logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL WOLF

Ze sovětského zajetí

Náhle jsem nevěděl, co se vlastně se mnou děje. Vypadl mi samopal (v originále "die Maschinenpistole" - pozn. překl.) z rukou a já byl ve vysoké trávě tažen kýmsi někam dopředu. Nakrátko jsem zcela ztratil vědomí a poté jsem pochopil, že se nacházím u Rusů (v originále "bei den Russen" - pozn. překl.). Chytili mě do lasa. Po výslechu jsem byl přepraven do Leningradu (1703-1914 mělo totéž město jméno Sankt-Petěrburg, 1914-1924 Petrograd /odpovídající i dnes často česky užívanému označení Petrohrad/, 1924-1991 Leningrad, od 6. září 1991 pak znovu své původní jméno Sankt-Petěrburg - pozn. překl.). Tam jsem byl při dalších výsleších zpracováván i gumovým obuškem. Dne 19. srpna (roku 1943 - pozn. překl.) mne z leningradského vězení odvezli spoutaného a v doprovodu tří mužů ostrahy do Moskvy. Válečný soud nade mnou jako nad "válečným zločincem a špionem" (šlo přitom o zajatce - pozn. překl.) vyslovil rozsudek smrti, který byl po sedmi dnech změněn "milostí" na dvacet let vězení (v originále "zu 20 Jahren begnadigt" - pozn. překl.). Dostal jsem se do proslulého lágru Vorkuta (viz Wikipedia, zde i o tzv. "vorkutském povstání" roku 1953, v SSSR vůbec jednom z největších - pozn. překl.), 70 kilometrů vzdáleného od Severního ledového moře. Odlehlost od domova obnášela asi tři a půl tisíce kilometrů. Nejprve jsem byl nasazen do uhelného dolu s elektrickou sbíječkou, později jsem pracoval podle své předválečné kvalifikace jako zámečník. Strava byla různá. Ten, kdo dobře pracoval, dostal jídla víc. V lágru se nacházelo kolem šesti tisíc mužů, z toho 150 německých válečných zajatců. Ti ostatní kromě nás byli odvlečení sem civilní vězňové z východní zóny Německa (od roku 1949 tzv. "Deutsche demokratische Republik" - pozn. překl.) či odsouzení Rusové (rozuměj sovětské občany - pozn. překl.). Ti posledně zmínění směli psát dvakrát ročně rodině domů, později tak směli činit i vězňové ze zemí se Sověty spřátelených (v originále "die russenfreundlich waren" - pozn. překl.). Tam nahoře na severu je deset měsíců období kruté zimy a jen dva měsíce krátkého chladného léta. V zimě panovaly teploty až minus 60 stupňů Celsia. Vězňové byli denně přiváděni do práce v železech a po cestě je doprovázeli vojáci se psy. Práce v dole trvala osm hodin, ale čtyři hodiny se muselo navíc pracovat v samotném lágru. V zajetí jsem se naučil plynule rusky číst a psát, takž jsem byl schopen poslouchat i rozhlas a sledovat tisk vězňům přípustný. Teprve tady v lágru jsme se dověděli o vyhnání Němců z různých zemí. V roce 1953 se k našemu sluchu donesla i zpráva o Stalinově smrti. Musím zmínit i skutečnost, že v letech 1945-1947 byly tu ve Vorkutě potraviny jen z amerických dodávek a v dole jsme používali jen americké pracovní nástroje a nářadí. Za naše předčasné propuštění smíme zřejmě alespoň zčásti děkovat Stalinovu skonu. Dne 17. května roku 1953 jsem byl se 17 kamarády z lágru vyvezen transportem, jehož cílovou stanici jsme ovšem neznali. Dne 1. července jsme dorazili do Kaliningradu (v originále "Königsberg", jak se město jmenovalo až do roku 1946, než bylo přejmenováno /a dodnes se tak i jmenuje/ podle tehdejší oficiální "hlavy" sovětského státu Michaila Ivanoviče Kalinina, který právě v tom roce zemřel ; české jméno Královec upomíná pak na skutečnost, že toto město v někdejším Východním Prusku /Ostpreußen/ založil ve 13. století český král Přemysl Otakar II. - pozn. překl.). Cestou se k nám připojovaly ze všech stran další vlaky s válečnými zajatci a civilními vězni, takže transport při příjezdu do Kaliningradu vezl 1500 lidí, z toho 500 žen a 17 dětí. Z lágru v Kaliningradu bylo zase do vězení odvlečeno 127 mužů, aniž by jim byl sdělen nějaký důvod. Čtyři z nich se k nám později vrátili a vyprávěli, že ostatní chřadnou ve vazbě. V kaliningradském lágru se už nepracovalo a proto byla i strava už jen zcela nedostatečná. Na každou stížnost byla táž odpověď: "Vy jste za války nedávali Rusům jíst ani tolik, kolik dostáváte teď!" Dne 23. prosince roku 1953 jsme byli naloženi znovu do vlaku a pět dní nato 28. prosince jsme dorazili do tranzitního tábora (německý termín zní "Grenzdurchgangslager" - pozn. překl.) Friedland (viz opět Wikipedia - pozn. překl.), kde nám bylo připraveno nepopsatelně krásné přijetí.


Hoam!, 1954, č. 4, s. 23-24

Autor předchozího svědectví, zveřejněného po návratu ze Sovětského svazu (co by bylo, kdyby Stalin v roce 1953 nezemřel?, ptáme se) v krajanském měsíčníku, se narodil v osadě Krásná Hora (Schönberg) při česko-bavorské hranici. Poloha se stala vsi samozřejmě osudnou, takže z ní nezůstal než doslova pár ruin. Karlu Wolfovi bylo po propuštění ze zajetí 32 let, tj. mohl být na začátku války nejvýš osmnáctiletý jinoch. Předtím, než byl povolán k wehrmachtu, pracoval, nejspíše v rámci Říšské pracovní služby (RAD), v dnes polském Štětíně (Szczecin, německy Stettin) jako strojní zámečník (Werkzeugschlosser). Podle zákona z roku 1935 byla zavedena všeobecná půlletá pracovní povinnost pro všechnu mužskou i ženskou mládež v nacistické "Říši" od 20 let věku. Pro muže byla tato povinnost právě jen předstupněm povolání k armádě' k němuž v případě Karla Wolfa došlo dne 8. ledna 1943. Na leningradské frontě byl ještě se šesti kamarády vyslán 20. července téhož roku 1943 na výzvědnou hlídku. Tam jeho předchozí vyprávění začíná. A kde má pokračování jeho poslední věta? Vím jen tohle: v táboře Friedland se okamžitě rozběhlo rozsáhlé pátrání po Wolfových rodinných příslušnících v Německu a pouhý den po jeho příchodu sem, tj. 29. prosince 1953 byl "Heimkehrer", tj."navrátilec domů" zpraven obcí Neureichenau u Waldkirchenu, že jeho rodiče žijí ve Frauenbergu (dnes místní část obce Haidmühle) na úpatí šumavské hory Třístoličník (Dreisesselberg). Měl se dovědět, že byl jednotkou wehrmachtu, nasazenou při Ilmeňském jezeře u severoruského Novgorodu, prohlášen už tenkrát v létě 1943 za nezvěstného a poněvadž od té doby se neobjevila jediná informace o tom, že žije, stojí jeho jméno vytesáno na památníku padlých a pohřešovaných v Altreichenau v Bavorském lese. "Wolf chce věřit, že najde znovu práci v zámečnickém oboru," zní v překladu poslední věta té zprávy z roku 1954. Věřme i my po letech, že se to v míru podařilo.

- - - - -
* Krásná Hora

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zaniklou obec připomíná informační tabule vytvořená v rámci projektu "Album Šumavy"
Mapa sovětského "archipelagu Gulag" - Vorkutu vidíme nahoře uprostřed
Hřbitov ve Vorkutě
Památník ve Vorkutě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist