logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JAN UNGER

Z kněžských vzpomínek


Byl jsem pastoralistou, tj. studentem tehdy posledního čtvrtého ročníku kněžského semináře v Českých Budějovicích. Ta kasta měla jistá privilegia: směli jsme s dovolením pana biskupa kázat o májových pobožnostech v seminárním kostele (kostel sv. Anny byl po zrušení českobudějovického kněžského semináře v roce 1950 opuštěn a devastován, načež byl v období tzv. "normalizace" přeměněn na "Koncertní síň Otakara Jeremiáše, kterou je dodnes - pozn. překl.). Odjakživa sem na bohoslužby chodili gymnazisté a žáci zdejší reálky a pásli se na smrtelných úzkostech bledého pastoralisty, kterému vypadlo nějaké slovo z konceptu a který třesouc se po celém těle, polomrtvý slézal z kazatelny.
Mně se bohudíky něco takového nikdy nestalo. Kromě toho jsem navštěvoval školy, abych nabyl vyučovací praxe. Jednou v květnu roku 1922 nás zavedl pan profesor doktor Poustka na hodinu vzorné katecheze Dr. Nieschera (Laurenz Niescher je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) do někdejší piaristické školy, nyní německé cvičné školy v Radniční ulici (Rathausgasse) za klášterem redemptoristů (původně dominikánský klášter při chrámu Obětování Panny Marie - pozn. překl.). Vím ještě, že se tenkrát opakoval příběh Kaina a Ábela a že hoši přitom tropili takové taškařice, že jsme skoro ztratili chuť být jednou vychovateli takové sebranky.
Při odchodu ze školy jsem šel náhodou vedle profesora Poustky, který byl dřív kaplanem v Německém Rychnově u Frymburka (v originále jen "in Reichenau", plným zněním ovšem "Deutsch-Reicheanu bei Friedberg", za druhé světové války "Deutsch-Reichenau bei Haslach", po válce obec zanikla pod českým jménem "Rychnůvek" - pozn. překl.). Na mou poznámku, jak bylo pěkné naslouchat té katechezi, obrátil se ke mně se svým věčně přátelským úsměvem a řekl: "Nu, učte se jen hezky německy, kdoví, zda to nebudete už brzy potřebovat!" Ostatní to slyšeli. Nevěděl jsem, proč mě můj krajan Toušek ze Záblatí u Prachatic po našem příchodu do semináře poctil titulem "kaplan z Rychnova". Nevěnoval jsem tomu žertu nijakou pozornost. Teprve po několika dnech jsem se podíval do schematismu, kdeže se ten Rychnov vlastně nachází a kdo je tam farářem. Tenkrát jsem poprvé četl jméno děkana Vinzenze Große, který se měl v následujících dnech stát mým prvým představeným a v církevní hierarchii mým skutečným duchovním otcem, který mi měl naznačit prvé kroky v odpovědné duchovní správě. Stal se mým profesorem pastorální praxe. Když ještě dnes po dlouhých letech uslyším jeho jméno, mihne se vždycky po mé tváři radostný úsměv při vzpomínce na kněze, kterému jsem tolik dlužen a kterému bych, dnes už téměř osmdesátiletému, rád vděčně políbil kněžskou ruku, což asi není pro kaplana patřičné, já bych ji ale rád políbil jako líbá syn ruku svému dobrotivému otci, kterému je vděčností povinen.
(...)
Dne 30. května 1946 byl "vysídlen" můj někdejší věrný a příkladný rychnovský kostelník Max Kaiser. Byl majitelem malého hospodářství vedle hostince Matthiase Anzingera a otcem 9 dětí ve stáří od 2 do 17 let. Jeho poslední cesta ho vedla do kostela (rozuměj dnes už dávno se zemí srovnaný kostel sv. Václava v dnes dávno také zcela zaniklém Rychnůvku - pozn. překl.), kterému obětoval tolik lásky, práce a zdraví. Tam se i naposledy vyplakal.
Na Šumavě nebyl nikdy nijaký blahobyt. Její němečtí obyvatelé znali jen dřinu, lopotnou a vyčerpávající práci na kamenitých polích a zčásti také v lese. Přesto žili šťastně, neboť nacházeli sílu v modlitbě. Dnes umírají mnozí z nich v cizině steskem po domově. Některým, jimž se zdařil svízelný útěk, měli krátce před svatbou. Jiný soudce bude mít naštěstí konečné a poslední slovo.


Glaube und Heimat, 2001, č. 9-10, s. 21

P.S. Ten poslední odstavec je i poslední stranou textu, psaného už po dokonaném "odsunu" obyvatel někdejšího Německého Rychnova u Frymburku (za války "u Haslachu") z jejich starého domova.

Ty vzpomínky, zapsané v letech 1946-1947 českým knězem, působícím před válkou na jazykově německých šumavských farnostech a nacisty donuceným je opustit, přeložil z češtiny pro krajanský časopis německých věřících někdejší českobudějovické diecéze vrchní školní rada (Oberstudienrat - OstR) Josef Zierlinger. Odtud je sem překládáme "nazpět". Přes jedinečnost jednoho kněžského osudu lze je považovat za součást oboujazyčné společné lidské paměti, v konkrétním případě katolické církve paměti trojjazyčné, která nemá přesné literární, natož "státoprávní" vymezení. Staré mocnářství a "první" Československá republika jako v jistém smyslu jeho následovnice byly v jejich zrcadle konečnou stanicí soužití ne snad jen národů, ale lidí vůbec v zemích českých. Jan Unger se narodil českým rodičům ve středočeské obci Pšovlky v okrese Rakovník (zmiňované poprvé jako "Psewilchi", ves v majetku kláštera Teplá /Tepl/ roku 1273) 14. května 1899. Otec mu zemřel v roce 1906 na zánět pohrudnice a tak se musila o obživu tří malých dětí starat samotná matka. Přes velké odříkání dokázala Kateřina Ungerová svému synovi umožnit návštěvu českého gymnázia v Českých Budějovicích, na němž Jan Unger "ze Pšovlk" maturoval v květnu posledního válečného roku 1918. Na kněze byl vysvěcen 22. června 1922 rovněž v Českých Budějovicích poté, co absolvoval zdejší diecézní seminář. Dnem 1. srpna 1922 nastoupil jako kaplan na faru v Německém Rychnově u Frymburka. Učil přitom náboženství i na přifařených školách v Dolním Markschlagu (německy Untermarkschlag, osada zanikla po druhé světové válce pod jménem Dolní Hraničná) a ve Svatém Tomáši (Sankt Thoma). Od září roku 1924 byl Unger administrátorem v Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný) a působil jako kaplan v dalších letech také ve Vimperku (Winterberg), kde byl opět i pedagogicky činný, zpíval v německém pěveckém sdružení a přátelil se s rodinou Steinbrenerových, kaplanoval ještě na Kvildě (Außergefild), než se v listopadu 1933 vrátil na rychnovskou faru a získal si mezi zdejšími lidmi skutečně dobré jméno. Rok 1938 však rovněž tady přinesl obrat. Vrchu nabyli nacisté, děkan Unger musil hledat úkryt ve sklepě farní budovy, když byla v září ostřelována dva dny před podpisem mnichovské dohody příslušníky freikorpsu a byl vzápětí donucen ze Šumavy odejít. Stal se farářem v Nedvědicích u Soběslavi a působil pak po osmnáct let v Ševětíně nedaleko Veselí nad Lužnicí. Bylo odtud dvacet kilometrů do Českých Budějovic a on, sám kdysi vyhnán, se v roce 1946 snažil pomoci ve sběrném lágru těm někdejším svým farníkům (Němci říkají "Pfarrkinder"), kteří odtud odjížděli transporty odsunu. Pro svůj otevřeně i v ševětínských kázáních vyjadřovaný nesouhlas s poválečným vývojem poměrů byl zanedlouho komunistickému režimu nepohodlný natolik, že byl odsouzen nejprve do vězení a pak k internaci s jinými kněžími věrnými Vatikánu v Senohrabech, kde posléze 6. září roku 1970 i skonal a byl pět dnů nato pochován. Rok předtím stačil do západního Německa, odkud mu přicházely někdy i jednou týdně darovací zásilky jako splátka někdejší dobrotivosti jeho kněžského srdce, jedné ze svých někdejších oveček ze zaniklého po válce Rychnůvku v německy psaném vzkazu sdělit:

"Za několik dnů mě mají operovat. Chtěl bych ještě předtím vám všem bez výjimky poslat své nejsrdečnější pozdravy. Je mi už sedmdesát let a nevím, zda se operace zdaří. Jak už jsem to mnohokrát všude opakoval, nebyl jsem ze všech mých farností nikde tak šťasten a spokojen, jako kdysi v Německém Rychnově u Frymburka. Celá ta farní obec včetně všech šestnácti vsí kolem byla skutečně hluboce věřící a charakterní. Obyvatelstvo bylo dosti chudé, povětšinou rolnické. Nikdy na své věrné Rychnovské (v originále "meine treue Reichenauer" - pozn. překl.) nezapomenu a budu se za ně modlit. Rád bych je poprosil, aby se modlili se mnou i za zdar mé operace. Ještě jednou díky za dárky k Vánocům, které mi udělaly velikou, velikou radost. S tím poděkováním zůstávám Váš věrný, nikdy na dobrotivé Rychnovské nezapomínající někdejší jejich děkan Jan (v originále Johann - pozn. překl.) Unger."


- - - - -
* Pšovlky / České Budějovice / Rychnůvek / Dolní Hraničná / Svatý Tomáš / Strážný / Vimperk / Kvilda / † † † Senohraby

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Svěcení zvonů kostela v Německém Rychnově u Frymburka (obec zanikla jako "Rychnůvek") v září 1923 - on je ten stojící zcela vpravo
Jako mladý kaplan v lednu roku 1924 učí děti lyžovat - v pozadí místní kostel sv. Václava
U hrobu své matky, která v Německém Rychnově u Frymburka roku 1934 zemřela
Vzpomínka na duchovní exercicie v Německém Rychnově u Frymburka někdy z roku 1933 ho zachycuje uprostřed místních farníků

zobrazit všechny přílohy

TOPlist