logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EMIL WERUNSKY

Kulturně historický význam německých měst v Čechách

Vysoce vážené shromáždění!
Tím, čím je rozum lidskému jedinci, tím je historie celému lidskému pokolení. Díky rozumu není člověk omezen na pouhou přítomnost, ale poznává i nesrovnatelně větší rozlohu dějů minulých; nejvlastnějšího porozumění přítomnosti však lze dosáhnout pouze dostatečnou znalostí historie, s níž je současnost spojena tisíci vlákny a z níž vychází. Národ, který nezná svou vlastní minulost, nerozumí tudíž sám sobě ani své vlastní současnosti, poněvadž teprve prostřednictvím historie je si nějaký národ plně vědom sebe sám.
Toto porozumivé sebevědomí (v originále "diesel vernünftige Selbstbewußtsein" - pozn. překl.), jak je historie zprostředkovává, je pro každý národ předpokladem veškeré politické svobody a zralosti, a právě v tom spočívá účelnost všech snah, jež si klade za úkol pěstování historické vědy. Nejvyšším a nejvznešenějším předmětem historické reflexe je ovšem postupující kulturní práce lidstva či, jak se téměř souznačně říká, civilizace. Podstata a kvintesence veškeré kulturní práce, veškeré civilizace je ve dvou hlavních epochálních výdobytcích. Prvý z těchto dvou výdobytků sestává v založení stále větší a mnohostrannější vlády člověka nad přírodou, čehož následkem člověk, kdysi otrok přírody, stal se proniknutím jejích zákonů jejím pánem, schopným využívat přírodních sil, druhý pak výdobytek kultury sestává ve zlepšení společenského stavu lidstva, tj. v postupném přechodu od hrubého bezohledného násilí, jedině panujícího v primitivních státních útvarech, k humánnějším mravům a rozumnějším právním poměrům. Jakkoli velkolepý a obdivuhodný však je pokrok lidského kulturního díla, nenaplňuje se nijak stále a nepřetržitě, může být násilně rušen a na dlouhý čas dopředu zbrzděn. K nejdelšímu a ve svých následcích nejosudovějšímu přerušení kulturního pokroku lidstva došlo tenkráte v 5. století našeho letopočtu, když světově historická korupce Říma a neodvratný nápor Germánů dokonaly politickou a sociální zkázu imperátorské říše. Následovala dlouhá - dlouhá noc středověku, kde duchové leželi v okovech a každý podnět ke svobodnému bádání byl potlačen železnou vahou církevní autority a kde těla tisíců a tisíců byla jako nějaký majetek bezohledně vykořisťována mocí feudálního panstva. Naštěstí tomu tak nemělo zůstat po celý středověk.
Neúnavná vůle lidstva po pokroku dala o sobě brzy znovu vědět s maximální energií. Přinejmenším v jednom ohledu prorazil si vprostřed nejtemnějšího středověku jeden velký, požehnaný, civilizační pokrok cestu, jejíž důsledky pomohly připravit novou dobu. Tento pokrok ležel přirozeně v politicko-sociální oblasti, poněvadž tam se daly okovy zlomit stále ještě mnohem snadněji než v té duchovní, intelektuální oblasti; co do fyzické síly měly ovšem mladé svěží národy převahu, ale v intelektuálním ohledu byly nezralé a slabé jako děti. A v čem tedy spočíval onen vysoce významný kulturní pokrok?
V politické, sociální a hospodářské moci, kterou si osvobozené měšťanstvo nově rostoucích městských obcí vydobylo zvláště během 12. a ještě více během 13. století nejprve na jihu a na západě, později i na východě Evropy. Jak že došlo k tomu vydobytí moci, jak té moci bylo vůbec možno dosáhnout? Nikoli ovšem náhle a najednou, nýbrž postupně a téměř veskrze nekrvavou cestou se tak stalo. Tím jedním faktorem byl starogermánský smysl pro svobodu (v originále "der altgermanische Freiheitssinn" - pozn. překl.), který feudálním vývojem nebyl v žádném případě zardoušen, nýbrž jen ještě více podnícen. Ideální puzení po svobodě však, jakkoli je nezbytným, nemůže svého cíle dosíci bez reálného prostředku. Tohoto prostředku vydobyly si městské obce (v originále "die Bürgerschaften" - pozn. překl.) poctivou prací. Zatímco zejména duchovní a světští feudální páni dováděli v divokých ozbrojených svárech a bezúčelně promrhávali výnos svých pozemkových rent, pracovali větší měrou poddanští a nesvobodní měšťané počestně v potu tváře, dosáhli zejména pilným provozováním řemesel a obchodu blahobytu, ba bohatství, a poněvadž bohatství činí mocným a soběstačným, umožnilo jim stále víc a víc setřásat tísnivé zátěže nesvobody a zpřetrhat všechna volnému pohybu bránící poddanská pouta; stali se svobodnými lidmi a poté, co se zbavili poddanské závislosti na pozemkové vrchnosti a nabyli sociální volnosti, nedala ta politická na sebe dlouho čekat a byla konečnou odměnou statečného úsilí. Osvobození měšťané dosáhli zejména také ještě samosprávy všech svých městských záležitostí vlastními většinou jimi zvolenými orgány, zatímco předtím byli podrobeni zvůli vlastníků panství. Naplněni oprávněným sebevědomím podávají svobodné městské obce od 13. do 15. století velice mnoho skvělých příkladů skutečně antické občanské hrdosti a odvahy. Prostřednictvím samosprávy stala se města malými konstitučními státy s obecním sněmem všech svobodných měšťanů nebo jejich výborem, institucemi, které se dají srovnávat s našimi zákonodárnými sbory, parlamenty, a se sborem radních, který v malém městském státě zaujímal místo, jež v konstitučních státech přísluší vládě.
Tak se ve městech prosadil princip obce jako svobodného svazku rovných si jejích příslušníků (v originále "freie Verband gleicher Genossen" - pozn. překl.) namísto poddanského poměru vůči vrchnosti, právní řád namísto statkářsko-feudálních nařízení a svévole a nepatriotický partikularismus (v originále "vaterlandsloser Partikularismus" - pozn. překl.) někdejšího lidstva vytěsnila tu hned zprvu oddanost společenství malého městského státu. Tato tak vysoce významná proměna dává básníkovi nadšeně zvolat:

Heil'ge Ordnung, segenreiche
Himmelstochter, die das Gleiche
Frei und leicht und freudig bindet,
Die der Städte Bau begründet,
Die herein von den Gefilden
Rief den ungesell'gen Wilden
Eintrat in der Menschen Hütten
Sie gewöhnt zu sanften Sitten
Und das theuerste der Bande
Wob, den Trieb zum Vaterlande!
Svatý řáde požehnaný,
nebesy nám v úděl daný,
v němž se pravý soulad tají,
v tobě vznik svůj města mají,
ve kterých se usadili
divoši, co v poušti žili,
ty jsi vychoval lid prostý
k mírnosti a počestnosti
nejdražší cit mezi všemi
dals mu, lásku k rodné zemi!

Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1881, s. 61-63

Ze Schillerovy básně "Das Lied von der Glocke, zde v přetlumočení Valtera Feldsteina, vzal autor předchozího textu v německém originále pasáž, která vyznává úctu německému městu jako záruce uchování národního kmene, a to v tomto případě podle přednášejícího i v Čechách. Emil Werunsky, za svého života uznávaný za jednoho z opravdu významných rakouských historiků (napsal i rakouské říšské a právní dějiny /Österreichiche Reichs- und Rechtsgeschichte/, vyšlé 1894nn.), věnoval své základní historické dílo "Karl IV. und seine Zeit" (1880-1892 ve 3 svazcích) epoše rozkvětu zdejšího německého městského živlu (vyzdvihuje na několika místech své přednášky, pronesené v červnu roku 1881 na IX. putovním shromáždění "jednoty pro dějiny Němců v Čechách" /Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen/ v Mostě /Brüx/, právě Most jako příklad německého královského města, což má vzhledem k tomu, jaký osud byl jemu i celému Krušnohoří po druhé světové válce souzen, řekl bych platnost přímo symbolickou - pozn. překl.) a i tady (český překlad zahrnuje jen úvodní část téměř desetkrát rozsáhlejší promluvy) líčí vzestup a pád království za doby předhusitské a husitské, kdy za počeštění zaplatili i sami Češi daň v podobě obecné zkázy, z níž po Lipanech vytěžila zejména šlechta, po Bílé hoře o to víc pykající za protihabsburský rozbroj. Až Marie Terezie a Josef II. a následné rakouské zákonodárství dalo naději na klidný rozvoj. Oprávněné obavy o mocenské postavení německého městského živlu ovšem neustaly a osud mocnářství je naplnil. Emil Werunsky se svým skonem dne 25. února 1942 sice nedočkal vyhnání Němců z Čech, vývoj zejména tehdejším vstupem USA do války a rok nato Stalingradem nabírá však rychlých obrátek. Jak vzdálený byl náhle svět malého města, kterýmžto titulem se rodné Stříbro dlouho honosilo (ještě v roce 1910 mělo jen čtyři a půl tisíce obyvatel, počátkem 21. století má jich téměř osm tisíc), kde se 6. dubna roku 1850 narodil (téměř stejně starého Masaryka mu tedy bylo dáno ještě o pět let přežít) v rodině chotěšovského rodáka a "zkoušeného" státního soudního úředníka někdejšího stříbrného magistrátu Josefa Werunskyho a jeho ženy Marie, roz. Delseauxové! Rodiče se brali 28. září 1840 a oddával je týž děkan Anton Pelargus, který o deset let později křtil v témže stříbrném kostele Všech Svatých jejich syna jménem Emil Johann Baptist Cölestin Werunsky. Novorozencův děd z otcovy strany, tehdy už zesnulý Anton Werunsky, byl někdejším správcem sirotčí pokladny (Waisenverwalter) panství c.k. náboženského fondu v Chotěšově (Chotieschau), obroční (Kastner, lat. "granarius", tj. obroční písař, mající na starosti zásoby obilí a vedoucí obilní i mlýnskou agendu) tohoto panství byl pak otcem jeho ženy a novorozencovy báby Wallburgy, roz. Suttnerové. Matčin otec Peter Delseaux byl kapitánem (hejtmanem) c.k. "českého" pěchotního pluku "svobodného pána ze Šterneku" č. 35 (Böhmisches Linien-Infanterie-Regiment "Freiherr von Sterneck" Nr. 35) v Plzni, matka a tedy babička dítěte z této strany) Anna byla roz. Peterželková. Emil Werunsky studoval nejprve na novoměstském a pak i malostranském gymnáziu v Praze, kam se otec, povolaný ze Stříbra nejprve jako zemský soudní rada do Mostu, několik let poté přestěhoval i se svými 4 dětmi, tj. dcerami Josefinou (*1845) a Marií (*1852) a syny Albertem (*1844 v Mostě, ten se stal později právníkem a poslancem zemského sněmu, kolem roku 1905 i náměstkem nejvyššího zemského maršálka) a Emilem, který poté, co na pražské univerzitě absolvoval obory historie, germánské filologie a filosofie a nabyl v roce 1874 doktorského titulu, pokračoval ve studiích na univerzitách v Göttingen a v Mnichově, roku 1877 se v Praze habilitoval jako soukromý docent a stal se v roce 1882 mimořádným a deset let nato řádným profesorem všeobecných dějin a pomocných věd historických na pražské německé univerzitě. Od roku 1921 žil v Praze na penzi a v matce měst také skonal. Praze, matce měst, bylo po druhé světové válce také rozhodovat o tom, co bude s Němci v Čechách. Přes "lásku k rodné zemi" jim nebylo souzeno zůstat.

- - - - -
* Stříbro / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

O něm v Lexikonu sudetoněmeckých spisovatelů a jejich prací za roky 1900-1929, který vydal v Liberci  Friedrich Jaksch (Werunsky je tu psán buď s chybnou koncovnkou příjmení, anebo se tak snad později psal) a a v Ottově slovníku naučnémO něm v Lexikonu sudetoněmeckých spisovatelů a jejich prací za roky 1900-1929, který vydal v Liberci  Friedrich Jaksch (Werunsky je tu psán buď s chybnou koncovnkou příjmení, anebo se tak snad později psal) a a v Ottově slovníku naučném
Pražská policejní přihláška jeho otce s rodinou - matka Maria, roz. d'Elseaux, zemřela podle ní v říjnu roku 1896
Náměstí v rodném Stříbře...
... a kostel Všech svatých, kde byl pokřtěn

zobrazit všechny přílohy

TOPlist