logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEPH WATZL

Město Naší milé Paní

V době, kdy nad českou vlastí těžká se sbírala bouře (v německé verzi "inmitten einer sich furchtbar vorbereitenden Katastrophe"), postarala se Božská Prozřetelnost, aby své věrné od zkázy zachránila (zkáza či "Untergang" je tu označení nadcházejících husitských bouří, "počátek hrozného povstání proti katolické víře a mravům, které kvetoucí království České, bohatá města, spokojené dědiny rozeštvalo, spálilo, se zemí srovnalo!", jak stojí psáno v závěru předchozí kapitoly textu o době vlády Karla IV.). Město Budějovice (Budweis) od dob Otakara II. (1253-1278) (v německé verzi "Ottokar II.", rozuměj Přemysla Otakara II.), pátého krále českého, svého zakladatele, utěšeně vzkvétalo. Na místě, na kterém kdysi mocný král s vybranou družinou bavíval se ušlechtilým lovem, stál nyní tam, kde býval lovčí hrádek, vysoký, krásný klášterní chrám "Narození Panny Marie" (v německé verzi "Vnserer Frawen Geborth"). Divoký pokřik lovců ustoupil nábožnému zpěvu ctihodných mnichů, pronikavý zvuk rohu zaměněn za posvátný tón varhan. Na místě, kde dříve nádhera dvora královského se rozvíjela a veselé slavnosti s hlučnými štvanicemi na zvěř se střídaly, stála nyní tichá, osamělá cela bratra dominikána, jenž s modlitbou na oslavu Tvůrce pilnou pojil práci. K jeho horlivosti družila se pilná práce nových obyvatel, které "zlatý král" povolal z bavorsko-rakouské vlasti jejich (v německé verzi "der Fleiß des deutschen Ansiedlers, der, vom ,goldenen König' aus seiner bayrisch-österreichischen Heimat gerufen"), aby si tu v lesnaté a bařinaté krajině nové město a živobytí hledali. Přízní královou dílo rychle spělo vpřed. Jen o 31 let, dle prastarého a spolehlivého podání, později, než byl krásný chrám dominikánský vysvěcen (což se dělo již 3. června 1274, tedy ještě za živobytí královského zakladatele), vzrostlo i město pod rukou pilných osadníků, jimž podal osnovy Hrž (Cervinus), královský purkrabí na Zvíkově (v německé verzi "nach dem Plane Hirczo's /Cervinus/ des Burggrafen von Klingenberg"), pochovaný v kostele Zlatokorunském (v německé verzi je tato zmínka o Zlaté Koruně /Goldenkron/ nahrazena jinou poznámkou, totiž o nápisu z roku 1717 nad klášterní branou, jehož latinské znění Triginta ac uno locus hic prior urbe stat anno je v ní přeloženo "d.h. Dreißig und einen Lenz stand vor der Stadt dieser Ort", tj. "Třicet a jedno jaro před městem stálo toto místo").
Obchod a průmysl rychle vzkvétaly v čilém obyvatelstvu, a význam města rostl každým rokem. Již 1304 jsou Budějovice svobodným městem, příslušným ke královské komoře. Od roku 1296 (listina ze dne 25. srpna) mají Budějovice svého dědičného rychtáře v osobě královského správce statků a mincmistra v zemi české Clarice (v německé verzi "in der Person des Urburers und Münzmeisters im Lande Böhmen Claricz"), po němž v úřadě rychtářském jeho syn Mikuláš (Nicolaus) následovati má. Listina krále Jana (rozuměj Jana Lucemburského) ze dne 6. srpna 1335 ukazuje nám, že Budějovice byly již značně pokročilým obchodním městem, ježto se má "ungeltu" z cizího zboží za dobu tří let použíti k opravě hradeb městských, mostů a silnic. Roku 1337 nalézáme tu cech řeznický, 1344 dobře zřízený cech soukenický, 1351 krejčovský a zanedlouho bohatý cech koželužský (v České ulici). Roku 1351 propůjčil Karel IV. (v německé verzi "Kaiser Karl IV."), jenž často rád v Budějovicích meškal, jistě na přání měšťanů důležité obchodní výsady. Roku 1372 upravil velmi příznivě soukromé majetkové právo občanů. Tyto výsady všecky Václav IV. (v německé verzi "Wenzel IV.") roku 1372 (20. října) potvrdil. Léta Páně 1385 nacházíme výnosné doly stříbrné (zvané "monstrance") u blízké osady Vsi (v německé verzi "im nahen Dorfe Wes"), jejichž privilegovanými majiteli jsou Budějovičané. To všecko vzkvetlo během sotva 100 let!
Radostí občanů byl krásný Mariánský kostel a ozdobný klášter "kazatelský" (= dominikánský), jenž tu od roku 1306 v celé velikosti své hotov stál a k jehož novostavbě obyvatelé již sami hojně přispěli. Velebná bohoslužba neusínala pod vysokou klenbou
klášterní. Když vše po denní námaze skolébal sen, okny kostelními ven pronikalo světlo v temno noční. Dlouhé řady bíle oděných mnichů kráčely tiše, hlavy kloníce, širokými prostorami kláštera. Cesta vedla je podle krásného hlavního oltáře do kůru, na místo modlitby. Zde vzdávali věčnému Králi na svého zakladateli vzpomínajíce, dík a slávu, zde střídali ponurý tón kajících žalmů s jásavým Alleluja a s vroucí modlitbou za ty, jichž těla v posvátných prostorách tichý dřímala sen radostného vzkříšení čekajíce.
Za ranného jitra již počaly chvály Neposkvrněné Panny. Když stříbrným hlasem zvonek ze štíhlé volal vížky, plnil se kostel zbožným lidem. Každodenně sloužena byla slavná (zpívaná) votivní mše svatá na úsvitě, "matura" zvaná. Hluboká zbožnost řeholních bratří i věřícího lidu dojmula tak příznivce řádu kazatelského, udatného rytíře Aleše z Poříčí (jinak ze Všeradic) (v německé verzi "Ritter Alsso /Alex/ von Porzicz"), že roku 1405 rozhodl se, celé zboží své sestávající z poplužních dvorů Poříče a Kukulovic se 4 poddanými, právem k řece, s lesy, lukami, polnostmi a ostatním příslušenstvím za cenu 200 kop pražských grošů, konventu "Naší milé Paní" v Budějovicích věnovati s tou výminkou, že mniši denně sloužiti budou zpívanou ranní mši svatou, o které jsme svrchu pověděli, a že jemu po čas života úročiti budou 12 kop grošů. Po jeho smrti měl i tento úrok připadnouti zbožným účelům (Libri erect. Eccl. Metrop. Prag. XIII. Q.7, srovnej též Sedláček "Hrady a zámky" III. 291, pozn.1.) (v německé verzi odkaz na Sedláčka chybí). Tato smlouva byla v Praze 8. července 1407 od krále potvrzena a v ochranu vzata. Též byly tyto statky zapsány v desky zemské. Zajímavé jsou výsady, jimiž byla již záhy jmenovaná jitřní mše svatá nadána. Tak propůjčil papežský legát Pileus de Prato, kardinál-kněz titulu svaté Praxedy, arcibiskup Ravenský, dne 6. prosince 1384 všem věřícím, kdož o sobotách v roce ranní votivní mši, v adventě pak "Rorate" nábožně přítomni budou, 140 dní odpustků. Aby však větší byla této svaté věci této mezi zbožným lidem vážnost, udělil Václav Vojtěch d'Applot, jenž z mnicha řádu kazatelského pod Janem z Jenštejna stal se světícím biskupem pražským (v německé verzi "Dominikanerbruder Wenzel Albert d'Aplot /seit 1388/ Bischof von Nikopolis, unter dem Erzbischof Johann von Jenstein, Weihbischof zu Prag. Derselbe wird auch als Inquisitor genannt."), každodenně odpustky 40 dnů těm, kdož ranní této mši mariánské přítomni budou. Jiný Václav téže doby, jenž v úředních listinách vede titul patriarchy antiochenského a kancléře římského a českého krále (v německé verzi "der Prager Weihbischof Wenzel, Patriarch von Antiochien und des römischen und böhmischen Königs Kanzler"), obnoviv roku 1407 dne 20. července svou listinu odpustkovou propůjčuje dale všem křesťanům, kteří o Vánocích, Velikonocích a o svatém Duchu jmenované mši svaté v klášterním chrámu přítomni budou, 100 dní odpustků; s tou však výminkou, když peněžitě neb osobní prací přispějí ke znovuzřízení kláštera, který právě v roce 1381 až na knihovnu byl vyhořel.
Obzvláště dojemná bývala účast nábožného lidu zblízka i zdáli, když na Bílou sobotu ráno, tři hodiny před východem slunce, sloužena byla tzv. "zlatá mše". Dle výsad řádových, které již tehdy byly velké, sloužívala se - podle zprávy starodávných listin, které se podařilo až podnes zachovati - , již před rokem 1378 slavná mše svatá s nádherou co možná největší: "ke cti a na památku bolestného utrpení nejblahoslavenější Marie Panny, která v noci velkopáteční nad smrtí svého mileného Syna Ježíše Krista prožila"; před bohoslužbou bývalo kázání. Podobný způsob byl tenkráte na významnějších místech i ve Španělsku a Francii ve zvyku (až podnes slouží se tato mše svatá pod názvem "římské" v arciděkanském chrámu v Plzni). Nábožným účastníkům byly velké odpustky propůjčovány. Zavedení této "zlaté mše" v klášterním kostele budějovickém vedlo k rozporu s farářem městským u sv. Mikuláše jménem Bohunko (syn Jana z Čakova) (v německé verzi "Bohunco /Sohn Johanns von Čekau/"), jenž se svými 3 kaplany a 7 altaristy čili mešníky u církevní vrchnosti proti řeholním bratřím stížnost podal. Avšak jeho stížnost vedlo jen k novému schválení a potvrzení jmenovaného zbožného obyčeje, které učinil od Svaté stolice zvláště k tomu účelu zplnomocněný legát cardinal Pileus de Prato, arcibiskup ravennský, listinami, které datovány jsou v Praze 4. ledna 1383 a v Budějovicích, kde se zdržoval, dne 6. prosince 1384.
Když moc a bohatství měšťanů budějovických se množily, nezapomínali, že požehnání přichází shůry. O vezdejší chléb oblíbených řeholníků byli velmi pečlivi. Věk Karla IV. vykazuje tolik zbožných nadací jako předtím žádné století. "Kniha listin města Budějovic" (v originálním vydání má kniha titul "Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen"), vydaná od Karla Köpla (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) v Praze 1901 u Calveho (v německé verzi s dodatkem "V.f.G.D.B.", tedy zkratkou vydavatele edice listinářů měst v Čechách a jejich městských knih, jímž byl Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen), jest věru chválou náboženské horlivosti tehdejších občanů. Ačkoli byli dle předpisů církevních vice vázáni a odkázáni na svůj kostel farní, přece nezapomínali na milý chrám klášterní. První nadace, která se dá listinami dokázati, jest z roku 1312; obnášela 1 kopy grošů čili 30 "grošů pražských" (v německé verzi "das ist 30 ,grossi Pragenses'") šestkráte do roka a určena byla pro zádušní bohoslužbu, pro klášter, chudinu a na světlo (dle listin byla tato nadace roku 1364 od potomků zvýšena na ročních 5 kop grošů, tedy na dvojnásobný obnos, později však ji nacházíme v rukou budějovické rodiny Říčanských z Říčan /v německé verzi "Budweiser Familie Rziczansky von Rziczan"/, od nichž převor dominikánů roku 1636 a již předtím 1628 - marně ovšem - žádal náhrady). Ještě větší nadaci dosvědčují konšelé města Budějovic dne 22. srpna 1349. Městský rychtář Mikuláš Claric, jeho choť Kristina (v německé verzi "Nikolaus Claricz, seine Gattin Christine") a syn činí nadaci ročních 8 kop grošů, neb po případě pro budoucí časy stejnou cenu, aby o čtveru suchých dnů za ně se konala zádušní bohoslužba. Léta Páně 1359 zavazuje se klášter johanitů (= rytířů maltézských) ve Strakonicích k ročním kopám pražských grošů z pozůstalosti pána Viléma Bavora ze Strakonic a jeho manželky Markéty (v německé verzi "Hinterlassenschaft des Herrn Wilhelm Bavor von Strakonitz und dessen Gemahlin Margareta") (6 zádušních mší svatých ročně). Dne 2. srpna 1364 dostal klášter z dědictví po rytíři Přibíkovi z Pořešína (v německé verzi "Přibik /Adauctus/ von Poreschin") roční poplatek 4 kop pražských grošů na zádušní bohoslužbu za zesnulého rytíře. Hrobka tohoto šlechtického rodu nalézala se dle souvěké poznámky na listině nadační (srovnej Köpl I. c. str. 92.) "u oltáře Matky Boží" (v německé verzi "um den Altar der Muttergottes") (tedy nejspíše asi u tehdejšího hlavního oltáře).
Další poplatek, roční 2 kopy grošů, upisuje Smil z Křemže (v německé verzi "Smil von Krems"), později zuřivý táborita (v německé verzi "dieser Ritter trat später zur Taboritenpartei über und wird schon 1424 als einer ihrerr Hauptanführer genannt"), na zádušní mše za svou zesnulou choť Stranku. Roku 1375 darovala nejmenovaná osoba klášteru, jehož řeholníci právě tenkrát trpěli velikou nouzí, 50 kop pražských grošů na konání jedné mše svaté denně u oltáře Božího Těla (v německé verzi "Corpus Christi-Altar"), kde mívalo bohoslužby "bratrstvo Nejsvětější svátosti" čili "Božího Těla" (v německé verzi "Fronleichnambruderschaft"), vigilii jednou týdně a zádušní mše rovněž týdně. Dne 16. února 1381 činí Děpolt a Seyfríd ze Schönfeldu (v německé verzi "Diepold und Seyfried von Schönfeld") klášteru Mariánskému v Budějovicích odkaz 20 kop grošů pražských, ale tato nadace nebývala později vyplácena (dle poznámky z 15. století na listině úpisní "vacat omnino"; viz Köpl I. c. str. 173), (v německé verzi "da deren Nachkommen vermutlich zum Hussitismus abfielen", tj. "poněvadž jeho potomci údajně odpadli k husitství").
V obzvláštní úctě byl té doby obraz Bolestné Matky Boží v klášterním chrámu (Maria s mrtvým Tělem Páně na klíně) (v německé verzi "ein Vesperbild /Maria mit dem Leichnam Jesu im Schoße"), před kterým dle svědectví P. Michala Schichelia (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) z roku 1664 mnoho šlechetných a zbožných osob sliby učinilo a vyslyšení došlo. Třetí arcibiskup pražský Jan z Jenštejna nadal roku 1382 obraz tento odpustky (40 dní za jeden Otčenáš a Zdrávas /v německé verzi "Pater und Ave"/ před obrazem).
Též mnoho bratrstev bylo v té době v květu.
V kostele samotném bylo pravidelné dopolední kázání v řeči německé, v kapli pak sv. Šťastného a Přibíka (Felix et Adauctus), jež zvána byla "český kostel" (ecclesia Bohemorum) a nalézala se v přízemí nynější velké věže, kázalo se v řeči české (Monumenta Conventuum triunius Prov. S.O.Praed. usne ad annum 1720, str. 49. Rukopis v archivu OO. Dominikánů v Praze. - Srovnej též Aeneas Sylvius, Historia bohemica, kapitola I.). Na první neděli v měsíci odpoledne byla pobožnost růžencová.
Řád kazatelský v oné době honosil se velkými muži. Světoví učenci i světci vycházeli z něho. Tak svatý Tomáš Aquinský (†1274) a Albert Veliký (†1280) úctu mariánskou svými kázáními vysoko povznesli. V Němcích kráčeli v jejich stopách mistr Ekkard (v německé verzi "Meister Eckhard") (†1327) a Johannes Tauler (†1361) plamenným slovem důstojnost Matky Boží oslavujíce. Tito všickni jmenovaní byli vzorem i našim mnichům kazatelům. Vznešená tajemství ze života Bohorodičky, ať už radostného či boluplného, tvořily jistě často látku jejich kázání. Není tudíž divu, že s věřícím lidem tak rádi pěstovali modlitbu svatého růžence, kterou jim zakladatel řádu svatý Dominik jako vzácné dědictví byl odkázal.
Avšak tehdejší růženec se podstatně od našeho nynějšího lišil (srovnej Stephan Beißel, Geschichte der Verehrung Mariens. Freiburg 1909, str. 237nn.) Již svatý Dominik učil své "vojsko Kristovo" modliti se za vyplenění kacířství padesátkráte neb stopadesátkráte první polovinu "Zdrávasu" (tj. až ke jménu "Ježíš"). Roku 1259 povstal v Piacenze spolek pod vedením dominikánů, který od papeže Alexandra IV. byl potvrzen a ve kterém se doporučovalo ke cti Marie Panny 50 neb 150 Zdrávasů se modliti. Tento spolek byl začátkem růžencových bratrstev, která později po celém světě se rozšířila. Jakási stará legenda z druhé polovice 13. století vypravuje (srovnej Franz Pfeiffer, Marienlegenden, Wien 1863, Nr. 21, str. 151nn.), že blahoslavená Panna "Zdrávasy" od úst modlících sbírala a v podobě růžových květů u věnec splétala. "Zdrávasy" počínaly se na zrnkách, často umělecky vyřezávaných, která se nosila na šňůře nebo na řetízku, ale nerozdělovala se na desátky. "Tajemství" v naší podobě tehdy ještě nebyla známa (viz k tomu www stránky Tajemství Svatého Růžence). Všech 50 nebo 150 Zdrávasů bylo věnováno k uctění všech tajemství spolu neb jednoho zvlášť, o kterém kazatel právě v předchozím kázání obšírněji jednal, anebo konečně na dobrý úmysl, měly-li býti duchovní potřeby jednotlivých osob při modlitbě růžence Bohu nábožně poroučeny.
Při tak horlivém uctívání Bohorodičky nebyla pocta Božského Spasitele v tajemství lásky v Nejsvětější svátosti oltářní nikterak zanedbávána. Na konci středověku nebylo žádné bratrstvo tak rozšířeno jako bratrstvo "Božího Těla". Svátek Božího Těla (v německé verzi "hl. Fronleichnamsfest") totiž, od Urbana IV. roku 1264 zavedený a od Klimenta V. (papežem byl 1305-1314) celému světu prohlášený, o kterém papež Jan XXII. (1316-1334) kázal křesťanům slavný průvod s Nejsvětější svátostí konati, došel ve věřících duších radostného ohlasu. Jeden toliko svátek v roce nestačil nábožným citům tehdejších křesťanů; každým měsícem, ba každým týdnem měla se na znamení radostinad tímto tajemstvím lásky slavnost "Božího Těla" opakovati. Jelikož pak svátek tento vždy na čtvrtek připadá, měl býti ten den příště takto oslavován.
I v našem kostele shledáváme na začátku 14. století oltář Božího Těla, na kterém byla od roku 1375 na přání výše uvedené nadace denně obětována mše svatá. Každý čtvrtek byla sloužena slavně. Poté konán za hlaholu zvonů a zpěvu nábožných písní průvod, s velebnou Svátostí kolem kostela. Slavnost končila vzýváním Spasitele v tajemství svátostném skrytého. Zbožné tyto obřady, kvůli nimž se utvořilo zvláštní bratrstvo, byly schváleny od papežského legáta Mikuláše z Kuzy (v německé verzi "der päpstliche Legat durch Deutschland und Böhmen Nikolaus von Cusa") roku 1451, a tak byly, dle svědectví listin, v kostele Mariánském v roce 1496 ještě konány (Registr. litt. et mss. Conv. Budovic. S.O. Praed. ad a. 1496). Mešní nadace tohoto zbožného bratrstva jsou až podnes v Mariánském kostele částečně zachovány a na úmysl zbožných těchto dárců, jichž těla dávno již rozpadla se v prach, ještě nyní (rozuměj roku 1910) mše svatá slouží.
Další pobožnost byla před věky konávána čtvrtou neděli v měsíci. Byla to pobožnost bratrstva "Nanebevzetí Marie Panny" též "Zesnutí Panny Marie" (v německé verzi ",Himmelaufnahme Mariens' anders auch ,Mariä Entschlafung'") zvaného. O zvycích tohoto spolku však nebylo možno v pramenech určitějších zpráv se dočísti.
Shrneme-li v krátkou větu, co jsme na předešlých stránkách o společenských a náboženských poměrech tehdejších v královském městě Budějovicích načrtli, vpravdě můžeme zvolati: "Věru bylo zde dobře býti (v německé verzi "Wahrlich, es war schön, hier zu sein!")!"


Orodovnice před svatyní svatých (Unserer Lieben Frauen Opferung), s. 5-10

V německé verzi českého textu, jehož autor je v tomto případě toliko jeden (proto také mé poznámky kurzívou nejsou poznámkami překladatelovými), zní název kapitoly knihy Orodovnice před svatyní svatých (Unserer Lieben Frauen Opferung), vydané k 500. výročí zázračného obrazu Panny Marie Budějovické a v plném rozsahu tu z jejích stránek přetištěné na ukázku, "Uns'rer lieben Frauen Stadt", v české verzi pak "Město Panny Marie". Naše Milá Paní, Notre Dame, jak říkají Francouzi (dvě mé tety působily ostatně jako Školské sestry de Notre Dame na různých místech Čech), je snad pojmem každému srozumitelným. České Budějovice byly pravou baštou katolictví (odolaly i husitskému náporu) a Šumava bývala spolu s celými Sudety zvána kdysi "zemí mariánskou" ("Marianisches Land"), než ty končiny zprznil národní socialismus a komunismus. V roce 1996 vyšel na stránkách časopisu Deutscher Ostdienst článek Petera Biena pod názvem Die graue Eminenz aus Böhmen s podtitulem Vor 60 Jahren starb Pater Joseph Watzl, který stvrzuje i referencí o místech působení Watzlova fakt, že jeho pozemská stopa končí ve Filipově (Philippsdorf) u Rumburka (dnes je Filipov součástí obce Jiříkov) ve šluknovském výběžku na samé česko-saské hranici. Z jiných pramenů je nám pak známo, že Watzl jako blízký poradce biskupa Christiana Schreibera (ten 1921-1929 působil jako katolický biskup v saské Míšni, pak až do své smrti jako katolický biskup berlínský, žil v letech 1872-1933, viz o něm Wikipedia) sporně proslul útoky proti lužickým Srbům v Budyšíně (Bautzen), než byl přeložen do moravských Svitav (Zwittau) s německou komunitou redemptoristů (viz k tomu opět Wikipedia). Českobudějovický tisk o nijaké nacionální zášti ovšem rozhodně nesvědčí, ba naopak. Českokrumlovská německá verze téže knihy je ostatně i útlejší nežli česká, která přímo odkazuje na slavnou minulost "české vlasti". Je však třeba přece jen cosi vědět o autorových kořenech. Narodil se 21. října roku 1877 v Soběslavi a téhož dne tam byl v kostele sv. Petra a Pavla také kaplanem Josefem Kovářem pokřtěn, jak o tom svědčí český záznam soběslavské matriky. Jeho otcem byl, cituji: "Jan Hynek Watzl, dohlížitel na dráze Františka Josefa v Soběslavi č. 104," (toto číslo popisné je i místem chlapcova narození, poznamenávám já) "manž. syn Šimona Watzla, mistra obuvnického v Stubenbachu č. 14 a 16, a manželky jeho Terezie rodem Benna z Formbergu", matkou pak, opět cituji: "Rosina, manž. dcera Josefa Kieslingera, mistra řeznického v Hohenstegen, a manželky jeho Anny Marie rodem Saller z dvora ,Žuželka' v Čechách". Kmotry novorozencovými se stali "Karel Košťál, měšťan v Soběslavi" a "Anna Čermák, měšťanka v Soběslavi". Národnostních rozporů tu zřejmě nebylo a vnuk šumavského ševce z Prášil a jeho ženy z Formbergu, s Prášily sousedící a dnes zcela zaniklé osady, jakož i z matčiny strany řezníka z rovněž sousedních a dnes zcela zaniklých Vysokých Lávek (Hohenstegen) a jeho ženy ze stejně zaniklého a ne tak vzdáleného šumavského dvora Žežulka (Scheschulkahof) mohl zanedlouho promlouvat oběma zemskými jazyky, v nichž pak napsal i své dílo o Budějovicích a jejich nebeské ochránkyni. Kéž by smyla i všechny jeho, jakož naše viny!

- - - - -
* Soběslav / Prášily / České Budějovice / † Rumburk / † † Filipov, Jiříkov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam soběslavské křestní matriky o jeho narození
Křtitelnice v soběslavském kostele sv. Petra a Pavla
Náměstí v rodné SoběslaviNáměstí v rodné Soběslavi
Obálky obou jazykových verzí jeho spisu, vydaného k 500. jubileu staroctihodného (v české verzi "zázračného") obrazu v klášterním chrámu Obětování Panny Marie
Pozvánka k jubilejní oslavěPozvánka k jubilejní oslavě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist