logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

INGEBORG VEITS-SOMMEROVÁ

Ach, jetzt ist die schönste Zeit...


Ach, jetzt ist die schönste Zeit,
die der Liebe ist beschieden,
da die Erde weit und breit
alles lässt erblühen.

Und ich wanderte so gerne
durch die liebe Herrlichkeit
mit dem Liebsten, der so ferne,
weit von seiner Liebsten weilt.

Träumten wir dann, wie es war,
wie es einst wird werden,
träumten, träumten immerdar,
von dem Glück der Erden.

Je teď nejkrásnější čas...


Je teď nejkrásnější čas,
lásce jsme jej přisoudili,
země v šíř i v dáli zas
rozkvetla pro šťastnou chvíli.

Putovala jsem tak ráda
tou milostnou nádherou
s miláčkem. Teď jinde strádá,
mne tu nechal samotnou.

Vysnili jsme si, co bude
jednou, až čas dozraje,
pak že přinese nám všude
štěstí cestou do ráje.

P.S. Jedna z bezejmenných básní knihy "Die Grenze".

Wo die Wälder tief und weit...


Wo die Wälder tief und weit,
ach, so fern von hier,
wohnt ein Herz, das mein gehört;
ach, wär es bei mir!

Wo die Wälder schweigen und singen,
ach, so fern von hier,
hör' ich seine erklingen
als ein Gruß zu mir.

Kde bez konce jsou lesy...


Kde bez konce jsou lesy,
je daleko ta země,
v ní láska, co mi patří;
stesk jenom zůstal ve mně.

Kde les mlčí a zpívá,
je daleko ta země,
tvůj hlas co píseň živá
dál mluví ke mně.

P.S. Další z bezejmenných básní knihy "Die Grenze", dokonce ze stejné její stránky.

Es fiel der Schnee...*


Es fiel der Schnee ganz weich und sacht
auf meine Tanne über Nacht
in meinem Garten vor der Tür.
Seid still, bald ist das Christkind hier!

Měkce a tiše padá sníh...


Měkce a tiše padá sníh,
přes noc je celá v závějích
jedle v zahradě přede dveřmi.
Teď Ježíšek už přijde, věř mi!

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, s. 585

Im Böhmerwald


Menschen, die hier geboren,
gelebt und gewirkt in Müh,
haben die Heimat verloren;
vergessen wird sie nie!

Wiesen und Felder grünten,
sie gaben Nahrung und Brot.
Die einstmals der Erde dienten,
erlitten keine Not.

Verdorrt nun, zerschlagen, verfallen
sind Haus und Hof und Gut.
Was übrig blieb von allem,
sind Steine nur und Schutt.

Kein Heu auf hohen Wagen
Kein Ernten von reifen Korn.
Verwilderte Böden tragen
Gestrüpp aus Distel und Dorn.

So hab' ich es wiedersehen
das Land verwüstet und leer.
Die böhmische Winde wehen
So trostlos darüber her.

März 1985

Na Šumavě


Lidé, jimž vezdejší osud
zrodit se v ní to přál,
ač vyhnáni kdysi, posud
v nitru ji mají dál.

Těch obdělaných polí,
luk, z nichž se dalo žít!
Z té země, jí k službě celí,
div znali vydobýt.

Teď v trní a hloží se skrývá
rozlehlý selský dům.
Ze všeho, co žilo tu, zbývá
rozvalina a rum.

Kde jsou ty fůry sena,
obilí z bohatých žní!
Krajina opuštěná,
bodláčí, bující z ní.

Tak jsem při znovushledané
ji spatřila ve zkáze stát.
A český vítr tam vane
bezútěšně napořád.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1985, s. 235

P.S. "Český vítr" tu nutně neznamená nějakou národnostní narážku, nýbrž to může být opravdu jen onen drsný vzdušný živel, jak se mu zdávna tak říká u sousedů. A nijaké jaro na tom už nic nezmění.

Über Wiesen und Felder...


Über Wiesen und Felder,
durch die tiefen Wälder
sind wir Zwei gegangen,
dein Arm hat mich umfangen.

Dunkel sind die Wege im Wald,
und die Nacht, sie kommt nun bald.
Aber Mond und Sterne
leuchten aus der Ferne.

Und der Wald, er rauscht und raunt,
hat uns sein Lied gesungen,
und wir haben ihm gelauscht,
wie 's zum Herzen geklungen.

Přes luka a pole...


Přes luka a pole,
lesy všude kolem,
šli jsme, moje rámě
s tvou paží, jež objala mě.

Jsou temné cesty v lese.
Až ale noc se snese,
stane nad námi stálý
svit luny z hvězdné dáli.

A les šeptá a šumí,
co nápěvů jen umí!
Co zpívaly ty stromy,
až k srdci proniklo mi.

P.S. Další z několika bezejmenných básní knihy "Die Grenze".

An der Grenze

Bayerisch Eisenstein


Ich bin hierhergefahren
wie oft in vielen Jahren.
Herbstlich ist ringsum schon die Welt,
und grauer Regen leise fällt.
Ich stehe erhöht und die Berge gleiten
über die dunklen bewaldeten Weiten,
von schwarzgrauen Wolken umhüllt.
So zeigt vertraut sich das Landschaftsbild
der blaugrünen Berge vom Böhmerwald.
Die Grenze da unten gebietet: Halt!
Ich kann nicht mehr hinüber.
Gedanken nur schicke ich rüber.
Die Augen folgen ihnen weit
zurück in die Vergangenheit.

Při hranici

V Bavorské Železné Rudě


Já musila sem zas jet,
jak často už během let.
Podzim panuje kolkolem
a tiše sprchá šedým dnem.
Stojím tu, hory jako by mne zvaly,
do lesů vkročit v nepřístupné dáli,
pod temným mračnem zpod nebes
čímsi mi důvěrným i dnes.
Modravých vrchů věrný řad
za hranicí, jež velí: "Stát!"
Vejít už nikdy nemám tam.
Myšlenky aspoň posílám
a oči jako by šly s nimi
vábeny zpět dny minulými.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1986, s. 96

* * *


Ich lernte den Böhmerwald lieben,
so bin ich bei euch geblieben
und wurde mit euch vertrieben.

* * *


Šumava si mne získala,
a tak jsem u vás zůstala,
k vám vyhnaným se pak přidala.

P.S. Toto trojverší tvoří motto útlé knížky "Die Grenze - Erinnerungen an damals", kterou vydal roku 1986 Böhmerwaldheimatkreis Prachatitz e.V. v Großmehring.

Zwischen hohen Nadelbäumen...


Zwischen hohen Nadelbäumen
will Natur es nicht versäumen,
anzuzeigen, daß auch dorten
Frühling ist, wie allerorten.

An den Zweigen ernster Buchen
will er es zuerst versuchen
tupft von zarten, hellen Grün
leichte Seidenblättchen hin.

Tam mezi lesními stromy...


Tam mezi lesními stromy
nadešel čas povědomý,
kdy příroda, jako všude,
rozhodla, že jaro bude.

Tak na větvích vážných buků
pokus činí, beze hluku
vzejít v zelenavém jasu
lístkům hebkým jak z atlasu.

P.S. Básním knihy "Die Grenze" názvy vlastně chybějí, aby se však od jejího motta přece jen odlišily, dává jim titul jejich prvý verš.

P.S. Básním knihy "Die Grenze" názvy vlastně chybějí, aby se však od jejího motta přece jen odlišily, dává jim titul jejich prvý verš.

U "Veitbauerů" ve Stögerově Huti

Stögerova Huť, jedna z nejstarších sklářských hutí v Čechách vůbec, leží na Zlaté stezce západně od Volar (Wallern) a je známa už od 16. století. Především zrcadlové sklo, později také zrnka růžence (v originále "Rosenkranzperlen" - pozn. překl.) nacházely odbytiště po celém světě. Huťmistr Franz Josef Stögbauer přivedl zdejší výrobu v letech 1716-1759 k vrcholnému rozkvětu. Když ubylo dřeva, topného materiálu i hlavní ze surovin při získávání potaše, když pak vyhasl i sám rod huťmistrův, začaly se hledat výnosy v zemědělství. Obec Volary poskytla svolení k výstavbě nových domů a "Stögerovohuťským" udělila i měšťanská práva.
Rodový dům Stögbauerů (stavení čp. 200) získal kolem roku 1808 jako zdejší "panský dům" (Herrnhaus) označení (v originále "Hausname", tj. jméno "po chalupě" či také "usedlostní" - pozn. překl.) "beim Hüttensepp" (tj. asi jako "u huťského Pepy" - pozn. překl.). V roce 1860 byl pozemkový majetek "Herrnbauerů" rozdělen mezi dva syny jednoho z nich. Mladší syn Josef se oženil s Johannou Lichteneckerovou, která se později stala babičkou oné generace Veitsů, která se stala po druhé světové válce obětí vyhnání. Mladý pár si postavil svůj dům hned vedle dvorce Herrnbauerových, a to s čp. 199 (novým). Svou tloušťkou budily zdi nového domu dojem, jako by byly zbudovány snad pro celou věčnost. Nepřečkaly však ani tři generace; po druhé světové válce neodolaly ničivé zvůli, která je nedokázala strpět a srovnala je úplně se zemí. První babiččino manželství netrvalo ani dva roky, když muž podlehl následkům smrtelné nehody. Když se podruhé vdala za Franze Veitse, začalo se statku říkat "beim Veitbauern" (tj. "u Veitbauerů" - pozn. překl.). K usedlosti patřil pozemkový majetek v rozloze přes 19 hektarů, nepočítaje v to lesy. Louky a pole ležely také na katastru města Volar.
Franz Veits byl skutečně váženým jeho občanem a starší pamětníci volarské minulosti si jistě dobře vzpomenou, jak se každičké neděle přičiňoval jako hudebník o mši svaté v městském kostele k větší slávě Boží.
Stögerova Huť dnes téměř zanikla; jen několik málo stavení dává tušit, že tu kdysi stávala líbezná ves se spoustou pilných a pracovitých lidí.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, s. 480

In den dunkelgrünen Fichten...


In den dunkelgrünen Fichten
hebt ein neues Leuchten an,
weil die Buchen nun die lichten
Frühlingskleider angetan.

Und die Birken, die schlanken,
lassen die zierlichen Ranken
spielen in dem Winde,
der ist lau und linde.

Und mit gelbem Löwenzahn
hat die Wiese sich geschmückt.
Und die Vögel stimmen an,
Was so sehr das Herz beglückt?

Und der Himmel voll Bläue
wölbt sich wieder auf 's Neue
über uns're Erde
nun es Frühling werde.

V smrcích temně do zelena...


V smrcích temně do zelena
probouzí se nový svit,
buky čeká jasná změna,
jarní šat teď chtějí mít.

A ty štíhlé břízy v háji
s větvemi si něžně hrají
ve větru, jenž v ty dny
vlahý je a vlídný.

Pampelišky svou žlutí
teď zdobí louky zas.
Co ptáky k zpěvu nutí
a k štěstí srdce v nás?

Je nebe modra plné,
do široka se klene
nad naší zemí starou,
do které přišlo jaro.

P.S. Jedna z dalších básní knihy "Die Grenze".

Überall, wo wir gingen...


Überall, wo wir gingen,
war ein Singen und Klingen.
In den Herzen ist 's wiedergeklungen,
was der Wald vorgesungen.

Und die Lippen, sie könn 's nicht verschweigen,
was der Wald ihnen gab zu eigen.
Und so sangen wir den Weg entlang,
wie der Wald sein Lied uns sang.

Všude, kam jsme šli jen...


Všude, kam jsme šli jen,
zněla nám melodie.
V srdci z nás každý choval
to, co les předzpěvoval.

A rtům to smlčet nedá,
co les jim už provždy předá.
Cestou zpívali jsme si,
čím zněly nám ty lesy.

P.S. Podle titulu svého českého překladu v řadě poslední z několika básní knihy "Die Grenze".

Vzpomínky

Když nás násilně vysídlili ze země, byla má dcerka ještě docela malá a právě se učila chodit. Nemohla tedy ještě vědět, co je to rodný dům, co je to mít vůbec domov. Ani svého otce vlastně nepoznala. Byl doma jen párkrát na krátké dovolené z fronty, byla přece válka. Svou dceru viděl poprvé, když jí bylo pouhých čtrnáct dnů. Když byl naposledy doma - z války, která si ho vzala, se pak už nikdy nevrátil - bylo jeho dceři sotva rok.
Po vyhnání přešla léta a z někdejšího dítěte vyrostla žena, která teď chtěla spatřit místa, kde se narodila. Měla jsem z jejího naléhání radost. Poté, co se hranice přece jen proti dřívějšku otevřely, vydala se i s mužem do rodné Stögerovy Hutě u Volar (v originále Wallern-Stögerhütte - pozn. překl.). Poněvadž jsem tam před pár lety jednou znovu byla, mohla jsem vylíčit, jak jsem to vyhledala a oni na základě mého podrobného popisu polohy všechno také našli a uviděli: tu zarostlou hromadu sutin, která byla kdysi hrdou selskou usedlostí Veitsových, nahoře s jedlí, vypěstovanou kdysi před lety členy této rodiny jako poznávací znamení pro nadcházející generace; mezitím vyrostla ve velký strom.
Jako bych se tam ocitla znovu ve vzpomínkách, když mi dcera líčila svou cestu, přinesla snímky pořízené ve Stögerově Huti a s nimi i kytici pod tou jedlí netrhaných lučních květů: viděla jsem se opět při práci na lukách a polích vprostřed šumavské krajiny; v duchu jsem při úklidu stájí stanula ve chvíli zamyšlení u zadních jejích dveří k lesu a dala svým očím putovat loukou krášlenou žlutými pampeliškami dál až k modravě zelenému okraji lesa.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, s. 12

Jak píše Otto Veith v textu připojeném ke snímku rodiny Veitsovy, pořízenému ve Stögerově Huti někdy kolem roku 1937, poslala ho Ingeborg Veits-Sommerová (třeba poznamenat, že své literární práce publikovala pod příjmením Sommer-Veitsová) z nizozemského, kde žila. Jakmile uslyším to holandské místní jméno, nevybaví se mi kupodivu nic jiného než naše staré radio, na jehož stupnici vlnových rozsahů nesmělo chybět. Co jen jsem se u toho spojení se světem nasedal!

Co vím o paní Ingeborg

Herwig Zahorka

Ingeborg Ida Luise Sommerová se narodila dne 23. října roku 1918 v Berlíně. Její otec Paul Sommer tam byl úředníkem říšského ministerstva pro leteckou dopravu (tzv. Reichsluftfahrtministerium vzniklo roku 1933 a v jeho obrovité budově dnes sídlí spolkové ministerstvo financí -- pozn. překl.), matka byla ženou v domácnosti. V posledních letech druhé světové války se uchýlila k dceři na Šumavu, kde ještě před koncem války zemřela. Ingeborg studovala na berlínské Musikhochschule zpěv, klavír a hudební pedagogiku a poněvadž za války podléhali všichni studenti povinnosti pracovního nasazení, dostala se na Šumavu do statku Veits-Hof ve Stögerově Huti u Volar. Zamilovala se zde do nejstaršího syna a dědice statku Franze Veitse a 7. října roku 1941 se i vzali. Jejich manželský život sestával ovšem jen z několika krátkých Franzových dovolených z fronty, které posléze vedly k narození dcery Inge 23. ledna 1944 na Stögerově Huti. Její otec se v tom stavení narodil dne 26. února 1913. Teprve v roce 1956 se dověděla rodina od Německého Červeného kříže, že Franz Veits zemřel už 30. listopadu 1945 v berlínské nemocnici Charité. Uprchl ze sovětského zajetí a byl nalezen u Berlína zraněn a na samém konci tělesných sil. Roku 1946 se stala rodina Veitsova jako takřka všichni němečtí Šumavané obětí poválečného vyhnání a dvorce ve Stögerově Huti podlehly zkáze. Ingeborg Veits-Sommerová se ocitla se svou dcerou Inge v bavorském městě Hof (v Horních Frankách -- pozn. překl.). Tam byla po krátkém učitelském působení angažována jako sboristka zdejšího městského divadla a vystupovala často i v sólových rolích operních a operetních inscenací. Zpívala také na komorních koncertech písně Franze Schuberta za doprovodu klavíristy.
V roce 1960 přesídlila Ingeborg s dcerou ke svému novému životnímu partnerovi Rudolfu Meischovi do Kolína nad Rýnem, kde při vystěhovaleckém úřadě zpracovávala prospekty o zemích Střední a Jižní Ameriky. Roku 1966 se Ingeborg a Rudolf odstěhovali do oblasti Eifel a dcera Inge se v témže roce provdala za Nizozemce Willema P.J. Smouta, s nímž měla pak i dva syny, Robina a Olivera. Když Rudolf Meisch roku 1989 zemřel, odešla také Ingeborg do Nizozemí, kde se v roce 1976 ovdovělá dcera Inge podruhé vdala a bydlí nyní ve Westeremden. Její matka Ingeborg Veits-Sommerová žije v bezprostřední blízkosti dceřině v jednom domově pro seniory v osadě Middelstum (část obce Loppersum v provincii Groningen -- pozn. překl.). Její zdravotní stav už nedovoluje samostatné bydlení.

Tento dopis mi přítel Herwig Zahorka, jehož pradědem byl pratchán paní Ingeborg, malíř Franz Veits (1830-1906) ze Stögerovy Huti, i samostatně jako on sám zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, poskytl k překladu a k otištění v červnu roku 2011. Poslal mi ho z daleké Indonésie, které až do roku 1949 bylo mimochodem formálně alespoň součástí tzv. Nizozemské východní Indie a i dnes je Nizozemí největším tamním evropským investorem. To jen jak je svět malý a točící se kolem dokola. S námi jako bez nás, Bůh ví. Paní Ingeborg, jak mi Herwig sdělil roku 2014 hned dvakrát, zemřela 2. července toho léta ve shora už zmíněné osadě Middelstum a urna s jejím popelem byla uložena v krematoriu Stilleweer při nizozemském městě Appingedam v téže provincii Groningen jako místo jejího skonu.

- - - - -
* Berlín (BE) / Stögerova Huť, Volary / † Middelstum (NL) / † † Stilleweer (NL)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

10. května 2010 se takto prostřednictvím Kohoutího kříže ozval vnuk Franze Veitse, žijící v Anglii
V červnu 2011 mi napsala dcera paní Ingeborg z Nizozemí a poslala nám matčinu knihu
Dopis Herwiga Zahorky, zasazující se o znění příjmení paní Ingeborg poté, co věc prohovořil s její dcerou a vnuky (Ingeborg je prasnachou a Herwig pravnukem Franze Veitse)
Záznam volarské křestní matriky o narození jejího tchána, syna malíře Franze Veitse a otce Franze i Fritze Veitsových
Paní Christine Veitsová ze Stuttgartu našla na internetu tuto
     informaci o berlínském hrobě Franze Veitse a laskavě nám ji v létě
     roku 2013 zaslala s tím, že dovedla rodokmen Veitsových až k roku 1690

zobrazit všechny přílohy

TOPlist