logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANTON WASTL

Dušičkové obyčeje a příběhy z mé někdejší domovské obce Kaltenbach


Svátek Všech svatých v mé někdejší domovské obci byl spojen se všelijakými zvyky, jako bylo např. "dušičkové zvonění" (v originále "das 'Allerseelenläuten'" - pozn. překl.). V jednu hodinu v noci, kdy byly "ubohé dušičky" (v originále "Armen Seelen" - pozn. překl.) na 24 hodin osvobozeny od svého trápení v očistci (v originále "von ihrer Fegefeuerpein" - pozn. překl.) rozezněly se obcí všechny kostelní zvony (tady se dá hovořit o třech zvonech kostela Nejsvětějšího Srdce Páně v někdejším Kaltenbachu, dnešních Nových Hutích - pozn. překl.). Za této noci, jinak vyhrazené spánku (v originále "zu dieser nachtschlafenden Zeit" - pozn. překl.), shromáždily se pak jednotlivé rodiny ve svých obydlích při "Božím koutě" (v originále "im Herrgottswinkel", rozuměj roh světnice s krucifixem nad jídelním stolem - pozn. překl.) a zbožně se modlily růženec za dušičky v očistci (v originále "Armenseelenrosenkranz" - pozn. překl.): "Für unsern Herrgott sein Fleisch und Blut, erlös die Armen Seelen von den heißen Glut," (tj. "Pro tělo a krev Krista Pána našeho, vysvoboď ubohé duše od ohně žhavého." - pozn. překl.), těmi slovy počínala zmíněná růžencová modlitba. Strašidelně zněl hlas zvonů dušičkovou nocí a jen velice vzácně se někdo odvážil zůstat za ní sedět v hospodě, neboť se věřilo, že "ubohé duše" mají tu moc rouhače zahubit. Chudí lidé chodili od domu k domu a dostávali dušičkové pečivo, zvané "Seelenwecken" (česky i "dušičky" - pozn. překl.), které se peklo jen za tím účelem.
Jedna stará žena, vyprávělo se, šla v noci na svátek Všech svatých (tj. v noci na 1. listopadu - pozn. překl.) do místního kostela, aby uviděla, co se tam vlastně děje. Viděla, že se v kostele svítí, někdo hraje na varhany a zpívá i kostelní sbor. Otevřela dveře do kostela, aby mohla nahlédnout dovnitř. Tu jí vyšla vstříc její zesnulá dcera a řekla: "Mutter, wirf Dein Umhängetuch weg und lauf schnell davon, sonst könnte es für Dich sehr gefährlich werden." (tj. "Máti, zahoď svůj přehozový šátek a běž rychle odtud, jinak by Ti tu mohlo hrozit veliké nebezpečí." - pozn. překl.). Oslovená učinila, jak jí bylo řečeno, a spěchala pryč. Následujícího dne spatřila stará matička, cože se s jejím šátkem stalo. Ke svému zděšení viděla, že zcela rozerván leží na podlaze kostelní předsíně.
Ve stavení zvaném "Schmied-Franzei-Wirt" v Kaltenbachu sedělo za jedné takové dušičkové noci pospolu několik mužů, kteří si vyprávěli všelijaké strašidelné historky a uzavřeli s jedním zde přítomným cizím účastníkem hovoru, chlubícím se svou neohrožeností vůči čemukoli, následující sázku (bylo to právě o jedné hodině po půlnoci na svátek Všech svatých): "Eine Kuh gebe ich Dir, wenn Du jetzt mit Deiner Geige in den Friedhof gehst und bei einem Grabe mit Deiner Fiedel ein Lied spielst." (tj. "Dám Ti krávu, když teď i se svými houslemi půjdeš na hřbitov a tam u nějakého z hrobů při těch svých fidlátkách zazpíváš nějakou písničku." - pozn. překl.) "Ja," (tj. "Tak jo," - pozn. překl.) řekl ten člověk, "die Wette ist abgeschlossen." (tj. "sázka je uzavřena." - pozn. překl.) A vydal se nato skutečně na hřbitov a zahrál u jednoho hrobu, kam byl den předtím pochován jeden mladý obyvatel Kaltenbachu, písničku tohoto znění:

"Lieber Bruder,
ich lasse Dir Deine Ruh',
ich spiele nicht wegen Dir,
sondern nur wegen der schwarzgescheckten Kuh'!"
(tj. "Můj bratře milený,
dopřeju Ti Tvůj klid,
kvůli Tobě tu nehraju,
jen tu černostrakatou krávu chci mít!" - pozn. překl.)

Tak zpíval a hrál ten nebojácný muž svou píseň a chtěl se pak vrátit do zmíněného už hospodského stavení nazpátek. Několik set metrů od hřbitova stáli však ti jeho zvědaví kumpáni (v originále "Zechkumpáne", česky by se řeklo i "bratři z mokré čtvrti" - pozn. překl.), účastníci oné bezbožné sázky, čekající ovšem na muzikanta marně. Nijak se k nim nevracel a tak se vydali na hřbitov, cože se tam s ním stalo. Jaké bylo jejich zděšení, když ho spatřili ležet bez pohnutí vedle čerstvého hrobu. Měl na sobě dlouhý plášť a byl k zemi přitlačen svou holí, takže panoval názor, že ho tak pevně držel ten mrtvý. Záchvat mrtvice předčasně ukončila život rouhače, který zaplatil bezbožnou sázku smrtí. K této události mělo v Kaltenbachu skutečně dojít těsně před koncem devatenáctého věku. Ti, kdo se podíleli na uvedené sázce, byli jejím tragickým vyzněním naprosto ohromeni a nemohli pochopit, že za něco podle nich tak nevinného si vybrala smrt osobu přímo z jejich středu.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1977, s. 371-372

Tuhé zimy a "tučné čaronoci" na Šumavě*


Bylo to právě o Vánocích na Štěpána, když jsme my muži z Paseky (v originále "aus Passeken", jde o ves po druhé světové válce zaniklou pod českým místním jménem Paseka - pozn. překl.) zasedli k partičce mariáše (v originále "zu einer 'Mariagepartie' /ein beliebtes Kartenspiel/ - pozn. překl.) v prostorné selské světnici pana Bergera (jeden z jeho bratrů, tj. Alois Berger, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Ti mladší se vydali už předem účastnit se v místním hostinci "Mikschn Julius" taneční zábavy. Hráli jsme karty u tří stolů a na hře se podíleli majitel domu Hans Berger, řečený "Binderbauer", dále "Schnulz'n Sepp" (Matejka), "Mok'n Sepp" (Küblbeck), "Venanzn Fronz" (Winter), Julius Matejka, "Fronz'n Edi", Willi Blaschko a konečně i já, místní "Schulmoasta" (tj. učitel - pozn. překl.) Anton Wastl. Tak jsme strávili na Štěpána veselé odpoledne. Večer se nachýlil a byl pomalu čas vydat se domů navečeřet. K našemu velkému překvapení jsme ale zjistili, že dveře a okna chalupy jsou zcela zasypána sněhem a přese všechno naše úsilí se nedalo ven proniknout. Při kartách jsme nedbali na počasí venku a tak se stalo, že i Bergerovo stavení bylo zcela zachumeleno a bez výhledu do okolí, zatímco my byli zabráni bez přestání do hry. Mezi chalupou Bergerových a místní hospodou Julia Miksche se vršila sněhová hora téměř pět metrů vysoká. Paní Bergerová viděla jen, že karbaníci mají už opravdu hlad a pohostila nás velkodušně kávou a vánočkou. Zdvořile jsem hospodyni poděkovali za její ohleduplnou péči a živý hovor ukončil pozdní svačinu, nezahnal ovšem velkou starost, jak a kdy se teď dostaneme každý k sobě domů.
Nic naplat všechno; museli jsme dočkat rána a znovu přitom hledat rozptýlení v kartách. Konečně nadešel úsvit a my byli osvobozeni jinými obyvateli vsi, kteří museli lopatami uvolnit v prvé řadě vůbec přístup k domovním dveřím. A stejně jako to šlo u nás, muselo se stát i u obydlí ostatních. Byl to vzácný zážitek nezkrotného přívalu zimy, nezapomenutelný den na krásné Šumavě, provždy už uchovaný v našich srdcích.
Také cesty byly ovšem zaváty několik metrů vysoko sněhem. Aby byla možná jakákoli doprava, vyzval tehdejší starosta obce Nový Svět (Neugebäu) příjmením Fritz všechno obyvatelstvo, aby se hlásilo k odklízení sněhu ze silnice z Nového Světa až ke Kamenné hoře (v originále "von Neugebäu bis Steindelberg", přičemž ovšem i dnes je dvojí Kamenná hora /nebo jen Kamenná/ paradoxně na obou stranách obce směrem na Vimperk i Lipku - pozn. překl.). Tato práce trvala přes osm dnů. Nalevo i napravo se při okraji cesty vršily sněhové stěny do výše téměř dvou metrů. Obec Nový Svět, ke které patřila i moje školní osada Paseka a okolí, bývala poměrně často navštěvována tak bouřlivými zimními dny, byť i ne onoho rozměru, jako v případě právě popsaném; to byla sněhová bouře opravdu nevídaná.

Vzpomínky na "tučnou čaronoc"
O "tříkrálové noci" se v obci Nový Svět dodržoval prastarý vánoční obyčej: "tučná čaronoc" (v originále "die 'foaste Rauhnacht'" - pozn. překl.).. Téměř každý majitel domu porazil k Vánocům sádelnaté prase (český název posledního měsíce v roce nemá však podle Machkova Etymologického slovníku původ od prasete, nýbrž od skutečnosti, že všechno kolem nás zesiná, tedy "prosiná" - pozn. překl.). Kolem Svatých Tří králů už pak bylo maso i vyuzeno a zejména dělnické rodiny chodily k sedlákům zpívat s koledou, řečenou právě "foasti-Rauhnacht" (tj. "tučná čaronoc" - pozn. překl.). Píseň zněla následovně:

"Foasti Rauhnocht!
Wer hot's afbrocht?
A oita Belmon.
Ist über Stiagn afi krocha
und hot eam d' Händ und d' Füaß obroucha,
D' Schlüßl hört ma klinga.
Kropfa wern' s uns bringa,
Kropfa heraus,
oder wir schlogn eng a Lo in Haus."
(tj. "Tučná čaronoc klepe na dveře!
Kdopakže nám je votevře?
Starej chraploun.
Po schodech se zrovna plazí,
ručky, nožky si přerazí,
Klíčema už zvoní.
nese koblihy, co voní,
koblihy ven sem,
anebo vám v domě díru vytlučem." – pozn. překl.)

Slovníček: foasti=mastný, tučný, afbrocht=otevře, vylomí, oita=starý, Belmon=chraptivý, kašlavý muž, Stiagn=schody, krocha=plazí, obroucha=poláme, přerazí, Kropfa=koblihy, eng=vám, Lo=díra.
Tak výhrůžně zněl konec té písně (na stránkách Kohoutího kříže lze nalézt i podobnou její verzi u textu Fritze Hoffelnera - pozn. překl.), ale poněvadž se toho večera smažily tučné koblihy, byla slova písně vlastně věnována hlavně jim (nářeční "záměna" přívlastku "fasten" /postní/ a "fett" /tučný/ čímsi připomíná významovou záměnu českého výrazu "masopust" z původního půstu od masa k "dopuštění" téhož - post. překl.). Dobrotivější sedláci nadělili zpěvákům namísto koblih někdy i "ein Ränkerl Geselchtes", tj. šrůtek uzeného.
Působil jsem jako učitel i v Korkusově Huti (Korkushütte). Jednoho dne jsem seděl v hospodě "zum Hirschau" naproti pani řídícímu Grillingerovi a velkostatkáři Fenzhäuslovi. Přišla řeč i na "foaste Rauhnacht" a já se vsadil s oběma pány o soudek piva, že mě a mou ženu nepoznají, až k nim domů dorazíme v přestrojení jako "foasti-Rauhnachtsänger" (tj. koledníci tučné čaronoci" - pozn. překl.). A tak se i stalo: přednesli jsme tu píseň s velkým uměním přetvářky a od obou nám pak bylo sděleno: "Jetzt waren schon mehrere solche Sänger da und
wir wußten nicht, wer die Sänger der Familie Wastl waren. Jetzt schenken wie das versprochene Ränkerl Geselchtes aufs Geradewohl her." (tj. "Bylo tu už před vámi mnoho takových a my nevíme, kdo z nich byli koledníci od Wastlů. Tak tu máte vy ten slíbený šrůtek uzeného." - pozn. překl.) Tajně jsme se smáli, že jsme vyhráli sázku. Ve stejné hospodě jsme se krátce nato sešli znovu.
"Nun, meine lieben Herren! Haben Sie uns erkannt?" (tj. "Tak co, milí pánové? Poznali jste nás?" - pozn. překl.) obrátil jsem se na ně. "Schade um das Ränkerl, das wir verschenkten!" (tj. "Škoda toho šrůtku, který jsme nakonec jedněm dali!" - pozn. překl.) povídá řídící Grillinger. A já nato: "Das Ränkerl ist schon in die richtigen Hände gelangt!" (tj. "Ten šrůtek se už dostal do těch správných rukou!" - pozn. překl.) Když jsme pak těm dvěma pánům předvedli své převleky a grimasami zpotvořené obličeje, zdálo se, že snad puknou smíchy. "Das war ein noch nie dagewesenes Theater und es bleibt uns in steter Erinnerung in unserem Leben" (tj. "To bylo divadlo ještě nikdy nevídané a zůstane nám to v paměti, co budem živi." - pozn. překl.), řekl řídící Grillinger. "Die Wette haben wir also verspielt" (tj. "Tu sázku jsme tedy prohráli." - pozn. překl.), obrátil se kolega Grillinger na statkáře Fenzlhäusla. "Hauptsache ist noch dazu, dass unser geschenktes Ränkerl in Euren Besitz gekommen ist." (tj. "Hlavní věc je ovšem, že se ten náš koledníkům darovaný šrůtek dostal do Vašich rukou." - pozn. překl.) "Und wir danken Euch für das große Geschenk." (tj. "A my Vám děkujeme za veliký dar." - pozn. překl.) Tak tedy skončila naše sázka k "foaste Rauhnacht" v Korkusově Huti. A poněvadž té neděle byli v hospodě "zum Hirschau" v Korkusově Huti na návštěvě i mnozí jiní hosté, vypili jsme tenkrát ten vyhraný soudek společně takříkajíc "na posezení". A kolega Grillinger nepřestával opakovat: "Diese schöne Erlebnis bleibt mir in steter Erinnerung!" (tj. "Tenhle krásný zážitek mi zůstane v paměti už navždycky!" - pozn. překl.).


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1978, s. 7-8

Narodil se 19. prosince 1898 v Pokových Hutích (Bockhütte) čp. 64, kde hospodařil jeho otec a jmenovec Anton Wastl (*27. srpna 1870 ve Staších /Stachau/), syn chalupníka na témže stavení Franze Wastla a jeho ženy Marie, roz. Novotné (i v matrice "geborene Novotný"), s chlapcovou matkou Josefou (*25. září 1875), dcerou chalupníka z Kaltenbachu čp. 58 Wenzla Woldřicha (i v matrice "Wenzl Woldřich") a Eleonory, roz. Schwedové (v matrice "Schwed") z Plání (Planie) čp. 69 (ze všech těch čísel popisných ovšem už nestojí ani jediné). Rodiče Antona "mladšího" se brali 25. ledna roku 1897 v Novém Světě (Neugebäu) v kostele, po druhé světové válce rovněž zbořeném. Jejich syn navštěvoval měšťanskou školu ve Vimperku (Winterberg), poté německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, kde počátkem první světové války narukoval sice k 91. "šumavskému" pěšímu pluku, později však bojoval s husarským plukem velkovévody Mecklenburg-Schwerin na pozdější Podkarpatské Rusi, na Bukovině a u severoitalského města Caldonazzo. Posléze působil jako pozorovací důstojník (Beobachtungsoffizier) na italské frontě a byl zasypán po šestihodinové bubnové palbě. Po skončení války teprve roku 1923 složil maturitní zkoušku a stal se v nové republice učitelem. Jenže časy byly zlé a na umístění zvláště v německých školách bylo třeba dlouho čekat. Wastl se musel dva roky protloukat jako lesní dělník, borkař (Torfstecher) a preceptor (Hauslehrer). V roce 1925 nastoupil pak na své první učitelské místo v Knížecích Pláních (Fürstenhut), kde se 12. května 1927 i oženil s Marií Schreibovou (*27. července 1907) z tamního stavení čp. 39, dcerou chalupníka Wilhelma Schreiba a Franzisky, roz. Selbitschkové z téhož čp. 39. Dalšími Wastlovými šumavskými učitelskými "štacemi" byly Cejsice (Zeislitz), Vimperk, Korkusova Huť, Nový Svět, Borová Lada (Ferchenhaid), Paseka, po druhé světové válce v Německu pak bavorská ves Berg u Metten (dnes je Berg jen částí městyse Metten) a příhraniční Bavorská Železná Ruda (Bayerisch Eisenstein). Na penzi žil v dolnobavorské osadě Tiefbach, místní části obce Egglham v dolnobavorském zemském okrese Rottal-Inn, a věnoval se tam i včelaření a zahrádkářství. Dne 3. září roku 1977 si kolem druhé hodiny odpolední vyjel z Tiefbachu na kole a chtěl odbočit na okresní silnici z Egglhamu do Amshamu. V tom okamžiku vyjel ze směru na Egglham automobil a srazil se v plné jízdě s protijedoucím cyklistou. Ten narazil na přední sklo vozu a byl odhozen přes asi 30 metrů dlouhou brzdnou stopu ze silničního náspu. Těžkým zraněním podlehl po třech hodinách na lůžku nemocnice v okresním městě Pfarrkirchen. Za smuteční bohoslužby v Amshamu se zpívala "Bauernmesse" (tj. "Selská mše") Annette Thomaové (1886-1974) a nad otevřeným hrobem lesní rohy mysliveckého sdružení zazněly na rozloučenou se svým kolegou, šumavským učitelem a také spolupracovníkem krajanského časopisu Böhmerwäldler Heimatbrief tradičním slavnostním halali, ozvěnou rodných lesů.

- - - - -
* Pokovy Hutě, Nové Hutě / Vimperk / České Budějovice / Knížecí Pláně / Cejsice / Korkusova Huť / Nový Svět / Borová Lada / Paseka / Bayerisch Eisenstein (BY) / † Pfarrkirchen (BY) / † † Tiefbach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození v matrice farní obce Nový Svět
Rodné Pokovy Hutě dnes (2014)Rodné Pokovy Hutě dnes (2014)
Arch sčítání lidu z roku 1910 pro stavení čp. 39 na Knížecích Pláních, kde bydleli prarodiče Selbitschkovi, rodina Schreibova i s budoucí Wastlovou nevěstou Marií a také rodina "polovičního invalidy" Tahedla
Záznam o jeho svatbě v Knížecích Pláních v tamní knize oddaných

zobrazit všechny přílohy

TOPlist