logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALFRED ZABY

O sobě

Cítil jsem se povolán být knězem a odešel jsem v roce 1938 do klášterního gymnázia misionářského řádu oblátů v Teplé u Litoměřic na sever Čech (v originále "in Teplei bei Leitmeritz in Nordböhmen", dnes je Teplá částí města Třebenice - pozn. překl.). Obláti z Kájova (v originále "von Gojau" - pozn. překl.) měli všude tak dobrá kázání, že mě už ve škole nadchli pro misijní poslání. Po válce jsem studoval na vysoké škole oblátů v Hünfeldu u Fuldy v Německu (na východě spolkové země Hesensko - pozn. překl.). Tam jsem také byl roku 1955 vysvěcen na kněze a přihlásil jsem se pak na misie do Afriky. Jihoafrická vláda nám však nebyla příznivě nakloněna. Rok jsem tedy dělal kaplana v naší rakouské farnosti Steyr-Münichholz. Dne 29. září 1957 pak přistála naše loď v přístavu Walvisbay v jihozápadní Africe.
První dojem byl bezútěšný. Patronátní farnost Sankt Oswald v Dolním Rakousku mi darovala automobil a tak jsem se vydal pouští Namib (to podle ní má Namibie své jméno - pozn. překl.) ke svému působišti. Země se mi otevřela a srdce zase jí. Ty kmenové jazyky však! Nejprve jsem se v Döbra u Windhoeku naučil úřední řeči afrikaans (staroholandština), pak hererštině (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a později i namaštině (blíže viz opět Wikipedia - pozn. překl.) se čtyřmi mlaskavkami. Myslel jsem, že si doslova zlomím jazyk.
Autem jsem díky farnosti Sankt Oswald mohl být často na cestách k přespolním stanicím. I když má řeč nebyla ještě perfektní, získával jsem lidi. Po krátký čas jsem musel dokonce hrát roli učitele na gymnáziu v Döbra, což je ústřední namibijská stanice řádu oblátů. V Gobabis jsem se však opravdu velice staral o mládež a děti. Založil jsem skupiny ministrantů a skautů. Brzy jsem pro obě vydával i časopis. Nejčastěji jsem ovšem byl na cestách po tom obrovitém území za roztroušenými lidskými sídly.
V roce 1960 mě pověřil pan biskup Koppmann, abych založil organizaci mládeže pro celou diecézi. Začal jsem tedy zase vydáváním časopisu. Odkud vzít peníze? Sankt Oswald mě nikdy nenechal na holičkách. Pak je tu Mariánské misijní dílo (v originále "das Marianische Missionswerk" - pozn. překl.) s P. Josefem Mathunim OMI ve Vídni a množství dobrodinců v Rakousku a v Německu. Přál sem si také časopisy z domova jako podněty v rozličných oblastech. Dobrodinci mi vždycky pomohli. Také diecéze Sankt Pölten nám mnohokrát vypomohla. Roku 1961 mi biskup Koppmann předal misii v Otjiwarongo, kde byl po mnoho let misionářem on. Postavil jsem tam kostel, mateřskou školu, několik školních prostor, domovy pro chlapce a děvčata; bylo toho přesto ještě mnoho na cestě v okolí (v originále "noch viel unterwegs in der Umgebung" - pozn. překl.). Těžkosti nastávaly vzhledem k apartheidu (tj. separaci bílého a černého obyvatelstva). Bůh však nehledí na vnějšek, nýbrž do nitra. Mariina legie (laické společenství katolíků, založené v irském Dublinu Irsku roku 1921, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) nám velice pomohla v duchovní péči.
Chtěl jsem po celých deset let začínat stále znovu. Tak mě v roce 1972 pan biskup vyslal na starou misii Okombahe, kde jsem mohl pro lidi vykonat mnoho dobra. Především ale jsem odtud zbudoval novou misii v Khorixas, hlavním sídelním městě kmene Damara: kostel, kněžský dům, prostory pro duchovní péči. Přešťastný náčelník kmene! K tomu kostelíky a školy na okrajových stanicích, dokonce jeden malý obchůdek v oblasti pouště Namib. Kdo se postará o poštu? Kdo přiveze mýdlo, petrolej, sůl, cukr atd. pro ty nuzné lidi? Kdo se ujme vyhnanců z Jižní Afriky? Roku 1981 mne provinciál poslal do Anamulenge na hranice s Angolou, kde jsme se já a tři patres starali o stanici, školy, nemocnici a mnoho okrajových stanic. Musel jsem se zase učit novou řeč.
V roce 1985 se hledal misionář pro misii Waldfrieden s farmou, školou a vícero okrajovými stanicemi. Měl jsem tam plné ruce práce: stavbu kostela, dvou malých kostelíků, obnovu zásobování stanice vodou atd.. Já ale chtěl zvěstovávat radostné poselství Ježíšovo a šel jsem za lidmi, mezi nimi i několika málo Evropany. Úspěch a neúspěch se vyskytují všude v životě, také u nás. Nepotřebovali jsme jen finanční prostředky, ale v prvé řadě hodně modliteb a obětí jako zásobovací dodávky z domova. Děkuji za ně srdečně všem.
Roku 1992 směla být konečně zbudována misie i na severozápadě Namibie. Přihlásil jsem se hned jako misionář ve svých už 67 letech věku a odjel jsem do Opuwo, metropole tohoto obrovského území, vyhledal jsem vhodné místo a po jednání s úřady vedl stavbu kostela, fary a prostor duchovní péče. Mariánské misijní dílo (v originále "das Marianische Missionswerk" - pozn. překl.), jakož mnoho dobrodinců v Rakousku a v Německu nám velice pomohlo. Vybudoval jsem malý kostel i v jedné okrajové stanici a byl jsem stále na cestách i tam, kde nijaké cesty nebyly k mání, hornatou krajinou k lidem. Zaznamenal jsem však na sobě, že to už tak nejde jako dřív. Dvakrát jsem se dokonce zhroutil. Jeden přítel tady a pak i můj bratr mě hned odvezli do 700 km vzdáleného hlavního města Windhoek. Síly ubývaly, Tak jsem bohužel musel svou milovanou misii opustit a zůstávám na centrální stanici Döbra, vzdálené dvacet kilometrů od Windhoeku. Daří se mi tu dobře. Hodně čtu, modlím se a nabízím svou oběť Bohu a lidem, pro něž jsem směl pracovat.
Chcete-li to vědět: jsem šťastný, že se mohu nazývat misionářem. A kdybych měl ještě jednou tutéž volbu, stal bych se znovu knězem a hlásil bych se na misii do Afriky.


Glaube und Heimat, 2003, č. 2, s. 4-5

Páter Alfred Zaby se narodil 26. listopadu roku 1926 ve Frymburku (Friedberg) v domě čp. 88, zvaném "Mesnerhaus", kde žil se svou rodinou zdejší kostelník Rupert Zaby, narozený 25. března 1899 ve Frýdavě (německy Friedau, dnes osada obce Přední Výtoň) čp. 1 jako syn kostelníka a koláře Johanna Zabyho a jeho ženy Marie, roz. Zabyové z Frymburku čp. 188. Alfredova matka Hedwig se narodila 4. října 1898 ve dnes zaniklé vsi Radvanovice (Schillerberg) čp. 6 jako dcera rolníka na statku čp. 3 v rovněž dnes zaniklé vsi Moravice (Mörowitz) mezi Frymburkem a Malšínem (Malsching) a jeho ženy Magdaleny, roz. Faschingbauerové z Radvanovic čp. 6. Rodiče se brali ve Frymburku 28. října roku 1924. Frymburský "Mesnerhaus" byl i rodným domem hudebního skladatele Simona Sechtera (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) a byla na něm umístěna z té příčiny i pamětní deska. Ten dům už nestojí. Páter Zaby se ze svého zdravotního postižení už v Namibii nikdy zcela nezotavil. Měl srdeční potíže, plíce nedodávaly dost kyslíku, ledviny nepracovaly, jak měly. Tělo bylo zcela vyčerpáno, zbýval invalidní vozík. Denně ho dopravoval k účasti na mši svaté. Často se mu vůbec nedostávalo dechu. Když si ho Bůh 26. prosince roku 2002 povolal k sobě, bylo to pro věrného služebníka a posla radostné zvěsti evangelia mezi lidmi vysvobozením. Jak to napsal páter Josef Mathuni OMI z Vídně v Zabyho nekrologu na stránkách GLAUBE UND HEIMAT: Vánoce slaví u Boha! Šel stavět lidem kostely a misijní stanice do jižního koutu jiného světadílu, daleko od domova, ve kterém stanuly mnohé kostely v ruinách i s lidskými příbytky kolem. Alfredovým bratrem byl Alois Zaby, který si také zvolil kněžskou dráhu (a je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže)

- - - - -
* Frymburk /† † † Döbra (NAM)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

O něm v životopisech namibijských osobností

zobrazit všechny přílohy

TOPlist