logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WERANI

Jak vznikly a zanikly Ludvické Hory

Někdy před rokem 1788 byl poblíž obce Bělá (Zirnetschlag) vymýcen kus lesa na svazích Jeleního vrchu (Doppler) a místo osídleno nájemci, kteří je právě vyklučili. Dostalo pak podle vlastníka půdy hraběte Ludwiga Ernsta von Buquoye jméno Ludwigsberg (česky Ludvické Hory).
Ludvické Hory mají svůj vlastní původ v buquoyské voroplavbě. Když chtěl hrabě Buquoy využít Pohořský potok (Buchersbach) k plavení dřeva, šlo o vodu (v originále "ging es um das Wasser" - pozn. překl.). Potok jí měl málo a bylo proto nezbytné vedle už existujícího Pohořského rybníka (Bucherser Teich) založit ještě rybníky další. V Jiřicích (Georgendorf) pod Pohořím na Šumavě (Buchers) byly zbudovány hned dvě takové vodní zdrže s přehradní hrází.
K pracem na nich byli povoláni tak řečení "Teichgräber" (tj. rybníkáři) z Bavorska a Frank v Německu a také z jižních Tyrol (dnes v Itálii - pozn. překl.). Ti lidé potřebovali ovšem také nějaké ubytování a syn hraběte Buquoye dostal za úkol je zajistit. Přiřkl jim parcely v Ludvických Horách a tak se tam i usadili.
Podle starého ústního podání a vyprávění pamětníků byli první osídlenci Ludvických Hor veselí lidé, ochotní navzájem si pomáhat. Rádi si prý také zastara zpívávali.
Přidělování pozemků se dělo co do jejich výměry bez nějakých rozdílů. Ty byly ovšem často v úrodnosti půdy samé, méně vydatné zejména ve vyšších terénních polohách.
Zaměstnání našli pak osídlenci na vazišti vorů, místě německy zvaném "Wehr" a zřízeném právě v Jiřicích. Kmeny tu byly spojovány houžvemi s obratností, kterou bylo opravdu radost pozorovat. Okolní školy pořádaly sem rády výlety se staršími žáky zejména v době, kdy se hotové vory spouštěly na vodu, takže se dala sledovat i jejich plavba dál po Pohořském potoce.
Voraři vedli svá plavidla dál k ústí potoka do Malše (Maltsch) a po ní až do Budějovic (Budweis), mnohdy odtud po Vltavě (Moldau) i do Prahy a dokonce od soutoku Vltavy s Labem (Elbe) po něm do Hamburku. Po Pohořském potoce se plavilo i palivové a brusné dříví, ovšemže volně v polenech.
Zejména za jarního tání a za velkých dešťů se hrázemi zadržely velké spousty vody. Ke každoročnímu zahájení voroplavby se vypouštěla dolní a pak i horní nádrž. To pak postačilo k plavení zcela dostačilo.
V roce 1910 měly Ludvické Hory ve 22 svých staveních 113 německy mluvících obyvatel. V době jejich vyhnání 1945-1946 tu bylo už domů 26. Ves byla rozdělena podle příslušnosti 22 popisných čísel k obci Bělá a 4 pak k obci Radčice (Radinetschlag), která se ovšem nachází už na druhé straně zmíněného Pohořského potoka.
Ludvické Hory ležely v nadmořské výšce kolem 785 metrů, nad nimi se zvedal Jelení vrch, vysoký 953 metrů.
Osada patřila k farnosti Malonty (Meinetschlag) a k soudnímu okresu Kaplice (Kaplitz). Vzdálenost do okresního města obnášela 13, 3 km po silnici z Pohoří, zvané Bucherserstraße. Nově zbudovaná cesta dělila Ludvické Hory na horní a dolní jejich část, tak řečený "Ober-Ludwigsberg" a "Unter-Ludwigsberg".
K obci Bělá připadla osada po reformě obecní správy v roce 1850. Po dokončení školy v Bělé do ní začaly docházet i děti z Ludvických Hor, které předtím musely putovat za vyučováním až daleko do Malont.
Obklopena ze tří stran lesem stávala při Ludvických Horách i malá selská usedlost s přilehlým hostincem, řečená "Wirtschneider", v nádherné podhorské poloze. Lahodný čerstvý vzduch a volný výhled do domovského kraje dokázali už tehdy ocenit četní hosté a návštěvníci té končiny.
Zdejší hostinec rovněž nebýval snad jen místem setkání domácích lidí, nýbrž i chasy z okolních obcí a výletníků odjinud. Doráželi sem pěšky i na kole posedět v družném kruhu při sklenici piva či "Kracherl" (tak se tu říkalo sodovce - pozn. překl.) pod širým nebem.
Chleba s máslem (Butterbrot), topinky (Topfen), kozí sýr ("Kasziegerl") a uzené maso (Geselchtes), všechno z domácích zdrojů, si tu mohl dát každý z hostí na posilněnou. Zastavili se tu i ti poutníci, vracející se z Pohoří na Šumavě a jeho okolí, než pokračovali dál cestou k myslivně v Bělé.
Mladý "Wirtschneider" nejenže obsluhoval hosty, ale byl znám i jako výtečný fotograf amatér (v originále "Hobbyfotograf" - pozn. překl.). Mnozí z výletníků využili příležitosti a zapózovali si jednotlivě či ve skupinách před kameru ke snímku na památku. Dnes patří tyto fotografie k líbezným upomínkám na čas nezatížený válkou, brutalitou "vítězů" a etnickou čistkou z jejich strany.
Úzká byla cesta, která sem kdysi vedla z Malont hustým temným lesem a hrbolatě odtud dolů k Bělé. Každý ji však směl volně užívat. Dnes je to asfaltová lesní cesta, která při vrchu zvaném kdysi německy Jagaberg ústí na silničku do Bělé a opatřena dopravní tabulí zákaz vjezdu je vyhrazena jen místní přepravě dřeva.
Já jsem se tam v Ludvických Horách narodil. Moji rodiče Peter a Anna Weraniovi vlastnili hospodářství střední velikosti. To, co v práci dokázali, je v dnešní době už něčím sotva představitelným. Narodilo se jim celkem třináct dětí, ze kterých se dospělosti dožilo osm chlapců a dvě děvčata. Všichni se vyučili nějaké profesi. Je těžko k uvěření, co sám otec stačil jen všechno vylepšit ve své zemědělské usedlosti vlastníma rukama.
Z chalupy čp. 14, řečené "Penhorden" zakoupil už můj dědeček z otcovy strany pozemky doleji pod osadou a roku 1910 pak tatínek převzal celou usedlost čp. 25 (Nazein). Odtud byla brzy sváděna voda dřevěnými rourami vlastní výroby k čp. 17(Wirtgallein). V roce 1926 koupil otec ještě polovinu chalupy čp. 24. Dohromady mělo naše hospodářství 18 hektarů. To, že náš tatínek vyhnání neunesl, je jasné. Přežil je také o pouhých pár měsíců a zemřel na útrapy s ním spojené, nervové a tělesné vyčerpání organismu, oslabeného i podchlazením během transportu do Německa dne 25. ledna 1947.
Podle mého výkazu předků (Ahnenpass) se usadil můj předek Simon Werani nejprve v Bělé, a to na čp. 32.
Jeho syn Adalbert si vzal za ženu selskou dceru Theresii Gottlirschovou z Bukovska (Buggaus). Z tohoto manželství vzešlo 5 dětí. Jedna dcera se 26. února 1791 narodila už v Ludvických Horách čp. 11. Syn Anton se narodil rovněž tam 29. května 1792, syn Gallus (česká podoba tohoto křestního jména zní Havel - pozn. překl.), pozdější "Wirt Gallei" z čp. 17 (to podle něho se tam "po chalupě" říkalo "Wirtgallein" - pozn. překl.), pak 11. října 1795.
Můj dědeček z matčiny Johann Schinko z Uhliště (Kohlstätten), stejně jako můj pradědeček byli zaměstnáni na už zmíněné stavbě hráze v Jiřicích, zvané spolu s přilehlým vazištěm vorů místními lidmi "Wehr".
Já byl od 2. ledna 1934 do 31. prosince 1936 v učení u krejčího Františka Blažka, Čecha (v originále "beim Tschechen Franz Blazek" - pozn. překl.) usazeného v Německém Benešově (v originále "Deutsch Beneschau", dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) a i poté jsem u něho pracoval až do července 1937. Pak jsem odešel za prací do Trmic (Türmitz) u Ústí nad Labem (Aussig), než jsem se poté, co umřela naše drahá maminka, vrátil do Kaplice. Dne 11. června 1941 jsem složil mistrovskou zkoušku krejčovskou.
Ani ne rok nato 16. května 1942 padl můj bratr Peter v Charkově (dnešní Ukrajina - pozn. překl.). Byl tam také pohřben, jak jsme se později dozvěděli od jeho kamaráda z Leopoldova (Leopoldsdorf). Za války padl z Ludvických Hor ještě Franz Hauser, hospodařící tam na čp. 5.
Po obsazení ruskými vojsky jsem byl zaměstnán jako krejčí na jejich zdejším velitelství. Tam jsem poznal i svou ženu. Pochází z Prommerovy hospody v Hradišti (Radischen).
Během pobytu Rusů nedocházelo kromě plenění civilního majetku k nijakým významnějším událostem. U nás ukradli zánovní hospodářský vůz, ale na mou přímluvu na velitelství nám dali náhradou jeden starší.
Po vysídlení z Čech jsem se dostal do Donauwörthu v Bavorsku a provozoval jsem tu od 1. prosince 1948 samostatnou krejčovskou živnost. Máme sedm dětí. Jeden syn v roce 1947 krátce po našem příchodu sem zemřel. Krejčím se stal i můj další syn Seppi, kterého jsme ztratili roku 1974 po tragické automobilové nehodě. Nyní vede mé krejčovství syn Christoph.


Heimatbuch der Pfarre Meinetschlag - Ein Gedenkbuch (2002), s. 82-86

Když 28. listopadu 2006 autor sedmaosmdesátiletý autor tohoto textu v bavorském Donauwörthu zemřel, odešel s ním i jeden ze stále ubývajících svědků zaniklého života v dnes lesem pohlcené končině Čech, jakou byly právě jeho někdejší rodné Ludvické Hory nad Bělou na svahu Jeleního vrchu. Spatřil v té osadě, z níž nezůstala dnes téměř jediná stopa lidského díla, světlo světa 3. dubna roku 1919 jako nejmladší ze 13 dětí početné selské rodiny. Když dovršil sotva dva a půl roku svého dětského věku, utrpěl následkem těžkého nachlazení funkční poruchu dolních končetin, která se projevila vadou nevyléčitelnou. Proto nejspíš se vyučil právě krejčovskému řemeslu, proto ušel vojenské službě a mohl prostřed válečného běsnění ve svých 21 letech v Linci (Linz) složit mistrovské zkoušky. Po válce se z lásky k Marii Prommerové, postižené v Hradišti i se svými blízkými nuceným vysídlením, dobrovolně připojil 21. února 1946 k jednomu z transportů neblahého odsunu, do něhož sám přikázán nebyl a v Německu už ji učinil svou manželkou. Vzali se tam v květnu 1946 v hesenském vysídleneckém táboře, v Donauwörthu pak, kde posléze zakotvili, podařilo se jim vybudovat prosperující závod, kde jako vyučená dámská krejčová našla činné uplatnění i Marie Weraniová. Její muž Josef působil mnoho let také pedagogicky v rámci výuky krejčovského dorostu na zdejším odborném učilišti. Z prvorozených dvojčat přežilo manželům jen jedno z nich. Následovali další 3 synové a 2 dcery. Dva ze synů se vyučili rovněž krejčovině, po tragické smrti staršího z obou vede závod po otci ten mladší. Sílu čelit ranám osudu čerpal Josef Werani především ze své pevné víry v Boha, ale i z lásky k zahradničení a k hudbě. Hudební talent po něm zdědily i jeho děti, z nichž celkem pět účinkovalo v kapele města. Vedle sedmi dětí se nakonec dožil i požehnání dvanácti vnuků a dvou pravnuků, aby i jimi vydal svědectví prostého a nepokořitelného lidství.

- - - - -
* Ludvické Hory, Bělá, Malonty / Benešov nad Černou / † † † Donauwörth (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jiřická nádrž (Pohořský rybník) na snímku z třicátých let 20. století...
... a dnes
Pohořský potok - na dně byly v některých místech umístěny dubové trámy pro zlepšení splavnosti (snímky z roku 2018)Pohořský potok - na dně byly v některých místech umístěny dubové trámy pro zlepšení splavnosti (snímky z roku 2018)
Ludvické Hory dnesLudvické Hory dnes

zobrazit všechny přílohy

TOPlist