logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EGON URMANN

Tady jsem doma


Bylo to 18. ledna 1945, za hluboké zimy. Krutá válka dosud zuřila a z obou stran se sem blížily fronty, Rusové od východu, Američané a spojenci od západu. Až do té doby byla Šumava válečného dění relativně ušetřena, slyšet bylo však všelicos. V tom napjatém, ne zrovna radostném čase jsem přišel na svět.
I když mě maminka měla jako už třetí dítě, byl to poměrně těžký porod. Sotva se dalo odhadnout, jak dopadne. Venku zuřila sněhová vánice, porodní bába přijela ze Zátoně (Schattawa). Kolem šesté hodiny ráno bylo vyhráno, byl to chlapec, udržovatel rodu, čtyři a třičtvrtě kila váhy, matka i dítě zdrávy. Byl jsem chtěné děcko, a přece nebyla ta radost nad mým zrozením nezkalená. Mí rodiče už tušili, jak celá válka skončí a maminka prý měla tehdy otci povědět: "Na ja, einen Buben hast du, aber was aus ihm wird, das weiß man noch nicht. Womöglich ein russischer Kommissar." (tj.: "No dobře, kluka máš, ale co z něj bude to se ještě neví. Možná i ruský komisař." - pozn. překl.) To ruské panství jsem nakonec přežil - a to aniž bych se snad stal bolševickým komisařem - a dneska je zase úplně jiná doba.
Narodil jsem se vprostřed Šumavy. Můj rodný dům stál při soutoku Travnaté a Teplé Vltavy (Grasige und Warme Moldau), blízko Lenory (Eleonorenhain). Co do správního členění patřilo však už území na této straně Vltavy k Českým Žlebům (Böhmisch Röhren), které ležely 6 kilometrů odtud za Radvanovickým vrchem (Schillerberg); hranice katastru obce Lenora byly od našeho domu vzdáleny jen 40 metrů a až k "dolní huti", kde se dřív vyrábělo okenní sklo, bylo to tak právě 100 metrů.
Lenora se svými téměř 800 obyvateli byla sklářskou osadou. I můj otec a dědeček byli skláři. To skutečně vážené řemeslo se prostě dědilo a dalo se v něm také přijít k poměrně dobrému výdělku. Sklář, to byla dobrá partie pro šumavské děvče, a tak se sem taky moje maminka přivdala ze sousedních Českých Žlebů. Když jsem se já narodil, bydleli v domě vedle mých rodičů i moje dvě sestry, dědeček, kterému bylo přes 70 let a moje teta se svým mužem, ševcem, a svou dcerou Johannou - já byl tak vlastně devátou osobou v tom srubovém domě o pěti místnostech za plavebním krytým mostem (rechlemi), A přece jsem byl skutečně chtěným děckem.
Rodný list byl sice vystaven v Českých Žlebech, ještě "pěkně" s hákovým křížem, ale pokřtěn jsem byl v Horní Vltavici (Obermoldau), kam jsme farností náleželi. Urmannové mívali většinou tradiční křestní jména. Často byl užíván Josef a Andreas, také Franz nebo Martin. Moje maminka byla pokřtěna jménem Hermina a tak se jmenovala Hermina po ní i má nejstarší sestra. Prvorozené dítě bylo tedy ještě pokřtěno po matce, ale už jejímu druhému dítěti bylo dáno jméno v rodině dosud neobvyklé, totiž Sieglinde. Pak přišel Egon a nejmladší ze sester se jenovala Burgunde. Moje jméno bylo jistě nápadem maminčiným, otec by pravděpodobně volil při křtu nějakého Josefa nebo Franze. Byl prostě založen spíše konzervativně, maminka byla trochu jiná.
Ten rodný list s hákovým křížem byl pro mě dlouhou dobu něčím na způsob Kainova znamení. Narodit se jako Němec v Čechách mělo důsledky pro celý můj další život, na lidi kolem, na vztahy s nimi, a to všechno vlastně až dodneška.
Narodil jsem se ještě jako občan Německé říše. Asi tak do roku 1953 jsem byl bez státní příslušnosti, neboť na základě Benešových dekretů z roku 1945 Československo německou státní příslušnost neuznávalo. Pak mi bylo československá státní příslušnost přiznána, aniž bych o to já nebo moji rodiče požádali. Na podnět mé sestry Lindy (Sieglinde) - nikdy by mi asi nebylo jasné, jak důležité to je - jsem po politickém obratu (rozuměj 1989 - pozn. překl.) požádal znovu o německé státní občanství, navíc k tomu českému. Jen díky mému německému státnímu občanství jsem mohl později získat v Německu pracovní místo. Dosud je to tak, že Češi nesmějí pracovat v Německu bez pracovního povolení a naopak nesmějí fyzické osoby z Německa volně získávat pozemky (v originále "Grund und Boden" - pozn. překl.) v Česku. Také to však v dohledné době pomine.
Moje dětství bylo ovšem ovlivněno zařazením naší rodiny do kategorie "československých občanů německé národnosti". Dnes už to není zmiňováno v žádném osobním dokumentu. Dnes jsem český státní občan a německý státní občan. Snad budu moci jednou říci, že jsem potomek Němců a bydlím v Česku, při čemž není snad až tak důležité, zda jsem německý nebo český státní občan, poněvadž jsem přece občanem Evropské unie.


Tady jen poznámka: za starých Římanů tvořil šumavský prales hranici mezi římskou říší a Kelty, resp. Markomany. Po Přemyslovcích, Lucemburcích a Jagelloncích patřila Šumava s Čechami od 16. století k habsburské monarchii - do roku 1806 navíc také ke Svaté římské říši národa německého a do roku 1866 k Německému spolku. Po zániku rakousko-uherské monarchie v roce 1918 bylo území součástí nově vzniklé Československé republiky. Mnichovskou dohodou připadla jižní Šumava k hornodunajské župě (Gau Oberdonau) Německé říše. Počínaje rokem 1945 byla oblast opět součástí Československé republiky (ČSR), přejmenované 1960 na Československou socialistickou republiku (ČSSR). Ta se v roce 1990 přeměnila na Českou a Slovenskou federativní republiku (ČSFR) a od konce roku 1992 patří Šumava k České republice.

Ovládám češtinu stejně jako bavorskou němčinu (bairisch). Nikdo o mně nemůže říci, že mám cizí přízvuk v jedné z obou těch řečí. Pokud by měl být člověk posuzován podle toho, kterým jazykem mluví, jsem obojí. V dětství se mi německo-český konflikt takříkajíc zadřel pod kůži, to trvalé vzájemné protivenství (dauernde Gegeneinander). Časy se však mění. To, co je možné nyní, by před 10 lety možné nebylo. Jsou dnes čeští spisovatelé, kteří zpracovávají téma vyhnání a není to už nijaké tabu. Co se v tom ohledu v literatuře objevuje, přijímám s vděčností a doufám, že moji vnukové se jednou nebudou musit stydět za to, že měli německé, respektive české předky.

Životaběh


18. ledna 1945 - Narozen v Böhmisch Röhren (dnes České Žleby) poblíž Eleonorenhain (dnes Lenora) v Němci obývané Šumavě (Böhmerwald) jako třetí dítě skláře a jeho ženy, povoláním švadleny.

1946 - Vyvlastnění a vyhnání německého (a maďarského) obyvatelstva na základě Benešových dekretů. Menší část odborných pracovních sil, mezi jinými i sklářů, není zařazena do odsunu. Ve sklářské osadě Lenora zůstává tak asi 200 Němců, tj. čtvrtina dosavadních obyvatel.

2. října 1947 - Odvlečení rodiny Urmannovy do Včelničky u Kamenice nad Lipou, otec donucen pracovat v tamní sklárně. Němci jsou až do roku 1953 zbaveni občanských práv.

1949 - Návrat do Lenory po záplavách, jejichž obětí se sklárna ve Včelničce stala. Žádost o vycestování do Německa zamítnuta.

1951 - "Národní" škola v Lenoře, od roku 1956 "osmiletá střední" škola ve Volarech. Hodnotový konflikt výchovy doma a ve škole z národnostních, náboženských a politických důvodů.

1953 - Přiznání československého státního občanství.

1959/60 - Jednoletá nástavba k dosažení středoškolského vzdělání.

1960 - Vyučení na automechanika u ČSAD Prachatice, následně tam i zaměstnán jako automechanik.

1964 - První návštěva u příbuzných v západním Německu. Posílení kritických názorů na "socialistický" systém.

1966 - Navrácení ruiny rodného domu, 15 let následující jeho znovuvýstavby a přestavby.

1966 - Svatba s Miroslavou Strakovou z Brna.

1967 - Automechanikem u Jihočeských dřevařských závodů ve Volarech.

1967 - Narození syna Leopolda.

1968 - Pražské jaro probouzí naděje; jejich potlačení během následné "normalizace".

1970 a další roky - Včelaření jako hobby.

1971 - Narození dcery Renate.

1975 a další roky - Nový koníček: rýžování zlata.

1982-84 - Stavba vlastního domu.

1983 - Pomoc při výstavbě repliky Stožecké kaple (Tussetkapelle) v bavorském Philippsreutu.

1988 - Smrt otcova.

1990 a další roky - Průvodcem cizinců při poznávacích zájezdech "Begegnungen mit Böhmen" (tj. "Setkání s Čechami").

1990 a další roky - Zprostředkovatelem při setkáních s někdejšími německými obyvateli Lenory, Horní Vltavice a Českých Žlebů.

1991 - Dělníkem ve výrobě obytných přívěsů firmy "Knaus" v bavorském Jandelsbrunnu s kompetencí pro české spolupracovníky.

1992 - Smrt matčina.

1995 - Znovuprodloužení německého státního občanství při podržení si českého.

1996 a další roky - Spolupráce při obnově hřbitova v Českých Žlebech.

2007 a další roky - Místním průvodcem cizinců při NP Šumava.

od ledna 2007 - Předčasný důchod

To je (i stou poznámkou drobnějším písmem) první kapitola knihy Elfriede Finkové "Do bin i dahoam" s podtitulem "Der Böhmerwäldler Egon Urmann erzählt über das Leben in Böhmen von 1945 bis 2007", doplněná ze závěru téže knihy (vydalo ji v roce 2007 nakladatelství Ohetaler Verlag Riedlhütte) i "vypravěčovým" vlastním životopisem. Dcera Reinholda Finka (ten má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) zachytila v ní klidnou výpověď muže z Lenory o půli jednoho století, které minulo do nenávratna a o novém, jež teprve začíná. Je to doba, kterou mnozí z nás spoluprožili, a že studená válka ani postkomunismus není nic pro slabé povahy. Lidský cit by však měl zůstat lidským citem za všech okolností. Hlubokým citem vůči předkům i potomkům, vůči domovu, vůči bližním, vůči přírodě i k lidem. Jen tak lze stavět dobře ukotvené mosty do budoucna, po nichž by mohla jít i budoucí pokolení.

- - - - -
* České Žleby / Horní Vltavice / Lenora / Volary / České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný dům nad Vltavou na snímku z roku 2000
Soutok Teplé Vltavy a Řásnice u Lenory (Teplá Vltava přitéká od Kvildy, Řásnice od Strážného)
Hřbitov v Českých Žlebech, na jehož obnově se podílelHřbitov v Českých Žlebech, na jehož obnově se podílel
Jeho sestra Sieglinde Kraliková působí jako tlumočnice při četných příležitostech,
zde o slavnosti vysvěcení křížové cesty na volarské
KalváriiJeho sestra Sieglinde Kraliková působí jako tlumočnice při četných příležitostech,
zde o slavnosti vysvěcení křížové cesty na volarské
Kalvárii
Takto promluvil sklářský dělník Franz Urmann při odhalení památníku šumavské hymny a jejího autora Andrease Hartauera v Lenoře 25. července roku 1937 - za textem projevu v nářečí následuje dosti bizarní telegram odeslaný ze slavnosti "panu státnímu presidentovi", tedy Edvardu Benešovi, jehož zde shromáždění němečtí Šumavané zdraví "mit einem dreifachen Heil"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist