logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HELMUT WOLDRICH

Naše škola za časů německé "třetí" říše

Po toužebně očekávaném příchodu wehrmachtu (v originále začíná text: "Nach dem erhofften Einmarsch..." - pozn. překl.) jsme byli poprvé německými státními občany. Všeobecně se očekávalo volné ovzduší (die freie Luft) a k tomu i hospodářský vzestup, jaký už po léta v důsledku strukturálních změn a zbrojního úsilí zažívalo samo Německo.
Denně teď zajížděl červený autobus říšské pošty do Vimperka (Winterberg), v blízké Pasece (Passeken) i Na Myslivnách (Jägerhäuser, dříve i česky Lovecké Domky, dnes součást obce Borová Lada) se dalo denně přistoupit na spěšný autobusový spoj přes Freyung do nynějšího našeho biskupského města Pasova (Passau) a na každé téměř poštovní známce sis mohl olíznout rub obrázku neohroženého "Führera".
I ve škole nastaly mocné změny. Mnozí z učitelů zmizeli - nikoli proto, poněvadž by se jim jako někdejším československým státním zaměstnancům muselo snad nedůvěřovat (naopak) či že by mohli být dokonce nearijského smýšlení. Měli prostě projevit statečnost činy, toť vše. V jedné řadě se svými sotva lavice opustivšími žáky rukovali proti Polsku, Francii a Rusku, drželi náhle stráž od polárního kruhu až po Saharu. Proč ne, když nová otčina zavolala veškeré téměř své syny. Škola si tak musila poradit takřka výhradně s dcerami zmíněné otčiny, pro které spolu s jejich svěřenci zbylo toho na práci věru dost. Občas přicházely dary z Říše, které bylo třeba rozdělit: nějaké ty hračky či odložené šatstvo z německých velkoměst, častěji to bylo ovšem obráceně: sbíraly se u nás a odesílaly jinam léčivé byliny od arniky až k listí lískových keřů, použité lyže a jízdní kola, od maminek pletené vlněné palčáky a teplé zimní ponožky, hotové peníze pak do kasiček NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt, tj. "Národněsocialistická péče o blaho lidu /!/"), WHW (Winterhilfswerk, tj. "Zimní pomoc") nebo Německého Červeného kříže. Propaganda vybízela působivými plakáty s figurou zvanou Kohlenklau k úsporám energie a ke sběru jedlových šišek.
A jako jejich otcové za časů před válkou zocelovali svá těla v turnerském sdružení pod heslem "4 f", tj. "frisch, fromm, fröhlich und frei", musili teď už školáci s horlivostí spíše větší než menší pěstovat svou brannou zdatnost.
Provizorní ředitelka školy paní Neiglová musila nezřídka ustoupit, když vedoucí oddílů "Jungvolk" (10-14 let), "Hitlerjugend" (14-18 let) či BDM (Bund Deutscher Mädchen, tj. "Svaz německých dívek") vymysleli pochodové nebo branné cvičení. Pravidelné týdenní nástupy (apely) v příslušných stejnokrojích, hry v terénu se "stranickou" páskou na rukávech košil (rozuměj s hákovým křížem - pozn. překl.), se střelbou z pušky do cíle na prkně spuštěném přes školní tabuli, střelbou nadouvající chlapeckou hruď pýchou, která ovšem tvrdě konkurovala takovým cvičením z počtů. Kdopak by se potom divil, že už ani nezbýval čas ministrovat při bohoslužbě faráři Prinzovi či stát v pozoru při už téměř nepřetržitých mších za padlé hrdiny a slavnostech u jejich kamenného památníku (hned proti kostelu pod farou, kde je i v létě pod vzrostlými javory takový chládek - pozn. překl.).
Nikoli učení, ale vysoká politika byla hlavním námětem rozhovorů žáků, a to i po škole. Jako jsme po léta slýchali jen zprávy o vítězstvích, pochopili jsme dobře od jistého okamžiku, že u Stalingradu se válka obrátila, že fronta couvá nazpátek a je stále blíž a blíž, že ovšem i nadále nakonec bude vavřín patřit v každém případě nám s jakýmisi našimi tajnými zázračnými zbraněmi. Tomu, kdo by o tom snad nahlas pochyboval, tomu se prorokovalo, že se dostane do KZ (rozuměj koncentračního tábora - pozn. překl.) v Dachau.
Více ještě pohasl zájem o školu s učením, když se ve čtyřiačtyřicátém objevil na nebi nad obcí první (rozuměj "nepřátelský" - pozn. překl.) hloubkový letec a "studenti", kteří se toho pozdního podzimu každých čtrnáct dnů vraceli přes neděli s plnými zavazadly domů, vyprávěli o rozstřílených lazaretních vlacích na prachatickém nádraží nebo o útocích shora na jeden z nich, tažený dvěma lokomotivami a krytý odvetnou palbou ze dvou "flaků", jak se říkalo protiletadlovým dělům, a přinesli s sebou úlomky granátů na doklad, že u toho byli.
Pro nás "prachatické" (tj. žáky gymnázia v Prachaticích - pozn. překl.) nastal oněmi vánočními prázdninami roku 1944 čas školy i učitelů už nadobro zbavený, zatímco doma v Kaltenbachu (dnes Nové Hutě) musely děti ještě tak dva tři měsíce snášet pověstné učení-mučení. Oč nesnesitelnější to bylo, když kolem toho bylo přece tolik k vidění: jednou svolali staré muže z "Volkssturmu" (něco jako domobrana - pozn. překl), aby se vydali hledat údajného zběha, jindy zas byly po celé noci na cestě volské i koňské povozy, které navážely zásoby do obranných zákopových postavení na hoře Přilba (tenkrát se jí ovšem říkalo Leckerberg - pozn. překl.); tamní strážní směny (die Wachmannschaften) zajišťovala ovšem nákladní auta plná vimperských školáků, kterým bez výjimky nevyčuhovaly ruce z rukávů uniforem a jejichž zbraně byly často větší než oni sami. Uprchlíků ze Slezska bylo už ve vsi tolik, že ubytování po chalupách tomu množství zdaleka nestačilo a musela být pro ně nakonec vyklizena školní budova. Tak naše škola takříkajíc narukovala do války jako poslední ze všech stavení kolem, aby přijala ty, kdo jako nebozí poslové všeho, co mělo ještě následovat, zastavili se tu na útěku z Východu na Západ.
Pro nás kluky ve věku Robinsonů byl ten rok 1945, rok bez školy, zajímavější než všechny ostatní, které jsme dosud zažili. Snad každý, co alespoň vím, měl někde blízko domu schovanou pistoli s příslušnou municí a kdyby nebylo našich přísných maminek, našli bychom pro ty osiřelé zbraně a handgranáty, kterých ležely plné bedny někde tam na půdách chalup nahoře na Starých Hutích (Althütte), jistě nějaké použití; u chalup na hoře Kamenná (Steinberg) nebo u slatin bylo k tomu příležitostí dost a dost.
Tak tiše a tajně zesnulou nebožku školu jsme my děti nijak neoplakávaly a ti velcí měli rozhodně i jiné starosti.
V létě dorazili Američani. Málem nás urazilo, jak se jejich tanky přes Paseku valily dál na Vimperk a teprve týden nato jeden jejich džíp stačil na zabrání celé naší obce. Z nepřátelství brzy nebylo nic. Na silnici ve vsi se hrál na ukázku baseball, čokoláda a pomerančová limonáda v prášku odstraňovaly nedůvěru a americké cigarety, které jsme my školáci vyměňovali s prvními německými navrátilci z fronty za jejich záslužné kříže (v originále "für ihr EK 1" - pozn. překl.) a přezky (pověstné "Nahkampfspange"), nalaďovaly vlídněji i ty z nás, kdo ještě neměli nijakou propustku. Téměř tak rychle, jako se objevili, Američani ostatně zase zmizeli.
Pak přišli Češi. Nejprve rozptýlené polovojenské tlupy, ohlašované předem skupinami zraněných vojáků wehrmachtu, které stačili pustit z německých vojenských lazaretů, aby se přes hranici tady u nás dostali do Bavor; později šlo všechno spořádaněji, když se zčásti opět vrátili staří policisté a úředníci, kteří tu byli před vstupem německých vojsk. Dali se snadno poznat, mnozí byli pěkně povýšení jako třeba velký Stuchlík, přinejmenším se lišili ale už tím, že nenosili na rukávě pásku s černým písmenem N ve žlutém poli, jakou museli být teď označeni všichni Němci. Škola nesměla být jako německá znovuotevřena - k lítosti ustaraných rodičů, nezaměstnaných učitelek a také stále zamyšlenějších jejích žáků. Jestli škola vůbec bude, pak jen česká, šuškalo se všeobecně. Nic přesnějšího nevěděl však nikdo.
Když bylo stále zřejmější, že Němci budou muset své domovy opustit, začala téměř každá z rodin ve vsi to nejcennější, co v chalupě měli, tajně v noci odnášet přes hranice a ti z mužů, kteří se teď mnohdy obávali, že by za svou válečnou činnost mohli být deportováni do Čech (v originále "in die Tschechei"), vydali se do Bavorska hledat práci, při čemž někteří z nich brali s sebou i děti, aby jejich školní docházka nebyla přerušena příliš dlouho. Mezi těmi, kdo v Bavorsku našli opravdu místo, bylo nemálo učitelů; zejména ti mladší z nich, kterým tolik nehrozila denacifikace (Entnazifizierung), se právě uchytili ještě před zástupy navrátilců z fronty, neodvažujících se na Šumavu vrátit a jen se hromadících při hranicích, v rozděleném Německu jako vůbec prví.
Jejich někdejší žáci, tj. největší část obyvatelstva šumavských vsí, byli v následujícím roce 1946 násilně vysídleni. Někteří z nich se vrátili z amerického nebo ruského zajetí, aniž by jim už kdy alespoň na okamžik bylo dopřáno spatřit svůj domov.
Mnoho už tam tak jako tak k vidění nebylo. Co se týče školy, stojí tam dodnes ten vedle těch okolních nezvykle velký dům, obývaný nejspíš duchy a zející většinou prázdnotou.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald(1980), s. 242-244

Slovo škola zní v tom textu vlastně dvojsmyslně. Jednou je řeč o školní budově, jednou může mít autor v místy spíše sarkastickém tónu na mysli léta nacismu viděná očima dětí, kterým byl vzat s jejím zánikem a po konečném zániku "tisícileté" říše s konečnou platností i vlastní domov. Helmut Woldrich ho měl v domě čp. 95 vedle kostela i zmíněné školy někdejší obce Kaltenbach, dnes Nové Hutě. Na jeho průčelí se ještě v "předříšských" časech skvěl nápis Touristen-Haus a česky i německy Hostinec-Gasthaus Woldrich. Bylo tam i řeznictví a obchod smíšeným zbožím a bydlely tam vlastně dvě rodiny Woldrichovy, jedna hostinského Leo Woldricha, ta druhá pak učitele Franze Woldricha, jemuž se tu 24. září 1934 narodil syn jménem Helmut. Bývalý hostinec zchátral za našich životů natolik, že byl roku 2003 nakonec stržen a postaven tu penzion nový, takřka navlas mu podobný, navíc s terasou mířící ke kostelu a škole, která mezitím sice nepřestala být přiměřeně zachovalá, chybí v ní však podobně jako dnes i v bavorských vsích na druhé straně hranic to hlavní, totiž hejno dětí. Helmut Woldrich té budoucnosti, a to budoucnosti nás všech, abychom se nemýlili, zůstal věrný. Nejenže se stal také učitelem a přispěl vedle jiných tím bezesporu cenným textem do rodáckého sborníku. Žije v Pasově a je předsedou spolku tamního Šumavského muzea na pasovském Horním hradě, instituce pro vyhnané Šumavany jistě sotva nahraditelné.

- - - - -
* Nové Hutě / Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jako předseda Spolku pro Šumavské muzeum (prvý zprava) v Pasově za tamní návštěvy předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta
S Oswaldem Sonnbergerem, který mu předává finanční dar pro pasovské muzeum Šumavy>
Za 16 let předsednictví Spolku pro Šumavské muzeum v Pasově byl poctěn medailí Adolfa Hasenöhrla
V roce 2000 stojí prvý zleva mezi členy nově zvoleného předsednictva DBB (Deutscher Böhmerwaldbund) vedle Ingo Hanse, uprostřed v šumavském kroji Olga Hartmetz-Sagerová a při ní napravo Irmgard Micková, úplně vpravo pak vidíme stát Oswalda Sonnbergera

zobrazit všechny přílohy

TOPlist