logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HUGO WAGNER

Ze vzpomínek rakouského celníka

Náš Franz
Můj otec Franz Wagner se narodil roku 1854 v Dolním Dvořišti (v originále "in Unterhaid, dem heutigen Dolní Dvořiště" - pozn. překl.). Byl třikrát ženat. První dvě manželky mu zemřely na nemoci tehdy nevyléčitelné, tj. na zápal plic a tuberkulózu. Každá z obou porodila pět dětí. Dva chlapci té první z nich padli v prvé ze dvou světových válek. Všech pět dětí té druhé onemocnělo na tuberkulózu, ale penicilin, vynalezený teprve v roce 1928 (vyrábět se začal ovšem až za druhé světové války - pozn. překl.), třem z nich zachránil život a dal jim dožít se poměrně vysokého věku.
Moje matka byla tou třetí z otcových manželek. Narodila se roku 1877 ve Studánkách u Vyššího Brodu (v originále "in Kaltenbrunn bei Hohenfurth, dem heutigen Vyšší Brod" - pozn. překl.). Měla s otcem dvě děti, mou sestru Hedwig a mě.
Poněvadž jsem přišel na svět v roce 1916, byl jsem jakýmsi produktem války navíc za nouze tehdy panující (v originále "ein Kriegsprodukt in der damals herrschenden Not" - pozn. překl.). Měli jsme hospodářství a naštěstí bylo tak u nás doma dost co jíst. V obchodech toho bylo k nakoupení málo.
Můj otec odešel ve svých mladých letech do Vídně, vyučil se v pivovaru dolnorakouského města Schwechat a dotáhl to až na sklepmistra. Vydělával velice dobře, byl spořivý a zakoupil si v obci Oberlaimbach (dnes místní část města Bad Leonfelden - pozn. překl.) čp. 1 velký mlýn zvaný Sternmühle. Jeho bývalý majitel zbankrotoval. Otec zbudoval v zadním traktu mlýna pivovar. S mlýnem, pivovarem, pekárnou černého chleba a malým hospodářstvím se stal bohatým mužem. Dal postavit při silnici na Vyšší Brod hostinec a koupil hostince i v Leonfelden a u městyse Zwettl an der Rodl.
Propachtoval si vlastní honitbu od knížete Starhemberga a chodil lovit skoro denně. Práci přenechával svým ženám, dětem, čeledínům, pacholkům a děvečkám, služebným silám. které byly tehdy k mání za směšné mzdy. Byl přesvědčeným monarchistou a upsal za první světové války válečné půjčky, které měly po válce vynést vysoký zisk.
Stalo se ovšem jinak, válka byla prohrána a z peněz nezbylo zhola nic.
Byl jsem nejmladší z dětí, moji sourozenci byli mnohem starší, já byl svého druhu jedináček. V sousedství jsem hledal kamarády ke hrám a poněvadž jsem byl zásoben potravinami, neměl jsem nouzi v nijakém ohledu. Bída mezi lidmi byla tenkrát obrovská. Partnerem mých rozhovorů byl a zůstal náš starý pacholek (v originále "unser alter Knecht" - pozn. překl.) Franz Lonsing.
Lonsing připutoval před první světovou válkou z Čech. Bydlel uboze v polorozpadlé chýši na úpatí hory Sternstein. Otec si ho odtud přivedl k nám do Oberlaimbachu čp. 1. Byla to služebná síla takříkajíc za nulový tarif. Kromě stravy dostával každý týden paklík fajfkového tabáku. Sám kouřil bukové listí a tabák rozdával tulákům, kteří u nás vždycky na pár dnů přenocovávali.
Franz patřil k naší rodině. Jeho koníčkem bylo vedle práce ve stáji a na poli pletení košíků. Z dlouhých kořenů, které nasbíral při dobývání pařezů, si hotovil materiál pro pletení. Takto zhotovené košíky byly nezničitelné. Seděl přitom v kravském chlévě, tam bylo vždycky teplo. Seděl jsem vedle něho a přihlížel, zatímco on vypravoval zajímavé historky. Hovořil mezi jiným o cestě na Měsíc, přirozeně podle své vlastní verze. On sám byl astronautem, s mnoha péry na klobouku. Odlétal ovšemže z rozhledny na Sternsteinu (v originále "von der Sternsteinwarte" - pozn. překl.). Měl své vrtochy a byl díky tomu považován za podivína. To mně nevadilo, já ho uctíval. Byl mým kontaktem s fikcí a já věřil všemu, co mi vyprávěl. Brzy to zpozoroval a my se stali náramnými přáteli (v originále "dicke Freunde" - pozn. překl.). Už jako dítě jsem s ním musel chodit do lesa a naučil jsem se tam od Franze dobývat pařezy, což se mi později dobře hodilo. Upřímně řečeno jsem ho měl daleko raději než svého otce. Franz mě nikdy nezmlátil, nadával jen, když jsme mu my kluci ruinovali došky, které byly tehdy ještě běžnou střešní krytinou. V jeho přítomnosti by mě otec nesměl bít, poněvadž "náš Franz" by mě dojista bránil.
Franz byl velice chytrý, jen číst a psát neuměl.
O naše domácí zvířata, koně, krávy a další, se staral, jak jen to bylo vůbec možné. Vyprávěl mi, že si v noci často se zvířaty povídá. Řeči zvířat jsem se naučil od něho. Moje andulka se mnou teď taky hovoří a rozumíme si spolu oba velice dobře.

(...)

Jak jsem se stal celníkem
Moje vojenská služba měla svůj začátek v listopadu roku 1934 u rakouského bundesheeru. Mým cílem bylo tenkrát stát se celním úředníkem a bez absolvování branné povinnosti to nebylo možné.
Během těch čtyř let služby v bundesheeru v kasárnách alpských myslivců ve Welsu jsem prostřednictvím večerních kurzů nabyl učiva čtyř tříd měšťanské školy (v originále "Hauptschule" - pozn. překl.) a ve volném čase jsem ještě navštěvoval kurzy psaní na stroji a těsnopisu. Díky tomu jsem byl povolán za písaře do kanceláře regimentu.
Byl jsem tam činný i při vstupu německých vojsk v březnu 1938 (rozuměj za proslulého "anšlusu" Rakouska nacistickým Německem - pozn. překl.). Neodvratně jsme se i my stali příslušníky německého wehrmachtu. Po záboru Sudet v říjnu 1938, které se týkalo i jižních Čech (v originále "nach den Einmarsch ins Sudetenland in Südböhmen" - pozn. překl.) jsem na vlastní žádost opustil vojenskou službu, poněvadž jinak bych se musel jako všichni ostatní kamarádi upsat na dvanáct let, to jest byli bychom automaticky zavázáni přísahou (rozuměj Vůdci Adolfu Hitlerovi - pozn. překl.).
V únoru 1939 jsem se dobrovolně přihlásil k Německé celní hraniční ochraně (německy Deutscher Zollgrenzschutz /ZGS, blíže viz Wikipedia, což byla za nacizmu paramilitární organizace, podřízená sice v letech 1937-1945 ministerstvu financí, ale působící paralelně s "Grenzpolizei SS" pod řízením Himmlerovým a zřejmě neušetřená přísahy Vůdci, viz k tomu webová adresa https://de.wikipedia.org./wiki/Führereid - pozn. překl.). Po vykonané přijímací zkoušce jsem byl přidělen na hranici s Protektorátem Čechy a Morava do Krummau an der Moldau (předtím Český Krumlov - pozn. překl.). Tam jsem strávil nejkrásnější část svého mládí.
Po dalším pobytu ve Weichseln (předtím Vyšný - pozn. překl.), kde jsem s několika pomocnými zaměstnanci zřídil hraniční službu podél hory Kleť (v originále "entlang des Schöningers" - pozn. překl.), jsem byl přeložen do Schönau, dnešního Šanova (v originále "nach Schönau dem heutigen Sanov", jde o obec v okr. Zlín na východ od Nového Jičína /Neutitschein/, který byl jako ona zabrán do "Říše" a ačkoli se Šanov dříve i německy jmenoval "Schanow", byl nacisty přejmenován na "Schönau" - pozn. překl.) při hranici českých zemí se Slovenskem (v originále "an die tschechisch-slowakische Grenze" - pozn. překl.).
Pronajal jsem si místnost u jednoho truhláře. V domku byla kuchyně, moje místnost a malá dílna, ve které se dalo sotva otočit. Přistavěna byla stáj pro jednu krávu. Mistr, jeho žena a dva chlapci spali v kuchyni v jedné posteli.
Ten truhlář mi zrobil tak řečenou "Zöllnerkiste" (tj. "celnickou bednu" - pozn. překl.). Byla to dřevěná truhla přibližně metr dlouhá, půl metru vysoká a stejně tak široká. U zámečníka jsem si dal pořídit důkladné kování, aby se mohla dobře zavřít.
Dekretem vrchního finančního prezidenta jsem byl od 15. února 1941 s okamžitou platností
přeložen na stanici hraniční stráže (v originále "Grenzaufsichtsstelle" - pozn. překl.) Sromowce Niźne na polsko-slovenské hranici, tedy do Polska (tehdy tzv. "Generalgouvernement" pod nacistickým panstvím /1939-1945/ - pozn. překl.). Toto místo, proslulé cizineckým ruchem (v originále "dieser Fremdenverkehrsort" - pozn. překl.), leží na úpatí hory Trzy korony (v originále "am Fuße des Dreikronenberges" - pozn. překl.) v blízkosti Vysokých Tater (v originále "in der Nähe der Hohen Tatra" - pozn. překl.) na řece Dunajec (v originále "am Flusse Dunajec" - pozn. překl.). Cestu tam jsem nastoupil vlakem s mou celnickou truhlou.
Na hranici Moravy s Polskem zůstal vlak stát. Z jeho okna jsem zahlédl, jak celní úředníci nesou moji truhlu na zdejší celnici. Nepopsal jsem ji snad odpovídajícím způsobem? Celý zoufalý jsem vyskočil z vlaku a křičel na celníka, že ta věc patří mně. Nato se dal vlak do pohybu a já dokázal jen tak tak (v originále "mit Ach und Krach" - pozn. překl.) doběhnout poslední vagon. Stačil jsem ještě zavolat na celníka, kam že jedu. Protentokrát byla celnická truhla s tím málem mého skromného majetku (v originále "mit meinen wenigen Habseligkeiten" - pozn. překl.) zdánlivě ztracena.
V jedné osadě blízko Dreikronenbergu jsem vystoupil a zašel do hostince. Tam jsem se dověděl, jak se dostanu do turistické chaty, kde byla stanice hraniční stráže Sromowce Niźne umístěna. Jeden Polák znalý němčiny, který byl v hostinci náhodou přítomen, projevil za náležitou finanční náhradu, ukázat mi cestu k chatě.
Měl jsem ještě jeden kufr. Ten vlekl můj průvodce během našeho stoupání do svahů Dreikronenbergu. Bylo to stoupání pořádně prudké, na sníh si ale už nedokážu upamatovat. Z vrcholové partie bylo už vidět Dunajec i chatu a já poprvé spatřil všechnu krásu té polské končiny. Dolů jsem už sestupoval sám. Severní svah hory byl podstatně příkřejší. Našel jsem si pevnou silnou hůl a kluzkou kamenitou úžlabinou jsem vratce scházel do údolí. Nebylo to bez nebezpečí, ale bral jsem to s humorem.
Na stanici hraniční stráže jsem byl přijat zdejším velitelem (v originále "Postenführer" - pozn. překl.) Lutzem, přátelským Tyrolanem, načež mě kuchařka původem z Horního Švábska posilnila po cestě nadmíru výborným jídlem.
Po zasloužené oddechové pauze jsem vyrozuměl celnici, kde se nacházela moje truhla, kam ji mají poslat. Po několika dnech jsem si ji skutečně mohl vyzvednout na nádraží. Najal jsem si koňský povoz, aby ji přepravil přes Dreikronenberg. Na cestě podél Dunajce to nevylo možné, poněvadž vysoká voda učinila opět jednou tu komunikaci nesjízdnou. Ani cesta s truhlou přes horu nebyla ovšem nic veselého. Koně byli sice na lecjakou trampotu zvyklé, ale truhla z vozu sklouzla hned několikrát. Neobsahovala bohudíky nic, co by se při pádu rozbilo, dvěma železnými pásy byla navíc dobře zajištěna proti otevření. Šťastně jsme si všichni oddechli, když byla ta romantická cesta u konce.
Mimochodem je ta celnická truhla stále až dodnes v rodinném majetku.

(...)

Denacifikace
V 16 letech jsem byl v Leonfelden členem turnerského sdružení "Deutschvölkischer Turnverein", jehož heslem bylo "Frisch, fromm, fröhlich, frei ist die deutsche Turnerei" (čtyři "F" ve tvaru kříže a významu slov "svěží, zbožný, veselý a volný" byla i symbolem hnutí, o jehož vzniku viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). To bylo v letech 1930-1934. Turnverein nabýval národně socialistického rázu a byl veden ilegálními národními socialisty.
O politiku jsem se málo zajímal, chtěl jsem si, jak se říkalo, tužit tělo. V rakouském bundesheeru, kam jsem 1934 vstoupil, existovala rovněž tajná nacistická organizace. Tenkrát jsem si taky myslel, že by to nacisté mohli dělat líp. Jejich vábivá propaganda na takové důvěřivce jistě cílila.
Když Hitler vpochodoval do Rakouska, choval jsem už k těmto slibům lepší budoucnosti pochyby. Nebyl jsem nikde politicky organizován a nemohl jsem tudíž být ani nijakým "starým stranickým bojovníkem" (v originále "kein alter Parteikämpfer" - pozn. překl.).
Na zmíněné už stanici hraniční stráže v Šanově při moravsko- slovenském pomezí byl nám celníkům jednou předložen blanket, který jsme všichni podepsali. Byla to žádost o přijetí do NSDAP. Nikdo neodmítl dokument podepsat. To by totiž mohlo mít fatální následky. Tím to ovšem i skončilo (podle denacifikačního dokumentu z 12. listopadu 1947 k přijetí Wagnera nikdy nedošlo, poněvadž byl 19. května 1942 povolán k wehrmachtu - pozn. překl.).
Když jsem se na podzim 1946 vrátil z války, hlásil jsem to na obecním úřadě v Schenkenfelden. Byl jsem podle denacifikačního zákona (rakouský zákon zvaný "NS-Gesetz" z 6. února 1947 - pozn. překl.) zatížen přihláškou k NSDAP natolik, že jsem musel zaplatit jednorázovou trestnou dávku (tzv. "Sühneabgabe" vypočítávaná podle výše majetku - pozn. překl.) a měl jsem zablokováno svůj běžný účet (v originále "mein Gehaltskonto" - pozn. překl.). Pro svou ženu, svou dceru Ingrid a pro sebe jsem směl z bankovního konta měsíčně odčerpat celkem 150 šilinků.
Počátkem roku 1947 jsem byl provizorně zaměstnán u Österreichische Zollwache v Linci. Přibližně za půl roku jsem byl na základě už zmíněného denacifikačního zákona vyřazen z výkonné služby.
Na můj protest jsem byl 12. listopadu 1947 rozhodnutím okresního hejtmanství Urfahr z registru NSDAP vymazán.
Požádal jsem znovu o přijetí do výkonné služby a přihlásil jsem se znovu k Zollwache. V následujících letech jsem se stal šéfem oddělení celní stráže ve Weigetschlagu, v Sankt Oswald bei Haslach a v Leopoldschlagu (na české straně odpovídají těmto místům dnešní hraniční přechody Studánky, Koranda a Dolní Dvořiště či blízké Cetviny /v návrhu, bývalá celnice v Leopoldschlagu slouží dnes jako celnické muzeum/ - pozn. překl.).

(...)

Králičí historka z Weigetschlagu
Když jsem byl v roce 1948 nasazen na oddělení celní stráže ve Weigetschlagu, fungoval tam vedle mého služebního místa ještě celní úřad se svým vedoucím. Přirozeně jsme my z celní stráže a celní úředníci pracovali společně. Já musel například všem úředníkům rozdělovat služby.
Komunisté v Čechách (v originále "in der Tschechei"/!/" - pozn. překl.) ještě docela nepřevzali komando. Měli jsme s českým personálem dobrý, málem přátelský vztah.
Vedoucím celního úřadu byl pan Pröll, laskavý, starší už člověk. Často se zdržoval u Čechů na jejich celnici, kterou později komunisté srovnali se zemí (v roce 1990 byla v místě zcela zaniklé osady Bystrá /Schild/ postavena nová celnice, nyní po zavedení schengenského prostoru opuštěná, jeden vietnamský obchodník ji v roce 2011 koupil s podnikatelským záměrem - pozn. překl.).
V české celnici nebyla dostupná pitná voda, takže ji bylo třeba brát na rakouském území. My v budově celnice samotné nijaký vodovod neměli, takže ji bylo třeba čerpat ruční pumpou ze studny na zahradě.
Jednoho dne přišel pan Pröll s jedním českým celníkem k nám do bytu a vyprávěl, co se přihodilo.
V blízkosti té ruční pumpy stála moje králíkárna, ve které se nacházel nádherný exemplář angorského králíka. Český celník přišel nejen se dvěma vědry, do kterých chtěl načerpat vodu, nýbrž i se svým strážním psem. Zatímco jeho páníček (v originále "sein Herrl" - pozn. překl.) pumpoval vodu do věder, rozkousal pes mřížku králičího kotce, načež už nebylo nic lehčího než dostat vzácného angorského králíka do sevření svých zubů. Celníkovy pokusy jeho oběť zachránit byly marné. Došel jen k panu Pröllovi do kanceláře a ohlásil mu, že králík leží mrtvý na zahradě.
Teď stáli ti dva muži u nás v kuchyni. Český celník byl celý sklíčený a rád by samozřejmě králíka nějak nahradil, ale čím? Byli bychom nějak srozuměni s tím, že by našim děvčatům přivezl z Čech (v originále "aus der Tschechei" - pozn. překl.) hromádku hraček? Obě naše děvčátka nadšeně souhlasila. Po několika dnech se k nám ten člověk skutečně s plným pytlem hraček dostavil.
Náš první a také jediný králík došel tedy truchlivého konce, ale radost našich dětí nám jeho ztrátu vynahradila.

(...)

Osudná zkratka
V letech 1949-1954 jsem působil na oddělení celní stráže při obci Sankt Oswald bei Haslach. Mezi celnicí a bezprostředně s ní sousedící samotou zvanou Kainbergerhäusl (byl to jediný dům široko daleko) se nacházelo české výsostné území. Aby člověk dorazil k tomuto sousedovi, musel by se tam vydat širokou oklikou, pročež ovšem existovala přes české území pohodlná zkratka, po celá léta osvědčená...
V celnici byla umístěna i hraniční stráž. Ta sem byla nasazena tehdejší ruskou okupační mocí a na rozdíl od celních úředníků vybavena i příslušnými zbraněmi a municí ke své ochraně. K snídani jsme denně potřebovali nějaké mléko a to nám nosil jeden Kainbergerových syn. Chodil ovšem pravidelně zmíněnou zkratkou.
Jednoho rána přišel v pláči a s prázdnou nádobou na mléko a vyprávěl nám, co se mu událo.
Na českém území byl vedle pěšiny, po které šel, vypuštěný rybník a na vyschlém dně byli schováni dva čeští pohraničníci (v originále "zwei tschechische Grenzsoldaten" - pozn. překl.). Když je chlapec po pěšině míjel, zavolali "Stůj!" (v originále "'Stoi!', das heißt 'Halt!'" - pozn. překl.), on se ovšem dal na útěk. Nepronásledovali ho, ale mléko se rozlilo.
Pro nás to bylo poplašné znamení. Té stezky už nesměl napříště nikdo užívat a náš donašeč mléka musel činit onu dlouhou příhraniční okliku. Jeho historka byla pro nás všechny varováním a my se dosud užívané zkratky zřekli.
O několik týdnů později jsem kráčel během služby podél hranice k samotě Kainbergerhäusl. Tu vidím, jak z ní jeden český pohraničník právě vychází, po několika málo krocích přechází hranici a při pro nás zapovězené pěšině mizí ve vypuštěném rybníce.
Zeptal jsem se paní Kainbergerové, což ten Čech chtěl. Řekla, že jí prosil o oheň a ona mu vyhověla.
Přivolal jsem toho pohraničníka a on se skutečně vyhrabal z rybníka, došel ke mně při hraniční čáře. Optal jsem se ho, co by dělal, kdybych ho zadržel na rakouském území. Odpověděl čistou němčinou: "Geschossen." (tj. "Střílel." - pozn. překl.)
Uměl tak dobře německy, poněvadž jeho matkou byla sudetská Němka. O čem jsme dál mluvili, už nevím, ale jedno si pamatuji docela přesně: prosil mě, abychom nedovolili nikomu chodit tou pěšinou, aby mohli skončit s nepříjemnými denními a nočními hlídkami.
To jsem mu slíbil.
Od roku 1955 bylo hraniční četnictvo rakouskou vládou zrušeno a celní stráž byla jako jediná pověřena ostrahou hranice a konečně i vybavena odpovídajícími zbraněmi ke své řádné ochraně.

(...)

Příběh psí
Jednoho dne jsem vytáhl Dirndl (to bylo označení Wagnerovy služební feny ve významu "dívčí kroj" - pozn. překl.) z ohrady, abych s ní vykonal služební obchůzku (rozuměj z celnice v Leopoldschlagu - pozn. překl.) směrem na Stiegersdorf (tj. k severozápadu na Dolní Dvořiště, na české straně je opodál poutní kostel U Svatého Kamene /Maria Schnee/, kde měli čeští pohraničníci své stanoviště v budově vedle chrámu, sloužícího tehdy za ovčín - pozn. překl.). V noci jsem nemusel mít cestou přes Leopoldschlag psa na vodítku. Když byla tma, běhala služební fena tak pět, ve dne tak deset metrů přede mnou. Ve dne jsme museli mít psy v obci na vodítku, poněvadž by docházelo ke rvačkám s místními psími usedlíky. Několikrát jsem tu zásadu opomenul a není nic veselého dělat při takové pranici rozhodčího.
Táhli jsme tak spolu toho dne podél Malše (v originále "entlang der Maltsch" - pozn. překl.). Řeka tu tvoří hranici. Sto metrů od skladu (v originále "vom Lagerhaus" - pozn. překl.) přiběhl můj pes najednou nazpátek ke mně. Dělal to vždycky, když někdo přicházel cestou nebo když se blížilo nějaké vozidlo. Já ale žádné neviděl a přicházet někoho také ne. Fena se ode mě nijak nevzdalovala a tak jsem jí vzal zase na vodítko. Táhla mě od cesty směrem k hranici, a to rovnou přilehlým obilným polem. Byla tma jako v pytli a já byl celý napjatý, kam mě fena vede. Pole s obilím sahalo až k Malši. Padesát metrů před řekou zůstala fena stát a vydala hlas. Vytáhl jsem z kapsy baterku. Uniformovaný český voják se zvedl ze země a vykřikl: "Nicht schießen!" (tj. "Nestřílet!" - pozn. překl.)
Byl asi hodně vyděšen, ale ani já jsem nedokázal zakrýt své překvapení.
Pohraničník měl u sebe zbraň, tašku s náboji a jiné součásti výzbroje. Nic z toho jsem mu nevzal, poněvadž jsem okamžitě věděl, že jde o neškodného uprchlíka, který chtěl tady v poli dočkat rána. Tak tomu i bylo.
Ve třech jsme se vydali do kanceláře v celnici. Nic víc než "Nicht schießen!" ten člověk německy neuměl. Bez tlumočníka se s ním tudíž dal nějaký zápis sotva pořídit. Museli jsme uprchlíka předat policii, a to jsem také učinil. Tam byl za přispění tlumočníka vyslechnut a postoupen dalšímu řízení.
Ještě než překročil hranici, přivázal v Československu svého služebního psa k jednomu stromu, jak udal v protokolu. Následujícího dne skutečně ten pes s přehryzaným vodítkem dorazil do Leopoldschlagu. Za pomoci mé služební feny jsem ho rychle chytil. Byl spolu se zbrojní výbavou uprchlíka ve Wullowitz předán Čechům. Sdělili nám, že by raději převzali "zběha". Tomu by se jistě nijak příliš dobře nevedlo. Tehdy vládli v Československu komunisté.
To byl pozoruhodný služební výkon mého psa jménem Dirndl.


Hasengeschichte aus Weigetschlag

Hugo Wagner přišel na svět ve dvě hodiny ráno dne 7. září roku 1916 v osadě Oberlaimbach (ves je od roku 1938 jen místní částí rakouského městyse Leonfelden, k jehož povýšení na město došlo až v roce 2001 a od roku 1960 po vybudování zdejšího lázeňského komplexu doznalo místní jméno povolené úpravy na Bad Leonfelden) čp. 1 (den nato v půl páté odpoledne byl chlapec v leonfeldenském farním kostele sv. Bartoloměje pokřtěn kooperátorem P. Meinradem Handstangerem) majiteli zdejšího pivovaru Franzi Wagnerovi (*12. ledna 1854 v Dolním Dvořišti /Unterhaid/ čp. 38) V Dolním Dvořišti čp. 38 (dům takto označený tam na náměstí přestavěný dosud stojí) žil v době otcova narození (v památném zdejším kostele sv. Jiljí ho den nato pokřtil zdejší farář Placidus Blahusch, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, jak stojí psáno v Blahuschem vlastnoručně pořázeném záznamu křestní matriky) i jeho otec Josef (a na výměnku i jeho děd Franz se svou ženou Marií, roz. Strabergerovou z Tiché /Oppolz/ čp. 71 /v té vsi mnoho původních čísel nezbylo/) a matka Klara, nemanželská dcera Elisabeth Pilsové, vdově po mydláři Adalbertu Pilsovi, manželské dceři Josefa Schmida z Dolního Dvořiště čp. 70 (také ho směrem k řece Malši pod náměstím lze najít) a Antonie, roz. Wegebaurové z Dolního Dvořiště čp. 7 (stále stojí v rohu náměstí). Tolik k otcovým šumavským kořenům. I Hugova matka Maria, roz. Fürbäcková, však pocházela z jižní Šumavy. Narodila se na Boží Hod vánoční 25. prosince roku 1877 (a ještě téhož dne ji ve vyšebrodském farním kostele sv. Bartoloměje kaplan Otto Kohout i pokřtil) ve Studánkách (Kaltenbrunn) čp. 16 (ani tady mnoho původních stavení nenacházíme) zdejšímu tesaři Johannu Fürbäckovi ( synu mlynáře ve dnes zaniklém Petřejově /Bretterschlag/ čp. 10 Josefa Fürbäcka a Theresie, roz. Schwinghanslové z rovněž dnes zaniklého Radvanova /Raifmaß/) a jeho ženě Theresii, roz. Prieschlové, dceři rolníka ze dnes zaniklých Frantol (Frauenthal) čp. 10 a Cajetaně, roz. Ruckendorferové z Herbertova (Gerbetschlag, dnes část Vyššího Brodu). Hugovi rodiče se brali (ženichovi bylo 51, nevěstě 27 let) 9. ledna 1905 v městském farním kostele v Urfahr. On jako vdovec po Josefě, roz. Mühlböckové, zemřelé 16. prosince 1903, ona jako hospodyně v jeho pivovaru v Oberlaimbachu čp. 1. Říkali jim a jejich dětem Sternbräuerfamilie. Tam se jim narodil Hugo Wagner, nositel Zlatého záslužného odznaku Rakouské republiky, který nám toho v pozoruhodných vzpomínkách celníkových (překlad zachycuje jen některé jejich kapitoly) nejen o sobě tolik pověděl. Zemřel v požehnaných 98 letech věku 14. března roku 2015 v Leopoldschlagu, kde se za "studené války" odehrál jeho "příběh psí". I lidem se občas při hranici leccos přihodí.


- - - - -
* Bad Leonfelden (A) / Dolní Dvořiště / † † † Leopoldschlag (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam křestní matriky farní obce Dolní Dvořiště o narození otcově
Stará pohlednice Dolního Dvořiště zachytila původní podobu otcova rodného domu (druhý zprava)
Záznam vyšebrodské křestní matriky o narození matčině ve Studánkách
Záznam o jeho narození v křestní matrice města Leonfeldenu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist