logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WILTSCHKO

Z omelety zpátky vejce neuděláš

Do Rožmberka (Rosenberg, dnes Rožmberk nad Vltavou - pozn. překl.) jsem se podíval poprvé znovu (rozuměj po vyhnání v roce 1946 - pozn. překl.) až roku 1960 (tehdy se tato republika přejmenovala na "socialistickou", označována napříště zkratkou ČSSR - pozn. překl.). Střechu našeho domu mezitím snesli, protože prý tašky potřebovali k zemědělské stavbě, a tak z obydlí, které propadlo zkáze, zbyly schody k domovním dveřím a zůstatek jedné ze zdí. Později byly strženy domy v celé naší někdejší ulici.
Cítit jistou škodolibost, že se Čechům pod komunistickým režimem vedlo v následujících letech hospodářsky hůř než vyhnancům v Rakousku a v Německu, to by mi připadalo příliš laciné. Je to vlastně všechno už tak dávno, vyrostly nové generace a oba národy už zase spolu mluví (tady je spolu s českým řeč o rakouském či o německém národě? - pozn. překl.) ...
Zapomenout se nedá, poněvadž to by byl špatný syn, kdyby nebojoval za právo svého otce. Co se ale týče požadavků na odškodnění, platí přirovnání: Z omelety zpátky vejce neuděláš...
Když se mne ptáte, jak by mohly být vráceny třeba domy, které už mezitím změnily majitele, zda by snad z nich měli být vyhozeni jejich současní obyvatelé, aby se pak i oni cítili vyhnanci, má-li se snad otázka, jaká zem komu dřív patřila, vracet až někam ke starým Římanům, vím jenom, že nijaké generální řešení celého toho problému ovšem není na obzoru. To by se leda musil posoudit každý jednotlivý případ...


Českobudějovické listy, 8. 9. 1995, s. 22

I s těmi třemi tečkami na konci hned tří odstavců je text převzat z jihočeského deníku, který vlastně jen zaznamenal rozhovor redaktorky listu "Oberösterreichische Nachrichten" (míval jsem ho v těch letech po sametové revoluci na stole téměř pravidelně) Ali Grasböckové s předsedou spolku "Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich" ("Českobudějovické listy" překládají ten název do češtiny jako "Svaz Šumaváků"! - pozn. překl.) Josefem Wiltschkem. Wiltschko se narodil v Rožmberku nad Vltavou dne 14. února 1923 jako poslední, celkem desáté z dětí rodiny, usazené tu podle překladu z Českobudějovických listů "snad po staletí". Poté, co v rodném městečku vychodil obecnou školu a ve Vyšším Brodě následně i měšťanku (za války byla v "Říši" přezvána na "Hauptschule"), vyučil se v Krumlově (za války "Krummau an der Moldau) a v Horním Dvořišti (Oberhaid) na obchodníka, nežli všechno převrátil po zániku Rakouska zábor československých pohraničních území a druhá světová válka. V ní byl Wiltschko nejprve v roce 1941 osmnáctiletý zapojen do tzv. "Pracovní služby" (Arbeitsdienst) v hornorakouském (Horní Rakousko se už ovšem nazývalo "Župou Horní Dunaj" /Gau Oberdonau/), pak narukoval k německému wehrmachtu. Nejprve byl nasazen do leteckých bojů ve Francii, pak působil v tankové jednotce na Balkáně. V Korutanech padl na konci války do anglického zajetí, ze kterého ho propustili v létě 1946. Tak se do rodných končin už vlastně nevrátil a druhým domovem se mu stal Linec. Nejprve pracoval jako pomocný dělník v lineckých dusíkárnách (Stickstoffwerke Linz), později se díky svému původnímu odbornému vzdělání prosadil v obchodní branži, později v perzonalistice. Roku 1951 uzavřel manželství, ve kterém se Wiltschkovým narodila jedna dcera. Od dlouholetého členství ve zmíněném už krajanském spolku dospěl od roku 1971 k zastoupení v jeho předsednictvu, v letech 1982-1986 byl zástupcem předsedy a v letech 1986-2004 pak předsedou. Zároveň vždy zajišťoval i spojení "Verband der Böhmerwäldler" se sdružením "Deutscher Böhmerwaldbund". V uznání jeho zásluh o zachování šumavského folkloru a zvykosloví ho poctila roku 1994 hornorakouská vláda titulem "Konsulent für Volkstums- und Heimatpflege" (tj. "poradce pro péči o národopisné dědictví") a 2001 mu Deutscher Böhmerwaldbund udělil Hasenöhrlovu medaili. Jeho osobní zálibou bylo vedle filatelie malování a škrabání šumavských velikonočních kraslic. V Helfenbergu blízko českých hranic měl víkendovou chalupu a rád pobýval u rodiny dceřiny v Altenbergu uprostřed pěti svých vnoučat. Když v 85 letech 6. května 2007 v Linci zemřel, rozloučil se s ním "jeho" Verband tzv. "stráží u mrtvého" ("Totenwache") a "vlajkovým poselstvem" ("Fahnenabordnung") nad hrobem na hřbitově v Urfahr, kde nechyběla při pohřebním obřadu ani korouhev od Svatého Kamene (Maria Schnee). A také růže od rodáckého kruhu Rožmberských (Ortskreis Rosenberg), poněvadž sám život je kruh zrození a návratů. Tady na malou ukázku, jak Josef Wiltschko vzpomněl patnáct let před svým skonem na stránkách krajanského listu "Sudetenpost" sedmdesátin (jemu samému bylo tenkrát devětašedesát let) jiného ze Šumavanů, frymburského rodáka Karla Koplingera:

Životní jubileum Šumavanovo

Není právě tolik sedmdesátníků do té míry aktivních! Zraje - ale nestárne: že by ho mladým udržovala ta spousta práce kolem?
Náš krajan Karl Koplinger stojí ve svých letech dosud oběma nohama v proudu života. Ten, kdo ho zná, ví i o jeho mnohostranných aktivitách, které mu nedají spočinout. Stále ještě činný ve svém povolání, neustává ani ve službě své národní skupině (v originále "Volksgruppe", obvykle užívaný pojem pro celek sudetoněmeckého krajanstva - pozn. překl.); věrný syn své Šumavy, pevný sloup a opora své "Sudetenpost".
Krátce jen o jeho životě, věru mnohdy ne právě zrovna lehkém:
Narodil se 9. září 1922 ve Frymburku (v originále "Friedberg an der Moldau" - pozn. překl.) jako syn vážené kupecké rodiny. Tam strávil i svá dětská léta, byl později činný ve firmě "Vltavský mlýn bratří Porákové" (v originále "Moldaumühl Brüder Porak" - pozn. překl.) a roku 1942 narukoval do války jako voják wehrmachtu. V květnu 1945 upadl v Aigen-Schläglu do amerického zajetí, byl předán Rusům a po těžké nemoci koncem roku 1945 propuštěn. Roku 1946 byl však spolu se svým šestnáctiletým bratrem Rusy znovu zadržen a převezen do vazební věznice Krajského soudu v Českých Budějovicích. Pokoření a týrání, jemuž tam byl vystaven, náležejí dodnes k nejtrpčím dnům celého jeho života.
Koncem roku 1946 byl propuštěn i odtud a setkal se se svou rodinou v Linci. Po různých pokusech o zakotvení a snahách doplnit si vzdělání za ztracená léta založil spolu se svými bratry Franzem a Norbertem nemovitostní firmu "Brüder Koplinger OHG", v níž dodnes zastává vedoucí funkci. Jeho paní Aloisia, kterou si vzal v roce 1950, stojí mu na cestě životem věrně po boku. Také jí, která musela jistě přinést mnohou oběť manželovu pracovnímu nasazení, patří dnes náš krajanský dík!
Od roku 1976 je Karl Koplinger čestným jednatelem listu "Sudetenpost", jemuž věnuje nejen svůj čas, nýbrž i mnohé vlastní hmotné prostředky. Za tento příkladný osobní postoj náleží mu dík a uznání všeho sudetoněmeckého krajanstva.
Na závěr se dají jen věrně opakovat slova, která naše krajanka paní konzulentka Lilo Sofka-Wollnerová (je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) napsala už ve svém "laudatio" k pětašedesátinám oslavencovým:
"Přejem jubilantovi ze srdce všecko štěstí, zdraví a ještě mnohá harmonická léta v kruhu jeho rodiny!"
Klidný důchod by si jistě více než zasloužil. My gratulanti se však dnes přesto na něho obracíme s prosbou, aby i nadále, pokud mu to zdravotní stav dovolí, obdarovával náš list a naše krajany svou životní zkušeností a tvůrčími silami!


Sudetenpost, 1992, č. 17, s. 3


- - - - -
* Rožmberk nad Vltavou / Vyšší Brod / Český Krumlov / Horní Dvořiště/ † Linec (A) / † † Urfahr, Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Při udělení medaile Adolfa Hasenöhrla, kterou mu tady připíná Franz Payer,
zastupující předseda sdružení Deutscher Böhmerwaldbund
Čestný diplom, který mu udělil "Ortsausschuss Rosenberg im Böhmerwald" v rakouském Freistadtu 10. června roku 1991
Čestný dar z roku 1991 zhotovil pro něho Alfred Watzl s verši, které by česky zněly asi takto:
    Otců mrav a otců práva,
    věrně kéž vnuk uchovává,
    chrání statky, zem oře bez umdlení
    a ruku podá novým pokolením

zobrazit všechny přílohy

TOPlist