logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL WOLF

Ze sovětského zajetí

Náhle jsem nevěděl, co se vlastně se mnou děje. Vypadl mi samopal (v originále "die Maschinenpistole" - pozn. překl.) z rukou a já byl ve vysoké trávě tažen kýmsi někam dopředu. Nakrátko jsem zcela ztratil vědomí a poté jsem pochopil, že se nacházím u Rusů (v originále "bei den Russen" - pozn. překl.). Chytili mě do lasa. Po výslechu jsem byl přepraven do Leningradu (1703-1914 mělo totéž město jméno Sankt-Petěrburg, 1914-1924 Petrograd /odpovídající i dnes často česky užívanému označení Petrohrad/, 1924-1991 Leningrad, od 6. září 1991 pak znovu své původní jméno Sankt-Petěrburg - pozn. překl.). Tam jsem byl při dalších výsleších zpracováván i gumovým obuškem. Dne 19. srpna (roku 1943 - pozn. překl.) mne z leningradského vězení odvezli spoutaného a v doprovodu tří mužů ostrahy do Moskvy. Válečný soud nade mnou jako nad "válečným zločincem a špionem" (šlo přitom o zajatce - pozn. překl.) vyslovil rozsudek smrti, který byl po sedmi dnech změněn "milostí" na dvacet let vězení (v originále "zu 20 Jahren begnadigt" - pozn. překl.). Dostal jsem se do proslulého lágru Vorkuta (viz Wikipedia, zde i o tzv. "vorkutském povstání" roku 1953, v SSSR vůbec jednom z největších - pozn. překl.), 70 kilometrů vzdáleného od Severního ledového moře. Odlehlost od domova obnášela asi tři a půl tisíce kilometrů. Nejprve jsem byl nasazen do uhelného dolu s elektrickou sbíječkou, později jsem pracoval podle své předválečné kvalifikace jako zámečník. Strava byla různá. Ten, kdo dobře pracoval, dostal jídla víc. V lágru se nacházelo kolem šesti tisíc mužů, z toho 150 německých válečných zajatců. Ti ostatní kromě nás byli odvlečení sem civilní vězňové z východní zóny Německa (od roku 1949 tzv. "Deutsche demokratische Republik" - pozn. překl.) či odsouzení Rusové (rozuměj sovětské občany - pozn. překl.). Ti posledně zmínění směli psát dvakrát ročně rodině domů, později tak směli činit i vězňové ze zemí se Sověty spřátelených (v originále "die russenfreundlich waren" - pozn. překl.). Tam nahoře na severu je deset měsíců období kruté zimy a jen dva měsíce krátkého chladného léta. V zimě panovaly teploty až minus 60 stupňů Celsia. Vězňové byli denně přiváděni do práce v železech a po cestě je doprovázeli vojáci se psy. Práce v dole trvala osm hodin, ale čtyři hodiny se muselo navíc pracovat v samotném lágru. V zajetí jsem se naučil plynule rusky číst a psát, takž jsem byl schopen poslouchat i rozhlas a sledovat tisk vězňům přípustný. Teprve tady v lágru jsme se dověděli o vyhnání Němců z různých zemí. V roce 1953 se k našemu sluchu donesla i zpráva o Stalinově smrti. Musím zmínit i skutečnost, že v letech 1945-1947 byly tu ve Vorkutě potraviny jen z amerických dodávek a v dole jsme používali jen americké pracovní nástroje a nářadí. Za naše předčasné propuštění smíme zřejmě alespoň zčásti děkovat Stalinovu skonu. Dne 17. května roku 1953 jsem byl se 17 kamarády z lágru vyvezen transportem, jehož cílovou stanici jsme ovšem neznali. Dne 1. července jsme dorazili do Kaliningradu (v originále "Königsberg", jak se město jmenovalo až do roku 1946, než bylo přejmenováno /a dodnes se tak i jmenuje/ podle tehdejší oficiální "hlavy" sovětského státu Michaila Ivanoviče Kalinina, který právě v tom roce zemřel ; české jméno Královec upomíná pak na skutečnost, že toto město v někdejším Východním Prusku /Ostpreußen/ založil ve 13. století český král Přemysl Otakar II. - pozn. překl.). Cestou se k nám připojovaly ze všech stran další vlaky s válečnými zajatci a civilními vězni, takže transport při příjezdu do Kaliningradu vezl 1500 lidí, z toho 500 žen a 17 dětí. Z lágru v Kaliningradu bylo zase do vězení odvlečeno 127 mužů, aniž by jim byl sdělen nějaký důvod. Čtyři z nich se k nám později vrátili a vyprávěli, že ostatní chřadnou ve vazbě. V kaliningradském lágru se už nepracovalo a proto byla i strava už jen zcela nedostatečná. Na každou stížnost byla táž odpověď: "Vy jste za války nedávali Rusům jíst ani tolik, kolik dostáváte teď!" Dne 23. prosince roku 1953 jsme byli naloženi znovu do vlaku a pět dní nato 28. prosince jsme dorazili do tranzitního tábora (německý termín zní "Grenzdurchgangslager" - pozn. překl.) Friedland (viz opět Wikipedia - pozn. překl.), kde nám bylo připraveno nepopsatelně krásné přijetí.


Hoam!, 1954, č. 4, s. 23-24

Autor předchozího svědectví, zveřejněného po návratu ze Sovětského svazu (co by bylo, kdyby Stalin v roce 1953 nezemřel?, ptáme se) v krajanském měsíčníku, se narodil v osadě Krásná Hora (Schönberg) při česko-bavorské hranici. Poloha se stala vsi samozřejmě osudnou, takže z ní nezůstal než doslova pár ruin. Karlu Wolfovi bylo po propuštění ze zajetí 32 let, tj. mohl být na začátku války nejvýš osmnáctiletý jinoch. Předtím, než byl povolán k wehrmachtu, pracoval, nejspíše v rámci Říšské pracovní služby (RAD), v dnes polském Štětíně (Szczecin, německy Stettin) jako strojní zámečník (Werkzeugschlosser). Podle zákona z roku 1935 byla zavedena všeobecná půlletá pracovní povinnost pro všechnu mužskou i ženskou mládež v nacistické "Říši" od 20 let věku. Pro muže byla tato povinnost právě jen předstupněm povolání k armádě' k němuž v případě Karla Wolfa došlo dne 8. ledna 1943. Na leningradské frontě byl ještě se šesti kamarády vyslán 20. července téhož roku 1943 na výzvědnou hlídku. Tam jeho předchozí vyprávění začíná. A kde má pokračování jeho poslední věta? Vím jen tohle: v táboře Friedland se okamžitě rozběhlo rozsáhlé pátrání po Wolfových rodinných příslušnících v Německu a pouhý den po jeho příchodu sem, tj. 29. prosince 1953 byl "Heimkehrer", tj."navrátilec domů" zpraven obcí Neureichenau u Waldkirchenu, že jeho rodiče žijí ve Frauenbergu (dnes místní část obce Haidmühle) na úpatí šumavské hory Třístoličník (Dreisesselberg). Měl se dovědět, že byl jednotkou wehrmachtu, nasazenou při Ilmeňském jezeře u severoruského Novgorodu, prohlášen už tenkrát v létě 1943 za nezvěstného a poněvadž od té doby se neobjevila jediná informace o tom, že žije, stojí jeho jméno vytesáno na památníku padlých a pohřešovaných v Altreichenau v Bavorském lese. "Wolf chce věřit, že najde znovu práci v zámečnickém oboru," zní v překladu poslední věta té zprávy z roku 1954. Věřme i my po letech, že se to v míru podařilo.

- - - - -
* Krásná Hora

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jiného Karla Wolfa, než právě tohoto v prosinci roku 1892 narozeného a slavícího v roce 1984 už 92. narozeniny, z někdejší Krásné Hory krajanský měsíčník opravdu nenabízí
Záznam o narození jistého Karla Wolfa v křestní matrice farní obce České Žleby - pokud by on byl otcem "našeho" Karla Wolfa, nemohl by asi mít svatbu čtyři roky po synově narození...
Tady stávala Krásná HoraTady stávala Krásná Hora
Rozcestí zvané SedmicestíRozcestí zvané Sedmicestí
Zaniklou obec připomíná informační tabule vytvořená v rámci projektu "Album Šumavy"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist