logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MILOSLAV VLK

Moji bratři a sestry!

Je skutečně znamením nového času a nové naděje, že jako českobudějovický biskup můžu svobodně pozdravit všechny bývalé diecézany, srdcem stále ještě zakotvené v biskupství českobudějovickém.
Prožíváme novou dobu s hlubokým pohnutím v srdci, každý svým způsobem. Obdrželi jsme z rukou Božích novou svobodu a silně vnímáme, že je to nesmírný dar Boží. Pro člověka, který neprožil hloubku komunistického otroctví, je mnohdy obtížné posoudit a pochopit, co to je, zažít po 42 letech zase svobodu.
Ale i pro vás se otevřela nová doba. Můžete svobodně navštívit svou starou vlast, hroby, kostely. Možná je obtížné pochopit, co přitom prožíváte. Nedávno jsem navštívil řadu kostelů v pohraničí v krumlovském kraji (v německé verzi "im Krumauer Kreis"): zpustošené kostely - obraz kultury minulého času. Mnohé hřbitovy - jako prales - tráva, plevel, kopřivy, křoví. Žádný hrob nelze rozpoznat - znamení vztahu bývalého režimu k minulosti, k pocitům lidí, něco nelidského!
Ano, coby křesťan, coby diecézní biskup této oblasti, i vašich zemřelých, které jste tu zanechali, i všech živých, kteří mají své srdce u svých zemřelých, musím odsun sudetských Němců po druhé světové válce (v německé verzi "die Vertreibung nach dem Weltkrieg"), souhlasně s naším prezidentem Válavem Havlem, odsoudit. Označil tuto skutečnost za "naprosto nemorální čin, který způsobil nejen Němcům nýbrž možná ještě ve větší míře Čechům samotným mnohou mravní a materiální škodu. Když se na jedno zlo odpoví druhým zlem, znamená to, že se zlo nezmírní, nýbrž posílí." (z dopisu Václava Havla německému prezidentovi Richardu Weizsäckerovi, konec listopadu 1989).
Na mnohých místech mé návštěvy jsem to intenzivně zažil a viděl jsem slova prezidenta Havla naplněna v tvrdé podobě (v německé verzi "in grausamer Weise") - obraz mravní a materiální škody.
Vnímám, že škody i utrpení, které způsobil odsun, byly nesmírně velké; přerostly přes naše lidské hranice. Už jen z hlediska právního, narovnat skutečnosti, což mnozí udělat chtějí - je nemožné. Pouze v Bohu lze "tíhu minulosti, ležící mezi Čechy a Němci, společně srovnat." (prohlášení německých biskupů z 8. března 1990: v německé verzi "Nur in Gott kann man die zwischen Tschechen und Deutschen liegende Last der Vergangenheit gemeinsam abtragen.") Obě strany udělaly krok, bylo vyřčeno osvobozující slovo.
To platí všeobecně. Rád bych všechno, co už bylo uděláno a řečeno, zopakoval a znovu vyslovil i nám (v německé verzi "auch für uns"). Mnozí z vás mají v této diecézi své kořeny a cítí se tu doma. Proto chceme s pevnou vůlí vyjádřit, že sejmeme veškerou vzájemnou tíhu minulosti (v německé verzi "alle unter uns liegende Last der Vergangenheit abzutragen"). Rád bych se omluvil za všechny, kdo v naší diecézi rozpoutali skrze kolektivní "pokutu" vyhnání a pronásledování touhu po pomstě (v německé verzi "durch die kollektive ,Strafe' der Vertreibung uf Verfolgung die Rachgier"), a prosím Boha, aby on sám svou všemohoucností uzdravil každému rány zasazené dějinami.
Za sebe a za všechny katolické křesťany naší diecéze chceme všechno, co skrze selhání a vinu (v německé verzi "durch Versagen und Schuld") zatěžuje naše vztahy, odpustit.
To je důležitý začátek, východisko pro naše společné setkání, předpoklad všech našich společných reflexí a jednání (v německé verzi "eine Voraussetzung aller unserer gemeinsamnen Überlegungen und Verhandlungen", v české "verzi" je chybně namísto "předpoklad" výraz "pokračování"): jak bychom mohli odstranit škody, které způsobilo vyhnání. Síla nelásky a nenávisti, která zapříčinila veškeré neštěstí v minulosti, nesmí více určovat naše postoje (v německé verzi "dürfen nicht mehr unser Verhältnis bestimmen", v české "verzi" je chybně namísto "nesmí" výraz "nemůže"). Jsme křesťané. Skrze sílu lásky, která je novou silou duch Božího, chceme hledat a nacházet nové cesty k obnově. Z tohoto základního postoje bude vždy vycházet řešení konkrétních problémů. To je moje podaná ruka, má otevřená náruč (v německé verzi "meine ausgebreiteten Hände") pro vás všechny; má výzva, abychom se - jako jedna církev - vydali touto cestou (v německé verzi "diesen Weg zu gehen"), neboť pouze ona vede ke šťastnější budoucnosti.


Glaube und Heimat, 1990, č. 9-10, s. 1-2

V německém "originále", určeném krajanské veřejnosti a otištěném v časopise jí určené ani ne rok po "sametové revoluci" pod titulem "Wort des Bischofs von Budweis an die Heimatvertriebenen seiner Diözese", zní úvodní oslovení "Meine Schwestern und Brüder". Český "originál", uchovávaný v Archivu Arcibiskupství pražského a tvořící součást knihy Jaroslava Šebka "Od konfliktu ke smíření". kterou v roce 2013 vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří a zejména publikace "Náš kardinál - jihočeské vzpomínky na Miloslava Vlka", vyšlé v roce kardinálova úmrtí 2017, je překládá "Bratři a sestry", já však při veškerém respektu jsem se ono "Moji" odvážil dodat k textu, který jinak považuji za jeden z nejsilnějších, co jsem kdy na totéž téma četl. Můj bratr Václav Mareš byl biskupským šoférem toho, kdo ta slova vyřkl a tak mám trochu právo hlásit se k nim zcela osobně, byť je otec biskup vyslovil i tak "za všechny katolické křesťany diecéze". Miloslav Vlk už v době, než se stal českobudějovickým biskupem, byl pro komunistickou moc na jihu Čech osobou z nejnebezpečnějších. Jeho životopis přesvědčuje o tom, že jejím nepřítelem byl člověk z nejčistších a nejpoctivějších, sociálně nejcitlivějších. Narodil se dne 17. května roku 1932 ve vsi Líšnice, která je dnes součástí městyse Sepekov (moje babička z otcovy strany Anna, roz. Daňková, se z rodných Košic u Soběslavi účastnila mariánských poutí za "Matičkou Sepekovskou" se stejnou samozřejmostí jako těch do Římova) jako nemanželské dítě Boženy Vlkové, která se až v roce 1938 provdala za Václava Mola do vsi Záluží, dnešní součásti obce Chyšky v okr. Písek. Vychovala tam s manželem ještě tři dcery Marii, Anežku a Růženu. V Chyškách navštěvoval chlapec obecnou školu, doma pomáhal v hospodářství a následné studium na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích zakončil roku 1952 maturitou. Už jako gymnazista se stal jako "malosemeník" součástí tzv. "malého semináře", hloučku aspirantů na budoucí studia bohosloví, jemuž ovšem po komunistickém převratu internovaný biskup Josef Hlouch nedoporučil vstup na komunisty kontrolovanou teologickou fakultu. Vlk tedy pracoval jako dělník ve zdejší továrně Motor Union a poté, co v letech 1953-1955 absolvoval ve Dvorech u Karlových Varů vojenskou základní službu, byl v době částečného politického uvolnění přijat na obor archivnictví v rámci Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jako archivář poté působil v Třeboni, Jindřichově Hradci a v Českých Budějovicích, kde se později stal i ředitelem městského archivu. V roce 1964 se mu podařilo zahájit studia bohosloví na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, která zakončil vysvěcením na kněze 23. června 1968 v Českých Budějovicích, kde ho na biskupský stolec znovu sem povolaný Josef Hlouch (jeho návrat byl pro město událostí naprosto mimořádnou), jmenoval svým sekretářem. Po sovětské invazi a za následné normalizace byl Vlk přeložen roku 1971 do malých šumavských farností Lažiště a Záblatí, rok nato "za trest" na sedm let do Rožmitálu pod Třemšínem, než mu tam byl v roce 1978 zcela odňat "státní souhlas" k výkonu kněžské služby. Myl okna u pražského podniku Úklid a později si ze zdravotních důvodů našel práci archiváře ve Státní bance československé. Tajně ovšem kněžsky působil v malých skupinách věřících. Dne 1. ledna 1989 mu byl "státní souhlas" vrácen a stal se farářem na Klatovsku, ve vesměs pošumavských a šumavských lokalitách Žihobce, Bukovník, Čachrov, Javorná, Železná Ruda, Běšiny a Strážov, než byl 14. února 1990 jmenován biskupem českobudějovickým a 27. března 1991 arcibiskupem pražským a primasem českým. V letech 1991-2000 byl předsedou biskupské konference ČSFR, od roku 1993 České biskupské konference. Dne 26. listopadu 1994 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. V letech 1993-2001 předsedal Radě evropských biskupských konferencí a od roku 1994 byl členem Papežské rady pro sdělovací prostředky a Kongregace pro východní církve. V roce 1999 obdržel od německého spolkového prezidenta Velký záslužný kříž, roku 2002 mu Václav Havel propůjčil řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Zemřel v Praze 19. března 2017 a jeho ostatky byly uloženy do hrobky českých arcibiskupů. Jeho jihočeská a šumavská stopa zůstane nesmazatelná.

- - - - -
* Líšnice, Sepekov / České Budějovice / Žihobce / Bukovník / Čachrov / Javorná / Železná Ruda / Běšiny / Strážov / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Foto z dětství
Záznam o jeho maturitní zkoušce na českobudějovickém Jirsíkově gymnáziu v roce 1952 ve školní dokumentaci
Jirsíkovo gymnázium v Českých Budějovicích
Kněžské svěcení s biskupem Josefem Hlouchem 23. června 1968
Umývač výloh v pražské Spálené ulici

zobrazit všechny přílohy

TOPlist