logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SUSI WALLNEROVÁ

Mečové tance

Než mi tenkráte před mnoha lety v Leopoldschlagu (obec v rakouském Mühlviertelu hned při řece Malši na české hranici - pozn. překl.) ten starý suchý bělovlasý Mandl věrně předvedl, cože vlastně při mečových tancích říkaly postavy v nich účinkující, měl ke mně vestoje malý úvodní proslov:
"Teda, paninko, ta věc se má tak. Co kloudnýho vám tady v místě nikdo vo tom nic nepoví. Sou ty tance zvyk prastarej, ale v šedesátejch letech (rozumí se devatenáctého století - pozn. překl.) byly zouplna zapovězený. A s takovym zvykem, co se neudržuje, to máte jako s lidma, kerý umřeli. Rychle se na něj zapomene a potom se ptejte! Zato já - sám jsem v těch mečovejch tancích oučinkoval, jak sem byl eště mladej a fešnej (,fesch' uvádí sama autorka jako obdobu nářečního výrazu vypravěčova 'fruahdi' - pozn. překl.). Už na to nevyhlížim, ale i suchý švestky visely něhdá čerstvý a modrý na větvi a pěkně se to rýmovalo! Teda jářku: vám to prozradim, co se řikalo při těch mečovejch tancích. To že se mně líbí, jak držíte na starý vobyčeje. Voni si tý cti zasloužeji. Vostalo nám to jako jmění po předkách, pro smutno i pro veselo. Podle mýho je dneska spousta lidí, kerý na to uměj nejvejš vohrnovat nos a krčit ramenama. Podivejte, už sem si toho často všímnul! Časy se ale měněj jako ženská, kerá se nad ňákou strakatinou vomrzí a přece jí zastrčí někam dospod, co dyby se eště jednou hodila a docela dobře vyšla v budoucnu eště na pohled. Tak už leccos starýho přišlo znova ke cti. Snadno můžou i starý zvyky vejít zas do mody."
Ten starý Mandl z Leopoldschlagu ani nevěděl, jak prorocká slova tenkrát vyřkl. Teď kutají a dolují ruce znalců, věru kam jen se podíváš, po národopisných pokladech domovského svérázu. Teď je ta pravá chvíle, pomyslela jsem si, vynést na denní světlo, co mně ten bělovlasý staroch onehdy v útulné světničce paní Greifeneggerové, tehdejší mé milé panímámy bytné, vlastně svěřil.
"To poněvádž už ty průpovědi nikdo tak dobře nezná jako já," prohlásil tenkrát pyšně, "a že by bylo škoda, aby to se mnou přišlo ke ztrátě (výraz 'Verlust' prý vypravěč nahradil svým nářečním 'Verlur'), jako že sem už stará lopata. A kdybych se něhdá vyslovil ňáko hrubějc, nic ve zlym. My co sme vobcházeli s těma mečovejma tancema, sme si zrouna ubrousek před hubu nedávali."
S těmi slovy vytáhl svou faječku z kapsy kazajky, rozžehl ji poté pěkně do ruda a začal:
"Těch mečovejch tanců něhdá nebejvalo nijak málo, ale v jediný farnosti se k tomu oučelu sešlo vždycinky jen sedm mladejch hochů; říkali si "Schaar" (hejno, zástup) a s pár muzikantama eště vo masopustě přitáhli spolu do hospody, tady v Leopoldschlagu pak chodili po některejch domech a na venku potom k sedlákum. Ňák jináč voblečenej (nářečně g'wandt, spisovně angezogen - pozn. překl.) nebyl z těch sedmi nikdo; jen kolem pasu měl každej uvázanej ručník červeně lemovanej, na jednom konci roztřepenej. Štyry ti hoši nesli meče, tři kratčí dejky (v originále Degen) a každej měl svoje meno. Ten hlavní se menoval hejtmanem (Hauptmann), ostatní měli po řadě mena: Jungg'sell'(mládenec), Grünwald (zelený les, asi jako chvojka - pozn. překl.), Haustrummet (jindy Hanstrummet, také Landstrummet, všude však Trummet, Trumpet, trumpeta - pozn. překl.), Rouwein (jindy Ronwai, snad Rauhbein, tedy hrubián - pozn. překl.), Ruabendunst (doslova řepná 'vůně', tedy řípa - pozn. překl.) a Scheckei (Narr, blázen, šašek - pozn. překl.), jinak edel Bluat (modrá či urozená krev, šlechta, posměšně ovšem - pozn. překl.). Do předsíně domu vcházelo těch sedum za sebou tak, jak menováno, načež se postavili na povel: 'Pozor, na rameno zbraň!' a hejtman jako prvej z nich stoupil do seknice a povídá:

'I tritt herein also fest,
I grüaß den Hausherrn und seine Gäst';
Wann i den Hausherrn grüaßen tät
Und die Hausfrau nöt,
So wär' i kein rechter Andeuter nöt.
A rechter Andeuter wer i genannt,
I ziag in deutsch'n Kaiser ins Land
Mit Trumeten, Pfeif'n und Klingendem G'spiel.
Herein, herein, Junggesüll.'
'Tak vstupuju festovně k vám sem,
pozdrav pánu domu i hostím všem;
kdybych jen pána domu zdravit měl
a na paní domu zapomněl,
což bych se uvaděčem zváti směl?
A že jsem uvaděčem zván,
táhnu krajem, kde náš císař je pán
s trubkami, pištci a zvonkohrou,
dál, Mládenče, dále sem za mnou!'

Nato se vobjeví Jungg'sell a teď vedou ty dvá malej diškurs mezi sebou. 'Mládenec' říká:

'Oho, warum hoaß i Junggsöll?
Bin erst kummen aus der Höll!'
Hejtman se voptá:
'Was hast du in der Höll' g'macht?'
A Mládenec vopáčí:
'I hab' verspielt, was i hab' g'habt.'
Nato zas Hejtman:
'Wer hat dir zuag'schaut?'
Mládenec:
'Der Wirt auf der Bärenhaut.'
Hejtman:
'Was macht der Wirt auf der Bärenhaut?'
Mládenec:
'Er bringt d' Würfel und Karten auf'n Tisch.'
Hejtman:
'Was macht der Ehnl?'
Mládenec:
'Er klaubt im Garten Birn und Spenl!'

Hejtman:
'Was macht die Ahnl?'
Mládenec:
'Sie is in der Kuchl, reibt Schüssel und Kandl-'
'Oho, proč zvou mě Mládencem?
Že zrovna z pekla přišel sem!'

'A cos v tom pekle prováděl?'

'Prohrál sem všecko, co sem měl.'

'A kdo tě viděl, jak si hrál?'

'Hospodskej, línej pecivál.'

'Co dělá ten línej pecivál?'

'Kostky a karty na stůl dal.'

'A cože dělá děda?'

'V zahradě spadalý hrušky a špendlíky hledá!'
(sladká odrůda peckovin -- pozn. překl.)

'A cože babička činí?'

'Cídí mísy a konve tam v kuchyni -'"

Tady se můj informátor zarazil, prudce zadýmal ze své fajky a nejistě mínil: "Inu, paní, nejčko příde holt trošinku hrubější místo!" Vážně jsem upřela oči na popsaný papír a zvědavou tužku a pokrčila jsem rameny: "To se nedá nic dělat."

"Nato teda povídá Hejtman:
'Was macht der Knecht?'
Mládenec:
'Er liegt bei Dirn und glaubt, er macht's recht.'
Hejtman:
'Was macht die Dirn?'
Mládenec:
'Sie liegt beim Knecht und lasst si(ch) liab'n.'
Hejtman:
'Was macht der Bua (Bub, tj. chlapec)?'
Mládenec:
'Der arm' Narr schaut dur d' Finger zua.'
Hejtman:
'Herein, herein, grüner Wald!'

'Co dělá pacholek?'

'Líhá s děvečkou a činí jí zavděk.'

'A co vona dělá?'

'Nechá se milovat, že tak chtěla.'

'Co mladej nato praví?'

'Bloud skrz prsty kouká voči navrch hlavy.'

'Dále, dále, zelený Lese sem!'

Grüner Wald, 'Zelený Les' vstoupí tak do světnice jako třetí a začne:

'Oho, warum hoaß i grüner Wald,
I trag' die Wurzel junger und alt;
I grab's mit ein' Fleiß,
Wia den weißen Ehrenpreis.



Is guat für d' Ratzen und Mäus'
Und für die kloan' graben (grauen) Läus'.
Tuat ma's in a Gsparrrl (Schachtel) hinein,
Laßt's vierundzwanzig Stund' drinnat sein.
Dann nimmt ma's heraus,
Macht a greane Waldsalben d'raus.
Sie rinnt net,
Sie schwind't net,
Sie macht der Dirn koa Kind net,
Denn (ve významu Außer, es...),
sie liegt der Knecht oder Herr bei ihr,
Da kann mein' greane Waldsalben net dafür'.
Teď zase Hejtman zavelí:
'Herein, herein, Haustrummet!'
Haustrumpeta řekne:
'Oho, warum hoaß i Haustrummet?
Zan Raff'n und Schlag'n bin i der Allerbest,
Wann man die guaten Nudln schupft,
Bin i der Erscht', der dazua hupft.
Wann man die guat'n Krapfen bacht,
Bin i der Erscht', der in's Maul facht (fährt).
Wann man den scharfen Deg'n ziagt,
Bin i der Erscht', der hinter d' Bänk' schliaft,
Wann man 'n wieder hineinsteckt,
Bin i der Erscht', der in Kopf fürareckt.'
A Hejtman poručí:
'Herein, herein, Rouwein!'
Příde Hrubián:
'Oho, warum hoaß i Rouwein?
Die Herren müassen lose Vögel sein.
Da Ruabendunst hat si(ch) gestern
im Wirtshaus versess'n.
Hat ein' brat'n Holzschlägl gessen --'
Hejtman volá:
'Herein, herein, Ruabendunst.'
A Řípa už je tu a povídá:
'Oha, warum hoaß i Ruabendunst?
Viel Reden sein Unkunst (Ungunst).
Der Rouwein hat ma gestern
a scharfe Red' geb'n,
dass i heut' no an Zorn auf eahm hab',
Rouwein, Rouwein, lass' mi ung'heit (in Ruh)
Sunst hau' i in Brat'n aus dein' Leib.'
'Proč jen mě zvou zelenym Lesem,
kořeny nesu a hrabu zem,
mladý i starý, hrabu se vší pílí,
léčím co divotvorné býlí.
(das Ehrenpreis značí
v němčině vedle čestné odměny
i léčivý kořen -- pozn. překl.)
Dobré je pro krysy i myši,
i malá veška na to slyší.
Do malé škatule to dám,
den a noc uvnitř to nechám.
A když to potom vyndám zas,
má bejt z toho zelená lesní masť.
Nevyteče, vostat by měla,
nemizí a je porád celá,
taky dítě holce neudělá,
ledažeby
v loži měla pacholka, pána, no zkrátka muže,
tu pak i moje zelená masť sotva něco zmůže.'

'Dále, jen dále, Haustrumpeto!'

'Proč jen mě Haustrumpetou zvou?
Jako rváč že mám sílu pověstnou?
Však kde se dobrý nudle šupou,
jsem prvej z těch, kdo hned tam hupou.
Dobrý koblihy kde se pečou,
prvně mý hubě neutečou.
Když vostrejch nožů kde se chápou,
jsem prvej, kdo za pecí chrápou,
když potom ukončej tu vřavu,
jsem prvej, kdo zas zvedne hlavu.'

'Dále teď ty, Hrubiáne!'

'Proč jenom zvou mě Hrubián?
Nejni šibal tu každej pán?

Tudle Řípa sed' včera do hospody
a měl prej parezový hody --'

'Dále, dále, poď Řípo sem!'

'Jakpak sem já Řípa přišel k ménu?
Moc řečí málokdy má cenu.

Hrubián mi včera lecos řek,
eště dneska mě bere vztek.
Hrubiáne, věz, co se sluší,
či vytřepu ti z těla duši.'

No a poniváč na dlouhý řeči vopravdu nebyl, hned se na Hrubiána hrnul. Bác a natáhl se jak širokej tak dlouhej ('Platsch, fällt der Läng' nach hin' zní to v originále - pozn. překl.).

Hejtman křičí:
'Hoho, wer hat uns in Rouwein derschlag'n?'
A Řípa vopáčí:
'I hab'n g'schlag'n zu Hauf'n,
Sein Seel' soll auf mein' Deg'n umlauf'n.
I hab' 'n g'schlag'n zu tot,
Kummt's meine Brüader, helft's eahm aus der Not!'

'Hoho, kdo nám to tu potlouká Hrubiána?'

'Ztloukl sem ho pěkně na hromadu,
duši mu vypustil bez vodkladu.
K smrti ho pobil, uhlídejte,
z nouze mu, bratři, teď pomáhejte!'

Nato přiběhne Schekei (Šašek) zvanej taky 'edel Bluat' (Modrá krev), do dveří, křižuje se nad nebožtíkem, nakonec vytáhne dlouhou buřtovou šlupku či prázdný střevo z pytle a pouští do něj vzduch, jako by ho měl tim voživit. Panička promine, ale dělá to z a d n í částí svýho těla. A hajdy, Hrubián je najednou jedna čipera na nohou (,kreuzfidel auf die Füaß' v originále - pozn. překl.) a Modrá krev spustí po řadě to svoje říkání:

'Oho, warum hoaß i edle Bluat?
Wer wenig zwingt (leistet) und viel vatuat,

I hab' vertan mein' Vaters Guat
Bis auf an alt'n Filzhuat.


Jetzt hab'n ma nur drei rostige Schlüssel im Keller,
Die han in schon versetzt für drei Heller.'


'Jetzt hör' i a wenig was rausch'n,
Da möcht' i von der Hausfrau a Stückl Speck eintausch'n --'
'Pročže mně Modrá krev jen zvou?
Jsem z těch, kdo voč míň dokážou,
vo to víc prohrajou.
Tak prohrál sem i statek votcovej,
zvostal mi starej klobouk filcovej.
(v jiné verzi leží ten klobouk dokonce ve sklepě zámku
v Rožmberku nad Vltavou! -- pozn. překl.)
Tři rezavý klíče vod sklepa mi zvostaly,
za tři halíře sem hned je dal do zástavy.'
(Na ta slova si Šašek položí ruce na uši,
aby to nemušel poslouchat.)
'Teď ale šustlo něco tu při síni,
že řek bych vo kus špeku hospodyni --'

Všickni se vesele potý roztancujou dokola. Šašek udělá pár vysokejch skokůch, načež sebou šmejkne vo zem a vostatní tasej meče a dejky nad nim a to je teď trůn, na kterej se může postavit Hejtman. Ten stoupne nahoru a řekne:

'I bin heraufg'stiegen
auf Schwerter und Deg'n,
Es wär' g'scheiter, i wär' drunten blieben.
I tua den Hausherr grüaßen,
Er muaß a paar Taler herschiaß'n,
A paar Taler wären zuviel,
A paar Siebzehner (Silberzehner)
wär'n das rechte Ziel.'
'Stoup sem si na velký
meče, taky dejky,
chytřejší by bylo, dole zvostat taky.
Chci tak pána domu pozdravit,
pár tolárků z něj vyrazit,
pár tolárků že až dost by bylo,
pár stříbrňáčků by to spravilo.'

Na tu řeč nadejde teprvá ten pravej mečovej tanec. Všech těch sedum tancujou štyry kola, při tom prvym plácaji ('wird klescht' rozuměj 'klatscht' v originále - pozn. překl.) jako při landleru, ale ne rukama, jenže vo sebe mečema. Při druhym kole držeji vždycky dvá proti sobě meče či dejky dole a vostatní skáčou přes. Při třetim zvednou zas vždycky dvá proti sobě meče a dejky nahoru a vostatní podlízaji (v originále 'schliafen', tj. schliefen, kriechen, česky plazit se - pozn. překl.). Štvrtý kolo nemá nijaký vobzvláštní figury a dělá konec.
Tak a nejčko muší pán domu vyrukovat s tim, co za to dá. Vobyčejně to bejvala vošatka (v originále 'Radl' či 'Bachsimperl' - pozn. překl.) zrna, žitnýho (Korn) či vovesnýho (Hafer), kousek špeku. Ale peníze to vynášelo taky. Baže, za těch starejch dobrejch časů sme si často slušně vydělali, i šedesát až devadesát zlatejch za den. Nejvíc bylo veselo, když se dvě takový party tanečníků sešli na jednom a tom samym místě. To z toho byla řež na život a na smrt - ale jen tak vostrejma průpovědima; jen tak lítaly sem a zas tam. Něhdá i na pár set jich bylo. Ti, co nedokázali vodpovědít, byli jako zajatci a mušeli se vykoupit dvanácti až dvacíti zlatejma. Inu, mně se nic takovýho nestalo. Ne že bych neměl v životě všelijaký maléry (Malhöri!)! Nos příkladně sem si natloukl mockrát. Ale na hubu sem nepad nihdáž. Jo, jo, to bejvaly ěště veselý časy! Dyby vás to snad interesovalo, moh bych se vám něco navyprávět o 'veselejch žebrákách'. Dneska už ale ne. Že ste se už dneska notně napsala."
Vstal, přijal moje poděkování a zamířil ke dveřím. U nich se ještě jednou otočil nazpátek. "Pani, to řikání nemá teďka nikdo než Vy, abyste rozuměla, nikdo než Vy. Je to vzácnosť, tak na to dávejte pozor (San a a Rarität, also haben S' Obacht drauf.)."
S tím odešel ten stříbrovlasý staroch, tak se pyšnící svým starodávným obyčejem; tady řekla bych že plným právem. To poněvadž náš mečový tanec je bezpochyby pozůstatkem zvyků odkazujících daleko do pohanských dob. To, že to byly zrovna meče, které v nich hrají svou roli a daly těm tancům i jméno, svědčí o tom, že jejich původ třeba hledat ve starých válečných (bojových) tancích dodnes se udržujících v černé Africe, u amerických Indiánů, asijských Malajců a byly živé i mezi evropskými národy v jejich raném historickém stádiu. Umirňující kulturní vlivy oslabily alespoň u nás takové bojové taneční hry, které rozhodně nelze označit za projev nevinnosti, během staletí na projev masopustního veselí a krvavé střety, jdoucí s nimi kdysi ruku v ruce, na nevinná žertovná rýmování, kterým, jak ukazuje celý jejich předchozí písemný záznam, není často v jejich naivních nelogičnostech právě lehko porozumět.
V našem textu si "Jungg'sell" otevřeně utahuje ze zpustlého rolnického hospodářství, kde jsou na práci jen staří lidé a mladí se nejvýš tak povalují - "Grünewald" zase si tropí posměch z prostředků domácího léčení a jejich užívání, ze zázračných mastí všeho druhu, neúčinkujících ovšem - na úplně všechno. "Haustrommet" je karikaturou zbabělce, "Ruabendunst" zase rváče a "Scheckei" s přídomkem "edel Bluat" nehorázným zesměšněním lidí urozeného rodokmenu.
Není pochyby, že uvedený text je úctyhodného stáří, i když mnohý rým k němu přidala improvizace. Právě jen v tak odlehlém koutě naší domoviny jsem mohla získat ze vzpomínky jednoho starého muže, který byl sám onehdy vášnivým "mečovým koledníkem", natolik úplný záznam mluveného projevu souvisejícího s jejich někdejším provozováním. Na jiných místech kraje, kde se ještě zachovala povědomost o tomto obyčeji či kde se dají doložit stopy po něm, se nepodařilo přes výslovné dotazy zachytit nic hodnověrně autentického.


Waldheimat, 1930, č. 1, s. 4-6

O mečových tancích v jejich nejrůznějších obměnách existuje ovšem rozsáhlá literatura. U nás se dá připomenout stať Františka Pospíšila Mečový (zbrojný) tanec na slovanské půdě, která byla uveřejněna v Národopisném věstníku českoslovanském už v roce 1911, ale dotýká se jižních Čech toliko okrajově v citacích prací Ammannových, jenž je mimochodem jedním z autorů našeho souboru a jehož příspěvek Der Schwerttanz im südlichen Böhmen z MVGDB, ročník 1888, je v tomto ohledu stále zásadní. Nám tu však jde i o autorku zápisu nářeční interpretace starého zvyku, jímž je rakouská lidová spisovatelka Susi Wallnerová (Alfred Maderno ji ve své knize Die deutschösterreichische Dichtung der Gegenwart z roku 1920 označuje za nejznámější a nejoblíbenější tehdy hornorakouskou lidovou autorku vůbec), a to nejen snad proto, že ho publikovala ve vlastivědné tribuně tak výrazně šumavské, jakou byl právě tolikrát už připomínaný českobudějovický měsíčník Waldheimat. Při obci Sankt Leonhard u Freistadtu (dříve byl Freistadt zván také česky Cáhlovem a Novohradské hory, v Rakousku nazývané i Freiwald, zase horami Cáhlovskými - to jen aby byla patrna ta blízkost) stojí na vrchu Predigtberg, tj. Kazatelna, rozhledna Susi Wallner-Warte. Vede k ní cesta podél sedmi kaplí Sedmi Bolestí Mariiných a je z ní impozantní výhled k alpským hřebenům. Ta, po níž má jméno, se narodila 3. března 1868 právě v Sankt Leonhard "im Mühlkreis". Hned následujícího měsíce s maminkou, která hledala před porodem v těchto končinách ztracené zdraví, rodné místo opustila a znovu se sem vrátila až po 38 letech. Přesto se Susi Wallnerová, od roku 1919 provdaná Kränzlová, v roce 1931, kdy ji zdejší lidé požádali po dalším čtvrtstoletí už jako velmi známou lineckou autorku o souhlas s pojmenováním rozhledny právě jejím jménem, vyznala z nejhlubších citů právě k tomuto koutu rakouské země a už s ohledem na tradici starých obyčejů, které tu zachytila provždy a které i Wenzel Jaksch ve své vzpomínce Za modrými horami považuje z domovských za to nejvzácnějších dědictví minulosti (s ním tak učinili i Hans Waltenberger, Alois Ernst Milz a nověji i Alois Harasko), i ke koutu země naší. Susi Wallnerová zemřela rok před koncem druhé světové války 22. dubna 1944 v Linzi. Po válce bylo německé obyvatelstvo z Kaplicka (v poznámce pod čarou ke své zmíněné vzpomínce píše Wenzel Jaksch: "Mezi třemi místy německého jazykového území, kde se do našich časů ještě uchoval mečový tanec, který kdysi vylíčil ve své Germanii i slavný Tacitus, je i okolí někdejšího Německého Benešova" - dnes Benešov nad Černou - "v někdejším okrese Kaplice. Myslím, že zvyk dosud pěstují potomci vystěhovalců právě z toho našeho kraje v dnešní Vídni."), to už autorka nemohla ani tušit, téměř bez výjimky vystěhováno ze svých odvěkých domovů, násilně ovšem, což snad čtenáři není třeba ani vysvětlovat.

- - - - -
* Sankt Leonhard im Mühlkreis (A ) / Leopoldschlag (A) / † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Mečový tanec z Kaplicka na videozáznamu
Historické snímky některých jihočeských lokalit s výskytem mečových tanců doprovázejí článek Marcely Mackové o tomto fenoménu s bohatými odkazy na Kohoutí kříž
Rozhledna Susi Wallner-Warte na Predigtbergu v rakouském Mühlviertelu u Sankt Leonhard bei Freistadt

zobrazit všechny přílohy

TOPlist