logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ WENDLBERGER

Nejen o sobě

Narodil jsem se 10. dubna roku 1926 v romantické vísce Červená (v originále "in dem romantischem Dörfchen Rothsaifen" - pozn. překl.) jako druhý syn na statku zvaném Bummerhof v prapůvodně německé rýžovnické osadě, kde se zřejmě, jak už místní jméno napovídá, rýžovalo "červené" zlato na potocích, které jsem musel překračovat kolem mnoha zaniklých zlatokopeckých štol cestou do školy, tj. reálného gymnázia v Kašperských Horách (v originále "nach Bergreichenstein" - pozn. překl.), městečka, jehož německé místní jméno (zkracované obvykle místními na "Berg" - pozn. překl.) dovozuje polohu na bohaté, tj. zlaté hornině (v originále "auf reichem, das heißt Goldgestein" - pozn. překl.). V Kašperských Horách, zlatonosném svobodném horním městě dnes už zlata prostém, někdejším svobodném českém říšském městě Svaté říše římské národa německého, zbudoval zvolený německý císař Karel IV. Lucemburský, kterého by Češi rádi překřtili na svého, hrad Kašperk (v originále "eine Burg, die Karlsburg" - pozn. překl.) k ochraně zlatých dolů a opatřil darováním pozemků svobodné sedláky, kteří sem připutovali převážně ze sousedních Bavor a stali se později obránci hranic, tak řečenými Králováky (v originále "die sogenannten Künischen /königlich-böhmische/ Freibauern" - pozn. překl.), vybavenými daňovými výsadami a disponujícími ve větších vsích dokonce vlastními svobodnými rychtami, které zajišťovaly spravedlnost a pořádek, jak o tom dodnes notují svou "písničku" (v originále "heute noch ein ,Liedchen' singen" - pozn. překl.) mnohé šibeniční vršky. Není divu, že se tu široce usadili nejen pro své osvobození od daní později tak proslulí zdejší skláři (v originále "böhmische Glasmacher" - pozn. překl.), nacházeli tu přece vedle křemenného odpadu ze zlatonosných žil hojně křemičitan draselný = potaš (v originále "reichlich Kaliumbicarbonat = Pottasche" - pozn. překl.) ve vymýcených obrovských lesích a obšťastnili také brzy velký širý svět svými kvalitativně vysokohodnotnými produkty. Neptejte se mě, odkud byli ti jako opice loupeživí a jako hejna kobylek žraví, podvodní specialisté na zlato a sklo, kteří, hledajíce mezery v daních, se tu sešli jako podivní hosté - z prastaré Evropy, monarchicky přebudované
pseudodemokracie Svaté říše římské národa německého. Dorostlí na sklářské průmyslníky cítili se tu jako červi ve špeku od daní osvobozeného regionu a stali se díky vysokému stupni svého vzdělání - budiž tu odkázáno opět na Karla IV., zakladatele první německé univerzity v Praze - anděli strážnými našich svobodných sedláků, kteří všichni dohromady nemuseli císaři platit nijaké poplatky. Teprve císaři Františku Josefovi se tomu podařilo v roce 1856 - po staleté štvanici vůči pražské a zejména vídeňské finanční pokladně - učinit konec a privilegia tak řečených Králováků zrušit.
Zneužívané a přepjaté svobody náleželo Jeho Veličenstvem zrušit, císař byl však znám svým smyslem pro spravedlnost vůči všem národům a poddaným svého státu, už takřka nepřehldeného co do počtu národů. To, že se nám šumavským Němcům tak otevřela svoboda zcela jiná, totiž přístup k velkému širému světu tím, že školská a vzdělávací politika Marie Terezie byla za jeho vlády ještě zdokonalena a nám v Kašperských Horách (v originále "Uns in Berg", tj. doslova "nám v Horách", česky bychom ovšem řekli "v Kašperkách" - pozn. překl.) bylo darováno velkolepé centrum vzdělání, je dávno zapomenuto. Nezapomenutelnými však zůstávají výkony těch početných kapacit, které vyšly z kašpersko-horských škol a zejména svobodný duch, jenž tu byl vdechnut prakticky všem německým žákům a jenž jim dal překonat zlé následky obou světových válek a náležitým podílem přispět k nalezení a vybudování nových domovů. Nikdo menší než náš supermuzikus, dirigent a skladatel Emmerich Smola (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se jednou u příležitosti nějakého setkání bývalých žáků zeptal, kde bychom zůstali a co by se z nás stalo bez naší školy "in Berg"? Myslím, že bychom byli nanejvýš otrockými vězni revanšistických českých národovců, kteří dnes bohužel stále ještě přes proevropské tendence nestrávili komplexy viny a méněcennosti vůči nám vyhnaným Němcům.


Hoam!, 2007, č. 1, s. 28-29

Nejprve prý studoval tři semestry lesnické vědy zřejmě v představě, že by snad mohl dát těžce vyrabovanou Šumavu znovu do pořádku, jak uvádí nepodepsaný životopis v krajanském časopise, jehož autorem je dlouholetý přítel váženého chirurga Franze Wendlbergera, rodáka ze šumavského statku v Červené čp. 6, jehož torzo dodnes ve vsi stojí. Po odmítnutí, kterého se elévovi bavorské státní lesnické služby přes jeho velmi dobré výsledky jak u nouzové maturity ještě v Kašperských Horách, tak z maturity na podpůrném kurzu (Förderungskurs) při mnichovské Maxmiliansuniversität, přesedlal na drahé a dlouhé studium mediciny, které si jako dálkový student financoval zčásti z odměny za práci na stavbách, zčásti ze stipendia a písařské odměny zvané "Hörgeld". Státní zkoušku složil v květnu 1952. Nato absolvoval odbornou výuku vnitřní mediciny se zaměřením na srdce a oběh krevní s promocí hned následujícího roku. Další vzdělání podle direktiv svého mentora a syna své pratety Dr. Josefa Weishäupla, plicního chirurga, zaměřil pak na chirurgii a anesteziologii na chirurgické univerzitní klinice v Mnichově. Tady je asi třeba poznamenat, že mentorův otec, lidový léčitel či felčař Karl Weishäupl byl synem Julie Wendlbergerové alias "Bummer Juli", nejstarší dcery Franzova pradědečka Josefa Wendlbergera (†1903) z Červené čp. 6, sedláka a prvého podnikatele velké rodiny. Ten totiž roku 1862 prodal modravskému výrobci ozvučného dřeva Franzi Bienertovi (zastoupenému i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) za 525 zlatých část louky zvané Seewiese při říčce Losenici (Losnitz) pro zřízení pily a šindelny s přilehlými ubytovacími možnostmi s vyloučením mlýna a jiného podobného díla, čímž vznikla Karolinina pila (Karolinensäge) se zvláštními právy, vyhrazenými pro všechny budoucí časy majiteli "Bummerhofu" v Červené čp. 6. Od města Kašperské Hory pak pilu 10. ledna 1936 koupil nazpět Alois Wendlberger "mladší", Josefův vnuk a syn Aloise Wendlbergera "staršího". Na zbylé části zmíněné louky zřídil už praděd Josef továrnu na zápalky a soustružnu dřeva. Nenatřená zápalková dřívka byla v sudech povozy dopravována na horažďovické nádraží a odtud do celého Rakouska-Uherska, každý týden prý jeden vlakový vagon. Po pradědově skonu byla louka s ruinou pily vydražena. Když pak bylo při Losenici postaveno 5 stavení, bylo jim úředně uděleno jméno Karolinina pila. Prostřednictvím jednoho ze svých učitelů chirurgie Maxe Saegessera ze švýcarského Bernu mohl Franz Wendlberger působit nějaký čas na Massachusets General Hospital v severoamerickém Bostonu, školní nemocnici Harvard University. Po návratu z USA pracoval v letech 1958-1959 opět v Mnichově, než od roku 1959 přesídlil profesně do Sárska, kde se v Dillingen stal později šéfem chirurgického oddělení nemocnice Caritas. Roku 1960 se oženil a v témže roce se mu narodil syn. V 68 letech věku odešel po úspěšné lékařské kariéře na penzi, v níž se mohl oddat své lovecké vášni. Takřka po půl století měl svůj vlastní myslivecký revír Blieskastel-Alschbach se srnčí zvěří a divokými prasaty. Za lovy se vydával i do Alp na kamzíky, do Polska na jeleny a korunou jeho výprav se stala roku 1985 rodná Šumava a boubínské lesy. Komunistický stát potřeboval nutně západní devizy v kraji, kde jinak množství lidského díla vydal zkáze. Během večeře na lovecké chatě uslyšel Wendlberger od tlumočnice větu: "Man hat Euch vertrieben wie Bettler, nun kommt ihr zurück wie die Könige." (tj. "Byli jste vyhnáni jako žebráci, vracíte se sem jako králové.") Zavítal i do rodných míst, do rodičovského revíru od brusírny (pak mlýna) Riesenschleif k Pěnivému potoku s hájenkou Bílý potok (v originále "Jagdrevier von der Riesenschleif gegen Weißenbach zu") a krásným údolím Losenice. Revír tří společníků měl rozlohu asi 1500 hektarů. Kus dál se dalo dojít k Obřímu hradu (Reckerberg) se zbytky prastarého keltského oppida. Šumavou to prostě začíná i končí. Až z parte jsem se však dověděl, že až daleko v sárském městě Dillingen/Saar renomovaný "šumavský" lékař Franz Wendlberger dne 4. dubna roku 2016 skonal a na tamním hřbitově Sankt Johann byl deset dnů nato i pochován.

- - - - -
* Červená / Kašperské Hory / † † † Dillingen/Saar (SAR)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o svatbě jeho rodičů v kašperskohorské matrice
Parte
Červená s okolím na plánku z rodácké knihy
Odstavec v rodácké knize, věnovaný dřevařskému průmyslu v Červené, napsal stejně jako celý příspěvek o rodné obci jeho otec Alois
Obecná škola v Červené na snímku z roku 1975

zobrazit všechny přílohy

TOPlist