logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINRICH MORITZ WILLKOMM

Šumava a její obyvatelé

(1878)

Co do národnosti jsou obyvateli Šumavy Němci a Češi (i v originále Čechen! - pozn. překl.). Ti posledně jmenovaní se však vyskytují, nepočítáme-li služebné osoby a úředníky, jako usedlé obyvatelstvo toliko v jejím předhůří a i tady jsou všude promíšeni s Němci, zatímco vnitrozemské kraje s předhůřím hraničící jsou obydleny souvislou (v originále "compacter" - pozn. překl.) populací českou. V budějovické pánvi nachází se však prostřed českého osídlení německý jazykový ostrov, sestávající z většího počtu veskrze německých vsí. Naopak v šumavském pohoří (dokonce v jeho centrální části zvané Pláně /v originále 'auf dem Centralplateau' - pozn. překl./) existuje uprostřed německého obyvatelstva jazykový ostrov český: jde o královácké svobodné sedláky v okolí Stach.
Nechceme se tu zdržovat popisem jazykové hranice; stačí poznamenat, že počínaje čarou na severu a severovýchodě protínající předhůří či pohoří se dotýkající (na mnoha místech tedy už v předhůří) počíná se kompaktní německé osídlení, pročež lze říci, že vlastní Šumava je obydlena toliko Němci. V mnoha místech se dělí obě národnosti velice ostře (např. u Prachatic/Prachatitz/, kde na sever od města jsou všechny osady jazykově české, na jih od něj naopak jen německé), obvykle však žijí podél jazykové hranice Němci a Češi pestře promíšeni navzájem a většinou v harmonickém souladu (v originále "in guter Harmonie" - pozn. překl.).
Není tu dost místa psát o historii šumavského osídlení. Poněvadž větší část vlastního pohoří byla ještě počátkem 18. století pokryta souvislým pralesem, musejí být mnohé z četných osad, s nimiž se tu dnes setkáváme, poměrně novějšího data založení. Vskutku většina vsí ve vyšších partiích Šumavy vznikla jejich osídlením lesními dělníky (dřevorubci) a zřizováním skláren, které tady ovšem existovaly dříve v počtu mnohem hojnějším (jak to ostatně dokazují už sama místní jména mnoha malých osad s komponentou Huť či Hutě /Hütte/, kde už jinak nenajdeme po nějaké sklářské huti ani stopy). Oproti tomu mnohem starší jsou ona lidská sídla, která děkují za svůj vznik někdejšímu dolování či rýžování zlata a vzácných kovů vůbec (např. Kašperské Hory /Bergreichenstein/ či Rejštejn /Unterreichenstein/, Srní /Rehberg/, Stříbrné Hory /Silberberg/, Železná Ruda /Eisenstein/ aj.), poněvadž zejména zlato bylo hledáno i těženo na Šumavě už od středověku. Poněvadž jak ti dávní zlatokopové, tak i později skláři, dřevorubci a rolníci osidlující ty lesní končiny přišli sem z německy mluvících krajů, je nasnadě, že vlastní Šumava je nyní osídlena právě jen Němci. Silný proud přistěhovalců sem plynul, což je přirozené, především z Bavor a z Rakous, čímž se vysvětluje, že nynější německé obyvatelstvo severozápadní poloviny Šumavy ohledně nářečí, mravů a obyčeje, rovněž co kroje se týče, má mnoho společného s lidem v Bavorsku, zatímco její jihovýchodní půle, zejména pak nejjižnější Šumava, připomíná spíše Horní Rakousy. V každém případě nelze najít významnější odlišnosti mezi šumavskými Němci a obyvateli sousedních příhraničních území rakouských i bavorských, jakož ovšem ani mezi německými obyvateli jednotlivých šumavských končin mezi sebou navzájem. Zvláštní pozornosti si tu zasluhují tzv. Králováci, rozuměj králováčtí svobodní sedláci, a pak Volarští, tj. obyvatelé Volar (v originále "Wallinger oder die Bewohner von Wallern", v novějších pramenech nazývaní spíše "Wallerer" - pozn. překl.).
Králováci neobývají toliko po nich nazvaný Královský (v originále ovšem "künische", tj. "královácký") hvozd, ale i podstatnou část nikoli zcela souvislého území od hory Ostrý až po český už Zdíkovec (v originále "Klein-Zdickau"). Toto rozsáhlé území bylo původně rozděleno do devíti rychet, jmenovitě Svatá Kateřina (Sankt Katharina), Hamry (Hammern), Hojsova Stráž (Eisenstraß), Javorná (Seewiesen), Zhůří (Haidl), Kochánov (Kochet), Stodůlky (Alt-Stadeln) a Stachy (Stachau). Králováčtí svobodní sedláci měli zejména právo volit si ze svého středu vlastního rychtáře, jakož i vrchního rychtáře, jemuž příslušelo i vedení dávek a soupisů (v originále "die Führung des Steuer- und Conscriptionswesens"), zatímco jiné záležitosti administrativy obstarávala panství Prášily (Stubenbach) a Bystřice nad Úhlavou (Bistritz an der Angel). Sedláci byli zproštěni robotních povinností, směli vařit pivo a pálit kořalku, užívali i privilegia svobodné honitby a rybolovu na svých pozemcích a ve svých vodách. Po zrušení roboty a patrimoniální jurisdikce samozřejmě staly se tyto staré svobody a výsady čímsi pochybným, něčím, co přísluší od nynějška i všem ostatním šumavským sedlákům, zbaveným roboty a svobodným teď stejně jako někdejší Králováci. Nicméně domnívají se posledně zmínění, příslušející nyní v soudním ohledu ke třem c.k. okresním soudům v Nýrsku (Neuern), Sušici (Schüttenhofen) a v Kašperských Horách, být v jistém smyslu onačejšími než ti zbývající a donedávna ještě robotní rolníci, na které svobodní sedláci starého zrna shlížejí s touž pohrdavou přezíravostí, s níž hledí svobodný pán starourozeného šlechtického rodu na novopečeného barona z řad "finanční aristokracie". Vskutku tvořili a tvoří ještě dnes někdejší Králováci něco na způsob selské šlechty, která trvá pevně na starých právech a nepřeje nijakým novotám - snad s výjimkou těch z oblasti zemědělského hospodaření - čímž se co do konzervativismu svého založení může měřit i s těmi nejkonzervativnějšími kruhy aristokratickými. Královácká hrdost není bez oprávnění. Nehledě na samo vědomí, že jejich předkové byli odnepaměti svobodnými vlastníky půdy, poddanými toliko českému králi, těší se většina z nich významnému jmění a blahobytu a v důsledku toho i značnému vzdělání, kterým znatelně převyšují ty ostatní svého stavu. K tomu je třeba přičíst, že královácké dvorce, z nichž mnohé zůstávají už po staletí v držení jednoho a téhož selského rodu, leží často při těch půdou nejlepších a proto i nejvýnosnějších pozemcích, obklopeny obvykle (alespoň ty největší z nich) staveními, které svobodní sedláci, neschopni své pozemky obdělávat vlastními silami, zřídili pro ty "pozůstalé", kteří pro ně musejí konat práce za denní mzdu. Každý větší "svobodný dvorec" ("Freihof") představuje tak malý panský statek (v originále "Rittergut") s panským domem a obydlími zemědělských "dělníků" a během staletí se musil z patriarchálního poměru mezi majitelem a na něm závislými, v jistém smyslu mu poddanými pracovníky vytvořit pocit panské nadřazenosti, který stále ještě dokáže rozohnit nefalšovanou krev svobodného sedláka. Ještě dnes se dají nazývat "pány" a usurpují si predikát "vysoce urozených", který jim dříve i podle zákona náležel. Tak lze na hřbitově v Dobré Vodě (Gutwasser) u Hartmanic spatřit ve zdi kostela náhrobní kámen z novější doby s následujícím nápisem:

Hier ruht der Hochwohlgeborene Herr,
Herr
Jaromir Veith,
Besitzer des Freihofes Scti Guntheri,
geb. 1825,
gest. 1867
atd.

O samotném původu a počátku těchto králováckých svobodných sedláků se názory autorů velice rozcházejí. Slavjanofilové jsou toho názoru, že Králováci (podobně jako Chodové, o nichž tu bude ještě zmínka) byli tu usídleni k ochraně zemských hranic před německými vpády a mělo jít z toho důvodu původně o Čechy, poněvadž přece ostraha hranice proti "výbojnému národu" (v originále "das Räubervolk") Němců (abychom užili slov Palackého) mohla být jen těžko svěřena osídlencům německého kmene. Během války třicetileté, která strašlivě zuřila i v šumavských končinách však odtud čeští obyvatelé zčásti prchli, zčásti vyhynuli a jejich opuštěná sídla byla později osazena Němci, jimž ale už nebylo uloženo střežit hranice, nýbrž vzdělávat půdu. I dnes však jsou králováčtí svobodní sedláci jedné z někdejších devíti rychet, jmenovitě totiž té stašské, Čechy, při čemž jejich nářečí prý dokonce uchovává pozůstatky staré češtiny; z toho se dá ovšem vyvozovat jen tolik, že oblast kolem Stach, ležící ostatně už trochu vně vlastního šumavského pohoří, byla osidlována jen svobodnými sedláky české národnosti, v žádném případě to ale neznamená, že by snad němečtí svobodní sedláci ostatních rychet byli tam osazeni teprve po třicetileté válce na místa někdejších kolonistů českých. Buď si tomu, jak chce, tolik je jisto, že právě během třicetileté