logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WENZEL WONESCH

70 let pěveckého sdružení Deutsche Liedertafel v Českých Budějovicích

"Was du ererbt von deinen Väter hast,
erwirb es, um es zu besitzen!"

(Goethe, Faust, Teil I, Nacht)

"Cos po svých otcích podědil,
to získej, by to tvoje bylo!"

(Goethe, Faust, díl prvý, Noc
- překlad Otakara Fischera)

Na úvod
5. března roku 1926 dovršilo sdružení Deutsche Liedertafel v Českých Budějovicích (Budweis) 70 let své existence. Tu se ovšem sluší, v souhlase s povznesenou, radostnou náladou, která naplňuje jeho členy, vrátit se pohledem nazpět k vzniku a vývoji tohoto přičinlivého spolku, k úspěchům, jichž dosáhl a k vysoce uznávané pozici, kterou trvale zastává; sluší se vzpomenout oněch skvělých lidí, kteří ho založili, jakož i všech těch, kdo s nimi a po nich rozhojňovali jejich nádherné dílo.
Sedmdesát let je nejen v životě jednotlivého člověka, nýbrž v naší bez oddechu kupředu tíhnoucí době i pro lidské instituce a výtvory dlouhý časový úsek. Kolik obrovských převratů právě za těch posledních sedmdesát let! Co jen se tu všechno proměnilo: státně, společensky, hospodářsky, v řemeslech, obchodu a dopravě, ve vědě i umění! Jaký protiklad mezi kdysi a nyní! Jen v Budějovicích co je všechno jinak za ten čas! Kdyby se tak mohli vrátit naši rozvážní starosvětští předchůdci (v originále "unsere bedächtigen Altvordern" - pozn. překl.) z roku 1856, věru by se sotva orientovali ve svém milovaném rodném městě, věru by se nejspíš už necítili nijak dobře v našich nervózně laděných, vždy čímsi rozčilených kruzích. A nemohli bychom asi mít za zlé našim bratrským pěveckým kolegům (v originále "die Sangesbrüder" - pozn. překl.) z oněch let, kdyby se po své Liedertafel (doslova "písňová hostina (stolní tabule)", proto nadále i v překladu jen ženského rodu - pozn. překl.) ani neptali v domnění, že už dávno zanikla v mocném proudu času, který tu strhl a odplavil tolik toho, co jim bylo milé a vzácné.
A přece! Budějovická Liedertafel nezašla. Trvajíc v proměnách doby a časových poměrů na ideálech otců, dokázala se vypřádat se změněnými názory, přizpůsobit se jim, omládnout s nimi, vítězně přestát zápas o vlastní bytí. "Wo deutsche Lieder mächtig klingen, bahnt sich von selbst der Siegespfad!" (tj. "Kde mocně zní německá píseň, razí si cestu vítězství!" - pozn. překl.)
Duch moderní doby nezůstal sice také na Liedertafel bez vlivu, jsou jiné vnější poměry, mnohem širší, mnohem skvostnější než tehdy, jsou jiní lidé. Zůstalo však cosi jednotícího a spojujícího: radost z krásy a opravdovosti, přenášející nás z trampot všednodennosti do ideálních luhů umění; zůstala láska k německé písni a k německé pospolnosti, která je nám vlastní stejně jako ona, jejíž poctivý duch se zdá být tak prostě, tak vroucně vyjádřen v hesle zbásněném Johannem Stegmannem, zhudebněném Adalbertem Nowotnym a realizovaném Johannem Sauerem:

"Treue, Würde, Harmonie
fehle frohen Sänger nie!"

(tj."Věrnost, vážnost s harmonií
kéž v radostném zpěvu žijí!"
- pozn. překl.)

To, co bychom rádi nabídli v následujících řádcích, nemůže přirozeně být nijaká historie sedmdesáti let Liedertafel; to by si vyžádalo několik obsáhlých svazků. Toto jsou jen zlomky úžasného celku, mezní body jedné cesty, jak vyvstávají z plánovitého průzkumu, jemuž byl podroben bohatý archiv spolkových písemností: jeho pamětní knihy, s láskou pořizované výroční zprávy někdejších zapisovatelů, novinové výstřižky a jiné historické doklady a dokumenty. Kéž by však i naše skromné vývody dokázaly rozvinout před členy i příznivci Liedertafel obraz o vzniku, růstu a snažení spolku, o jeho akcích, jeho dnech dobrých i zlých; kéž by posloužily starší generaci k radostné rozpomínce na to, co mohla spoluprožít, té mladší jako jasná vůdčí hvězda na cestě k nadějeplné budoucnosti, všem pak k vážné výzvě: jen svornost nás činí silnými!

Zrod sdružení Liedertafel
S jakým zbožným idealismem bylo v Budějovicích naše pěvecké sdružení vyvoláno v život, vysvítá už z předmluvy prvé jeho pamětní knihy. Stojí tu psáno (v originále samozřejmě německy - pozn. překl.):
"Z nebeských sfér sestoupil génius, který tu nabyl tělesné podoby; jeho pokojným melodiím lidstvo s úžasem naslouchalo jako božské řeči, která pronikala svou ryzostí a srozumitelností rovnou do srdce, obveselovala dobré lidi, oduševňovala je a vedla cestou dobra a šlechetnosti; a tento požehnání nesoucí anděl je: božská řeč tónů, hudba! (v originále ,die göttliche Tonkunst!' - pozn. překl.)"
"Naše vlídné město, ozdoba krásné české země (v originále ,eine Zierde des schönen Böhmerlandes' - pozn. překl.), zachovalo po staletí nezlomnou věrnost svých obyvatel jako posvátný klenot a harmonicky tu vždy všechno úsilí směřovalo k jedinému cíli: totiž ke vzájemnému lidskému obšťastňování (v originále ,nach einem Ziele: dem der gegenseitugen Menschenbeglückung' - pozn. překl.). Píle, poctivost, opravdová zbožnost a dobromyslnost (v originále ,und Biedersinn' - pozn. překl.) prokazovali naši předkové v každý čas; historie bude našeho města ještě po staletích s úctou vzpomínat a málo měst učinilo pro své trpící spolubratry zbožnými nadacemi a pro vzdělání své mládeže zakládáním nákladných školských zařízení více nežli právě Budějovice.
Příjemné by se mělo spojovat s užitečným a v tomto ohledu byla zde v novější době zřízena i hudební škola, která následně působila stejně tak příkladně jako požehnaně. Brzy se dalo kochat sice ještě slabými, budoucí jistý úspěch však zaručujícími výkony jejích pilných malých žáků. Krásná budoucnost hudebního rozvoje našeho města byla na obzoru; musilo se však co možno brzy něco na tomto poli ještě vykonat; nedalo se podlehnout uspokojení z dobrého počátku, chtělo se mít něco dalšího (v originále ,man begnügte sich nicht mehr mit dem Werden, man wollte haben!' - pozn. překl.)!
Tak se dalo několik přátel hudby dohromady a učinilo skutkem myšlenku dlouho chovanou; pokusili se založit pěvecký spolek (v originále ,eine Liedertafel zu gründen' - pozn. překl.). Jejich záměr došel všeobecného ohlasu a kolem něho se seskupovali zdatní mužové, aby dali vzniknou prvé budějovické Liedertafel. Vlastními zakladateli sdružení byli pan Johann Stegmann a pan Adalbert Nowotny."
Johann Stegmann (†1905), zakladatel podniku "Metallwarenfabrik Joh. Stegmann Söhne in Budweis" a později i starosta města, seznámil se za svých cest po Německu s mocí a silou mužského sborového zpěvu a blahodárným působením pěveckých sdružení. Byl po dlouhá léta příkladně působícím členem a velkodušným podporovatelem Liedertafel, ve které zbudoval trvalý památník svého obecně prospěšného úsilí. Jeho zásluhy spolek uctil dne 18. července 1873 udělením čestného členství a umístil jeho portrét ve svém sídle.
Adalbert Johann Nowotny (†1881), regenschori zdejší katedrály a majitel zdejšího hudebního ústavu (v originále "Dom-Regenschori und Musikinstituts-Inhaber" - pozn. překl.), absolvoval své hudební vzdělání na konzervatoři v Lipsku (Leipzig). Tu jej Adalbert Lanna povolal k vedení v roce 1853 založeného sdružení Musikverein a rovněž Lannou rok nato zřízené hudební školy. Nowotny byl sbormistrem Liedertafel až do roku 1877. O jeho činnosti bude v následujícím textu řeč častěji. Ve vděčném uznání jeho zásluh bylo mu dne 21. března 1873 uděleno čestné členství a také jeho portrét zdobí spolkové sídlo.
Slavnostní založení Liedertafel proběhlo podle zprávy listu "Linzer Bürgerblatt" následovně (v originále psáno samozřejmě německy - pozn. překl.):
"Dne 5. března 1856 shromáždili se pěvci kolem sedmé hodiny večerní v sále sdružení Musikverein (v 1. patře tzv. Brandnerova domu v Divadelní ulici /Theatergasse/ čp. 363 /dům čp. 2 na rohu náměstí a dnešní ulice Dr. Stejskala s motivem jelena na fasádě do náměstí - pozn. překl./), kde pan Johann Stegmann pronesl následující řeč (v originále samozřejmě německy - pozn. překl.):
,Mí pánové! Proč jsme se tu sešli a za jakým účelem jsem Vás k tomuto setkání pozval, je mnohým z Vás už známo: jde zejména o založení pěveckého spolku. Objasňovat Vám důležitost, krásu a půvab zpěvu, zvláště pak v provedení mužského sboru, považuji v této společnosti za zbytečné a chci proto jen vyslovit politování, že u nás takové sdružení, ačkoli už podvakráte založené, dosud neexistuje. Podle mého názoru je důvod v tom, že tato sdružení byla vytvořena z příliš rozdílných elementů (v originále "aus zu verschiedenen Elementen" - pozn. překl.).
Bylo by nyní o to víc na čase probudit společenský život v našem rodném městě, poněvadž dobrá zábava je věcí stále vzácnější a mohla by být povznesena právě jen pěveckým sdružením. Ve spojení s ředitelem hudební školy panem Nowotnym, který se přátelsky nabídl věci se ujmout a výuku členů vést bezplatně, je naší snahou založit pěvecké sdružení s názvem "Liedertafel", na jehož působení se ovšem mohou podílet jen trvale zde žijící, samostatní a konsekventní pánové, kteří mají zálibu ve zpěvu a společenském životě ; a že se nám záměr daří, vidím z naladění Vás všech.
Aby bylo takovému sdružení zaručeno další trvání, žádám proto každého z přítomných pánů o upřímné a svobodné vyjádření, zda své volné chvíle jsou ochotni skutečně věnovat s láskou a zápalem dobré věci a zda mají v úmyslu účinně spolupůsobit ku prospěchu sdružení. Konečně Vás prosíme, abyste prohlášení o svém členství stvrdili vlastnoručním podpisem na zde vystaveném archu.'"
Všichni přítomní, bylo jich tehdy 36, nato prohlášení podepsali.
Tuto listinu stejně jako fotografie (není bez zajímavosti, že právě z roku 1856 pocházejí prvé fotografické snímky Pražského hradu, které pořídil rakouský fotograf Andreas Groll /1812-1872/ - pozn. překl.) jeho zakladatelů opatruje spolek jako drahocenný statek. Na rovech zakladatelů roste dávno zelená tráva, jejich památka nám však zůstává svatá. S úctou buďtež tu zaznamenána jejich jména:
Franz Bauer, sedlář;
Johann Bibl, jirchář;
Friedrich Bowitz, výrobce fortepian;
Vinzenz Brandner, obchodník;
Gustav Erlanger, cukrář (v originále "Konditor" - pozn. překl.);
Anton Felber, učitel hudby;
Eduard Förster, obchodník;
Wenzel Förster, výrobce jehel;
Karl Kadletz, učitel dívčí školy;
Heinrich Knapp, koželuh (v originále "Lederer" - pozn. překl.);
Josef Kneissl, stavitel;
Karl Krill, pekař;
Karl Lang, pernikář;
Adalbert Liebich, hospodář (v originále "Oekonom" - pozn. překl.);
Franz Lustig, učitel dívčí školy;
Wenzel Lustig, městský pokladní;
August Mayer, mydlář;
Franz Metze, mydlář;
Franz Niemetz, kontrolor městské pokladny;
Adalbert Nowotny, ředitel hudebního ústavu;
Adolf Pechtl, barvíř;
Franz Pöll, kloboučník;
Alois Prokesch, mydlář;
Ernst Franz Richter, redaktor (zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.);
Josef Sark, krejčí;
Gottlieb Schmidtmayer, sklenář;
Franz Spatny, učitel dívší školy;
Johann Stegmann, bronzař (v originále "Bronzzearbeiter" - pozn. překl.);
Karl Stegmann, obchodník obilím;
Franz Stotzky, mydlář;
Benjamin Stulpa, četnický rytmistr;
Emanuel Taxberger, jirchář (v originále "Weißgerber" - pozn. překl.);
Karl Wendler, cukrář (v originále "Zuckerbäcker" - pozn. překl.) a hostinský;
Josef Witouschek, prokurista (v originále "Prokuraführer" - pozn. překl.);
Matthias Wittek, obuvník;
Franz Zorn, pokladník (v originále "Kassier" - pozn. překl.).
Dne 8. března byla pak v sále Musikvereinu vlastní zakládací slavnost, při které pronesl slavnostní projev redaktor listu "Anzeiger aus dem südlichen Böhmen" E.F. Richter a několik už secvičených pěvců předneslo Kreutzerovu skladbu "Das ist der Tag des Herrn" (na slova básně Ovčákova nedělní píseň Ludwiga Uhlanda, zastoupeného i s ní na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a sextet městské hudební kapely několik hudebních ukázek.
15. března byl zvolen prozatímní výbor: Franz Lustig se stal "ředitelem" sdružení (v originále "zum ,Vereinsdirektor'" - pozn. překl.), Adalbert Nowotny sbormistrem, E.F. Richter jednatelem (v originále "zum ,Schriftführer'" - pozn. překl.), Karl Stegmann pokladníkem, Karl Erlanger a Franz Zorn poradci.
Stanovy došly svého schválení výnosem pražského místodržitelství ze dne 9. června 1856, Z. 26.850.
Spolek užíval (do roku 1885) názvu "Budweiser erste Liedertafel".
"S neúnavnou horlivostí (v originále ,mit rastlosem Eifer' - pozn. překl.)", končí předmluva pamětní knihy, "se šlo dál kupředu a brzy jsme mohli doufat, že nám bude dopřáno vystoupení na veřejnosti (v originále ,uns öffentlich hören zu lassen' - pozn. překl.). Prvý náš pěvecký hold musil však náležet dárci všeho dobra, Pánu nebe i země! S opravdovou pietou a radostným nadšením byl proto přijat návrh jednoho z členů, zpívat poprvé při mši o desáté v piaristickém kostele. Na Svatodušní pondělí 11. května se tam také sešla celá Liedertafel a zazpívala po proměňování sbor: ,Verlaß mich nicht!' - Ano, neopouštěj nás, Pane, na svém hvězdném trůně; buď naší ochranou a oporou vždy a všude; žehnej nám svou otcovskou rukou a dej nám prospívat a konat; posiluj, ochraňuj a veď nás ve službě vyšší, vznešené věci!"

Výstavba sdružení Liedertafel
Upřímný a srdečný byl poměr obyvatel Budějovic vůči pěveckému sdružení. Všeobecně se mu říkalo jen "naše" Liedertafel. Úřady podporovaly její podnikání. Už v roce 1857 byli jmenováni jejími čestnými členy:
krajský prezident Josef Freiherr von Schrenk,
prezident krajského soudu Kaspar Kutschera,
přednosta okresního úřadu Ernst Sulzbek,
purkmistr Franz Klawik
a obzvláštní příznivec sdružení Adalbert Lanna.
Už při druhém výročí svého založení, při slavnosti konané 8. března 1857 k tomuto jubileu, bylo mladé sdružení, mající nyní už 52 členů, schopno provést svěcení spolkového praporu. Po církevní slavnosti v katedrále města měl biskup Jirsík ke členům Liedertafel pozdravný proslov (v originále "eine ehrende Ansprache'" - pozn. překl.). Ti se pak vydali se svými hosty do svátečně vyzdobeného sálu sdružení Musikverein. Po slavnostním projevu předsedy Lustiga zatloukla "matka praporu" (v originále "Fahnenmutter'" - pozn. překl.) paní Rosa svobodná paní von Schrenk (v originále "Freiin von Schrenk'" - pozn. překl.) (†1895) prvý hřebík a pronesla při upevnění stuhy tato výstižná slova: "Ich will das Band recht fest knüpfen, auf daß auch der Verein immer fest zusammenhalten möge." (tj. "Chci tu stuhu připevnit opravdu dobře, aby také toto sdružení drželo vždy pevně pohromadě." - pozn. překl.). Prvním vlajkonošem stal se Josef Kneissl.
V roce 1860 Liedertafel nabyla vlastního členského odznaku v podobě dvakrát zavinuté červenobílé stuhy s lyrou, nesoucí nápis "Budweiser I. Liedertafel 1856".
K neblahému narušení harmonické spolupráce členstva došlo v roce 1862. Čteme o tom v zápisu (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
"Radostná mysl, obvyklá vzájemná otevřenost, pouto svornosti, které přes pět let obepínalo pěvecké bratry, bylo nyní rozvolněno zhoubným národnostním duchem (v originále ,durch einen unheilvollen Nationalitätengeist' - pozn. překl.). Ještě před půl rokem by nikomu ani na mysl nepřišlo, že by se píseň, ten líbezný jazyk citu, mohla stát někdy příčinou rozkolu a nesnášenlivosti! Třemi fanatickými českými členy bylo do sdružení vhozeno jablko sváru a skvělá stavba krásného spolku, stojící tolik úsilí a námahy, hrozila být obětí požáru. Liedertafel se měla od nynějška nazývat utrakvistickou a každý třetí sbot měl být nastudován a zpíván česky, zněl návrh členů české národnosti. Tento nemístný návrh byl s rozhořčením odmítnut a vydáno následující rozhodnutí: Liedertafel zůstává jako při svém zrodu i nadále německou a bude dobrovolně z úcty ke zdejšímu českému publiku stejně jako z lásky ke svým českým pěveckým spolubratřím podle možnosti nacvičovat a veřejně uvádět české sbory, jak to už dva roky z vlastního popudu činí. Činným členům Budweiser Liedertafel není dovoleno přináležet jinému zdejšímu, byť jakkoli nazývanému pěveckému sdružení, sledujícímu týž účel jako Liedertafel. Toto rozhodnutí mělo sice za následek odchod českých členů, přihlásilo se však za ně dvanáct činných a více než sto přispívajících členů." (stojí za to uvést zde pro srovnání v českém překladu jeden odstavec knihy Stefana-Ludwiga Hofmanna ,Geselligkeit und Demokratie' /2003/, uvádějící jako jeden svůj pramen záslužnou práci Jeremyho Kinga , Budweisers into Czechs and Germans - A Local history of Bohemian Politics - 1848-1948 /2002/, vydanou v Princetonu roku 2002 a vzniklou zčásti i na půdě Jihočeské vědecké knihovny: Na jaře 1862 žádali tři členové Liedertafel v českém maloměstě /!/ Budějovicích neformální ujednání o tom, že má být prohlášeno za pevné pravidlo čas od času zpívat i písně v české řeči. Každá třetí píseň měla zaznít česky. Poté, co byl tento návrh většinou členů zamítnut, založili poražení nový mužský pěvecký spolek pod návem ,Beseda', na jehož prvém koncertu se zpívaly jen české písně. Zbylí členové Liedertafel zanotovali při svém příštím vystoupení píseň ,Was ist des Deutschen Vaterland?' (vznikla roku 1813 a byla dlouho jakousi hymnou sjednocení všech Němců v jedné ,otčině' - pozn. překl.). Někteří vyskočili nadšením ze sedadel, jiní strhávali členské odznaky a opouštěli scénu. Dva týdny nato měla Liedertafel vystoupení v nově založeném německém klubu. Píseň nebyla zpívána toliko jednou, nýbrž hned po dvakráte, za výkřiků ,Bravo!' mnoha přítomných. Kromě německého ,Hoch!' ozývalo se však, jak rozčileně zaznamenává list ,Anzeiger aus dem südlichen Böhmen', i české ,výborně!' Oba jazyky byly tehdy ještě občany města užívány ovšem s naprostou samozřejmostí. Bylo dosud čímsi nezvyklým vystupovat v prvé řadě jako Němec či Čech a být považován za cokoli jiného než za budějovického měšťana a věrného poddaného habsburského mocnářství. - pozn. překl.)
O tom, jak snášenlivá v národnostním ohledu Liedertafel byla, svědčí skutečnost, že přesto i nadále zpívala ještě české písně. Tak nacházíme v programu koncertu ze dne 9. srpna roku 1867 sbory "Staročeská" a "Bývali Čechové". Na přijetí pražského sboru "Hlahol" zdejší "Besedou" 1. června roku 1879 se podílela i Liedertafel se svým praporem a naopak 16. května 1880 Beseda pod vedením svého předsedy Dr. Wendelina Grünwalda na slavnostním průvodu k 25. jubileu založení Liedertafel.
Rok 1876 přinesl tři významné události: založení ženského sboru, vznik sdružení Deutscher Sängerbund in Südböhmen a také sólového kvarteta (v originále "und des Soloquartettes" - pozn. překl.).
Zrod ženského sboru je zejména dílem sbormistra Adalberta Nowotnyho, díky jehož úsilí mělo těleso zakrátko 40 členek. Od té doby měl ženský sbor rovnocenný podíl na akcích a úspěších sdružení. Asi jen málo pěveckých spolků se může pyšnit tak silným a zdatným ženským sborem jako má právě Budweiser Liedertafel.
Se vznikem sdružení Deutscher Sängerbund in Südböhmen, k němuž došlo o svatodušních svátcích zmíněného roku 1876, byla zároveň spojena i pěvecká slavnost (v originále "ein Sängerfest" - pozn. překl.). Prvým předsedou Sängerbundu se stal jako kdysi v případě Liedertafel náš Franz Lustig, kterému náleží obzvláštní dík za to, že toto požehnané pěvecké sdružení bylo vyvoláno v život.
U příležitosti rodinného večera dne 27. října 1876 předneslo už také zmíněné kvarteto, které tvořili činní členové Liedertafel Karl Smola, Johann Löwenhöfer mladší, Jakob Glaser a Karl Czastka, několik veselých písní a sklidilo tak hojný ohlas, že bylo učiněno rozhodnutí, aby byla vystoupení sólového kvarteta nastálo přivtělena činnosti sdružení. Ke kvartetu později patřili i Adolf Benesch (1. bas), Anton Pfaff a Wenzel Khun (2. bas). - Svým nejkrásnějším dnem nazývá kvarteto den 8. září roku 1879, kdy mu bylo dopřáno zpívat u příležitosti 2. slavnosti Sängerbundu v Praze před Eduardem Tauwitzem (1812-1894, viz blíže JewishEncyclopedia.com - pozn. překl.) a sklidit tam nedílnou chválu jeho samého i tisícihlavého publika.
Když se v roce 1880 stal členem sdružení Eduard Smola, vzniklo druhé kvarteto, které tvořili bratři Eduard (1. tenor) a Karl Smola (2. tenor), Hans Machon (1. bas) a Franz Haas (2. bas). Toto kvarteto se později doplnilo a zpívali v něm Wenzel Khun, Heinrich Schulz, Julius Postl, Karl Steinwendner, Franz Jodl 2. bas, Anton Swoboda a Wilhelm Holluba 2. tenor.
Nadto se v roce 1908 utvořil ještě druhé sólové kvarteto, k němuž náleželi Stani Zahorka (1. tenor), Wilhelm Holluba (2. tenor), Adolf Stabernak (1. bas) a Josef Kratochwil (2. bas).
Všechna tato kvarteta, pýcha sdružení, vždy usilovala o to podat důkaz, k jaké dokonalosti až byla v Budweiser Liedertafel dovedena péče o německý mužský zpěv. Roznášela dobré jméno sdružení daleko za hranice naší domovské župy, zpívala nejen ve všech větších místech jižních Čech, nýbrž i v Praze, Teplicích, Karlových Varech, Žatci, Chebu, Mariánských Lázních, Tachově, Plzni, Linci, Greinu, Raabsu, Eggenburgu, Gasteinu, Admontu, Pasově, Vídni a jiných městech.
Nejostřejší zkouškou prošlo sólové kvarteto (Eduard Smola, Adolf Swoboda, Hans Machon a Karl Steinwendner) v roce 1900 při koncertě, uspořádaném vídeňským spolkem "Militärisch-wissenschaftlicher Verein und Kasino in Wien". A zkouška dopadla nejskvěleji, jak mohla. Každý z pěvců obdržel jako uznání za svůj výkon krásné vysvědčení v podobě umělecky provedeného diplomu. Nejvyšší šlechta, nejvyšší důstojníci a nejvýznamnější umělci města Vídně tvořili kritické, ale také vděčné posluchačstvo. Uměleckého vedení se ujal slavný kontrabasista Simandl (Franz Simandl, také František Šimandl v některých pramenech, profesor vídeňské konzervatoře, rodák z Blatna u Podbořan, žil v letech 1840-1912 - pozn. překl.) a dále spolupůsobili altistka Walterová a tenorista Winkelmann. S jakým úspěchem se vystoupení našeho sólového kvarteta setkalo, vysvítá nejlépe z toho, že bylo ještě dvakrát vyvoláváno.
Výjimečné zásluhy, které si získal zesnulý řídící učitel Karl Smola (†1900) o sólové kvarteto, jehož byl zakladatelem, jakož i o sdružení vůbec, přiměly Liedertafel k tomu, aby dala jeho portrét umístit na trvalou památku ve svém spolkovém sídle. "Jeho, jenž byl pro svůj zvonově jasný hlas pýchou a vůdčí hvězdou našeho sdružení, více není," praví se (v originále ovšem německy - pozn. překl.) v pěvcově nekrologu.
V roce 1885 došlo s úředním svolením ke změně jména a emblému sdružení. Od té doby se sdružení nazývá Deutsche Liedertafel in Budweis. Emblémem je (podle návrhu pěveckého bratra /označení člena užívané v Liedertafel - pozn. překl./ Franze Haase) labuť s křídly roztaženými nad lyrou ověnčenou dubovými ratolestmi na černorudozlaté stuze. Německý ráz sdružení měl tak být vyjádřen s větším důrazem.
Ctihodný spolkový prapor byl časem celý odřený a potrhaný jakoby na znamení toho, že věrně slouží svému krásnému účelu. Musilo dojít k pořízení praporu nového. A tak se i stalo. O svatodušní neděli 29. května roku 1887 u příležitosti 4. spolkové slavnosti Sängerbundu (v originále "gelegentlich des 4. Sängerbundesfestes" - pozn. překl.) v Budějovicích mohl být prapor posvěcen. Církevní obřad provedl městský děkan Marek (celým jménem Vácslav Marek - pozn. překl.) v zastoupení biskupa hraběte Schönborna, který byl zaměstnán biřmováním, a zatloukl "im Namen Gottes" prvý hřebík do žerdě praporu, druhý pak kmotra praporu (v originále "die Fahnenpatin" - pozn. překl.) paní Mathilde šlechtična von Hardtmuth (v originále "Edle von Hardtmuth" - pozn. překl.) s průpovědí: "Dem deutschen Lied, dem deutschen Wort sei du stets ein treuer Hort!" (tj. "Německé písni, německému slovu, buď záštitou vždy věrně pohotovou!" - pozn. překl.) K vysvěcení praporu došlo za krásného jarního počasí a za přítomnosti 800 zpěváků a všech místních německých spolků na hlavním náměstí (v originále "auf dem Ringplatze" - pozn. překl.). Město se odělo do slavnostního hávu. Byl to povznášející pohled, když předseda Gerstner předával posvěcený prapor do rukou vlajkonoše, jímž byl Hans Machon, a mávl jím poprvé se slovy: "Einstehen will ich mit meiner eigenen Ehre für die Ehre dieser Fahne!" (tj. "Chci ručit svou vlastní ctí za čest tohoto praporu!" - pozn. překl.) - Nový prapor byl skutečně skvostným kouskem stejně jako jeho prvá praporní stuha, věnovaná kmotrou praporu (rozuměj zmíněnou už šlechtičnou von Hardtmuth - pozn. překl.).
Za účelem ocenění svědomitého plnění povinností vydalo sdružení dne 10. prosince roku 1889 následující rozhodnutí (v originále samozřejmě německy - pozn. překl.): "Činným členům, kteří jsou nejen nejméně 25 let příslušníky sdružení, nýbrž během doby svého členství i věrně konají jako výkonní zpěváci své spolkové povinnosti, bude vždy o slavnosti k jubileu založení předán jako čestný dar prsten; dne 17. dubna 1896: "Každoročně bude na valné hromadě sdružení třem členům, kteří se podíleli na největším množství nácviků a spoklových vystoupení, předán v případě dam čestný vějíř(v originále "ein Ehrenfächer" - pozn. překl.), v případě pánů čestný džbánek (v originále "ein Ehrenkrügel" - pozn. překl.).
Opravdu tristně to vyhlíželo po válce (rozuměj po první světové válce - pozn. překl.) to s německým zpěvem. Tu došlo po zdlouhavých vyjednáváních v roce 1921 ke vzniku organizace "Sängerbund der Sudetendeutschen", do níž se v župě 9 (Südgau) a tím také do organizace Deutscher Allgemeiner Sängerbund začlenilo rovněž naše sdružení.

70 Jahre Deutsche Liedertafel in Budweis 1856-1926, s. 3-8

Jde samozřejmě o pouhé úvodní pasáže obsáhlejšího dvousloupcového textu s vyčerpávajícími popisy jednotlivých spolkových akcí a seznamy členstva, pro něž tu bez ohledu na souvislost některých jmen s webovými stranami Kohoutího kříže není prostě dostatek místa. Nás bude zajímat podrobněji zejména životní osud autora spolkové kroniky, ilustrující pohnuté děje nejen snad jednoho pěveckého sdružení, nýbrž i jednoho města, kde se zrodilo a také zaniklo téměř 90 let po svém vzniku odchodem Němců z Českých Budějovic. Wenzel Wonesch se toho zániku nedožil. Zemřel v Českých Budějovicích nečekaně v pátek 25. prosince roku 1934 na Boží hod vánoční jako penzionovaný ředitel zdejšího německého učitelského ústavu. Světlo světa spatřil 8. září roku 1868 v selské rodině Mathiase Wonesche a jeho ženy Marie, roz. Höfferlové ve Velkém Ratmírově (Großrammerschlag) čp. 41 (na leteckém snímku z roku 2010 vidíme je s propadlou střechou), okres Jindřichův Hradec (Neuhaus). Wenzelův děd z otcovy strany Mathias Wonesch hospodařil na chlapcově rodném stavení už předtím se svou ženou Barbarou, roz. Fischerovou z Německé Radouně (německy Wenkerschlag, dnes Dolní Radouň). Matčin otec Franz Höfferl sedlačil na čp. 10 ve Velkém Ratmírově se svou ženou Marií, roz. Tauferovou rovněž z Velkého Ratmírova, jak se to všechno dovídáme z křestní matriky farní obce Lodhéřov (Riegerschlag). Wenzel Wonesch navštěvoval nižší gymnázium a učitelský ústav už v Českých Budějovicích, kde v roce 1888 i maturoval a dva roky nato složil pak zkoušku učitelské způsobilosti pro obecné školy. Roku 1895 nabyl způsobilosti pro vyučování průmyslového kresličství, 1897 pro výuku němčiny, zeměpisu a dějepisu na měšťanské škole, 1904 pro výuku češtiny na měšťanské škole a v roce 1910 i pro vyučování slepců. První jeho učitelskou štací byla od 1. září 1888 Jindřiš (Heinrichschlag) na Jindřichohradecku, pak do roku 1890 Horní Žďár (Obermühl). odkud se dostal jako podučitel do Boru na Tachovsku, kde setrval do února 1897. Následovala Palič (Palitz) a Cheb (Eger), než ještě téhož roku v září nastoupil jako definitivní učitel měšťanské školy ve Vrchlabí (Hohenelbe), kde působil až do roku 1902, kdy byl povolán na českobudějovický německý učitelský ústav. Stal se tu i členem zkušební komise pro zdejší německé obecné i měšťanské školy a examinátorem pro předmět český jazyk na zdejších německých školách. Jeho pohřeb 27. prosince 1934 na hřbitově u sv. Otýlie se i za špatného počasí neobešel bez hojné účasti zejména německých obyvatel města a okolí. Z osobností, zastoupených i samostatně na webových stranách, tu byl například někdejší purkmistr Josef Taschek, sbormistr Ludwig Schmidt, pod jehož vedením zazněl nad otevřeným hrobem Silcherův sbor "Stumm schläft der Sänger" (známý i jako "Sbor skotských bardů", viz webové stránky Leader in Lieder mit Midi Melodies - pozn. překl.) a také "Es ist bestimmt in Gottes Rath"(také "Auf Wiedersehn - Gottes Rath und Scheiden", viz opět Leader in Lieder mit Midi Melodies - pozn. překl.) od Mendelssohna-Bartholdyho, pohřební proslov měl pak Woneschův následovník ve funkci ředitele německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích Karl Essl. Ten hrob s výraznou měděnou plastikou Ukřižování na desce z černého mramoru ostatně na městském hřbitově lze dosud najít. Jen u křestního jména Wenzel chybí druhé "E" - tak se ale v Čechách ta německá verze českého Václava také psává.

- - - - -
* Velký Ratmírov / † † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho podobenka z tabla abiturientů německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích z roku 1921
Záznam o jeho narození ve Velkém Ratmírově v křestní matrice farní obce Lodhéřov
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro dům čp. 540/17 v Žižkově ulici, kde žil se svou ženou Helenou (*20. dubna 1872 v Boru, dnešní okres Tachov)
Dům s orientačním číslem 17 v českobudějovické Žižkově ulici na snímku z roku 2017

zobrazit všechny přílohy

TOPlist