logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WOLF

Perla Šumavy

Všeobecně se tak sice říká městu Krumlovu (v originále "die Stadt Krummau" - pozn. překl.), já se tu však nechci pouštět do architektonické, historické a malířské ornamentiky, nýbrž chci pojednat ve svých řádcích o skutečné říční perle (v originále "die wirkliche Wasserperle" - pozn. překl.), jakož i o jejím lovu (v originále "die Perlenfischerei behandeln", jde ovšem o lov perlorodek, jak nadále bude německý výraz česky tlumočen - pozn. překl.). Poněvadž mnozí návštěvníci Šumavy o zdejším výskytu perel nemají ani tušení, ba dokonce vůbec nikdy krásnou dozrálou říční perlu nespatřili, sluší se o tom mnoha zájemcům sdělit něco bližšího.
Mezi svými poklady skrývá totiž Šumava kromě zlata a stříbra také bohatství perel.
Lov perlorodek byl až do čtyřicátých let devatenáctého století výsadou šlechty a klášterů a je jistě zvláštní, když v jedné nájemné smlouvě, týkající se rybolovu a datované rokem 1920, čteme ještě dnes: "Laut Privilegium des Peter Wok von Rosenberg ist die Perlenfischerei in der Moldau usw." (tj. "Podle privilegia Petra Voka z Rožmberka je lov perlorodek v řece Vltavě atd." - pozn. překl.). Jaká to ironie osudu, pomyslíme-li jen, kdyby všem známý Petr Vok (je na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupen - pozn. překl.) věděl, kdo je pod touto smlouvou jako nájemce podepsán!
Dokonce pověšen byl kolem roku 1625 každý neoprávněný lovec perlorodek nebo mu také kolem roku 1616 měly být vypíchnuty oči. Na březích každého vodního toku s výskytem perlorodek byly postaveny šibenice pro odstrašující výstrahu. Tak přísně alespoň byl zákon brán v sousedním Bavorsku. U nás ve starém Rakousku a také nyní sice zákony o lovu perlorodek existují, ale jsou natolik humánní, že předepisují toliko tresty odnětí svobody.
Dnešní náš zemský zákon předepisuje hájení perlorodek během celého roku. Ten, kdo zákon psal, neměl ovšem zřejmě o povaze jejich lovu ani tušení, poněvadž v zákoně není řečeno, co má být hájeno, zda perly samy či škeble zvané perlorodky (tady jde vlastně o jazykový problém právě s výrazem "die Perlenfischerei" - pozn. překl.).
Nyní bych přešel k vlastnímu tématu a chci ještě předeslat, že už v mých pěti letech mne otec (byl to krejčovský mistr Friedrich Wolf, *2. března 1830 v Českém Krumlově - pozn. překl.) vlastní rukou názorně a důkladně zasvěcoval v řečeném oboru. Bylo to v létě roku 1869. Nejprve mě poučoval o tom, jak škeble žije v říčním či potočním dně, jak se hledá a jak se tři u nás se vyskytující druhy škeblí, resp. lastur sladkovodních mlžů rozeznávají jedna od druhé navzájem.
Už správné chůzi ve vodě, aby se člověk dokázal vystříhat zvlnění hladiny, šelestů a víření kalu ("da Triab", jak tomu v německém dialektu říkají Šumavané), jakož i vrhání stínu, jsem se musel jako malý capart naučit.
Tedy, jak už řečeno, vyskytují se v našich vodních tocích tři druhy lastur sladkovodních mlžů, a to perlorodka, velevrub malířský a škeble říční (v originále "u.zw. die Perlmuschel, di Malermuschel und die Teichmuschel" - pozn. překl.).