války královácké území či spíše jeho část zvaná Královský hvozd (v originále "königliche Waldhwozd") byla královskou komorou České koruny dána do zástavy a zpět už nikdy nevyplacena, čímž přešel onen kus země v majetek panství prášilského a bystřického, při čemž si ovšem králováčtí svobodní sedláci podrželi svá stará práva a privilegia. O tom, že němečtí Králováci (ty české ze Stach autor nepoznal) nebyli na své statky osazeni teprve po třicetileté válce, nýbrž už předtím, vypovídají rozličné okolnosti. Jak už bylo zmíněno, leží královácký dvorec vždy prostřed pozemků k němu náležejících, pročež statky německých Králováků netvoří nijaké uzavřené obce či vsi, ale jsou jednotlivě rozptýleny v krajině. To je však starogermánské uspořádání, se kterým se opětovně setkáváme ve všech krajích, osídlených kdy Němci, např. ve Vestfálsku, v Horním Bavorsku, ve Schwarzwaldu. Jako tam, i na Královácku má každý dvorec své zvláštní jméno (např. Metzerhof, Schindelhof, Gubenhof, Semmelhof, Berghof, Schneiderhof, Tomandlhof, Girglhof, Gerlhof); jako tam, i tady bývá "panský dům" na lomenici zdoben věžičkou se zvonem v ní zavěšeným, který se rozeznívá jak o začátku či konci denních prací, tak i o polednách, jakož v čase nouze svolává sousedy nebo prokazuje poslední poctu zemřelému. Tady je namístě zmínit se o nápadném obyčeji, který se sice nevyskytuje u všech německých svobodných sedláků, ale je běžný mezi těmi z Královského hvozdu, z údolí Úhlavy a přilehlých území (v někdejších rychtách Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž a Zhůří), totiž o svérázném mravu tzv. "umrlčích prken" (v originále "das Leichen- oder Todtenbrett" - pozn. překl.). Když umře nějaký z členů rodiny, je položen na prkno ozdobené symboly smrti a pestře pomalované, které poté, co mrtvé tělo pochovají, opatřeno ještě jménem a daty narození a úmrtí zesnulého, nějakým odkazem či průpovědí ve verších a prosbou o otčenáš za duši nebožtíkovu, je na horním konci zahroceno a ve vztyčené poloze dolním koncem zaraženo do země, obvykle v blízkosti statku nebo při cestě, jdoucí kolem pozemků k němu příslušejících, často také pod nějakým krásným starým stromem, u kaple či polního kříže. Nápis na jednom každém umrlčím prkně začíná obvykle slovy, že "auf diesem Brett hat gelegen der ehrengeachtetet oder die tugendsame N.N. u.s.w." (tj. že "na tomto prkně byl položen ctihodný či počestný N.N. atd.") Často lze spatřit celé řady takových vztyčených umrlčích prken jako nějaké palisády zaražené do země těsně vedle sebe, z jejichž nápisů se dá pak vyčíst života běh a osudy jednotlivých členů rodiny během celého půlstoletí. Tento obyčej je, jak vypráví Riehl ve své knize "Land und Leute", starobavorský a vskutku se s ním lze setkat všude od náhorní pláně při Furthu (tady např. /u Neukirchen beim Heiligen Blut - pozn. překl./ na cestě od Jägershofu do Warzenriedu na výšině s nádherným rozhledem stojí prastará lípa mohutného kmene, jakoby opancéřovaného kolem dokola až do větví rozložité koruny právě jen umrlčími prkny) přes celý Bavorský les až dolů k Dunaji. Z toho se dá učinit závěr, že předkové Králováků výše zmíněných čtyř rychet přistěhovali se sem kdysi z Bavor. I v železnorudské kotlině se lze všude setkat s umrlčími prkny. Poněvadž v oněch šumavských končinách sotva narazíte na nějaký rozcestník a i samotné dvorce či skupiny chalup mívají nesou jen zřídka na sobě tabule s místními jmény, slouží právě ta umrlčí prkna poutníku k orientaci, neboť se z nápisů na nich doví vždy jméno nejbližšího dvorce či místa. Šumavští svobodní sedláci jsou prastarého a silného, ryze německého rodu (v originále "ein kräftiges urdeutsches Geschlecht" - pozn. překl.), drsní ve výrazu a způsobu, nedůvěřiví vůči cizinci, přesto však velmi laskaví a pohostinní, když se na ně kdo cizí obrátí o pomoc s důvěrou a zdvořilostí, třeba proto, aby se optal na cestu nebo poprosil za nečasu o přístřeší. Krojem se neliší nijak podstatně od ostatních německých obyvatel Šumavy, muži jen nosí černé plstěné klobouky širokého okraje, s barevnými stuhami, vyjadřujícími odlišnost jednotlivých někdejších rychet. Ženy a dívky mívají na hlavě jako všechny ostatní Šumavanky zavázán šátek, zakončený na zádech dvěma velkými cípy, ležícími vedle sebe na způsob křídel. Majetky králováckých sedláků jsou co do velikosti značně rozdílné, obývají však vesměs uzavřené dvorce, opatřené často i domácí kaplí. Stavební sloh těchto dvorců se různí. V níže položených krajích jsou stavení spíše z kamene a s vysokou taškovou či šindelovou střechou, ve vyšších polohách vidíme však nad roubenými stěnami horských chalup ploché, daleko dopředu vybíhající prkenné střechy, zatížené kamennými balvany. Prostou a krásnou řezbou často zdobená lomenice mívá pod ochranou převislé střechy přes celou šíři štítové stěny otevřenou dřevěnou pavlač. Poněvadž se s tímto stavebním slohem, upomínajícím na alpské krajiny Švýcar, Horních Bavor a Tyrol, opětovně setkáváme v celém Bavorském lese až dolů k Pasovu při Dunaji, přitom i v těch nejhlubších údolích jako s něčím odedávna naprosto obvyklým (i ve městech, jako je např. Zwiesel, Regen, Deggendorf aj., jsou nejstarší stavby zbudovány v tomto slohu), na Šumavě pak netoliko snad jen na území králováckém, nýbrž všude ve vyšších jejích polohách, ve vsích i jednotlivě ležících samotách (v originále "Einschichten" - pozn. překl.) jako s čímsi, co je všeobecně zváno slohem "bavorským", zdá se mít zřejmé oprávnění i předpoklad, že nynější německé obyvatelstvo Šumavy, přinejmenším co se jejích vyšších poloh dotýče, je původu bavorského. - Pokud jde o české Králováky stašské rychty, neměli by se sice nijak výrazně lišit obydlími, krojem ani mravy od svých německých sousedů, cizince však mezi sebou trpí neradi a nemísí se s nimi nikdy. Nakonec ani němečtí svobodní sedláci by neměli trpět, aby jejich synové a dcery uzavírali sňatky s cizími děvčaty či mládenci a nikoli zase jen s králováckými dcerami a syny. Čeští Králováci prokazují velkou příchylnost k podomnímu obchodu a provozují jej zvláště se skleněným a kameninovým zbožím. Ve stašské sklářské huti se dříve vyrábívaly zejména sprosté barevné skleněné korále, které odtud ve velkém putovaly do Španěl a do Portugalska, aby tam sloužily jako prostředek směny při obchodu s otroky.
Volarští čili obyvatelé města a městského okrsku Volar jsou svérázným, rovněž však praněmeckým nárůdkem neznámého původu (v originále "ein eigenthümliches, aber ebenfalls urdeutsches Völkchen von unbekannter Herkunft" - pozn. překl.). Podle vlastního svého podání přišli sem ze Švýcar (uváděl se kanton Oberwallis - pozn. překl.), ve prospěch čehož by se zdála svědčit jejich záliba v chovu dobytka, zvláště pak ušlechtilých plemen skotu; podle jiných jsou zase pozůstatkem německých praobyvatel Čech, kteří prchli sem do šumavské divočiny před pronikajícími českými kmeny, dokonce by prý snad mohlo jít o římské kolonisty, kteří se tu skryli před nepokoji provázejícími stěhování národů. Podle dalšího ještě názoru, který by mohl být pravdě nejblíže, měly by samy Volary za svůj vznik děkovat "Zlaté stezce", vedoucí přes toto místo do Prachatic, při čemž se tu mohli usazovat či být usazováni jihobavorští či jiní cizí soumaři. Jisté je toliko, že Volary patří k nejstarším šumavským osadám vůbec a že se jejich obyvatelé co do řeči a mravu od ostatního německého obyvatelstva Šumavy podstatně liší. Muži jsou vysokého vzrůstu, silné kostry, hubení a velmi snědí, s černými vlasy a očima, zahnutého nosu; ženy, v mládí většinou pěkné a spíše plné postavy, po vdavkách velice rychle stárnou i hubnou. Volarští se odjakživa přísně uzavírali obyvatelům sousedních míst a nestrpěli mezi sebou nijaké cizince, pročež byly sezdány a spřízněny navzájem téměř všechny zdejší rodiny. Jejich uzavřená odloučenost a houževnaté lpění na starých zvycích, obyčejích a mravech, jak je zdědili po předcích, přisoudily jim škodolibou spíše přezdívku "šumavští Číňané", kterou je poprvé obdařil prachatický německý autor Josef Meßner (rovněž jeden z autorů Kohoutího kříže - pozn. překl.), přezdívku, kterou Volarští špatně snášejí a ještě dnes by cizinec při jejím vyslovení mohl ve Volarech sklidit řádný výprask. Vůbec jsou volarští mladíci (v originále "Bursche" - pozn. překl.) vyhlášeni tím, že nemají daleko k činu, natož jdeli o nějakou rvačku, což ovšem víceméně platí o mužském mládí všeho německého obyvatelstva, zejména ovšem o jinošské selské chase německy hovořící Šumavy. Volarští v tomto ohledu vynikají obzvláště a vesnická tancovačka či posvícenská zábava se sotva obejde bez krvavé bitky, kterou odnesou rozbořená kamna, rozbitá okna, lavice i stoly a při níž slouží za zbraň rozbité půllitry, nohy od židlí jakož nezřídka i nože. Až příliš často končívá taková povedená zábava těžkými zraněními či dokonce zabitím. Volarští se v tom ohledu rovnají bavorskému sousedstvu z hraničních oblastí Šumavě přilehlých, jehož mužské chase se rovněž zdá být venkovská rvačka ne snad jen zvykem, nýbrž přímo jakousi potřebou, při níž obligátní bodnutí nožem, způsobující často těžké poranění i smrt, platí věru eufemisticky za něco jako "malý špás" (v originále "für einen kloanen G'spoas" - pozn. překl.). - Volarští mají dále výjimečně silnou zálibu v loveckých radostech a poněvadž jim okolnosti zřejmě neposkytují dostatek podmínek pro pěstování ušlechtilé záliby myslivecké, věnují se pytláctví. Pytláci z Volar byli kdysi po celé Šumavě pověstní svou odvahou, ostrozrakem i střeleckou jistotou a budili tím hrůzu panských lesníků i myslivců. Potulovali se v celých bandách a šířili své rejdy až do Bavor a někam k Vyššímu Brodu, při čemž nezřídka mezi nimi a osobami k lovu oprávněnými docházelo k rozhořčeným a krvavým střetům. V novější době tato loupežná tažení ustala a Volarským byla zostřenou kontrolou zbrojních pasů, ba opakovaným "odzbrojením" jejich vlastníků velice ztíženo provozování zapovězeného lovu. Nehledě na zmíněnou rváčskou a pytláckou "vášeň" jsou Volarští velice bodří a veškeré cti hodní lidé (v originále "kreuzbrave und ehrenwerthe Leute" - pozn. překl.). Zloději se mezi nimi vyskytují jen opravdu vzácně, pročež své domy nezamykají ani v noci, ani když z nich někam odcházejí. Ty volarské domy byly dříve výlučně ze dřeva, "bavorského" slohu a se střechami kameny zatíženými; po velkém požáru ovšem, který roku 1862 zničil i zdejší kostel, vyrostlo tu však množství moderních domů, krytých taškovými a břidlicovými střechami. Přesto se zachovala pozoruhodná část starých Volar, která zmíněnému požáru unikla. Domy roubené z mohutných přes sebe kladených kmenů, podezděny velkými kamennými bloky, na nichž jako by se nedokončeny vznášely nad zemí, tlačí se k sobě štíty do ulice obrácenými navzájem tak těsně, že se pohodlně dá po jejich souvisle se dotýkajících střechách přejít po celé délce zmíněné ulice. Přitom jsou ty spíše bychom uličky řekli tak křivolaké a uzoučké, že mezi protilehlými štíty s jejich daleko dopředu vybíhajícími střechami zůstává jen nepatrný, štěrbině podobný prostor, který se dá opět z jedné střechy na druhou lehce přeskočit či překročit. Staré Volary vypadají tak, viděny shora z ptačího pohledu, jako jedna jediná velká šedivá želva. Hlavním zaměstnáním Volarských je, jak už výše zmíněno, chov dobytka, zejména pak skotu, kterému se daří na širokých a šťavnatých lukách pokrývajících celou zdejší údolní kotlinu. K uchování bohaté sklizně sena je celá ta obrovitá zelená plocha jako poseta stovkami seníků (v originále "Heustadln", "hölzerne Schupfen" - pozn. překl.). Volarští pěstují vedle ušlechtilých plemen skotu i mnoho jatečného skotu. Ročně bývá prodáno do Prahy na 400 až 500 krmných volů. Kromě chovu dobytka a nepříliš významné zemědělské produkce je hlavním zdrojem příjmů zdejších lidí podomní obchod, zejména se lněným plátnem. Volarští podomní obchodníci (v originále "Hausirer" - pozn. překl.) rádi putují za zákazníky daleko do kraje, zvláště hloub až do Rakous (v originále "Deutsch-Oesterreich" - pozn. překl.), vždy se však opět vracejí do svého drsného šumavského domova. Dříve obchodovali s malými pestrými kulatými zrcátky, která se vyráběla v nedaleko ležící a dnes dávno zaniklé Stögerově Huti (Stögerhütte), rovněž tak se skleněnými perlami ze Stach, které měly hrát významnou roli jako směnný předmět při obchodu s otroky. Proslulí jsou i pekaři z Volar se svými znamenitými výrobky. Zvláště výborné pověsti se těší alespoň tu v okolí neobvyklé sýrové pečivo, ve Volarech nazývané "Fleck". Nějaký osobitý, pozoruhodný kroj Volarští nemají; tím svéráznější je však jejich nářečí, kterým spolu hovoří navzájem, čili jejich "Haussprache", tj. "domácí řeč". Ta je pro cizince čímsi naprosto nesrozumitelným a má v sobě mnoho ozvuků staroněmčiny. Vyznačuje se protahováním samohlásek (vokálů), hromadným polykáním souhlásek a mnohými zdrobnělinami končícími na -ai či -al (např. "Dirnai" či "Dirnal" pro malé děvčátko, "Lenal" či "Lenai" pro Leničku, Lenku, spisovně německy Lenchen). Mnohá slovní označení jsou velmi nezvyklá (např. "Grant" pro studnu se žlabem /spisovně Brunnemtrog/, "Drischhübel" pro práh dveří /spisovně Türschwelle/, "Drischel" pro cep /spisovně Dreschflegel/, "Pfeit" pro košili /spisovně Hemd/, "Knechtel" pro dítě /spisovně Kind/), jiná jsou zřejmě vypůjčena z češtiny (např. "Hussi" /spisovně německy Gänse/, "Babablatsch" podle českého výrazu pavlač). Možná by zevrubné studium tohoto místního nářečí, stejně jako dosud zachovalých lidových pověstí a zvyků vneslo více světla do nejasností kolem původu tohoto svérázného nárůdku, o němž nelze zatím činit nijaký závěr. Budiž konečně připomenuto, že mezi Volarskými jsou ještě víc než mezi ostatními šumavskými venkovany oblíbeny posměšné přezdívky a jsou tu něčím tak běžným, že se alespoň dříve po někom z Volar nedalo vůbec doptat jeho vlastním jménem. Také nezvykle znějící křestní jména ženská jako Scholastica, Emerentia, Euphrosyne, Hermenegild, Bibiana (v originále zřejmě chybně Babiana! - pozn. překl.), z mužských zase třeba Severin, Peregrin, Kosmas (v originále zřejmě chybně Kosmos! - pozn. překl.), Isidor aj. tu došla obecného rozšíření, což prý pochází od toho, že jeden z volarských farářů poté, co se marně snažil vymýtit předtím oblíbená jména "Seppl" a "Franzl" pro chlapce, potažmo "Annemarie" či "Mariafranzl" pro děvčata, vnutil prostě každému z pokřtěných novorozenců jméno toho svatého v katolickém kalendáři, na jehož den narození dítěte právě připadlo.
Co se týče ostatního německého obyvatelstva Šumavy, existuje, nehledě na všeobecně stávající rozdíl mezi obyvateli měst a venkova či mezi usedlými sedláky a stěhovavou spíše vrstvou továrních dělníků, navíc ještě i zřejmě patrný protiklad mezi těmi ze Šumavanů, kdo obývají její spoře zalidněné lesnaté vyšší polohy a těmi, kdo sídlí v lidnatých a na lesy chudších údolích, pláních a vysočinách. Ti první jsou zváni "Hinterwäldler" (tj. "zezadu z lesů") a je to nelíčeně drsné a samorostlé, stálým bojem s živly zocelené lidské plémě, nezasažené kulturou, proto i nevzdělané a hrubé, zato čestné, věrné a nezištné, pohostinné a skromné a proto vlídné, ba často i rozpustile veselé; ti po nich vposled zmínění pak mají už více podobnosti s obyvateli vnitrozemských rovin, protkaných železnicí a dopravními cestami, jako oni ovšem i více potřeb, více záliby v luxusu a blahobytu, pročež se také podílejí už pro vyšší své vzdělání, než mají ti z horského lesa, také větší měrou na veřejném životě a politice, než je dáno těm, kdo, nezatíženi starostí o palčivé otázky dne, spokojí se tím, že v potu tváře dobývají svůj vezdejší chléb. Většina šumavských horalů (v originále "Hinterwäldler" - pozn. překl.), jakož i těch z bavorské strany, náleží počestnému stavu dřevorubců a lesních dělníků, poněvadž obdělávání půdy ve vyšších horských polohách je spíše nevýznamné a také chov dobytka se tu omezuje na držení nějaké té krávy či kozy pro vlastní potřebu domu. Povaha a bytí těch, kdo se zovou "Hinterwäldler", nelze zachytit trefněji, než to učinil Riehl, když píše o německých obyvatelích lesních samot a vsí: "Praví venkované z lesů, ať už jde o lesníky, dřevorubce či lesní dělníky, jsou něco jako drsné a silné námořnické plemeno mezi námi pozemskými krysami. Obyvatelé lesních vsí jsou veskrze jiného a nesrovnatelně svérázného duchovního ražení, než rolníci ostatního zemědělského venkova, ze vsí obklopených poli (v originále "Felddörfer" - pozn. překl.); tady stojí mnohdy hned vedle větší míry vypaseného dobrého bydla i křiklavé zkažení mravů než tam nahoře v lese, kde je sice velmi chudo, ale nespokojené proletáře najdete bytovat spíše dole v tom zemědělském kraji "polních vsí" (Felddörfer). Ten z lesních vsí je hrubší, svárlivější, ale také veselejší než rolník z rovin (v originále "Feldbauer" - pozn. překl.); často je z něho geniální otrapa tam, kde se z těžkopádného sedláka z rovin stane nejvýš tak bezcitný držgrešle. Ten z lesů bude zpívat s ptáky nebeskými ještě dlouho svou vlastní píseň, až ve vsích s poli lidový zpěv už dávno dozní." Obyvatelé horského lesa jsou drsní v řeči i obhroublí v žertu. Výrazy, jež budí pohoršení našich "jemně vychovaných a na něžnou strunu laděných" kulturních dam, povinně se zardívajících už při samém pomyšlení, že by co takového mohlo být vysloveno, jsou mezi nimi, muži i ženami, jinochy i děvčaty (ty posledně jmenované německý Šumavan vesměs, a to i ten vzdělanější označuje nenuceně jako "Menscher") něčím naprosto obvyklým a ani v nejmenším snad pohoršlivým. Ten z lesů je hrubý i ve svých způsobech, je vznětlivý, svárlivý jak už řečeno, náchylný k rvačce. Pod tou drsnou slupkou však se skrývá šlechetná chlapská nátura (v originále "edler Kerl" - pozn. překl.), neboť "Hinterwäldler" je zároveň velice dobromyslný, nábožensky založený (v originále "religiös"), upřímný, soucitný a v každé době ochotný rád pomoci. Ačkoli začasté velice chudý, je přece pracovitý, odmítající žebrat a z gruntu poctivý, pročež jsou i vlastnictví a osoby tam v šumavské divočině bezpečněji chráněny než by byly v bohatě zalidněných krajích či městech. Také k ohrožení mravnosti mezi obyvateli z lesů takřka nedochází; naproti tomu nelze upřít a dokazuje to značný počet nemanželských porodů, že u nich panuje ohledně pohlavního styku morálka trochu laxní, což lze přičíst jednak blízkému soužití obou pohlaví v příbytcích často velmi stísněných, jednak na Šumavě jako i v mnoha jiných Němci obývaných horských krajích všeobecně rozšířenému obyčeji "namlouvání" zvanému také "Fensterln" (tj. "okýnko"). Velmi správně charakterizuje konečně Lausecker ve své práci Skizzen aus dem Böhmerwalde" německé obyvatele Šumavy vůbec na rozdíl od těch českých následujícími slovy: "V chování vykazuje německý Šumavan mile drsnou upřímnost (v originále 'eine gemüthlich derbe Aufrichtigkeit'), která se tolik odráží od ušlápnuté podřízenosti českých venkovanů, že by mohla být přejemnělým světem snadno chápána jako hrubost; nicméně každý, kdo s těmito lidmi přišel do styku, musí přiznat, že pokud si upřímností a chováním prostým jakékoli pýchy dokázal získat jejich důvěru, je i z jejich strany přijímán s povděkem, že pak takový člověk - platí to zejména o úřednících - od svých německých sedláků hravě dosáhne daleko víc nežli od českých, kteří přese všechno úsilí je přemluvit, přese všechny prosby i příkazy setrvávají 've vší poníženosti' neotřesitelně na svém."
Omezený prostor mi nedovoluje, abych tu podal zprávu o mudrosloví, lidových písních a pověstech, o lidových slavnostech, mravu a obyčejích německých obyvatel Šumavy a chci se tu omezit jen na poznámku, že Šumava slibuje jazykovému badateli a etnografovi odhalit ještě dostatek drahocenných pokladů. Předchozí líčení se vůbec týkají jen skutečně "domácího" německého obyvatelstva a v žádném případě lidí německého původu, přišlých sem teprve v novější a nejnovější době za prací do továren či na železnici, jakož i třeba v případě kůrovcové kalamity sem najatých a zčásti tu i usedlých pak dřevorubců. Tento příliv zvenčí a odjinud, sestávající ovšem netoliko z Němců, nýbrž i z lidí jiných národností (Slovanů a Italů) vytvořil už na Šumavě do tisíců jdoucí dělnické obyvatelstvo, často z ruky do úst žijící proletariát, dříve tu zcela neznámý a také neschopný jakéhokoli příznivého vlivu na způsob života a morálku domácích německých obyvatel. Tyto cizí elementy, jejichž počet se ještě znatelně rozmnoží otevřením železniční trati z Plzně do Železné Rudy, časem postupně změní mravy i charakter šumavského lidu, jak se to už dnes projevuje třeba vytlačováním jeho původního kroje. Jen v odlehlých vsích vysokohorské Šumavy se snad udrží po delší čas starý a prostý patriarchální mrav. Co se lidového kroje týče, je na Šumavě i tak méně výrazný nežli na bavorské straně. Tam nosí muži většinou krátké kazajky ze sukna či sametu temných barev, posázených vepředu dvojí řadou početných, často se i překrývajících stříbrných knoflíků, u bohatých sedláků dokonce namísto knoflíků stříbrnými tolary či zlaťáky. Nezřídka lze spatřit i široký kožený pás hornobavorských sedláků s bohatým vyšíváním, ba i krátké kalhoty. Za tím koženým pásem, byť někdy zmenšeným na užší kožený pásek, nosívají bavorští venkovští mládenci, také často i muži, vzadu a částečně zakryt kazajkou, ve zvláštní pochvě skrytý tesák (Dolchmesser), který se v rukou těch ke každé rvačce ochotných brachů stává mnohdy i smrtící zbraní. Na Šumavě jsou krátké soukenné kazajky rovněž obvyklé, ovšem bez tolika knoflíků, jako u Bavorů, mizejí ovšem víc a víc nahrazovány krátkými kabáty s postranními kapsami, jaké jsou oblíbeny teď už u všeho venkovského obyvatelstva v Čechách i jinde. Za pokrývku hlavy slouží obyvatelům Šumavy na její české i bavorské straně plstěný klobouk širokého okraje, jako obuv pak zvláště tu na Šumavě obvyklé dřeváky, které jsou většinou i vlastní výroby. Ženy a děvčata odložily už téměř ve všech lidnatých místech, při hlavních dopravních cestách ležících, své slušivě vykrojené šněrovačky a krátké pestrobarevné sukně, namísto nichž nosí tu i jinde dlouhé dámské šaty; jen už popsaný tu černý šátek na hlavu, který nosí bohaté selky často hedvábný a zdobený vyšíváním, zdá se chtějí i nadále si ponechat. O nedělích a svátcích nosívají vesnické krasavice cestou do kostela ještě bílý šátek přes bradu (v originále chybně "Kientuch", má být ovšem "Kinntuch"! - pozn. překl.) uvázaný, což jim spolu s černým šátkem zahalující hlavu navrch propůjčuje takřka vzhled řeholních sester.
Konečně bych rád upozornil na slovanský lidový kmen (v originále "Volksstamm"), který sice neobývá samu Šumavu, snad byl však v dřívějších dobách usazen v jejím nejsevernějším předhůří, při průsmyku všerubském a kdyňském (v originále "am Passe von Neumark und Neugedein"), jmenovitě tedy na Chody od Domažlic (Taus). Je podle nich pojmenován i jeden z vedlejších přítoků Úhlavy, totiž Chodská Úhlava (Chodangel), který zavodňuje území, kde měl být tento nárůdek usídlen ponejprv. Chodové nejsou totiž nijací Češi, nýbrž polský lidový kmen, přivedený do Čech údajně knížetem Břetislavem I. (týmž, který porazil roku 1040 u Brůdku Jindřicha III. - pozn. překl.) z jeho vítězného tažení v Polsku, kde v roce 1039 dobyl Hnězdno. Měla jim být svěřena ostraha západní hranice v místě přirozené zemské brány a poněvadž jejich povinností se stalo po té hranici chodit, dostali jméno Chodové. Později byli Chodové z oné původní své krajiny vypuzeni německými a českými osídlenci a obývají nyní jen množství vsí poblíž Domažlic. Dnešní Chodové jsou sice počeštěni, liší se však i nadále stavebním slohem svých domů, zvláštním krojem, mravy a nářečím, které právě uchovává pozůstatky polštiny a staročeštiny, od okolního českého obyvatelstva. Není tu místa, abychom se věci mohli blíže věnovat.

Celá kapitola (my si místo našli) pochází z poměrně vzácného průvodce s titulem Der Böhmerwald und seine Umgebungen (Ein Handbuch für Reisende), který vyšel v Praze nákladem Carl Bellmann's Verlag roku 1878. Jeho autor je na obálce uveden jménem a titulem jako Dr. Moritz Willkomm, "carský ruský státní rada, c.k. řádný profesor botaniky na univerzitě v Praze a ředitel c.k. pražské botanické zahrady". Kdyby jen to! Životopis toho renomovaného vědce, jehož nezapře cit pro detail, je takových zajímavých detailů sám plný. Narodil se 29. července 1821 v Herwigsdorfu (dnešní Mittelherwigsdorf) u Žitavy (Zittau) v Horní Lužici jako syn saského pastora. V Žitavě navštěvoval v letech 1833-1841 gymnázium, pak studoval v Lipsku, jehož atmosféru těch let později popsal v knize Aus meiner Studienzeit. Vzpomínky vydal o padesát let později roku 1891 pražský buršácký spolek Arminia, jehož byl Willkomm čestným členem. Nejvýznamnějším botanikovým dílem se stal po četných studijních cestách především po Pyrenejském poloostrově, ale i po Skandinávii a Pobaltí (působil několik let v dnes estonském Tartu, kde si ho i s podobiznou připomínají jako Heinricha Moritze Willkomma) vzniklý obsáhlý popis středoevropské a španělské flóry, v odborných kruzích zkráceně zvaný "der Willkomm". V Praze působil v letech 1874-1892, aby tři roky nato 26. srpna 1895 zemřel ve Stráži pod Ralskem (Wartenberg). S jeho zájmem o Šumavu bezpochyby souvisí už práce Forstliche Flora von Deutschland und Österreich, vydaná v Lipsku 1875, ve druhém vydání 1886. Roku 1876 se v rovněž lipském lesnickém časopise Forstliche Blätter (nová řada, roč. 5) objevila Willkommova stať Eine Ferienreise durch das böhmisch-bayerische Waldgebirge. Průvodce, z něhož čerpá naše "sociálně povahopisná" ukázka, staví ovšem nejspíš na zkušenosti a znalosti hlubší a detailnější, svým tušením přítomných a budoucích ohrožení také daleko přesvědčivější, než mohla poskytnout jedna prázdninová cesta po "Českobavorském lese" (tak Šumavu nazýval i Stifter). Doslova ohromuje třeba jakoby náhodný opis náhrobku Veithova na hřbitově v Dobré Vodě (Gutwasser) u Hartmanic, představující cennou stopu po významné šumavské osobnosti, narozené v blízké a dnes zaniklé Pustině (Einöde). Poněvadž nakonec jde vždycky jen o "zemi a lidi", "Land und Leute", jak se řekne německy.

- - - - -
* Mittelherwigsdorf (SA) / † Stráž pod Ralskem

Obrazové přílohy:
(ukázky)

O sítině trojklanné (Juncus trifidus), zvané též "kamzičí štětka", která bývala upomínkou turistů na horu Ostrý, jakož i o celém Železnorudsku psal pro šumavského průvodce Böhmerwaldbundu (1888)
Obálka (1878)
Některé vazby antikvárních výtisků knih, jichž byl autorem či spoluautorem

zobrazit všechny přílohy

TOPlist