se snažil přeložit opravdu "doslova", psána, je opravdu obtížné k porozumění. Jenže i šumavští "Číňané", jak se německým Volarákům přezdívalo, byli s námi se všemi ve společné zemi dětství, kde jsme se kdysi potkali, aniž to možná víme. Vzal jsem to prostě za opožděný domácí úkol.

Příkladné otcovy snímky šumavských selských stavení


Můj otec, odborný učitel Franz Zahorka ve Volarech, po léta jezdil na svém motorce křížem krážem Šumavou a fotografoval stará selská stavení. Ze své jedinečné sbírky stačil při vyhnání zachránit jen jeden jediný. Na jeho rubu stojí psáno Sütterlinovým psacím písmem "Bauernhaus in Elendbachl" (tj. "Selský dům v Polce" - pozn. překl.).
Některé ze snímků selských stavení na Šumavě, které Franz Zahorka pořídil, přežily však v knize Josefa Bürgera "Die Entwicklung des Böhmerwaldbauernhauses" (1938). Všechny fotografie zachycující šumavské selské domy v této knize pocházejí od mého otce. Josef Bürger však jméno fotografa nepřipomíná.


Hoam!, 2009, č. 8, s. 21

P.S. Ludwig Sütterlin (1865-1917) byl německý grafik, jehož kurent (psaná forma fraktury, tj. lomeného gotického písma) byl v Prusku zaveden roku 1915 a poté, co se začal prosazovat i ve Výmarské republice a ještě 1935 se mírně pozměněn stal součástí učebního plánu škol, byl v roce1941 zakázán stejně jako "německé gotické písmo" vůbec, poněvadž se podle oběžníku Martina Bormanna skládá "ze švabašských židovských liter".

Heimweh Träume


Das Schönste in meiner Welt sind die Träume.
Sie wiegen mich wie damals -
In den Wipfeln der Bäume.
Vergangene Bilder tauchen wieder auf:
Grüne Fluren, der Moldau Lauf,
Schreinerbergs Schultern, Gneisfelsen darauf,
Holzhäuser und Gesichter, alle bekannt -
Und dann bin ich wieder daheim!
Wälderrauschen -- Sonnenschein ---
Die glückliche Kinderzeit zieht an mir vorbei -
Vorbei!

Sny stesku po domově


To nejkrásnější v mém světě jsou sny.
Kolébají mne jako tenkrát
stromy a jejich koruny.
Ten obraz paměť opět představí:
zelená luka s tokem Vltavy,
skalní hřbet hory Bobík, postavy
lidí, dřevěné domy městečka, co znám --
tak ve snu domov znova potkávám!
Šumění lesa -- slunce jas ---
Jak by čas dětství přešel kolem nás!
Pryč kolem nás --

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 1 s. 14

P.S. Sotva šestnáctiletý tenkrát Herwig Zahorka z Volar (Wallern) napsal tyto prosté verše právě dva roky po vyhnání z domova v dubnu 1948 v bádensko-württemberském Göppingen.

Zemřel Adalbert Stifter skutečně sebevraždou?


V pamětních spisech (v originále "Gedenkschriften" - pozn. překl.), které mají rekapitulovat běh Stifterova života, se opakovaně uvádí jako příčina jeho konce sebevražda. I v encyklopediích tomu tak bývá. Podle dobových výpovědí vykrvácel při holení. Nebezpečně ostré a dlouhé holicí břitvy našich praotců jsou nám mnohým až dosud v paměti. Prořízl si však Stifter opravdu hrdlo břitvou?
Při maturitě si každý z nás pro zkoušku z němčiny mohl vybrat spisovatele podle své vlastní volby. Autorem mého rozumu i srdce se stal právě Adalbert Stifter. Z hesenské Zemské knihovny v Darmstadtu a prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby (Bibliotheks-Fernleihe) jsem se tehdy zásobil všemi Stifterovými spisy včetně jeho korespondence, pracemi o něm i jeho literárním díle. Mezi otištěnými dokumenty jsem mohl zaregistrovat také protokol o lékařském ohledání spisovatelovy mrtvoly za účelem zjištění příčiny skonu.
Nestálo v něm nic o řezném poranění, natož pak o nějaké sebevraždě. Bylo potvrzeno a zaznamenáno toliko "Leberhärtung", tj. ztvrdnutí jater.
Toto těžké onemocnění vzniká, když odumíráním měkkých funkčních jaterních buněk dochází k jejich náhradě tvrdou a nefunkční vazivovou tkání. Dnes se užívá spíše označení jaterní cirhóza. Může být způsobena nedoléčenou hepatitidou, chorobami souvisejícími s látkovou výměnou, chronickým alkoholismem a jinými příčinami. Chronickým alkoholikem Stifter jistě nikdy nebyl.
Ztvrdnutí jater vede k rostoucímu zúžení vrátnicové žíly s následkem stavení průtoku krve v ní a městnání způsobujícímu vznik křečových žil na trávicí trubici (Osophagus). Při jejich protržení se krev dostává trávicí trubicí do dutiny ústní a krvácení z úst tím vyvolané je nejčastější příčunou smrti při jaterní cirhóze. Podle mého názoru je velmi pravděpodobné, že Stifter přišel o život právě tímto způsobem. Příznaky provázející dlouhý průběh jeho nemoci zesilují podezření na těžké onemocnění jater.
Aby se mu dostalo konečné spravedlnosti, měli by se stifterovští badatelé ve spolupráci s hepatology ještě jednou podrobně kriticky zabývat svědectvím, které poskytuje už zmíněný protokol o obdukci spisovatelova mrtvého těla a oponovat tak i s mediální účinností teorii o Stifterově sebevraždě.


Hoam!, 2006, č. 10, s. 19

Lebensweg


Ein ruheloser Marsch war mein Leben -
Und wie des Windes Sausen heimatlos.
Vertrieben
durchkreuzte ich die wundervolle Welt.
Und wäre gern an einem Ort geblieben.

Životní cesta


Neklidné bylo to mé putování --
bez domova, tak jako vítr jde.
Po vyhnání
já zbrázdil křížem krážem divuplný svět.
Přitom bych doma zůstal rád a bez váhání.

Hoam!, 2006, č. 10, s. 19

Narodil se ve Volarech 12. června 1932 v domě čp. 141 blízko kostela a ze všech, kdo to město museli opustit, a že jich byla až zničující většina, se dostal ve světě zřejmě nejdál, v geografickém a možná i profesním smyslu slova. V rodácké monografii města z roku 2004 je jako místo jeho současného pobytu uveden Bogor v Indonésii. Domov opustil ve 14 letech, maturoval už v hesenském Darmstadtu (gymnázium navštěvoval předtím ještě v Budějovicích v České ulici a bydlel tenkrát v domě svého dědečka Franze Zahorky staršího, až do penze ředitele školy v Hodějovicích /Hodowitz/)a v letech 1954-1958 studoval lesnickou vědu na slavné univerzitě v dolnosaských Göttingen (ještě v Ottově slovníku naučném je najdeme pod zčeštěnou podobou Gotinky), zahraniční semestry absolvoval ve Švédsku a Slovinsku. Po velké státní zkoušce přichází do významných funkcí v Lesním úřadě Spolkové země Hesensko v Lampertheimu a šest let nato se stává vedoucím Lesního úřadu Chausseehaus. V sedmdesátých letech minulého století působí pak už jako lesnický a ekologický poradce v Indonésii, také Thajsku a Malajsii. Od roku 1991 do roku 1994 vedl německo-pakistánský rozvojový lesnický projekt v západních Himalájích, spojený vedle zalesňování i s výstavbou silnic a mostů, lanových drah a školením pracovních sil, 1995-1996 nato byl poradcem v záležitostech životního prostředí v africké Etiopii. Od nástupu do penze věnuje se Zahorka plně už jen zachování dešťových pralesů jihovýchodní Asie a výzkumu archaických loveckých kultur odlehlých území Indonésie a magických praktik s nimi spojených. Jeho bohatá publikační činnost má ovšem počátek v té malé básni o ztraceném lesním domově na Šumavě. A ještě poznámku. V téže knize Die Stadt Wallern im Böhmerwald, kde o něm nacházíme zprávu, je v kapitole o volarských učitelích i zmínka o tom, že od konce dvacátých let dvacátého století působil na zdejší obecné škole Franz Zahorka původem se Stodůlek (Stadln), jehož lze vidět na snímku z roku 1938, kdy pořídil podle téhož textu také fotografie k drobné práci Josefa Bürgera Die Entwicklung des Bauernhauses im Böhmerwalde (tj. Vývoj šumavského selského domu), i mezi členy chrámového sboru děkanského kostela ve Volarech, blízko něhož, jak už řečeno, stál rodný dům Herwigův. Podoba těch dvou tváří je nápadná.

- - - - -
* Volary / České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ve Wiesbadenu 1985
Herwig Zahorka na klíně svého otce Franze Zahorky mladšího roku 1935
v Hodějovicích, kde byl vedle nich sedící dědeček Franz Zahorka
starší v letech 1920-1936 řídícím školy a zasloužil se svou žádostí
o elektrifikaci obce v roce 1932
S maminkou Mitzi Zahorkovou, roz. Schramlovou, vedle nich starší sestra Inge (provd. Möbsová) a  mladší Ria (provd. Mohrová)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist