logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WALDINGER

K dějinám statku Omlenice

Ke dni 1. ledna 1707 přešel statek Omlenice (Umlowitz) do vlastnictví Johanna Antona Nütze, říšského hraběte von Wartenberg, jemuž místo vděčí za téměř 300 let stabilního vývoje. Založil tu roku 1715 školu, zahájil čtyři roky dne 26. května 1719 poté položením základního kamene stavbu kostela, který byl 17. října 1722 i vysvěcen (jeho patronem se stal sv. Jan Nepomucký, blahořečený v roce 1721, v letech 1722-1729 proběhl pak proces kanonizace, který skončil svatořečením 19. března 1729 - pozn. překl.). Tehdy se stal administraturou farnosti Kaplice (Kaplitz), od roku 1739 už centrem samostatné farnosti. Činorodý hrabě dal strhnout starou tvrz a po roce 1714 došlo k výstavbě nynějšího zámku a poplužního dvora v Omleničce (v originále "Umlowitzer Hof" - pozn. překl.). Od jeho vdovy přešel majetek na Josefa Gundakera, hraběte von Thürheim (žil v letech 1709-1798, byl synem někdejšího rakouského zemského hejtmana a manželem jedné z dvorních dam císařovny Marie Terezie, pro dluhy uprchl později do Belgie, to už mu ovšem Omlenička nepatřila, a vrátil se do Rakouska až v roce smrti své ženy /1793/, která v mocnářství zůstala, viz forum oö geschichte - pozn. překl.) a dne 4. června 1778 na klášter Vyšší Brod (Hohenfurth). Tímto prodejem přešlo na klášter i patronátní právo nad kostelem v Omleničce, který byl v roce 1878 klášterem inkorporován a obsazován nadále vyšebrodskými cisterciáky, když až do té doby tam konali duchovní službu kněží světští. Prvním cisterciákem tu v Omleničce byl od roku 1880 P. Conrad Krepper. Dne 21. března 1998 uplynulo 900 let od chvíle, kdy Robert de Molesme, až dosud převor jednoho benediktinského kláštera, založil spolu s 21 svými druhy v Citeaux, v nehostinném bažinatém údolí nedaleko Dijonu, nový klášter, který se stal v roce 1100 kolébkou nového cisterciáckého řádu. Onoho roku 1998 se v Citeaux sešlo na 700 cisterciáků z pěti kontinentů k oslavě významného jubilea. Ve 12. a 13. století se řád podstatnou měrou podílel na kolonizaci středovýchodní Evropy. Sehrál průkopnickou roli při kultivaci celých zemských oblastí, provozoval rybnikářství a chov dobytka, zřizoval mlýny, kovárny a pivovary. Ještě dnes platí cisterciáky stanovená pravidla pro polní a rybniční hospodářství za vzor dalším pokračovatelům. Zde kolem viz někdejší Vyšší Hodonice (Ober-Hodenitz), Bočkov (Wutschko), Vracov (Wratzau), Střelcův Dvůr (Unterberg) a sama Omlenička se svými "klášterními" mlýny, pivovary, hospodářskými dvory a rybníky v originále "Seen" - pozn. překl.) ve Vracově a Bočkově.


Glaube und Heimat, 1998, č. 3, s. 60-61

Rojov na Polušce

Rojov na Polušce (v originále "Roiden am Roidner Berg /Poluska 919,4 m ü.M." - pozn. překl.) v poloze nějakých 850 m nadmořské výšky patříval k politické obci Zahrádka v okrese Kaplice (v originále "Haag im Kreis Kaplitz", dnes jen místní část obce Rožmitál na Šumavě, i okres Kaplice dnes už neexistuje a místní část Rožmitálu na Šumavě tvoří vlastně hned dvě zaniklé vsi Zahrádka a Vyšší Hodonice - pozn. překl.), farností pak přibližně do roku 1750 stejně jako Zahrádka k Rožmitálu na Šumavě (Rosenthal) a až poté k omlenické farnosti sv. Jana Nepomuckého. Až do 14. měli tu slovo páni z Pořešína (v originále "die Ritter von Poreschin" - pozn. překl.), po jejich vymření roku 1473 se stala oblast součástí rožmberského panství Nové Hrady (v originále "die Rosenberger Herrschaft Gratzen", pořešínští vladykové byli ovšem ve službách Rožmberků už předtím - pozn. překl.). Od roku 1798 najdeme Rojov ve vyšebrodské "Zinsliste" (tj. knize poplatků - pozn. překl.). K jednotlivým selským dvorům (v originále "an Einzelgehöften" - pozn. překl.) patřila v Rojově stavení pod jmény Neubauer, Schiskabaur, Grankl, Waldbaur a Waldlipp. V roce 1930 měl Rojov 112 obyvatel ve 20 domech, roku 1961 pak přestal existovat (v originále "hat Roiden aufgehört da zu sein" - pozn. překl.). Majiteli usedlostí (v závorce "usedlostní jméno", jinak ,jméno po chalupě'" - pozn. překl.) v roce 1945 byli:
čp. 1 Mayer (Weber),
čp. 2 Neubauer (Leinhard),
čp. 3 Puritscher (Gomeindi),
čp. 4 Meier (Irschig),
čp. 5 Riener (Uldri),
čp. 6 Gotthard,
čp. 7 Meyer (Lehady),
čp. 8 Pascher (Pauli),
čp. 9 Meier (Irschig),
čp. 10 Spitzenberger (Waldbaur),
čp. 11 Riener/Maschek (Waldlipp),
čp. 12 Pascher (Schiskabaur),
čp. 13 Kühlian,
čp. 16 Rosenstingl (Wüschka),
čp. 17 Benda (Gomeindihäusl),
čp. 18 Riener (Neubaun),
čp. 19 Grankl,
čp. 20 Rosenstingl (Bodai).
Staré vesnické cesty jsou dále využívány lesním hospodářstvím a jsou součástí jako turistické stezky Omlenice - Rojov - Věžovatá Pláně (v originále "Planles", užívalo se ovšem spíše německého označení "Turmpfandles" či "Thurm-Planles" - pozn. překl.) - Malčice (Maltschitz) - Český Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.), jakož i cyklistické steky Kaplice-nádraží - Střítež (Tritesch) - Chuchelec (Kuchlitz) - Rojov - Zahrádka.
Vůbec lze náš starý domov pro kulturní turistiku a rekreaci, pěší putování a cyklistiku, zejména pro výlety na kolech z Kaplice do Rožmitálu na Šumavě, Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), Zátoně (Ottau) a dál až do Přídolí (Priethal). K tomu víc někdy příště.


Glaube und Heimat, 2001, č. 9-10, s.76-77

P.S. Maminka autora textu byla dívčím příjmením Meierová z rojovského čp. 4. Zbývá snad připomenout, že po Rojově má jméno celý horský hřeben, mírné pohoří mezi Kaplicí a Českým Krumlovem zvané Rojovský (nikoli jak se někdy mylně označuje přívlastkem Rájovský!) hřbet.

Řemeslníci, krupaři a další samostatně výdělečně činní v naší farnosti

Konrad Mayer ve vlastivědě politického okresu Kaplice (1894), sestavené Johannem Märtenem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) píše mj.: Omlenička (Klein-Umlowitz), dnes se 36 domy a 224 německými obyvateli katolického vyznání (v originále "christkatholischen" - pozn. překl.), vznikla na statku Omlenice tím, že tu Johann Anton von Nütz levně přenechal svým služebným (malíři, kováři, zahradníkovi a kočímu) stavení včetně pozemků.
V roce 1739 se stal zdejší kostel, ve kterém je i hraběcí rodová hrobka, farním. Prvý z farářů je ve zmíněné hraběcí hrobce pochován rovněž. K tomu výtah z rakouského centrálního soupisu obchodních, průmyslových a řemeslných živností (titul v originále: Österreichischer Zentralkataster sämtlicher Handels-, Industrie- und Gewerbebetriebe : Die Betriebe von Böhmen. Handelskammerbezirke Budweis, Pilsen, Eger /Wien 1903/ - pozn. překl.)
Omlenice: pošta Kaplice, telegraf, železniční stanice; bednář: Schneider, J.; řezník: Makula, J.; obchod obilím: Blaha, Joh.; obchod uhlím: Blaha, Joh.; prodej soli: generální ředitelství státních drah Vídeň (monopol na prodej soli představoval kdysi v Rakousku až třetinu státních příjmů - pozn. překl.); tabáková trafika: Blaha, Joh, Schwarz, Joh.; hospodští: Blaha, Joh., Schwarz, Joh. Omlenička: fara, škola, pošta Kaplice; pekař: Leisch, J.; šenkýř pálenky: Leisch, Jos.; řezník: Makula, J.; smíšené zboží: Leischová, Kath.; krupaři (výrobci krup): Leisch, J.; kramáři: Krüger, Joh., Leisch, Joh.; kovář: Pascher, J.; obuvník: Leisch, W.; spořitelna a záložna, Spar- und Darlehenkassenverein für Umlowitz und Umgebung GmbH; lihoviny: Krügler, Joh, Leisch, Andr.; tabáková trafika: Pöschko, W.; hospodští: Ginner, Joh., Makula, J., Marschiková, Christine, Pöschko, W. Střelcův Dvůr: pošta Kaplice; krejčí: Zavadil, J.; mlynář: Hable, Franz; Výnězda (Winitz): pošta Kaplice; kolář: Makula, Fr.; Vracov: pošta Kaplice, mlynář: Kriz, Joh.; tabáková trafika: Depil, J.; hostinský: Mittasch, W.; Bočkov: pošta Rožmitál na Šumavě; mlynář: Mühlberger, Johann. Ten, kdo ještě vlastní staré mistrovské listy, ceníky, úřední dopisy či podobné dokumenty, byl bych vděčen za jejich poskytnutí. Originály samozřejmě vrátím obratem.


Glaube und Heimat, 1997, č. 12, s.70

Svačina při orání

Ve škole jsme se učili lidovou píseň
"Im Märzen der Bauer das Rösslein einspannt,
er setzt seine Felder und Wiesen instand."
(tj. "V březnu sedlák koníčka zapřahává,
pole i luka do pořádku dává." - pozn. překl.)
Ta německá píseň je snad z Moravy a bývá dodnes v mnoha zpěvnících (viz k tomu úvod webové stránky Gardena.com - pozn. překl.). Zda tu písničku znal Franz Benda z Chuchelce (Kuchlitz), kterého vidím na dvou snímcích Richarda Puritschera někdy z roku 1930, nevím. Nešťastně Franz při té svačině rozhodně nevyhlíží. Kovem pobitý dřevěný pluh, lískový prut s proužkem kůže jako bičem, bandaska, ve které Franz jistě neměl nijaké "Hefeweizen" (tj. pšeničné kvasnicové německé pivo - pozn. překl.), spíš čerstvou pramenitou vodu. V levé ruce má kus chleba nebo uzeného (v originále"Gselchtes" - pozn. překl.). Nádherný obraz niterného klidu a vyrovnanosti. Podle polohy pole by se ta zdánlivá ovšem pouze idyla mohla odehrávat při vrchu zvaném "Badler Berg" u Chuchelce a Franz Benda by měl před očima železniční trať z Rožnova (dnes České Budějovice-jih - pozn. překl.) na Kaplici. Přeju potěšení a vzpomínky při pohledu na ty dvě víc než tři čtvrtě století staré fotografie (viz obrazová příloha této webové strany - pozn. překl.). Na té, kde už zase orá, není vidět vlevo někdejší Tomandlhof, jehož majitelem byl Franz Leisch. Uprostřed doleji je zato patrný strážní domek železniční trati na Kaplici a dál. Také tam někde lze zahlédnout i tak řečený Kůzlův dvůr (Guserlhof), stejně jako zmíněný už dvůr Tomandlův srovnaný se zemí. Dobře znatelná je na snímku i stará cesta od Chuchelce přes Velenov (Wellaun) do Omleničky. Zaniklý dnes Velenov a Omleničku za ním můžeme spatřit při pravém okraji snímku s orajícím Franzem Bendou.


Glaube und Heimat, 2009, č. 3, s. 54
Glaube und Heimat, 2009, č. 12, s. 53

Ten poslední ze zaniklého Tomandelhofu

Večer 18. června 2011 zemřel v rakouském Leondingu (místní část Doppl) Franz Leisch. Narodil se 11. září 1925 ve Velkém Chuchelci (Groß Kuchlitz) na statku řečeném Tomandelhof. Jeho otec byl v době před druhou světovou válkou starostou obce Střítež (Zitesch). Franz měl ještě dvě sestry, Annu (*1924) a Rosu (*1927). Tomandelhof zcela vyhořel roku 1930 po zásahu bleskem. V následujících letech byl vybudován znovu podle moderních hledisek. Franz ovšem musel už jako sedmnáctiletý nastoupit v roce 1943 k Říšské pracovní službě (RAD) a hned nato narukovat do války nejprve v Norsku, od června 1944 ve Východním Prusku. Ve Sternbergu (dnes polské Stryjkowo - pozn. překl.) upadl do sovětského zajetí, v němž strávil dalších 4 1 roku v Kujbyševě na Volze (od roku 1991 opět Samara jako předtím až do svého přejmenování v roce 1935 - pozn. překl.). Dne 29. června 1949 byl z něho s posledními pozdními navrátilci propuštěn. Roku 1954 se Franz Leisch oženil s Marií, roz. Gotsmichovou z dnes zaniklých Bolů (Wolluben) v někdejší farnosti Omlenice. Někdy kolem roku 1956 si postavili v Doppl vlastní rodinný domek. Děti Maria (*1956) a Franz (*1959) dovršily rodinné štěstí. Oba manželé byli od počátku v roce 1989 rok co rok účastníky setkání někdejších omlenických farníků. Zvláštní dík platí Franzovi za podporu při vlastivědném zpracování našeho starého domova v celé oblasti Omlenice, Chuchelce, Stříteže a okolí. Tu Franzovu lásku k rodné končině symbolizovala o jeho pohřbu hrst domovské země z dlaně jeho syna Franze Leische mladšího. Naše upřímná soustrast náleží Marii, dětem Franzovi a Marii, vnukům Vereně, Vanesse a Wernerovi, jakož pravnuku Jonasovi. Kéž Franz odpočívá v pokoji!


Glaube und Heimat, 2011, č. 8, s. 67-68

Ves Unterberg, doslova "Pod vrchem", zdávna česky Střelcův Dvů

Podle názoru Johanna Matthäuse Klimesche (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v jeho práci Die Ortsnamen im südlichen und südwestlichen Böhmen (1912) je ves Unterberg (= der Ort unter dem Berge, tj. "ves pod vrchem" - pozn. překl.) identická s lokalitou "Dwor Strzelczow", připomínanou už roku 1447 a v roce 1458 jako Dvůr Střelcův (= der Hof des Schützen).
V místopise Johanna Gottfrieda Sommera Budweiser Kreis, vyšlém v Praze roku 1841, se o vsi Unterberg píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
Hodinu cesty na jihovýchod od Omleničky k ní přifařená ves o 10 domech se 64 obyvateli, z níž 3 domy náležejí k panství (rozuměj schwarzenberskému panství - pozn. překl.) Hluboká (Frauenberg).
Dr. Valentin Schmidt ve své práci Versuch einer Siedlungsgeschichte des Böhmerwaldes (1922) uvádí jako letopočet prvé zmínky o Omlenici a Omleničce rok 1358, o Unterberském mlýně (Unterbergerer Mühle) pak rok 1670, o vsi jménem Unterberg pak až někdy po roce 1687. V jednom z dalších popisů omlenické farnosti čteme (v originále ovšem také německy - pozn. překl.) vsi Unterberg toto: 1 hodiny vzdálená (rozuměj od Omleničky - pozn. překl.) ves o 12 domech se 64 německými obyvateli katolického vyznání, někdejší dominikální statek Omlenice (3 domy někdejší panství Hluboká nad Vltavou). Počet obyvatel kolísá od roku 1860, kdy tu bylo zmíněných 12 domů se 64 obyvateli, přes rok 1890 se 42 obyvateli a rok 1910 s 11 domy a opět 64 obyvateli ke 32 obyvatelům v roce 1920. Od silnice na Omlenici směrem sem ke vsi bylo první stavení Wenda (Teichmann), druhé Krauthansl (Leirer), třetí Pfeifer (Gelmann), čtvrté Kinzl (Binder), páté Marschik (Maurer), šesté Lebschi (Bergmühle), pila s největší průchodností řeziva v okolí - přes 1 metr, sedmé ?, osmé Steffl (Putzer), osmé Pawel Kath. (Hanselschneider), desáté Jungbauer (Gallisschneider), jedenácté Wurzinger Wastl, dvanácté Kalkusch (Kalkusch), třinácté Spatz (Spatz). Pflegerů stavení náleželo už k farnosti Rožmitál na Šumavě (skica v obrazové příloze, vyhotovená podle vzpomínek někdejších obyvatel vsi a zachycující i sousední Bočkov /Wutschko/, dává jednotlivým stavením jako tady pouze pořadová, nikoli popisná čísla - pozn. překl.). Před rokem 1945 byl v Unterbergu toliko jeden rybník, kus nad pilou řečenou Sägemühle. Dnes je celý areál využíván k rybničnímu hospodářství. Řadí se tu rybník za rybníkem, napájených Zdíkovským potokem (v originále "vom Winitzer oder Roidner oder auch Katzelbach genannt, jak znějí německé varianty jména jediného potoka! - pozn. překl.). Bohužel není k dispozici nijaký snímek někdejší vsi Unterberg. Potěšil by mě nějaký doplňující ohlas bývalých jejích obyvatel. O sousedním Bočkově někdy jindy.


Glaube und Heimat, 2012, č. 8, s. 75-76

P.S. Český zápis z omlenické farní kroniky dodatečný záznam o roce 1946 z roku 1959: Odsun Němců a osídlování bylo prováděno do konce roku 1947. Chátrání opuštěných domků i usedlostí, krádeže krytiny i trámů. Některé vesnice úplně vylidněny a opuštěny. Např. Střelcův Dvůr (Unterberg), kde býval mlýn, nová pila a úhledné domky zedníků, Roje (Roiden).

Vracov

Ves, na jejíž místní tabuli čteme dnes toto české jméno, je poprvé zmiňována roku 1312. Vracov je obklopen lokalitami Výnězda, dnes v údolní kotlině osadou hlavní, samotou Krakovice (Putschöglhof), zaniklou osadou Chudějov, osadami Michničky (Bonnesdorf), Bočkov a zaniklým Střelcovým Dvorem (před zánikem měl německé jméno Unterberg - pozn. překl.). Leží na dně údolí, lemovaného ze tří stran vrchy a kopci. Je to Chudějovský vrch (Kuttauer Berg) se svými 843 metry výšky, vrch nad Výnězdou, zvaný německy Winitzer Berg či Hofberg nebo i Putschöglberg, dále hřbet nad Omleničkou, tak řečený Turmberg, zvaný i "Achtundachtziger" či "48iger". Za vrchem nad Výnězdou vyhlíží Poluška (v originále "Roidner" - pozn. překl.), jako nejvyšší v celém okolí s přibližně 920 metry výšky. Při někdejším Unterbergu existovalo několik vyschlých rybníků s výjimkou trochu větší přítokové nádrže k pile řečené Sägemühle. Při Bočkově měly ty rybníky německá jména Kuhteich, Ochsenteich, Rohrteich a Mühlenteich, na jehož břehu stával mlýn zvaný Neimühle. Ve Vracově leží ve středu osady návesní rybník (Dorfteich). Mlýn jménem Kriz-Mühle měl menší přítokovou nádrž podobnou rybníku (majitelé Kriz-Mühle byli předky Norberta Pfarrera a Heinze Purrera, které známe jako účastníky našich farních setkání). Rybníky byly využívány klášterem Vyšší Brod pro chov ryb, osazeni tu byli hlavně kapři či bílí amuři (v originále "mit Karpfen oder Graskarpfen besetzt" - pozn. překl.). Dva malé potoky, které Vracovem protékají, míří sem jednak od Chudějova, jednak od Krakovic. Bylo tu i několik pilně vyvěrajících pramenů s nádherně čerstvou vodou. Potok od Výnězdy a od Rojova tekou ovšem severně od Vracova a ves míjejí. Dál pod Střelcovým Dvorem se spojují ve vodách Zdíkovského potoka. Ten napájí nejprve mlýn zvaný Katzenbachmühle (jinde na starých mapách Hatzelmühle - pozn. překl.) u Horšova (Horeschau), dále pak nabírá směr na Kaplici, aby tam posílil tok řeky Malše (Maltsch). Kolem 14. století náležel Vracov pánům ze Strakonic a stal se pak součástí panství rytířů z Pořešína. Až 28. února 1650 je datována smlouva, kterou Lev Kalkreiter (Kalkreuter, Kalchreuther) kupuje zdejší usedlost od Jana Sudka z Dlouhé Vsi (v originále "Hans Sudek von Langendorf" - pozn. překl.). Jan Sudek byl ministeriálem, purkrabím a správcem hradu Pořešína. Onou panskou usedlostí je míněn pozdější Bernhardhof se staveními čp. 1 a čp. 2, pojmenovaný po svém prvém majiteli z roku 1791, kdy došlo k dělení dědictví, tj. po Bernhardu Pfandelhoferovi. Další částí někdejšího obdélníkového dvora je usedlost čp. 3 Jany Haus, zvaná i usedlostním jménem Wonger. Tyto dvě části kdysi jediného celku se třemi popisnými čísly tvořily dohromady staré panské sídlo. Jako pivovar sloužil nejspíš už před oním 28. únorem 1650, kdy Kalkreiter celek koupil a kdy ho jako takový 7. ledna 1660 prodal vyšebrodskému klášteru (podle Chronik von Weitra). K tomuto obchodu náležel pivovar i rozličné jeho šenky. V roce 1860 měla ves 11 domů se 67 obyvateli. Místo se za celá léta nijak podstatně nezměnilo. Kolem roku 1875 byl provoz pivovaru ukončen. Strana dvora směrem k návesnímu rybníku byla po vysídlení vypálena. Bezprostředně při vjezdu do dvora stávala stará kovárna. Kovář Eppinger zbudoval kolem roku 1939 kovárnu novou na návrší směrem k Chudějovu. Ta vyhořela někdy kolem roku 1950. K panskému domu náležela okolní stavení řemeslníků. Dvorem vedla stará vozová cesta do Bočkova. Stejně tak vedla dvorem mlýna zvaného Neimühle v Bočkově. Průjezd mohl být ovšem v obou případech uzavřen vraty. Jak už zmíněno, nabyl 7. ledna 1660 statku ve Vracově klášter Vyšší Brod. Tato koupě, uskutečněná opatem Georgem Wendschuhem a jeho bratrem Franzem Wendschuhem, způsobila v klášteře značný rozruch. Šlo asi o finanční příjem, plynoucí z pivovaru do kapes příbuzenstva. Dne 19. října roku 1660 nabyl Wendschuh navíc i šenky v Nažidlech (Einsiedel), Bukovsku (Buggaus), Zahrádce, Chudějově a v Přední Kruhové (Opach). Chudějovský šenk směl čepovat jen pivo z Vracova. V roce 1873 obnášel výstav piva 300 věder (1842 se rovnalo 1 vědro české /v originále "ein Böhmeneimer" - pozn. překl./ 32 pintám, 128 žejdlíkům a 61, 133 litrům /bavorské šenkovní vědro = 61, 453 litrů/). V pozdějších letech byla cesta přeložena kolem Bernhardova dvora. (Bernhardhaus náležel naposledy předkům faráře Warmutha, dobře známého účastníkům farních setkání). Pod pahorkem, který teď musely povozy objíždět, bývala pivovarská ledárna. V kupní smlouvě mlýna zvaného Neimühle (Dupsky/Mühlberger) stojí psáno (německy ovšem - pozn. překl.): My, Hermanus, vyšebrodský opat svatého cisterciáckého řádu a infulovaný prelát v Království českém (jde o Hermanna Kurze, vyšebrodského opata v letech 1767-1795 - pozn. překl.) atd. ... náš vlastní ke statku Vracov náležející mlýn (Dupsky čili Neimühle). Tolik z kupní smlouvy. O této kupní smlouvě byla ostatně řeč v jednom dřívějším čísle tohoto časopisu (rozuměj Glaube und Heimat - pozn. překl.). Jeden mlýn existoval ve Vracově, několikrát zmíněný už Neimühle v Bočkově, v Unterbergu pak Lepschyho také už zmíněný Sägemühle. V roce 1791 byla nařízením habsburského císařského domu církevní majetky jako tyto rozděleny do dědičného nájmu. Tak vznikla ves Vracov, jak je nám známa. Jak bylo všeobecně obvyklé, byly osoby od té doby jasně identifikovány usedlostním jménem "po chalupě" a k tomu křestním jménem či důvěrnou přezdívkou. Usedlostní jména byla touto zvyklostí lépe známa nežli příjmení po rodičích či životních partnerech. Z pivovarského objektu se staly dva selské dvory. Politicky patřil Vracov s Unterbergem, Bočkovem, Chudějovem, Michničkami, Šejbou (Scheiben), Vyššími Hodonicemi (Oberhodenitz), Rojovem a Zahrádkou samou k obci Zahrádka. Ke dni 27. prosince roku 1786 přešel Vracov od farnosti Rožmitál na Šumavě k farnosti Omlenice. V důsledku tzv. odsunu (v originále "im Zuge der Vertreibung" - pozn. překl.) bylo z Vracova vysídleno všech 62 jeho obyvatel. Jen těžce a zdlouhavě se ves zotavovala. Někdejší panské sídlo - inu - jen dva domy, výměnek, ve kterém bydlil někdejší sládek (posledním tu byl Franz Wagner) a tesařův domek, byly v posledních letech čistě renovovány a zařizeny jako pěkné obytné domy. Snad někdo při návštěvě starého domova navštíví i údolí kolem Vracova a tato zpráva mu pomůže porozumět jeho příběhu.

dům čp.

1 a 2
3
4
5
6
7
8
9 a 10
11
12
13
usedlostní jméno

Bernhard nebo Benhard
Wonger
stará kovárna
Binder
Wirt
Müller
Motz
Zimmermann
Bartl
Hanesl
nová kovárna
příjmení posledního majitele

Putschögl
Jany

Weiß
Hwizda
Kriz
Irsigler
Höpfl
Depil
Pawel
Eppinger

Glaube und Heimat, 2012, č.9-10, s. 68-69

Výměnek na farnosti Omlenice tak asi 100 let před Riesterovým důchodem

Nový vlastník (v originále "Jungbauer", obvykle syn jako nástupce otcův - pozn. překl.) přiznává jako starobní zabezpečení (v originále "die Altervorsorge", o Riesterově důchodu, zavedeném ve Spolkové republice Německo v roce 2002 blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) starému hospodáři (v originále "Altbauer" - pozn. překl.) následující doživotní a nedělitelný výměnek (v originále "nachstehende lebenslängliche und ungeteilte Ausgedinge" - pozn. překl.) a ubytovací právo (říkalo se tomu česky "služebnost bytu" - pozn. překl.).
A: Volné bydlení v přistavěné obytné místnosti vedle zahrady vedle stáje v tzv. výměnku (v originále "in der sogenannten drausseren Stuben" - pozn. překl.) na východní straně s výhradním užíváním tzv. výměnkářské truhly či almary (v originále "Stubenkasten" - pozn. překl.) nad výměnkem (někde se hovoří o půdě nad výměnkem - pozn. překl.) a tzv. předsklepí (v originále "Vorkeller" - pozn. překl.) - a vozové kolny (Wagenschupfen) v zahradě společně s nynějším vlastníkem. Starému hospodáři přísluší právo volného příchodu a odchodu, dále volný přístup do dvora i do zahrady. Dále je starý hospodář oprávněn volně se kdykoli pohybovat v tzv. předsíni (v originále "Vorhaus" - pozn. překl.), volně sem vcházet a vycházet. Vůbec je starý hospodář oprávněn ke všem příchodům a odchodům, příjezdům a odjezdům potřebným k řádnému využití výměnkářských nároků. Starému hospodáři přísluší právo spoluužívání vodyz vodní nádržky ve dvoře. Pokud v ní nijaká zdravá proudící voda není, je nový hospodář povinen žádoucí pitnou vodu starému hospodáři bezplatně na jeho výměnek k potřebě zajistit. Starý hospodář má právo přijmout k sobě na výměnek své manželské děti, dále si k zajištění svých osobních nároků smí k sobě vzít osobu jemu vyhovující. Všechny tyto osoby jsou samozřejmě oprávněny volně se pohybovat v rámci touto smlouvou stanovených mezích po odstoupené usedlosti, přicházet sem a odcházet odtud. V případě, že se jedno z manželských dětí starého hospodáře ožení či provdá, je nový hospodář poskytnout takové svatbě bezplatně k dispozici ve svém hospodářství prostory k tomu vhodné a zajistit k ní potřebný inventář, jako nábytek, jídelní a kuchyňské nádobí, sklenice, příbory, ubrusy apod..
B: Nový hospodář je povinen udržovat prostory výměnku v dobrém stavu, případně je podrobit obnově.
C: Nový hospodář je povinen dodat starému hospodáři následující "sypané" naturálie (v originále "nachfolgendes geschüttete Ausgedinge" - pozn. překl.). Každoročně ke dni Všech svatých má nový hospodář tomu starému naplnit výměnkářskou truhlu či almaru následujícím množstvím vyčištěného zdravého obilného zrna: 6 hektolitrů žita s pytlem, hektolitr po 71 kilogramech, 10 hektolitrů ovsa s pytlem, hektolitr po 51 kilogramech, 12 hektolitrů pěkných jedlých brambor s pytlem, hektolitr po 61 kilogramech, 2 kopy řádných zdravých hlávek zelí, 1 kopu řádných zdravých hlávek řepy. Od 1. března do Všech svatých má nový hospodář každého roku dodávat denně jedno čerstvě snesené vejce a jeden litr čerstvě od krávy nesbíraného (v originále "1 Liter kuhwarme unabgeschöpfte" - pozn. překl.) mléka. Každoročně 20 kilogramů dobře vyvařeného hovězího loje dobré kvality, a sice podle potřeby a přání nového hospodáře, každoročně o Vánocích 60 kilogramů čerstvého neuzeného vepřového masa, bez hlavy však a nohou. Starému hospodáři náleží právo vyudit si je v udírně nynějšího hospodáře. Každoročně ke dni Všech svatých má nový hospodář dodat tomu starému 5 metrů dříví ze zimní těžby (v originále "Winterholz" - pozn. překl.) do kolny v zahradě. To dřevo musí být podle požadavku starého hospodáře mladým hospodářem bezplatně nařezáno a nasekáno k otopu. V čase od 1. května do Všech svatých jednoho každého roku je starý hospodář oprávněn podle své vlastní potřeby vzít si ze zásoby letního dřeva (v originále "Sommerholz" - pozn. překl.) nynějšího vlastníka žádoucí jeho množství. Nový hospodář má dodat tomu starému každého roku třetinu ovoce sklizeného v domácí zahradě a na požádání starého hospodáře je umístit do výměnku. Nový hospodář je povinen poskytnout tomu starému povoz k přepravě výměnkářka zrna do mlýna a k odvozu namleté mouky podle potřeby. Stejně tak je povinen poskytnout povoz na cestu k lékaři a k duchovnímu. Nový hospodář je povinen mlýnský produkt na požádání starého hospodáře bezplatně dodat do připravených truhel a dále i zajistit, aby si starý hospodář mohl zároveň s ním napéci 3 bochníky chleba (ve starší právní mluvě se užíval výraz "volnost přisadit si bochníky" - pozn. překl.).
D: Pokud se starý hospodář z nějakého důvodu odstěhuje z výměnku touto smlouvou mu vzhrazeného, je mu nový hospodář povinen veškeré výměnkářské náležitosti bezplatně dovézt na hodinu cesty daleko.
E: Starému hospodáři přísluší v každý čas právo žádat namísto jednotlivých výměnkářských náležitostí jim odpovídající peněžní obnos podle denních cen.
F: Mají-li výkony s výměnkem související hodnotu 3000,00 korun, činí výměnek 30.000 korun. Obě strany vyjadřují tímto svůj výslovný souhlas, aby byl na základě této smlouvy přivtělen vlastník této dominiální reality včetně stavení a pozemkových parcel k pozemkové knize obce Zahrádka. Tolik o starobním zabezpečení jednoho někdejšího hospodáře v jisté vsi farnosti Omlenice.


Glaube und Heimat, 2011, č. 5, s. 56-57

Waldingerovi se sešli

Z iniciativy Thomase Summerauera se koncem dubna (roku 2008 - pozn. překl.) setkali veteráni waldingerovského příbuzenstva z Chudějova a Malčic (Maltschitz) v hostinci Moosbräu ve švábském Aindlingu. Dvacet čtyři kdysi mladých potomků rodu z usedlostí Feinzel a Heigerl se svými manželskými partnery dorazilo na toto seznamovací sněmování. Z této linie chyběla jen Doris, která putovala po svatojakubské cestě (do Santiago de Compostela ve Španělsku - pozn. překl.). Tentokrát nepadl na naše setkání stín nějakého úmrtí v rodinách. Maria Summerauerová vyprávěla o lecčems ze svého života v Jermalech (Ermelei), malé osady (dnes zcela ovšem zaniklé - pozn. překl.) nedaleko Kaplice, o kterém jsme ani nevěděli, že existovalo a jak vyhlíželo. Thomas Summerauer hovořil o Zahořánkách (Kaltenbirken) a Přídolí (Priethal) s jejich okolím (na Rojovském hřbetu - pozn. překl.). Maria a Thomas představují spolu dohromady 157 let životních zkušeností. Na to je pár hodin "vyprávění ze života" ani ne tak mnoho. Náš malý kruh a přece zastupuje s Malčicemi celou farnost Přídolí, s někdejším Chudějovem celou farnost Omlenice, s někdejším Klením (Hafnern) celou farnost Slavkov (Lagau), se Suší (Tusch) celou farnost Svéraz (Tweras), Bavorsko i Banát. Sněmování bylo naplněno spoustou faktů o našich předcích, nářečními veršováními i četbou ze starých dopisů. Střídal se tu šumavský dialekt se švábským, bavorským a oním z regionu Hohenlohe (na severu Bádenska-Württemberska - pozn. překl.). Nedá se říci, kdo uměl číst v nářečí líp, zda Ritschi (tj. Maria - pozn. překl.) nebo Franzi. Příští sraz našeho kmene se bude konat v Esslingen.


Glaube und Heimat, 2008, č. 9-10, s.74

Ze staré zprávy o zázračném prameni v Omlenici

Dr. Johann Baptist Werloschnigg, lékař v rakouském Freistadtu (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), píše roku 1709 o Omlenici jako o vsi s krásnými lukami a poli, lesy a rybníky, s hraběcím zámkem a nově vystavěnou hospodou, lékárnou, ovocnou a zeleninovou zahradou při zámku, který je však obýván hraběcí rodinou toliko v letních měsících. Zázračný pramen leží na zeleném lučním pozemku (v originále "an einem green Wiesengrund" - pozn. překl.) a nazývá se "Ladislausbrunnen" (tj. Ladislavova studna, v jiných pramenech zní ovšem původní název "Ladskobrunnen" či "Lackobrunnen" - pozn. překl.), neví se ovšem proč. Je jako lázeň navštěvován už po více než sto let. Při dobrozdání o kvalitě lázeňské vody došel Dr. Cäsar z Welsu a Dr. Werloschnigg k závěru, že obsahuje následující minerálie: bitumen (živec), "terra sigillata" (tj. "pečetěná hlína" - pozn. překl.), vitriol (skalice, nazývaná i měděnou vodou - pozn. překl.), sulphur (síra) a nitrum (tj. salnitr či sanytr, ledek - pozn. překl.). Dr. Werloschnigg dále připomíná. že voda v květnu a v červnu zbarvuje plátno do trávově zelena (právě obsahem zelené skalice - pozn. překl.) a že dobytek kolem pramene žíznivě olizuje zem (obsah salnytru - pozn. překl.). Ovocné stromy a lesík nad pramenem třeba šetřit, poněvadž pryskyřice balzamickou (hojivou) sílu vody ještě zmnožuje. V březnu 1709 sdělil jeden posel z Omlenic Dr. Werloschniggovi ve Freistadtu, že lidé i dobytek užíváním lázeňské vody nabývají životních sil a stávají se mladšími.


Glaube und Heimat, 1997, č. 4, s. 68

V lednu roku 1996 označil v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat Josef Jungwirth (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) za svého nástupce v roli rodáckého pověřence pro rubriku někdejší farnosti Omlenice Josefa Waldingera. Nahoře pod lesem nad Omleničkou leží na krásném výhledu hřbitov, kde jeden z chudějovských Waldingerů, shodou okolností také Josef, spí svůj věčný sen. Proč říkám "chudějovských! Tam v Chudějově (Kuttau) čp. 1 ("po chalupě" Feinz či Feinzl), kde dnes pod Chudějovským vrchem (Kuttauer Berg, 843 m) nabízí poutníku ubytování "u obce Výnězda" jen trochu bizarní "Hájenka pod strání", se narodilo a taky umřelo množství Waldingerových. "Náš" Josef Waldinger se tu narodil dne 30. ledna 1940 Wenzlu Waldingerovi (*30. dubna 1907 - †5. října 1985) a jeho ženě Marii, roz. Meierové z Rojova čp. 4, kteří se v Omleničce brali 14. února předchozího roku 1939. Předtím nacházíme v omlenické oddací matrice Chudějov čp. 1 jako adresu ženichovu až ke dni 29. dubna 1902, kdy se tu Johann Waldinger, narozený na zmíněné usedlosti 26. června roku 1874 jako syn Josefa Waldingera a jeho ženy Franzisky, roz. Steinbüchlové z Michnice oženil s Theresií Freybüchlerovou, schovankou Ignaze Putschögla, výminkáře v Chudějově čp. 1, narozenou 17. září 1878 v dnes zcela zaniklé Zadní Kruhové (Scheiben) čp. 20 jako manželská dcera tamního domkáře a zedníka Johanna Freybüchlera a Anny, roz. Steineckerové z Mostků (Pernlesdorf) čp. 13. Johannův starší bratr Josef, narozený v Chudějově čp. 1 dne 13. března roku 1862, měl 6. února 1923 v Českých Budějovicích u sv. Mikuláše svatbu s Annou, roz. Gallistlovou z Malčic a zemřel o dvacet let později 21. března 1943, jak stojí psáno na už zmíněném hrobě nad Omleničkou. Otec obou bratří Josef Waldinger, narozený 29. února roku 1832 v Chudějově čp. 1, byl pak synem Johanna Waldingera, narozeného dne 4. listopadu roku 1800 v Chudějově čp. 1 (v křestní matrice tehdy psáno Kuthau!) jako syn Jacoba (Jakoba) Waldingera a Theresie, roz. Grimußové. Když bylo Johannu Waldingerovi 30 let, vzal si 8. února 1831 v Kaplici za ženu o 10 let mladší Theresii, dceru Franze Janyho z Nažidel (Einsiedl) a Marie, roz. Böhmové z Hněvanova (Liebesdorf). Měli spolu množství dětí, z nichž jen málo vlastně přežilo nejranější věk, což nebylo tehdy věru nic neobvyklého. Rod, jak vidno, v někdejším Chudějově čp. 1 však po meči nevymřel. Vydá to za všechno písemnictví.

- - - - -
* Chudějov, Zahrádka / Omlenička, Omlenice / Rojov, Zahrádka

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zaniklý Rojov na snímcích z roku 2015 (viz i Josef Jungwirth)Zaniklý Rojov na snímcích z roku 2015 (viz i Josef Jungwirth)
Cesta k Rojovu
Plánek vsí Unterberg (Střelcův Dvůr) a Bočkov k jeho textu o nich
Už neexistující budova mlýna zv. Neimühle (Dupsky Mühlberger) v Bočkově

zobrazit všechny přílohy

TOPlist