logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LUDWIG WACHTFEIDL

Světec ze Záblatí

Podle místní pověsti

V Záblatí (Sablat) žil jeden světec.
Byl to kněz, který měl v srdci milost Boží a kazatelský dar jazyka. Zdaleka prý mířívali kdysi lidé k záblatskému kostelu, aby vyslechli slovo Páně z moudrých úst muže, jehož památka dosud žije opředena zkazkami a legendami. Ještě stále lze slýchat jeho jméno a část jeho těla má dodnes odpočívat na Božím poli neporušena pod hrobovou prstí, aby jednou mohla vydat svědectví zázraku, nutného při každém svatořečení.
Freienschuß, jak se jmenoval ten duchovní pastýř zdejší farnosti, se právě opřel do zámku dveří, které zůstaly otevřeny za vzdalujícím se návštěvníkem. Měl pomalé pohyby a chůzi. Knězův bledý zduchovnělý obličej dával svými rysy znát, že myšlenkami spočívá kdesi daleko. Černý talár, přimykající se k té štíhlé postavě, dodával jejímu vzezření zvláštní pronikavost.
Vysoký zjev s hlavou nordického ražení, úzké tváře a vysokého čela, promlouval především očima, pátravýma, avšak klidnýma. Ten pohled jakoby viděl do minulých životů, naplněn tichou vědoucností. Jemná uvážlivost hrála stejnoměrnými tahy kolem úst. Jako zhojená jizva táhla se při nich vráska, dávající tušit stesk, ale i zápas vítězně vybojovaný.
To všechno hned napoprvé vyzařovalo vstříc z tělesného vnějšku člověka, který se vypořádal se slastí i strastí (v originále "mit Lust und Leiden" - pozn. překl.), dokázal se duší vnořit do mystéria vesmíru a nesl jako korunu života navenek patrné, zářivé vědomí konečnosti všeho bytí.
Teď přistoupil ke svému pracovnímu stolu. Ležel na něm otevřen mohutný svazek matriky křtů a úmrtí. Pomalu se probíral jejími listy. Jméno za jménem, pokolení za pokolením defilovala před jeho zraky neúprosná posloupnost zrození a zániku.
Náhle se chvíli zarazil a hleděl na stránky hustě popsané inkoustem, jako by je zkoumal. Tiše si pro sebe zamumlal: "Má to snad být opravdu jeden z nich? Má to být jeden z té knihy, v níž mu bylo dáno jméno, a nemůže ani ve smrti najít klid? Má být nějaká duše upoutána ještě tu na zemi? Anebo je celá ta historka, kterou mi tu vypravoval jeden z mých farníků, pouhý žert a výmysl?"
Ode dveří se ozvalo spěšné zaklepání. Bez čekání na odpověď se otevřely a do místnosti vešlo děvče v prostém domácím úboru. Na prvý pohled bylo v ní poznat sestru farářovu. Vedla bratrovi skromnou domácnost. Farář při jejím spatření jen letmo poznamenal: "Pojď dál, sestro, nerušíš!" Opáčila hlubokým altem: "Byl tu Jungbauer a vyprávěl něco o tom podivném mužském na Blanici (rozuměj řeka Blanice, v originále Flanitz - pozn. překl.)? Snad zase někoho potkal? Mně nechtěl nic kloudného povědět." Farář lehce pokývl: "Mělo to tak nějak být."
Pohlédla na bratra tázavě.
"Aby to tak nakonec byla pravda."
Kněz hleděl zamyšleně před sebe: "Vyprávělo mi to už několik farníků. Jungbauer tvrdí teď znovu, že to zjevení bylo včera zase vidět z oken Filipova mlýna (Filippsmühle, dnes Řepešínský mlýn - pozn. překl.)."
"Už zase?" vyděšeně vyhrkla dívčí ústa. "Zase ten muž bez hlavy; ta sténající černá postava? Před nějakým časem se objevil vprostřed houfce výrostků při silnici a se supěním hnal z ní pocestné až k horám. Bušil prý také na okna samot a prosil o nocleh. Nikdy nemá hlavu, je jako velká hrouda něčeho, temná a přece zase světlá."
Farář se jemně usmál a shovívavě pak poznamenal: "Umíš dát pěkný žár do svých slov, sestro." Obrátila se na kněze s otázkou: "Copak bys tomu řekl? Starý Neubauer si myslí, že to je nejspíš někdo zemřelý a že ho může vykoupit jedině člověk, který se v životě nedopustil nijakého hříchu. Copak je to možné? Copak to není nepřirozené?"
Farářovo čelo se lehce zakabonilo: "Sestro, tvoje otázka je nadmíru jasná. Jenže jsou věci, které náš rozum ještě dlouho nepochopí. Máme jen temná tušení, ale objasnit je nedovedeme. Má duše, která v lidech na této zemi žila, ještě nějaké spojení s vinou a hříchem, má ještě nějaké poslání? Nevíme, zda na zemi trvá ještě nějaký vliv těch, co už se rozloučili se životem. Kdo zná všechny síly a světy? Jak říkám, jsou tu jen nějaká tušení, jistého nevíme nic." Kněz pohlédl rozzářenýma očima do okna. Jeho rysy prošlo cosi zvláštního, v očích jako by mu zadoutnalo, jak před ním z minulých staletí defiloval život sebe sama.
Nad údolní kotlinou ležela černá podzimní noc.
Vítr hnal cáry mlhy od hor bez ustání dolů do kraje jako nestvůrné masy.
Freienschuß měl rád, když mohl se svým Pánem Bohem kráčet spolu sám. Ke svým pochůzkám za zaopatřením umírajících, trvajícím často celé hodiny, neměl nikdy žádný doprovod. Teď tak šel větrnou listopadovou nocí. Jeho obličej byl šťastný a klidný; v duchu se modlil, zajedno se vším stvořením, s celým vesmírem. Nejsvětější svátost oltářní nesl skrytu na hrudi za zkříženýma rukama. Tu a tam probleskla nad ním hvězda mlhou. To jako by přešel pak její svit i tváří kněze, jako by v sobě uvnitř pocítil milost a jas.
V oné noci to bylo, kdy tento kněz Bohem požehnaný, který dokázal z kazatelny ohnivým slovem hovořit o Boží jsoucnosti, měl ztratit tón svého hlasu. Oné noci měl být vykoupen pověstný přízrak bezhlavého muže a nalézt konečně klid.
Jistě a klidně kráčel kněz dál mezi Záblatím a Filipovým mlýnem u Řepešína (Repesching). Cítil se svému Pánu Bohu blízko a jeho myšlenky mířily vysoko k nebi. Náhle pocítil cosi jako tísnivou úzkost, jako by spatřil cár mlhy, neurčitý útvar podobný muži a přece jen něco jiného.
Kněz zůstal stát.
Tma se trochu posunula blíž a pak bylo zaslechnout tiché kvílení a kňučení. Tu uchopil kněz svátost oltářní, v sevřených rukou ji napřáhl vzhůru ke hvězdám a hlasitě zvolal: "Pane, sešli světlo a milost!" Tu se zdálo, jako by těmi slovy něco zaklel, jako by někde bylo zlomeno jakési kouzlo. Sténání bylo zřetelnější, postava přistoupila na dosah a zdála se zase větší. Jako by se teď dal zaslechnout hlas, ostrý a přece měkký, přinášený větrem a přece vycházející jakoby z vlastního hrdla. I slova se už dala rozeznat a byla to těžká žaloba. Dva milující si složili navzájem přísahu věrnosti. Muž tu přísahu porušil a to se zdál být ten temný sám. To děvče nosilo dítě pod srdcem. Poněvadž jí byl milenec nevěrný, utopila nemluvňátko v potoce. V okamžiku, kdy se stala vražedkyní, proklela jeho i sebe samu. Řeč vyznívala v kňučivou prosbu.
Kněz pozdvihl Spasitele v podobě hostie ještě výše k nebi a jeho hlas zazněl: "Pane, sešli světlo a milost! - Pane, co mohu učinit?" Tu zašuměl vítr kolem jeho uší: "Jen člověk bez hříchu mě dokáže vykoupit."
Farář nechal si v duchu přejít před sebou svůj život.
Jeho hlas se zpovídal: "Vzal jsem mamince vajíčko. To proto ale, abych je mohl prodat a koupit si inkoust a papír, na který jsem pak napsal jméno Ježíš. Jedné noci, bylo mi dvacet jar, očekávalo mě děvče plné lásky. Zápasil jsem celou noc se sebou a svým tělem a zvítězil jsem. Hmota a rozkoš tam zemřely. Poslal jsem tomu děvčeti krucifix a dopis s jedinou větou: Svět potřebuje kněze!"
Farář se zarazil a naslouchal poslednímu tónu vlastních slov. Byl to skutečně jeho hlas? Hovořil to skutečně on?
Před ním ale to narostlo do obrovité velikosti, výše i šíře, zase jen nic; narůstalo to však dál.
Tu pozdvihl ještě jednou Nejsvětější svátost a prosil: "Pane, dej milost, Pane, dej pokoj a mír!"
Tu to stanulo těsně vedle něho. Tvar těla bez hlavy, kus čehosi a nic zároveň. Ve vzduchu to však bylo slyšet pláčem a vzdechy. Znělo to jako vzdech vykoupení. - Poté nastalo však náhle ticho. Tvary a tóny ustaly.
Jen vítr šuměl a mlha se valila dolů do kraje.
Tu stáhl farář napřaženou ruku s hostií zpět. Byl to snad sen? Pot na čele svědčil ovšem o něčem jiném. Tu vyslovil nahlas tu myšlenku: "Snad hledá ten duch jenom klid?" Hluboce se přitom vyděsil. Měl změněný hlas, zněl dutě jakoby z hlubokého hrobu.
Následující neděle stanul Freienschuß na kazatelně. Tón jeho slov potemněl, oči zato zjasněly a tvář zářila jasem ještě více. Podle hlasu sedláci svého faráře nepoznávali, dobře však podle jeho kázání, které zvěstovávalo plamennými slovy:
"Kde je Pán? Je v každé lidské hrudi. On je duší každého koutku, každé kapky vesmíru. Neřídí a netrestá svou mocnou vůlí, nýbrž tou, která je v člověku samém. Vsadil přece do každého srdce peklo i nebe, život i smrt zároveň. Črtá jen cestu a její strasti jsou jeho milostí. Jen jimi totiž lze k Němu dojít. A každému je po ní se vydat utrpením k cíli. Hmota musí žít pro duši, poněvadž jen tak se může stát zajedno s božským vesmírem."
Tehdy posluchači položili ruku na srdce a sotva se odvažovali dýchat. Svět a jeho starosti kamsi zmizely pod mocným, podněcujícím slovem tohoto muže, o němž tušili, že musí být světcem.
Ten proměněný hlas zůstal už Freienschußovi zachován po celý jeho život. Přízračnou podobu bezhlavého muže však, která po desetiletí kráčela zdejšími lukami se žalobami a vzdechy, od té doby už nikdo nikdy nespatřil. Farář beze hříchu měl v sobě sílu očarovat a vykoupit lidské duše. Před ním se o to pokoušeli jiní zdejší duchovní pastýři nadarmo.
Freienschuß musel být skutečně světcem.
Jeho jazyk, který pronášel Boží slovo, prý v hrobě neztrouchnivěl a leží tam v něm dosud červený a vlahý. Dvakrát byly vykopány tělesné ostatky knězovy, jednou tenkráte, když byl hřbitov kolem kostela přeložen jinam, později pak ještě podruhé. Vždy ale ten jazyk přímo sálal svěžestí, jako by dokázal vyzařovat žár inspirujícího slova o Boží všemohoucnosti.


Waldheimat, 1933, s. 56-58

P.S. Jako by ta zpracovaná legenda souvisela nějak s následujícím textem o soli v boubínské zemi. Neboť stojí v Písmu: Vy jste sůl země...

Zaniklý pramen

Pověst z okolí hory Bobík

Téměř nevyčerpatelný je poklad, který nabízí Šumava ve svých pověstech. Temnými hvozdy kolem horských vrcholů, z roklin plných zatuchlé vlhkosti se vzhůru po skalnatých srázech syčivě derou přízračné podoby strašidelných zjevení, či se zas třepotavě chvějí bludná světýlka nad pustinou slatí; pověsti o zakopaných pokladech, které zasvítí jen o čaronocích (v originále "in den Losnächten" - pozn. překl.), pověsti o zaniklých jezerech a městech, z nichž o půlnoci temně hlaholí zvony, žijí dál a vyprávějí se mezi lidem. Za zimních večerů, kdy za okny zuřila vánice a od hor hučel vichr zvaný "Bairische" ("bavorský"), jehož hlas se mísil do předení kolovratu, rozprávěl stříbrovlasý děd o časech dávno zašlých, o válce a hladu, o uhlířích a smolařích, pálících tu kdysi milíře. Příběhy o divokém honu, o přízracích a čertu, který uměl tancovat i s kopytem na jedné noze, byly plny tak živých líčení, že se vystrašené ženy sesedaly blíž k sobě, přes záda pasáčků přecházel mráz a i čeledi, která už leccos slyšela, seděl přikované úděsem pevně v týle.
Za takových večerů ožívalo i dávné podání o zaniklém solném zřídle na hoře Bobík (Schreiner). Starcův hlas jako by sílil, tenké rty se pohybovaly při řeči rychleji, z hlubokých očních důlků doutnal horečnatý pohled někam směrem k místu, kde by mohla ten pramen najít snad právě jen proutkařská magie.
Bylo to před mnoha a mnoha lety, kdy tu na úpatí hory vznikly prvé osady. Hrozivě je obklopovaly temné jedle; v těžké, bařinaté půdě se rodilo jen málo zrna. Důležitým prostředkem k uchování života byl dobytek, který se tu dal vyhánět na pastvu v horských lukách. Stádo ovšem musel chránit pastýř před hladovou zlobou vlků.
Často se stávalo, že nějaký kus skotu zbloudil v divočině a už se nikdy nevrátil.
Když zase jednou zašla pastýři kráva do lesů, hledali ji a našli vysoko nahoře ve svazích Bobíka, jak pije z nějakého pramene. Do hvozdu se už snášela noc, v dutých kmenech uschlých stromů se ozývalo volání sýčkovo, když se zbloudilé zvíře vracelo poháněno nazpět do vsi. Co bylo zvláštní, že následujícího dne zmizelo znova a bylo dostiženo na přesně témže místě jako předtím.
Ta věc svou nápadností přímo bila do očí, zvěst o ní se brzy všeobecně roznesla a v ústech všudypřítomných šprýmařů se zrodilo okřídlené rčení, užívané pak kdykoli jen se to hodilo: "Chodíš kolem dokola jak ta pastejřova kráva (v originále "Gehst um wia 's Hiata Kuah." - pozn. překl.)
Muži ze vsi se teď vypravili nahoru k prameni. Byl to opravdu prazvláštní div přírody: z kamenné mísy, vyhloubené jím ve skále, tryskal vodní paprsek síly lidské paže a mizel pak opět zpátky do útrob hory. Ani hrudce země, ani stopě zeleného žabího květu (grüne Brunnenkresse) tu nebylo přáno se uchytit při okraji, jen šedý mech pevně přisedlý na kameni smáčel ve vodě své dlouhé třásně.
Když se ti zkušenější z vesničanů chtěli z pramene napít, shledali jeho vodu značně hustší, než je ta jejich domácí dole, odkud sem přišli, spíše hořkou a kyselou přitom, výrazně chutnající po soli. Čarodějné dílo! Z kamenné mísy to hučelo a šumělo, jak až vysoko nahoru vystřikovala slaná pěna. Podivná úzkost sevřela všechny, kdo se sem sešli, vylili vodu zpátky do skalní jímky a uprchli pryč odtud. Drmolili modlitbičky mezi zuby a nechali pramen pramenem. Krátce nato se zato zvěst o něm roznesla po vsi: ne nahlas a naplno ovšem, nýbrž tlumeně a zticha, s tajemným výrazem ve tvářích vypravěčů.
Dva lovci, kteří se vydali do hor a museli tam přenocovat, došli náhodou také k prameni a uvařili si z té vody ze skal svou ranní polívku. Když ale pověsili kotlík nad oheň, zapraskalo to v něm nezvykle a když pak se dali do jídla, chutnala polívka tak kysele a hořce, že ji museli vylít.
Také oba lovce pojala hrůza a hledali spásu v útěku.
Několik dnů poté, co se jim to přihodilo, zmizel jeden z nich beze stopy. "Vystěhoval se," znělo druhovo vysvětlení, když se ho lidé ptali. Vesničané ovšem vrtěli nevěřícně hlavou, obraceli významné pohledy k hoře a mínili, že: "To všechno má na svědomí ten čarovný pramen." Na takové narážky byl odpovědí lovcovou jen temný záblesk jeho očí. Nevypustil už z úst ani jediné slovo o solném prameni. Nikdo ten pramen ostatně nemohl od té doby znovu najít. Ve vsi žila jen i nadále pověst o tom, že odněkud z podzemního jezera vyvěrá voda a kamenné stěny hory se třpytí a září solnými krystalky. -
Panský myslivec přezdívaný "Schwellbock", jehož stáří nikdo neznal a kterého i nejstarší lidé ve vsi pamatovali jen jako bělovlasého pamětníka dávných časů, ležel teď na smrtelné posteli. Za života byl pomlouván jako vyznavač podivných pověr, který málo dbal Pánaboha a ještě míň kostela a faráře. Žil ve svém domě sám, vyhýbal se lidem a přítelem mu byl jen les. Za těch nejdivočejších nočních bouřek, kdy to vzduchem jen vylo a skučelo a jedle i smrky se v děsu choulily a ohýbaly až k zemi, vycházíval na šoulačku. O to víc se lidé podivili, že nyní, jak pracoval ke smrti, chtěl k sobě povolat faráře. Vyzpovídat že se prý chce. Vesnická zvonička se rozezněla knězi na poslední cestu k domu myslivcovu. Obyvatelé vsi přijímali při ní knězovo požehnání a hleděli za ním s hlasitou modlitbou. Myslivec ležel natažen na tvrdém loži a když farář po několika útěšných slovech k nemocnému pokynul lidem, aby opustili světnici a počkali ve dvoře, než myslivce vyzpovídá, ten se z posledních sil tvrdě vzepřel. "Všichni to musejí slyšet!" nakázal chroptivým hlasem. Všechna domluva duchovního pastýře nebyla nic platná, umírající jí nedopřál nijakého sluchu, jen se vzpřímil na posteli a začal pomalu a naléhavě hovořit:
"Při našem Pánubohu, kterému není ničehožnic skryto, zapřísahám se, že je čistá pravda, z čeho se tu zpovídám." Zhluboka nabral dech a pokračoval: "Bylo to před celým lidským věkem, když jsem s přítelem tam nahoře v lese našel ten solný pramen. Už jsme se tenkrát viděli jako oslavovaní dobrodinci, kteří prokázali obrovskou službu zemi bez soli, jak jí Čechy jsou.
Mělo se ale stát jinak! Ohlásil jsem případ vrchnosti a k mojemu překvapení jsem vedle peněz za to, že budu o prameni mlčet jako hrob, dostal i pokyn zasypat jej 5 kilogramy rtuti. Ptal jsem se vyveden z míry po důvodu toho zkázonosného zásahu, ale lesmistr mě znovu zavázal mlčením a mával mi před nosem měšcem s penězi. "Tvoje mzda," prohlásil, když prý svůj úkol splním. Peníze jsem potřeboval, mrzutost s jednou vdanou ženou, hrozící mi udáním u vrchnostenské správy, musela být zahlazena jistým obnosem. Krátce a dobře, přijal jsem a složil navíc přísahu, že budu držet jazyk za zuby. Když jsem pak přesto celou věc vyprávěl příteli, zle se rozkatil a hrozil, že ten panský čachr ohlásí u zemských úřadů. Neuklidnil se ani poté, co jsem mu nabídl polovici získaných peněz. Došlo mezi námi k potyčce a když na mě vytáhl tesák, opanovalo mě děsivé pokušení, já mu ten nůž vyrval a zabodl mu ho ostřím třikráte do srdce. - Byl na místě mrtev!
Ještě téže noci nesl jsem na pravém rameni svého usmrceného přítele, na levém motyku a lopatu, v pytli na zádech pak tu dávku rtuti. Byla klidná, temná podzimní noc, když jsem nahoře v lese pod jedním obrovitým bukem vykopal příteli hrob. Kříž jsem vyřezal přímo v kůře stromu, zarazil lopatu do čerstvého rovu a vydal se pomalým krokem k prameni kus výš.
Skoro zmrzlý jsem došel až k okraji skalní jímky. Mihotavě žlutý svit lucerny se jako v zrcadle odrážel v krystalcích solné pěny. V pravé ruce jsem třímal nádobu se rtutí a sochorem jsem se pokoušel odvalit kámen na prameni trochu stranou.
Hned za mnou se zvučným zahoukáním ozval sýček. Bezděky jsem se pokřižoval, když se voda jakoby rázným úderem převalila přes okraj. Na okamžik všechno strnulo bez hlesu a pak to zaznělo vzdáleným duněním, než rachot propukl s plnou a netušenou silou. Hora se chvěla a houpala, jako by se chtěla rozestoupit přímo pod mýma nohama. Náraz vichru zhasil lucernu a ve tmě černé jako smola skvěla se jen sama skála oslepujícím jasem. Zel teď do ní otvor a zespoda zvedaly se a zuřily žhoucí přívaly samý var a samá pěna, ve sloupech se tyčící vzhůru a narážející do kamenných stěn kolem. - A potom - šílený tón, jako z proťatého hrdla nějakého obrovitého zvířete, tupý pád a hora se s praskotem zavřela. Voda z jímky zmizela a zůstala tkvět jen v krůpějích, které se zachytily na chomáčích mechu.
Zachvácen divou hrůzou, prchl jsem odtud domů a když jsem se druhého dne ráno probudil ze spánku beze snů, sáhl jsem si pravicí do vlasů. Zůstalo mi jich pár v dlani a byly jako ty ostatní náhle docela bílé. V levici jsem pak držel měšec zlata.
Od té doby jsem se vyhýbal lidem. Jediný člověk, za kterým jsem se vydal, byl ten mrtvý pod bukem v lese nahoře. Tam jsem se každého večera pomodlil jeden otčenáš na jeho hrobě, tam jsem často sedával za divoké noční bouře."
Skončil. Kněz, sám hluboce zasažen jeho řečí, chtěl mu poskytnout duchovní útěchu, myslivec se však otočil ke zdi a mumlal si pro sebe nesrozumitelná slova. Náhle se v posteli znovu vztyčil. "Všechno je to tak slané", splynulo z jeho rtů. Tvrdě dopadl nazpět zády na lože; ještě jednou otevřel oči, krátce sebou trhl a byl mrtev.
Dřevorubci, kteří pracovali v lese nahoře, prý uslyšeli, jak v tu hodinu prudce zahřmělo a zadunělo, jako by zhloubi hory samé vydralo se to klokotavé mučivé zachroptění.


Waldheimat, 1933, s. 56-58

K legendě o soli na Boubíně (příznačné je už to, jak čeští autoři horu Bobík neberou v boubínském masívu takřka v úvahu) napsal po válce roku 1947 dva články do vimperských novin Šumavský hraničář Ing. Adolf Janovský (jeden z nich, nazvaný právě Legenda o soli, je datován 19. prosince 1947, ten předchozí Sůl na Boubíně? ne bez dějinné ironie 7. listopadu 1947 - třicetiletá právě tehdy ruská "říjnová" revoluce se měla vlastně téměř vzápětí přelít i do českých lesů). Po "vítězném únoru" 1948 prý se mělo z těch tří odsunem vysídlených vsí, totiž Milešic (Oberschlag), Krejčovic (Schneiderschlag) a Mlynářovic (Müllerschlag), stát v poválečné, už komunistické době, kdy ovšem tu nahoře ještě nějaké domy stály, jakési refugium tvůrčích umělců, "režimních" spisovatelů, malířů a hudebníků asi, než socialismus dokázal, co je opravdu zač: dnes rozděluje někdejší Milešice už jen plot jelení obory. Za ním je i někdejší Putín (Butin, na některých starých mapách i Putimhäuser, v Kotyškově Místopisném slovníku dokonce Budín!), dnes vlastně spíše jen Putínský les. Právě tam měl žít, než ho pohltila válka, i autor té jedné i druhé podivné pověsti, odehrávající se ostatně v nejbližším okolí. Böhmerwald Lexikon (2004) jej charakterizuje jako lesního dělníka (Forstarbeiter) a básníka (Dichter). Narodil se v Milešicích 21. srpna 1910, na přelomu let 1942 a 1943 pak natrvalo zmizel beze stopy v ruské válečné zimě někde při Stalingradu. Jeho práce prý byly publikovány v kalendářích a časopisech jako mj. Mein Böhmerwald (tam před zastavením měsíčníku v roce 1935 začal dokonce vycházet Wachtfeidlův román Zwei Metzen Acker, což znamená "dvě měřice orné půdy") či Waldheimat (ten zanikl už v roce 1933 a na rozdíl od prvně jmenovaného časopisu nebyl už nikdy obnoven), odkud je ostatně přeložen i náš text. Internetové stránky myslivost.cz (Stráž myslivosti) se k jeho námětu vracejí podle tří záznamů, objevených prý ve schwarzenberských archivech. V prvém z nich z roku 1827 píše hejtman prácheňského kraje z Písku řediteli schwarzenberského panství ve Vimperku (Winterberg), že "na hoře Bobíku se mají nalézat tři solné prameny, jichž tamní obyvatelé používají k získávání soli." Druhý doklad existenci solných ložisek na Boubíně sice potvrzuje, s tím ovšem, že "jsou velmi hluboko pod zemí". V poslední písemnosti informuje myslivec Adler z Mlynářovic v roce 1828 ředitele panství, že "před sedmdesáti lety vedl starý Boehm z Hlásné Lhoty (Wihorschen) kteréhosi anglického hraběte na Velký Bobík, když přišli na louku, kde si hrabě naplnil láhev, z níž vodu u Boehma vyvařil a získal tím sůl." Výskyt soli na Boubíně potvrdila už koncem 18. století manželka sedláka Beneše z Kahova (Kahau), která v roce 1780 chodívala na trávu s vesničany a "ve slané vodě si namáčela chleba". Podle starých lesních dělníků a některých hajných vytékala na severovýchodním svahu Boubína "slaná voda používaná k osvěžení". V boubínském geologickém útvaru, píše se závěrem ve zmíněných internetových stránkách, se solná ložiska nevyskytují (opak by jistě potvrdila srnčí i jelení zvěř, která by se k takovému místu stahovala), a tak jedno z romantických vysvětlení jejího možného výskytu spočívá v tom, že sůl si zde v nějaké podzemní skrýši mohli uschovat pašeráci nebo lupiči (loupežníci na Boubíně!), přepadající na Zlaté stezce soumarské karavany, přivážející z bavorských Alp sůl do Čech. Když si po čase pro sůl nepřišli, rozpustila se a dala vznik slanému prameni, který se po nějaké době vyčerpal. Kdopak ví...

Dopis o Ludwigu Wachtfeidlovi

Herbert Kieweg

10. listopadu 2013

Velice vážený pane Mareši,
poté, co se mi podařilo najít přístup k Vaší digitální knihovně (v originále "zu Ihrer digitalen Bibliothek", rozuměj Kohoutí kříž, spíše by se tu ovšem hodilo označené "kniha" či "čítanka" - pozn. překl.), narazil jsem i na Ludwiga Wachtfeidla. Kdybyste při pořizování snímků pozůstatků Putína - v německém nářečí mělo to místní označení výslovnost "Buddin" - pronikl za vysoký plot obory a šel kus dál za kapli v lese, narazil byste i na zbytky stavení Ludwiga Wachtfeidla. Narodil se 21. srpna roku 1910 v Milešicích čp. 49, tedy v místní části Milešic, zvané Putín. Podle mých podkladů zahynul dne 4. ledna roku 1943 ve stalingradském kotli (v roce 1961 bylo město Stalingrad přejmenováno na Volgograd, ale podle rozhodnutí z roku 2013 se bude propříště po 6 dnů v roce během výročí porážky nacizmu jmenovat postaru Stalingrad /původně tatarské Sari-Syn, tj. "žlutý ostrov" znělo až do roku 1920 v ruštině Caricyn, viz k tomu blíže Wikipedia - pozn. překl.). Nevím, zda padl, vyhladověl či padl za oběť mrazu. Dne 24. dubna 1937 se oženil s Theresií Andraschko, pocházející z Milešic jako on. V indexu oddací matriky farnosti Záblatí je jeho příjmení psáno s "t" (tj. Wachtfeitl - pozn. překl.)... V témže indexu je ovšem příjmení otcovo uvedeno s "d" (tj. Wachtfeitl - pozn. překl.), tedy stejně jako ve Vaší "knihovně". Zprvu mi bylo známo jen tolik, že Ludwig Wachtfeidl měl jednu dceru, která se narodila v roce 1939 a dostala jméno Gertrud. Podle podkladů, které shromáždil bývalý malešický rodácký pověřenec (Ortsbetreuer) Mathias Seidl usilovnou prací do kartotéky osob, dostala se Wachtfeidlova vdova po vyhnání do Ulmu. Dcera získala na večerním gymnáziu (v němčině se "večerním gymnáziím" říká i "zweiter Bildungsweg" /tj. vzdělávání dospělých/ - pozn. překl.) maturitní vysvědčení, vystudovala medicinu a stala se lékařkou, už před několika lety však zemřela. Kromě toho, že jejím bydlištěm byl Ulm, zjistil jsem i její příjmení poté, co se provdala, totiž "Dufner". Právě teď jsem volal s pomocí jednoho CD získaného před lety u ALDI jediné osobě tohoto příjmení v Ulmu a přes tuto dámu, která je neteří manžela zemřelé dcery Ludwiga Wachtfeidla, jsem se dověděl telefonní číslo dotyčného pana Dufnera. Našel jsem ho jen na jeho záznamníku, vylíčil jsem mu však, že jeho neznámý mu ovšem tchán je k nalezení ve Vaší "knihovně". Poprosil jsem ho dále, aby se mnou navázal kontakt a já mohl následně zjistit, zda on a obě Gertrudiny děti nemají nějakou Wachtfeidlovu podobenku. Pokud by tomu tak bylo, dám mu Vaši E-mailovou adresu, aby Vám mohl fotografii zaslat.
Textovou ukázku "Světec ze Záblatí" jsem zatím jen přelétl očima. Poněvadž je pro mě pohodlnější přečíst si německý originál v časopise "Waldheimat" (vycházel v Českých Budějovicích v letech 1924-1933 - pozn. překl.), vydám se nejprve do diecézní knihovny, kde ho tuším mají. Tím "světcem" by mohl být dobrotivý farář Franz Freudenschuß jehož zápisy do záblatské farní kroniky jsem otiskl ve své knize (rozuměj sborník "Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n" z roku 2004 - pozn. překl.) na s. 42nn. V šumavském dialektu se jeho příjmení vyslovovalo "Freid'nschuss" nebo zkomoleně i "Frei'nschuss".
Doufám, že se mi podaří pomoci Vám doplnit Vaši poctu Ludwigu Wachtfedlovi jeho fotografií. Chodil s mým otcem a mou maminkou nejprve do dvojtřídní školy v Krejčovicích a po první světové válce pak do dvojtřídky v Milešicích. V Krejčovicích byl možná jejich učitelem Tanzer starší (rozuměj Philipp Tanzer, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), výtečný pedagog a také jako zoolog osobnost nikoli neznámá. O jednom z jeho vnuků jménem Harald Tanzer vím, že dva jím popsané druhy brouků mají ve svém latinském označení na konci po něm psáno "... Tanzeri". Od jiného jeho někdejšího žáka, v mé knize rovněž citovaného Wilhelma Reicharta, se mi dostaly do rukou dopisy z různých front první světové války v téměř dokonalé němčině s velmi znalými přírodními pozorováními a se skutečnou silou výrazu obdařenými líčeními hrůzného krupobití granátů, které na něho dopadalo na sočském bojišti (v originále "an der Isonzofront" - pozn. překl.); všechny v opisu Tanzera staršího. Před lety, ještě když jsem publikoval v měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief, jsem o tom referoval. Oba byli dětmi drobných lidí a osvojili si v malé venkovské škole (v originále "in einer Zwergschule" - pozn. překl.) schopnosti, jichž by se jim jinak nikdy a nikde nedostalo. Krásné pozdravy z Řezna (Regensburg) a mnoho radosti při Vaší obdivuhodné práci, kterou uchováváte pro budoucnost kus šumavského kulturního dědictví, které by bez Vás na obou stranách hranice brzy upadlo v zapomenutí


P.S.

13. listopadu 2013

Velice vážený pane Mareši,
překvapivě rychle Vám můžu poslat fotografii Ludwiga Wachfeitla, kterou mi dnes poskytla jeho vnučka. Zachycuje ho jako vojáka wehrmachtu. Od jeho zetě pana Dietera Dufnera jsem se dozvěděl, že jeho v roce 2001 zesnulá manželka stejně jako jeho tchyně psaly své příjmení s "t", nikoli s "d". Jako doplněk mi sdělil, že tchán byl ohlášen jako pohřešovaný od 4. ledna roku 1943. Poněvadž nic neodkazuje na to, že by se dostal do sovětského zajetí, lze tento den považovat za datum jeho skonu. Pan Dufner i jeho dcera byli mile překvapeni, že ve Vaší vědecké knihovně uchováváte živou vzpomínku na Ludwiga Wachtfeitla.
Mezitím jsem si přečetl na webových stránkách Radio Prag (rozuměj německé vysílání Českého rozhlasu - pozn. překl.) interview s Vámi, kde vysvětlujete, co Vás přimělo dát si tu práci zpřístupnit zejména českému čtenáři literární odkaz německých autorů ze Šumavy a že považujete za cenné publikovat i písemné projevy zcela obyčejných lidí, které by ani ve snu nenapadlo, že někdo jako Vy o ně projeví zájem.

P.P.S. Jde vlastně o dva dopisy, z nichž ten druhý je spíše jen doplňkem prvého a byl by bez něj nesrozumitelný. Spojuji tedy celý dopis první a úvod toho druhého vjedno.

- - - - -
* Putín, Milešice / Záblatí / hora Bobík / † Volgograd (RUS)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Horské dělostřelectvo wehrmachtu shromážděné v říjnu 1938 před Záblatím
na snímku z nacistické propagační publikace
O kostele v Záblatí ze stránek vikariátního měsíčníku "regionu sv. Jana Prachatického"
Kostel Umučení sv. Jana Křtitele v Záblatí
(viz i Herbert Kieweg)
Pohled na Záblatí v roce 2012
Poloha Řepešínského (Filipova) mlýna, zde "Filschmühl" na mapě z roku 1837

zobrazit všechny přílohy

TOPlist