logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRITZ WINKLER

Červená punčocha z Dobřína

Daleko od sebe navzájem rozesety leží osamělé dvorce na svazích Sternwaldu. A přece kdysi panoval v téhle končině čilejší život. Hranice s Čechami neznamenaly nijakou překážku pro družné styky. Čeledíni i selští synci mluvili na obou stranách touže řečí a scházívali se ke hře i zpěvu. Jen v pátek se drželi doma. Mnozí se střežili porušit ten zbožný křesťanský zvyk, jiní zas nebrali ono dávné omezení vážně. Na severním úbočí Hirschensteinu stojí jako poslední lidské sídlo před hranicí jedna samota, které se říká Grub. Naproti ní k severu už v Čechách ležívaly chalupy osady Dobřín (dnes už Dobring, jak se mu německy říkalo, neexistuje - právě s poválečným vysídlením jeho německých obyvatel docela zanikl - pozn.překl.). V Grubu se kdysi vyprávěla následující hrůzostrašná historie z těch míst:
Den pátečního klidu se chýlil k večeru. Z Dobřína sem zanášel vítr rozpustilý smích a klapot dřeváků. "Co si to ta chasa v pátek všechno nedovolí!" obrátil se bělovousý Lorenc z Grubu ke své ženě, jak naslouchal do noci. To, čeho se bál, mělo nastat vzápětí. V dřevěných pantoflích, bílé ponožky z ovčí vlny přehrnuty přes nohavice kalhot, s klobouky pošoupnutými do týla, hrnuli se chasníci se smíchem a hlučným výskotem rovnou k Lorencovým. Jako by chtěli souseda navztekat, usadili se na lavici vedle domovních dveří. Jeden hrál na foukací harmoniku, ostatní zpívali. Lorenc byl rád, že jim stačil aspoň přirazit dveře před nosem, jejich řádění v den, kdy si všichni křesťané připomínají smrt Páně, považoval však za rouhavé a hříšné. Tu zpozorovali ti neomalenci na kraji protilehlého lesa lesa nějakou záři. "Podívejte, tam někdo jde!" vykřikl jeden z nich, říkali mu Vencl z Dobřína, a hlasitě zavýskl, až to les opakoval ozvěnou. Tak se nějaký čas znělo sem a tam, jako by to z lesa odpovídalo. Vencl, který samou bujností nevěděl, jak by nabyl vrchu nad tamtím kýmsi na kraji lesa, začal halekat posměšné veršíky. Poněvadž se světýlko tam naproti ani nepohnulo, myslil Vencl, že se neodvažuje k nim přiblížit. Sotva ale drze zavolal do noci, jen ať se to sem prý jde ukázat, světýlko se pohnulo směrem k nim. Všichni byli plní napětí, kdo že se to objeví. V té chvíli se zvedl měsíc nad smrky tam na Hirschensteině. Na modřínu před domem zachrastilo ve větvích a v bledém světle měsíce uviděli chasníci na stromě postavu s kopyty na nohou a rohy na hlavě. "Satanáš!" popadla je najednou hrůza, že by se v nich krve nedořezal. Začali bušit na dveře. Bylo zamčeno. Zatímco prchali o překot, aby se skryli za stavením, skučel hlas za nimi: "Ten s červenou punčochou patří mně, patří mně, patří mně, mněě!" Naštěstí byla vrata stodoly dokořán a jim se podařilo proniknout do domu, kde byl starý Lorenc. Zhrozil se nad jejich proměnou a pozval je do světnice. Tam mu vyprávěli tu hrůznou příhodu. Když si upravovali šaty ve světle svic, zjistil Vencl, že má na jedné noze červenou punčochu. Hned ji serval dolů a vyhodil z okna ven. Tu se venku strhla bouře, že hrozila strhnout krovy. Dveře úpěly ve veřejích a okna drnčela. Teprve když Lorenc zapálil hromničku, bouře náhle utichla. Chasníci strávili noc u starého Lorence - až ráno, když se vydali na cestu zpátky domů do Dobřína, spatřili ve dveřích domu vypálenou díru.


Sagen aus dem Böhmerwald, s. 246-247

Čtyři bratři z Trojaně

Asi dva kilometry na sever od Světlíku (Kirchschlag) na Šumavě se před dávnými časy zvedal nad vrcholky lesních stromů hrad Trojaň. Dnes ho připomíná snad jen vyvýšenina plná kamenů, jméno hrdého rodu pánů z Trojaně je však zaznamenáno v análech klášterů Schlägl (Drkolná) a Vyšší Brod (Hohenfurth), poněvadž jeho nositelé darováním svých pozemků významně přispěli k rozmnožení klášterních držav.
Kolem roku 1550 rod pánů z Trojaně vymřel. Když se jejich hrad rozpadl a zpustnul, začaly se však na tom místě dít věci nezvyklé a tajemné.
Poslední páni na Trojani byli čtyři bratři, obávaní za svého života u poddaných pro svou příslovečnou krutost. Po smrti proto museli za pokání trpět ve zvířecí podobě. Jeden z nich se proměnil v koně, zbývající tři pak v havrany.
V některý čas roku vzepjal se o půlnoci z hradních ruin ohnivý vraník a děsil před ranním úsvitem probouzející se sedláky z okolí. Jeho obrovské oči dštily plameny a hladká černá srst se skvěla v tom odlesku. Ohon a hříva za ním vlály, bylo to jako by plul v závojích mlžných par. Daleko se rozléhalo bujné řehtání a jasný cinkot jeho podkov. Přízrak hřebcův se pak přidružoval k lidem a všemožnými náznaky je lákal k divoké jízdě. Když poznal marnost svého úsilí, zoufale znovu zařehtal, to jako by snad prosil o smilování. S koněm se ale na temném ranním nebi vynořili pokaždé i tři velcí havrani. Vznášeli se nad ním na obloze a údery svých křídel dokázali rozpoutat bouři, při níž sténaly a praštěly vrcholky mladých jedlí. Jakmile však svitly na jitřním nebi první sluneční paprsky, rozhostil se kolem zaniklé Trojaně opět mír a klid. Přízrak koně se rozplynul a jen ti tři havrani seděli na omšelém hradním zdivu a shlíželi z něho jiskrnými zraky.
Jednoho dne se rozhodl sedlák Adalbert Schaufler vystavět v Trojaňském lese kostelík, aby učinil všem těm přízrakům provždy konec. Najal si mladého, odvážného lovce, který měl ještě před započetím prací ty tři havrany sestřelit z hradního cimbuří. Sotva se rozlehl výstřel mnohonásobnou ozvěnou nad okolními lesy, zvedli se černí havrani jako vítr a vrhli se na nebohého lovce. Srazili ho k zemi a zasazovali mu rány ostrými zobáky. Když se statečný jinoch opět odvážil otevřít oči, stáli nad ním tři rytíři v železném brnění, mezi rameny jim však každému z nich seděla havraní hlava. Vytýkali mu jeho opovážlivý čin, neskrývali však svou radost nad záměrem vystavět tu na tom místě kostel, poněvadž tím by mohli konečně dojít vykoupení. Prosili o to, aby stavebník na lovcovu přímluvu použil kámen z opuštěného hradu na základy a zdivo budoucího kostelíka. Aby propůjčili své žádosti patřičný důraz, přičarovali lovci místo nosu do obličeje havraní zoban. Ten měl sám odpadnout poté, co bude stavba kostela dokončena.
Když podivné bytosti zmizely, sebral se rozrušený muž a chvátal do vesnice. U první kaluže na cestě pohlédl na odraz vlastní tváře ve vodní hladině a vyděšen svým ohavným vzezřením, přiložil k hrudi hlaveň střelné zbraně a stiskl. Kulka se však odrazila od těla toho, kdo byl určen k vykoupení prokletých bratří.
Zdi trojaňského hradu byly strženy, jak si přáli ti tři kouzelní havrani, a z kamenů toho zdiva byl vystavěn kostel. Lovec byl při tom všem a snášel svůj osud trpělivě. Po dokončení stavby kostelíka se mu opravdu vrátilo původní vzezření.
Od nynějška obletovali ti tři havrani každý pátek věž kostelíka a i zdálky bylo odtud slýchat koňské řehtání. Co týden však bylo jejich černé peří světlejší a světlejší. Když konečně docela zbělelo, zvedli se k letu, zmizeli v modři nebes a nikdo je od těch dob více nespatřil.
Klášter ve Schläglu nedal nikdy svolení ke stavbě zmíněného kostelíka, s jehož duchovní správou se také nikdy nezatěžoval. Tak se i vysvěcení dlouhý čas oddalovalo, až roku 1859 budějovický biskup Jirsík nakonec přece vyhověl přání místních lidí a udělil tomu domu Páně církevní požehnání. Od toho roku sem často přicházíval světlický farář, aby četl lidem z lesa svatou mši.


Sagen aus dem Böhmerwald, s. 165-167

Byl až do penze okresním školním inspektorem v hornorakouském Rohrbachu ne už daleko českých hranic a něco na západ se v Kollerschlagu 28. října 1931 i narodil. V lineckém hornorakouském zemském nakladatelství Landesverlag vydal roku 1976 už ve druhém vydání šumavské pověsti jako doporučenou školní četbu. Je vidět, že autor má ten kraj zažitý a i tam, kde se odvolává na předlohy svých převyprávění, jimiž byly práce vyšebrodského Zephyrina Tobnera a originální podání sedláka z Horního Přísahova Josefa Panhölzla, dovede udělit textu prostou naléhavost, která z něho učinila právě až metodicky vzorné čtení pro mnohé rakouské žáky. Ty dvě ukázky jsou pouhým náznakem bohatství nám všem dosud skrytého.

- - - - -
* Kollerschlag / Dobřín / Trojaň

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dva snímky z obce Schönegg (2010)Dva snímky z obce Schönegg (2010)
Zmizelý Dobřín, jak vyhlížel kdysi

zobrazit všechny přílohy

TOPlist