logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

TRAUDL WEILHART-EISNEROVÁ

Náš strom "U obrázku" tam doma...

Od té doby, co si platím maminčin hrob ve Vimperku (Winterberg), je to pro mě vždycky důvod, vydat se tam "domů". Cestou k městu vždycky zajdu v lese zvaném po našem "Hochholz" ke stromu, kterému jsme neřekli jinak než "Bildlbam" (tj. "strom 'U obrázku'" - pozn. překl.). Vždycky stačím hned očima najít místo, kde stál, ale bez jeho poznávacího znamení, obrázku Matky Boží, který na něm býval zavěšený, ho mezi ostatními stromy určit nedokážu. Obrázek zmizel jako tolik věcí z našich někdejších časů! Moje vzpomínky putují vždycky nazpátek právě do dob, kdy ten strom byl pojmem nejen snad pro nás děti. Za nedělních výletů s rodiči do Klášterce (Klösterle), Sklářů (Glashütten) či Solné Lhoty (Salzweg) jsme běhávaly vždycky dost daleko napřed, poněvadž ten, kdo byl z nás u "Bildlbam" prvý, byl i "vítězem". Lavička před stromem sloužila odpočinku i hrám zároveň. Jak často jsme si tak hrávali "na obchodníka" a spisovné němčiny dosud neznalí, chtěli jsme na tím "za pultem" "um eine Krane salches da" (tj. "ňaco za karunu"). Mysleli jsme si tenkrát bláhově, že stačí vypilovat pár samohlásek a budeme už perfektní. Kolem té lavičky jsme se honili i ve hře "na babu" a přes její opěradlo jsme točili "Kukamatscha", jak se u nás alespoň říkalo kotrmelcům. Někdy jsme se na ni i posadili a jen tak naslouchali šumění lesa a ptačímu zpěvu nebo pozorovali veverky, řečenou opět po našem "Oichkatzln", jak se hbitostí větru míhají z větve na větev či z kmenu na kmen. Náš "Bildlbam" byl i vhodným místem mnoha příležitostných i náhodných setkání ať už při houbařských výpravách, sbírání borůvek ("Schworzbier-klaubn" po vimpersku), natož pak když došlo na prvá "rendezvous"! Každý z nás má jistě své vlastní vzpomínky na ten strom. Nikdy jsme kolem něj kdysi v dětství nepřešli bez pokřižování nebo jednoho aspoň otčenáše.
Vracím se teď k němu znovu nejen svou vzpomínkou, ale i se splněným snem, že s bratrem dokážeme obnovit místo tichého zastavení tam doma. Nostalgický mariánský obraz v dřevěném rámu se stříškou a malým dřevěným křížkem na ní, zavěšený na stromě tak jako někdy za našeho dětství. Už nedokážu říci, jestli mě paměť neklame, zda je to vlastně skutečně ten strom z někdejška, poněvadž se za ta desetiletí, která uplynula, tolik změnilo. Věřím ale, že to tak nějak muselo být! Zastavím se teď u něj při svých cestách do Vimperka pokaždé při něm, pomodlím se pár otčenášů, jak jsem to kdysi dělala jako dítě. Jistěže dnes o něco zbožněji, když už vím něco víc o tom, co všechno v životě pomíjí. Teď už dokážu vroucně doufat, že tam ten mariánský obraz zůstane zavěšen natrvalo, že ten strom bude zase, jako někdy býval, náš "Bildlbam"...
Ptala jsem se už mnoha někdejších Vimperských, kdy a při jaké příležitosti byl ten mariánský obraz na strom přibit. Nikdo mi to až dosud nedovedl říci. Každý měl jen jednu odpověď "po našem": "Jo mei, dejs hängt schou uwei duat!" (tj. "Podle mýho tam visí už vodjakživa!" - pozn. překl.). Kdo by věděl něco víc, ať mi poví - bylo by jistě zajímavé zjistit, jaký příběh stál na počátku, jaký příběh to asi původně způsobil.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 63-64

P.S. Na straně 584 téhož ročníku podala autorka textu následující zprávu k jeho obsahu: " Při krajanském setkání ve Freyungu se mě vimperští spolurodáci opakovaně dotazovali, kde ten strom s obrázkem vlastně je, poněvadž ho nemůžou najít. Bohužel byl ten mariánský obraz - visel tam na stromě sotva tři měsíce - buď ukraden, anebo zničen nějakým fanatikem. V každém případě byl ještě zjara na svém místě a když jsem o pouhý týden později přišla na místo znovu, zmizel. Opřela jsem se o kmen a nedokázala jsem potlačit slzy a vzlyky."

Když dne 25. února roku 2014 v Deggendorfu po těžké operaci zemřela, bylo za ní v bavorském Pockingu, kde působila léta jako obchodní zaměstnankyně, slouženo rekviem v tamním farním kostele a urna s jejím popelem byla pak předána zemi na hřbitově hornobavorského města Mühldorf am Inn. I ona je svými vzpomínkami z dětství zastoupena ve vimperské "čítance" Böhmwind (2000). Narodila se v tom městě někdejší knihtiskařské slávy 29. listopadu 1925 a v krajanském měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief byla po léta "pověřenkyní" (Betreuerin) vimperského rodáckého kruhu.

- - - - -
* Vimperk / † Deggendorf (BY) / † † Mühldorf am Inn (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ve třicátých letech na dětském představení hry se zpěvy "Červená Karkulka" je ona tím zcela napravo v první řadě sedícím lesním skřítkem s bílým plnovousem
Na snímku ze zimy 1935/1936, který poslala do redakce krajanského měsíčníku, je zachycena spolu s jinými dětmi z vimperského "Rupertina" (to zařízení se jmenovalo podle Ruperta Steinbrenera) mezi nimiž je i Franz X. Jedlitschka a Franz Matheisl, při stavbě sněhuláka na návrší zvaném "Doubl"
Nad úrodou hub ve válečném roce 1942 někde v místech,kde se ve Vimperku dodnes říká "U Sloupu"
S krajany z Vimperka na cestě po stopách Jana Nepomuka Neumanna v USA roku 1988 sedí při dožínkové slavnosti v Cannstattu vedle Otmara Eisnera druhá zprava, naproti v černých brýlích prvá zleva Hilde Steinbrenerová

zobrazit všechny přílohy

TOPlist