logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF WAGNER

Zde jsme svobodnými sedláky

Rozhodli jsme se pro útěk s koněm, vozem a dvěma kravami. K prasečí zabijačce došlo večer za doprovodu kravských zvonců (zvonění mělo přehlušit řev prasete) a zabité prase bylo pak přeneseno na už tak dost naložený vůz. Naposledy jsme se na Šumavě najedli (v originále "die letzte Mahlzeit im Boehmerwald wurde eingenommen" - pozn. překl.) a pak jsme zapřáhli koně. Bylo už kolem půlnoci, kdy jsme se ve jménu Božím vydali na cestu. Ernst a já, stejně jako oba Rakušani, šli jsme kousek napřed, pak následoval Hans s vozem, za ním vedl otec dvě krávy a úplně nakonec šla maminka se zbylými dětmi.
Noc byla černočerná (v originále "rabenschwarz", tj. doslova "černá jako havran" - pozn. překl.) a cíl tak daleko! Sotva jsme byli kousek od domu, nemohli se koně v rozměklém poli ani pohnout dopředu. Zkoušeli jsme všechno možné, bič jen svištěl, ale nic nepomáhalo, bylo toho na voze moc. Krávy začaly bučet a Češi v hájovně U Riedlů (v originále "Riedlhütte", dnes zaniklá samota u Perneku, kdysi v ní prý bydlil střelec posledního šumavského medvěda Johann Jungwirth, zvaný před ulovením "Hüttenhansl", poté "Bärenhansl" /1820-1886/ - pozn. překl.) už rozsvěcovali, poněvadž lovecký pes štěkal jako pominutý. Nezbývalo nic jiného, než část nákladu shodit. S velkou námahou jsme konečně dokázali v jízdě pokračovat až k lesní cestě zvané u nás "Schwarzwald Straßl". Cesta byla silně zarostlá a povoz se valil bez rachotu, když tu náhle před ním stanuly dvě mužské postavy s tmavými vousy. Byli podobní cikánům, ale byli to slovenští pomocní pracovníci na senoseči, kteří situaci správně pochopili a rychle zase zmizeli. Snad si myslili, že chceme krást seno na sousedních lukách. Cestu jsme raději zase opustili a směrovali teď koně mezi Maňavou (Deutschhaidl) a Pernekem na Vltavský most u Pihlova (Pichlern). Vrzání kol bylo v té tiché noci daleko slyšet. V četných staveních po okolí se rozsvěcovalo, poněvadž domácí psi tropili velký hluk. My však důvěřovali svému štěstí a jistotě svých rukou a starali jsme se o to jen málo. Když jsme měli řeku za sebou, jeli jsme mezi Bližší Lhotou (Vorderstift) a Prámskými Dvory Pranghof) napříč přes pole a luka. Ve tmě se vůz náhle potopil na bažinaté louce téměř k osám kol a taky koně zůstali ležet. Po několika momentech bezradnosti se nám podařilo vůz odlehčit a vyrvat koně z bažinatého podkladu. Během tohoto našeho úsilí se k nám blížilo několik Čechů, blíž se ale přijít neodvážili.
(Po útěku jsme byli ještě několikrát doma. Dověděli jsme se tam, že si Češi lámali hlavu nad zdarem našeho nočního útěku. Prý si myslili, že jsou s námi Američané nebo vojáci zbraní SS /v originále "dass Amerikaner oder SS-Soldaten bei uns sind" - pozn. překl./).
Po půlhodině mohla jízda pokračovat směrem na les u Bližší Lhoty (Vorderstifter Holz), kde jsme zabočili do lesního průseku. Vprostřed lesa jsme najeli přední osou na pařez, takže se vozem nedalo hnout ani dopředu ani dozadu. Rozsvítli jsme kapesní lampy, pila se rychle zařezávala do dřeva a sekera zvládla zbytek. Zbroceni potem jsme zvládli i tuto překážku. Najednou se utrhla jedna z krav a běžela zpátky po cestě, kterou jsme přišli. Po krátkém pronásledování nám zmizela ve tmě. (Následujícího dne stála zase ve stáji, kterou večer opustila.) Poté, co jsme opustili les, zaznělo sem od Bližší Lhoty (Vorderstift) pískání prvního ranního vlaku. Za svítání se cesta hledala přece jen snadněji. U Další Lhoty (Hinterstift) jsme přejeli kamennou zeď a použili pak cestu na Josefův Důl (Josefsthal). U jednoho mostku (rozuměj most přes Schwarzenberský plavební kanál - pozn. překl.) jsme zabočili vlevo a dali se cestou na Zvonkovou (Glöckelberg). Kousek od odbočky bylo ubytováno 27 příslušníků SNB (v originále "Staatspolizisten" - pozn. překl.), což situaci dodatečně přiostřovalo. Po minutách plných úzkosti nás ovšem pojal hraniční les a my byli mimo dohled. Jen rachocení kol se nám zdálo nesnesitelně hlasité. Konečně jsme dosáhli kříže zvaného "Hosnkreuz" těsně před hranicí. Tady to znamenalo naposledy si dávat obzvláštní pozor, když se nám do cesty postavila spuštěná hraniční závora. Po několika silných úderech sekyrou byla pohotově po ruce pila a závora skončila přeřezána. Tak po několika málo minutách stanul náš povoz na rakouské půdě.
Naše pocity se dají sotva popsat. Smrtelná únava, kterou jsme cítili po všem tom enormním vypětí jízdy plné obtíží, jako by mžikem zmizela a my se zase cítili čerství a plní naděje. Když jsme přijeli k Hoffmannům do Sonnenwaldu, pozorovali jsme následujícího dne Čechy, jak sledují naši stopu. Přes státní hranici nesměli. Běhali jako pobláznění sem a tam, odhalit nás ale nemohli. Ještě téhož dne se u nás objevili rakouští celníci. Mínili, že by bylo lepší, abychom se vydali zase nazpátek do Čech, poněvadž v Rakousku pro nás není místo a je tu i veliká bída. Pro nás nezněly rady celníků zvlášť povzbudivě právě teď, když jsme se cítili konečně na svobodě. Po deseti dnech pobytu u rodiny Hoffmannovy v Sonnenwaldu jsme našli po přímluvě pana Mündla z Pihlova (Pichlern), který už tu měl v Mühldorfu práci, nocleh u Schworreiterů ve Freudensteinu. Ještě dnes jsme spřáteleni s jejich potomky a jsme té rodině dodnes vděčni za tehdejší přijetí. Po čtyřech měsících jsme opustili ruskou zónu v Rakousku a šli jsme do oblasti jižně od Dunaje.
V roce 1950 jsme si ve Welsu pronajali středně velké selské hospodářství, kde se připravujeme na návrat domů (v originále "wo wir uns auf die Heimkehr vorbereiten", překládat "návrat domů" jako "návrat do vlasti" vyvolává zbytečné politické resentimenty, pokud bychom za "vlast" měli chápat Velkoněmeckou říši - pozn. překl.) Vlastníme ještě naše dva věrné koně, kromě toho máme pět kusů hovězího dobytka, jedenáct prasat, padesát slepic a pořídili jsme si nejdůležitější polní stroje.
Zase se to lepší! (v originále "es geht wieder aufwärts!" - pozn. překl.)
Tam doma bychom teď byli leda ještě tak robotujícími otroky - zde jsme svobodnými sedláky.


R. Wagner, Roky od roku 1945 a jejich důsledky na sudetské Němce v Československu (1997)

Kupodivu nese originál tohoto textu dataci, resp. vročení 08/97, kdy bylo jeho autorovi 69 let. Jeho svědectví tedy nebere nijak v úvahu ani převratný rok 1989, ani fakt, že jeho rodná ves Althütten už delší dobu neexistuje. "Celý" text Rudolfa Wagnera, "po chalupě" příjmím "Osn", si lze přečíst v češtině na stránkách soukromého tisku Jiřího Novotného, vytištěného pod titulem "Práce, zvyky a obyčeje na vesnici" (2013) a pak i knihy Jiřího Bárty "Knížecí stolec - tajuplná hora" (2012). Když Rudolf Wagner 17. srpna roku 2015 v hornorakouské obci Ottensheim u Lince skonal, přišel mi brzy nato z Horní Plané od paní Lenky Hůlkové, správkyně expozice v rodném domě Adalberta Stiftera, dopis s tou smutnou zprávou, doprovázený i úmrtním lístkem zesnulého. Přežil svou ženu Marii o deset let, ale už předtím, než zemřela, stačili oba podstatnou měrou přispět k obnově devastované kaple v rodné Rudolfově Staré Huti (Althütten) a farního kostela v blízkém Hodňově. Vím, jak ta kaple ve Staré Huti ležela na srdci hornoplánskému kronikáři a někdejšímu mému kolegovi z českobudějovického Pedagogického institutu i z vojny v Benešově u Prahy Viktoru Pondělíkovi (1942-2008). Dejme však slovo nekrologu ze stránek krajanského časopisu Glaube und Heimat, podepsanému "Osn Walter jun.", a svými posledními slovy, která jsem zvolil jako titul českého překladu tohoto textu, koresponduje se slovy Lenky Hůlkové z Horní Plané o Šumavákovi, patřícím k těm, kteří se nejen rádi pořád a pořád vraceli, ale byl mnoho let i jedním z těch, kdo o rodné místo (dodejme, že o to, co z něho zbylo) pečovali.

Bude nám všem velice chybět

Walter Wagner jun.

V pondělí 17. srpna roku 2015 zemřel Rudolf Wagner v 88 letech svého věku. Mnoha krajanům byl znám jako "Osn Rudl" (česky bychom řekli "Rudla Osnů" s příjmením "Osn/Osen/" takříkajíc "po chalupě" - pozn. překl.). Narodil se dne 4. dubna roku 1928 jako pátý chlapec v rodině Wagnerově ve Staré Huti, šumavské osadě asi 5 kilometrů na sever od Horní Plané. Jak bylo tehdy obvyklé, vychodil obecnou školu v blízkém Hodňově (Honetschlag) a poté měšťanskou školu v Horní Plané (Oberplan). Po válce byla jeho rodina jako "sudetoněmecká" vyvlastněna a vypovězena ze svého. Vyhnání do "zahraničí" byl však ušetřen. Zato musili obhospodařovat menší hospodářství v několik kilometrů od Staré Huti vzdálené samotě U Riedlů.
Když se rodina dověděla, že jí bezprostředně hrozí odvlečení do uranových dolů v českém vnitrozemí, bylo rozhodnuto o útěku do Rakouska. Se žebřiňákem naloženým vším zbylým majetkem, se Wagnerovým pod ochranou noci a mlhy zdařilo uprchnout přes hranice do sousedního rakouského Sonnenwaldu. To, co následovalo, byla tvrdá léta plná uskrovňování, odříkání a pilné práce na různých místech v Horním Rakousku. Rudolf Wagner tam pracoval hlavně jako pacholek u koní (v originále "als Roßknecht" - pozn. překl.). Ve 21 letech začal konečně navštěvovat dvouletou zemědělskou školu Ritzlhof v hornorakouském městě Ansfelden blízko Lince. To mu pak umožnilo přijmout místo hospodářského správce (v originále "eine Anstellung als Hausmeister" - pozn. překl.) na zámku Puchberg u Welsu, kde poznal i svou budoucí manželku. V roce 1959 se s ní oženil a stal se spolupracovníkem svého bratra Ernsta na jeho pile v Ottensheimu u Lince. Když roku 1989 padla železná opona a byl mu znovu umožněn přístup do jeho rodných míst, stala se mu novým "polem činnosti". Vytyčil si za cíl propůjčit kapli ve Staré Huti, stejně jako kostelu v Hodňově znovu jejich původní lesk. Podstoupil bezpočet jednání s českými armádnímu i církevními místy, aby pohnul se svým záměrem kupředu. Už dne 29. června roku 1991 se mu podařilo dosáhnout prvního z vytyčených cílů. Byla dokončena obnova hodňovského kostela a konalo se při něm po letech znovu posvícení. Slavnostní vysvěcení kaple ve Staré Huti se pak uskutečnilo za spolupráce mnoha někdejších obyvatel a za účasti početných hostí zblízka i zdáli 26. června roku 1993.
Za připomínku také stojí, že to byl Rudolf Wagner, kdo téměř celý inventář kaple vlastnoručně zhotovil.
Od data vysvěcení kaple a kostela koná se každým rokem na jednom z obou míst májová pobožnost, resp. posvícenská slavnost. Také to je velká zásluha Rudolfa Wagnera, který byl s velkou angažovaností a elánem vždycky u toho.
S jeho odchodem uhasíná i "motor" vzájemného porozumění, kterým dokázal být stejně jako pramenem osvěty o bezpráví spáchaném na zdejších Němcích.
Rudi Osn bude nám všem velice chybět.


Glaube und Heimat, 2015, č. 10, s. 75


- - - - -
* Stará Huť, Hodňov / Hodňov / Horní Planá /U Riedla, Pernek / Sonnenwald (A) / † † † Ottensheim (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Před kaplí ve Staré Huti
V mládí
S rodinou
Záznam o narození otcově v hodňovské křestní matrice s přípisem o jeho pozdější svatbě
Záznam hodňovské křestní matriky o narození matčině s přípisem o její pozdější svatbě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist