logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN WASTL

Z projevu k osmdesátinám T.G. Masaryka na německém státním gymnáziu českokrumlovském 1930

Vysoce vážení členové učitelského sboru, milí žáci a žákyně!

Osmdesáté narozeniny prezidenta československé republiky T.G. Masaryka (v originále "der čechoslovakischen Republik Th.G. Masaryk" i s tím povinným, zato zde v tisku malým "č", nikoli "tsch"! - pozn. překl.) představují vzácný svátek. Jako jsou v rodinném kruhu narozeniny otcovy příležitostí k radostné oslavě, stává se daleko větší měrou nejvyšší hlava státu středobodem od srdce jdoucích holdů a slavnostních shromáždění. Tato povznesená nálada (v originále "diese gehobene Stimmung") nalézá výraz ve výzdobě domů, v pouličních průvodech, v pojmenování budov, ulic, mostů, tunelů (!) a škol po prezidentovi státu. I v zasedacím sále senátu a poslanecké sněmovny byla tak památka Masarykova (v originále "das huldvolle Gedenken an den Präsidenten Masaryk") podle zvláštního zákona ("gemäß einem Dank- und Huldigunggesetze") zvěčněna zlatými písmeny do mramoru.
Přes vysoký věk, v němž stařičký prezident, tělesně i duševně svěží, zastává dosud svůj odpovědný úřad, propůjčuje sama Masarykova osobnost tomuto svátku zvláštní ráz. Československý národ ("das čechoslovakische Volk") děkuje přece Masarykovi za osvobození z cizího panství a za ustavení vlastního samostatného státu, k jehož kormidlu byl jeho národními příslušníky ("von seinen Volksangehörigen") v roce 1918 jednomyslně povolán.
Také my chceme dnešního dne obrátit své myšlenky k této slavnostní příležitosti a pokusit se vyvodit z ní směrnice výchovné povahy ("und daraus Richtlinien erzieherischer Art zu gewinnen suchen").
Zvláště mládeži je náš prezident v mnohém ohledu příkladem, zejména svou skromností, uměřeností ve všech životních nárocích, otužováním těla i ducha, obdivuhodnou energií a vytrvalostí v úsilí dostát povinnostem jak vůči sobě tak i vůči ostatním, především pak nezištnou činorodostí pro národ a vlast, touhou po vědění a radostí z práce, sebedůvěrou a odvážnou rozhodností, neoblomným směřováním za pravdou a hluboce vyhraněným smyslem pro lidskost. (...)
Politicky byl Masaryk činný od roku 1890 jako poslanec říšské rady a českého zemského sněmu. Sledoval uměřený směr. V říšské radě vystupoval vždy jako obhájce práv svého národa. Nejhlubším podtónem všech jeho požadavků bylo vyrovnání mezi Němci a Čechy na principu jejich vzájemné rovnoprávnosti. Jednotné Rakousko mělo se přeměnit na spolkový stát jednotlivých zemí. Roku 1907 byl Masaryk na základě všeobecného volebního práva zvolen jako zástupce nově založené realistické strany na Moravě za kandidáta českých stran a vysílán i do delegací, v nichž se projednávaly zahraniční záležitosti rakousko-uherské říše. (...)
Masaryk byl ve vídeňském parlamentě na rozdíl od zástupců jiných českých stran aktivně činný, aby v rámci rakouského státu dosáhl pro svůj národ, co jen bylo možno dosáhnout. O autonomii ve prospěch vlastního národa se vždy vyjadřoval jasně a zřetelně v tom smyslu, že dobře chápaná autonomie je oním nejlepším klíčem k urovnání národnostních svárů v Rakousku, pokud budou národnosti "jako například u nás v Čechách" odděleny od sebe, nakolik jen to je možné. Ten, kdo to myslí vážně se svobodou a právem, musí podle Masaryka konkrétně usilovat o politickou autonomii. V tomto smyslu si Masaryk přál rozdělení krajů tak, aby území krajů a okresů bylo co možno jazykově odděleno (v originále "sprachlich getrennt"). "Já pán, ty pán, říkám s Havlíčkem." Tenkrát Masaryk bojoval jen proti jednotnému rakouskému státu ve prospěch plánu přetvořit jej podle švýcarského vzoru tak, aby národy v něm mohly svorně spolužít ve vzájemné shodě.
Toto své stanovisko Masaryk změnil poté, kdy vypukla první světová válka. (...)
Pohled na jeho život a dílo nám ukazuje, jak neobyčejným štěstím byla provázena všechna jeho činnost a jak bohatým úspěchem byla posléze korunována. Příběh Československé republiky (v originále znovu "čechoslovakischen Republik" s malým písmenem na začátku! - pozn. překl.) je příběhem tohoto velkého muže. K osmdesátým narozeninám naše přání všeho nejlepšího!

Jistě, takovému projevu se nebylo lze vyhnout. Zazněly jistě předtím i potom projevy daleko servilnější, nejsvobodněji však mohl z nich přece jen nejspíše zaznít právě tento, zejména co se týče kritického podtónu při vší jistě povinné úctě. Nás může zajímat, kde zazněl a z čích úst. Dnes je v té budově sídlem Regionální muzeum v Českém Krumlově, už v roce 1588 tam však jezuité, povolaní do města Vilémem z Rožmberka, zřídili tzv. Gymnasium Rosense, rožmberské gymnázium, které jako pozdější jezuitská kolej přetrvalo až do roku 1777, kdy po zrušení řádu císařem Josefe II. zanikla i jeho krumlovská škola. Teprve roku 1871 bylo ve městě otevřeno v týchž prostorách reálné gymnázium, povýšené sedm let nato na státní. Ve školním roce 1902/1903 tu maturoval Johann Wastl, narozený 3. června 1883 v dnes zaniklých Hořičkách (Hörwitzl) kus na jihovýchod od Boletic (Polletitz). "Wostl", jak se na rodném statku říkalo, měl v Hořičkách čp. 1. Ze sedmi dětí selské rodiny šly tři na studia: Markus se stal knězem, byl farářem v šumavské Pěkné (Schönau) a zemřel roku 1938 už na penzi ve Volarech (Wallern), druhý ze synů se stal podobně jako Johann učitelem a byl pochován při dobrovodském kostelíku nad Horní Planou (Oberplan), sám Johann pak až do roku 1939 učil v Českém Krumlově. Ministerským výnosem byl sem roku 1923 přikázán z Kraslic (Graslitz), kde do té doby působil, jako profesor dějepisu a zeměpisu. Toho roku, jak vzpomíná také jeden z pozdějších žáků ústavu, se tu povinná čeština označovala dosud postaru "böhmische Sprache", dvě léta nato už "čechoslovakische Sprache"! Ještě v roce 1938 v létě byl Johann Wastl podle výroční zprávy gymnázia pověřen vedle výuky svých předmětů i správou učitelské knihovny. Když vyšel roku 1921 pamětní spis k padesátiletí krumlovského německého gymnázia, jako bývalý žák a tehdejší, jak už zmíněno, středoškolský profesor v Kraslicích, uveřejnil v něm nejen vlastní poznámky k dějinám města Budějovic do válek husitských, nýbrž zasloužil se i o zveřejnění prací spolužáků Franze a Reiningera, kteří zahynuli za první světové války. Ta druhá měla přijít jen o málo víc než dvacet let poté, co prvá skončila. Padlo jí za oběť i krumlovské německé gymnázium. Po roce 1938 už Wastlovo jméno mezi jeho profesory nenacházíme. Přezváno na Staatliche Oberschule für Jungen bylo na podzim 1939 (právě začínala válka) přemístěno do budovy bývalé české obecné a měšťanské školy na Špičáku (Spitzenberg) vybudované za republiky ve třicátých letech a zářící dosud novotou. V lednu 1945 byla "Oberschule" v důsledku vývoje válečných událostí uzavřena a přeměněna na vojenský lazaret. Tím končila i historie němectví ve městě. Pár měsíců nato byla se vstupem americké armády znovuustavena Československá republika, kde ovšem s odchodem Němců (a předtím Američanů) nastal vývoj, který měl máloco společného s odkazem Masarykovým. Ironie dějin dokáže být věru velice krutá. Patří k ní asi i to, že až v roce 2007 jsem zjistil podle parte, které vyšlo ve druhém lednovém čísle tehdy jednou za čtrnáct dnů ještě vycházejícího krajanského časopisu Glaube und Heimat, že Johann Wastl zemřel doslova "na Štědrý večer" roku 1959 v bavorském městě Neuburg an der Donau a je pochován v Norimberku na tzv. "jižním hřbitově" města.

- - - - -
* Hořičky / Český Krumlov / † Neuburg an der Donau (BY) / † † Norimberk (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o svatbě jeho rodičů v boletické oddací matrice, z něhož vysvítá, že ženich byl o 14 let starší než jeho nevěsta ze dnes rovněž zaniklých Dolan (Dollern)
Zaniklé rodné Hořičky, jak vyhlížely kdysi
Nejstarší domy v Hořičkách, dnes zcela zaniklých, ten vlevo roku 1927 stržen "pro sešlost",
ten vpravo možná jeho rodný dům čp. 1, na dvou snímcích z boletické školní kroniky
Hasičská slavnost v Hořičkách 1933, ještě za Masarykovy republiky
Hořičky na leteckých snímcích z roku 1947 a 2008Hořičky na leteckých snímcích z roku 1947 a 2008

zobrazit všechny přílohy

TOPlist