logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANDREAS WINTER

Vstup německého vojska do Albrechtic u Sušice na podzim roku 1938

V sobotu dne 8. října 1938 v 16 hodin vpochodovaly jednotky německého wehrmachtu do Kašperských Hor (Bergreichenstein). Prosakovaly zprávy, že nazítří 9. října mají být obsazeny i Albrechtice (Albrechtsried) u Sušice (Schüttenhofen), asi nejstarší lidské sídlo na Šumavě vůbec, kde Keltové už delší dobu předtím ovládali blízký vrch Sedlo (Hefenstein, v originále "Höfenstein", 903 m - pozn. překl.). Tam, kde stojí dnešní albrechtický kostel, stávala už v roce 900 kaple. Románský kostel byl na jejím místě zbudován roku 1110 (ve 12. století byly Albrechtice, založené králem Vladislavem, darovány premonstrátskému klášteru v bavorském Windbergu, založeného 1142 hrabaty z Bogenu, a náležely mu až do roku 1804 - pozn. překl.) a zasvěcen sv. Petru a Pavlovi.
To už visely nejen v Kašperských Horách, nýbrž i na každém snad domě v Albrechticích vlajky s hákovým křížem. Žádný vstup vojsk se však ani odpoledne 9. října nekonal, když sem naopak dorazilo ze Sušice české četnictvo. Zvěst o tom se rozšířila jako blesk po celé obci, vlajky byly opět staženy a ukryty těsně předtím, než četníci začali s domovními prohlídkami. U Wagnerů (říkalo se tam po chalupě "Krumpen Schneider", poněvadž Wagner byl opravdu "Schneider", tj. krejčí povoláním, ztratil v první světové válce jednu nohu a měl místo ní dřevěnou protézu) vrazili dovnitř domu s vlajkou, kterou majitel nestačil stáhnout, a vyrazili mu zuby. Byl celý od krve, dali mu vlajku kolem krku a vedli do Sušice šest kilometrů pěšky. Byl tam ve vězení až do příchodu wehrmachtu.
Na vrata stodoly Kohlrossova statku (Kohlroß-Hof) namaloval nějaký mladík v noci na 9. října hákový kříž průměru přes dva metry, který musel můj otec (poslední německý starosta obce až do odsunu - pozn. překl.) s kbelíkem vody a rýžovým kartáčem v rukou drhnout tak dlouho, než vybledl. Jak ale voda uschla, vyvstal zřetelně znova. Proto otec prchl do Kašperských Hor a mluvil s velením těch od wehrmachtu. Pánové se podivili, když se dověděli, že nejen v Albrechticích samých, ale i v blízkém Humpolci (Kumpatitz), Milčicích (Miltschitz), Záluží (Bergen/Sallusch/) a Roku (Rock) žije na 98 procent Němců. Mysleli do té chvíle, že v těch obcích žijí jen Češi. Teď bylo rozhodnuto obsadit i Albrechtice.
To se protáhlo až do začátku listopadu a do té doby otec zůstal v Kašperkách (v originále "in Berg" - pozn. překl.). Bylo 3. nebo 4. listopadu kolem desáté hodiny dopoledne, kdy se u nás wehrmacht objevil. Všichni Češi a Češky, žijící tu v Albrechticích ve smíšených manželstvích, zůstali, jen jeden manželský pár den předtím se dvěma kravami a majetkem naloženým na svém žebřiňáku odjel odsud směrem na Kadešice (Kadeschitz). Byl to cestář, který měl udržovat v pořádku silnici do Sušice. V roce 1945 se spolu se svou ženou do Albrechtic vrátil.
V den vstupu se němečtí vojáci utábořili na hořejší "husí louce" u Hübla (v originále "Gänseweide /Hübel/" - pozn. překl.). Tady se konalo i přivítání s landrátovým projevem. Dodnes si pamatuji, bylo mi tenkrát deset let, že řekl, aby se nijací Češi nevyháněli a nebylo jim činěno nijaké příkoří, což se i stalo. Přišlo sem tenkrát několik set lidí ze Záluží, Dlouhé Vsi (Langendorf) a okolí. Německá hospoda u Floriana (Florian Wirtshaus) i potravinářský obchod byly už zásobeny vuřty, chlebem i pečivem. Chleba nám dodala Waldmannova pekárna ze Sušice a Sperlovo řeznictví odvedle zase uzeniny. Poněvadž ty nestačily, musel jsem s kolem do Sušice, abych odtud přivezl plný ruksak vuřtů.
Už den předtím nebylo české četníky ani vojáky nikde vidět, nekladli nijaký odpor. Byly pak brzy nato vytyčeny hranice Protektorátu, mého otce jmenovali starostou (otec už koncem dvacátých let vedl stavbu silnice Sušice-Albrechtice-Ostružno a byl i účetním místní raiffeisenky, v roce 1945 byl ovšem zatčen, vyslýchán a mučen - chtěli z něj dostat, kteří Češi se 1938 přihlásili k německé národnosti - a poněvadž mlčel, byl odsouzen k 8 měsícům vězení v Klatovech /Klattau/) a mnoho mužů bylo u nás povoláno k hraniční policii. Alois Winter, tedy můj otec, byl určen vrchním celníkem (Zollmeister) a musel se ujmout vymezení celního pásma a vypracování služebního plánu. Všechno se zdálo vzít pokojný konec.
Po začlenění do Říše se hospodářsky zpočátku vedlo lépe a německé obyvatelstvo nebylo už z české strany hospodářsky, kulturně a co do práva na práci dále omezováno. Němci byli předtím v Československé republice vždy jen občany druhého řádu. Německé výrobky nebyly dostatečně honorovány, což se týkalo i zemědělských produktů. Tím se ocitalo německé obyvatelstvo na trvalém okraji existenčního minima.


Hoam!, 2006, č. 3, s. 26-27

Věru osudové okamžiky v životě rodné obce popsal tu celkem věrně Andreas Winter, který je s Marií Frankovou i autorem stati o "Albrechtsriedu" v krajanském "heimatbuchu" Im Lande der künischen Freibauern (1. vydání 1980). Dočítáme se tam na s. 883 i to, že v domě čp. 21 měli obchod se smíšeným zbožím Alois a Karolina (Lintschi je tam jmenována) Winterovi s dětmi Emilií, Aloisem, Walterem, Andreasem a Willim, později i s Emiliiným mužem, Čechem Josefem Kožnarem a jejich ratolestmi Marií, Kadlinkou a Josefem. Mír tenkrát 1938 ovšem nadlouho nenastal, naopak se vzápětí rozpoutala válka (padl v ní i Alois Winter mladší), která pokračovala po porážce nacizmu daleko celou druhou půlí minulého století pod označením "studená". Vysídlení německých obyvatel (odešli i Winterovi kromě dcery Emilie, jejího manžela i dětí, kteří jako "smíšená rodina" mohli zůstat ve vsi i po pomnichovském záboru i po "odsunu") následovalo v obnoveném Československu brzy komunistické panství a i to potřebovalo od srpna roku 1968 až do svého konce přímou vojenskou přítomnost sovětské armády. Od 1. září 1970 náležel albrechtický kostel k duchovní správě, zastávané od toho data ve Strašíně P. Františkem Danielem Merthem až do jeho smrti a už proto patří i mému srdci. Andreas Winter žije dnes v bádensko-württemberském Wieslochu (dožil se tam v roce 2005 77 let) mezi Heidelbergem a Karlsruhe.

- - - - -
* Albrechtice u Sušice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Kostel v Albrechticích na snímku z roku 2014
Kněžiště albrechtického kostela, na Šumavě snad nejstaršího vůbec
Okno kostela v Albrechticích na snímku Dietera Raische
Plánek Albrechtic podle jeho návrhu - v čp. 21 měli Winterovi rodiče obchod smíšeným zbožím
Reportáž České televize o nové rozhledně na Sedle (Hefenstein) a starém kostele v Albrechticích (Albrechtsried)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist