logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MICHAEL WOLLNER

Adalbert Stifter


Vor seinem Standbild am Gutwasserberg


Hochaufgerichtet, mannhaft stehst du da,
Dein Seherblick schweift über Feld und Flur;
Dem Waldes-Herzschlag bist du träumend nah
Und still lauscht du dem Runen der Natur.

Die Burg der Wittigonen ragt empor.
Die schicksalhaft von alten Zeiten spricht;
Die Seewand blinkt vom dunklen Wald hervor,
Wo sich der Schlag des Sees Wellen bricht.

Vom Walde hörst du den Germanensang,
Vom braunen Wasser rauscht der Nixen Lied,
Von einem Kirchturm tönt der Glockenklang
Und Hirtenweisen fesseln dein Gemüt. -

Und vieles noch hält deinen Geist umhüllt,
Wenn sinnend du die deutschen Werke schufst,
Die durch und durch von Wäldler Art erfüllt,
In denen mahnend du zum Deutschtum rufst.

Und was du niederschriebst vor langer Zeit,
Als deine Heimat dich noch nicht verstand,
Das wurde endlich doch zur Wirklichkeit:
Des Volkes Einheit zog nun doch ins Land.

Wir sind nun endlich aus dem Schlaf erwacht,
In dem uns der Parteien-Traum gequält;
Mit all dem Bruderzwist ist Schluss gemacht,
Wir stehen einig da, zum Kampf gestählt.

Und ehrlich können wir ins Aug' dir schaun,
Nicht schamerfüllt verbirgt sich unser Blick!
Es wurde wach in uns das Selbst vertraun,
Wir fanden wieder zu uns selbst zurück!

Und so wie ewig wird dein Werk bestehn,
Das scholle-echt dein Schöpfergeist gebar
So werden wir den Weg der Eintracht gehn
Und unsere Heimat schützen immerdar.

Adalbert Stifter


U jeho pomníku na Dobrovodském vrchu
nad Horní Planou


Vysoko vztyčen odtud vyhlížíš
vidoucím zrakem nad pole i luh.
Srdci Vltavy jsi ve svém snu blíž
a cítíš kolem šumět rodný vzduch.

Vítkův Kámen se tyčí opodál
a z dávných časů k tobě hovoří;
jako bys nad jezerem v lese stál
nad skalní stěnou v temném pohoří.

Germánskou písní zněl ti starý hvozd,
zlatavou vodu čeříval hlas víl.
Zvon ohlašoval z Plané pobožnost
a zpěv pasáčků k tobě promluvil. -

A ještě mnohé vešlo do tvých děl,
nejvíc ze všeho naplnil je les.
Jestli tenkrát málokdo rozuměl,
oč víc tvé výzvě rozumíme dnes.

Tak přestála a přetrvala čas,
než se tu stala řečí domova:
k jednotě lidí volá dávný hlas,
zem jedním dechem dýchá poznova.

Celý kraj probudil se ze spánku
a odhazuje marný rozbroj stran;
bratrství vidím v záři červánků
jak ocel zářit v zemi dokořán.

Bez studu hledíme ti do očí,
nikdo z nás náhle neví, co je strach.
Hrdostí se až hlava zatočí:
zas jsme se našli v těchto hodinách!

Jak svoje dílo z času navěky
jsi rodné hroudě předal odkazem,
blízko je nám, co bylo dalekým:
náhle víme, jak naše je ta zem.

Budweiser Zeitung, 1938, č. 45, s. 5

Ty verše jsou dokumentem tzv. Wir-Zeit, času hromadných konečných řešení, jimiž dvacáté století, samozřejmě vždy, dnes jako dřív ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství, dospělo až tam, kde stojíme nad Šumavou právě teď my. Jejich autor - podepsal se pod tu báseň Michl (!) Wollner - narodil se 27. září 1890 v Loučovicích (Kienberg) v místní části zvané Fensterleiten na tzv. Wollnerovic vršku, který ostatně musel také ustoupit stavbě Lipenské přehrady v době, kdy německé obyvatelstvo těchto končin bylo už několik let vysídleno. "Heim ins Reich! - chtěli jste tam přece!", bylo doslova vytištěno na českých úředních dokumentech k odsunu, které každý postižený dostal do vlastních holých rukou, asi jako doplněk k těm 50 kg, které ze svého směl jako osobní věci vzít. Stiftera, kterého předchozí báseň tak až snad příliš vroucně oslavuje, se nikdo neptal ani předtím ani potom: jisto je, že by o to tak jako tak nestál. Jeho říše byla asi jinde a i slovo krajan nemělo v jeho době onen politicky osudový význam, jaký mu dnes připisuje politika z obou stran. Michael Wollner působil až do své smrti 29. srpna 1968 v Linci v rakouském sudetoněmeckém krajanském hnutí a o svém rodišti sestavil téhož osudného roku knihu Das war unser Kienberg an der Moldau.

P.S. V Linci, městě úmrtí Stifterova vznikla o Vánocích roku 1947, tedy rok po vyhnání, i tato Wollnerova vánoční báseň:

Des Vertriebenen Weihnachtstraum*


Wenn wiederum den kargen Raum
ein milder Kerzenschein erhellt,
und sinnend unterm Weihnachtsbaum
man tief versunknen Rückschau hält,

dann wandern die Gedanken weit...
Dorthin, wo einst die Wiege stand
und weilen voll Versonnenheit
im heiß geliebten Heimatland.

Und Bild um Bild vor mir entsteht
Erinnerungen, lieb und traut,
wenn auch vom Sturm der Zeit verweht,
mein strahlend Auge wieder schaut.

Auch waren alle wieder da,
die immer dort um mich geweilt
Ich war so froh, als ich sie sah,
die Leid und Freud mit mir geteilt.

Und alles, was ich einst erlebt,
erschau ich nun im süßen Traum,
der wonnig meinen Geist umschwebt,
Ich bin daheim und fass es kaum.

Es war so schön, so wunderbar!
Ich atmete die freie Luft
des Böhmerwaldes, rein und klar,
erfüllt von würzgem Tannenduft...

Ein Knistern in dem Weihnachtsbaum
bringt mich zur Wirklichkeit zurück.
Es reißt mich hart aus meinen Traum
und dem darin geschauten Glück:

Ich durfte in der Heimat sein
und noch dazu zur Weihnachtszeit.
Das traute Heim war wieder mein
Und in der Brust nur Seligkeit!

Wenn Träume auch nur Schäume sind,
die, wie sie kommen, auch vergeh'n,
so hofft doch jedes Menschenkind,
den schönsten Traum erfüllt zu seh'n.

Vyhnancův vánoční sen


Když ozáří zas nuzný kout
svící na stromku vlídný jas,
ve snu se můžeš ohlédnout
hloub nazpět na zasutý čas:

v mysli putuješ dál a dál...
tam, kde jsi kdysi zrozen byl,
snivče, za to ti přelud stál,
aby tě domov obklopil.

Vyvstávají mi obrazy,
zlomky vzpomínek, nevím jak
sem z bouří času dorazí
a zablesknou, až přejde zrak.

Také tu se mnou všici jsou,
jež se mnou doma bývali.
Sdíleli přece vždy se mnou
radost i smutek přestálý.

A všechno, co teď projde snem,
jsem přece měl kdys na dosah,
slastně to voní domovem,
vznáší se v duchu na vlnách.

Těch dávných kouzel, všech těch krás!
Cítím opět ten volný dech
Šumavy, čistý kolem nás,
plný pryskyřic jedlí všech...

Plamínek svíce prskne vtom
a navrací mne ze sna zpět.
Opravdu tvrdý je to zlom
ze štěstí sem se navracet:

Dík, že jsem doma pobýt směl
a ještě co vánoční host!
Drahý domov jsem uviděl
a v prsou cítil blaženost.

Vím, že sen stvořený je z pěn,
jak přijde, tak i uplyne,
jak dítě věřím přece jen,
ten můj splněn že dojde mne.

Glaube und Heimat, 2011, č. 12, s. 11


- - - - -
* Loučovice / † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

On a jeho žena Irma na archu sčítání lidu z roku 1921 pro loučovický dům čp. 55
Ještě v květnu 1968, tři měsíce před svou smrtí, nakreslil pro svou knihu o Loučovicích tento plán obce podle stavu z roku 1945
O úmrtí a hrobě matčině napsal tento odstavec ve své knize o Loučovicích
Obálka (1968) jeho knihy vydané v Linci sdružením Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich

zobrazit všechny přílohy

TOPlist