Chci se zabývat jen prvním ze zmíněných druhů. Už samo označení "perlorodka" dává znát, že každý takový druh mlže z čeledi perlorodkovitých je schopen rodit perly (v originále "jede solche Muschel eine Perle führt" - pozn. překl.). Tomu tak ovšem není, neboť tento pojem se pravdě toliko podobá. Perlorodka je malá, má silnou skořápku, která je na vnější straně černá, v tekoucích vodách i rudohnědá. V řekách bývají škeble 15 až 18 centimetrů dlouhé, v potocích zůstávají menší. Velevrub malířský má škebli širší, méně zavalitou a jen 6 až 8 centimetrů velkou. Škeble říční je ze zmíněných druhů ta největší, je úzká tvarem, je ostrohranná a má tenkou skořápku. Živí se všechny vodním hmyzem a červy. O jejich rostlinné stravě nemám jasno. Na vnější stranu lastury se často lepí mladí korýši velikosti 2 až 3 milimetrů. Škeble se dožívá až několika set let (perlorodky rostou velmi pomalu a dožívají se podle Wikipedie až stáří 150 let - pozn. překl.). Z letokruhů na vypálené lastuře se dá vyčíst stáří mlže.
Milý čtenáři! Vrať se do školních škamen a vzpomeň si, jak nám byl zrod perel vysvětlován! Ta teorie souhlasí, avšak rovněž i nesouhlasí (v originále "stimmt, und auch nicht" - pozn. překl.).
Byli jsme poučováni, že vnikne-li dovnitř škeble, řekněme, zrnko písku, vyvine se z toho perla. Nu ano, ale to je perla bez ceny, neboť svým prapůvodem zůstává pískovým zrnkem, jen navenek potaženým perletí. Takové perly se vyskytují téměř v každé škebli, často i ve větším množství, třeba až dvaceti kusů.
Tyto perly nejsou ty pravé a mohou se stát nejvýš tak lacinou jarmareční ozdobou.
Touhle pochybnou školskou teorií se už delší dobu řídí Japonci tím, že vsunují mezi skořápku a plášť škeble kulaté skleněné perly. Výsledek je pak ovšem rovněž kulatý a pravidelný, potažený rovněž perletí. Přesto je to, co takto vznikne, stále jen pouhá skleněná perla, která se rozpadne následkem lehkého poklepu kladivem. Oproti tomu pravá perla je tvrdá jako kámen.
Tyto umělé perly nespočívají nadto na skořepině škeble, nýbrž na svěracím svalu v tlusté vrstvě masa.
Jak známo, je tvar škeble perlorodky vejčitý a zploštělý. Širší stranou tkví v říčním či potočním dně až po špici, v zimě tak hluboko, že vyčnívá jen 2 až 3 milimetry širokým okrajem, v létě však se zvedá ze dna až do poloviny objemu. Děje se tak nejspíše kvůli příjmu potravy.
Okraje škeble jsou lemovány rohovitou hnědou vrstvou, na níž zevnitř navazuje pozvolně stále silnější vrstva perletě. Obě skořápky jsou uvnitř pokryty poměrně tuhou blánou, která je na okraji jako chapadlo určena k přijímání potravy. Mezi touto blánou a skořápkou jsou také uloženy pravé perly.
Při příležitosti nějaké deformace dna vodního toku, např. při povodních či ledochodu, dojde ovšem k poškození či zkáze perlorodek. Jsou rozdrceny mezi kameny, proraženy jejich ostrými hroty a téměř vždy utrpí samozřejmě i okraje škeblí, které nejsou zdaleka tak odolné jako silnější skořápka. Právě takovým poškozením ovšem vzniká důvod k produkování perel. Ten proces by se snad dal přirovnat k tvorbě mozolů či kuřích ok. Při takovém poranění vnějšího okraje škeble se vytvoří zcela malé jadérko, které se časem vrstvením svého obalu zvětšuje a je většinou zprvu hnědé nebo narudlé. S růstem lastury se zarostlá perla obaluje perletí víc a víc, až se už i odděluje od skořápky a roste volně. Nyní počíná její zrání, nejprve vně, pak i dovnitř sebe samé, takže nakonec taková dokonale vyzrálá perla propouští světlo a je bez jakéhokoli jádra na rozdíl od nějakého cizího tělesa, které si pod vrstvou perletě vždy podržuje svou původní hmotu.
Ještě něco je přitom důležité, že totiž od místa zrodu perly až téměř ke svěracímu svalu na vnějším okraji škeble se tvoří jakási jizva, zčásti vypuklá, zčásti vpadlá. Na této jizvě, označované německy i výrazem "Perlzeichen", pozná lovec existenci perly, ba dokonce místo jejího uložení, jde-li přitom o lovce staršího a zkušeného, lze podle takového znamení posoudit i zevně stupeň její zralosti.
Je-li perla dotvořena, dá se i z předtím vyhloubeného lůžka lépe odstranit, je nyní sama vysoce lesklá, plášť lze od ní snáze oddělit a samotný mlž je rád, když se může této nepříjemné obtíže zbavit a perlu sám vytlačuje ven, neboť snad už 50 či 60 let, tj. čas, který perla potřebuje ke svému dozrání, musel tu hypertrofii na svém těle strpět.
Zhusta se tvrdilo, že mořské (orientální) perly jsou krásnější než ty říční, což ovšem odporuje skutečnému náhledu. Nehledě na to, že mnoho říčních perel putuje do Paříže a jsou tam obchodovány jako speciální druh těch orientálních, hovoří pro můj názor už zacházení, jemuž jsou perly v Orientu vystaveny. Spousty mušlí tam ulovených leží často po celé týdny na suchu a na plném slunci, než mlži zcela pojdou a teprve pak jsou perly vyjímány z jejich zdechlých ostatků.
Praktická zkušenost je si ovšem vědoma toho, že u takto zašlé mušle se třpyt a bujný lesk nejen samé lastury, nýbrž i perly ztrácí. Já sám však odnímám škebli její perlu tak, aniž bych poranil mlže, kterého odevzdávám nazpět jeho vodnímu živlu.
Zralé perly jsou tudíž velice vzácné, ačkoli by jich mělo být více nežli nezralých, poněvadž ty dokonale zralé jsou časem ze škeble vypuzeny a ztratí se v písku. Vůbec lze perlotvorné škeble najít vzácněji a když už ano, tak většinou toliko s jednou jedinou perlou, jen občas s více kusy.
Tak se mi podařilo nalézt jednu škebli se 14 perlami, uloženými na obou polovinách skořápky střídavě asi tak, jako třeba zuby ve dvou řadách proti sobě. Všechny ovšem nebyly zralé, nýbrž byly zastoupeny snad ve všech svých vývojových fázích, takže jsem z nich vybral jako opravdu zralé jen celkem čtyři.
Barva perly má obvykle ten odstín (v originále "ist gewöhnlich in der Nüanze" - pozn. překl.), v jakém je uložena v perleti, vykazující obecně všechny barvy duhy. Tak se najdou perly čistě bílé, namodralé, růžové či světle žluté. Opravdu vzácné jsou perly zcela černé, také ty barvy mosaze či ocele.
Co do tvaru se dá uvést množství druhů, nejvíce preferovány jsou ovšem ty zcela pravidelně kulaté, dosahující také až velikosti normální trnkové bobule. Dále podlouhlé tvaru fazole s vydutými či zahloubenými rýhami, většinou zažloutlého podkladu, poloperly, kapky i ovocných tvarů jako jablka či hrušky, dokonce i se stopkou.
Perlorodky se na Šumavě vyskytují v mnoha vodních tocích, tak ve Vltavě počínaje od přítoku Olšiny dál po proudu (v originále "von der Olsch abwärts" - pozn. překl.), kde se na mnoha místech ve spoustách najdou zapadlé v zemi. Od Loučovic a Pečkovského mlýna (v originále "ab Kienberg und Pötschmühle" - pozn. překl.) jsou však odpadními vodami takřka vyhubeny a nacházejí se znovu teprve u Českých Budějovic (v originále "erst wieder gegen Budweis" - pozn. překl.). Malše, Lužnice, Otava, Blanice, Chvalšinský a Křemžský potok (v originále "Maltsch, Luschnitzm Wottawa, Flanitz, der Kalschinger und Berlauerbach" - pozn. překl.) i jiné vodní toky jsou ještě na perlorodky bohaté. Skrývá se tak v nich bohatství, řekli bychom mrtvý kapitál, jehož úroky zapadají v písku.
Já sám už teď lov perlorodek neprovozuji, neboť mi k tomu chybí na jedné straně čas, na druhé straně i potřebné povolení. Jen příležitostně a díky laskavosti majitelů takových práv se občas poohlédnu i dnes kamkoli přijdu alespoň z břehu do vody. Tak jsem zjistil, že mnohé toky ze Šumavy a jižních Čech mířící do Rakouska a Bavorska jsou perlorodek docela plné (v originále "stark bevölkert sind" - pozn. překl.).
A když už se tak někde porozhlédnu, nenadělám nijakou škodu, poněvadž mi stačí podívat se na škebli toliko zvenčí, načež ji vrátím do vody. Při vynětí perly páčím škebli jen nakolik mi to svěrací sval mlže dovolí, aniž bych zvíře zahubil.
Co však jsou platny všechny zákony, když má škeble i své nepřátele, jako jsou kachny a jiní vodní ptáci, mnohem škodlivější se však nyní stává ondatra pižmová (v originále "die Bisamratte" - pozn. překl.), která dokáže vyhubit obrovské množství perlorodek. Také lidé jich zničili obrovské množství pošetile prováděným otevíráním škeblí, při kterém zralá perla většinou vyskočí ven a není nadále k nalezení. V sedmdesátých letech (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.) byly celé fůry škeblí zasílány knoflíkárnám, při čemž se mému otci, který byl nájemcem rybářského revíru, podařilo konfiskovat několik pytlů.
Lov perlorodek mohl být provozován už mými dávnějšími předky, takže se jen pravidelně dědil z otce na syna.
Z nejstarší krumlovské rodiny mých předků v mužské linii (už za dob zdejšího panování Eggenberků) vzešel i můj otec, řečený "Seiler-Fritz" (tj. "Fritz provazník" - pozn. překl.), hledaný lovec perlorodek, který nabyl této dovednosti od svého otce a ten zase od svých německých a ruských provaznických pomocníků, kteří u něho pracovali. A tak za ním přicházeli klenotníci z velkých měst v zahraničí, aby sondovali možnosti koupě z jeho malé sbírky vybraných krásných perel, kterou měl vždy po ruce, z níž ovšem hned tak něco neprodal, ba naopak by rád něco do ní od jiných přikoupil. Obchodovalo se přitom podle váhy.
Jeho velké sbírkové komplety byly prodány na světovou výstavu ve Vídni (viz Wikipedia a naposled na výstavu k oslavám uherského milénia (tj. k oslavám tisíciletého jubilea osazení Karpatské kotliny Maďary 896-1896 viz opět Wikipedia - pozn. překl.) v Budapešti.
Také jinak zasílal můj otec panstvu v zahraničí živé perlorodky k přesazení, což často obstarával prostřed zimy.


Waldheimat, 1927, s. 45-47

P.S. Na text jsem byl upozorněn až v březnu roku 2018 a předřazuji jej samozřejmě ostatním s omluvou za možné nepřesnosti v českém názvosloví. Vždyť perlorodkám v Čechách už nejspíš tak jako tak právě s výjimkou Šumavy a jejích vodních toků téměř odzvonilo (viz web Perlorodka říční).

Potvrzení, že se živnost opověděla

Jak se jmenuje strana a kde bydlí: Josef Wolf
Jaká jest živnost (změna), jež se opověděla: Photographengewerbe
Místo, kde se živnost provozuje: Krumau
Den, kdy se živnost opověděla: 7. Juli 1891
Jakého kolku se k opovědi užilo: 2 fl Stempel

Ty otázky jsou v tiskopise potvrzení dvojjazyčné, nejprve ta česká, po ní německá, perem psaná odpověď je už toliko v němčině. Následuje německy psané datum 28. října 1891 a podpis okresního hejtmana "v Krumlově v Čechách" ("zu Krumau in Böhmen") Franze (Františka) Federsella. Ten, komu je potvrzení fotografické koncese vystaveno, je tehdy sedmadvacetiletý mladík ze starého severoněmeckého rodu, který v osobě Adama Wolfa - začíná se od Adama - přichází sem do města "an der krummen Au", tj. "na křivé nivě", někdy roku 1602. On i jeho potomci byli podle Ingeborg Jordanové, z jejíž kapitoly o Josefu Wolfovi v její sotva překonatelné knize "Photographie im Böhmerwald 1880-1940" (1984) čerpám některá data (místy se budou asi překrývat s těmi, která jsou na stránkách Kohoutího kříže uvedena u samostatně na nich zastoupeného Franze Wolfa /1907-?/), řemeslníci, především provazníci. Jednomu z Adamových potomků, krejčímu Friedrichu Wolfovi v Krumlově, vnitřní město Dlouhá ulice čp. 55 (Lange Gasse Nro. 55), synu provazníka na Latráně čp. 63 Franze Wolfa a Barbary, roz. Proschko rovněž z Krumlova, jakož jeho ženě Anně (Jordanová uvádí mylně křestní jméno Maria), dceři Johanna Kruchera, tkalce v Krumlově, vnitřní město čp. 60, a Antonie, roz. Gibunsové rovněž z Krumlova, narodil 11. února roku 1864 narodil syn, pokřtěný knězem Franzem Janym jménem Josef Friedrich Wolf. Kmotry mu byli pekař z domu čp 32 Josef Bebler a jeho žena Anna, porodní bábou Magdalena Waldburová. Poté, co chlapec absolvoval šest tříd německého státního gymnázia v Krumlově, nastoupil dne 9. října 1881 do učení ke krumlovskému fotografovi Gotthardu Zimmerovi (narodil se v Českých Žlebech /Böhmisch-Röhren/ 24. dubna roku 1847), u něhož získal 9. října 1884 propouštěcí vysvědčení jako jeho tovaryš. Nějaký čas až do Zimmerova předčasného skonu ve věku pouhých 39 let 10. května 1886 pracoval u svého "mistra" jako pomocník, následně ho zavedla rakouská léta "vandrovní" do Lince, Welsu, Steyru, Vöcklabrucku i jinam. Potvrzením z července 1891, které tvoří naši textovou ukázku, získal koncesi pro svou vlastní fotografickou živnost v rodném městě. Vedle portrétních snímků se věnoval zejména pohlednicovým záběrům krajin a míst. Dne 26. dubna roku 1894 se už jako samostatný fotograf v Soukenické ulici čp. 44 (Tuchmachergasse Nro. 44) oženil v kostele sv. Víta (oddával je starší kaplan Adalbert Frolik) s Magdalenou Mugrauerovou, dcerou majitele domu čp. 212 v Krumlově Thomasem Mugrauerem a Barbary Krotscherové z Jankova (Jankau) čp. 17. Svědky jim byli krumlovský starosta Gottfried Strauss a také zdejší důchodní Alexander Sacher. Ještě v posledním desetiletí devatenáctého století, přesněji v roce 1895, spolupracoval Wolf alespoň podle tvrzení schwarzenberského ředitele Ing. Richarda Wondry v Budweiser Zeitung z 12. února 1938 s proslulou pařížskou firmou Pathé Frères při filmových záběrech hořických pašijových her pro jednu americkou filmovou společnost (podle Wikipedie je ovšem (kolem 220 metrů dlouhý, jak píše Jordanová) hraný film dodnes ztracen. Fotografii zůstal Wolf věren a věnoval se nadále toliko jí. Šumavu chápal územně značně široce a nevyhýbal se ani Chebsku či oblasti západočeských lázní. Archiv firmy čítal posléze cca 7 tisíc negativů. Vedle fotoateliéru a dílny na zahradní parcele Parkán čp. 268 bylo podle Jordanové na Parkáně čp. 112 "zavodňovací zařízení" ("Wässerunganlage"), v domě čp. 116 pak další dílna a archiv negativů. Kopírovací stroj "Bromograph" prý vyráběl pohlednice na běžícím pásu. Cizinecký ruch Wolf vědomě podporoval i rámovanými zvětšeninami svých pohlednic. které dal v letech 1927-1928 vyvěsit v šumavských hotelích a obchodech vždy s poukazem i na druhou stranu celé oblasti, než kde byly právě umístěny. Jiným způsobem vlastní propagace firmy byly tzv. "Schaukästen", zasklené vitriny instalované třeba v Pečkovském Mlýně (Pötschmühle, dnes Větřní), Světlíku (Kirchschlag), Frymburku (Friedberg), Hořicích na Šumavě (Höritz), Chvalšinách (Kalsching) i jinde, kde se nabízely fotografické služby s takovým úspěchem, že počet podobenek vzrost na průměr 4 tisíc ročně. V roce 1932 otevřel Josef Wolf v Dlouhé ulici čp. 100 obchod s pohlednicemi a cestovními suvenýry, jemuž podobný provozoval Wolf od roku 1936 i v Železné Rudě (Markt Eisenstein). Vedle tří svých synů, o jejichž neblahém osudu se lze dočíst na stránkách věnovaných zločinnému působení nejmladšího z nich (rozuměj Franze Wolfa, u něhož neznáme ani místo a datum poválečného skonu) na stránkách Kohoutího kříže, zaměstnával i řadu pomocných sil a bral do učení řadu mladých adeptů. Mnozí z nich si později založili vlastní živnosti v Praze, Vimperku (Winterberg), Volarech (Wallern) i přímo v Krumlově. Oceněním úrovně Wolfovy práce se stal např. diplom a medaile Národopisné výstavy "českoslovanské" v Praze roku 1895, rok nato čestný diplom sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a německého krumlovského spolku Handwerkerverein, v roce 1912 pak čestné uznání mezinárodní soutěže Gevaert-Copierverfahren Berlín-Hamburk. Ještě rok před první světovou válkou byl Wolf přidělen hlavnímu stanu velkých císařských manévrů u Tábora a rok před nástupem Hitlerovým v Německu poctila ho Obchodní a živnostenská komora v Českých Budějovicích dne 16. ledna 1932 v uznání 50 let práce v oboru naposledy čestným diplomem. Přicházely jiné časy. Na prahu pro Československo tak osudného roku 1938 však Josef Wolf 47 let po založení vlastní živnosti a pouhých 10 dnů před svými 74. narozeninami dne 4. února v Českém Krumlově zemřel. Když Inge Jordanová píše o jeho synech jako v nějaké šumavské pohádce: "Die drei Brüder übernahmen nach dem Tode des Vaters den Betrieb und forten ihn gemeinsam mit Erfolg weiter." (tj. "Ti tři bratři převzali po smrti otcově podnik a vedli ho s úspěchem dál.") - jde ovšem o krutou historickou lež (viz Franz Wolf na webových stranách Kohoutího kříže). Jen stručně: ten nejstarší byl jako otcův nástupce ve fotografické živnosti odsunut i s rodinou a datum jeho skonu v cizině nám není známo, zbylí dva se dali do služeb nacismu do té míry, že jeden zahynul jako esesman při vzpouře vězňů koncentračního tábora v Sobiboru a druhý byl po válce nedokonalým lidským právem odsouzen pro podíl na vraždách tisíců lidí na pouhých 7 let káznice. Tak jako nevím, kdy a kde někdo "poslední" z Wolfů vlastně zemřel, nevím ani, co dodat.

Zemřel krumlovský fotograf Josef Wolf

Richard Wondra

Po životě, který byl hojně a požehnaně naplněn prací, věnovanou blahu své rodiny, skonal pro svou bodrou poctivost a laskavost tak oblíbený krumlovský měšťan, pan fotograf Josef Wolf dne 4. února (rozuměj osudného roku 1938, tedy ještě v Československé republice - pozn. překl.) po dlouhé, trpělivě snášené nemoci v 75. roce svého věku. U příležitosti padesátiletého profesního jubilea jsme v roce 1932 mohli ohlédnout za jeho životem a dílem a nyní, když zemřel, chceme nyní už v souhrnném pohledu vyzdvihnout zejména fakt, že už v roce 1895 působil jako spolupracovník proslulé pařížské firmy Pathé Fr?res při filmových záběrech pašijových her v Hořicích na Šumavě (Höritz) a šumavských přírodních exteriérů pro jednu americkou filmovou společnost. Byly to první filmové záběry v Rakousku vůbec. Také jako fotograf při vojenských manévrech se pan Wolf častěji osvědčil, naposledy při těch posledních "císařských" (František Josef I. se jich ovšem od roku 1909 už "v poli" neúčastnil a řízením byl pověřen následník trůnu František Ferdinand d'Este - pozn. překl.) v okolí Tábora roku 1913. Podporován co možno nejlépe svými syny Walterem a Pepim, k nimž se před několika lety přidružil také třetí syn Franz, dokázal pan Wolf svou fotografickou uměleckou dílnu pozvednout na takovou úroveň, že mohla být v oblasti portrétní a krajinářské fotografie počítána k těm nejpřednějším na jihu Čech. V uznání těchto vynikajících pracovních výsledků udělila Obchodní a živnostenská komora panu Wolfovi dne 26. ledna roku 1932 na slavnostním večeru, pořádaném společenstvem fotografů v restaurantu U Volbrechtů (v originále "im Restaurant "Vollbrecht" - pozn. překl.), čestný diplom. Pan Wolf se stal i významnou autoritou v oblasti lovu perlorodek (v originále "Perlenfischerei" - pozn. překl.), chovu a lovu pstruhů a jako takový byl expertem německé sekce Zemědělské rady pro Čechy v Praze (v originále "Experte der Deutschen Sektion des Landeskulturrates in Prag" - pozn. překl.). V pamětním spise k 50. výročí existence německého státního vyššího gymnázia Českém Krumlově (v originále "Festschrift zur Feier des fünfzigjährigen Bestandes des Staats-Obergymnasiums in Krummau" - pozn. překl.) z roku 1921 zveřejnil jako jeho bývalý žák velice poučnou stať právě o "Perlenfischerei". Také jako jednatel rybářského spolku se, nedbaje na dobře míněné rady ze strany své rodiny a přátel, podílel na rybničních výlovech jako jejich vedoucí (v originále "als Leiter bei den Abfischungen" - pozn. překl.). Pohřební obřad za pana Josefa Wolfa, který v neděli 6. února o půl třetí odpoledne započal v domě smutku, prokázal velkou účastí všech vrstev obyvatelstva, jaké vážnosti a oblibě se zesnulý těšil. Německý mužský pěvecký sbor v Krumlově (v originále "Deutscher Männergesangverein" - pozn. překl.), který stejně jako zdejší německý měšťanský sbor ostrostřelců (v originále "Deutscher bürgerlicher Schützenverein" - pozn. překl.) vyrukoval s praporem v plném počtu, aby prokázal svému zesnulému dlouholetému členovi poslední poctu, přednesl pod vedením svého sbormistra řed. Antona Rudolfa u domu smutku příkladně dojemnou píseň "Über allen Gipfeln ist Ruh" (na slova jedné z nejznámějších německých básní vůbec, kterou je "Ta samá - Poutníkova noční píseň II" / "Die Gleiche - Wandrers Nachtlied II"/, znějící v českém překladu Radka Malého takto:

Nad vrchy se sklání
klid v tmách,
lehounké vání
teď v korunách
už necítíš,
už ptáčkové umlkli v lese.
Posečkej, hned se
též utišíš. - pozn. překl.)

a nad otevřeným hrobem píseň "Da unten ist Friede" (tj. "Pokojno tam dole", píseň Carla Johanna Kloße /1792-1853/ se slovy Carla Sauppeho, viz Volksliederarchiv.de - pozn. překl.). Dále vyrukoval městský hasičský sbor a hasiči od firmy Spiro a z přádelny. Kapela zámecké schwarzenberské granátnické gardy pod vedením svého kapelníka gardového feldvébla Antona Wrby obstarala smuteční hudbu. Kondukt vedl pan čestný konzistorní rada katecheta v.v. páter Josef Rodelberger. K pozůstalým se obrací naše upřímná soustrast. Kéž blaženě zesnulý pokojně spí v domovské zemi, kterou nadevše miloval!


Budweiser Zeitung, 1938, č. 13, s. 11


- - - - -
* Český Krumlov / Hořice na Šumavě / † † † Český Krumlov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dům čp. 112 na českokrumlovském Parkáně, kde s rodinou bydlil (viz i Franz Wolf)
V domě čp. 116 na Parkáně měl ateliér...
... a na rohu v Dlouhé čp. 100 prodejnu
Reklamy jeho fotoateliéru

zobrazit všechny přílohy

TOPlist