logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HELLMUT WALTERS

Böhmische Linde


Jetzt blühst du sogar
mitten im Winter,
der böhmische Wind
wirft mir den Duft
ans Fenster.

Sehnsucht war dir
eingekerbt, dann zog
ich fort und legte
Schlingen aus, die Welt
mir einzufangen.

Das alte Haus verfiel,
und du warfst schwere
Schatten, dass man
es nicht so sah.

Aalglatt sind nun
die Tage. Wen rührt
eine rissige Rinde?
Wir sind aus der Zeit.
und nichts Erwähnenswertes
hat sich verirrt
in meine Schlingen.

Was ich einschnitzte damals -
ist es schon ganz
verwachsen?

Česká lípa


Teď kveteš ba i
uprostřed zimy.
Drsný vítr z Čech
dechl mi vůni
do oken.

Nožem zryla
tě touha, já pak
jsem odešel, snad
do osidel jsem
chtěl polapit svět.

Náš starý dům padl
a ty vrháš stín -
není to tak
aspoň vidět.

Jak úhoř hladké
jsou dny. Koho jen
dojme ta rýha v kůře?
Jsme jak mimo čas,
nic, co bylo stálo za řeč,
nezbloudilo
do mých osidel.

Co jsem do tebe vyryl -
zarostla už
ta rána?

Bürger vor dem Regenbogen


Bürger vor dem Regenbogen,
du bist uns immer noch
die Antwort schuldig:
Zu welcher Farbe
bekennst du dich?

Verzaubert von der Symphonie
der Farben stand er da
und konnte es nicht glauben
dass es lange schon verboten war
so einfach zu sagen:
Ach Brüder, ich liebe
den Regenbogen.

Občan tváří v tvář duze


Občane tváří v tvář duze,
jsi nám stále ještě
dlužen odpověď:
K jaké barvě
se přiznáváš?

Okouzlen symfonií
barev tu stál
a nemohl ani uvěřit tomu,
jak dlouho tu bylo zakázáno všem
i jen prostě říci:
Bratři,
miluji duhu.

Erinnerungsstücke


Die Fohlen sprangen
auf der Koppel, Karren
knarrend in der Allee,
Wenzel, der Pächter, Bär
gutmütiger, zottiger
Bär, lachend, warf uns
Äpfel in die Mützen.

Der Abend, sein jähes
Stürzen, man nahm es
gelassen, wie lautlos er
verkohlte die Fischgerippe,
bleiche Kämme, von Pechhaar
geschwärzt nun, rußig,
im Kartoffelfeuer, das verrauchte,
verglomm.

Die Alten in der Kapelle,
Finger, knochig,
zitternd um den Rosenkranz,
ohne Orgel, Weihrauch,
nüchternd murmelnd, fromm,
aus Ave Maria ein Dach.

Und überm Wasser,
sein Ziehen fernhin, wie's
stach in den Eingeweiden,
wie 's zog, auf der Brücke
wachte, der Ufer Versöhnung
erflehend, der das Wort
nicht preisgab, nicht Geheimnis,
Sankt Nepomuk.

Útržky vzpomínek


Hříbata skáčou
ve výběhu, káry
vrzají po alejích,
Wenzel, pachtýř, ten
dobromyslný medvěd
huňáč, hází nám
jablka do čepic.

Večer, jeho náhlý
vpád, přijatý tak
odevzdaně, jak tiše
strávil pár rybích kostřiček,
bledý hřeben, zčernalý
smolnými vlasy,
ohořelý ohníčky pastev,
zhaslý.

Staří tam v lavicích kaple,
prsty, kostnaté,
chvějící se v růžencích,
bez varhan, dýmu kadidla,
lačné mumlání,
to zbožné Zdrávas Maria všech

A nad vodami,
nad plynoucí řekou,
jako by ztuhl v útrobách,
na mostě nad vodou
střežící smíření břehů,
v modlitbách, on který
smlčel, nevydal tajemství,
Jan, Nepomuk.

Žula

Často jsem byl jevy svého života, prostými přitom jak rostoucí stéblo, uváděn v úžas a a okouzlení.

Adalbert Stifter

Ne, nic se na tom nezměnilo, na těch žulových štítech, které vyhlížejí jako by je někdo složil z obrovitých kamenných desek; na sloupech, navrstvených z kamenných talířů, kde v pradávných časech usedli oni tři králové, aby určili hranice svých zemí: Čech, Bavorska a Rakouska. A skutečně byl kdysi záměr vytesat do severní vrcholové skály pohodlné kamenné sezení, aby se dal výhled k jihu vychutnat s ještě větším klidem, ale ten projekt selhal a později byly ty útvary o váze mnoha metrických centů a zvané tu lidmi "skalní sesle", svrženy do hloubky pod nimi zející. Kolikrát jen byl ten výhled už popsán: tam směrem na jih vážná temnota hvozdu, pak pahorkatina až k samému Dunaji, mlhou pokryté pásy sadů a obilných lánů úrodného kraje severně od Alp se zářivou stuhou Dunaje, Innu a Isaru, konečně řetěz alpských vrcholů od Pinzgau až k dolnorakouskému Schneebergu v nejněžnější bělostně vroubené modři a nade vším tím pak neskutečně vonná sytost vzdušného tání, která z prostor oné rozlehlé krajiny teprve vydechne všechnu její nekonečnou líbeznost.
Na východ odsud, v souběžné vzdušné čáře dvacet kilometrů daleko leží Plana de monte Vitkonis, jak se nazývá ve starých listinách, Planá pod Vítkovou horou. Vzpomínka to dosud věrně uchovává: ty tři rudé šumavské růže pod věžní střechou hornoplánského kostela, tři pětilisté růže, které chlapec často pozorovával a které později překryli omítkou. Plané lesní růže, jaké lze spatřit při kraji lesa i na polní mezi, na zvětralých zděných obloucích nad vraty vjezdů do šumavských chalup, ten erb rožmberských Vítkovců, odnepaměti tě provázející životem a pak i tvým dílem jako nějaká dobrá hvězda. Městečko Horní Planá, v Budějovickém kraji, na knížecím schwarzenberském panství krumlovském, kde ses narodil, dnes obec při vltavském přehradním jezeře, a sníh, sníh, který padá na střechu rodné chalupy, sníh už v říjnu sem přicházející. Tak tě les vítal a tak se s tebou i loučil. Byla v tobě i temná místa. To vzpomínka ti později řekla, že to byly ty lesy, temné lesy tam venku kolem.
Odtud nedohlédneš, ale stačí jen zavřít oči a všechno je zase tady, jak to bývalo tenkrát: před rodným stavením hned vedle vchodových dveří velký osmiboký kámen, hladce do leskla vysezený, na kterém dítě rádo sedalo, na kterém si blaženě hovíval děd za letních navečerů a dýmal přitom ze své fajfky, na kterém kdysi usedali všichni staří toho domu a hleděli do nadcházejícího večera po perné denní lopotě; ten kámen, který tu byl odjakživa a nikdo se nedokázal upamatoval, jak a kdy se sem vlastně dostal; kámen, který spojoval navzájem všechna ta pokolení, pravnuky s pradědy, generace odcházející s generacemi nádledujícími; kámen, jehož stáří je mimo všechnu představu: snad miliony let; kámen, který všechno přetrval a který všechno přetrvá. Kámen toho pohoří kolem dokola, kámen toho lesa, temného lesa kolem, prakámen, žula.
Srdce Vltavy přestalo bít. Co to za rytmus má nyní voda? Stačí zavřít oči a je tu zase, ten líný třpytný had říčního proudu, Svatý Tomáš s modrým hranolem zříceniny Vítkova Hrádku,, Frymburk s domem Greiplových, odevzdaně se tyčícím z průměrnosti okolních střech, vltavská soutěska u Vyššího Brodu s Čertovou stěnou - putovals tu za svých mladých let, kreslil a malovals; už jako chlapec ses prý oháněl barvičkami a štětcem; nejen že ses cítil i kdesi uvnitř jako malíř krajinář, i oficiálně jsi tak býval charakterizován, i když to už vlastně jako usedlý čtyřicátník; mohl bys ostatně dosvědčit, že někde v tobě byla opravdu schopnost vypozorovat v krajině každou výraznější jednotlivost; a později v Linci potom mohli kolemjdoucí spatřit pana c.k. školního radu, kterak celé hodiny sedá na dunajském břehu a pozoruje toliko, jak na hladině řeky přirůstá led. Tak až do posledního roku života nepřestals kreslit a malovat: skici krajin, lesních hřbetů, Rosenbergerova statku na jižním svahu Třístoličníku, a kameny sis nepřestal nosit až do bytu, abys je studoval (jednotlivé prózy slavných Stifterových Studií jsou jak známo pojmenovány právě po jednotlivých druzích kamenů - pozn. překl.); ještě jako starý muž si vedeš deník o svých malířských pracích, na minutu přesně zaznamenávající, kdy ses chopil štětce a kdys ho odložil, s až úzkostlivou svědomitostí, byls už takový těžkopádný pedant, provázený přímo chorobnou ustrašeností, ba vlastně už dlouho skutečně nemocný.
Od dětství neustále obklopen krajinou plnou příběhů, ach, ta skutečně nekonečná láska k přírodě a její samotě, už jako dítě byls tak nutkavě osamělý a posmutnělý, to ti přece bylo dvanáct, když jsi propříště odmítl přijímat potravu a chtěls dobrovolně zemřít, snad jsi chtěl následovat nešťastně zahynulého otce; matka tu po něm zůstala s pěti dětmi, sama v čirém zoufalství, byl tu ale ještě naštěstí dědeček, Bohu díky, dědeček Augustin, neodmyslitelně všudypřítomný, úchvatný příklad, provždy už nezapomenutelný, a ten rozpoznal přesně, co v tobě je: bystrý jako ptáček je ten hoch a že by mu snad trochu nešla latina, ale jděte, pane kaplane, že se nesměju! A když ses pak vrátil z Kremsmünsteru na prázdniny jako premiant, jako Adalbertus Oberplanensis, lety ovšem stále vzácněji se navracející, sem, kde přece mezitím přibyl ten cizí člověk, otčím, a ten teď udával v domě tón, lépe mu bylo ustoupit z cesty, zůstal tu přece ještě les, v něm se dalo vždycky nalézt útočiště. A později pak ten chudý student, co se taktak prokousával ve Vídni a chtělo se mu pryč odtud, nakazil se však konečně horečným neklidem toho císařského města, smýkán jím sem a tam, nemohl posléze už opustit jednou nastoupenou cestu a vsadit závěrečný svorník nějaké kariéry, on, tak svědomitý povahou, spolehlivý a pamětlivý, náhle zapomene termín zkoušky a odmítne nějakým silným slovem vůbec se u zkoušky objevit, a tak dává všanc svou budoucí životní dráhu, dá se stíhat, neschopen přijmout vážně výzvu osudu, vůbec se nějak rozhodnout...
Cos to byl vůbec za člověka? Ach Fanny, nepomíjivá hvězdo! Láska nesmí dojít naplnění, toho je třeba se odříci, má-li vůbec vzniknout dílo. Kdo dokáže uniknout svému určení? Už časně jsi tušil, jak ji venkoncem potřebuješ, tu bolest, že je někdy i blahodárná a také že se jí nesmíš dát, chceš-li růst a stát se větším než jiní, to skrze bolest totiž se stávají lidé většími daleko spíše než skrze všechnu radost tohoto světa. Ne, bolest se nesmí tišit, člověk ji musí v sobě nést a vždycky znovu je důvod ji pěstovat a vnitřně kultivovat - popravdě řečeno, neshledávals to vůbec nepříjemným, v nijakém případě. Už sama ta teskná rezignace, které ses vlastně už propříště nikdy nezbavil, ba ses jí snad ani nikdy zbavit nehodlal: toho, oč jsi kdysi usiloval, jsi nedosáhl či dosáhl zase v jiném smyslu, anebo už jsi toho ani dosáhnout nechtěl.
A utěšitelem ti byl les, vždy znovu a ty jsi o něm zazpíval tu píseň písní a přišel úspěch a sláva s tvým "Hvozdem", byl to prostě bestseler, jak se dneska říká, je v něm oslaven domov, Vltava, les a jezero v něm. Jako napjaté roucho bez jednoho jediného záhybu rozkládá se měkce jeho hláď mezi ostrými srázy skal s pásy smrkových porostů, jakési tajemné oko přírody, obklopené lesem temným a vážným, samo hluboce se tmící pod čelem a obočím skal, pod obrvím tmavých jedlí voda nepohnutá jako zkamenělá slza.
A nad tímto jezerem, tajuplným a pověstmi opředeným Plešným jezerem, stojí památník, žulový obelisk, patnáct metrů vysoký a s německým nápisem, který dobře volí slova: Na tomto pažitě, nad touto vodou tepe srdce lesa. Ten památník patří právě sem na toto místo. Básník a jeho krajina. Zatím se k tomu mému jezeru nesmí: pozor, hranice! Dá se dojít než k nedalekému Trojmezí, odkud to sem od úřední čáry je už opravdu pouhý skok. To všechno ve dvacátém století! V tom velkém století, ve které jsme skládali tolik nadějí. Je to patrné, když se z Třístoličníku upře pohled na to moře lesů: hranice toho druhu jsou něčím tliko umělým, svévolným, jak to umějí právě jen lidé; a je vždycky útěcha v tom, byť i skromná, že ta hranice nese, právě že vytyčena jen lidmi, pečeť pomíjivosti. Je v tom skutečně útěcha? Existuje vůbec něco protismyslnějšího než taková hranice? Ta krajina, ten horský masív svědčí rozhodně proti; ten věkověký kámen, ta žula, sama příroda vespolek má jiné ponětí o čase než nepatrný lidský tvor, má jiná měřítka a její hodiny jdou jinak než naše - než se takový les jen jednou jedinkrát opravdu nadechne a vydechne, je pryč celičký nějaký lidský život.
Pozor, hranice!
Kde zůstalo jakékoli rozumné lidské spolužití? Zdá se mi skutečně, že v mnoha věcech byly ty staré časy napřed a dosud jsou vůči těm dnešním; mohl by to pro mě jakýsi důvod k hrdosti, upřímně řečeno cítím však jen smutek. Ostnatý drát, minová pásma, smrtelné příhody na hranicích táhnoucích se napříč celou Evropou, to zůstalo vyhrazeno právě dvacátému století, a přitom se slovy o rozumné koexistenci lidí zaklínaly už mé časy před 125 lety: tam, kde se dostanou do konfliktu zvířata, panuje zákon zkázy, ale tam, kde mají spolu žít lidé, zákon rozumné koexistence, jakože pokračující dílo rozumu je netoliko nezměrně nejdůležitější, ale také jedině možný účel a poslání člověka na této Zemi. Což by se nemělo učinit všechno pro to, aby se lidstvo pozvedlo alespoň o stupeň výš, aby se mravně vyzbrojilo, to je přece vlastní důvod, proč píšu, pro povznesení a nápravu lidských věcí, pro obhajobu důstojnosti člověka, pro podnícení dobra a pro ozřejmění toho, co je mravné, krátce: podílet se na tom, co učiní člověka lidštějším - ano, takových slov je potřebí, konečně jsi přece vychovatel, takříkajíc odjakživa kazatel a moralista, copak ses už jako chlapec nechtěl stát ve Zvonkové farářem a nekázals už jako pasáček svým kozám a ovcím, což jsi nezastával po celý svůj život názor na stav a důstojnost spisovatelovu, který jsi zformuloval v roce německé revoluce: Pokud vůbec někdo, pak je to právě spisovatel, kdo je povinen na sebe klást ty nejvyšší nároky a tento požadavek platí pro tu nejmenší novinovou noticku stejně jako pro největší básnické dílo. Všechna nepravost pochází od slova, které šíří blud. Co jsou platno horečné výzvy o lepšího a rozumnějšího člověka proti té největší ohavnosti, co má svět, proti popření samého rozumu : proti obludě válek. Dokud existují války, nezaslouží si lidská bytost přívlastku "rozumná". Jak jen jsi trpěl 1859, a co teprve potom 1866, při té bratrovražedné válce, tom zlu, při tom nevykořenitelném německém zlu, v němž je to, co se stalo u Hradce Králové, ještě cosi chabého ve srovnání se vším, co mělo následovat. To, čeho se nedostává vší německé zemi, je charakter.
Od hlavní skalní skupiny Třístoličníku je to deset minut k Hochsteinu s dalekým výhledem k severu, tam na českou stranu. Z obrazu krajiny se vytratila lidská sídla, mnohá místní jména jsou už provždycky vymazána z mapy a moji krajané, Němci z Čech, už po více než čtvrtstoletí vyhnáni a rozeseti po celém světě. Za tu dobu sem přišli jiní lidé, kteří o věci nic nevědí a minulost přehlížejí. Padla stavení i ploty a někdejší sídla zarůstají trávou. Tam, odkud musel odejít člověk, vrací se příroda nazpět a ten návrat je věru zřetelný. Aby odolal jejímu náporu, musí se našinec mít na pozoru, zápasit s ní a klást jí meze, vzdělávat a kultivovat ji, jinak se spolu s ní navrátí pustina; číhá u zahradních plotů, hnízdí na mřížoví oken, a sotva jen lidská bdělost poleví, vláme se na vlčí způsob dovnitř domu, aby zničila, co se jí zamane.

Hellmut Walters se narodil 19. ledna 1930 v Horních Sekyřanech, někdejší okres Stříbro (Mies), soudní okres Stod (Staab). Jen něco opodál se rozkládá kouzelně krásná selská krajina u Mezholez (Meßhals) se zdaleka patrnými kopci Sedmihoří. V rodné obci, připomínané už roku 1115 (!) jako součást majetku nedalekého kladrubského kláštera a zvané jejími převážně německými obyvateli Obersekerschan, žilo mezi válkami něco přes 300 obyvatel, z nichž asi pouhá sedmina mluvila česky. Dnes patří osada s necelou stovkou lidí spolu s řadou dalších po druhé světové válce vysídlených vsí k obci Heřmanova Huť. Hellmutův otec byl učitelem, posléze řídícím školy poblíž průmyslové Plzně a syn v západočeské metropoli málem dokončil gymnaziální studia, započatá ve Stodu, kdyby ovšem nepřišel právě konec války, nucená práce v zemědělství a v čedičových dolech nedaleko Konstantinových Lázní (Constantinsbad), nakonec ovšem tzv. odsun. Bylo mu 16 let, když se ocitl v Hesensku. Tři roky nato maturoval v roce 1949 na reálném gymnáziu v Norimberku, studoval následně na vysokých školách v Pasově, Tübingen a v Marburku, absolvoval v Erlangen učitelské zkoušky a po působení v Bamberku se vrátil nazpět do Pasova. Roku 1958 získal doktorát filosofie prací o Werfelově Hvězdě nenarozených, nazvanou Über die Grenzen der Utopie (Za hranice utopie). Jako básník debutoval sbírkou Wind im Sieb (Vítr v řešetu) v roce 1962, literární jméno si pak získal povídkou Boschenkas große Reise (1964), vydanou v Salzerově nakladatelství v Heilbronnu, kde pak vydal i jiné své prozaické práce. Roku 1965 získal za dosavadní dílo Sudetoněmeckou kulturní cenu. Vracel se znovu i k poezii, třeba sbírkou Kerbzeichen (1967), z níž je i naše úvodní báseň Česká lípa. Po léta působil jako středoškolský profesor na pasovském gymnáziu Adalberta Stiftera. Památce šumavského klasika je věnována i významná próza Granit (Žula), stifterovská "samomluva", otištěná jak v souboru povídek "z Čech" Vierhändig oder Nationale Noten (Pro čtyři ruce aneb Na národní nápěvy), vyšlém v pasovském nakladatelství Passavia, tak ve významném sborníku Sudetoněmecké akademie věd a umění Kunst-Landschaften der Sudetendeutschen (1982). Její autor zemřel ve věku 55 let 8. června 1985 a nedožil se tak pádu železné opony, který byl předmětem snů jistě nejen jeho, nýbrž i nás všech. Ta šumavská krajina Stifterova nás tak nikdy nerozdělovala, nýbrž spíše spojovala a bude i nadále spojovat v lásce k zemi, jež nám dala život.

- - - - -
* Horní Sekyřany

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho otec Rudolf Walters byl rodákem z Pozorky (Gibacht) a učitelem v Horních Sekyřanech,
kde řediteloval místní rodák Julius Puchta
Obálka (1964) a věnování jedné z jeho knih v nakladatelství Salzer, HeilbronnObálka (1964) a věnování jedné z jeho knih v nakladatelství Salzer, Heilbronn
Záhlaví jeho diplomu řádného člena
Sudetoněmecké akademie věd a umění

zobrazit všechny přílohy

TOPlist