logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA ANNA WALDEKOVÁ

Stará pověst z Vimperka

Bylo to v dobách, kdy sedláci ještě chodili na robotu. Na vimperském hradě (Burg zu Winterberg) přebýval přísný pán (v originále "ein gestrenger Herr", při čemž "Gestrengen Herren" je německý výraz pro český pojem "ledoví muži" - pozn. překl.). Neúprosně vymáhal desátek z obilí a brambor, ti pak, kdo nemohli dát dost ze sporého výnosu chudičkých polí, musili sloužit hradnímu pánu i se svým koněm či volkem. Vozili písek a kámen k novostavbě skalního hnízda na vysoké hradní hoře (Burgberg). Byly to trudné časy pro zvířata i lidi. Sedláci a čeledíni kleli, zvířata se vydávala z posledních sil, aby utáhla těžký náklad do strmého svahu.
U sedláků na samotě sloužil za oněch dob čeledín, kterému říkali "rudý Lois". Byl to divoký chlapík s ohnivě rezatým vlasem i vousem. Nikdo nevěděl, odkudže sem přišel, kdože byl jeho otec a jeho matka. Jednoho dne se objevil ve vsi, potloukal se nějaký čas kolem poli i lukami, až se nad ním sedlák ze samoty slitoval a vzal ho k sobě do služby. Lois byl ale podivínská nátura (v originále "ein eigener Kauz", tj. vlastně "svojský sýček" - pozn. překl.). Nepromluvil slova, když ho bylo třeba k práci, a to ani se sedlákem a selkou, ani s nikým z ostatní čeledě. Se zavilou tváří šel od časného rána do díla, stejně podmračen uléhal večer na slamník. Nikdo ho nikdy neviděl se usmát. Nikdy taky nesepjal ruce k modlitbě Anděl Páně, nikdy se před jídlem nepřežehnal křížem. "Jsi mi to ale pohanský beran, Loisi!" zlobívala se s ním často zbožná selka. Pustá kletba jen byla jí však odpovědí. Kletbami Lois den začínal, kletbami končil. Brzy se všecka čeleď podivnému chlapíkovi zdaleka vyhýbala. Den co den trávil sám jen se svými koňmi, stejně tak coby liška rezatými a stejně divokými jako byl Lois. Den co den vozil s nadávkami těžký žulový kámen přes lada a suchopár do města a na hradní vrch. Den co den se ozývala cesta klapotem kopyt a řehtáním koní i ozvěnou Loisových kleteb.
Tam, kde se zvedá "zámecká hora" (v originále "Schlossberg" - pozn. překl.) a cesta vede k hradu prudkým stoupáním, stojí starý, zvětralý kamenný sloup se znázorněním svaté Anny Samotřetí. Jeden ze zbožných měšťanů jej dal před dávnými lety vytesat z tvrdého kamene a postavit ke cti tří svatých osob: matky Anny, Marie Panny a Božského Dítěte. Povozníci, mířící k hradu, museli všichni projet kolem sloupu s posvátnou soškou na vrcholu (sloupu se říkalo i "morový" /Pestsäule/ podle blízkého hřbitovního kostela, až do 16. století vimperské farní svatyně, jehož patron svatý Bartoloměj byl tehdy považován za ochránce proti zuřícímu plicnímu moru - pozn. překl.). Mnohý sedlák tu zarazil koně a povoz, aby mohl sejmout čepici z hlavy a krátce se pomodlit. I nejeden pacholek tu učinil plaché znamení křížem a popohnal poté hekaje (v originále "seufzend" - pozn. překl.) svá zvířata k další cestě. Jen rudý Lois jako by si svaté sošky ani nevšiml. V prudkém chvatu hnal své "fuksy" (ryzáky, ryzky - pozn. překl.) dál kupředu a když ti koně chtěli krátkým zastavením nabrat sil ke strmému výstupu, pak je Lois tak divoce přetáhl bičem, až se vzepjali a supíce táhli dál.
Bylo horké červencové poledne. Svit slunce oslnivě bodal z bezmračného modrého nebe. Hlahol zvonů zazníval z městské věže do žhoucího ticha. Němé leželo městečko vprostřed poledního klidu. Jen Lois hnal, aniž by se staral o polední zvonění, své koně s hlasitým hot a hyjé i mnohou kletbou k tomu prázdnými ulicemi. Koně, celí zpěnění potem, potýkali se s těžkým nákladem kamene. Tak dojel povoz až k úpatí hradního vrchu. U sloupu se svatou Annou Samotřetí ryzáci zastavili. Byli se silami v koncích. Těžce dopadal Loisův bič na ubohá zvířata, takže se vzchopila bolestí a poznovu se opřela do třmenů. Vůz se však náhle odmítal pohnout z místa. Loise to na chvíli zarazilo, potom se však divoce vrhl na koně, pobízel je nadávkami a bitím, že se rozpoutalo pravé peklo. Koně rvali postraňky k prasknutí, Lois se sám opřel do kol a železnou silou se je pokusil uvést do chodu. Všechno marné, vůz stál jako přikován. Snad hodinu se tak mučili zvířata i člověk a Loisova zuřivost jen rostla. Tu zachytil jeho pohled úkosem žulový sloup s posvátnou soškou. Vztek ho opanoval docela. Pozvedl bič a s výkřikem: "Tak nám pomoz ty!" ho nechal dopadnout na sloup i sochu nahoře. Tu vyrazily ze země plameny, její jícen se rozevřel a zase zavřel s děsivým rachotem. Koně, čeledín i vůz v něm té chvíle navždycky zmizeli.
Měšťané i sedláci se dlouho vyhýbali tomu místu hrůzy a širokým obloukem je v serpentinách objížděli nahoru k hradnímu vrchu. Na starém, šedivém sloupu se sochou na jeho vrcholu svítí však divoký šleh bičem, který tam zanechal rudý Lois, jako bílý pruh až do dnešních dnů.


Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 42-44

Susanne Jichaová

Dne 30. května 1932 zemřela ve Frankfurtu nad Mohanem ve věku pouhých 42 let Susanne Jichaová. Jen málokdo ví, že ta hvězda operní scény byla i šumavskou rodačkou (v originále "ein Kind des Böhmerwaldes" - pozn. překl.). Její otec sem do Vimperka (kde se Susanne narodila 10. září 1889 - pozn. překl.) přišel ze Švýcar a založil tu kvetoucí dnes (psáno 1932 - pozn. překl.) továrnu na výrobu zboží z kosti a ze slonoviny (Bein- und Elfenbeinwarenfabrik J.A. Jicha, ještě po druhé světové válce krátce existující pod tzv. českou "národní správou" jako "Umělecké řezbářství J.A. Jícha" v roce 1947 se 3 dělníky a 3 učni - pozn. překl.). Matka Susanne Jichaové byla říšská Němka a jakkoli se sama hudbě nevěnovala, o jejím hudebním nadání se všeobecně vědělo. Není proto divu, že obě její dcery Suse a o několik let mladší Trude už v nejranějším mládí zpívaly a také hrály. Domácí operetní představení Lehárovy prvotiny Dráteník (Rastelbinder) se provozovalo pro nejužší rodinný kruh. Pozadím scény byl jen velký koberec a obě děvčata hrála a zpívala - sama ve dvou - veškeré role celého kusu. Když pak opravdu ještě malá Trude jednou už nemohla dál, pomohla jí temperamentní Suse pořádným pohlavkem hned se zase dostat do role. To, že při Susannině temperamentu a mimořádném talentu docházelo třeba ve škole i k nejrůznějším konfliktům, je nasnadě. Při každé příležitosti karikovala své učitele, své spolužačky a vlastně kohokoli, kdo jí přišel do cesty. Humor jí ostatně zůstal i nadále věrným životním průvodcem. Na obchodní škole v Plzni (Pilsen) měla nabýt vzdělání pro práci v otcově podniku. Suchá mluva čísel zůstala však pro ni něčím cizím. V podvojném účetnictví byla jednou dotázána, jak že se uzavírají knihy, a její odpověď zněla: "Knihy se uzavírají samy od sebe." - V 15 letech přichází Susanne do Německa, kde má u příbuzných nabýt "konečné" společenské vybroušenosti (v originále ",den letzten Schliff' bekommen" - pozn. překl.). Tam je ale objeven její hlas a ona se vrací domů s prosbou: "Mami, nech mě jít k divadlu!" Rozpoutá se tuhý zápas. Matka Jichaová se posléze rozhodne dát svou dcerku do Prahy k Marii Nedbalové, sestře skladatele Oskara Nedbala. V tichosti doufá, že se odtud vrátí s nepořízenou. Posudek zkušené učitelky zní však jasně: "Takového hlasu je pro operetu škoda, ten patří do opery!" Teď nadešla léta vážné a usilovné práce. Přese své mládí dokázala Susanne soustředit se celou svou myslí i vůlí jen na hudební a pěvecké studium. Zapomněla na milostná vábení, na radovánky a tanec - všechno věnovala práci a zase práci. A neúnavné tvůrčí úsilí bylo brzy korunováno úspěchem. Zůstala ušetřena ponižujícího hledání prvního angažmá na malé scéně a brzy po dokončení svých studií se jí naskytlo místo u Německého divadla v Praze. Hned jako první větší roli zpívala titulní roli v Bizetově Carmen. K jejímu kostýmu si spolu se sestrou Trude sama vyšila pestrý šátek. S obzvláštní láskou a s hlubokým vcítěním zpívala v Mozartových operách: Bastiena v Bastienovi a Bastience, Cherubina ve Figarově svatbě aj. Skvostnou rolí jejích prvých let na pražské scéně byl Straussův Růžový kavalír. Brzy však byly jejímu umění svěřovány velké dramatické postavy těchto oper, takže zpívala hraběnku ve Figarově svatbě, maršálku v Růžovém kavalírovi. Její mnohaletá studia u Lilli Lehmannové vyústila v srdečné přátelství s velikou umělkyní a ženou. Slova: "Meiner liebsten, einzigen und begabtesten Schülerin (tj. "Mé nejmilejší, jedinečné a nejnadanější žákyni") stojí jako věnování na jednom z mnoha dárků, které Susanne Jichaová obdržela od "velké Lehmannové". V její blízkosti vyzrála Susanne Jichaová ve velkou interpretku rolí oper Wagnerových, v přesvědčivou umělkyni výrazu, ztělesňující s hlubokým prožitkem a lidsky dojemně postavy Brunhildy, Kundry, Salomé, Elektry, Fidelia a Isoldy - všechny ty tragické, vášnivě pohnuté ženské charaktery hudebních dramat, které nejen snad hrála, nýbrž přímo prociťovala a žila. Ba činila tak na scéně zároveň dvakrát: jako zpěvačka hlubokého hudebního chápání i jako nesmírně talentovaná herečka. Vnášela své konflikty mezi ženou a umělkyní do těch postav a zcela si je tak přivlastňovala (v originále "machte sie so ganz zu ihren eigenen" - pozn. překl.). Všem, kdo ji znali a slyšeli, zůstane nezapomenutelnou její Isolda, s níž se přede dvěma roky loučila s Prahou i s operní scénou vůbec. - Se slovy: "Jen jeden z nás dvou může dělat kariéru!" se zřekla Susanne Jichaová navždy své tvůrčí dráhy a následovala svého chotě, kapelníka Hanse Wilhelma Steinberga, do Frankfurtu nad Mohanem. Teď už nacházela štěstí jen v jeho umění, v jeho slávě a především v tom, nebýt mu jen ženou, nýbrž i nejvěrnější družkou, přítelkyní a rádkyní. Její moudré, projasněné osobnosti se dařilo vždy znovu vracet jeho pronikavý umělecký temperament do správných mezí. Známý a ceněný dirigent beze své manželky neabsolvoval jedinou zkoušku orchestru. Susanne ho doprovázela i na jeho rozsáhlých uměleckých turné, která se jistě neobešla bez trmácení a únavy. Na posledním z nich - bylo to v Rusku před pouhými několika týdny (1932) - se zhroutila a z úderu záludné choroby se již nevzpamatovala. Věděla, jak je na tom, ale až do posledních dnů si zachovala své laskavé sebeovládání a překypující humor, pro který ji milovali všichni, kdo ji měli to štěstí zaživa poznat. Velký je zármutek hudebního světa nad předčasným skonem velké umělkyně, věrnou památku ji však jistě zachová i její rodná Šumava.

P.S. Nekrolog, otištěný původně v listopadovém čísle českobudějovického měsíčníku Waldheimat roku 1932, publikoval k 70. jubileu úmrtí slavné vimperské rodačky (jméno Jicha tam znal kdysi opravdu každý) krajanský kalendář Böhmerwäldler Jahrbuch 2002.

Když vyšel ten prvý z obou textů v českobudějovickém časopise Waldheimat roku 1931, mohl být ještě varováním. Za dva roky mělo následkem hospodářské krize nejen zaniknout zmíněné periodikum, ale v Německu měl přijít k moci národně socialistický mor. Když 1. května 1930 slavilo vimperské Steinbrenerovo nakladatelství 75. výročí svého zrodu, hrála se v místním kině Felixe Pohla slavnostní hra, jejímž autorem byl Franz Eduard Hrabe a ve které sehrála vlastně hlavní roli dobré víly města řečené Winterbergia právě autorka přepisu staré pověsti Maria Anna Waldeková. Narodila se tu ve Vimperku 21. října 1897 jako dcera Fritze Waldeka a jeho ženy Marie, roz. Steinbrenerové, vnučky zakladatele slavné firmy (tomu byla věnována i ona slavnostní hra s názvem Johann Steinbrener - seine Werke in aller Welt s pravnučkou oslavencovou v hlavní roli). Bydlela ve Waldekově vile při městském parku, domě, který byl ve Vimperku pojmem. Přátelé jí říkali Tatschi, většinou barevně ilustrované dětské knihy od Steinbrenerů doprovázela veselými verši. Zmiňme tituly Lust und Scherz fürs Kinderherz (1927, znovu 1941), Hoppla-hopp, wir reisen im Galopp (1928), Völker-Bilderbuch z téhož roku (tu dokonce drží v rukou děvčátko na klíně autora slavnostní hry na pamětním snímku z jejího provedení 1930) a Das ist...(1930), všechny s obrázky Oskara Kaudelky, Unser braver Pferd (1933), ilustrovaný Robertem Wosakem, Die Hundeschule (1933) a Teddy (1934, 3. vydání 1941), obojí s výzdobou Karla Storcha. Jako mladá žena poznala při jedné šumavské slavnosti manželský pár Koeppelových, usazených ve Waldhäuser pod Luzným. Malíř Reinhold Koeppel, mezi přáteli řečený Peter, tam hostíval mnoho svých uměleckých přátel, z nichž byl vedle Hanse Watzlika a Siegfrieda von Vegesacka rozhodně nejznámějším Alfred Kubin. Jeho výtvarné práce Maria viděla poprvé právě u Koeppelových, samotného Kubina poznala však osobně až v roce 1931. Šumava byla Kubinovi druhým domovem a Waldeková se mu stala jejím zosobněním ("Ich war für ihn der Böhmerwald," řekla v jednom rozhovoru). Z Kubinova dopisu Koeppelovi 14. října 1932: "Já sám tu na Šumavě jako zázrakem tělesně okřál (v originále 'Ich selbst, körperlich ganz wunderbar im Böhmerwald erholt - ' - pozn. překl.) - zejména také zásluhou Marie W." Zařídila mu pobyt na Kubově Huti a provázela ho pralesy na Boubíně (Kubany). Kubin ji ve Vimperku několikrát navštívil a ona naopak vážila nejednou cestu do Waldhäuser, aby se tam mohla sejít zejména právě s ním. Ve vzpomínkách o tom píše: "Waldhäuser daleko a touha velká - a tak jsem vzala batoh na záda (v originále "also schulterte ich meinen Rucksack" - pozn. překl.) a přála si jenom vždycky potají, když jsem se vydávala na cestu, kdyby tam tak mohl přece být Kubin." Z letmého někdejšího setkání ve Stožci (Tusset), hlavního šumavského azylu Kubinova (bydlíval tam v hostinci U pstruha, dodnes existujícím), se vyvinulo hluboké přátelství dvou lidí. Mnohé Kubinovy dopisy Marii - normální prý byly 2 až 3 dopisy týdně! - byly provázeny jeho kresbami. Waldeková je ovšem z osobních důvodů později zničila. Přesto ji zůstalo mnoho jeho kreseb, které jí Kubin za pobytu u ní v roce 1944 ve Vimperku zpětně opatřil datacemi. Roku 1946 opustila, stejně jako její bratr Ing. Wilhelm Waldek, rovněž zastoupený mezi autory Kohoutího kříže, rodné město. Nekrolog v Böhmerwäldler Heimatbrief zdůrazňuje, že tak učinila dobrovolně 20. srpna onoho roku. První léta po útěku bydlila v Katzenbergu v kraji Mühlviertel a pravidelně odtud navštěvovala Alfreda a Hedwig Kubinovy ve Zwickledtu. I po smrti Hedwig Kubinové v roce 1948 byla Maria Waldeková často u Kubina až do jeho smrti 20. srpna 1959. Její sbírka Kubinových prací byla vystavena roku 1968 v Rakouském kulturním institutu v Římě (tam, kde dva roky nato potkala smrt Johannese Urzidila). Sama dožila v Linci v Domově sv. Františka (Franziskusheim) 14. října 1993, pouhý týden před svými šestadevadesátinami. Vimperský krajanský sborník Böhmwind, který z jejího díla uveřejňuje i text pověsti o rudém Loisovi, zde s názvem Der gottlose Knecht, označuje ji jako redaktorku a spisovatelku ("Redakteurin und Schriftstellerin").

- - - - -
* Vimperk / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Suzanne Jicha-Götzlová na snímku s jejím vlastnoručním podpisem a datací "Praha 1918"
Na jiné fotografii, dokumentující její uměleckou kariéru
Suzanne Jichaová na snímku, doprovázejícím její medailon
od Marie Anny Waldekové
Podle textu Harryho Slapnicky navrhla Marie Anna Waldeková Alfredu Kubinovi za vhodné místo jeho pobytu na Šumavě i Kubovu Huť, zde na obraze českobudějovického malíře Oty Matouška (1890-1977)
Podle stejného textu pak v dalších letech i díky železničnímu spojení pobýval Kubin dvakrát v Zátoni - musel tehdy procházet i touto alejí památných stromů při cestě od železniční stanice do vsi, zátoňský hostinec na snímku vpravo uprostřed dosud slouží svému účeluPodle stejného textu pak v dalších letech i díky železničnímu spojení pobýval Kubin dvakrát v Zátoni - musel tehdy procházet i touto alejí památných stromů při cestě od železniční stanice do vsi, zátoňský hostinec na snímku vpravo uprostřed dosud slouží svému účelu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist