logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN WORATH

Svatá Panno Maria, pros za nás Boha...

Heilige Maria... bit got vier uns Johan Waräth bilthauer.

Takto zní nápis tužkou, jemuž je předeslán letopočet 1656, objevený v lebeční dutině dřevěné sošky Madony v poutním kostele Panny Marie Utěšitelky (Maria Trost) u Rohrbachu, kam kdysi putovávali věřící až z Novohradska. Je to jedno z vůbec nejvýznamnějších poutních míst na rakouské straně Šumavy. Soška se sem dostala možná z kláštera Schlägl, s nímž jsou spjaty osudy jejího tvůrce. Stojí tu za vypsání už proto, že jeho tvůrčí působení úzce souvisí i s jihem Čech. "Bilthauer Johan Waräth", jak se sám podepsal, je z dějin umění znám jako rakouský sochař a řezbář Johann Worath, místo, kde přišel na svět, leží však v dnešní Itálii, přesněji řečeno v kdysi rakouském jižním Tyrolsku. Nese v současnosti italské označení Campo Tores, německé místní jméno zní ovšem Taufers. Tam se 1. listopadu roku 1609 narodil řezbáři Matthäusi Baratovi "staršímu" a jeho ženě Marii, roz. Clamerové, třetí syn (ten druhý dostal křestní jméno Matthäus jako otec) Johann Barat (příjmení se později změnilo na "německé" Worath). Z jeho manželství s Evou, roz. Pflegerovou (+1690), vzešlo později 13 dětí, z toho 10 synů, z nichž jeden, totiž Philipp Jakob (1661-1721) se stal pod řádovým jménem Siard v letech 1701-1721 v pořadí třetím opatem kláštera Schlägl (předtím stáli od 13. století až do roku 1622 v čele drkolenského kláštera /česky se Schlägl označoval jako Drkolná/ proboštové). Johann Worath zemřel 5. února 1680 v blízkém Aigenu, kam mu vděčný syn a opat dal zřídit náhrobek z rudého mramoru s latinským nápisem (na němž je rodové příjmení psáno "Barad"), který by v českém překladu zněl takto:

Šlechetnému muži a radnímu,
svou zbožností, moudrostí, znalostí geografie,
sochařského umění a architektury vysoce proslulému
panu Johannu Worathovi
a jeho nadobyčej zbožné manželce
paní Evě, roz. Pflegerové,
svým vroucně milovaným rodičům,
a také
svým německým bratrům a sestrám,
kteří tu v Bohu odpočívají,
vsazuje tento mramorový kámen
a vyprošuje pro ně pokoj věčný
Siard, opat drkolenský
MDCCXVI /1716/.

O tom, co zůstalo z díla významného sochaře a řezbáře na jihu Čech, přispěl do katalogu výstavy "Johann Worath – Bildhauer zwischen Renaissance und Barock", konané v roce 1975, knihovník kláštera, v němž byla expozice realizována, totiž Isfried Hermann Pichler (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) textem, který tu rovněž tlumočím do češtiny.

Práce Johanna Woratha v Čechách

Isfried Hermann Pichler

Už Evermod Hager (prof.Dr, kněz řádu premonstrátů a archivář kláštera Schlägl, historik, žil v letech 1865-1925 - pozn. překl.) jmenovitě uvedl řadu oltářů našeho mistra v prostoru českého sousedství. Jsou to oltáře v Rožmitálu na Šumavě (1653), ve Frymburku (1657) a ve Zbytinách u Prachatic (tady jde o oltář zhotovený původně roku 1658 pro schwarzenberskou zámeckou kapli v Českém Krumlově) /1/.
Už v roce 1651 vytvořil Worath oltář k poctě pěti ran Kristových pro minoritský klášterní kostel v Českém Krumlově /2/. Tento oltář není těžké identifikovat s nynějším tamním oltářem sv. Jana Nepomuckého, který zřejmě nabyl dnešní podoby svou pozdější proměnou. Typická "worathovská" základní struktura je nepopiratelná a i plastiky vykazují zřetelný rukopis našeho mistra, ovšem s výjimkou figury titulního světce Nepomuka, která náleží pozdější už epoše.
Další oltář pro minoritský klášterní kostel je datován rokem 1660 /3/. Pokud nás všechny ukazatele neklamou, jde o nynější hlavní oltář. Také v tomto případě lze zaregistrovat "worathovský" základní tvar, překrytý ovšem pozdějšími "vylepšeními" a přídavky. Středová část (oltářní obraz se sv. Františkem z Assisi a sochami sv. Antonína Paduánského a sv. Jana Kapistrána) pochází z 19. století; konstrukce a zbývající plastiky jsou však přesvědčivými doklady Worathova řezbářského umění. Voluty nad bočními asistenčními figurami jsou silně manýristické, v základní struktuře nicméně pro ruku našeho mistra typově příznačné.
Jeden pro rok 1683 v českokrumlovském svatovítském chrámu dosvědčený oltář může pocházet už jen od jednoho ze synů Johanna Antona Zinnera /4/.
Asi v roce 1667 byl řezbář Johann Anton Worath pověřen výzdobou oltáře sv. Auraciána v českobudějovickém dómu /5/; dnes je na témže místě v chrámu oltář sv. Anny. Pro Auraciánův oltář zhotovil Worath pět velkých soch a obdržel za svou práci úctyhodný obnos 400 zlatých. Dne 23. března 1911 bylo toto dílo zničeno požárem, plastiky se však podařilo zčásti zachránit a od té doby byly opatrovány v českobudějovickém městském muzeu. Tři z nich jsou zachyceny v obrazové příloze tohoto textu: titulní světec tohoto oltáře sv. Auracián, český národní světec sv. Václav (v originále "Nationalheilige Böhmens, Wenzeslaus" - pozn. překl.), konečně pak světec bez atributů, roku 1929 adaptovaný právě jako Václav (v příloze jsou prezentovány Pichlerem v rozporu s textem ovšem toliko snímky dva - pozn. překl.).
Dvě velice krásné neosazené plastiky Johanna Woratha (v originále "zwei sehr hübsche ungefasste Plastiken von Johann Worath" - pozn. překl.) stojí nyní ve sbírkách hlubocké galerie (v originále "in der Galerie von Hluboka", rozuměj Alšovu jihočeskou galerii - pozn. překl.); nacházely se původně rovněž na oltáři sv. Auraciána. Svou tvarovou příbuzností se sochami světic Marie a Marty (sester z Betánie v biblickém příběhu o Lazarovi - pozn. překl.) na oltáři sv. Anny v Sankt Wolfgang am Stein dovolují předpokládat, že náležejí spíše Worathovu ranému tvůrčímu období. Jde o následující dřevěné skulptury v obrazové příloze: jedna, vysoká 156 cm, zpodobuje sv. Dorotu, druhá, vysoká 159 cm, sv. Veroniku.
V českobudějovickém muzeu se nacházejí ještě jiné, silně ovšem poškozené Worathovy figury, jejichž snímek se mi ovšem nepodařilo získat a které jsem si nesměl ani prohlédnout. Jde o sochu jednoho anděla, vysokou 124 cm, které chybí křídlo a levá paže, o další sochu anděla s rukama zkříženýmu na prsou, vysokou 135 cm, posléze o sedící plastiku Ecce Homo, 96 cm vysokou; jde tu zřejmě o podobný výjev jako u vystavené zde (rozuměj v klášteře Schlägl na zmíněné už expozici "Johann Worath – Bildhauer zwischen Renaissance und Barock" v roce 1975 - pozn. překl.) plastiky s názvem "Unser Herr im Elend" (tj. "Náš Pán v nouzi" - pozn. překl.) /6/.

Poznámky:
/1/ Hagerův text pod názvem "Johann Worath, der Bildhauer des Schlägler Prälaten Martin Greysing", tvoří úvod textové části výstavního katalogu (s. 9-24). Další literatura k tématu:
Erich Bachmann, Plastik. In: Barock in Böhmen. Vyd. Karl M. Swoboda, München 1964, s. 154 a 339, pozn. 46.
Oldřich Blažíček, Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958, s. 84-85 a Tab. 43.
Vladimír Denkstein, Katedrální chrám sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, Praha 1948, s. 16 (za překlad obou těchto českých textů vděčím paní Dr. Anně Vavrouškové z Prahy).
/2/ O. Blažíček, s. 84.
/3/ Benno Ulm (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) to uvádí na s. 80 svého textu v tomto výstavním katalogu pod názvem "Johann Worath als Künstler" (s. 65-82), E. Bachmann oltář oproti tomu datuje až rokem 1679.
/4/ E. Bachmann, s. 154.
/5/ O. Blažíček, s. 85.
/6/ Za tato sdělení vděčím panu Karlu Pletzerovi z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích; jemu budiž na tomto místě vysloven i nejhlubší dík za obstarání fotografií.
(Fotografie Otto Schacherreitera v obrazové příloze výstavního katalogu pod č. 10-13 zachycují i oltáře ve Frymburku, Českém Krumlově a ve Zbytinách - pozn. překl.).


"Johann Worath – Bildhauer zwischen Renaissance und Barock" Ausstellung im Kapitelsaal des Stiftes Schlägl (1975), s. 87-88, obr. příl. č. 26-29.


- - - - -
* Campo Tures (I) / Český Krumlov / Rožmitál na Šumavě / Frymburk / Zbytiny / České Budějovice / † † † Aigen (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka katalogu výstavy z jeho díla v klášteře Schlägl
Hlavní oltář kostela ve Frymburku z roku 1657 je rovněž jeho dílem
Hlavní a nepomucenský oltář v minoritském klášteře v Českém Krumlově dávají i přes pozdější zásahy znát "worathovskou" základní strukturuHlavní a nepomucenský oltář v minoritském klášteře v Českém Krumlově dávají i přes pozdější zásahy znát "worathovskou" základní strukturu
Jeho socha sv. Auraciána z doby kolem roku 1665 ze sbírek Jihočeského muzea v Českých Budějovicích (roku 1665 slavilo město 400 let od svého vzniku)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist