logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SIEGFRIED VON VEGESACK

Heimat ist überall...


Heimat ist überall,
Wo Wälder im Winde wehen,
Wo auf dem Erdenball
Liebende unter flammenden Sternen stehen.
Heimat ist allerort,
Wo Lebendes schaukelt in Wiegen,
Heimat ist hier und dort,
wo Tote, geliebte Tote in Gräbern liegen.

Domov je všude tam...


Domov je všude tam,
kde slyšíš les a vlídný vítr vanout
po cestách, které znám,
kde nad milenci jasné hvězdy stanou.
Domov? Ten jistě je,
kde čistá radost vládne nad kolébkou,
domov je naděje,
že i těm našim mrtvým bude země lehkou.

P.S. Citace básně pochází z románu Marianne Wintersteinerové o osudech básníkových pod názvem Das Glanzlicht.

Das Koeppelhaus
 


Kein Licht. Kein Rauch. Die Tür verschlossen.
Der Herd erlosch. Die Glut ging aus.
Vom kalten Monde weiß umflossen
steht tot das altvertraute Haus.

Kein Laut. Das Herz hat ausgeschlagen,
das unter diesem Dach sich barg.
Die schmalen Giebelwände tragen
das steile Dach wie einen Sarg.

Aus dunklen Räumen, die erkalten,
Schaun blinde Fenster in die Nacht,
und nur die treuen Latschen halten
im Mondlicht einsam Totenwacht.

Dům malíře Reinholda Koeppela
ve Waldhäuser am Lusen


Ni svit, ni kouř. Zavřené dveře.
Krb vyhasl a zašel žár.
Studený měsíc kol se béře.
I ten dům zemřel, náhle stár.

Ni zvuk. Srdce tu dotepalo,
pod střechou, kde teď zeje tiš.
Nad krovem, není příkrý málo,
střechu co rakev uvidíš.

Do tmy, co chladne každou chvílí,
i okna slepnou křížem kráž.
Jen věrné kleče ze vší síly
mrtvému s lunou drží stráž.

>Passauer Neue Presse - Kultur Nachrichten

Die Ähren sinken...

Totenbrettaufschrift für Gotthard von Vegesack, der am 30. März 1944 im Zweiten Weltkrieg gefallen


Die Ähren sinken,
wenn das Korn sich neigt.
Die Blüte fällt,
wenn Frucht aus ihrem Schoße steigt,
und alles wächst
und möchte sich vollenden.
Du aber bist gefallen vor der Zeit.
Du mußtest ohne Frucht,
mit leeren Händen,
dich selbst verschwenden
und bleibst nun jung
in alle Ewigkeit.

Klas nakloní se...

Nápis na umrlčím prkně pro autorova syna Gottharda, padlého 30. března 1944 ve druhé světové válce


Klas nakloní se,
když zrno dozraje.
Květ opadá,
když plodu doba je,
a roste všechno
a chce své naplnění.
Ty padls dřív, než nadešel tvůj čas.
Bez ovoce tak jen
a v rukou pouhé snění
tak sobě unikls v hodině, co vše změní
a navždy mladý
zůstáváš teď v nás.

P.S. Nápis s tímto textem pochází z umrlčího prkna na paměť Vegesackova syna, padlého ve svých 21 letech za války v Polsku, kde byl nasazen jako dobrovolník při jedné letecké jednotce. Umrlčí prkno synovo je zavěšeno na vnější stěně kaple při hradě Weißenstein.

Totenbrettaufschrift für sich selbst>


Hier, wo ich
einst gehütet meine Ziegen,
will ich vereint
mit meinen Hünden liegen.
Hier auf dem Pfahls sah
ich oft und gern.
O Wandrer schau dich um
und lobe Gott den Herrn!

Nápis na vlastním umrlčím prkně


Tu, kde jsem
kdysi pásal kozy svoje,
mí psi leží,
můj hrob je s jejich spojen.
Z hřebene odtud
hledíval jsem rád.
Boha tu pochval
poutník odevšad!

Straubinger Kalender 1994, foto s. 97

Nepomuk auf der Brücke


Sankt Johannes Nepomuk
mitten auf der Bruck
steht er einsam da aus Stein.
Über seinem Haupt,
das sich zur Seite neigt,
glänzt sternbegrenzt
goldner Heiligenschein.
Und er schweigt,
lauscht,
wie der Strom der Zeit,
den die Wälder dunkel rings umschließen,
unaufhaltsam unter seinen Füßen
Tag und Nacht, jahraus, jahrein,
vorüberrauscht
in das Meer der der Ewigkeit.
Und mit einer wunderbaren
innigen Gebärde
seiner, ach, so schwachen Hand
hält das schwere Kreuz er fest
an das Herz gepresst -
wie er einst, vor vielen hundert Jahren,
noch aus Fleisch und Blut,
hier, auf dieser heißgeliebten Erde
schweigend
mit dem schweren Kreuze stand,
als man von der Brücke
ihn in Wasser stieß,
in die dunkle Flut -
und sein stummer Blick spricht dies:
"Ihr, die ihr an mir vorüber eilt,
Jung und Alt,
Frau und Mann -
verweilt,
hört mich Stummen an:
Seid jederzeit zum Opfertod bereit!
Widersteht dem Bösen jeglicher Gestalt,
der Gewalt -
und ihr überdauert Strom und Zeit
auf der Brücke in die Ewigkeit."

Nepomuk na mostě


Svatý Jan z Nepomuku
vprostřed mostu
stojí sám, tělo z kamene i tvář.
Nad jeho hlavou,
která na stranu se chýlí,
září, hvězdami lemovaná,
zlatá svatozář.
A on mlčí,
naslouchá,
jak proudí čas,
kol dokola temně obklopen lesy,
nezadržitelně pod jeho nohama
dnem i nocí, rok za rokem
šumí mimo
do moře věčnosti, zas a zas.
A s kouzelně
niterným gestem
své, ach tak slabé paže
drží pevně těžký kříž
tiskne ho k srdci blíž -
jako kdysi, už před mnoha sty lety,
ještě z masa a krve
tu na té tak vroucně milované zemi
mlčky
stanul s křížem, co tolik váží,
nežli ho z mostu
svrhli do temné vody -
i teď jak ponejprve
nám jeho němý pohled říká toto:
"Vy, kdo spěcháte kolem,
mladí i staří,
davy žen i mužů -
postůjte,
ať vám, byť němý, říci můžu:
Buď každý hotov zemřít, nikdy dost
není totiž zlu čelit, jak chce hrozivému,
násilí všemu -
a přetrváte čas až na věčnost:
to právě k ní totiž chci klenout každý most."

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 207

Noch stehen die alten Linden


Noch stehn die alten Linden
in den großen Allee.
Aber die Spuren von einst kann ich nicht mehr finden,
wenn ich dort geh.

Vergrast sind die Wagenspuren,
verwachsen am Graben der Pfad.
Von allen, die gingen und fuhren,
niemand den Weg mehr betrat.

Nur welkes Laub ist geblieben,
ein krächzender Krähenschrei.
Vergilbte Blätter stieben
vorbei im Winde - vorbei.

Vermoost sind die borkigen Rinden.
Wind weht in der großen Allee.
Kahl stehen die alten Linden.
Und bald fällt Schnee.

Staré lípy dosud stojí


Staré lípy dosud stojí
ve staré aleji.
V stopách dávných nelze konce dojít,
cesty se ztrácejí.

Zarůstá úvoz travou,
kde táhli vůz věrní koně.
Kdo šel kdy cestou pravou,
už nebude tu pro něj.

Zůstalo bezlisté loubí
aleje. Větře, fič!
Křik havraní se snoubí
s tebou - vím, vše je pryč.

Je omšelá kůra stromů,
jen vítr šumí v nich.
Lípy na cestě domů.
A přijde sníh.

Šumava

Ze všech německých končin je to kraj snad nejméně známý. Až donedávna leželo ono území tak dalece stranou velkých dopravních cest, že i Bavoři, kteří ho od jihu tak důvěrně označují jen jako svůj "les", je znali jen málo a jen zřídka do té divočiny od nich někdo zabloudil. To všechno se důkladně změnilo a zvláště dokončením Ostmarkstraße se ten dosud tak odříznutý kus země otevírá v celé své kráse a velikosti.
Nemějte strach, že se to nějak rušivě dotkne té nesrovnatelně velkolepé lesní krajiny! Na to jsou ty hvozdy příliš mohutné a opodál všech cest zůstane ještě vždy sdostatek skalních stěn porostlých jen nízkou klečí, pralesních houštin a prokletím opředených mechových slatí, k nimž lze dojít opravdu jen pěšky. Já alespoň se celé dny potuloval v té divočině a jen zřídka jsem vůbec potkal člověka - většinou to byl nějaký místní dřevorubec. Musíte se ovšem vyhýbat značeným cestám, a to i s rizikem, že zabloudíte. Stalo se mi to ostatně nejednou. Jednou jsem za lijáku v pozdní jeseni bloudil tak celou dlouhou noc. Jednou to zase bylo ve sněhové vánici. To ale patří k Šumavě - nechcete-li se na ni ovšem dívat jen jako na pouhou malebnou kulisu, nýbrž chcete-li opravdu na vlastní kůži zakusit její přírodní sílu i s veškerou hrůzou a děsem, které dokáže probudit.
Milý a půvabný ten lesní kraj není, jakkoli jsou ve velkých obrysech těch ponuře se tmících zalesněných horských hřebenů vtroušeny tu a tam idylické úvaly a rokle, vodopády i malebná jezera. Ta drsná, ba odříkavě přísná země se snadno člověku neotevírá, je jakoby odmítavá, nepřístupná a nikde ne okázale líbivá. Nekonečné modravé hřbety zaléhají daleký obzor a nedovolují pohledu uchýlit se k něčemu úzce ohraničenému. Kdo si však jednou osvojil povlovný rytmus těch lesních a horských linií, tomu přiroste nevtíravá krása toho kraje k srdci pevněji než kterákoli jiná. Doslova jí propadne. A komu se stal kdy domovem, toho ten les nikdy opravdu nepropustí.
Jak jen rozmanitá a bohatá proměnami je ta země mezi mocným proudem Dunaje a vrchovištními prameny vltavskými! Nejprve se k severu zdvíhají lesnaté Dunajské vrchy, Bavorský les až do výše tisíce metrů, pak se otevírají široká údolí, oddělená od sebe vlnícími se kupami vrchů a téměř dvě stě kilometrů dlouhým křemenným hřebenem Pfahlu (valu, řekli bychom snad už kvůli témuž zvuku slova, Vegesackem tak milovaného, česky - pozn.překl.), na jehož mramorově bílé, krystaly zářivě bohaté skalní zubatině ční nad tmavé jedle prastarý hrad Weissenstein - dnes už převážnou měrou ruina, kdežto dál na sever se táhne od jihovýchodu k severozápadu vlastní Šumava, téměř do výše patnácti set metrů se zdvíhající horský masív, širé pásmo lesů.
Kdo putuje po hřebeni tohoto pohoří - od Kaitersbergu až k Javoru, od Roklanu přes Luzný k Třístoličníku - při pohledu na nekonečné moře hvozdů ví, že sotva najde kdekoli jinde něco takového, co by se alespoň blížilo velkoleposti toho kraje. Obzvláště vděčné jsou výstupy na Javor, Ostrý a Roklan. Nejpozoruhodnějším vrcholem je však poněkud nižší Luzný: je to žlutozeleným mechem porostlá a žulovými balvany pokrytá skalní kupa, která se zvedá jako mnišská tonzura nad lesnatými svahy. Odtud se jednodenním pochodem dá dojít k Boubínu (Kubany), českému pralesu, té nejstarší přírodní rezervaci v Evropě. Dál na severovýchodě se pak vypíná Třístoličník s Plechým, kraj Adalberta Stiftera.
Na severní, české straně je to téměř bez výjimky jediný tmavý, jehličnatý hvozd, na bavorské straně, zvláště na svazích k jihu, je ještě mnoho bučin a smíšených porostů. Tu a tam jsou v těch obrovitých lesních prostorách uložena, obvykle na úpatí nějakého vrcholu, osamělá lesní jezera, pozůstatky někdejších ledovců: Javorské jezero, Černé jezero, Roklanské a Plešné jezero. Méně už známá, zato zcela ojedinělým krajinným půvabem se vyznačující jsou nekonečná, jen klečí a zakrslými stromky porostlá vrchovištní rašeliniště na české straně. Tyto divočiny jsou ještě zcela nedotčeny. Vane tu dosud vzduch prasvěta, oněch prvých dnů stvoření.
A jaký je ten les, takoví jsou i jeho obyvatelé, "lesáci" (Wäldler), nepřístupní a vážní, do sebe zabraní, vůči cizinci nedůvěřivě zdrželiví. Pokud jste však už jednou prolomili tvrdou kůru té nedůvěřivosti a získali si jejich důvěru, můžete nalézt právě uprostřed těch málomluvných a uzavřených lidí ochotu, věrnost a oddanost, s jakou se jen zřídka setkáte. Nesmíte s nimi arci, jak lidé ze severu bohužel často dělají, jednat zvysoka. Lesák totiž má velmi jemný cit; je hrdý a cítí se při veškeré své chudobě jako člověk svobodný a nepoddaný nikomu. Právě proto, že jsem se tu mezi nimi usadil ne snad jako pán, nýbrž sedlák jako oni, že jsem sám kosil svou louku a sám okopával své zemáky, získal jsem důvěru svých sousedů, ačkoli jsem do té přísně katolické země přišel jako protestant a pobaltský Němec. A mohu říci, že mám mezi svými sousedy ve vsi opravdové přátele, na které mohu kdykoli spolehnout a kteří mi také už nejednou nezištně přispěli k pomoci.
Tím nechci ovšem zdejší lidi nějak idealizovat. Jsou podezíraví, často i falešní a lstiví. To velká chudoba tohoto kraje, věčná dřina a plahočení, jen aby byly uspokojeny ty nejprostší životní nároky, vytvořily během staletí ten neradostný, těžkopádný, mrzutý a do sebe uzavřený lidský typ, lpějící zarytě a houževnatě na svých dávných zvycích, včetně toho tak milovaného šňupavého tabáku, jenž je vedle poctivého mázu piva jeho jediným opravdovým požitkem.
Ta nedůvěra ke všemu novému a cizímu, to nezvratné trvání na straých tradicích má ovšem i svou dobrou a krásnou stránku. Stěží se někde v německých zemích až podnes uchovalo tolik zvyků a obyčejů jako v těchto lesních končinách. Tak je tu například živé každoroční "vyhánění vlka", bezpochyby pocházející ještě z dob, kdy vlci opravdu napadali dobytek venkovanů. Chlapci s velkým kravským zvoncem zavěšeným na krku chodí na den svatého Martina dům od domu a práskají bičem, až uši zaléhají. Drmolí přitom jakousi říkanku, dostávají odměnou peníze a pivo. Jiným obyčejem je "svatodušní jízda" z Kötztingu do Steinbühlu. Je to pouť vykonávaná koňmo, duchovní v ornátě kluše v čele průvodu se "svatodušním ženichem", nejhodnějším ze selských chasníků, který za odměnu své počestnosti obdrží zlatý řetěz a se svatodušní nevěstou slaví večer i svatodušní svatbu. Ta pouť se odvozuje z dob středověku od jakéhosi koňského moru, snad má ale kořeny v nějakém ještě starším pohanském obyčeji. V Brodu nad Lesy (Furth im Walde) mají slavnost zabíjení draka (Drachenstich), v Bischofsmais zase poskakují se svatým Heřmanem. Tento Heřman šířil v Bavorském lese křesťanství a u Bischofsmais žil jako divotvorný poustevník. Na den svatého Vavřince se putuje k jeho kapli a všechny dosud svobodné dívky smějí si s Heřmanem "poskočit": zvedají přitom do výše světcovu dřevěnou sošku a jestliže on přitom kývne hlavou, dívka se vbrzku vdá. I to snad je obyčej už z prastarých keltských dob.
Stejně starý je asi pozoruhodný zvyk "umrlčích prken", která najdeme všude v Bavorském lese - u kapliček, na křižovatkách, u lávek přes potoky i vprostřed hlubokého lesa. Jsou to prkna, na nichž byli položeni nebožtíci a která se pak (nebo i předtím - pozn.překl.) opatřují říkánkami a verši a vystavují na jejich památku.
Českobavorský les je dosud opředen pověstmi, strašidelnými historkami a pověrami. Není náhodou, že sem bývají situováni Schillerovi Loupežníci a Weberův Čarostřelec. Adalbertem Stiftererm, který i výtvarně zachytil mnoho z tamní lesní krásy, vstoupila Šumava pro všechny časy do německé a světové literatury. Méně známá je skutečnost, že i Nietzsche se tu zdržoval roku 1876. Po představení "Valkýry" uprchl tehdy z Bayreuthu do Klingenbrunnu poblíž Roklanu a zde, v hloubi lesů, našel prý sílu, aby se odvrátil od toho velkého kouzelníka Wagnera. Tady i napsal ve své knize "Lidské, až příliš lidské" tato slova: "Nemá-li člověk na obzoru svého života pevné, klidné čáry, jako jsou tyto horské a lesní linie, pak i jeho nejvnitřnější vůle je neklidná, rozptýlená a chtivá jako povaha měšťákova: nemá v sobě štěstí a není ho schopna ani rozdávat!"


Atlantis (Berlin),1939

P.S. Zkrácený překlad textu Vegesackova (pod titulem Flucht in die Wälder vyšla velice podobná jeho oslava toho kusu země, a to i Nietzscheovými slovy, roku 1987 v říjnovém čísle měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief na s. 429), jak se objevil v prvním roce války v berlínském časopise Atlantis, je tu upraven z melantrišského Světového zdroje zábavy a poučení Otakara Štorcha-Mariena, kde vyšel r. 1940 v č. 26 na s. 13-17. Používá se v něm pojmů Šumava, Českobavorský i Bavorskočeský, také Bavorský les, a poněvadž diskuse o jejich platnosti asi neskončí nikdy - nedávno byla vydána u nás například průvodcovská brožura Bavorská Šumava! - neuzavíráme se žádnému z nich: víme ostatně s autorem textu bezpečně, co je to česká a co bavorská strana pohoří, pomineme-li pro tento případ neprávem staré i nové Rakousko.

Dorf im Böhmerwald


Ein Ochsenfuhrwerk knarrt, beladen
mit fetten, festgeklopften Mist.
Der Weg vom Düngerhaufen bis zum Acker ist
betupft mit Brocken strohvermengter Fladen,
an denen eine missvergnügte Krähe frisst.

In der vom Backofen noch warmen Asche
badet ein Huhn und plastert das Gefieder
und streckt die stiefen Glieder
dass es noch etwas Wärme sich erhasche.

Da stürmt mit schrillen Kriegsgeschrei -
ein Blitzen von gezückten Säbeln -
mit wilden Flügelschlag und zwischen vorgestreckten Schnäbeln

ein Gänseregiment zum Futter trog herbei,
wo ein gebücktes Weiblein Futter streut.
Vom Wald her glockenklimperndes Geläut
der Herde...

Ein armes Land, in harter Fron bebaut:
Felsbrocken, Steingeröll und karge Erde,
von dunklem Wäldermeer umblaut.
Und doch
an stiller Schönheit reich, dass auch dem Fremden noch
es Heimat werde. -

Šumavská ves


Volci táhnou vůz kolébavý,
plný kouřícího hnoje.
I cestou z pole všecko poseto je
trusem, na kterém vrány hody slaví.
Vdechni, jak vzduch je s pachem země spojen.

V uhlících ještě teplých od kamen
se slípky popelí a čistí svoje peří,
čepýří se, snad věří,
že trochu tepla zanechal tam plamen.

Bleskem šlehne sykot husí
jak šavle zčerstva vytasená,
v tlukotu křídel bělostným špalírem jde žena,

nasypat teď tomu regimentu musí.
A ještě slavně jako klekání
to zazní, když se blíží ze strání
zvonce stád...

Chudá je zem, neustálá dřina:
skaliska, kamení a bída napořád
a vůkol modrá lesní domovina
Ale
ta tichá krása v míře neskonalé
má se ti láskou stát.

Hoam!, 1974, s. 115

Weihnacht*


Verwundert stehen Esel und Rind:
in ihrer Krippe liegt ein Kind
nackend im Stroh, nackend im Stroh.

Drei Könige aus dem Morgenland
und Hirten kommen angerannt
und sind so froh, und sind so froh.

Anbetend fallen sie ins Knie:
"Gebenedeit seist du, Marie,
gebenedeit, gebenedeit!"

Die junge Mutter lächelt schwer:
sie ahnt - weiß selber nicht, woher -
ein bitter Leid, ein bitter Leid.

Vánoce


Vůl s oslem hledí jako v snách
na nahé dítě v jesličkách,
na slámě spí, na slámě spí.

Tři králové z krajů východních,
houf pastýřů, co v kvapu ztich',
to ze štěstí, to ze štěstí.

A k zemi padnou v modlitbě:
"Zdrávas buď, Panno Marie!"
se slovy chval, se slovy chval.

Leč matka trudný úsměv má:
tuší - odkudsi zatmívá
se hořký žal, se hořký žal.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, s. 582

Verweht


Verweht sind alle Wege,
verweht und eingeschneit.
Im Walde hallen Schläge,
die Axt dröhnt dumpf und weit.
Nur eine schrille Säge
Singt in der Einsamkeit.

Kein Gott ist in der Nähe.
Es schläft die Ewigkeit.
Erfroren sind die Rehe
im weißen Winterkleid.
Nur eine schwarze Krähe
fliegt auf und schreit.

Zaváto


Cesty jsou do závějí
zaklety pod sněhem.
Sekery vyzvánějí
v tom jasu bezbřehém.
Pila a píseň její
zní od samot až sem.

Kde je Bůh? V dávném ději
věčnost spí nad lesem.
Srny se pozahřejí
sotva v tom mrazu zlém.
Jen černé vrány spějí
dál k nebi s rámusem.

Der Bayerwald, 1970, s. 14

Zimní cesta na Luzný horským hvozdem

Jak dlouho už domuju tady nahoře v těch končinách, vlastně ani nevím. Jeden den plyne za druhým a přece je každý jinačí a plný nezvyklého štěstí. Už časně zrána mě budí Rosel (česky bychom řekli Růženka - pozn. překl.), děvče odtud z lesa. Dupe ve světnici rovnou jako regiment husarů, setřásá ze své zástěry na podlahu hromadu loučí a rozdělává oheň v kamnech. Brzy v nich lupe jako v kulometu. Když se udělá alespoň natolik teplo, že se můj dech už nesráží v oblacích páry, odvažuju se vyskočit z peřin, zubním kartáčkem se pokouším prorazit ledový škraloup na vodě ve džbánu a nesu ji pak v kotlíku na kamna ohřát.
Růženčina kuchyně mi slouží za místo k oholení i na posnídání. Rychle pak namažu boty, navoskuju lyže, zapnu přezky zpola naplněného, lépe snad řečeno poloprázdného batohu a vyrážím z domu. Ledová mlha zahaluje lesnatá horská úbočí. Stoupám na lyžích v čerstvě napadlém kyprém sněhu vzhůru do svahu. Ves je stopena v mlžném pásu pode mnou, hvozd se přede mnou otevírá. Bílé a duchově přízračné se tyčí jedle, ztuhlé pod těžkým příkrovem sněžné úrody. Snově neskutečné, ježící se křišťálovými květy a ostny jinovatky, vztahují stromy i keřová houští své větve přes cestu. Tlumené jednotvárné zvuky naplňují les: to dřevorubci jsou v plné práci. Tajemně se vynořují jejich vytáhlé, hranaté postavy mezi černočernými stromovými kmeny. Svými špičatými okovanými holemi postrkují a navalují na nízké sáně polena dříví a až ke mně doléhají tlumené ohlasy jejich výkřiků a povelů. Dvoje plně už naložené sáně stojí už připraveny k jízdě a při nich dřepí huňatá psí spřežení, která při svozu do údolí věrně pomáhají. Zdráhavě a pomalu se dává nemotorný náklad do pohybu. Polostoje polosedě na příčném prkně řídí chlapíci nataženýma nohama nebezpečný povoz dolů strmým průsekem. Jeden falešný pohyb, jedno selhání primitivních brzd a rozdrtí je náraz do nejbližšího stromu či sama váha mohutného nákladu za vlastními jejich zády. Každého roku se stane několik takových nehod, dřevorubci se nad tím však nepozastavují: není totiž jiné možnosti jak dostat dřevo z horského hvozdu do údolí a k lidem.
Jako loď přízraků, kymácející se ze strany na stranu, hned se nadhupující, hned prudce podklesající po nerovné dráze, míří úzké vrzavé sáně dolů zasněženým lesem a mizejí za nejbližším ohybem.
Dál nahoře se dnes dřevo nenakládá: mohu tak nerušeně putovat mezitím znovu zavátou sanicí. Na staré "české" cestě (Böhmweg), proslavené pašerácké stezce od nepaměti, krátce zastavím a stoupám pak napříč hvozdem až k samému vrcholu Luzného (Lusen). Stromy nabývají stále fantastičtějších a grotesknějších podob. Vysoké štíhlé jedle, jejichž sněhem pokryté větve splývají takřka kolmo k zemi, tyčí se jako bílé sloupoví, jako opěry obrovitě myšlené katedrály ke stříbřitě šedé obloze. Mezi nimi se shlukly zledovatělé smrky snad jako kající mniši a madony skloněné k přímluvě u Boha: jejich vrcholky jsou nachýleny ustrnulé nejspíš v prosbě bez hlesu. Bytosti vystupující z pověstí, bájní ptáci, zázračná zvířena, obři a divoženky, podivní vačnatci i nesčetná embrya velkých, těžkomyslnou melancholií pokleslých hlav tu trčí i choulí se kolem v nejdobrodružnějších polohách, bláznivějších nad jakkoli potrhlou představivost.
Mlha nade mnou se víc a víc rozjasňuje a zbarvuje se do zlata a rezava. To sluneční záře se prodírá vrcholky stromů. Poslední úsek cesty se už plahočím křížem krážem neskutečným labyrintem obřích kmenů vzpřímeně zakletých v ledovém povětří, hustě ojíněných ratolestí vytvářejících jakési křišťálové sluje přízračně pohádkové nádhery, které se otevírají nepopsatelnými divy a zase se stejně tajemně uzavírají. Konečně hvozd ustupuje: přede mnou se klene obnažené, jen sněhem pokryté temeno, čistě bílý příkrov kamenné kupy na vrcholu Luzného. Na temeni kamenného moře šumí kolem mne už jen sám ledový horský vítr. Šedé cáry mraků táhnou nad mou hlavou, tu a tam zableskne kus modrého nebe, zlatavý paprsek poledního slunce. Na vichry zjizvené severní straně sestupuje stezka po daleko se prostírajícím sněhovém čepci v ostrých zátočinách dolů. Horský les mne znovu přijímá do svého nehnutého bezvětří, Křižuju čerstvou jelení stopu a dostávám se "českou" cestou zpátky na průsek pro svážení dřeva.
Tady začíná vlastní, několik kilometrů dlouhý sjezd, dráha pod sněhem do hladka vyjetá fůrami polenového dřeva, závratně rychlá a strmá. Temné kmeny a větve obtížené sněhem svištivě míjejí kolem jako na závratně se odvíjejícím filmovém pásu. Konečně se otevírá před mýma očima mýtina u Martinské zdrže (Martinsklause nad Waldhäuser am Lusen - pozn. překl.). Zastavuji u ní vyčerpán, s roztřesenými koleny. Stmívá se už, když dorazím do vsi. Jako žlutá, nezřetelná svatozář nad ní stoupá luna v mlžném závoji. Odkudsi se do tmy noci ozývá cituplné drnkání na citeru.


Atlantis (Berlin),1939
Schöner Bayerischer Wald, č. 168, s. 24

P.S. Básnický popis zimní cesty na Luzný vznikl nejspíš za pobytů ve Waldhäuser am Lusen v domě malíře Reinholda Koeppela a překlad byl pořízen pro Česko-bavorské Výhledy, kde už nestačil být zveřejněn, k dvacátému výročí smrti autora originálu. Ten jsem pak našel přetištěn (publikován je zřejmě znovu a znovu) i v jednom z čísel přílohy Passauer Neue Presse, zvané Heimatglocken od dob, kdy ji založil pod týmž jménem při Donau-Zeitung Max Peinkofer.

U zříceniny hradu Weissenstein poblíž Regenu v Bavorském lese na hřebeni Pfahlu, té vystupující křemenité žíly, bílé jako samo jméno toho místa, stojí při staré borovici umrlčí prkno baltského šlechtice Siegfrieda von Vegesacka, velkého milence Šumavy, který tu, na očích stále její líbezné obrysy, 26. ledna 1974 i naposledy vydechl. Narodil se 20. března 1888 daleko odtud na livonském rodovém statku Gut Blumbergshof u lotyšského města Valmiera, ruskou revolucí byl však zahnán sem na západ a od roku 1918 se usadil právě v této bavorské končině. Studoval historii, léta 1934-1938 strávil v emigraci nejprve ve Švédsku, pak i v Jižní Americe, rok 1938 ho však přivedl do Německa nazpět. Své nejrozsáhlejší dílo, knihu o odříznuté a příliš na Východ vysunuté větvi Němců Baltische Trilogie, přezvanou později na Baltische Tragödie, vydal už předtím v letech 1933-1935. Když byl na počátku německé invaze do Stalinova impéria nasazen jako tlumočník při styku s místními lidmi v Rusku, stalo se to po válce námětem líčení nelidských praktik nacistické armády v knize Als Dolmetscher im Osten. Vedle několika sbírek básní a také knihy pro děti napsal už roku 1932 román Das fressende Haus (Nenasytný dům), jak nazval i svůj příbytek ve starém weissensteinském hradním špýcharu, který koupil už roku 1918 podle vlastních slov "za chleba s máslem", tj. za 1800 marek, "jako jediný Rus, který kdy obsadil německý hrad", odkud byl už v březnu 1933 odveden, když na něm odmítl vyvěsit vlajku s hákovým křížem, kam se ke konci druhé světové války stačil vrátit a kde pak žil až do smrti. Blízko té hradní budovy si pak určil i místo vlastního hrobu verši:

Ein Totenbrettt am Baum mag nennen
den Ort, der mir die letzte Ruhe gibt.
Kein Zaun und keine Mauer soll mich trennen
vom Wald, den ich geliebt.
Umrlčí prkno při stromě ať značí
místo, pod kterým v zemi rád bych spal.
Žádný plot, žádná zeď, mně kolem stačí
mít les, který jsem miloval.

Cítil Šumavu jako jeden nedělitelný celek, Českobavorský les - i proto k jeho úmrtí mohl krajanský Hoam! přezvat jeho starší báseň Ves v Bavorském lese na Šumavskou ves.

- - - - -
* Gut Blumbergshof, Valmiera (LO) / † † † Weißenstein (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Foto z roku 1938
Na snímku s vlastním umrlčím prknem, které prý měl schováno pod pohovkou, kde spával po poledni
On a Werner Bergengruen na zasedání Německé akademie
pro jazyk a literaturu v roce 1957
Foto z posledních let života
Reliéfní portrét ve dřevě od Joachima von Zülow

zobrazit všechny přílohy

TOPlist