logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS WALDEK

Jasný pohled na padesát let německé národní a hospodářské práce v Čechách

Věnováno půlstoleté existenci "Budweiser Zeitung"

Nesměl bych být rodilým Šumavanem a nesměl bych být od mládí tak úzce spjat se Šumavou a s německými zájmy města Budějovic (Budweis), abych necítil s veškerou radostí svého srdce niterný podíl na padesátiletí existence listu "Budweiser Zeitung" (řeč je o období mezi lety 1862 a 1912 - pozn. překl.).
Když jsem před mnoha lety poprvé vstupoval do veřejného života, abych se s mladistvým nadšením postavil do řad bojovníků za nacionální a hospodářský rozvoj německé Šumavy, byl v Budějovicích právě zakládán Deutscher Böhmerwaldbund a konečně začaly být brány vážně národní a hospodářské poměry na Šumavě a také práce na jejich zlepšení v těchto opuštěných lesních končinách.
Dávno bohužel zesnulý šéfredaktor tehdy opravdově nacionálního vídeňského listu "Deutsche Zeitung" Franz Höllrigl to byl, kdo svěže životnými líčeními své šumavské cesty poprvé probudil trvalý zájem o opomíjené šumavské okresy a spolu s Josefem Taschekem, jehož v jednom svém projevu při studentské slavnosti v Německém domě v Budějovicích označil za "nacionální bludný kámen" (v originále "mit Josef Taschek, dem ,nationalen Findling', wie er ihn in einer Kommersrede im Deutschen Hause zu Budweis nannte", zde výraz "bludný kámen" použit pro něco nepřehlédnutelného a sotva vývratného - pozn. překl.), se stal vlastním zakladatelem německého Böhmerwaldbundu (dále jen DBB - pozn. překl.).
Z Vídně musel přijít tento buditel národních zájmů na Šumavě, jinak by snad bylo došlo k tomu, co Höllrigel s odvoláním na známý obyčej vztyčování umrlčích prken píše v závěru trefné brožury o své cestě po Šumavě, že totiž pokud brzy nebude přikročeno rázně ke všem dostupným prostředkům, stane se Šumava jedním obrovským umrlčím prknem, na němž bude stát psáno:
"In diesem Landstriche hat einst gewohnt das ehrengeachtete deutsche Volk des Böhmerwaldes!" (tj. "Tento kus země obýval kdysi ctěný a vážený šumavský německý lid!" - pozn. překl.)
Ano, z Vídně musel tento buditel Šumavy přijít, neboť dokonce i mnozí z těch, kdo ze Šumavy pocházeli a nabyli společenského vlivu, ba zastávali i nejvyšší místa ve státě, projevovali tenkrát o svou lesní domovinu velice malou starost, jak je tomu bohužel i dnes u mnoha Šumavanů, kterým se pro národní a hospodářské zájmy Šumavy a města Budějovic dostává málo času a ještě méně peněz.
Tenkráte však v čase založení DBB šel vůbec celými německými Čechami čerstvý národní van a já si dosud dobře vzpomínám na onen nádherný komers (slavnost, kvas - pozn. překl.) v budějovickém Německém domě, při němž měli dnes už sedmdesátiletý Plener (Ernst von Plener /1841-1923/, rodák z Chebu /Eger/, rakouský liberální politik, odpůrce českých zejména jazykových snah - pozn. překl.), zesnulý hrabě Boos-Waldeck (Franz Anton von Boos zu Waldeck /1802-1887/, c.k.komoří, otec poslance, hudebního skladatele a překladatele Vrchlického Viktora von Boose zu Waldeck /1840-1916/ - pozn. překl.), stříbrovlasý stařec mladického zápalu, Dr. Karl Pickert (rodák z Telče /1835-1888/, novinář a politik - pozn. překl.) a nyní opět na Šumavě známý selský vůdce Franz Křepek (i za republiky předseda německého Svazu zemědělců /Bund der Landwirte/, senátor a starosta Litoměřic, žil v letech 1855-1936 - pozn. překl.) nacionální projevy, jaké dotud zejména v Budějovicích slyšet nikdy nebylo.
Mladonárodní nadšení německých Čech (v originále "die jungnationale Begeisterung Deutschböhmens" - pozn. překl.), které bylo ztělesněno těmito řečníky v tehdy téměř zcela německé metropoli jižních Čech, tlak na skutečnou hospodářskou práci, který na národoveckém základě vyvíjel nově založený DBB, konečně také založení Německého zemědělského ústředí pro Čechy v Praze, které si vytvořili němečtí rolníci v Čechách po svém vystoupení ze Zemědělské rady Království českého, způsobeném rostoucím českým vlivem v ní a majícím tehdy v jižních Čechách rovněž značný ohlas, to byly tři vysoce významné skutečnosti, které nemohly na Budějovice a jižní Čechy nezanechat dojem. Tehdy také věrný přítel Šumavy Carl Maria Hergel (právník, politik, vysokoškolský pedagog, žil v letech 1861-1941 - pozn. překl.) napsal onu sloku písně Böhmerwaldlied (tj. Hartauerovy šumavské "hymny" - pozn. překl.), která tehdy poprvé vstoupila ve známost a byla také tenkrát zároveň hned zkonfiskována! Její verše

Wir wolln die Hütten grau und alt
an Fremde nicht vererben,
wir wolln im deutschen Böhmerwald
deutsch leben und deutsch sterben.
(tj. Starou chalupu šedavou
my cizím nechcem dáti,
německy se svou Šumavou
chcem žít i umírati.

staly se dnes volebním heslem DBB.
Ba, byl to tenkrát krásný čas a mne i množství mých přátel i druhů stejně smýšlejících, jejichž spánky jsou už dnes také pokryty stříbrem, naplňovaly nadšením ty velké a nádherné úkoly, které si DBB a všichni nacionálně smýšlející mužové německé Šumavy vytýčili.
A když se dnes ohlédneme nazpět, nemůžeme být, jakkoli DBB a ostatní později vzniklé ochranné spolky, německý šumavský tisk i stateční jednotlivci tolik nádherného dokázali, bohužel s vývojem národního a hospodářského života na Šumavě docela spokojeni.
Stesky na macešské zacházení s německou Šumavou a s jižními Čechami vůbec bohužel neustávají a jsou dnes stejné jako byly tenkrát, ba znějí snad ještě hlasitěji a naléhavěji než tehdy, poněvadž se za ten dlouhý čas jen ještě zřetelněji a výrazněji došlo k poznání, že německá Šumava je stranou pozornosti státu a země, opomíjena stejně, jako tomu bylo před třemi a více desetiletími.
Silnic a cest není o mnoho více a nejsou o mnoho lepší, železniční síť vykazuje ještě stále mohutné mezery, větší osady a okresní města leží stále ještě na hodiny daleko od nejbližší železniční stanice a postrádají spojení navzájem, o význačnějším průmyslovém rozmachu nemůže být s ohledem na tolik uplynulých let ani řeči, zemědělství učinilo malé, spíše však příliš nepatrné pokroky, cizinecký ruch sice o něco vzrostl, zdaleka ne však tou měrou, jak by si zasluhovala nádherná šumavská příroda, drobné řemeslo na Šumavě ke zdravému rozvoji nijak nepokročilo! Ještě stále putují jinoši i děvčata ze Šumavy do Ameriky, do Vídně, do Mannheimu a do jiných měst za přechodným či trvalým zaměstnáním a na sice trochu pomalé a těžkopádné, poctivé však a domovu i otčině věrné obyvatele Šumavy vyšlapují si osvícenými snad, zavádějícími ovšem a nedosažitelnými cíli dorážející sociální demokraté v takovém rozsahu, o jakém by se před několika málo lety ani nesnilo. Stát a země, ale také jiné významné vlastnické a politické faktory nesou na tomto politováníhodném vývoji díl viny.
A Budějovice, to milé staré německé město na soutoku Malše (Maltsch) a Vltavy (Moldau), se svou starou čtyřhrannou městskou věží, se svým velkým a krásným čtvercovým rynkem, lemovaným podloubími ze všech stran, se svou vlídnou starobylou radnicí, stápějící se v širé lesy obklopené rovině, co s nimi se stalo?
Ze staré městské věže zaznívá sice stále v pozdní noční hodině důvěrně známé věžného hlášení času do všech čtyřech světa stran:
"Gelobt sei Jesus Christus, in alle Ewigkeit!" (tj. "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus na věky věkův!" - pozn. překl.), ale jak dlouho ještě?
Ano, tehdy před těmi mnoha lety nebyl na celičkém tom náměstí ani jeden jediný český nápis. Dnes mnohý z domů - vinou neodpustitelné slabosti dřívějšího německého vlastníka - přešel do českých rukou. Obchodníci a řemeslníci české národnosti sem přitáhli otevřenými branami města a zatímco kdysi pouze jedna jediná rozlehlá, staropatriarchálně vyhlížející a na starých solidních základech vedená tužkárna L. & C. Hardtmuth tu představovala větší tovární provoz, množí se nyní před dávno padlými hradbami početné továrny všeho druhu, podniky většinou české, ve svých prostorách hostící výhradně stovky Čechů. Tak mnohý dobrý starý obchod na náměstí a v Krajinské ulici vzal zasvé, poněvadž národní protivník byl hbitější a podnikavější.
Všechny tyto poměry německý tisk budějovický a jihočeský často ostře káral a pranýřoval, přece však často i marně. I vedle prastarých německých knihtiskáren budějovických vzniklo až příliš mnoho nových, které zčásti také tomuto důležitému odvětví podvázaly příliv čerstvé krve (v originále "die frische Lebensader teilweise unterbunden" - pozn. překl.). Staré soukenické, jirchářské, mlynářské a mnohé jiné řemeslné provozy ustoupily i v Budějovicích ze scény. Staré cechovní zřízení ztratilo na významu a místo počestného reprezentanta řemesel (v originále "an die Stelle des biederen Handwerksmannes" - pozn. překl.) zaujal moderní fabrikant. Snad čtenář těchto řádků neshledá jejich pohled příliš černým, mnohý poctivý německý Budějovičan, dřímající teď v Mladém (Lodus) či na městském hřbitově, by však novým časům nerozuměl, natož aby je velebil.
Jistě, v Budějovicích vyrostla nová kasárna, znamenitý chudobinec, nádherné školní budovy, vilové čtvrti směrem ke Čtyřem Dvorům (Vierhöf) a podél Malše, pod výtečným vedením, které se osvědčilo v těžkých zápasech, město jistě učinilo velké pokroky, staré dřevěné mosty přes Malši zmizely a udělaly místo moderním železným, nádraží bylo rozšířeno, vznikly nádherné budovy okresního zastupitelství a justičního paláce, Němci mužně brání své osvojené právo a naše ohlédnutí není na škodu už proto, že chce jen ukázat, že jsme také v mnohém ustoupili, že jsme mnohé ztratili a že nám není dopřán nijaký oddech v dosavadním národním a hospodářském díle.
Němečtí Budějovičané! Němečtí Šumavané! Ať už vy doma či vy pobytem někde v cizině, zejména však vy ve vlivných postaveních, pamatujte vždy na svou krásnou německou lesní domovinu, krásné domovské město na vltavském břehu a pracujte vždy k dalšímu rozvoji tohoto města a celých jižních Čech! Podílejte se na řešení velkých úkolů, které nás ještě čekají, chceme-li město i venkov jižních Čech uchovat německými a postavit je na zdravý hospodářský základ. Podporováni naším zdatným německým tiskem v jižních Čechách, pracujme všichni k tomu, aby se slovo zasvěcení německé písně o Šumavě stalo slovem pravdy:

Wir wolln die Hütten grau und alt
an Fremde nicht vererben!
(tj. Starou chalupu šedavou
my cizím nechcem dáti!
- pozn. překl.)

Budweiser Zeitung, jubilejní číslo z 1. ledna 1912, s. 20-21

Pod nacionálním nátěrem tu zaznívá spíše jakási melancholie nad koncem starého světa a způsobu života, nad ústupem z dávných pozic, které už spolková činnost sama a trvání na jakýchsi jazykových nařízeních nedokázala zastavit. Osud muže, který se tu ohlíží nad časy, které se už nikdy vrátit neměly (za dva roky měla sarajevským atentátem vzejít hydra první světové války), je nadmíru průkazným toho dokladem. Narodil se 12. dubna 1858 ve Vimperku (Winterberg), kde byl pět dní nato i pokřtěn, v rodině obchodníka Johanna Nepomuka Waldeka (1827-1896) a jeho ženy Mathilde, roz. Eckhardtové. Děd z otcovy strany se narodil ještě jako "izraelita" Aron Wotzasek a teprve v lednu 1816 jej nechal otec Mathias, sám už v roce 1805 ve Vídni pokřtěný a přejmenovaný z Wotzaseka na Waldeka, jako třináctiletého spolu se dvěma ještě Aronovými bratry Simonem a Ephraimem pokřtít na Franze, Karla a Josefa Waldekovy. V německé rodácké knize o Vimperku "Winterberg im Böhmerwald" z roku 1995 najdeme hned dvě vzpomínky (ta delší po kratší úvodní je od syna sestry Hanse Waldeka Anny Antonie, jehož otec Johann Steinbrener byl pak bratrem v Kohoutím kříži samostatně zastoupené Ernestine Tutzingerové, vl.jm. Betty Steinbrenerové) na osobu Hanse Waldeka, z nichž se posloupnost předků jaksi vytratila. Bez ní ovšem lze těžko pochopit tragiku "nacionála" se židovskými předky, jehož životní dráha skončila 13. ledna 1939 v rodném městě připojeném už k nacistické Říši bez jakékoli zmínky o Waldekově skonu ve vimperské městské kronice.

Komerční rada Hans Waldek

Fritz Pimmer a Hans Thomas Steinbrener

V následujícím příspěvku je vzpomenuto muže, kterého všichni obyvatelé Vimperka, žijící tu ve dvacátých a třicátých letech našeho (rozuměj dvacátého - pozn. překl.) století, dobře znali, o jehož osobnosti měli však jen nemnozí bližší povědomost. Hubený stařec, na procházkách většinou okolím svého domu či protějšího hotelu "Zentral" provázený věrnou ovčáckou fenou Hexe (tj. česky Čarodějka - pozn. překl.), připraven vždy s každým, zejména však s dívčí mládeží, prohodit pár vlídných slov, tak vídali Vimperští Hanse Waldeka či "pana radu", jak se mu tu říkalo. Titul v nadpise mu spíše ubírá co do dosažených hodností: namísto "komerční rada" by tam mohlo stejně dobře stát "poslanec zemského sněmu" či dokonce "prezident" (byť jen "prezident Sdružených pošumavských místních drah" - pozn. překl.). Hans Waldek byl příkladem muže, který svou úroveň, význam a vliv dává především najevo svou příslovečnou skromností.

F.P. (= Fritz Pimmer - pozn. překl.)

Muž, který byl kdysi svými užšími krajany obmyšlen čestným titulem "Vater des Böhmerwaldes" (tj. "Otec Šumavy" - pozn. překl.), narodil se roku 1858 ve Vimperku jako nejstarší syn zdejšího obchodníka Johanna Waldeka. Vychodil v rodném městě obecnou školu, poté navštěvoval gymnázium v Prachaticích (Prachatitz) a po studiích v Praze a ve Würzburgu nastoupil do pražské firmy Waldek & Wagner (vyráběla chirurgické a zdravotnické nástroje a pomůcky - pozn. překl.) jeho strýce (byl jím Franz Sales Waldek /1833-1911/, díky jehož nadaci vznikly nemocnice i sirotčinec ve Vimperku a jemuž byl v roce 1887 propůjčen císařským diplomem šlechtický titul "von Waldried", erb baronů von Gecmen-Waldek /viz www stránky Edelleute/ - pozn. překl.). Brzy se stal prokuristou tohoto významného podniku (viz i o dceřinné vídeňské firmě Waldek, Wagner & Benda Wikipedia - pozn. překl.), který měl zastupovat navenek. Díky této své kompetenci získal těsné kontakty jak s významnými úřady, tak s vlivnými soukromými osobami z měšťanských i šlechtických kruhů, s generály a biskupy, s poslanci a ministry. Cenná přátelství mu později přišla nadmíru vhod při naplňování úkolu, který si sám vytyčil a který charakterizoval heslem: "Alles für Böhmerwald!" (tj. "Vše pro Šumavu!" - pozn. překl.)
Počátky jeho politické činnosti souvisejí se založením sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, jehož spoluzakladatelem byl vedle Dr. Nitscheho, Josefa Tascheka (oba mají i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Dr. Kiemanna a říšského poslance Dr. Gustava Schreinera (o něm se lze na webových stranách Kohoutího kříže lze dočíst v překladu německého textu, jehož autorem je Günther Burkon - pozn. překl.) i Hans Waldek. Žil v Praze a brzy získal pověst toho nejlepšího zastánce "šumavských" zájmů jak u tamních zemských úřadů, tak i ve Vídni jako metropoli celého habsburského mocnářství. Šumavský dámský komitét (v originále "das Böhmerwald Damen-Komitee" - pozn. překl.), jehož iniciátorem a zakladatelem se stal, dal si za úkol péči o venkovské německé školy na Šumavě, o výstavbu nových tamních školních budov a o jejich vybavení učebními prostředky, jakož i péči o nejchudší šumavskou německou školní mládež.
Po celá desetiletí působil Hans Waldek v Zemědělské radě Království českého (Lndeskulturrat für Böhmen). Byl poslancem zemského sněmu, členem vimperského okresního zastupitelstva a po odstoupení knížete Adolfa Schwarzenberga (Adolf Josef Schwarzenberg /1832-1914/, 8. kníže schwarzenberský, vévoda krumlovský, manžel Idy, roz. "von und zu Liechtenstein" - pozn. překl.) i jeho nástupcem ve funkci okresního starosty (v originále "als Bezirksobmann" - pozn. překl.). Kromě toho byl členem Státní železniční rady (Staatseisenbahnrat), Celní rady (Zollbeirat), Správní rady Sdružených pošumavských místních drah (Verwaltungsrat der Vereinigten Böhmerwald-Lokalbahnen), stal se komerčním radou a císařským radou a byl poctěn rozličnými vyznamenáními, také papežskými a bavorskými. Horlivě před prvou světovou válkou podporoval reformní snahy tehdejšího následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, za jehož důvěrníka a bezpodmínečného přívržence byl považován.
Po skončení prvé světové války se ani nově založený československý stát nechtěl zříci znalostí a zkušeností tohoto muže. Byl povolán k zemské odvolací daňové komisi (v originále "in die Steuerberufungskommission" - pozn. překl.) a potvrdili ho i jako prezidenta Sdružených pošumavských místních drah. I když mnohá spojení byla jistě převratem a odtržením od Rakouska, tj. novým uspořádáním věcí porušena, dovedl Hans Waldek najít přesto vždy znovu cestu k příslušným úředním místům, aby pomohl věci svých krajanů. Kde jen se dalo dosáhnout nějaké subvence, obsadit nějakou pozici, prosadit výstavbu nějaké silnice či zavedení elektřiny, uvolnit peníze pro kulturní účely, tu se spoléhalo stále ještě na Waldekovu intervenci u příslušných míst, na jeho dobré kontakty a oblíbenost, za jejichž pomoci se i dosáhlo lecčehos, co se zdálo nedosažitelným. Ne vždy ovšem bylo jeho úsilí korunováno úspěchem, rozhodně jej to však nedokázalo odradit od toho, pomoci nějakému utlačovanému krajanovi, nějaké obci v nouzi, nějaké německé škole.
Několik málo měsíců po připojení k Německé říši ukončil v lednu roku 1939 srdeční infarkt život Hanse Waldeka, život, zasvěcený Šumavě, "jeho" Šumavě a jejím obyvatelům. Stovky děkovných dopisů, nalezených v jeho pozůstalosti, dokládají oprávněnost tohoto tvrzení.


F. Pimmer-H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s. 338-340


- - - - -
* Vimperk / † † † Vimperk

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Hrob jeho rodičů a babičky z otcovy strany ve Vimperku
Vila Johanna Waldeka ve Vimperku
Na kolorované pohlednici je sloupoví terasy náležející otcově vile
trochu skryto za honosnou vilou Fritze Waldeka
Z tohoto záznamu vimperské křestní matriky o narození jeho záhy ovšem zemřelého vnuka Friedricha Johanna vysvítá, že Waldekovi a Steinbrenerovi byli spřízněni sňatkem Waldekova syna Friedricha (Fritze) Waldeka s dcerou Johanna Steinbrenera Marií
Poznámka vimperské kroniky "pod čarou", kterou věnoval Josef Rammel osobě Hanse Waldeka

zobrazit všechny přílohy

TOPlist