logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

PETER PAUL WIPLINGER

Heimatgedicht


hinter der maske
des biedermanns

lauert noch immer
der nationalismus

die unduldsamkeit
gegen einen jeden

der anders ist
als die norm

mit der faust kräftig
auf den tisch gehaut

als wahrheitsbeweis
abends am stammtisch

grosse worte darüber
wie denn das alles ist

das Ausländergesindel
die Heimat Österreich

die Kirche der Staat
die Wirtschaft das Volk

die Verbrecher da oben
die Kleinen da unten

dann ein schluck bier
das lachen von allen

Wien, 17.1.1991

Báseň o domově


za maskou
řádného muže

číhá stále ještě
nacionalizmus

netrpělivost
vůči každému

kdo je jiný
než stanoví norma

bouchnout silně
pěstí do stolu

za důkaz pravdy
večer mezi štamgasty

velká slova o tom
jak to vlastně všechno je

cizinecký ksindl
domov Rakousko

církev a stát
hospodářství a národ

zločinci tam nahoře
malí tady dole

potom hlt piva
a všeobecný smích

Vídeň, 17.1.1991

www stránky Podium

Když jsem se onoho roku 1939 narodil v jednom malém městě blízko české hranice...

Když jsem se onoho roku 1939 narodil v jednom malém městě blízko české hranice, mnozí rakouští spisovatelé svou zemi, která nadále nebyla Rakouskem, buď už opustili a odešli do exilu jinam ve světě, anebo se právě nacházeli na útěku či krátce před ním. A to byli vlastně ještě ti z nich, kterým přálo štěstí a kterým byl souzen lepší životní osud. Jiné totiž naproti tomu, pokud už nebyli ve vězení, čekaly koncentrační tábory a jejich mučitelé a vrazi. Na 2500 německy píšících spisovatelů muselo opustit svou zemi a odejít do exilu, mezi nimi asi 700 Rakušanů. Mnoha z nich se útěk nepodařil a byli násilně usmrceni. Jen malé procento uprchlíků ve srovnání s jejich celkovým počtem se po roce 1945 vrátilo zpátky domů. Mnozí zůstali po zbytek svého života v exilu. Vlast je také nevolala nazpět. Zůstali v cizině. Cizina se stala jedinou jejich vlastí.
Pamatuji se nejasně na ten temný čas vlastního svého dětství, na tmu v obývací místnosti, kde opět vypnuli světlo a poté ve sklepě, kde jsme natěsnáni a plni strachu seděli a nad námi kdesi na obloze hřměly motory bombardovacích letadel, dále pak na svist a dopady střel v záchvěvech stěn i našich schoulených těl. Vzpomínám na úsečně vyrážené povely, křik na ulicích. Na o to tišší vzájemný hovor lidí, kteří se letmo potkali a chtěli si něco sdělit. Vzpomínám na nekonečné řady jmen padlých, jak se ozývala z rozhlasového přijímače, než je vzápětí přerušilo hlášení o frontových vítězstvích a břeskný vojenský marš. Vzpomínám na pohřby, při nichž ve vystavené rakvi neleželo žádné mrtvé tělo a na březové kříže, vsazované do hlav čerstvých rovů za padlé z Haslachu na našem hřbitově. Na ženy a dívky, které náhle oblékly smuteční šaty. A že se jen s ústy rukou zakrytými a šeptem toliko v nejužším důvěrném okruhu hovořilo o lidech, odvlečených do koncentračního tábora. Také na dva místní blázny vzpomínám, kteří náhle zmizeli neznámo kam. Našli se lidé, kteří prohlásili, že to tak bylo snad i pro ně lepší. A vzpomínám na fanatické místní nacisty, o nichž se po "porážce" říkalo, že udávali lidi. Vím, že nebyli nikdy pohnáni k odpovědnosti. A vidím dosud jasně před sebou ve vzpomínce, jak je za jedné nedělní odpolední procházky, tu skupinu "bývalých" a stále ještě stejně smýšlejících uctivě a s neskrývaným respektem zdravili leckteří zdejší spoluobyvatelé. A je tomu tak v mnoha ohledech dodnes, víc než 50 let poté. Ptám se, proč je tomu tak, proč je tomu stále ještě tak. I proč tomu tak bylo tenkráte kdysi, poněvadž je to v každém případě to všechno přece také můj život.


www stránky P. P. Wiplingera

Schnittpunkt


dort wo die wege
sich kreuzen

dort bin ich
am ende zu haus

halb ankunft
halb aufbruch

dazwischen
ein hiersein

ohne gewahrsam
nur in der freiheit

von hier und von jetzt
von damals und dort

die rückkehr bedeutet
nicht heimkehr

heimat ist anderswo
wo weiß ich nicht

Wien, 27.6.1990

Průsečík


tam kde se cesty
křižují

tam jsem
nakonec doma

napůl příjezd
napůl odjezd

mezi tím
zdebytí

bez ostrahy
jen ve svobodě

od tady a nyní
od tehdy a tam

návrat neznamená nutně
návrat domů

domov je někde jinde
kde nevím

Vídeň, 27.6.1990

>www stránky Podium

Theresienstadt

(Eine Fotografie)


quer durch die wiese
der weg bis ans ende

grau in grau der park
die kirche zwei häuser

ein mensch in der ecke
bewegunslos schatten

begrenzt durch bäume
der blick in den himmel

leblosigkeit denke ich
alles wie ausgestorben

das wort Theresienstadt
sage ich plötzlich laut

vor mich hin und warte
als käme ein echo zurück

Wien, 16.5.1999

Terezín

(podle fotografie)


napříč loukou
cesta až na konec

šedá v šedi parku
kostel dva domy

člověk v koutě
nehybný stín

ohraničen stromy
pohled do nebe

bez života zdá se mi
všechno jako po vymření

to slovo Terezín
říkám náhle nahlas

před sebe a čekám
jako by se mělo vrátit ozvěnou

Vídeň, 16.5.1999

www stránky Podium

Du aber sagst


du aber sagst
alles wird gut
und ich glaube dir
einfach weil ich lieber
an wunder glaube als an
banale wirklichkeit
du aber sagst sieh
die nächte sind weiß
ich aber entgegne nein
diese nächte sind rot
so rot und du irrst dich
sie sind rot vom mondblut
und den schmerzen all der
gequälten getöteten menschen
du aber sagst es wird frühling
irgendwann das weiß ich sicher
alles ist doch so wie immer und
seit jeher das gibt gewißheit
ich aber sage ja dies vielleicht
aber nicht hoffnung und mut nicht
zuversicht rettung vor verzweiflung
riech doch die luft sagst du
sie duftet nach lindenblüten hör
doch den wind wie er rauscht im geäst
alles ist hoffnung ich und du eben wir
fühl doch mein haar meine haut fühl doch
den sommer in meinem herzen diesen wilden
herrlichen sommer der da ist für dich
riech doch den duft meines fleisches
und denk an die liebe an freude und lust
ich aber sage denk an das mondblut denk
immer daran an die nacht vor den augen
knapp vor dem erblinden wenn die hoffnung
dich verläßt oder betrügt dann gibt es
nicht freude nicht liebe nich lust sieh
so viele menschen sind nur noch schatten
und losung heißt in allen sprachen
der welt muerte smrt oder tod nicht hoffnung
gerade dann sagst du bleibt als einzige hoffnung
die liebe gerade dann im tiefsten dunkel der nacht

Ty ale říkáš


ty ale říkáš
všechno bude dobré
a já ti věřím
prostě proto že raději
věřím na zázrak než na
banální skutečnost
ty ale říkáš pohleď
noci jsou bílé
já ale odporuji ne
ty noci jsou rudé
tak rudé a ty se klameš
jsou rudé od krve luny
a bolestí všech těch
mučených zavražděných lidí
ty ale říkáš bude jaro
někdy přijde vím to určitě
všechno je přece tak jako vždycky a
odjakživa to dá rozum
já ale říkám ano ten snad
ale ne naděje a odvaha ne
ne víra ta záchrana před zoufalstvím
cítíš ten vzduch přece říkáš mi zas
voní po lipovém květu poslouchej
přece vítr jak šumí ve větvích
všechno je naděje já a ty právě my
cítíš přece mé vlasy mou pleť cítíš přece
to léto v mém srdci to opojně divoké
nádherné léto které je tu pro tebe
vdechni přece vůni mého masa
a mysli na lásku na radost a rozkoš
já ale říkám mysli na krev luny mysli
mysli na noc před očima
těsně před oslepnutím když tě naděje
opustila či podvedla pak už není
ani radost ani láska ani rozkoš pohleď
tolik lidí jsou ještě jen pouhé stíny
a heslo zní ve všech řečech
světa muerte tod nebo smrt ne naděje
právě pak říkáš ty zůstává jako jediná naděje
láska právě pak v té nejhlubší temnotě noci

www stránky P. P. Wiplingera

Autorovy internetové stránky, ze kterých jsou dva z citovaných textů, svědčí o jeho mnohostranné angažovanosti ve věci lidských práv. Rodák z hornorakouského Haslachu (městečko má vazbu k Čechám už tím, že patřilo od poloviny 14. téměř až do konce 16. století našim Rožmberkům a bylo za jejich vlády vypleněno husity) žije od roku 1960 ve Vídni. Po absolvování humanistického gymnázia studoval divadelní vědu, germanistiku a filosofii. Věnuje se vedle lyriky i kulturní publicistice a umělecké fotografii. Vydal více než třicet básnických sbírek, některé i s doprovodem vlastních fotografických snímků, které od roku 1980 prezentoval na více než stovce výstav doma doma i v zahraničí. Jeho texty byly přeloženy do více než dvaceti jazyků, mezi jinými i do češtiny (místem vydání českého překladu jeho sbírky Známky života je ovšem slovenská Senica), příznivě se o nich vyslovili i autoři takového jména jako Erich Fried, György Sebestyén či Čingiz Ajtmatov. Je členem rakouského i Mezinárodního P.E.N. klubu, představenstva Zájmového sdružení rakouských autorek a autorů, Rakouské ligy pro lidská práva a kuratoria Dokumentačního centra rakouského protinacistického hnutí odporu.

- - - - -
* Haslach (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Roku 2005 mu hejtman Pühringer udělil Kulturní
medaili spolkové země Horní Rakousko
Tady čte své básně roku 1996 v proslulé pražské kavárně Viola a překladatel František Fabián je následně recituje v českém přetlumočení
Koncem léta roku 2015 nám z vlastní iniciativy zaslal tuto dokumentaci o svém životě a díle
Rodný Haslach na dosah od šumavských hřebenůRodný Haslach na dosah od šumavských hřebenů

zobrazit všechny přílohy

TOPlist