logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EMIL WEBER

Kolik je Vltav?

1. Teplá Vltava (Warme Moldau) pramení mezi Kvidou (Außergefild) a Bučinou (Buchwald) na východním svahu Černé hory (Schwarzberg, 1315 m) a ústí do Mělníka do Labe (Elbe).
2. Studená Vltava (Kalte Moldau) pramení v Bavorsku na severním svahu hory Haidel (1167 m), teče nejprve 8 km bavorským územím, kde je nazývána Altwasser, překračuje hranici u Nového Údolí (Neuthal) a vlévá se za Mrtvým luhem (Tote Au) blízko Chlumu (Humwald) do Teplé Vltavy, která je odtud nazývána jen Vltavou.
3. Řasnice (Grasige Moldau), dříve česky i Slatinná Vltava či Travná Vltava, pramení rovněž v Bavorsku na jižním svahu vrchu Geiselberg, na bavorské straně teče však pouhých 800 m a u někdejší osady Dolní Světlé Hory (Unterlichtbuchet) vstupuje do Čech, před Lenorou (Eleonorehhain) ústí pak do Teplé Vltavy.
4. Vltavský potok (Kleine Moldau), česky také Malá Vltava či Vltávka, pramení u Bučiny a ústí u Borových Lad (Ferchenhaid) do Teplé Vltavy.
Mnozí Šumavané mají v paměti jen Vltavu jedinou (zvou ji ostatně svým nářečím "Wulda" - pozn. překl.), což je nakonec po soutoku všech oněch "ramen" ("Arme") nakonec správné.


Glaube und Heimat, 1992, č. 6, s. 28

P.S. Jako "Malá Vltava" - viz Wikipedia, na mapách pak Vltavice menší či Menší Vltavice je označován i potok (už 1259 zmiňovaný v latinsky psaných listinách jako Wlitawitz minor), přitékající k vltavskému řečišti za Vyšším Brodem z Rakouska jako Dürnaubach a zvaný též Hamerským potokem. Pramení na svazích hory Sternstein (1122 m) a od zaniklých Mnichovic (Minichschlag) spadá k Vyššímu Brodu (Hohenfurth) a ke svému soutoku s Vltavou v četných peřejích, v jednom místě známých dokonce jako "vodopády sv. Wolfganga". Tak řečeným Opatským kanálem byla voda Menší Vltavice sváděna kdysi zčásti i do vyšebrodského kláštera. Dál po proudu Vltavy ústí do ní u Horního mlýna (Obermühle) při Herbertově (Gerbetschlag) pak i Větší Vltavice, německým jménem kdysi ovšem Stegmühlbach. Sám autor textu, který je tu v překladu zčásti pozměněn už proto, že byl původně myšlen spíš jako replika na jeden informační omyl, pochází z osady kus od Horní Vltavice (Obermoldau), což je ovšem obec, nikoli tok. Nad Dolní Vltavicí (Untermoldau) se pak voda té pořád jediné Vltavy téměř zavřela. Na otázku v titulu není odpověď, víme jen: dvakrát nevstoupíš do téže řeky.

Tři zázraky

Než sešel poslední sníh, práce pokračovaly čile a s novou silou dál. Na závěr musely být vysoustruženy dubové sloupy, které zdobily vstup i původní stožecké kaple. Posledního květnového dne toho roku 1984 (slavil se právě Vatertag, tj. "svátek otců") bylo posléze všechno hotovo. Celé dopoledne jsem se syny a několika přáteli z krajanských kruhů strávil nakládáním a přesně o půlnoci na 1. června se nákladní vůz, který mi spolu se šoférem propůjčila firma, v níž jsem byl až do důchodu zaměstnán, vydal směrem k Philippsreutu, kam dojel kolem sedmé hodiny ranní. Hned v ten jitřní čas bylo započato s usazováním sloupů do už připravených vybetonovaných základů a během dvou dní stála nahrubo celá dřevěná stavba. Samou horlivostí jsem trochu pozapomněl na zásady bezpečnosti práce a tak bylo jakoby jedním ze zázraků, učiněných milostivou Boží Matkou, že při pádu celé přední průčelní stěny nedošel nikdo z nás nijaké újmy. Ani stěna sama se nezdála utrpět žádné poškození.
(...) V létě jsme se třemi klempíři (ve Švábsku se těm řemeslníkům říká "Flaschner", v Bavorsku zase "Spengler") a pomocníky z obce za dva dny instalovali měděnou krytinu na střeše. Nadešel podzim a tu se mi zdálo, že za jedné prudké listopadové bouřky podruhé došlo k něčemu vysvětlitelnému jen něčím jako zázrak: jedno z oken kamenné části kaple, dosud nikoli pevně ukotvené, vypadlo dovnitř na betonovou podlahu. Když jsme ho z ní zvedli, nebylo rozbito ani sklo, ani dřevěný rám.
V zimě na přelomu roku 1984 a 1985 se stal ten třetí zázrak, snad pro nás všechny ten největší.
Podařilo se nám totiž získat obraz Milostné Madony ze Stožce sem k nám do Philippsreutu, aby tu nalezl nový domov.


Einweihung der neuen Tussetkapelle in Philippsreut 26.-28. Juli 1985, s. 24-29

Text, převzatý z nového vydání brožury k vysvěcení "nové" stožecké kaple v bavorském Philippsreutu takřka na skok od tehdy dosud přísně střežené hranice totalitního Československa, má svůj zvláštní půvab v tom, že jeho autorem je i původce a realizátor samotné stavby, šumavský umělecký truhlář Emil Weber. Jeho kolébka stála v dnes zcela zaniklé vsi Slatina (Filz), ležící při silnici z Horní Vltavice na Borová Lada. Narodil se tam Anně a Liebreichu Weberovým 24. dubna 1926 a po otci se mu také mezi rodáky říkalo "Liebreichn Emil", tj. Liebreichů Emil. Když rodiče roku 1934 chalupu ve Slatině prodali, odstěhovali se sice nejprve do dolnorakouské obce Sankt Johann, už po roce se však dali přemoci steskem po Šumavě a usídlili se po návratu domů v Polce (Elendbachl), ještě blíž Horní Vltavici než rodná Slatina. Až do roku 1940 navštěvoval Emil hornovltavickou obecnou školu a poté se na řezbářské odborné škole ve Volarech (Wallern) vyučil truhlářskému řemeslu. V letech 1943-1945 sloužil u válečného námořnictva a z anglického zajetí se v říjnu 1945 vrátil domů už jen k hromadnému "odsunu". Už v Německu se roku 1948 oženil s Marií Prinzovou, původem také z Horní Vltavice, a když mu jedenáct let nato zemřela a zanechala dva syny, oženil se v roce 1960 znovu s Annou Spitzlovou z Radslavi (Ratschlag), obec Dolní Vltavice. Právě na paměť té Horní z obou Vltavicí se prý o dovolené 1982 rozhodl ve Phlippsreuthu zbudovat repliku rozpadající se tenkrát kaple na Stožeckém vrchu. Vedle tří divů ve své vzpomínce způsobil tak další, dokonce dvojnásobný: vytvořil kopii stavby, která brzy nato za rychle už dohasínajícího komunistického režimu byla obnovena i na svém původním místě! Když 8. ledna 2002 pětasedmdesátiletý zemřel v bádensko-württemberském Uhingen, kde je i pochován, vyšel krajanský měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief s obálkou znázorňující na jeho památku právě "novou", doslova jeho rukama zbudovanou "stožeckou" kapli ve Philippsreutu, dílo krajanské lásky, uvnitř obraz "Madony s růží". Kéž by se ona krajanská láska rozhořela jednou i v našich srdcích, byť by to byl spíš další zázrak než nějaká naše zásluha.

- - - - -
* Slatina, Horní Vltavice / Polka / Volary / Uhingen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Kříž před Stožeckou kaplí
Rodná Slatina na staré pohlednici
Jiná pohlednice ze dnes zcela zaniklé rodné vsi
Tady za někdejším mostem přes mladou Vltavu stávala Slatina
Plánek zaniklé Slatiny

zobrazit všechny přílohy

TOPlist