logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

VIKTOR WAGNER

Když jsem byl ještě malý kluk...

Když jsem byl ještě malý kluk, co sedal ve školních škamnách a trápil své dobré učitele, pošilhával jsem (v originále "schielte ich an" - pozn. překl.) často v hodinách zeměpisu po pestrobarevných zeměpásech ve svém ohmataném atlase a maloval jsem si v dětských představách, jak krásné by asi musilo být ocitnout se najednou někde na rovníku či putovat ve stínu palem, lovit lvy a tygry a nakonec se stát třeba i náčelníkem nějakého divošského kmene.
Rád jsem se zaneprázdňoval takovými myšlenkami, na jejichž uskutečnění jsem ovšem si nemohl činit nijakou naději.
Poté, co jsem se už coby mladý muž odvážil přece jen vícekrát do ciziny, narůstala mé cestovní vášni křídla a s nimi i záměr vypravit se jednou k letu delšímu než ty dosavadní.
Zemí mé touhy byla zejména "země opic", tropická Brazílie v jihoamerických končinách.
Ten, kdo chce dosáhnout svého cestovatelského záměru, musí zvolit nejen správný okamžik, nýbrž i chopit se vůbec pevně příležitosti, která se sice může jevit jako past, nemusí však už nikdy nadejít. Právě rozum velí odvážit se a využít chvíle, něco opravdu dokázat!
Takovou příhodnou chvílí právě se mi jevil 15. červen roku 1906, den, kdy v naší škole na malebném úpatí Plechého (Plöckenstein) v šumavské obci Nová Pec (Neuofen) skončila předčasně pro nutnou přestavbu budovy výuka před obvyklým termínem a měla znovu začít až v listopadu. Tím přede mnou stálo pět měsíců prázdnin, s nimiž jsem mohl naložit podle svého volného uvážení, čas, který postačoval k tomu, abych tu velkou zemi mohl alespoň do jisté míry poznat na vlastní oči.

Těmito slovy začíná prvá kapitola cestopisu, v němž se jeho autor, učitel v Nové Peci, jak se sám uvádí na titulním listě, vydává z rodných Budějovic ("von meiner Vaterstadt Budweis") na dalekou cestu "Nach und durch Brasilien", jak ostatně zní i název celé knihy. Vyšla roku 1909 v budějovickém nakladatelství Moldavia a nebyla poslední. Po čtyřech letech následovalo s autorem podepsanou kresbou na obálce literární vylíčení cesty po Balkáně "Vom Goldenen Horn zur 'silbernen' Moldau", vydané takřka v předvečer světového konfliktu, který se vlastně rozhořel právě z atentátu v bosenském Sarajevu. Když jsem hledal ve vyčerpávajícím soupisu německých knižních titulů z let 1905-1960 položky při autorovi jménem Viktor Wagner, figurovaly tam za těmi už zmíněnými ještě dva, a stály za to. Prvý z nich nese název "Marschziel: Bauernreich Grossdeutschland! Erlebnisberichte vom Wintermarsch der Deutschen aus Galizien, Wolhynien und dem Bielsk-Narewgebiet" a vyšel roku 1940 v berlínském nakladatelství Grenze und Ausland jako 4. svazek edice Volkstum im Kampf. Ten druhý s označením "jen pro služební potřebu" ("Nur für den Dienstgebrauch"), tak povědomě nám znějícím z časů "naší" komunistické totality, vydala roku 1944 rovněž v Berlíně organizace zvaná Volksbund für den Deutschtum im Ausland (VDA) a jeho téma zní: "Fremdvolkliche Volkstumorganisationen. Ein Ueberblick bis 1939". Jenže pátrání v českobudějovickém archivu, za něž vděčím Danielu Kovářovi (pomohl mi už několikrát v nesnázi), téměř vylučuje, že by se Viktor Wagner, narozený 16. prosince roku 1876 v Českých Budějovicích, kde v letech 1892-1896 i studoval na zdejším německém učitelském ústavu (to z jeho katalogů je to opakovaně tam uváděné datum narození), vrátil z ruského bojiště prvé světové války, kde byl nezvěstný od 24. září 1915. V knihách obyvatel města je jako jeho otec udán Josef Wagner (1836-1918), zaměstnaný u známého zdejšího advokáta Vokáče, později jako diurnista na okresním hejtmanství, jako matka pak Češka Karolína roz. Hrbečková, jejímiž dětmi byli po řadě tři synové Josef, Ladislav a nejmladší právě Viktor. Ten měl až do třetího ročníku už zmíněného ústavu jako "Muttersprache" uvedeno opravdu "böhmisch", od čtvrtého až "deutsch", při čemž z téhož německého jazyka měl ve třetím i čtvrtém ročníku hodnocení "uspokojivé". Poté, co roku 1896 složil zkoušku učitelské způsobilosti pro obecné školy, působil nějaký čas nejprve ve Zvonkové (Glöckelberg), poté v rovněž už zmíněné Nové Peci. Mám tu však k Viktoru Wagnerovi jedno novější ještě svědectví: stačí číst další řádky, přeložené ze zářijového čísla ročníku 2005 krajanského měsíčníku Hoam! šedesát let od konce druhé světové války, jako by snad té první nebylo dost.

Bylo to v roce 1946

Alfred Schläger

Jako tolik Šumavanů v oblastech při poválečné hranici, pokoušeli se přes ni i ti vyhnaní z Nové Pece ve své nouzi a zoufalství přepravit do Rakouska či Bavorska alespoň něco z toho, co jim patřilo a co měli teď nenávratně ztratit. Jako tehdy dvanáctiletý chlapec jsem už byl schopen takové nebezpečné cesty, která mnohdy trvala i dva dny. Tak se stalo, že mi rodiče dovolili odnést mimo jiné od nás z domova i dvě knížky, které jsem pak při té pro mě zdánlivě téměř nekonečné výpravě měl svěřeny zachránit pro budoucnost. Jedna z nich, dodnes v mém vlastnictví, má název "Vom Goldenen Horn zur silbernen Moldau" a je od Viktora Wagnera. Její autor byl kdysi před první z obou světových válek učitelem mého otce na obecné škole v Nové Peci. Ta druhá kniha je Stifterův "Der Hochwald". Mezitím mi v knihovně od Adalberta Stiftera přibylo více jeho děl, mezi nimi i několik prvých vydání od nakladatele Gustava Heckenasta.Vždycky když stanu před těmi regály, cítím nejen úctu před velkým šumavským básníkem, ale i cosi jako nepřekonatelný stesk nad tím, co jsme ztratili.


- - - - -
* České Budějovice / Zvonková / Nová Pec

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Autor před indiánskou chatrčí v Brazílii
Záznam v českobudějovické matrice prozrazuje český původ jeho rodičů z Blanice u Netolic a Strunkovic nad Blanicí
i s českými příjmeními Viktorových prarodičů
Dvě obálky s vlastnoručními kresbami autorovými, jednou z nich i s podpisem,
na jeho knihách z budějovického nakladatelství "Moldavia"
Škola v Nové Peci, kde učilŠkola v Nové Peci, kde učil

zobrazit všechny přílohy

TOPlist