logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

TRAUDL WOLDRICHOVÁ

Hornoplánské vzpomínky

Šumavské muzeum
Když mého otce přeložili na měšťanku v Horní Plané (Oberplan), kde měl napříště působit jako odborný učitel, byly mi čtyři roky a byla jsem vysloveně tatínkův mazlíček (v originále "Papa-Kind" - pozn. překl.). Nebylo divu, že jsem cupitala snad bez výjimky po jeho boku, když se vydával na obhlídku svého nového působiště. Zvlášť mi ovšem učarovalo zdejší Šumavské muzeum. Co jen tu bylo všecičko k vidění! Už ten velký kočár a zkamenělý peň stromu hned při širokém vjezdu domu probouzely můj obdiv. Nemohla jsem pochopit, že tatínka a ty, které bral na návštěvu muzea začasté s sebou, zajímají víc nějaké rozházené střepy v místnosti hned vedle, vykopávky z keltských dob, jak mi mnohem později vypravoval.
Domácím pánem muzejní budovy byl pan Schubert, který i mě, malé dítě, bral vážně jako kteréhokoli jiného návštěvníka a otevíral přede mnou všechny ty tajuplné prostory. Čekával trpělivě, když jsem se nemohla odtrhnout od pestrých kamenů ve vitrínách nebo když jsem ve velké selské jizbě objevila snad ještě něco úplně nového. Trpělivě zodpovídal i otázky, které mu to zvědavé dětské stvoření obvykle kladlo. Svátkem pro mě pokaždé bylo, když jsme při obchůzce potkali ve velké muzejní knihovně, kde regály sahaly až doslova do stropu, pana ředitele Hanse Schreibera. Byl jedním ze spoluzakladatelů muzea a mnohé z jeho prostor sám uspořádal. Zahořela jsem bezmeznou sympatií k tomu půvabnému bělovlasému pánovi s mohutným knírem, který mě při každé z mých četných návštěv brával za ruku a vedl pokaždé do některé jiné z mnoha tajuplných muzejních místností. V expozici rašeliny, která mu jako badateli v tom oboru mezinárodně proslulého ležela na srdci obzvláště, vyprávěl mi, jak asi vypadaly lesy před mnoha tisíciletími a jacíže to duchové a bludičky dodnes ve slatích, které po dávných lesích zůstaly, tropí nadále své neplechy. Do oddělení s expozicí zvířeny jsem se kvůli obrovskému vycpanému medvědu sama nikdy vstoupit neodvážila. Ale pan Schreiber mi pomohl překonat ostych, ukazoval mi pěnkavy, čížky, sovy a tetřívky a uměl k leckterému z těch zvířecích druhů přidat i malou veselou historku.
Nejzábavnější se mi to zdálo v místnosti zvané "Bunte Stube". Byla tu jedna stěna celá ze skla, s barevnými tabulkami, jimiž dovnitř místnosti pestrým spektrem mihotavě vnikaly sluneční paprsky. Uprostřed velkého prostoru stál tu model domu, v němž se v Hořicích (Höritz) provozovaly pašijové hry. Pan Schreiber mi vypravoval, k čemu byl ten dům postaven a dodal: "Až budeš velká, musíš jet do Hořic a vidět tu hru o utrpení našeho Pána Ježíše Krista".
V jednom rohu té velké místnosti stál jiný zmenšený model venkovského stavení a na kameni před ním seděl nějaký chlapec s úplně dočerna zamazanýma nohama až po lýtka. "Ba, to je ta smutná povídka o malém Adalbertovi, kterému kolomazník (v originále "Wagenschmierer" - pozn. překl.) natřel boty kolomazí," vysvětloval mi starý pán a vyprávěl mi příběh o těch, kdo pálili smůlu v horském hvozdu a říkalo se jim smolaři (v originále "Pechbrenner" - pozn. překl.), jak to slyšel na procházce do Jelmu (Melm) malý Adalbert od svého dědečka.
Toho roku, kdy mi bylo šest let, umřel Hans Schreiber. Bylo mi moc smutno, že už ho nikdy neuvidím sedět ve velké muzejní knihovně, až tam zase přijdu. Přesto jsem do našeho muzea ráda chodívala i nadále a čím starší jsem byla, tím víc věcí probouzelo můj zájem: překrásné výrobky šumavských skláren, modlitební knížky a kalendáře ze Steinbrenerova nakladatelství ve Vimperku (Winterberg), sbírka starých mincí mého prastrýce Karla Hofera z Prachatic (i on je jedním z autorů Kohoutího kříže! - pozn. překl.), nádherně malované truhly a skříně, jejichž ornamentální motivy horlivě zachycoval můj otec se svými žáky, konečně ve velkém muzejním parku ty nejzvláštnější exempláře listnatých i jehličnatých stromů, s nimiž se lze jen vzácně setkat v obyčejném lese.
Dnes jsou ty drahocenné muzejní sbírky beznadějně rozprášeny kdovíkam a mnohdy i zničeny, především mnoho těch tak těžce získávaných knih, které pomstychtivá zášť vydala v roce 1945 ohni. To dítě z muzea, kterým jsem kdysi byla, po padesáti letech znovuobjevilo některé z předmětů zdávna v malém Stifterově památníku v jeho hornoplánském rodném domě a také v muzeu v Českém Krumlově. Kam jen se mohly podít třeba součásti Schreiberovy expozice o šumavských rašeliništích?

Něco ze školních škamen
V roce 1936 jsem začala chodit do první třídy školy na hornoplánském náměstí (školní budovy jsou tam dvě: do té staré chodíval ještě Adalbert Stifter, novější, postavená roku 1885, sloužila jako německá obecná škola až do odsunu - pozn. překl.). Bylo nás na padesát dětí ve třídě a paní Mayerová to s námi jistě neměla lehké. Kluci byli jak divoká zvěř, děvčata ne o moc lepší a v prostořekosti snad ještě trochu napřed. Snad toliko děti z odlehlých vsí byly po cestě do školy až šest kilometrů dlouhé (jako ze Skelné Huti /Glashütten/ třeba) přece jen trochu vyčerpané únavou: takový Franzl Zirnsack z Další Lhoty (Hinterstift) třeba neřekl po celý rok jediného slova a Franzei Lindl ze samoty zvané Puid snad tu a tam nějaký nesrozumitelný výraz v nářečí. Na čelní stěně třídy visíval obraz Masarykův a na 28. října jsem před ním směla přednést slavnostní báseň. Ve druhé třídě jsme se ještě stačili naučit německy státní hymnu Kde domov můj. Německý překlad nebyl nijak zvlášť podařený.
Wo ist mein Heim, mein Vaterland?

...wo ein Odem uns entzückt,
wenn der Lenz die Fluren schmückt.
Dieses Land, so schön vor allem:
Böhmen ist mein Heimatland!

Ta poslední řádka se dobře pamatovala, poněvadž jsme jí rozuměli, ale ty ostatní? V Horní Plané byl jeden truhlář (tj. Tischler) a jeden krejčí příjmením Lenz (jinak jde o spíše básnické vyjádření pojmu jaro, asi tak odpovídající českému výrazu vesna - pozn. překl.) a taky jeden sedlák, kde se po chalupě říkalo "Odum" (tj. Adam, zatímco Odem je zase básnický pojem pro vůni - pozn. překl.). A tak mohlo dojít k tomu, že za bouřlivého smíchu ostatních deklamoval Franzi Okelmann:

"wo ein Odum uns entzückt,
wenn der Tischler Fluren schmückt."

Ve třetí třídě nás pan Prökschl začal v září učit češtině. Dali jsme se se zápalem do práce: mapa - die Landkarte, bratr - der Bruder, ale o moc dál jsme nepokročili, poněvadž celá věc pro nás skončila s odtržením od českého státu a připojením k Říši.
Za nás učívala ve škole ještě slečna Nitscheová. Její dědeček byl za zásluhy o Horní Planou a Vyšší Brod (Hohenfurth) povýšen ještě za starého mocnářství do šlechtického stavu s přídomkem "von Hohenplan". Jeho syn, otec slečny Nitscheové, dožil se zato po válce jako osmdesátiletý muž potupného vyhnání jako "státu nepřátelský živel". Na obecné škole působila tenkrát ještě i paní Röslerová a pan Honzik. Ten byl po mnoho let dirigentem pěveckého spolku a kostelního sboru, později i ředitelem školy.
O penzionovaném učiteli Franzi Grantlovi (i on je jedním z autorů Kohoutího kříže - pozn. překl.) kolovala celkem podařená anekdota. "Grantl" se totiž tady po okolí říkávalo místo spisovného "die Preiselbeeren" i brusinám. Jednou poslala nějaká panímáma dcerku k učiteli s košíkem brusinek, které dítě předalo se slovy: "Herr Preiselbeer, da schickt ihnen die Mutter die bestellten Grantl." Ta záměna výrazů byla předmětem vděčné zábavy po dlouhý čas.
Na domě vedle naší obecné školy byla umístěna pamětní tabule s nápisem: "In diesem Hause wurde am 18. Oktober 1833 Johannes Ev. Habert, Tondichter und Musikpädagoge geboren."
Pod slovem Tondichter (tj. "básník tónů" - pozn. překl.) jsme si my děti neuměly vlastně nic kloudného představit. Dělal snad z hrnčířské hlíny (v němčině "der Ton" znamená i tón i tu hlínu - pozn. překl.) džbány či snad rovnou cihly? To, že ten člověk byl vedle Brucknera největší z tvůrců duchovní hudby své doby, dověděli jsme se ovšem teprve mnohem později.
Měšťanská škola byla v Horní Plané zřízena roku 1898. Ernstl Lederer, Franz Haider z Bližší Lhoty (Vorderstift) a truhlář Johann Fink z Otic (Ottetstift) rádi vyprávěli historky ze svých školních let 1910-1913: měli to do měšťanky tam a zpátky řádný kus cesty. Z Mokré (Mugrau) a Dolní Vltavice (Untermoldau) jenom sem to bylo dvanáct kilometrů! Do hornoplánské měšťanské školy chodívali kdysi žáci i z rakouských už osad Sonnenwald a Schöneben. Ti z ještě vzdálenějšího rakouského Ulrichsbergu a Schwarzenbergu bydlili přes týden tu v Horní Plané u přátel či příbuzných a domů se vraceli jen na neděli. Žáci, kteří přicházeli z téhož směru, čekávali na sebe cestou navzájem, dokud nakonec nešli všichni pohromadě. Zvláště za tuhých šumavských zim to mělo svůj nesporný význam, poněvadž někdo mohl unaven po cestě snadno zmrznout. Tak vznikala díky obtížím školní docházky přátelství na celý život.
Oblečení bylo mnohdy i v těch zimách věru skrovné. Zimní plášť měl málokdo, mnoho chlapců chodívalo do školy v dřevácích, jak byli z domova zvyklí. K jídlu měli s sebou krajíc chleba nebo studený knedlík s kouskem špeku. Na podzim jim maminky podstrčily do brašny i pár jablek či hrušek. Hodně dětí nosívalo s sebou v bandasce polévku nebo sladovou černou kávu, které jim dobrácký školník Okelmann o přestávce ohřál. Vůbec ten školník Okelmann, toho kdyby páni kluci neměli! I neženatí učitelé rádi zašli k paní školníkové Okelmannové, která měla za malý obnos vždycky pohotově housku a teplý párek pro hladové žaludky.
Učitelé dbali velice o prospěch svých žáků. Pan ředitel Fischer chtěl mít snad ze všech chlapců rovnou přírodovědce. Jakmile zájem uličníků ochaboval, ozval se od katedry rozhodně jeho sonorní hlas: "Ei, ei, ei, du müdes Bürschlein, komm heraus zum Hosenspannen!" (tj. asi jako "Aj aj, mládenečku unavený, šel si sem ke mně puky narovnat!" Když se poté pan ředitel zálibně probral svým mohutným natočeným knírem, byl svět zase v tom nejlepším pořádku. Od přísného odborného učitele Schinko chytil leckdo pohlavek a pan učitel matematiky Burgemeister, probudil mnohého ze sna přesně cílenou trefou kouskem křídy. Učitel hudební výchovy Chyna si dal hodně práce, aby z kluků s jejich "hlásky jako nitka" (v originále "Zwirnsfadenstimme" - pozn. překl.) udělal dobré zpěváky a katecheta Stürzl uváděl třídu v nadšení svými názornými líčeními cest po stopách svatého apoštola Pavla.
Roku 1921 nastoupil do Horní Plané odborný učitel Adolf Webinger rodem ze Spitzenbergu (dnes Hory - pozn. překl.), aby tu učil němčině, zeměpisu a dějepisu (jeden z autorů Kohoutího kříže, zakladatel krajanského měsíčníku Hoam! - pozn. překl.).

Škola v těžkých časech
Já jsem přišla na měšťanskou školu, když už byla úředně přejmenována na "Hauptschule". Bylo to v roce 1940, když jsme od nynějška museli před spořitelnou zahnout, abychom se do dostali do budovy naší nové "hlavní školy". Tak nová pro nás ovšem vlastně nebyla. Tělocvična a hřiště za školní zahradou spojovaly už dříve obecnou školu s měšťankou a byly společně užívány žáky obou škol. Až do té doby byl ředitelem obecné školy pan Ingrisch, muž důstojného zjevu, který si už právě svým vzezřením dokázal vynutit náležitý respekt. Učil nás jeden rok kreslení a nejvíc mu vadilo, když si někdo při jeho hodině rozložil vedle kreslicí čtvrtky ještě svačinu: "Vy už se zase cpete!" rozčiloval se potom. Pan Feil, jeho zástupce v ředitelské funkci, nás na školním pokusném přístroji seznamoval se záludnostmi elektřiny. Pan Hofmann, kterého jsme měli na biologii, byl vždycky velice nespokojen, když jsme nevěnovali jako on dostatečnou péči písmu, a pan Reischl se pokoušel naučit nás dobrému německému slohovému projevu. Byla však už v běhu válka a učitelé rukovali do wehrmachtu či byli odvoláváni k jiným mimoškolním nebo politickým úkolům.
Můj otec teď musel namísto matematiky učit angličtině, poněvadž tento jazyk měl napříště nahradit jako učební předmět dosavadní výuku češtiny. Svému koníčku, totiž kutilství, se nyní mohl oddávat jen mimo své služební povinnosti. Stavěl v malé dílničce se zájmovým kroužkem klukovských nadšenců modely letadel a lodí a já často hochům tu činnost, na které mi bylo upřeno se podílet, skrytě záviděla. Nejvíc ovšem při "leteckých dnech", kde zkoušeli funkčnost svých výtvorů, těm šťastlivcům mezi nimi, jejichž model dolétl ze všech nejdále.
Jako nejpřísnější z učitelů nám ale všem utkvěl v paměti pan Benischek. Byl neobyčejně sportovně založen a když už i v Horní Plané sešel sníh a všichni se radovali, že má zima konec, vydával se lyžovat nahoru na Smrčinu (Hochficht). Jeden rok učil v naší třídě němčinu, dějepis a zeměpis. Měl v zásobě řadu speciálních nápravných trestů za nepatřičné chování žáků při svých hodinách, od "osmerkových písemných cvičení" až po nechávání po škole. Nejtěžším trestem ovšem pro nás bylo, když jsme se nesměli dát po delší čas "dobrovolně vyvolat". Při takovém vyvolání a zkoušení se sice neuštědřovaly jedničky, ba neudělovaly se vůbec nijaké známky, ale zato se daly poopravit, rozuměj vylepšit ty nepovedené. Na jeho hodiny dějepisu vzpomínám dodnes s okouzlením. Naše záznamy v sešitech připomínaly spíše zárodečnou formu nějakého komiks. Tu třeba udeřil císař Augustus hlavou o zeď a v obláčku u jeho úst stálo psáno: "Vare, Quinctile Vare, vrať mi mé legie!" (pověstný výrok císařův po strašné porážce legií, které vedl Quinctilus Varus, Germány v Teutoburském lese roku 9 po Kristu - pozn. překl.) Tak se slavná bitva v Teutoburském lese zapsala i navždy do naší paměti. Seznamovali jsme se podobně s celými řeckými i římskými dějinami a stihli jsme ještě dobu Karla Velikého. Následujícího školního roku byl však pan Benischek k našemu velkému zármutku přeložen a tu škodu bylo podle nás opravdu těžko napravit.
Po několika krátkých hostováních učitelek z Rakouska měla naše škola opět jednou šťastnou ruku, když byl z hornorakouského Wels získán k nám pan odborný učitel Ricek. Nebylo mu zatěžko věnovat se dětem i mimo školu a dělal to svým osobitým způsobem. Vedle svých vlastních předmětů, jimiž byly zeměpis a dějepis, ujal se i hudební výchovy a při dívčích skupinových večerech věnoval nám svůj čas celými hodinami hudby a také zpěvu. Tak jsme se naučili písním Cesara Breisgena na texty veršů Eichendorffových, krásným alpským melodiím Kiema Pauliho a Karla Derschmidta a ovšemže našim domácím německým lidovým písním ze Šumavy, jak je sbírali Walther Hensel, Gustav Jungbauer či Albert Brosch (oba naposledy jmenovaní jsou i autory Kohoutího kříže - pozn. překl.), stejně jako středověkým milostným a romantickým studentským, jakož i vojenským písním novějším. Byli jsme těmi vlastními produkcemi doslova jako u vytržení a ještě po letech, když se znovu setkáme, nám písně pomáhají překlenout odcizení po letech a vracejí nás nazpátek do dnů dětství.
Je třeba zmínit se v neposlední řadě o jednom z učitelů, který nás vedle svých hodin náboženství zasvěcoval i do krásné literatury, předčítal nám z Eichendorffových knih Ze života darmošlapa i Zámek Durant a zabránil nám tak onu poslední hodinu, která byla jeho předmětu za války vykázána, pláchnout někam za školu. Byl to náš tehdejší hornoplánský kaplan, řádový otec z kláštera ve Schläglu, páter a profesor Evermod Groß.
Vroucně jsme my děvčata lnula k mladičké učitelce jménem Helga Schmitzová, která s námi putovala po okolí, cvičila s námi a hrála s námi divadlo a k našemu neštěstí byla od nás pak i záhy přeložena.
A zač všechno je nám děvčatům co děkovat naší dobré paní učitelce ručních prací Amalii Rienmüllerové! Pětadvacet i třicet nás sedělo v jedné třídě, které měla naučit háčkování a pletení, vyšívání i šití zároveň. V těch válečných časech se nedostávalo materiálu a přesto jsme dokázali pod jejím vedením vyšívat polštáře a přehozy, kuchyňské utěrky, zástěry i závěsy, ušít ložní povlečení i dívčí halenku. A to všechno na pouhých dvou dostupných šicích strojích. Ve třetí třídě naší "Hauptschule" jsme měli i hodiny práce na zahradě, z nichž mi více než sběr šneků a hlemýžďů utkvělo v paměti obírání rybízových a angreštových keřů, nadevše ale láska ke květinám a užitkovým rostlinám vůbec, kterou v nás dokázala probudit. Pravou ženskou vynalézavost musila však slečna Rienmüllerová prokázat teprve tenkrát, když nás v šestém roce války měla zdokonalit ve vaření. Každý týden připravovalo nás dvanáct žaček ve skupině, která jí byla svěřena, na jedněch jediných kamnech, v nichž se topilo dřevem, celé menu s polévkou, hlavním chodem s přílohami i zákusky. Podle možnosti sice každá z nás přinesla z domova něco navíc k chabým válečným přídělům, třeba jedno vajíčko či něco smetany ty ze selského, cukr, pudink nebo mouku zase ty z žákyň, jejichž rodiny byly odkázány právě jen na zmíněný příděl potravin. Za jiných okolností by to musely být pravé hostiny. Nakonec i ten chlebník, zvaný také "Broatschopf", ve kterém jsme nosívali maso k našim hodinám vaření, pěkně vážil a býval v něm i šrůtek špeku či kostka sádla navrch. Ještě dnes je ta ručně psaný sešit z hodin vaření v naší "Hauptschule" velice používanou rekvizitou v mé vlastní kuchyni.
Tak jsme byť za války uvnitř společenství hornoplánské školy prožili mládí, které nám pomohlo přestát ji i všechno to, co mělo ještě následovat.


Wie's daheim war (1997), s. 38n

Z mých dětských návštěv ve starém Kaltenbachu

Kaltenbach (dnešní Nové Hutě) nebyl sice i se svými přibližně 1000 metry nadmořské výšky v tom ohledu prvou ze šumavských obcí (tou byla jak známo zaniklá Bučina /Buchwald/ na samé hranici s Bavorskem - pozn. překl.), zdejší lidé se však nepokrytě pyšnili tím, že alespoň co do rozlohy by jim prvenství patřit mělo. "Jen město Vídeň je ještě větší v celičké monarchii!" (v originále: "Nur die Wienerstadt ist noch größer in der ganzen Monarchie!"), odvažovali se hrdě prohlašovat, aniž by předpokládali nějaký odpor.
Když jsem poprvé navštívila starý Kaltenbach, domovskou obec otcovu, prodali mí prarodiče v Pláních (Planie) už dávno tamní své stavení a odstěhovali se daleko na sever do Jablonce (Gablonz). Pro mě byl tak Kaltenbach vždycky neodmyslitelně spojen s Rosou, řečenou Rosa-Basl, a s její rodinou.
Rosa obvykle uctívala své návštěvníky dvěma pochoutkami, na které nemůžu zapomenout dodnes: polívkou ze smetany (v originále "mit einer Rahmsuppe"), která podle ní držela v uctivé vzdálenosti každou nemoc, případně ji léčila, a dále svým nezapomenutelným "hrncem" (v originále "mit ihrem unvergesslichen Topfen"). Jedlo se z jedné velké mísy, stojící vprostřed večerního stolu a mí rodiče mi později znovu a znovu vypravovali, že jen při těchhle vzácných návštěvách v Buchmüllnerově stavení mě nejen nemuseli nutit do jídla, ale spíš měli potíž s tím, aby mě při něm trochu zbrzdili.
Zcela ojedinělým zážitkem bylo tu pro mě i chození na kutě (v originále "das Schlafengehen") a ani přitom mě výjimečně nemusil nikdo k ničemu nutit. Už to, že jsem mohla spát s maminkou i tatínkem v jedné posteli, bylo něco úžasného. Kromě toho jsme zapadli v Rosiných postelích do hory peřin, nadýchaných a coby pírko přitom lehkých, takže jsme se mohli vydat do země snů doslova jako zahaleni v oblacích. A když jsme se jen docela lehce pohnuli, tajemně to pod prostěradlem zaharašilo. Rádi jsme se proto před usnutím v posteli ještě maličko převalovali, abychom si toho chrastění pořádně užili. Kdo či co se tam pod tím prostěradlem vlastně schovává? V posteli u nás doma to tak zvesela rozhodně nechrastilo.
Jednou jsem se ráno probudila tím, že mě něco šimralo na noze. Vyskočila jsem jako divoká. Jistě se mi povede chytit toho skřítka, který si tam pode mnou večer tak tajemně chropotal. Jenže ouha! Co to? Vzbudila jsem v rozčilení i rodiče: "Tati! Mami! Koukejte, tady roste z postele klas!"
Strašně zajímavý objev pro městské děcko z Vimperka (Winterberg), které spalo doma jen na matracích plněných koňskými žíněmi. Od toho dne jsem tetě neřekla jinak, než "Rosa-Basl, co jí roste z postele klas".
Mohlo mi být tak sedm či osm let, když jsme zase jednou zavítali do starého Kaltenbachu. Při této příležitosti jsme navštívili i strýce maminčiny nevlastní matky, sto dva let starého "Tomei-Tondla". Celý svůj život byl formanem, po desetiletí byla mu nejčastěji domovem silnice. Až do svých šestadevadesáti si tak vydělával na živobytí.
Maminka se ho optala na jeho děti. "Jo, moje zlatá," opáčil, "ty už jsou halt všecky po smrti. Nikdy nebyli halt docela zdravý. Klukum přitom nebylo jednomu víc než šesta- a tomu druhýmu devětasedmdesát."
A poněvadž můj otec věděl, že Tomei-Tondl byl léta ve spolku veteránů, položil mu otázku: "Jářku, strýci, v kolik že to válkách jste vlastně byl?" "Inu," pokýval hlavou, "v devětapadesátym se starym Radetzkym v Itálii, potom v šestašedesátym u Královýho Hradce (Königgrätz) a v sedmdesátym a jednasedmdesátym byla znova." "Nu a na tu světovou jste zapomněl," poznamenal můj otec. "Jo, v tý už sem bejt přeci nemoh, to už sem byl přeci jen moc starej."
"Slyšim eště dobře a číst můžu v novinách ty nadpisy bez brejlí. Jen ty hnáty (v originále "Die Haxn") už nemůžou halt, jak bych rád," zažaloval si nám.
"Jak jen to děláte, v takovým věku a tak pěkně pohromadě," otázala se moje maminka. Tu vytáhl z kapsy u kalhot plochou lahvinku s rumem, usrkl z ní a povídá: "Půl litru denně, to sem potřeboval už zamlada, pro zahřátí a aby se mě nechytla žádná nemoc ("koa Krounkat"). Nýčko si dávám tak štrvrtku a jak vidíš, holka, drží mě to při zdraví."
Mému malému bratříčkovi ještě po týdny nešly z mysli ty pokřivené ruce stoletého muže, které se už přece jen trochu třásly a svědčily o životě plném tvrdé práce. V prvých letech druhé světové války (přesněji řečeno roku 1941 ve svých 105 letech - pozn. překl.) Tomei-Tondl umřel. Pochovávali ho s nejvyššími poctami (jeden novinový článek ho označil už před smrtí za šumavského Metuzaléma). Asi si tu a tam ještě zaživa přece jen toho rumu či tabáčku přebral krapítek přes míru, že není mezi námi dodnes.
Poslední návštěva v Kaltenbachu, na kterou si dokážu vzpomenout, se udála v březnu 1939. Krátce předtím měl pohřeb můj bratříček Berti (Tomei-Tondl ho tedy ještě o dva roky přežil - pozn. překl.).
Politicky jsme teď patřili k tzv. Velkoněmecké říši (název prosazený nacizmem pro německý stát po "mírovém" ještě připojení Rakouska a "sudetoněmeckých" území Československa - pozn. překl.). Hranice se posunula několik kilometrů k severu. Zatímco ta stará mezi Kvildami (Gefilde, tj. Außergefild a Innergefild, v originále zmíněna jen prvá z nich, ačkoli jinak s Finsterau sousedí tak jako tak Bučina! - pozn. překl.) a Finsterau (v originále mylně Finsterei!) dělila lidi téhož jazyka, ta nynější šla zase prostřed kdysi dávno spolu srostlých farností.
A poněvadž pro všechny státní zaměstnance bylo povinností předložit vyplněný doklad o předcích, vydali se i mí rodiče pátrat po nich do starých farních matrik farností Stachy (Stachau) a Zdíkov (Zdikau), což byly obce veskrze české (v originále "stockböhmische", tj. doslova "české jako poleno" - pozn. překl.) a patřící tedy k té části země, k níž jsme už nenáleželi. Odtud pocházel i strýc Karl, manžel Rosin, navíc téhož příjmení Woldrich, jaké nosila v dívčích letech ona (manželé Karl a Rosa Woldrichovi bydleli v místní části Planie čp. 93 ř.
Když se rodiče vrátili, byli značně rozrušeni. Velice nepřívětivě, ba přímo nepřátelsky se prý vůči nim chovali nejen Češi v hostinci, nýbrž cize a chladně i kněží v obou obcích přese všechnu svou korektní zdvořilost. Stísněně vyprávěli rodiče o tom, čeho byli svědky. "Něco je ve vzduchu," mínil strýc Karl. Co tím mohl myslet?
Tři dny nato jsme to věděli všichni. Hitler vpochodoval do zbylých území Čech a Moravy, do "Resttschechei", jak se tenkrát říkalo. Jakýsi neblahý pocit přepadl lidi při hranici, na jedné i druhé její straně - Němce i Čechy. Že to má být začátek konce staletého vzájemného soužití (v originále "der Beginn vom Ende eines über Jahrhunderte dauernden Nebeneinander und Miteinander") obou národů, tušili v té chvíli ovšem jen opravdu nemnozí ("die allerwenigsten").


Hoam!, 2004, č. 10, s. 19-21

Učitel Hubert Woldrich bydlil, alespoň podle soupisu domů v Horní Plané, který je tou nejcennější součástí monografie Oberplan autora Ruperta Essla, v čp. 194 (říkalo se tam "u Watzla"). Z další poznámky při jeho jméně v seznamu učitelů zdejší měšťanské školy se dovídáme, že byl z Nových Hutí (Kaltenbach) a dosáhl roku 1934 definitivy. Téhož roku sem s dcerou Edeltraud právě přišel a tím rokem začínají i řádky vzpomínek paní Traudl. Je i podle samotného dalšího textu ročník 1930 (narodila se 20. dubna toho roku ve Zbytinách /Oberhaid/, kde její otec tenkrát jako učitel právě působil) a vidíme ji na mnoha i barevných snímcích v pěkné knize Wie 's daheim war, kterou sestavila a vyplnila do značné míry vlastními vzpomínkami a kterou vydalo roku 1997 nakladatelství Morsak v Grafenau. Vzpomínka pak na dnešní Nové Hutě je novějšího data (podepsána je také na rozdíl od zmíněné knihy Edeltraud, nikoli Traudl Woldrich, v témže čísle u nekrologu bratrova nacházíme zveřejněnu i její adresu: Veilchenweg 5, 96332 Pressig, na pomezí Franckého a Durynského lesa při samé hranici svobodného spolkového státu Bavorsko s Durynskem, rozdělující kdysi vlastně dvě Německa) a podle slov závěru i opravdu zralejší o zkušenost, kterou s ní sdílíme my všichni. Tam v městysi Pressig se v domě smutku týden po jejím skonu, který nastal 14. března 2017, konala zádušní modlitba a ve zdejším kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova i zádušní bohoslužba za zesnulou. V hornobavorském městě Burghausen na bavorsko-rakouské hranici v zemském okrese Altötting pak spočinula urna s jejím popelem. Mělo se tak stát v nejužším rodinném kruhu. Znám dobře kostel v Nových Hutích, troufám si říci - je téhož zasvěcení jako ten v Pressigu a to "Nejsvětější Srdce" Kristovo kéž nás, nás živé i mrtvé, dál přes hranice pojí.

- - - - -
* Zbytiny / Horní Planá / Nové Hutě / † Pressig (BY) / † † Burghausen (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Se 4.B hornoplánské měšťanské školy, která stačila ještě konat "doma" roku 1944 závěrečné zkoušky
Vlastní životopis a snímek, který ho doprovází, zachycující ji ve věku 21 let, poslala Inge Feilové, která obojí zveřejnila na stránkách krajanského měsíčníku "Hoam!" v rámci cyklu "Krásné Šumavanky"
Její otec Hubert Woldrich učil v roce 1928 na jednotřídce v zaniklé dnes Pasece (Passeken)
nedaleko od rodných Plání (Planie)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist