logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADOLF WEISHÄUPL

Kvildská škola

"D'Händ' hant z'n Orwat'n und nöt z'n Schmier'n am Papier... " (tj. "Ruce jsou k práci a ne, aby čmáraly po papíře"), tak podle šumavského spisovatele Karla Klostermanna (rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zněla zásada jeho dědečka Josefa Klostermanna (1761-1825), který pocházel z Horské Kvildy (Innergefild) a zbudoval si novou existenci v Schlösselwaldu (dnes Hrádky - pozn. překl.) u Rehberka (německy Rehberg, dnes Srní - pozn. překl.). Dětí bylo v těch dobách potřebí k práci. "Kdo měl tenkrát hodně dětí, které mu pomáhaly v práci, na tom spočívalo Boží požehnání."
Naučit se číst a psát bylo dlouhou dobu privilegiem duchovních či měšťanů, na venkově byly podobné "kumšty" (v originále "derlei ,Künste'" - pozn. překl.) až hluboko do 18. století i déle věcí neznámou. Věk osvícenství měl pohled na vzdělání proměnit: znalost čtení a psaní měla být nyní dopřána každému.
Císařovna Marie Terezie a zejména pak její syn Josef II. byli osvícenskými myšlenkami ovlivněni právě ohledně podpory všeobecného vzdělání širokých lidových vrstev. Tak rakouský Všeobecný školní řád (Allgemeine Schulordnung für Österreich), který vstoupil v platnost už roku 1774, požadoval (formulace "Daher Wir denn gerne sähen" /tj. "Rádi bychom viděli"/ z úst absolutistické panovnice se v podstatě rovnala zákonu - pozn. překl.) zřízení triviální školy (jednotřídní či dvojtřídní venkovské školy) při každé faře a odlehlém filiálním kostele (v originále "die Errichtung von Trivialschulen /ein. und zweiklassige Landschulen) bei jeder Pfarre und abgelegenen Filialkirche. Dále v něm bylo stanoveno, že školu mají navštěvovat 6-8leté děti během teplejšího období roku (Sommerschule) a 9-13leté od počátku prosince do konce března (Winterschule), neboť ve zbývajícím čase se nelze zříci jejich výpomoci v zemědělství...
V Kvildě (Außergefild) byl prvý kostel zbudován v roce 1765. Zde působící kaplan Joseph Thomas Wanieck (tak je psán příjmením v kvildské úmrtní matrice při svém úmrtí 30. července 1786 v 54 letech na vodnatelnost, ačkoli ještě na předcházející straně a mnoha předešlých dalších se sám píše příjmením "Weineck" /!/ - pozn. překl.) zanechal ve farní kronice následující záznam z roku 1768: "Errichtet wurde unter meiner Mitwirkung an diesem Ort eine Schule zur Unterweisung und Erziehung der Kinder, denn zuvor unterrichtete der Lehrer in den Häusern und Hütten der Bewohner des Ortes Außergefild." (tj. Za mého spolupůsobení byla zřízena v tomto místě škola k vyučování a výchově dětí, neboť předtím chodil učitel po domech a chýších obyvatel osady Kvilda." - pozn. překl.).
Ten záznam odstraňuje veškeré pochybnosti o tom, že nejstarší školní budova, zpodobená alespoň na jakémsi modelu spolu s farou a dřevěným kostelem zbudovaným, jak už zmíněno, v roce 1765, vznikla a vyučovalo se v ní hned tři roky nato, tedy už roku 1768. Asi jen těžko se dovíme, s jakými úspěchy se tehdejší vyučování setkávalo.
Prvním učitelem v nové kvildské škole byl Norbert Weis (1726-1793) a jak vysvítá ze starých matrik, nesla budova, v níž měl ovšem učitel i byt, v jehož jedné místnosti se pravděpodobně konalo vyučování, čp. 17 stejně jako škola pozdější, zřízená tu v roce 1889. Učitel Weis zemřel na Kvildě 30. března roku 1793 v 67 letech ("vom Schlag getroffen", tj. "stižen mrtvicí" - pozn. překl.).
Nový učitel Franz Schmid (*1769) se hned ujal funkce po něm. Stal se zakladatelem celé učitelské "dynastie", která měla svá školní působiště na Kvildě, v sousední Bučině (Buchwald) i jinde na Šumavě. Franz Schmid se v roce 1796 oženil s Marií Clarou Dontovou (*1770) z Dolního Jiřetína (německy Niedergeorgenthal, obec na Mostecku zlikvidována v letech 1980-1983 kvůli stanovení pásma hygienické ochrany chemických závodů v Záluží u Mostu a postupu povrchové těžby hnědého uhlí - pozn. překl.), postavením domácí hospodyní kvildského kaplana Josepha Donta. Franz Schmid skonal na Kvildě v roce 1840 a jeho učitelským nástupcem se stal vlastní syn Franz Josef Schmid (1808-1880), vyučoval tu však i jeho bratr Valentin Schmid (1806-1874). Možná silně narůstal počet žáků, takže tu působili už dva učitelé ve dvou třídách. Kde probíhala výuka ve druhé třídě, není známo. Domek čp. 17 sloužil především jako bydliště učitele a jeho rodiny.
Franz Josef Schmid byl prvním řídícím učitelem a působil na kvildské škole dohromady 40 let. Jako další učitelé (v originále "als weitere /Zweit-/Lehrer" - pozn. překl.) fungovali po Valentinu Schmidovi ještě August Schäfer (v letech 1875-1878) a Franz Buchhöcker (v letech 1878-1880). Engelbert Schmid (žil v letech 1852-1934, otec Stephana Schmida /1883-1967/, samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), syn Franze Josefa Schmida (v záznamu křestní matriky ze 7. listopadu 1852 o synově narození je otec psán jako Joseph Schmid, ačkoli byl podle záznamu o svém vlastním narození 15. března 1808 opravdu pokřtěn jménem Franciscus Josephus Schmid - pozn. překl.), byl opravdu vysoce oblíbeným učitele na Bučině a jeho syn Peter Schmid (1881-1959) byl od roku 1939 pedagogicky činný opět tady v Kvildě.
To, zda bylo učitelské činnosti na venkově dopřáno většího úspěchu, zůstává sporným. Oni sami neměli přece takřka nijaké zvláštní vzdělání. Šumavští spisovatelé jako už zmíněný Karl (Karel) Klostermann či Johann Peter (rovněž samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.)v každém případě shodně referují o tom, že ještě ve druhé půli 19. století nebyli ani obecní představení "mocni" čtení a psaní. Johann Peter, který vyrostl na odlehlé Bučině a byl sám také učitelem, formuluje (v originále ovšem německy - pozn. překl.) situaci na venkově velice drsně: "Otevřeně řečeno, je mezi vesnickými starosty (v originále "/zwischen/ der Dorfältesten" - pozn. překl.) jen málo těch, kdo by (zejména ohledně schopnosti číst a psát) odpovídali nárokům doby a svých spoluobčanů; za dnů mládí nebylo jim totiž ve zplesnivělé školní jizbě dopřáno toho štěstí užít si požehnaných plodů nové školy; v mnoha lesních vsích vůbec nijaká škola neexistovala a tak musily děti často putovat na hodiny daleko do školy ve farní osadě, k níž jejich ves náležela, což odůvodňovalo zejména v zimě nemožnost pravidelné školní docházky. Navíc však se v těchto páchnoucích, ubohých, středověkému vězení podobných vesnických školách neučilo věcem v životě potřebným právě mnoho... " (viz Peterova kniha "Charakter- und Sittenbilder aus dem deutschen Böhmerwalde" /Štýrský Hradec 1886/, s. 27).
Říšský zákon o obecných školách (Reichsvolksschulgesetz) z roku 1869 měl stavu, uznanému za neudržitelný, zjednat konečně nápravu; školství v rakouském mocnářství to přímo příkladně modernizovalo. S osmiletou všeobecnou školní povinností byla zavedena i měšťanská škola a očekávanému rozvoji už nestálo nic v cestě. Došlo k prodloužení učitelského vzdělání a platové záležitosti učitelů převzal na sebe stát. I školní dohled přešel z církve na stát, který za tím účelem zřídil vlastní zemské a okresní školské úřady. Občanstvo bylo přibráno k odpovědnosti za místní školství ustavováním místních školních rad. Školní docházka byla lépe sledována a s nárůstem obyvatel šplhaly nahoru i počty žáků.
V roce 1887 byla stará školní budova vedle kostela stržena a nahrazena novostavbou, která nabízela více prostoru pro další školní třídy. Zničil ji sice hned dva roky nato velký požár obce, ale brzy byla nejen postavena znovu, nýbrž i zvýšena o jedno patro, takže se mohlo vyučovat ve čtyřech třídách po dvou odděleních.
Aby se dětem ze tři a půl kilometru vzdáleného Františkova (Franzensthal) uspořila zimní cesta do školy, byla tu v roce 1926 zřízena expozitura kvildské školy, kde se v následujících letech učilo vždy od listopadu do dubna.
Po smrti Franze Josefa Schmida v roce 1880 řídil školu do roku 1886 Albert Andres a po něm až do roku 1918 Franz Buchhöcker, za jehož vedení se v pamětní knize obce objevuje už opravdu značný počet učitelských sil včetně učitelek ručních prací. Následujícími a také posledními řediteli kvildské německé školy byli v letech 1919-1936 Johann Paule (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a po něm v letech 1937-1945 Rudolf Rausch. Rok 1945 znamenal pro německou školu konec, česká škola v obci fungovala pak do roku 1994. Někdejší školní budova slouží dnes jako obecní úřad, děti nynějších obyvatel jezdí do školy jinam.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2013, č. 6, s. 22-24

Mlýny a pily na náhorní rovině střední Šumavy

V dřívějších dobách byly mlýny pro zásobování obyvatelstva moukou, základní složkou pro domácí výrobu hlavní zdejší potraviny, kterou byl samozřejmě chléb, institucí toho nejvyššího významu. O bramborách, které na Šumavě zaujímaly ve stravě postavení chlebu téměř rovné, byly do Čech uvedeny teprve po hladových letech 1771 a 1772. To nezbytnost zajištění přísunu mouky a dostatku chleba způsobila, že i při osidlování vysokých poloh centrální Šumavy vznikaly všude při vodních tocích početné mlýny.
Když se pokoušíme v dosud vyšlých krajanských pamětních knihách najít nějaké informace o mlynářské živnosti, výsledky jsou většinou velmi skrovné. Příčina je především v tom, že existující mlynářské provozy vyhasínaly už koncem 19. století a jejich místo zaujaly pily. Mlýny brzy upadaly téměř v zapomenutí a svědčila o nich snad už jen některá místní označení jako třeba "Alte Mühle" či jiná. Chtěl bych se nyní pokusit na příkladu šumavských "Gefilde" (česky se užívá výrazu "Pláně" nebo také "Kvildy" - pozn. překl.).
Ke "Gefilde" tu počítám Horskou Kvildu (Innergefild), Kvildu a Bučinu. Už v 18. století jsou také v nejbližším okolí známa příjmení několika mlynářských rodin většinou zdávna usedlých zdejších řemeslníků, kteří své vědění a um předávali z generace na generaci. Byl to třeba "Harant" v Klášterském Mlýně (Klostermühl), ve Wunderbachu (dnes zaniklá Bystrá - pozn. překl.) a Schlösselwaldu (dnešní Hrádky - pozn. překl.), "Buxkantl" ve Svojši (Zwoischen), "Wolf" v Modravě (Mader), stejně jako "Reif" v Kunžvartu (v originále Kuschwarda, dnes Strážný - pozn. překl.) a Scheureku (německy Scheureck, dnes zaniklé Stodůlky či Žďárek - pozn. překl.) u Knížecích Plání (Fürstenhut).
Také na Kvildě měla mlynářská živnost starou tradici. Po třicetileté válce sem přibyla rodina příjmením "Strobl", ale kdy tu vlastně začala své řemeslo provozovat, nedá se už dnes zjistit. Latinské označení mlynáře "molitor" se dá doložit u jistého Jakoba Strobla (1727-1779), který ovšem odchází v roce 1772 z Kvildy do Zdíkova (Groß Zdikau). To, že tradice Stroblova mlýna na Kvildě je opravdu starší, ukazuje mapa Josefa Haase z roku 1736, která má při mostě přes Seebach (dnes na mapách Kvildský potok - pozn. překl.) v části Kvildy zvané zdávna Dörfl (česky "Veska" - pozn. překl.) zakreslen malý rybníček. To, že je tu Seebach opatřen jménem "Mühl-Bachl", je zřetelný poukaz na existenci mlýna v tomto místě v té době. Je zajímavé, že v sousedícím stavení (Dörfl čp. 5) se usadil pekař. Tady se mouka ze mlýna hned dál zpracovávat. Nějaký čas po Stroblově odchodu byl tento mlýn se stavením čp. 6 provozován nějakým Franzem Schusterem (1765-1828), který pocházel z Kvildy čp. 1 a jehož syn Josef (1792-1872) živnost vedl dál. Následně přešla usedlost na hostinského Jakoba Praschla (1818-1905), jehož syn Lukas (*1854) působil už opět jako mlynář. V roce 1906 konečně Wenzel Strunz po koupi stavení přebudoval mlýn na pilu, která si však udržela označení "Alte Mühle".
Na tom není dost. V 18. století vznikl v okruhu Kvildy další mlýn. Josefinská vojenská mapa z roku 1765 zachycuje podél už zmíněného Seebachu v údolí zvaném "Dobl" dva rybníky a jedno stavení, opatřené značkou svědčící pro existenci mlýna. Jeho provozovatel nemohl být v dostupných pramenech zjištěn. Možná nebylo to místo právě příhodné a tak byl následně jeden mlýn zřízen na soutoku Seebachu s Vltavou (Moldau), kde podle zmíněné mapy stály už dvě pily. Jde o stavení se starým čp. 48, které po roce 1805 neslo čp. 41. Tady se usadil jeden mlynář z Bavor jménem Florian Uhrmann (1759-1821). Josef Uhrmann (*1791), jeho syn a následník, v roce 1828 odchází z Kvildy jinam. Na jeho místo nastoupil mlynář Wenzel Edenhofner (1801-1880) z Rehberka, jehož pokračovatelem byl Johann Edenhofner (1836-1904). Johannův syn a jmenovec (*1886) tu pak zbudoval elektrárnu, která přešla v roce 1937 do vlastnictví Adolfa Zoglauera (*1910). Franz Edenhofner (*1885) zřídil zase na Modravě závod na zpracování dřeva.
V sousední Bučině, založené v roce 1774, byl zřejmě už tehdy zbudován i mlýn (čp. 10 v části zvané Mühlreuter Häuser). Nejprve ho vlastnili Harantové, pocházející z už také zmíněné staré mlynářské rodiny na Pěkném potoce (Wunderbach). Snad jako první z nich se tam usadil Peter Harant (1758-1831). Jako obyvatelé mlýna následovali Peter Plechinger a Johann Adam Strunz, ani jeden z nich však tu už pravděpodobně mlynářské řemeslo neprovozoval. Roku 1803 sem ovšem přichází Johann Uhrmann (1769-1836), totiž bratr už zmíněného kvildského mlynáře Floriana Uhrmanna, u kterého opět jako označení povolání můžeme číst "Müller". Následuje jeho syn a jmenovec Johann (1818-1886). Podle Herberta Fastnera (ten je zejména právě jako autor knihy o Bučině i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) měl mlýn roku 1879 vyhořet a hned rok nato získán v dražbě Johannem a Raimundem Seewaldovými z Knížecích Plání, kteří se mlynářské živnosti vzdali a zřídili na stejném místě pilu, takže stejně jako jinde i tady v Bučině byl s mlýny a jejich dávnou tradicí definitivní konec.
Rád bych se svou dokumentací skončil u obce Horská Kvilda, která je na "Gefilde", tj. "Pláních" či "Kvildách", tím nejstarším osídleným místem. Je známo, že stavení čp. 19 při Hamerském potoce (Hammerbach) se říkalo "Möi" (tj. "mlejn" v místním nářečí - pozn. překl.). Jistý Tobias Müller pak je znám jako dočasný majitel hostince a mýtnice (v originále "Mauthstelle", užívalo se v češtině pro týž pojem i slovo "mýto" - pozn. překl.), pozdější Pollaufovy hospody. Jeho syn Johann (1675-1773) sídlil už v usedlosti "beim Danielen" (i dnes se označením "U Daniela" rozumí spíše celá skupina budov při soutoku Rankelského a Hamerského potoka - pozn. překl.), která po roce 1771 dostala čp. 4 (dnes má to číslo zdejší novostavba - pozn. překl.). Následoval tu jeho syn Johann Adam Müller (1724-1796) a po něm zas Johann Georg Müller (1745-1791). Kdy byl ve zmíněném čp. 19 mlýn zřízen, se zjistit nedá, poněvadž informace z matrik jsou příliš kusé. Ten poslední jmenovaný Müller nebyl Müller toliko příjmením, nýbrž i německým označením svého povolání, skonal pak v čp. 19, zvaném "Möi". Jeho manželka Rosina se po svém ovdovění znovu provdala za Franze Buxkantla z také už zmíněné mlynářské rodiny ze Svojše. Poté, co Buxkantl Kvildu opustil, převzal mlýn Rosinin syn z prvního jejího manželství s Johannem Georgem Müllerem Josef Müller (1778-1845) a po něm i jeho vlastní syn Josef (1810-1888). Po jeho smrti tradice "Müllerů" na Horské Kvildě už neměla pokračování. Stavení získal v roce 1892 Johann Liebl (1862-1895) ze Schätzovy Mýtě (Schätzenreit), který zřejmě nerentabilní živnost ukončil a přebudoval, jako to bylo i jinde časté, mlýn na pilu, kterou rodina vlastnila a provozovala až do roku 1946.
Co bylo příčinou toho, že jako tady i v mnoha jiných šumavských obcích kolem roku 1900 převzaly pily místo kdysi tak nezbytných mlýnů? Snad to byly především lepší dopravní možnosti, které způsobily, že mouku bylo nyní výhodnější vyrábět jinde. Musila to být i tak dost vytříbená technika, aby na malých potocích jako tady na šumavských "Kvildách" vůbec dokázala pohánět kola mlýnů a pilové listy, zdejší příběh těchto řemesel nám však dává znát, že to bylo možné.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2013, č. 4, s. 14-16

Smrt pod sněhem

Mnozí z nás Šumavanů znají povídku "Horský křišťál" od Adalberta Stiftera (má samozřejmě i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), v níž jsou dva sourozenci na Štědrý večer cestou domů z návštěvy příbuzných překvapeni sněhovou vánicí a ztratí směr. Šťastnou náhodou přečkají noc v horské jeskyni a po hledání, podniknutém množstvím vesničanů dvou do té doby znepřátelených vsí jsou příštího rána nalezeny a zachráněny.
Také spisovatel Karl (Karel) Klostermann se v různých svých prózách zabýval tématikou obětí náhlé sněhové kalamity. Tak nám ve své německy psaném souboru fejetonů z vídeňského listu "Politik" (vycházel v němčině, byl však už od založení Stanislavem Skrejšovským tribunou politiky Staročechů, tj. pročeským - pozn. překl.) "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwald" (asi polovina z těch fejetonů vyšla pak 1890 Klostermannovým vlastním nákladem v Plzni pod titulem "Böhmerwaldskizzen" /česky vyšly nejprve v překladu Marie Stunové v roce 1923, kdy měly titul "Ze Šumavy - črty", v reedici roku 2006 pak pod mírně pozměněným názvem "Črty ze Šumavy", pod jiným ještě titulem "Črty ze Šumavy 1890" a ve zkrácené úpravě také v roce 1986 v jiném překladu Bohumila Nohejla/, ke knižnímu vydání "zbytku" těchto německy psaných fejetonů z listu "Politik" došlo až hodně opožděně roku 1997 ve Spolkové republice Německo pod původním názvem "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwald", český překlad /jehož ostatně využívá následující textová ukázka/ onoho "zbytku" pořídil přitom Max Regal a pod titulem "Ze Šumavy a Pošumaví - Črty veselé i vážné" vyšel už roku 1936 nákladem "Českého deníku" v Plzni - pozn. překl.) podává krátké vyprávění, odehrávající se v prostoru dnešních Nových Hutí a na rozdíl od proslulé Stifterovy povídky končící tragicky:
"... Pláně se skládají z chalup, daleko roztroušených, jež přecházejí na jihu skoro bezprostředně v obec Huť Novou (v originále Kaltenbach - pozn. překl.). Asi uprostřed mezi oběma obcemi je škola (tehdy ještě nestál v obci kostel a Nová Huť stála opravdu doleji u Studeného potoka /Kaltenbach/, podle něhož nesla své německé jméno - pozn. překl.). Zmiňuji se o ní proto, že se tu před několika lety odehrála hrůzně tragická událost.
Byl právě takový zimní den, jak jsem o něm psal, ponurý a temný, že o třetí hodině odpolední, kdy děti šly ze školy, bylo vidět sotva na deset kroků. Sněžilo ustavičně a prudký vítr hnal vířící vločky v divý rej. Asi dvanáct
(v originále "ein Dutzend", tedy doslova "tucet" - pozn. překl.) dětí, od sedmi do dvanácti let, obojího pohlaví, hoši v kožišinových čepicích, děvčátka v barevných šátcích, všichni v klapajících dřevácích a dlouhých hrubých punčochách, razilo si cesu závějemi, nemýlím-li se, směrem k Althütte (dnešní Staré Hutě, část Nových Hutí - pozn. překl.).
Les je však potměšilý a namáhavý pochod hlubokým sněhem vzdálenost zdvojnásobuje i ztrojnásobuje.
Zkrátka, děti nedošly domů v obvyklou hodinu, a když se připozdívalo a mrazivá noc bezhvězdná rozestřela černé peruti nad zasněžený kraj a děti nepřicházely, rodiče doma přepadla úzkost a vydali se na cestu ke škole. Zprvu se těšili nadějí, že tam dítky zůstaly pro panující vánici. Ale brzy zvěděli opak a hledali, hledali děti celou noc. Stopy dětí zahladil sníh úplně, takže jich nenašli. Teprve druhý den hledané nalezli daleko od cesty, pohřbené hluboko v sněhu, k sobě se tulící, mrtvé a zmrzlé. Havrani kroužili nad chladným hrobem ubohých dítek. Zoufalý nářek rodičů nebudu líčiti
(vylíčeno v románě Bílý samum - pozn. překl.).
V románě Bílý samum se Klostermann k události ještě jednou podrobně vrací. Tentokrát vyzdvihuje především otázku viny: Proč byli rodiče úřady nuceni vystavovat vůbec své děti takovému nebezpečí a posílat je za takovéhoto počasí a stavu cest do několik kilometrů vzdálené školy?
Odpověď nemohla být dána. Ten tragický konec byl jistě osudový, ale zkušenost ze smrtelného ohrožení, které mohlo stihnout člověka, jemuž náhlá sněhová vánice zabránila najít cestu dál, je až dosud důvěrně vlastní všem někdejším obyvatelům těchto odlehlých končin.
Další tragické dějství se zoufalými následky znal Klostermann od svého otce, který v té době, tj. v padesátých letech 19. století, působil jako lékař v Sušici (Schüttenhofen). O události se můžeme dočíst v Klostermannově knižní prvotině Böhmerwaldskizzen (vyšla v Plzni roku 1890 a, jak už zmíněno, vybral do ní autor asi polovinu z cyklu fejetonů "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwald" - pozn. překl.) a odehrává se poblíž ve vsích Cimruky (německy Ziegenruck, dnes Malý a Velký Kozí Hřbet, obojí části města Rejštejn - pozn. překl.):
"Jednotlivé osady této obce tedy byly počátkem padesátých let - nevím právě, kterého roku to bylo - jevištěm hrůzyplného dramatu.
Po mírném, výjimečně dlouhotrvajícím podzimu nastala náhle neslýchaně na sníh bohatá zima. Zdálo se, že sněhu nebude konce; padal klidně, příšerně, tiše, ve velkých vločkách, "prostěradlech"
(v originále "in Leintüchern" - pozn. překl.), jak říkají sedláci, nekonečně, pokrývaje stromy nesmírným břemenem, takže se větve lámaly; pak zdvihly se zase kruté vichřice, které kyprý sníh na sáhy vysoko navály. Pak oblevilo, umrzlo znovu, opět sněžilo, bez konce, jako by padala celá obloha, v jediný velký rubáš proměněná, aby mrtvou zemi zahalila.
Tak byly jednotlivé osady doslovně zaváty; lidé musili vykopávat s nekonečnou námahou opravdové tunely, aby se aspoň k studním a chlévům dostali.
Zaváti! Přemýšlej o tom, milý čtenáři! Dítě se rozestůně; ani pomyšlení přivést lékaře, obstarat lék.
Stařec zemře; útěcha náboženská musila mu býti odepřena, tři-čtyři neděle leží mrtvola ve stavení. Kde je cesta, kterou by se mohlo dojít k faráři do Rejštejna? - Nemožno! Sněhu leží na sáh vysoko; celé hradby se ho navršily; hluboké rokle jsou zaváty a vkročí-li na ně chvátající noha, klesne s klamnou pokrývkou v studený, němý hrob.
A kde nabrat chleba? Připomínám, že sedláci tady nahoře nemají dost obilí pro svou potřebu. Tak tomu bylo také onoho roku v Ziegenrucku
(v originále "auch in jenem Jahr in Ziegenruck" - pozn. překl.). Když zásoba žita došla, sáhlo se k ovsu a potom k rozličné zadině, plné jílku a koukolu. Jedovatý chléb!
Tak se dělo po tři dlouhé, dlouhé měsíce. Ani živá duše nevyšla za ten čas ze zavátých osad a odjinud se sem také nikdo nedostal. Tu přišla konečně v březnu obleva a nekonečné proudy špinavé vody valily se dolů z pohoří, plníce Otavu
(v originále "Wotawa" - pozn. překl.) a dále v rovinách v povodeň se rozlévajíce.
A zároveň s proudy velké vody přišly zprvu neurčité, pak stále spolehlivější zprávy o hrozné epidemii tam nahoře v horách, o hladu a šílenství.
Zdravotní komise vypravila se nahoru.
Vyhublé obličeje
(v originále "hohläugige Gesichter" - pozn. překl.) pohlížely strnulýma očima z oken a a dveří, na kostry vyzáblé postavy potácely se jako fantomy komisi vstříc. A co domky a chatrče uvnitř chovaly! I těm nejotrlejším lékařům vstávaly vlasy na hlavě, když to spatřili.
(Tu nebylo obydlí bez mrtvoly; v mnohém stavení ležely tři i čtyři. Musil bych mít pero Edmonda de Amicis, abych tuto nevýslovnou hrůzu vylíčil.
Sedláci zde nahoře zdají se považovat okno za jakýsi druh brány do chrámu Janusova, která se za žádnou podmínkou otevřít nesmí, takže se v zimě podobá velká světnice zde nahoře eskymácké chatrči, plné nečistoty a výparů; temperatura jako v parní lázni!)
To všechno, pak špatná výživa a nemožnost vyjít na vzduch vyvolalo jakýsi druh hladového tyfu, zákeřnou horečku hnisavé povahy, která oběť za obětí si vyžádala.
Těch, kteří ji přežili, zmocnila se otupělost; nedali si často ani práci odklidit mrtvoly ze světnice, kde potom v té tropické atmosféře
(v originále "Treibhausatmosphäre" - pozn. překl.) rozkladu podléhaly. V jiných případech přestali na tom, že vynesli zemřelé ze stavení, pokud sníh nebránil, a tam je ležet nechali.
(Milý čtenáři, pamatuješ se snad na obraz, který znázorňuje výjev z doby moru ve Vetljance na Volze: Kozáci se zavázanými ústy spalují domky a nářadí, aby nákazu omezili. Podobně muselo se stát zde, Musil se spálit všechen nábytek, jmenovitě postele a slamníky, příbytky pak musily se uvnitř i vně nově vybílit.)
Lékaři učinili, co bylo v jejich moci. Všude byly zavedeny sbírky, odevšad dovážely se náklady životních potřeb. Město Sušice (v originále "Stadt Schüttenhofen" - pozn. překl.) a statkáři z okolí byli v dobročinnosti nevyčerpatelní. Budiž zde po mnoha letech dobrého vděčně vzpomenuto!"
Myslím, že to vyprávění (v závorkách jinak kurzívou citovaného překladu Marie Stunové /moje citace Klostermannova německého originálu v závorkách neznamenají, že překlad vydávám za svůj/ jsou "stojatým" písmem citovány i ty jeho pasáže, které Adolf Weishäupl v originále necitoval - pozn. překl.) hovoří samo za sebe. Dnes by určitě motorizovaný sněžný pluh prostě cestu "protáhl", na Šumavě 19. století byla ovšem taková technika něčím nemyslitelným, a tak byli lidé v mnohem silnější míře než v naší současnosti vystaveni nepřízni počasí a ohrožením s ní spojenými.


Hoam!, 2014, č. 1, s. 3-5

Židovské náboženské obce na Šumavě

V Šumavském muzeu ve Vídni (v originále "im Böhmerwaldmuseun in Wien" - pozn. překl.) se právě koná výstava pod názvem "Jüdische Spuren im böhmischen Grenzland" (tj. "Židovské stopy v českém pohraničí" - pozn. překl.). Stalo se to pro mě pobídkou k dalším rešerším v mém domovském šumavském regionu.
Nějaký časový bod jako počátek židovského usidlování na Šumavě nelze dnes určit. Listinně doloženo je však českým historikem Palackým už v desátém století, tedy už dlouho před středověkou německou kolonizací. Židé v Čechách sídlili v prvé řadě ve městech, a tady je třeba jmenovat především Prahu, která se stala po mnoho staletí centrem židovského života v zemi. Obvykle stáli pod ochranou šlechty, které byli naopak povinováni různými daněmi a poplatky.
Důležitými prameny pro dějiny židovského osídlení v německé jazykové oblasti jsou webové stránky Aus der Geschichte der jüdische Gemeinden im deutschen Sprachraum a Hugogold.com. Následující informace se zakládají právě na nich.
Pokrývají časový úsek přibližně od 14. století až k počátkům násilného "konečného řešení" připojením Židy obývaných území (v tomto případě pohraničních oblastí někdejšího Československa - pozn. překl.) k Německé říši v roce 1938. Mnozí židovští obyvatelé prchli v tomto časovém období do tzv. "Resttschechei", tj. do zbytku československého státu, kde však byli po zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava v březnu roku 1939 teprve vystaveni nacistickému pronásledování a skončili většinou buď v koncentračním táboře Terezín (v originále "im KZ Theresienstadt" - pozn. překl.), resp. ve vyhlazovacích táborech v okupovaném Polsku. Jen málo Židů z Čech ušlo vyhlazení.
Šumava byla pro židovské osídlení v Čechách spíše okrajovou oblastí, kde se mohly rozvinout toliko menší náboženské obce. Významnější obce vznikly ve větších sousedních městech jako jsou Plzeň, Klatovy, Sušice a České Budějovice (v originále "Pilsen, Klattau, Schüttenhofen und Budweis" - pozn. překl.). Důležitými opěrnými body v německy osídleném regionu byly Nýrsko, Hartmanice, Vimperk, Český Krumlov a Rožmberk nad Vltavou (v originále "Neuern, Hartmanitz, Winterberg, Krummau und Rosenberg" - pozn. překl.). Vlastivědní badatelé jako Josef Blau a Josef Rammel (oba jsou rovněž samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) už ve třicátých letech minulého století podrobně zdokumentovali vývoj židovských náboženských obcí v Nýrsku a ve Vimperku pro sborník Hugo Golda "Židé a Židovské obce v Čechách v minulosti a v přítomnosti / Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart" (vydalo Židovské nakladatelství v Brně roku 1934, vídeňský rodák Hugo Gold žil v letech 1895-1974, stal se laureátem Ceny Theodora Körnera za literaturu a zemřel v izraelském Tel Avivu, viz o něm podrobněji česká a německá Wikipedia - pozn. překl.).
Na severní Šumavě jsou známy zejména židovské náboženské obce v Domažlicích, v Tachově, v Ronšperku (dnes Poběžovice - pozn. překl.), ve Všerubech, v Kdyni a v už zmíněném Nýrsku (v originále "in Taus, Tachau, Ronsperg, Neumark, Neugedein und Neuern" - pozn. překl.).
Ve městě Nýrsku, vzniklém kolem roku 1330 pod ochranou opevněného kostela (v originále je tu uvedeno jako první založení "Unterneuern", tj. Dolní Nýrsko, jinde se v souvislosti s kostelem sv. Tomáše, označovaným jako "Kirchenburg", tj. doslova "kostelní hrad", na návrší při řece Úhlavě /Angel/, zmiňuje naopak Horní Nýrsko /Oberneuern/ - pozn. překl.) se snad už během 15. století usidlovaly také některé židovské rodiny; prvé listinné doklady se však vyskytují až z časů třicetileté války. Pro židovské rodiny byla vyhrazena část města zvaná "Judenwinkel" (v originále "židovský kout" - pozn. překl.); domy byly místní vrchností přenechány rodinám do nájmu, později mohly být získány do osobního vlastnictví.
Ghetto se stěsnanými židovskými domy v něm - nesly římské číslice jako "hausnumera" (v originále "sie trugen römische Hausnummern" - pozn. překl.) - bylo na noc zavíráno na řetěz.
Dva velké požáry z roku 1798 a 1861 zničily mnohé z těchto Židy obývaných domů i jejich synagogu. Není přitom známo, odkdy vlastně nýrští Židé svou synagogu měli; poprvé je "ëin Tempel" listinně doložen roku 1724; novostavba byla dokončena právě někdy v posledních letech 18. století.
K zařízením náboženské obce náležela počítala židovská škola a hřbitov, stojící tu na návrší směrem k Železné Rudě (v originále "in Richtung Böhmisch-Eisenstein" - pozn. překl.); nejstarší dosud čitelný náhrobek pochází z 18. století, ale pohřebiště mnohokrát rozšiřované mohlo být založeno už ve století patnáctém.
K nýrské náboženské obci se počítaly také rodiny z Dešenic, Strážova, Železné Rudy a z Bystřice nad Úhlavou (v originále "aus Deschenitz, Drosau, Eisenstein und Bistritz" - pozn. překl.), přičemž Dešenice měly svou synagogu vlastní. Celá náboženská obec čítala v roce 1930 asi 240 osob.
Na střední Šumavě stojí za zmínku především náboženské obce v Sušici a ve Vimperku. Ze 16. století pocházejí prvé doklady o tom, že se Židé zdržují, resp. i usidlují v regionu kolem Sušice.
Od druhé poloviny 17. století počet v Sušici žijících židovských rodin narůstá; bydlí na způsob ghetta v Židovské ulici (v originále "in der Judenstraße" - pozn. překl.). Prvá modlitebna byla tu zřízena už kolem roku 1660; poté, co při jednom z požárů vyhořela, byla v roce 1709 nahrazena novostavbou.
Po 150 let se tam scházeli sušičtí Židé ke službám božím; v letech 1857-1859 dala pak náboženská obec, vzrostlá mezitím na 300 členů, zřídit v nerománském slohu synagogu novou.
Starý židovský hřbitov byl založen v 17. století - pravděpodobně během třicetileté války - poblíž městských hradeb; mnohokrát byl pak rozšiřován. Roku 1875 se na tom areálu konal poslední pohřeb; poté byl totiž k dispozici hřbitov nový. V roce 1930 žilo v Sušici 112 Židů (jedno procento obyvatel).
V nedaleké Dlouhé Vsi (Langendorf) existovala relativně velká náboženská obec, která kolem roku 1850 čítala víc jak 200 členů. Její obytná část ve vsi se nacházela mezi zámkem a kostelem.
K zařízením obce náležela i tady synagoga, postavená v klasicistním slohu, a také hřbitov.
Odkdy žili Židé v Hartmanicích, nelze přesně datovat; poněvadž ale v sousední obci Kundratice byli usedlí od 17. století, mohly se židovské rodiny v Hartmanicích zdržovat také už v této době. Osada, vypálená za třicetileté války, se zdála být vydána úplné zkáze, než se v ní po čase začali usazovat němečtí řemeslníci a rolníci a znovu ji obnovili; s nimi sem přicházeli i židovští obchodníci, natrvalo se ale neusidlovali.
Po delší nepřítomnosti se teprve koncem šedesátých let devatenáctého století (možná i v desetiletí předchozím) objevily židovské rodiny v Hartmanicích opět. Kolem roku 1880 čítalo tu židovské obyvatelstvo více než 100 osob, což představovalo asi dvanáct procent celkové zdejší populace; také stavba synagogy pochází z této doby. K nově založené náboženské obci Hartmanice-Kundratice se počítali i souvěrci z blízkých okolních vsí. Počátkem sedmdesátých let devatenáctého století bylo zřízeno i jednoduché vlastní pohřebiště při silnici do Dlouhé Vsi.
Ve druhé půli devatenáctého století vedlo vystěhovávání židovských obyvatel k tomu, že náboženská obec rapidně ztrácela na významu; zatímco v roce 1900 měla ještě asi 30 členů, 1930 jich už bylo toliko osm.
První listinné doklady o židovském životě v oblasti kolem města Vimperka pocházejí z časů třicetileté války. Centrem židovského osídlení byla přibližně od roku 1800 nedaleká osada Čkyně (v originále "Kieselhof /Čkjn bzw. Čkyně/" - pozn. překl.), která byla i pro okolní kraj vlastním sídlem židovské náboženské obce; její kořeny přitom leží už v 16. století. Nejvyššího početního stavu dosáhla náboženská obec ve čtyřicátých letech devatenáctého století, kdy k ní náleželo více než 200 osob. K zařízením židovské obce náležel hřbitov, založený někdy v 17. století a synagoga, zbudovaná v empirovém slohu roku 1828 a považovaná za jednu z nejkrásnějších v celém regionu.
Poté, co se v letech 1850-1860 ze Čkyně vystěhoval velký počet Židů, bylo v roce 1897 přeloženo sídlo židovské náboženské obce do Vimperka, pohřbívalo se však nadále ve Čkyni. Od roku 1926 měl i Vimperk svou vlastní synagogu; aby bylo dost peněz na její zbudování, byla předtím už kolem roku 1890 odsvěcená budova synagogy ve Čkyni prodána.
Židovská náboženská obec ve Vimperku zahrnovala kolem roku 1930 soudní okresy Vimperk a Volary (Wallern). Židovští obyvatelé Kvildy náleželi do roku 1897 k náboženské obci v Hartmanicích, od té doby pak k té vimperské. V roce 1934 žilo ve Vimperku ještě stále 57 Židů.
Na jižní Šumavě je třeba zmínit především židovské obce v Českém Krumlově a v Rožmberku nad Vltavou. S dovolením krále Jana Lucemburského dosáhla rožmberská vrchnost toho, že se kolem roku 1335 mohly v Českém Krumlově usazovat židovské rodiny (co do počtu byly připuštěny toliko 4, Karel IV. zvýšil to číslo na 6 - pozn. překl.). Jako správci finančních záležitostí byli zdejší Židé Rožmberkům k službám. Svá obydlí vlastnily židovské rodiny v jedné ulici jim přikázané. Koncem 15. století byli Židé z Českého Krumlova vypovězeni. V obou následujících stoletích směly ve městě pobývat jen dvě až tři židovské rodiny. Teprve od čtyřicátých let devatenáctého století bylo stěhování židovských rodin do města opět povoleno; v roce 1855 byl založeno modlitební bratrstvo (v originále "ein Betverein" - pozn. překl.), z něhož o sotva dvě desetiletí později vyrostla novodobá židovská náboženská obec v Českém Krumlově.
Ta v letech 1908-1909 dala vystavět na jižním předměstí budovu synagogy s osmibokou věží; objekt v novorománském slohu, jehož projekt vypracoval pražský architekt Victor Kafka (1880-1942, 12. května toho roku byl z Prahy vypraven transportem "Au" do Terezína, odtud už 5 dní nato transportem "Ay" do Lublinu, kde zahynul neznámo kterého data - pozn. překl.) a v němž bylo místo pro asi 180 osob. Bohoslužby se tu konaly až do roku 1938. V roce 1930 žilo v Českém Krumlově 111 Židů.
Kdy se první židovské rodiny usídlily v Rožmberku nad Vltavou, nedá se jednoznačně říci; z listinných dokladů lze však dojít k závěru, že tu už kolem roku 1380 žili. Podle jiných pramenů ovšem se tu začali Židé usazovat teprve kolem roku 1670, kdy tu byli přijati jako uprchlíci z Vídně; jejich obydlí ležela na svahu hradního vrchu. Modlitebna z počátku 17. století v roce 1846 vyhořela a byla nahrazena prostou novostavbou "von außen ohne Zierde" (tj. "zvenčí bez ozdob" - pozn. překl.); ta byla ovšem uvnitř vybavena cennými obřadními předměty. Budova disponovala hlubokými sklepy; v patře se nacházel byt kantorův. Až do doby ke konci první světové války existovala v Rožmberku malá židovská škola.
Nejstarší náhrobky pohřebiště rožmberských Židů na levém břehu řeky Vltavy pocházejí z počátku 16. století; pravděpodobně měl ten hřbitov existovat už kolem roku 1500. Místo posledního odpočinku tu nacházeli židovští nebožtíci z jihočeských okresů Český Krumlov a Kaplice. K náboženské obci v Rožmberku nad Vltavou patřili vedle Kaplice židovští obyvatelé Frymburka, Vyššího Brodu a Horní Plané (v originále "in Friedberg, Hohenfurth und Oberplan" - pozn. překl.).
Tradiční oblastí činnosti Židů bylo půjčování peněz a obchod. V mnoha šumavských městech a obcích, kde byli usedlí, vlastnili obchody smíšeným zbožím, ať už to bylo ve Vimperku, na Kvildě, v Českém Krumlově, Kaplici, ve Frymburku, Vyšším Brodě či v Horní Plané.
Nýrští Židé provozovali podle Josefa Blaua odedávna obchod venkovskými produkty jako byla ovčí vlna, kůže a dobytek; až do 20. století obchodovali také s peřím; hospodářská aktivita tak řečených "péřových Židů" (v originále "Federjuden" - pozn. překl.) se prostírala sítí menších obchodních firem po celé německé jazykové oblasti (v originále "über ein Net zvon Zweigniederlassungen deutschlandweit" - pozn. překl.). I větší živnostenské a průmyslové projekty byly však ve vlastnictví židovských spoluobyvatel, jako třeba brusírna optického skla v Nýrsku. Při založení pro Sušici tak významného podniku pro výrobu zápalek hrály židovské rodiny významnou roli; tak rodina Fürthů vlastnila množství provozů, jejichž produkce putovala nejen do celé Evropy, nýbrž doslova do celého světa.
V židovském vlastnictví byla až do roku 1938 také vimperská továrna na výrobu prádla Joss & Löwenstein, třetí nejstarší místní průmyslový podnik (zanikl v devadesátých letech 20. století jako většina zdejších "státních" firem pod názvem "Šumavan Vimperk" - pozn. překl.); zaměstnával do roku 1914 průměrně 400 osob většinou ženského pohlaví. Prvním ředitelem byl Emanuel Klier (viz 1919/1922), od té doby Josef Kryl.
Továrna měla ovšem po první světové válce až 66-procentní úbytek pracovních sil. Teprve v roce 1932 jich bylo opět alespoň 200. V řeči "lidu" se tomu komplexu budov říkalo "Judenburg", zařízení podniku pak bylo vysoce moderní a hygienické (podle Josefa Rammela, 1934).
Konec židovských obcí na Šumavě nadešel s rokem 1938. Jako příklad uveďme město Vimperk. V rodácké pamětní knize (v originále "Heimatbuch" - pozn. překl.) pod názvem "Winterberg im Böhmerwald" (1995) se o tom píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
"V roce 1921 žilo ve městě 80, roku 1934 pak už jen 57 Israelitů ve dvaceti židovských rodinách, ze kterých byla dvě manželství smíšená, ve třetím manželství byl pak židovský partner katolicky pokřtěn.
Členění co do povolání vyhlíželo následovně: 2 velkoobchodníci, 11 obchodníků, většinou s textilem, ale také se smíšeným zbožím, 1 majitel železářství a 1 obchodník dobytkem byli mezi nimi; 2 advokáti, 1 notář a 1 rabín, zubní lékař (dentista), drogista, úředník a důstojník. Israelitská náboženská obec zbudovala na Pražské ulici (Prager Straße) "templ", předaný svému účelu dne 3. ledna 1926. Byl mu souzen v roce 1938 stejný osud jako židovským domům Božím v "Říši"
(v originále "im Altreich" - pozn. překl.). Už šest týdnů před osudným datem, tedy koncem září onoho roku, opustili mnozí vimperští Židé město s odcházejícími Čechy do zbytku Československa (v originále "in die Rest-Tschechoslowakei" - pozn. překl.). Několik židovských rodin z neznalosti jim hrozícího nebezpečí ve Vimperku zůstalo a bylo tak vystaveno v "Říši" praktikovanému už pronásledování Židů.
O osudu vimperských Židů je známo jen tolik, že někteří příslušníci tehdy mladé generace a děti ze smíšených manželství holocaust přežili... "

V pamětní knize města píše Josef Rammel (v originále ovšem německy, uvozovky však jsou převzaty přesně podle kronikářova podání - pozn. překl.):
"Ve čtvrtek 10. listopadu roku 1938 večer bylo - do jisté míry (v originále "gewissermaßen" - pozn. překl.) jako "odvetné opatření" za židovskou vraždu vyslaneckého rady na pařížském německém vyslanectví - spáleno na louce před "dlouhým domem" v Adolfově (údajně prý zavšivené) zařízení izraelitské modlitebny.
Tady promluvil k "tisícům" přihlížejících místní stranický činitel
(v originále "der örtliche Hoheitsträger", což označuje někoho, kdo si "jménem strany" přisvojuje výkonnou moc, náležející jinak jen státu - pozn. překl.) Franz Sellunga (v originále "Frz. Sellunga" - pozn. překl.). Modlitebna byla později užívána i pro vojenské účely, činila však se zčásti polámaným zahradním plotem dojem, který připomíná "přímo symbolicky konec zdejšího Židovstva... " (v originále "machte aber mit teilweise umgebrochenen Gartengeländer einen Anblick, der ,geradezu symbolisch ans Ende des hiesigen Judentums' erinnerte... " - pozn. překl.)
Pro mnohé z nás je sotva pochopitelné, jak se dávná staletá kultura evropského Židovstva (v originále "die Jahrhunderte alte Kultur des europäischen Jundentums" - pozn. překl.) mohla stát obětí jedné šílené rasové ideologie (v originále "Opfer einer wahnwitzigen Rassenideologie" - pozn. překl.).


Hoam!, 2015, č. 10 s. 6-10

Židovští spoluobčané na někdejší Kvildě

V církevních matrikách se nenajdou, stejně tak málo v seznamech obyvatel, které se objevily po vyhnání Němců v krajanských pamětních knihách (v originále "in den Heimatbüchern" - pozn. překl.). Je tak obtížné dopídit se vůbec dokladů o jejich existenci. Přesto jsem se pokusil na základě dokumentů mně dostupných (v originále "auf Grund der mir zur Verfügung stehenden Dokumente" - pozn. překl.) poodkrýt stopy osob židovského původu v mé domovské obci Kvilda.
V 19. století se dá v místě najít řada odkazů na výskyt židovských rodin příjmením Roth. Roku 1889 se píše ve farní kronice, že ze 7. na 8. července vypukl v domě izraelity Bernarda Rotha požár, jehož plamenům padlo v Kvildě za oběť 18 domů. O tomto Bernardu Rothovi mi není známo nic bližšího. Zřejmě byl majitelem obchodu, provozovaného pak židovskými spoluobčany až do roku 1938. Nějaký Michael Roth se stal v roce 1870 spoluzakladatelem nově zbudované sklárny v Hraběcí Huti (Grafenhütte), ale také o něm chybí určitější informace.
Přesnější údaje o osobách příjmením Roth pobytem na Kvildě poskytují ovšem seznamy sčítání lidu z let 1900, 1910 a 1921, zveřejněné (rozuměj digitálně - pozn. překl.) před nedávnem zásluhou třeboňského archivu. V nich je jako obyvatel domu čp. 27 zaznamenán v těchto letech jistý Albert Roth, narozený v Kvildě dne 19. prosince 1874 a vykonávající tu nejprve povolání kramáře s vedlejší rolničinou (v originále "Nebenerwerbslandwirt" - pozn. překl.), později pak psaný už jen jako rolník (v originále "nur als Landwirt" - pozn. překl.). Manželka Karoline, narozená 5. dubna 1872 ve Zdíkově (Groß Zdikau), byla tu usedlá od roku 1898. Její dcera Theresia přišla na svět v Kvildě 8. května 1899, nějaká nevlastní dcera Olga Krausová, činná později jako kontoristka, už 26. ledna v Želnavě (Salnau). Dne 11. listopadu 1911 se na Kvildě narodil ještě syn Gustav. Dům čp. 27, uvedený v knize "Gefild unter den schwarzen Bergen" pod označením "Beim Judnalbert", odkazuje jím na svého někdejšího majitele. Nic dalšího se mi o této rodině zjistit nepodařilo, ani to, odkdy byla tu v Kvildě pobytem.
Ve zmíněných sčítacích listech je mimoto zaznamenána rodina jistého Ignaze Rotha, narozeného na Kvildě čp. 120 30. listopadu roku 1864. V kolonce povolání je zapsán jako "Gemischtwarenhändler" (tj. "obchodník smíšeným zbožím" - pozn. překl.). Manželka Hermine se narodila 30. dubna 1860 v Kunraticích (Kundratitz) a žila tady v Kvildě od roku 1896. Dále žily v témže domě ještě dvě osoby "mojžíšské víry" (v originále "zwei Personen mosaischen Glaubens" - pozn. překl.) jiného příjmení: jistý Karl Beer, narozený 4. ledna 1884 v Nicově (Nitzau), jakož i jistý Jakob Jakob Beer, narozený 29. dubna 1886 také v Nicově, coby výměnkářka pak matka majitele domu jménem Anna, narozená 1. března 1820 v Kunraticích, pobytem v Kvildě už od roku 1852. Vlastní děti manželský pár Ignaze a Hermine Rothových očividně neměl.
Ignaz Roth je i v roce 1910 uváděn jako majitel domu čp. 120, ačkoli se sem mezitím nastěhoval nový obchodník. Jmenoval se Rudolf Kafka, narodil se 19. května 1885 v Mirovicích, jeho manželka Elsa pak spatřila světlo světa 24. dubna 1888 ve Štěnovicích (Stienowitz) v okrese Plzeň-jih. Rodina bydlila na Kvildě od roku 1909 a získala také později obchod smíšeným zbožím do svého vlastnictví. Děti se jmenovaly Otto (*25. července 1910), Karl (*16. června 1911), Maria (*18. července 1912), Josef (*15. září 1914), Greta (*18. září 1918) a Alois (*20. října 1919); ti všichni se tady na Kvildě i narodili.
Jak píše Franz Randak (také samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), přišla v roce 1932 na Kvildu poslední židovská obchodnická rodina. Byl to Sigmund Schalud ze Želnavy s manželkou a syny Robertem a Hansem. Přesná data mi nejsou známa. Převzali zřejmě zmíněný už obchod od rodiny Kafkovy a žili na Kvildě až do připojení Šumavy k Hitlerově "Říši" (v originále "bis zum Anschluss des Böhmerwaldes an das Hitlerreich" - pozn. překl.) na podzim roku 1938.
O jejich truchlivém osudu čteme u Franze Randaka následující: "Nach dem Anschluss des Böhmerwaldes an das Hitlerreich waren die Schaluds nicht mehr Außergefilder Bürger, sondern einfach Juden, die in Deutschland keine Platz haben durften. Tief erschrak ich, als ich einmal zum Wochenende gegen Jahresende 1938 nach Außergefild kam und hautnah blebte, wie die Familie Schalud ihre Habe auf ein Lastauto lud und in die Resttschechei abfuhr... " (tj. "Po připojení Šumavy k Hitlerově ,Říši' nebyli už Schaludovi kvildskými občany, nýbrž prostě Židy, pro něž nemohlo být v Německu místa. Hluboce jsem se zděsil, když jsem se jednou na sklonku roku 1938 dostal koncem týdne na Kvildu a na vlastní oči zažil, jak rodina Schaludova nakládá svůj majetek na nákladní auto a odjíždí do zbytku Československa... " /od 23. listopadu 1938 byl navíc změněn název ,druhé republiky' na ,Česko-Slovensko'/ - pozn. překl.") Židovské jmění bylo v té době následně konfiskováno. V kvildské pamětní knize (v originále "im Heimatbuch Außergefild" - pozn. překl.) o tom stojí psáno: "Im Jahre 1942 hat unser (Spar- und) Darlehensverein das Geschäftshaus des Herrn Schalud, früher Kafka, (...) erworben. Es sollte in ein ,Haus Raiffeisen' umgebaut werden." (tj. "V roce 1942 získalo naše spořitelní a záloženské družstvo dům s obchodem pana Schaluda, dříve pana Kafky. Dům má být přestavěn na ,Raiffeisenku'." - pozn. překl.) K tomu ovšem následkem válečných a poválečných událostí už nedošlo. Označení "Kafka-Haus" se však v lidové mluvě uchovalo.
Dalším naším spoluobčanem "mojžíšské víry" byl obvodní lékař (ve sčítacím archu z roku 1900, psaném nejspíš jeho vlastní rukou, stojí psáno "Districts- u. Herrschaftsarzt" - pozn. překl.) MUDr. Siegfried Justic (v originále "Justic", v táborské židovské matrice je ovšem jeho příjmení psáno "Justitz" a ve sčítacím archu z roku 1900 pak "Justic", kteroužto podobu psaní přebíráme - pozn. překl.). Ten přichází na Kvildu v roce 1894. Podle sčítacích listů z roku 1900 se narodil dne 23. srpna 1865 v Táboře, jeho manželka Theresia 19. února 1868 v uherském městě Devecser (v originále "Devecsy" - pozn. překl.), dcera Olga 6. listopadu 1890 ve Vídni. V době prvého sčítání bydlil v domě čp. 14, zvaném "Verderberhaus", kde ho ovšem při druhém sčítání už nenacházíme. O jeho působení v obci se v rodácké pamětní knize "Gefild unter den schwarzen Bergen" dá nalézt oceňující pasáž, která zní takto: "Er war zwar kein gebürtiger Außergefilder, aber ein Mensch mit hervorragenden Eigenschaften, die er in den Dienst der Gemeinde stellte und deshalb für Außergefild zu einer beachtenswerten Persönlichkeit wurde. Dr. med. Siegfried Justič wirkte in den Jahren 1894 bis 1914 nicht nur als weitum bekannter und guter Arzt. sondern auch als energischer Förderer und Mitgestalter des Gemeindewesens in und um Außergefild. Er gründete 1900 den Spar- und Darlehenskassenverein, dem er als 1. Vorsitzender zu guten Anfangserfolgen verhalf. Er war es auch, der sich mit Temperament für die Verbesserung und Modernisierung der Ortswasserleitung einsetzte und die hierfür nötigen Vorarbeiten leistete. Und gemeinsam mit dem damaligen Bürgermeister, Herrn Johann Edenhofner (Nr. 41), und dem Fabrikanten, Herrn Adolf Strunz, bewies er sich als weitblickender und tatkräftiger Vorkämpfer für das Bahnbauprojekt Eleonorenhain-Außergefild. Dr. Justič war 1909 federführender Geschäftsleiter des Komitees. Der Anbruch des I. Weltkrieges hat leider die Durchführung beder Projekte verhindert. Dr. Justič wurde zum Wehrdienst eingezogen und kam nach dem Kriege nicht mehr nach Außergefild zurück. Er wurde Bürgermeister in einer Wiener Vorstadt." (tj. "Nebyl sice rodem z Kvildy, ale byl to muž vynikajících vlastností, které postavil do služeb obce a stal se tak pro Kvildu osobností hodnou úcty. MUDr. Siegfried Justic zde v letech 1894-1914 působil nejen jako známý a dobrý lékař, nýbrž i jako energický iniciátor a spolutvůrce společenského dění na Kvildě i kolem ní. Založil v roce 1900 spořitelní a záloženské družstvo, jemuž jako jeho první předseda pomohl k dobrým počátečním úspěchům. On to také byl, kdo se zasazoval o vylepšení a modernizaci místního vodovodu a vykonal k tomu nezbytné přípravy. Spolu s tehdejším starostou panem Johannem Edenhofnerem (čp. 41) a fabrikantem panem Adolfem Strunzem byl prozíravým a aktivním předbojovníkem projektu železniční trati z Lenory na Kvildu. MUDr. Justic byl vedoucím jednatelem přípravného komitétu. Propuknutí první světové války bohužel realizaci obou zmíněných projektů zabránilo. MUDr. Justic byl povolán k válečné službě a na Kvildu se už po skončení války nikdy nevrátil. Stal se starostou jednoho vídeňského předměstí." - pozn. překl.)
Stojí ještě za zmínku, že MUDr. Justic se rozhodující měrou (v originále "an führender Stelle - pozn. překl.) podílel na zbudování obecního domu a chudobince v roce 1912.
Celkem vzato náleží na Kvildě usedlým Židům za jejich působení a angažovanost dík a uznání. Strašlivý rasový blud "třetí Říše" učinil jejich zdejším aktivitám konec a jen hrozivá tušení se zmocní člověka, když pomyslí na osud, který postihl je a jejich potomky.


Hoam!, 2015, č. 7, s. 4-6

Adolf Weishäupl už svým příjmením dokazuje svou "kvildskou"identitu. Co jen tu v obou Kvildách a ve všech osadách v jejich okruhu bylo nositelů toho jména! Najdeme je na databance digitální genealogie jménem GEDBAS, kterou právě náš autor zásobuje mnoha osobnostmi ze Šumavy a jejich daty doloženými od 17. století až dodnes. Své osobní údaje sice skrývá jako privátní, předpokládáme však právě proto, že jeho osoba nějak souvisí s jím dokumentovaným párem, sezdaným dne 20. srpna roku 1938 v kostele sv. Štěpána na Kvildě. Ženich Adolf Weishäupl se narodil ve Vydřím Mostě (Wiederbruck), samotě na samém okraji kvildského katastru (dnes nemající nijakých stálých obyvatel) 11. října 1908. Jeho rodné stavení mělo čp. 50, nevěsta Rosa Honesová spatřila pak světlo světa 14. listopadu 1911 v blízkém čp. 52, dnes už jako prvé z obou srovnané se zemí. Oba manželé zemřeli daleko odtud v městě Eislingen/Fils na východě spolkové země Bádensko-Württembersko, on už 22. ledna roku 1963, ona až 33 let nato 16. srpna 1996. V kvildské oddací matrice lze vyčíst i data obou rodičů tohoto manželského páru jednak ze záznamu s datem 12. září 1908 o svatbě Adolfa Weishäupla, narozeného 16. června 1883 na Horské Kvildě čp. 2 a padlého 11. srpna 1918 kdesi v Rusku, s Marií Degnerovou, narozenou 5. září 1886 v už zmíněném čp. 50 ve Vydřím Mostě a zemřelou také daleko odtud až 10. února 1960 v sasko-anhaltském městě Coswig v tehdejším východním Německu, jednak ze záznamu téže matriky s datem 19. října 1896 o rovněž kvildské svatbě Josefa Honese, narozeného 10. února 1864 v rovněž už zmíněném čp. 52 na Vydřím Mostě a zemřelého 24. srpna 1954 v hornobavorském Gautingu, s Annou Pillerovou, narozenou 1. srpna 1869 na Filipově Huti (Philippshütte) čp. 10 a zesnulou ještě doma 24. listopadu 1944 na onom dnes už dlouho neexistujícím čp. 52 ve Vydřím Mostě. Kdybychom šli proti proudu času dál nazpět po příjmení Weishäupl, našli bychom i svatby jeho nositelů s protějšky z rodu Klostermannů, známého nám podrobněji v souvislosti s českým šumavským literárním klasikem z jiných pramenů. I Adolf Weishäupl ho jistě v předchozích textových ukázkách z německých textových originálů necituje nejspíš nijak náhodou. Napsal mi koncem ledna roku 2015, že to já jsem ho Kohoutím křížem vlastně přivedl na myšlenku, že existuje pojem "šumavský spisovatel" a na můj přímý dotaz uvedl i svá životní data: narodil se 24. března roku 1940 na Vydřím Mostě čp. 52, žije ve švábském Krumbachu a věnuje se rodopisu a historii osídlení obou Kvild.

- - - - -
* Vydří Most, Kvilda / Horská Kvilda / Kvilda /Kozí Hřbet / Pláně, Nové Hutě / Bučina

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Liebscherův obraz soustruhárny na Hamerském potoce při Horské Kvildě
Stará škola, fara a kostel v Kvildě na modelu, zachycujícím stav obce před požárem v červenci 1889
(škola byla ovšem stržena už dva roky předtím)
"Nová škola" z roku 1889 je dnes sídlem kvildského obecního úřadu
Kostel sv. Štěpána v Kvildě (viz i Siegfried Kapper a Franz Reinisch)
Židovský hřbitov v Sušici

zobrazit všechny přílohy

TOPlist