logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRITZ VEITS

Naši volci na Stögerově Huti

Na Veithofu jsme vždycky mívali dva malé a dva velké volky do tahu. Malí byli, už zpola vycvičení, většinou odkoupeni od statného obchodníka s dobytkem Pechmanna z Volar (Wallern), který je sem vždycky vodil od stáda nebo z Čech (v originále "aus den Schägen oder aus der Tschechei heraus" - pozn. překl.). Můj otec se ale v obchodování nevyznal, bylo to jaksi pod jeho důstojnost, a platil vždycky víc než náš soused Herrnbauer.
Volci byli většinou patřičně krmeni, napájeni a hřebelcováni pacholkem, bratry či otcem. Dva velcí byli, poněvadž měli hodně síly, rádi bráni k orání, sečení a na práce v lese. Při stahování dřeva se volci osvědčovali líp než koně: táhli klidněji a hned zastavili, když na to někde došlo.
Hřebci se v postrojích často vzpínali a nejednou pak někde něco ruplo. Bývalo tomu tak i při orání, když pluh narazil na nějaký kámen. Volský potah je ovšem pomalejší než ten koňský a mí bratři prosívali (v originále "benzten (baten)" - pozn. překl.) otce, že by přece jen mohl koupit pěkný pár statných koní. Ten tomu ale nijak nedopřával sluchu a dával k úvaze, že na volcích přes zimu "něco přiroste" ("etwas herwächst") a oproti koním nebude pořád třeba pro nutný pohyb za každého počasí ven. Naši volci byli tvorové velice citliví a bičem si vypomoci musil člověk jen opravdu zřídka.
Na jaře 1946 přišli náhle do chlíva dva Češi, vzali volské postroje a ty dva velké nám odvedli. Stáli jsme u vrat do dvora a smutně se za nimi dívali. Peníze za ně vám přineseme za pár dnů, řekli ti Češi tenkrát, čekáme na ně ale dodnes. Stejně to bylo s penězi za mléko od mlékárny ve Volarech. Stále byli vědomě se zaplacením několik měsíců pozadu, aby pak po vyhnání už nepotřebovali vydat ani korunu.
Do truchlivé nálady nás na Stögerově Huti přivedl i pohled na spousty krav, které byly na jaře a v létě roku 1946 hnány z jiných šumavských vsí kolem k volarskému nádraží. Šumavané ještě žili ze svých tak milovaných zvířat a teď jim je brali. Tak byl náš drahý domov "vylidněn" nejen od nás, ale i od naší němé tváře.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2011, č. 5, s. 3

Narodil se 8. dubna 1931 na rozlehlém stavení zvaném Veitshof čp. 199 (volarské číslování domů), o němž se na webových stránkách Kohoutího kříže dočteme i při jménech malíře Franze Veitse či básnířky a hudebnice Ingeborg Veits-Sommerové. Měl čtyři sestry a čtyři bratry. Do obecné školy chodil ještě ve Volarech, připojených na podzim 1938 spolu s celou rodnou končinou k nacistické "Říši" (ten historický mezník je na webu Haus der Bayerischen Geschichte při krátkém videozáznamu interview, vedeného s Fritzem Veitsem 29. března 2006 ve Philippsreutu v rámci projektu Bayern-Böhmen, pozoruhodně označen jako "Okkupation des Sudetenlandes"). Všichni čtyři jeho bratři byli povoláni do války, dva z nich padli (nejstarší z nich a dědic statku Franz Veits zanechal po sobě roční dcerku a vdovu Ingeborg, samostatně, jak už zmíněno, zastoupenou na webových stranách Kohoutího kříže). 5. května 1945 sem k Volarům dorazili Američané, následovalo přibližně rok nato vyhnání a "odsun" do švábského Lauingen na Dunaji ve svobodném státě Bavorsko. Franz tam pracoval na selském statku a po zemědělském učilišti v Lauingen s praxí na školním statku Alphof v Gundelfingen následovaly 4 semestry rolnické školy (Ackerbauschule) v Triesdorfu u Ansbachu, instituce založené tu už v roce 1848. Působil jako praktikant u firmy BayWa (tj. Bayerische Warenvermittlung, akciová společnost založená roku 1932 v Mnichově a zabývající se obchodní činností zejména ve stavebnictví a v zemědělství), správce a stavební mistr v různých zemědělských podnicích, než konečně zakotvil u bavorské policie, posléze v příhraniční službě v Haidmühle a Philippsreutu na šumavské hranici se svěřeným úsekem od Hinterfirmiansreut až po Lackenhäuser pod Třístoličníkem (Dreisesselberg). V roce 1973 se oženil, manželka byla učitelkou na zvláštní škole ve Freyungu. S partnery v pohraniční službě z československé strany líčí vztahy jako korektní, zažil však i krvavé příběhy pokusu o útěk z komunistického ráje. V roce 1964 se poprvé dostal do místa, kde se narodil, rodný statek však našel rozpadlý. Pečuje nejen o hroby příbuzných ve Volarech, ale po odchodu na penzi roku 1991 se stará se svou paní i o kapli biskupa Neumanna na Třístoličníku-Hochsteinu, vystavenou horskému nečasu. Ten nečas v tomto případě nějak náleží k věci.

- - - - -
* Stögerova Huť, Volary

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Se svou ženou, Karlem Swihotou (prvý zleva) a Rudolfem Paulikem,
v rukou má čestnou listinu za práci pro Neumannovu kapli na Třístoličníku
Jako pasáček volů v roce 1942
Jeho vyprávění o incidentech na hranicích
Kaple sv. Jana Nepomuka Neumanna na TřístoličníkuKaple sv. Jana Nepomuka Neumanna na Třístoličníku
Snímek Stögerovy Huti z roku 1940

zobrazit všechny přílohy

TOPlist