logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

IGNAZ JAKOB WODICZKA

Hardtmuthové

Téměř před 150 lety (psáno 1936! - pozn. překl.), tj. roku 1790 (připomeňme ještě, že ve Francii zuřila tehdy Velká revoluce - pozn. překl.), založil knížecí liechtensteinský stavební ředitel Josef Hardtmuth továrnu na tužky Koh-i-noor, která je právě dnes v plném svém rozkvětu.
Podle dosavadního stavu rodopisného bádání pochází rod Hardtmuthů z Bavor, kam přesídlil před více než třemi sty lety z Bádenska. Kolem poloviny 18. století vystěhoval se Anton Hardtmuth (narozen 17. srpna 1722 v Kirchdorfu u Haagu v Horním Bavorsku, zemřel 24. února 1793 v Asparn an der Zaya) do Dolních Rakous, kde se usadil v místě pozdějšího svého skonu (Asparn an der Zaya leží pouhých pár desítek kilometrů od jihomoravského Mikulova /Nikolsburg/ - pozn. překl.) jako mistr truhlářský a oženil se tam i 13. října 1748 s Theresií Meisslovou, dcerou tamního zednického mistra Franze Meissla a Barbary, roz. Reschové. Stal se tak zakladatelem tzv. rakouské linie rodiny Hardtmuthovy a otcem už zmíněného Josefa Hardtmutha.
Hardtmuthové měli odedávna v sobě smysl pro umění. V Bavorsku i v Rakousku lze dodnes najít v kostelích oltáře i klekátka, kterým dali oni tvar. To nadání se projevilo obzvláštní měrou u Josefa Hardtmutha, jehož architektonický cit v nás dodnes budí úctu a obdiv. Od Josefa Hardtmutha lze sledovat i výrazné rodové organizační schopnosti, které se pak rozvinuly zejména u Franze (I.) z Hardtmuthů. Určitá záliba pro rukodělnou činnost zachovala se až do dnešní generace: Franz (I.) von Hardtmuth byl původně vyučen kovářem a formířem (Weißdreher), Franz (II.) von Hardtmuth rád pracoval jako truhlář. Samotné ty záliby a praktické sklony snad stály i na počátku tolikerého počtu objevů a technických zlepšení, pocházejících od Josefa i Franze (I.) z Hardtmuthů. Možná se málo ví, že ještě dnes sestavují tuhové směsi "Koh-i-noor" sami majitelé této firmy. Přímá povaha Hardtmuthů jim spolu s přirozeným sociálním cítěním a s vyvinutým smyslem pro povinnost zajistila především ovšem to základní: že k nim totiž pevně a trvale přilnuli živí lidé - zaměstnanci i zákazníci jejich firmy.
Její vlastní zakladatel, Josef Hardtmuth, narodil se 13. února 1758 v Asparn an der Zaya. Jako synovi nemajetných rodičů, poddaných hraběti Breuerovi, dostalo se mu jen toho nejnutnějšího školního vzdělání a roku 1771 už ve svých 13 letech nastoupil v rodné obci do učení ke svému strýci ze strany matčiny, už zmíněnému Franzi Meisslovi. Získal u něho výuční list a stal se podle něho "právě na svátek Božího Těla roku 1774 zedníkem a kameníkem ve velkoknížecím liechtensteinském městysi Poysdorf v Rakousku nad Enží (Poysdorf leží asi na půl cesty mezi Mikulovem a Aspern an der Zaya - pozn. překl.)". Po vyučení zůstal ovšem Josef Hardtmuth - namísto aby šel do světa - ve službách u svého strýce, kterého pak následoval i poté, když se Franz Meissl přestěhoval do Vídně jako městský stavitel.
S pílí, v tak mladém věku vlastní jen málokterému člověku, získal brzy Josef Hardtmuth bez učitelů teoretické znalosti i kreslířskou dovednost, věci, kterých nemohl dříve nabýt v důsledku nedostačujícího školního vzdělání. Když byl Meissl pověřen knížetem Aloisem z Liechtensteinu provedením stavby paláce ve vídeňské Herrengasse, navrhl Josef Hardtmuth průčelí této budovy a vypracoval i náčrty vnější i vnitřní výpravy.
Po smrti svého strýce byl Josef Hardtmuth jmenován liechtensteinským knížecím stavitelem. Toto povýšení se neobešlo bez značného odporu knížecích rádců, kteří opětně poukazovali na jeho neúplné školní vzdělání jakož i na jeho neústupnou, málo přizpůsobivou povahu.
Poté, co skonal kníže Alois, převzal liechtensteinské statky jeho bratr Johann. Ten pověřil nového stavitele řadou úkolů a poněvadž byly splněny k bezvýhradné spokojenosti knížete, stal se Josef Hardtmuth knížecím stavebním ředitelem. Jako takový měl nejenom dozor nad knížecími budovami, nýbrž navrhoval i plány nových staveb a řídil jejich provádění. Z mnoha stavebních děl, které vděčí za svůj vznik mistrnému umu Hardtmuthovu, nutno uvést zejména stavby na knížecích panstvích ve Valticích (Feldsberg), Břeclavi (Lundenburg) a především v Lednici (Eisgrub - kdo by neznal tamní minaret podle Hardtmuthova projektu postavený na olšových pilotech a dubovém roštu, připomínající nám kupodivu čerstvě ořezanou tužku - pozn. překl.).
Hardtmuthův iniciativní duch se však nespokojil s pracemi v oboru stavebního umění. Tušil před sebou nedotčené, dosud nedotčené obrovské pole technických výzkumů. I tady svou pevnou vůlí a železnou pílí překonal potíže, plynoucí z nedostatků svého vzdělání a nečekaně se záhy uplatnil jako úspěšný vynálezce s význačnými výsledky.
Jeho vynálezy přitom zasahují do různých odvětví. Roku 1789 se mu podařilo vytvořit směs nové minerální hmoty k výrobě jídelního nádobí. Toto nádobí, formované z ohnivzdorné hlíny a levnější přitom než dosud obvyklé porcelánové a fajánsové zboží, slučovalo v sobě jemnost i trvanlivost obou právě zmíněných a doznalo brzy rychlého rozšíření pod označením "vídeňská kamenina". Její předností byla především poleva neobsahující přísady olova či kysličníku ciničitého, tj. kovů či jejich sloučenin zdraví škodlivých. Zpočátku vyráběl Hardtmuth z nové hmotné směsi především džbány na víno i na vodu, hrnce na omastek, baňky i studnová potrubí, vůbec pak dále i všeliké druhy chemického nádobí, jež musilo být předtím dováženo hlavně z Bavor a jiných cizích zemí (viz k tomu "Majestátní žádost" Josefa Hardtmutha, podaná ve Vídni dne 7. dubna 1812 a zveřejněná ve 3. díle Wodiczkovy práce Zur Geschichte der Firma L.& C. Hardtmuth, s. 4n.). Roku 1802 se Hardtmuthovi podařilo zhotovit pomocí účinného lisu 18 coulů (palec či coul = 2, 64 cm) dlouhého, 12 coulů širokého a 9 coulů vysokého z písku a malé přísady vápna cihly zaručeně nehořlavé, z nichž pak byla vystavěna zeď kolem knížecí liechtensteinské lesní obory ve Valticích v rozsahu 14000 měřic (tj. kolem 900 metrů krychlových).
Z dalších vynálezů Josefa Hardtmutha dlužno uvést: 1808 zhotovení tuše, 1810 výrobu pemzy a pružné tabulky ke psaní, dále neapolské žluti, co do krásy a trvanlivosti předstihující původní barevné složení, užití hliněného potrubí při drenážních i vodovodních pracích, zlepšení hvozdnice (tj. sušárna sladu, v originále Malzdörre - pozn. překl.) se sníženou spotřebou dříví.
Jeho nejdůležitějším vynálezem byla však umělá tužka. Až dosud se používalo při výrobě psacích a kreslicích tyčinek tuhy, dobývané v dolech v Borrowdale (Anglie), která byla rozřezávána na tyčinky a vkládána do dřeva. Když byly tamní doly vyčerpány, byly činěny pokusy o využití odpadů za pomoci pojidel, resp. tavením se sírou nebo antimonem, ale kvality prvních tužek se nedosáhlo ani zdaleka. Teprve Josefu Hardtmuthovi se podařilo najít způsob, který nejen nahrazoval výslednou jakostí produktu tužku borrowdalskou, nýbrž ji dokonce předčil. Mísil tuhu s různými množstvími jílu a získal tak, spolu s pálením hmoty za rozdílné výše teploty, rozličné směsi téměř libovolného stupně tvrdosti.
Na této metodě se výroba známých Hardtmuthových tužek ještě dnes, jakkoli vlastní pracovní postupy doznaly časem tolikerého pokroku a řady s ním spojených změn.
Hardtmuthův vynález představoval pro rakouské země značný hospodářský zisk, poněvadž jím byly na tomto poli zbaveny závislosti na Anglii, zvláště když se pak roku 1810 Hardtmuthovi podařilo zcela se osamostatnit od použití cizích surovin. V podání císařskému majestátu ze dne 7. dubna 1812 oznamuje, že každoročně vyrábí přes 70 000 tuctů (tj. 840 000) tužek v hodnotě celkem 70 000 franků (frank byl v 19. století uznávanou mezinárodní přepočítávací jednotkou - pozn. překl.), které nyní zůstanou zemi zachovány, navíc že tužky jím vyrobené dosahují tak vysoké úrovně, že se dají z velké části vyvážet do ciziny.
O počátcích Hardtmuthova podnikání je všeobecně známo, že zřídil už v roce 1795 ve Vídni továrnu na kameninové nádobí, k níž pak připojil roku 1802 továrnu na tužky, černé křídy a rudky.
Josef Hardtmuth zemřel ve Vídni dne 23. května 1861. Byl ženat s Elisabeth Marchandovou, rozenou Kisslerovou, která se po Josefově smrti znovu provdala za rytíře von Ziolecky. Vedla přitom Hardtmuthem založený podnik až do své smrti dne 26. února 1828, načež jej převzali synové Ludwig a Carl (L. & C. !) Hardtmuthovi.
Vedení závodů bylo vlastně v rukou Carlových, zatímco Ludwig, puzen svou zálibou v umění a vědách, podnikal umělecká putování po Německu, Itálii a po Španělsku, než se posléze trvale usadil ve Výmaru (Weimar). Ludwig Hardtmuth se narodil ve Vídni 15. ledna 1800, skonal pak ve Výmaru 26. ledna 1861. V prvém svém manželství byl sezdán s Theresií baronkou Schlechta von Wssehrd (zemřela v Prigglitz nedaleko Semmeringu na dolnorakousko-štýrské hranici 24. září 1844), po třech letech 7. září 1847 pak vstoupil v druhé manželství s Charlotte Völkelovou. Ta se narodila ve Výmaru 9. května 1821 a zemřela tam 11. května 1910. Byla dcerou výmarského dvorního rady Völkela a švagrovou malíře krajin Karla Hummela, žáka Prellerova (Friedrich Preller je dodnes uznávaným malířem německého klasicismu - pozn. překl.) a syna onoho Johanna Nepomuka Hummela, který působil v letech 1820-1837 jako dvorní kapelník ve Výmaru. Sama Charlotte udržovala úzce přátelské vztahy s rodinou Goetheovou (viz o tom Dr. Wilhelm von Bode a jeho článek Letzte Bekannte Goethes ve Frankfurter Zeitung ze 6. července 1905).
Carl Hardtmuth, narozený 11. března 1804, zahynuvší v Grünau při neštěstí na loveckém honu 19. září 1881, oženil se s Friederikou, baronkou Schlechta von Vssehrd (ta se narodila v Braunau am Inn 24. února 1801 a zemřela ve Vídni 10. září 1833), sestrou už zmíněné prvé manželky Ludwiga Hardtmutha a jako ona i dcerou generálmajora a městského vojenského velitele Vídně Franze Xavera Vinzenze (tj. Čeňka) Leopolda Andrease barona Schlechty von Vssehrd. Dne 9. května 1848 získal Carl Hardtmuth občanské právo v Českých Budějovicích (Budweis), kde se stal později jedním z nejvýznamnějších čestných občanů města vůbec. Roku 1863 byl vyznamenán ve Vídni řádem Františka Josefa a deset let nato dne 27. října 1873 vlastnoručně psaným císařským listem pak povýšen do dědičného rakouského šlechtického stavu s přídomkem "Edler von". Roku 1878 byl mu propůjčen Rytířský kříž francouzského řádu Čestné legie. Navštěvoval vysokou školu technickou a spojil tak s vynikajícími přirozenými vlohami, jak je zdědil po vlastním otci, rovněž obsáhlé vědecké vzdělání. Po stránce obchodní bylo ovšem Carlu Hardtmuthovi potýkat se s mnoha potížemi.
Ve stále rostoucí Vídni stávaly se zatím poměry pro Hardtmuthův vzkvétajíci podnik nesnesitelné tím, že zamezovaly dalšímu jeho vývoji. Nastala nutnost přeložit závod do jiného místa a rozhodnutí padlo ve prospěch Českých Budějovic. Důvody pro tento svůj krok uvádí Carl Hardtmuth v bodě 1. a 2. "popisu živnosti" (v originále "Gewerbbeschreibung"), který bylo nutno vyhotovit k dosažení tzv. c.k. zemského oprávnění ku zřízení továrny (v originále "Landesfabrikbefugnis"), těmito slovy:
"1. Účelem této továrny je výroba kameniny a porcelánu ze země už nalezené v dostatečném množství nedaleko Českých Budějovic a zcela vyhovující zamýšlenému záměru.
2. Projektovaná továrna bude umístěna mezi splavnou Vltavou (Moldau) a privilegovanou první železnicí (v originále "priv. 1. Eisenbahn"), kromě toho při soukromém plavebním kanále, provozovaném knížetem ze Schwarzenbergu, tudíž ve zvláště příhodné poloze pro dovoz všelikého materiálu a potřeb, nutných pro výrobu, jakož i odbyt a přepravu hotových výrobků po železnici a po Dunaji do všech jižních a východních končin), po Vltavě a Labi pak do krajin severních a západních."
Vedle blízkých nalezišť zeminy, vhodné k výrobě kameninového a porcelánového zboží (to bylo vlastně stále ještě prvotně proklamovaným artiklem Hardtmuthova podnikání), měla poloha města jako překladiště na obchodní spojnici Dunaj - Vltava - Labe význam naprosto zásadní pro cíl, jež si Carl Hardtmuth vytyčil: totiž doslova globální odbyt svých budoucích výrobků. Na jih a na západ zasílalo se zboží, jak uvedeno "c.k. privilegovanou první železniční společností" (rozuměj koněspřežnou drahou) do Lince, odkud se děla další doprava loděmi po Dunaji. Pro dopravu nákladů do severních a západních zemí bylo počítáno s lodním spojením k Labi a k Severnímu moři, a to řekou Vltavou, která byla učiněna z Českých Budějovic pro vodní náklady splavnou už ve druhé půli 16. století.
Poloha podniku dokazuje, že Carl Hardtmuth pamatoval při volbě pozemků, jež měl v úmyslu získat, jak na dovoz surovin, tak na dopravu hotového zboží vlastní výroby. Zakoupené pozemky byly umístěny jednak hned vedle stanice koněspřežné dráhy, jednak přilehlé takřka rameno Vltavy umožňovalo zřídit na něm přístav nákladních lodí. V "popise živnosti" též zmíněný Schwarzenberský plavební kanál (nelze zaměňovat s oním na česko-rakouské hranici určeným k přepravě polenového dřeva - pozn. překl.) vedl podél zadní strany továrny (dnes středem podniku). Průčelí Hardtmuthova budoucího závodu bylo obráceno k železničnímu náspu, vybudovanému roku 1833 a procházejícímu už v roce 1802 vysušeným Krumlovským rybníkem (Krummauer Teich).
V "popise živnosti" sice nezmíněné, pro přeložení podniku však jistě rozhodující byly tuhové doly v jižních Čechách a na Šumavě (tuha byla, jak známo, využívána už od nejstarších dob zdejšího osídlení: Keltové např. ji užívali ke zdobení keramiky potuhováním povrchu, která měla poté vyšší ohnivzdornost, menší tříštivost a slabší prolínavost - pozn. překl.). Jihočeské tuhové doly rychle vzkvétaly a od roku 1824 dopravoval odtud Adalbert Lanna tuhu po Vltavě až do Prahy.
Často vyslovovaná domněnka, že Hardtmuthův podnik byl z Vídně přeložen pro revoluci, která tam vypukla (13.-15. března 1848), nemá nijakého opodstatnění, neboť už dne 31. července 1846 uzavřel Carl Hardtmuth stavební smlouvu s budějovickým stavitelem Sandnerem, který dokonce přijel za tím účelem do Vídně s vyhotovenými plány i rozpočty. V té době byla už také skončena jednání s magistrátem města České Budějovice týkající se zakoupení pozemků, resp. celá věc byla již předložena ke konečnému schválení zemským úřadem. Rozhodnutí přeložit podnik do Českých Budějovic zajisté předcházely delší, možná dlouholeté úvahy, a příčiny rázu nejspíš finančního dovolily jejich uvedení ve sktek teprve kolem roku 1846.
Se stavbou nové tovární budovy v Českých Budějovicích byla započato v roce 1846; dokončena byla roku 1848. Kdy byla zastavena výroba ve vídeňských provozech, nebylo až dosud přesně zjištěno, avšak tvrzení, že továrny ve Vídni byly uzavřeny dva roky po dokončení stavby českobudějovického závodu, vyvracejí razítka na nádobí s označením data vídeňské výroby ještě v roce 1853.
Bez ohledu na politické události roku 1848 pracoval Carl Hardtmuth na zvelebení svého podniku a následkem nastalé stagnace obchodních aktivit dal vyrábět zboží do zásoby v důvěře, že se poměry brzy uklidní. Zajistil tak nejen obživu asi pěti stům svých dělníků, ale nepřímo přispěl i k tomu, že v jižních Čechách se nepokoje nijak podstatnou měrou nerozšířily. Dodnes se o podnikatelově lidumilnosti vypráví mezi pamětníky a přímo patriarchálně otcovský poměr Carla Hardtmutha k jeho zaměstnancům zachoval si svůj charakter i v chování jeho nástupců v rodové linii.
S rozhledem, kterým předstihl daleko svou dobu, založil Carl von Hardtmuth pro své dělníky vlastní podnikovou nemocenskou pokladnu, která poskytovala srovnatelné služby dlouho před uzákoněním podobné instituce v celé monarchii.
Už v roce 1868 zastával se Carl Hardtmuth při jednáních o dobrozdání požadovaném ministerstvem obchodu od obchodních a živnostenských komor (Hardtmuth působil v Českých Budějovicích jako prezident té zdejší - pozn. překl.) k zavedení dvanáctihodinové pracovní doby továrních dělníků marně toho, aby byla zkrácena alespoň na hodin jedenáct.
Když pak byly v roce 1855 zahájeny porady k návrhu nového živnostenskéhořádu, hájil Carl Hardtmuth stanovisko svobody živností. Tentokrá byl jeho návrh přijat poměrem hlasů pět ku čtyřem.
Prostory českobudějovického závodu už po několika letech zdaleka nedostačovaly. Zastavěná plocha byla roku 1869 dvakrát větší než na počátku, tj. v roce 1848.
Největší oporu nalezl Carl von Hardtmuth ve svém synu Franzi šlechtici von Hardtmuthovi, který se narodil dne 29. ledna 1832 ve Vídni a oženil se roku 1860 s Mathilde šlechtičnou von Meyer. Po dokončení vysokoškolských studií v rodné Vídni a po následném dvouletém pobytu v Anglii vstoupil Franz roku 1852 ve svých dvaceti letech do otcova podniku a jeho neúnavnou mladou iniciativou, k níž se družily bohaté znalosti a schopnost prakticky je uplatnit, spěly Hardtmuthovy závody k netušenému dotud rozmachu. V několika letech se podařilo zcela vytlačit z domácího trhu anglické a německé tužky, pro něž se napříště staly tužky z Českých Budějovic obávanou konkurencí i na světovém trhu.
Už po dvou letech, tj. roku 1854, stal se Franz von Hardtmuth společníkem firmy, kterou v roce 1870 ještě rozšířil založením továrny na kamna. Stoupající poptávka po Hardtmuthových kamnech vyžádala si rozsáhlé zvětšení nově vzniklého závodu, přeloženého pak v letech 1893-1898 z Českých Budějovic do Podbořan (Podersam).
Velká část nejrozmanitějších pomocných strojů, usnadňujících a zrychlujících výrobní proces, byla přitom přímo projektována, jakož i uvedena do praktického užití samotným Franzem von Hardtmuthem. Trvale však jeho jméno proslavila teprve nová tužka Koh-i-noor, připravovaná dlouhým obdobími náročných pokusů, po nichž se objevila se na trhu roku 1889.
Sedm let nato Franz von Hardtmuth zemřel, oplakáván nejen svými nejbližšími, ale provázen i hlubokým žalem svých úředníků a dělníků, jejichž blaho měl vždy na zřeteli a v jejichž vzpomínkách zůstal jako "starý pán" ("der alte Herr") už provždycky.
Svůj poměr k dělnictvu stačil vyslovit Franz von Hardtmuth ve slavnostním projevu u příležitosti stého jubilea firmy roku 1890 touto pamětihodnou větou:
"Znám tuhou, houževnatou ocel, z níž jste ukováni a vím, že právě ona nepotřebuje než dostatku dobrého díla, aby si uchovala trvalý lesk, prostý každé skvrny rzi."
Po smrti velkého muže přešel závod do rukou jeho manželky Mathilde von Hardtmuth a tří dětí, které po sobě zanechal. Byli to Franz II. von Hardtmuth, Maria-Irma šlechtična Herring von Frankensdorf a Mathilde von Hardtmuth (provdaná od roku 1899 za Oliviera hraběte Lamezan-Salins, který sešel roku 1919 ze světa dobrovolnou smrtí - pozn. překl).
Když pak ovdovělá paní Mathilde von Hardtmuth roku 1901 zemřela, přešel její podíl na jmenované tři děti, které věrny rodovému heslu svých předků:

Beharrlich vorwärts,

tj. "vytrvale vpřed", dokázaly udržet podnik na neustávajícím vzestupu a v dalším zdárném vývoji.
Poté, co zesnul 14. března roku 1927 i nejstarší syn v rodové linii Franz II. (von) Hardtmuth (zde autor závorkou jakoby "respektuje" zrušení šlechtických titulů v nové republice - pozn. překl.), přešel jeho podíl na vdovu Annu, rozenou von Rostoczil, a děti zesnulého, jimiž jsou syn Dr. Franz III. (von) Hardtmuth, jakož dcery Anna (von) Hardtmuth a Marie provdaná princezna Rohan.
Maria-Irma Herring (von) Frankensdorf postoupila svůj podíl po smrti svého manžela Ernsta Herringa (von) Frankensdorf oběma svým synům Johannovi (ženatému s Elisabeth princeznou zu Schaumburg-Lippe) a Dr. Friedrichu Herringovi (von) Frankensdorfovi (byl ženat s Wilhelmine Sermage /von/ Szomszédvár).

Prehistorické nálezy jihočeské

Západně od vesnice Březí (Freiles), patřící k politické obci Kamenný Újezd (Steinkirchen) v okrese České Budějovice (Budweis), nalezl rolník Josef Komzák (Březí čp. 15) na svém poli blízko řeky Vltavy (Moldau), u přívozu proti návrší zvanému Hrádek (i v originále "Hradek" - pozn. překl.), při orání dva hladké, 8 mm silné, ke koncům se zužující bronzové náramky, pokryté krásnou patinou. Informace o tomto nálezu se donesla teprve v srpnu letošního roku Městskému muzeu v Budějovicích, odkud se muzejní ředitel Johann Wodiczka kvůli bližšímu ohledání vydal ihned k místu nálezu. Podle sdělení zmíněného rolníka vyoral prý kromě náramků ještě kotoučovitou ozdobnou spirálu, zprohýbanou jehlici a fragment bronzového srpu. Na polní mezi, vedle vyčnívající skály byly nalezeny střepy nádob. Mělo by jít o památky osídlení z doby bronzové.
Ve stejné době donesl jeden rolník ze vsi Kroclova (Kratzles), ležící na levém vltavském břehu, závaží kuželovitého tvaru z červené, slabě pálené hlíny, s otvorem při svém vrcholu, který vykazuje oválnou prohlubeň. Toto závaží, stejně jako poškozené exempláře dvou dalších, byly vyorány na poli řečeném Hubený (v originále "Hubeny" - pozn. překl.), patřícím onomu rolníkovi a ležícím blízko lesa jménem Pod Hubeným (v originále "Pod Hubeny") mezi Kroclovem a Jamným (Jamles). Ředitelem Wodiczkou podniknuté vykopávky vydaly ještě čtyři celé a sedm fragmentů takových závaží, která byla pokryta navršenou kupou plochých kamenů. Všechna závaží jsou kuželovitá, 15 až 17 centimetrů vysoká, naspodu 9 centimetrů v průměru.
Předměty zde uvedené obohatily sbírky Městského muzea v Budějovicích.

P.S. Překlad drobné zprávy, zveřejněné ve 12. čísle ročníku 1931 českobudějovického časopisu Waldheimat, věnujícího se šumavské vlastivědě, dokazuje národnostní nezaujatost Wodiczkových v práci pro městské muzeum i široký záběr "německého" chápání Šumavy.

Jakoby se v tom přeloženém separátu článku z Budweiser Zeitung, ročník 1936, č. 92 (vyšel strojopisně opravdu také česky péčí Aloise Mana, jehož podání místy upravujeme) odebírali zvolna do říše stínů (článek hovoří ještě o plném rozkvětu rodinné firmy) už nejen slavní Hardtmuthové, ale sám autor textu. Co naplat, i on byl příliš spjat se starým Rakouskem a jím redigovaný časopis Böhmerwald's Söhne im Felde (tj. "synové Šumavy na válečném poli") vyjadřuje už svým titulem (vycházel v Českých Budějovicích ještě několik let po prvé světové válce!), že ta velká válka vlastně ještě dosud neskončila. Ignaz Jakob Wodiczka se narodil 25. července 1888 v Českých Budějovicích jako syn muzejního restaurátora Johanna Wodiczky a jeho ženy Agnes, rozené Mareschové. Jakschův slovník sudetoněmeckých spisovatelů (1929) uvádí u jeho jména v rubrice povolání Hauptmann d. R., tj. kapitán v záloze a adresu Tylgasse 471. Vedle už zmíněného časopiseckého titulu jím redigovaného je tu zmíněn ještě časopis Der Münzensammler, jehož obzor ten pouze regionální jistě přesahoval. Je zajímavé, že v záhlaví prvého čísla jeho prvého ročníku je jako Wodiczkova adresa uvedena Komenskygasse 9. Se svou paní Paulou, rozenou Böttnerovou, která pocházela z Plzně, měl syna Kurta a dceru Ingeborg. Ta byla po rozluce s prvým svým manželem Helmuthem Epsteinem, uskutečněné 5. května 1942 před k tomu zřejmě způsobilým "Standesamtem" (občanským úřadem!), oddána za německého příslušníka Heinze Gastrocka, než bylo i toto manželství rozloučeno 15. října 1945. Doba nepřestávala šílet od války k válce. Končí teprve dnes? Za té druhé světové v pořadí sestavoval Ignaz Wodiczka výpisy z rodopisných archívů pro účely národně socialistické německé "Sippenkunde" v protektorátních Budějovicích (bylo to vlastně politické zneužití práce započaté v prvé polovině třicátých let spolu s Wilhelmem Johannekem a pod původním titulem Materialien zur Familienkunde otiskované tehdy i v Budweiser Zeitung), zatímco Charles princ Rohan, manžel Marie Hardtmuthové a anglický státní příslušník, byl v téže době odvlečen do nacistického koncentráku (jeho žena a děti směly dosud pobývat na rodovém rohanovském zámku v Choustníku, který jim vyvlastnila až následná zvůle komunistická). Ignaz Wodiczka se z války, do níž posléze znovu odešel v uniformě wehrmachtu (bylo mu už tenkrát kolem 55 let) a anglického prý zajetí už do rodných Budějovic, kde zůstal otec i bratr (nebyli pak odsunuti a v tom městě už za komunistické éry i zemřeli), nevrátil. Také Rohanovi opustili vlast a odešli po roce 1945 do Velké Británie, stejně jako Franz III. Hardtmuth. Mathilde Hardtmuthová mladší se svým adoptivním synem Maxem Spallkem-Salinsem a také Annou Hardtmuthovou se uchýlili do Vídně. Ignaz Wodiczka, který věnoval značné úsilí zachycení rodové historie Hardtmuthů, zemřel 13. ledna 1968 v dolnosaském Osnabrücku. Hrot tužky ze šumavského dřeva a tuhy je už téměř zcela upsán, paměť jmen ztrácí na zřetelnosti. Wodiczko! Hynku Jakube! chtělo by se zvolat s básníkem: dějiny jsou opravdu až příliš lidské.

- - - - -
* České Budějovice / † † † Osnabrück (NS)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Interiér vily
Lamezanova vila je dnes sídlem vedení firmy Koh-i-noor Hardtmuth
Vila Lamezanova a Hardmuthova v rukou rudoarmějců a české lůzy roku 1945
Olivier Leo Ladislaus Hugo hrabě Lamezan-Salins, manžel Mathilde, roz. Hardtmuthové, který se 14. února 1919 rozloučil se životem zřejmě sebevraždou
Nekrolog hraběte Lamezana, který ovšem příčinu smrti, jíž byla podle knihy zemřelých sebevražda zastřelením, neuvádí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist