logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HUBERT WEINZIERL

Hostem u Stiftera

Sedět tak v odpolední dobré míře před pasovským radničním sklípkem je potěšením nejen snad tělesným; zraku i mysli lahodí to tiché míjení těžce naložených lodí dunajské plavby, které jak od východu připlouvají, tak naň také míří. Bohudík končí svět na jochensteinské přehradě stejně tak málo, jako se mění tvářnost lesnatých svahů na obou stranách proudu Dunaje, oněch příkrých srázů, jimž temná žula propůjčuje vážnost Bavorského lesa a světlá zeleň zakrslých dubů zas teplý dech jihovýchodu. Exotické smaragdové ještěrky a vzácné užovky stromové (v originále "Äskulapnattern" - pozn. překl.) hájí tu v pernatém kavylu (v originále "im Federgras" - pozn. překl.) západní baštu svého stepního životního prostoru, která fascinujícím novým útvarem přehradního jezera nejen netrpí, nýbrž spíše získává na poklidné majestátnosti. Nikdo z těch, kdož sem obrátí, nevycítí co umělého v této dunajské krajině, což je důkazem dobré mistrovské práce, jíž by mohla klidně patřit Goethova slova (verše ze sonetu, který napsal v roce 1800 - pozn. překl.):

"Natur und Kunst, sie scheint sich zu fliehen -
und haben sich, e' man's gedacht, gefunden..."
"Příroda s uměním zdají se míjet -
a jdou si blíž, než bys jen tušit moh'..."

Naše cesta opouští tok řeky a vede výš k lesům, kde pohostinnost nového času zve k tichému zastavení, ke spatření a naslouchání hvozdům Adalberta Stiftera, jehož jméno se připomíná při kamenném ostění dveří statku Rosenberger Gut či hotelu na úpatí Třístoličníku (Dreisesselberg), jakož i na druhé straně hranice u Plešného jezera (Plöckensteinsee), k němuž (a nikoli ještě k obelisku nad ním - pozn. překl.) dnes zase můžeme šťastně putovat jako za starých časů (psáno v sedmdesátých letech dvacátého století za komunistického režimu v tzv. "ČSSR" - pozn. překl.).
Člověk musí stanout na Hochsteinu (vedlejší vrchol temene Třístoličníku - pozn. překl.) za časného rána, kdy turistický halas dosud nepřehlušil písně drozdů a pěnkav, a musí se dívat, stále jen dívat...
Vlní se tu skutečně ono tak často oslavované moře lesů přes všechny hranice jdoucí či pod námi leží nějaký mohutný zelený ostrov v průsečíku prchlivých pomezí okolních zemí (v originále "im Schnittpunkt hastig enger werdender Länder" - pozn. překl.), přitom srdce životního prostoru jich všech, schopné uchovat zdraví lidí z obou stran tohoto zeleného moře?
Jakkoli dnes vede asfaltová cesta až k těm třem kamenným křeslům, platí dodnes ta slova autora Hvozdu: "Es wohnt unsäglich viel Liebes und Wehmütiges in diesem Anblicke..." (tj. "V tom pohledu je nevýslovně mnoho milého a tklivého..." - pozn. překl.)
A právě znovuzískat onen pocit tklivého stesku se mi jeví předpokladem pochopení smyslu toho, co je nutno uchovat a střežit.
Z Boubína (Kubany) se dá vidět kamenná věž kostela v Haidmühle, pro který by mohl být ten horský vrchol s proslulým boubínským pralesem čímsi domovsky blízkým (v originále "für das jener urwaldberühmte Waldgipfel der Hausberg sein könnte" - pozn. překl.); dělící opona podél Studené Vltavy (Kalte Moldau) jde však stále snadněji povytáhnout výš a skorci vodní se svými bílými náprsenkami veselým dováděním ve třpytném šumícím proudu zabraňují člověku podlehnout myšlenkám bezmoci a marnosti...
Dříve než se vlny lesů na Luzném (Lusen) zvednou k novým výšinám, lákají tajemná vrchoviště a hnědé slatiny s jámami v rašelině zalitými temnou vodou, v jejíž hladině se zrcadlí bílé vločky suchopýru; tam, kde těch málo kovově modrých tetřívků svádí na jaře své rytířské turnaje a kde v máji linduška luční skrývá svá hnědá vajíčka pod květy ostřice, tam se zdá, že už všechny časy minuly. Jen sám les hrozí těmto drahokamům v zeleném šatu naší domoviny, poněvadž se až příliš chtivě a uniformně rozmáhá do všech rašelinných luk (v originále "in alle Streuwiesen" - pozn. překl.) a potočních údolí, hltá řeřišnice a blatouchy, žluté pryskyřníky a šťavnaté květy jetele, který dříve propůjčoval srnčím mámám tolik síly, když odchovávaly své mladé.
Nikomu nelze přehlédnout to svévolné, do sebe se rozpadající témě Luzného, jehož zelenožluté kamenné moře nese ještě v květnu veselou sněhovou čepici; vábí už však mohutný Roklan (Rachel) a jeho temné jezero, které, rovno samé duši té hory, spočívá uloženo v jejím klíně.
Vždycky znovu mne to však táhne k oněm "oknům v lese", k prastarým horským loukám, zvaným "Hochschachten", na nichž kdysi koně a býci trávili své léto; sukovité obří javory a napůl rozpadlé věkovité buky stály tady už tenkrát a na všechna ta tichá slatinná jezírka horských vrchovišť míří i dnes lidské kroky jen vzácně.
Zato je o to víc tam vysoko nahoře statných jelenů se srstí do ruda(v originále "die starken, roten Hirsche" - pozn. překl.), kteří odvozují svůj ctihodný původ z knížecích obor na Boubíně.
Třikráte do roka tak prožívám jaro: jednou, když se purpurový lýkovec rozvoní v lužních lesích při Dunaji, po druhé, když se rozevřou něžné květy sasanek hajních na olšemi lemovaných březích freyungské Ohe a ještě jednou znovu, když na Hochschachten Bavorského lesa zavítá modř horských dřípatek.


Der Bayerwald, 1973, č. 1, s. 34-35

P.S. Textová ukázka pochází z autorovy knihy "Ein besinnliches Kalendarium" s podtitulem "Mit Worten, Gedichten und Geschichten ausgewählt aus Skizzenbüchern", tj. "Rozjímavý kalendář ve slovech, básních a příbězích z náčrtníků", vydaný v Morsak Verlag Grafenau roku 1971, o dva roky později pak v témže nakladatelství s hlavním titulem "Wo alle Wege enden" a podnázvem "Ein besinnliches Kalendarium mit Worten, Gedichten und Geschichten" znovu podruhé.

V Českobudějovických listech z 25. července roku 2003 nacházíme č1ánek "Ochránce přírody z parku Bavorský les prý nechce ,školit' šumavské kolegy, ale..." Tím "ochráncem" je autor naší přeložené textové ukázky Hubert Weinzierl. Narodil se 3. prosince roku 1935 v bavorském Ingolstadtu jako syn podnikatele Paula Weinzierla a jeho manželky Thekly, roz. Waldherrové, navštěvoval v rodném městě Reuchlinovo gymnázium (pojmenováno podle německého humanisty a hebraisty Johannese Reuchlina /1455-1522/) a vystudoval pak lesnickou vědu na univerzitě v Mnichově. Studium absolvoval v roce 1958 s titulem "Diplom-Forstwirt", tj. "diplomovaný lesní hospodář". Byl pak refendářem Bavorské státní lesní správy (Bayerische Staatsforstverwaltung) a vedle dalšího studia praktického zemědělství působil jako podnikatel v oboru. Už od roku 1953 byl aktivně činný v hnutí ochránců přírody a v roce 1964 byl povolán do prezidia Německého kruhu ochrany přírody (Deutscher Naturschutzring). V letech 1965-1972 byl čestným (neplaceným) vládním pověřencem pro ochranu přírody v Dolním Bavorsku (Niederbayern), v letech 1969-2002 předsedou sdružení Bund Naturschutz in Bayern. Jako zvláštní pověřenec zmíněného Německého kruhu ochrany přírody (DNR) organizoval roku 1970 Evropský rok ochrany přírody. V letech 1983-1998 stál v čele sdružení Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland (BUND). Jako člen německé delegace se podílel na jednání konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru 1992 a světového summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu deset let později 2002. Od prosince roku 2000 až do roku 2012 byl prezidentem DNR, od roku 2001 je členem rady pro udržitelný rozvoj německé spolkové vlády a od března 2005 předsedou kuratoria Německé nadace životního prostředí (Deutsche Bundesstiftung Umwelt /DBU/). Žije se svou manželkou, katolickou teoložkou Beate Seitz-Weinzierlovou, v dolnobavorské obci Wiesenfelden na jih od Chamu. Sám Weinzierl o tom prý řekl: "Mé úkoly mne stále zavádějí k jednacímu stolu do Berlína, moje duše však je tady v Bavorském lese, kde má žena a já máme s mnoha zvířaty svůj opravdový domov a kde nabíráme sílu." V roce 1984 byla Weinzierlovi udělena Cena Konrada Lorenze, 2001 Spolkový záslužný kříž na stuze, 2005 Bavorský řád za zásluhy, 2007 Bavorská ústavní medaile ve zlatě a v roce 2009 Cena Německého spolkového pracovního kruhu pro management vědomý si odpovědnosti za životní prostředí (Bundesdeutscher Arbeitskreis für Umweltbewusstes Management /B.A.U.M./). Vedle knihy, z níž pochází textová ukázka, je autorem či spoluautorem kolem 50 publikací i beletristické povahy. I Stifter by musel mít ze spisovatelského kolegy opravdu radost.

- - - - -
* Ingolstadt (BY) / hora Třístoličník /Plešné jezero / hora Boubín / hora Luzný

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S Angelou Merkelovou na snímku z roku 2011, kdy DBU slavila 20 let své existence
S manželkou založil Beate&Hubert Weinzierl Stiftung
Obálka knihy z nakladatelství Morsak (1972) mezi jejímiž autory je jmenován na prvním místě
Obálka časopisu Der Bayerwald z ledna 1973, v němž vyšel jeho text o Stifterovi
Článek s citací jeho názorů na stránkách českobudějovického deníku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist