logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WEISER

Dort tief im Böhmerwald

V hostinci "Zum Auerhahn" (tj. "U Tetřeva" - pozn. překl.) u Nazla (Nácl či Náclíček je zdrobnělina křestního jména Ignác, česky také Hynek - pozn. překl.) v Solné Lhotě (v originále "in Salzweg" - pozn. překl.), seděl jednoho letního večera starý Mothias z Baierhofu (o dvorci "Bojerhof" viz Anna Justine Pimmerová - pozn. překl.), kouřil svůj "Prachatitzer" (tj. tabák z Prachatic - pozn. překl.) a pil svoje "Bürgerliches Winterberger" (tj. pivo z vimperského měšťanského pivovaru - pozn. překl.), při čemž se vesele a pohodově - jak to měl ve zvyku - bavil s přítomnými hosty. Tu vešel do hostinské místnosti nějaký cizinec a přidružil se k domácím zdvořilým nářečním pozdravem "Grias Goud" (tj. "Pozdrav Bůh" - pozn. překl.), k zábavě však se nepřidal. Teprve když místní ze Solné Lhoty opustili lokál a on byl se starým Mothiasem sám, začal s rozprávkou: "Kennst mich wohl nimmer, Franz, weilst gar nichts sagst zu mir?" (tj. "Copak mě, Franzi, neznáš, že mi nic neříkáš?" - pozn. překl.) - "I wissat net, wo ich dich hintun sollt," (tj. "Nevím, kam tě mám strčit," - pozn. překl.) opáčil výminkář. "Ja, ja, lang ist 's schon her - es mag an die die 50 Jahre sein - so lange tats mi druckt, so lange hab ich 's bei mir getragen, was ich dir jetzt sagen muss. Ich habe nie Gelegenheit gehabt, mit dir zusammenzukommen. Jetztt sollst du 's erfahren." (tj. "Ba, ba, je to už dávno - může to být padesát let - tak dlouho mě to tlačí, tak dlouho to nosím v sobě, co ti teď musím povědět. Neměl jsem nikdy příležitost se s tebou sejít. Teď se to máš dovědět." - pozn. překl.) Starý Mothias nějak nepochytil smysl těchto slov a - mlčel. A cizinec spustil (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Chodil jsem ještě do školy, když mě moje matka dala do služby za pasáčka k vašemu sousedovi, po chalupě řečenému 'Zensi' ("Zensibauer" byl na stavení čp. 2 /patřilo mu i čp. 3/ opravdu sousedem "starého Mothiase" z "Bojerhofu", ono "Zensi" je zdrobnělé křestní jméno 'Vinzenz', česky i Čeněk - pozn. překl.). V té službě jsem našel málo zalíbení. Daleko raději jsem zalezl do blízkých lískových keřů nebo jsem zkoušel šplhat výš do bohatě ovětvených korun starých borovic. Zvířata mně svěřená toho ovšem dokázala využít a brzy stála ve vašem obilí. Ani jsem si nevšiml, že přešla meze, když mě dopadl tvůj táta. Ne zrovna lichotivými slovy mi vyčetl mou nedbalost a nechyběly ani výhrůžky pro případ, že by se to mělo opakovat. Abych dobrého muže ukonejšil, nasliboval jsem mu svatosvatě (v originále "hoch und heilig" - pozn. překl.), že dám na svoje krávy lepší pozor.
Duch měl sice sklon k dobru, tělo však bylo slábo (v originále "aber das Fleisch war schwach" - pozn. překl.). Co čert nechtěl, musel mě tvůj otec opakovaně přichytit při činu. Naposledy to ale vzalo špatný konec. Krávy dávno zmizely mému dohledu a bloudily vašimi polnostmi cestou necestou (v originále "dick und dünn" - pozn. překl.), zatímco já se houpal ve větvích jednoho starého smrku. Tvůj táta k němu doběhl, hromovým hlasem mě donutil přiblížit se jeho dosahu a jak mě strhával ze stromu, cítil jsem už na obličeji facky zprava i zleva, drsné záhlavce mě stihly i za ušima a bylo se mnou lomcováno tak, až jsem ztrácel zrak i sluch. Když se na mé prosby a žadonění ode mne konečně odtrhl, palice mi zle brněla. Když tvůj táta zase zmizel v křoví, napadla mě maminčina slova, jak krásné to má takový pasáček tam nahoře na šumavských horách, jako malý král prostřed svého stáda. - Mohl jsem sice poděkovat jen sám sobě, ale tvůj táta mě tak hluboce ranil v mé profesní cti, že jsem se zapřisáhl pomstou za jeho krutost.
K té pomstě mělo dojít ještě téhož dne. Když nastala noc a všichni dávno užívali klidu, ke kterému jsem já měl značně daleko, vykradl jsem se tiše ze své komůrky poté, co jsem do kapsy u kalhot zastrčil krabičku zápalek. Neslyšně jsem se plížil za vaší stodolou, krytou ještě z venkovní strany doškovou střechou. To se mi zdálo pro můj záměr veskrze příhodné. Poněvadž jsem nikde nenašel nijaký žebřík, vzal jsem v blízkosti jednu z tam postavených pavuz (v originále "nahm ich einen der in der Nähe aufggestellten Wiesbäume" - "Wischbaum", také "Wiesbaum", je bavorský nářeční výraz pro tak řečenou "pavuzu", tj. bidlo, sloužící k upevnění nákladu fůry /většinou se senem/ - pozn. překl.) a šplhal jsem po ní nahoru. Brzy jsem se ocitl na střeše a vyschlé došky mi nabízely jistou oporu proti skluzu. Cítil jsem uspokojení, že se mi plán pomsty tak daří. Noc byla tichá a temná, nijaký zvuk nerušil klid tady na samotě. Ani psi se neohlásili štěkotem, poněvadž mě znali a o mém záměru nic netušili. Jen kamenná studna (v originále "der Röhrenbrunnen" - pozn. překl.) tiše šplounala svou stále stejnou píseň a od Boubína (v originále "vom Kubany"- pozn. překl.) se neslo volání jelena jako dlouhý, utajený nářek.
Teď jsem mohl započít se svým dílem odplaty. Sáhl jsem hned do kapsy pro zápalky a škrtl. První pokus úspěšný nebyl, ale při tom dalším skutečně vyšlehl malý plamínek, který se měl stát zárodkem kýženého ohňostroje. Tu se ovšem rozlehl hromový rachot, provázený bleskem (v originále "ein Blitzen und Krachen"- pozn. překl.) takovou silou, že jsem hořící zápalku odhodil dolů do trávy, ztratil na střeše rovnováhu a žuchl stejným směrem k zemi. Když jsem se probral k vědomí, noc byla tichá a klidná, jako by se nikdy nic nestalo. Já měl však údy ochromeny hrůzou natolik, že bych v následujících hodinách nebyl schopen cokoli dalšího, natož nebezpečného, podniknout. Nazítří jsem namísto hněvu a touhy po pomstě cítil jen vděčnost za podivný prst vyšší mocnost ze tmy a stud z nepravosti, která mi málem způsobila úraz. Po Vánocích jsem se vrátil ze služby domů (rozuměj do Huťského Dvora u Vimperka - viz blíže web Zaniklé obce - pozn. překl.)."
Když cizinec skončil se svým vyprávěním, ulehčeně vydechl. Starý Mothias naslouchal slovům druha svých dětských her se smíšenými pocity. V pozdních večerních hodinách se oba rozloučili navzájem a hluboce ponořen v myšlenkách kráčel starý sedlák borovým lesem (v originále "durch 'Gföhres'"- pozn. překl.) vstříc svému rozlehlému dvorci - tam na krásné Šumavě (v originále "dort tief im Böhmerwald'", což je jako titul celého předchozího textu citací šumavské hymny Andrease Hartauera, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 1953, s. 241-242

Předchozí text je v podtitulu označen jako "Eine Erzählung von J. Weiser, ehem. Hüttenhof bei Winterberg", tj. "Povídka od J. Weisera, dříve Hüttenhof bei Winterberg" (rozuměj zaniklou osadu na katastrálním území města Vimperk, dnes součást evidenční části Klášterec). Ten "starý Mothias", kráčející na konci vyprávění vstříc svému rozlehlému dvorci, mířil k tamějšímu čp. 4, řečenému "Bojerhof", o němž se na stránkách Kohoutího kříže lze leccos dočíst. Odtud pojal autor povídky dne 27. října roku 1924 za ženu o pět let mladší dceru Franze Köcka a jeho ženy Marie, roz. Krejsové ze Solné Lhoty (Krejsovi tam v čp. 19 vlastnili hostinec, kde "starý Mothias" seděl), tedy Emmu Köckovou (*4. dubna 1902) z "Bojerhofu" (zastoupenou i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), oddával je v kostele Nalezení svatého Kříže v Korkusově Huti farář Josef Neubauer, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. "Starý Mothias" byl onen Franz Köck (*10. října 1867 na "Bojerhofu" jako syn Vinzenze Köcka a vnuk Mathiase Köcka), řečený "Bojer Motthias", protestující kdysi proti stavbě železniční trati do Volar, poněvadž by vedla i jeho polnostmi. Ženich Josef Weiser byl v době své svatby řídícím učitelem školy v severomoravském Bedřichově (německy Friedrichsdorf, dnes jen část obce Oskava). Narodil se 24. října roku 1896 ve Stránském (německy Zechitz, dnes jen část města Rýmařov, okr. Bruntál v Moravskoslezském kraji) čp. 48 (dům s tím číslem tam lze dosud najít) tamnímu pasíři (Gürtler) a svému jmenovci Josephu Weiserovi (už podle Dobrovského /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ slovníku to česky znamená "mudřec", nověji pak mudrc), synu rolníka (v severomoravských matrikách je místo německého výrazu "Bauer" užíváno varianty "Anbauer) v Ondřejově (Andresdorf) Johanna Weisera a jeho manželky Marie, dcery rolníka v Ondřejově Leopolda Peschela. Chlapcova matka Leopoldine, jak vysvítá z křestního záznamu o Josefově narození i ze záznamu oddací matriky o svatbě jeho rodičů dne 13. listopadu 1890 ve Stránském, byla dcerou podruha ve Stránském Vinzenze Schiebela (Schiebelové byli nejstarším rodem v obci, jeho příslušníci opravili koncem 18. století místní kostel sv. Kateřiny, poškozený v roce 1758 úderem blesku) a jeho ženy Theresie, dcery zdejšího rolníka Franze Schiebela. "Pan řídící" se tedy roku 1924 přiženil na už tolikrát zmiňovaný a dnes s celým Huťským Dvorem zaniklý "Bojerhof". Nedigitalizovaná školní kronika z Korkusově Huti (budova školy se stala 15. ledna roku 2016 obětí požáru) je uložena v prachatickém okresním archivu, víme však, že už ve výkazu německého učitelstva v Čechách z roku 1928 "našeho" Josefa Weisera nenajdeme. Více se dovídáme až z časopisu Böhmerwäldler Heimatbrief: v šedesátých a sedmdesátých letech tu nacházíme snímky Huťského Dvora, které redakci zasílal, blahopřání k narozeninám a výročí svatby a nakonec v roce 1986 zprávu o jeho smrti, kterou napsala Anna Pimmerová. Podle ní bojoval jako velitel v obou světových válkách, po vyhnání působil od roku 1949 jako učitel v Augsburgu. S manželkou oslavili diamantovou svatbu a zemřeli tu krátce po sobě v roce 1986 (ona 13. března, on 1. října). Oba jsou pochováni na Lesním hřbitově v Mnichově. Jaké to asi byly vyšší mocnosti, které zabránily požáru Köckových stodoly a nezabránily ani zániku celého Huťského Dvora, ani požáru školy v Korkusově Huti? Nechme to spíše na lidech tady v podnebesku.

- - - - -
* Stránské, Rýmařov / Korkusova Huť / Huťský Dvůr, Korkusova Huť / Solná Lhota, Vimperk / † Augsburg (BY) / † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam oddací matriky o svatbě jeho rodičů v listopadu roku 1890 ve Stránském
Záznam o jeho narození v křestní matrice Albrechtic u Rýmařova
Tyto fotografie z Huťského Dvora zaslal do krajanského měsíčníkuTyto fotografie z Huťského Dvora zaslal do krajanského měsíčníku
Zprávu o jeho úmrtí zaslala do krajanského měsíčníku Anna Pimmerová

zobrazit všechny přílohy

TOPlist