logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

BENNO ULM

Rožmberská stavební huť (1497) a farní kostel v Haslachu


Jednou z otázek dosud nezodpovězených, zdá se, zůstává problematika pozdně gotické stavební huti. Zatímco v raném 19. století byly všechny nahodile se vynořivší zprávy o kamenickém řemesle, ať už se týkaly samotné huti, kamenického cechu či rozkvětu zednářství a ať už pocházely z pozdního 16. století či z období následujícího, sestaveny do romantické konstrukce, ta zastínila ještě i ve druhé půli 19. století jakékoli kritické zkoumání. Zároveň se někteří badatelé vydali za hledáním tzv. Bruderschaftsordnung, cechovních statut z roku 1459, řádu ustanoveného v Řezně (Regensburg). V současnosti se zabývá problematikou stavební huti i sociologie; chybí však historický náhled a úsudek (v originále "Sicht und Einsicht" - pozn. překl.). V každém případě je jisto, že od Řezna existovala velká "organizace" kameníků, která přetrvala až do 18. století. Co se týká tohoto řemesla před rokem 1459, mohla by ukázat jen rozsáhlá archivní práce. Stavební huť Rožmberků, zřízená pro jejich majetky v jižních Čechách a v malé části Horních Rakous, může být popsána jen pomocí listinných dokumentů, památek označených jménem a jiných důkazů. Řada velmi svébytných chrámů Páně svědčí pro historii architektury o rozkvětu této stavební huti. Dá se předpokládat, že tento tvarový svět nevychází z Prahy, hlavního města českého království, nýbrž z umělecké dovednosti krajů, položených na jih od Šumavy.
Rožmberský rod si vydobyl v náboženských válkách a nepokojích 15. století značnou nezávislost na české panovnické koruně; páni z Růže byli po utrakvistické mezihře horlivými katolíky. Od 13. století sahali také po dnešním hornorakouském území: klášter Schlägl získává v roce 1258 od Vítkovců bohatá obdarování a uctívá od té doby Rožmberky jako druhé své zakladatele. Městys Haslach na řece Mühl, původně majetek biskupů pasovských, byl poté až do roku 1421 ve vlastnictví rožmberském. Do roku 1483 náležel pak pánům z Wallsee, kteří následovali Rožmberky v lénu pasovských biskupů.

Jihočeské stavitelství v historickém přehledu
Stavební produkce jižních Čech byla ve 14. století určována dvěma zdejšími cisterciáckými kláštery Vyšší Brod (Hohenfurth) a Zlatá Koruna (Goldenkron). Novostavbou premonstrátského kláštera v Milevsku (Mühlhausen), jehož presbytář byl dokončen v roce 1404, zasáhlo tvarosloví Parléřovy pražské svatovítské huti (v originále "Prager Dombauhütte" - pozn. překl.) na jih Čech. Nejdůležitějším stavbou, kterou Rožmberci založili, byl farní kostel sv. Víta v jejich rezidenčním městě Český Krumlov (v originále "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.). O započetí stavby v roce 1407 existuje písemná smlouva s uvedením jména jistého mistra Jana (i v originále "Meister Jan /Johann/" - pozn. překl.); také vysvěcení kostela dne 25.ledna roku 1439 je listinně doloženo. Chrám tehdy nebyl ovšem ještě dokončen. Jeho loď měla být podle soudobé zprávy zaklenuta teprve roku 1477 jistým Lienhartem z Aldenberka. Pozoruhodná je však i výměna dopisů mezi Annou ze Schaunbergu a Oldřichem z Rožmberka v roce 1444. Dne 30. listopadu toho roku slibuje Anna mj. poslat Oldřichovi brzy také svého kameníka. Oldřich odpovídá 13. prosince své švagrové: "Alz mir ewer liebe (den) Maister Andresen yeczo hergeschickt habt, des pin ich ganz dancknement von ewch und hab mich mit demselben maister Andresen beredt, das er mir mit ettlichen andern seinen hellfern auf den summer arbeiten solt, darczu ich solher maister alhie nicht gehaben mag." (tj. "Jak mi sem Vaše Milost toho mistra Andrese nyní poslala, zač jsem Vám zcela zavázán díkem, s týmž mistrem Andresem jsem i promluvil, takže mi na léto má na práci poslat několik svých pomocníků, poněvadž já tu takového mistra mít nemohu." - pozn. překl.)
Mistr Andres není na stavbách Schaunbergů písemně doložen. Zbudoval ovšem v těch letech na hradě Schaunburg vnější bránu (v originále "das äußere Torgebäude" - pozn. překl.) a jednotlivé žulové kameny té budovy jsou opatřeny kamenickými značkami. Tu stavbu lze i slohově zařadit do půle 15. století, do období tak řečeného "lámaného slohu" (v originále "dem ,eckigen Stil' zugehörig" - pozn. překl.). K dataci mohou využity i zmíněné kamenické značky, neboť jsou identické s některými kamenickými značkami na soklové partii presbytáře (v originále "am Sockelgeschoß des Chores" - pozn. překl.) farního kostela v Eferdingu z let 1451-1457.
U dvou významných mistrů bylo v jejich jméně užito Krumlova pro označení jejich původu z rožmberské rezidence (v originále "als Herkunftsname" - pozn. překl.): Hans der Krummenauer, který roku 1407 položil základní kámen ke kněžišti dómu v Pasově (Passauer Dom) a byl i prvním parléřem, vedoucím mistrem té stavby, a také jeho syn Stephan, který roku 1461 prodal onen dům v Pasově, "daz ich von meinem Vatern hannsen Krumbenawer wonnhaft zu passaw säligen ererbt hab (tj. ,který jsem zdědil po svém otci, neožtíku Hansi Krummenauerovi, v Pasově bydlícím' - pozn. překl.) ." Stephan pracoval roku 1429 na svatoštěpánském dómu ve Vidni, od roku 1435 stavěl farní kostel v Kitzbühlu, je bez ustání zmiňován v letech 1445-1458 ve Wasserburgu a podepisuje v roce 1459 v Řezně zmíněná cechovní statuta jako "meister des stifft zu Salltzburg" (tj. "mistr kláštera v Salcburku" - pozn. překl.), jako vedoucí mistr tamního arcibiskupství. V Salzburgu dokončil roku 1456 presbytář proslulého Františkánského kostela (Franziskanerkirche). Od roku 1446 byl pravděpodobně činný na stavbě kostela v Braunau am Inn, kde i zesnul a nachází se tam na kostelní zdi i jeho náhrobník. Erb nese tři rožmberské růže.
Pro panství rodu Rožmberků lze ohledně stavební činnosti načrtnout tento stručný časový přehled: mistr Jan počíná podle stavební smlouvy v roce 1407 práci na svatovítském kostele v Českém Krumlově, který měl být vysvěcen roku 1439. Hans Krummenauer, snad nějaký blízký příbuzný, byl od roku 1405 hlavním mistrem pasovského dómu, k jehož novostavbě byl položen základní kámen v roce 1407. Hans Krummenauer zemřel někdy před rokem 1437. Oldřich z Rožmberka neměl roku 1444 žádného vynikajícího kameníka a vypůjčil si od Anny ze Schaunbergu mistra Andrese, který podle shody kamenických značek zbudoval vnější bránu na hradě Schaunburg a započal roku 1451 stavbu kněžiště farního kostela v Eferdingu. Mezitím pracoval Stephan Krummenauer ve Vídni, Wasserburgu, Salzburgu a v Braunau na Innu. Hlavní loď (v originále "der Langhaus" - pozn. překl.) kostela sv. Víta v Českém Krumlově zaklenul v roce 1477 Lienhart z Altenbergu.
Odchod parléřů a kameníků lze v prvé řadě přičíst válečným událostem za husitských bouří. Boje a vnitřní nepokoje trvaly až do náboženského smíru kutnohorského 1484 (správné datum je březen 1485: viz Wikipedia - pozn. překl.), navenek pak vydržely přeshraniční výboje, plenění a žhářství v Mühlviertelu téměř stejně dlouho. Král Jiří z Poděbrad (byl českým panovníkem v letech 1458-1471) oblehl roku 1469 klášter Schlägl, sám Haslach byl vypálen roku 1429 za husitských válek a v letech 1469, 1471 a 1473 za pohraničních výbojů. Tažení vedla vždy rožmberskými državami. K tomu je potřeba přičíst náboženské a národnostní napětí v zemi. V roce 1459 prosadil pražský utrakvistický arcibiskup Rokycana královské nařízení, podle něhož v husitském utrakvistickém městě nesměl být přijat za měšťana či do cechu, ani pokřtěn či oddán nikdo, kdo neodpřísáhl, že bude poslední večeři Páně přijímat pod obojí způsobou. V témže roce ustanovený řezenský cechovní řád s jedním z hlavních svých požadavků, totiž úctou před katolickými svátostmi, byl v tehdejších Čechách s nejrůznějšími odrůdami husitství čímsi naprosto nemyslitelným. Z uměleckohistorického hlediska lze až do roku 1480 potvrdit stagnaci stavební činnosti i na rožmberských državách; na druhé straně však odchod kameníků parléřovské svatovítské huti do Vídně, Pasova, snad i do Landshutu a Řezna novými formami natrvalo ovlivnil tam obvyklou a takříkajíc zaběhlou stavební činnost. Teprve kolem roku 1480 za krále Vladislava Jagellonského počíná v Čechách opět mocný vzestup, charakterizovaný třeba uměleckými činy Benedikta Rieda na Pražském hradě a v Kutné Hoře (Kuttenberg).

Založení stavební huti v Českém Krumlově
Roku 1483 se dostává Haslach znovu do vlastnictví Rožmberků, v roce 1497 je pak na jejich území založena stavební huť. V potvrzení (v originále "in der Bestätigung" - pozn. překl.) zakládací listiny Petrem IV. z Rožmberka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) je zvláště zdůrazněno několik následujících bodů:

  1. Kamenický mistr Hanns Getzinger (v českých pramenech se najde psán i Hanuš /Jan/ Götzinger - pozn. překl.) prosí vrchnost o potvrzení kamenického cechu a bratrstva.
  2. Poněvadž se na území celé rožmberské državy hojně staví, je ovšem třeba dobrých mistrů a tovaryšů.
  3. Také služba Bohu má být v cechu a v bratrstvu znovu oživena.
  4. Obecný prospěch má být povznášen.
  5. Proto byl Hanns Getzinger ustanoven nejvyšším mistrem kamenického díla na celém území rožmberské državy, aby se ujal zřízení cechu a bratrstva.
  6. Základem k tomu má být cechovní kniha hlavní hutě pasovského dómu, jejíž opis byl pro mistra Hannse vyžádán Petrem IV. z Rožmberka.
  7. Peníze (rozuměj členské příspěvky i pokuty) mají být uloženy do pokladnice a užity na bohoslužby ke chvále a cti Boha všemohoucího a nám milé Panny Marie a milého svatého Víta ve svatovítském farním kostele našeho města Krumlova (jak se německy praví v originále listiny - pozn. překl.) podle uvážení tamního faráře.
  8. Další body jsou převzaty z pasovské cechovní knihy a týkají se mravného chování příslušníků huti.
Tato huť existovala až do druhé půle 16. století a stala se roku 1564 součástí cechu kameníků, zedníků a tesařů v Českém Krumlově.
Po Hannsi Getzingerovi (ještě roku 1512 měl v Krumlově zhotovit náhrobek) následoval mistr Ulrich Pesnitzer z bavorského města Burghausen, který je zmiňován v roce 1513, vstoupil však pravděpodobně do rožmberských služeb už někdy kolem roku 1504. Jemu je připisován bohatě tvarovaný arkýř na třetím krumlovském hradním nádvoří. Z roku 1518 se dochoval rodinný náhrobek, vsazený ve zdi farního kostela sv. Víta (viz k tomu Informační systém cestovního ruchu Český Krumlov - pozn. překl.) Vedle štítku s kamenickou značkou (v originále "neben dem Meisterschild" - pozn. překl.) Michaela Rubika i s jeho monogramem jsou tu vytesány ještě dvě mistrovské značky a jeden znak jiný. Jedna z těch mistrovských značek byla na Pražském hradě identifikována v souvislosti se stavební činností Benedikta Rieda jako značka náležející Christophu Rubikovi.

Mistr Hanns Getzinger, jeho huť a rod Götzingerů

  1. Shora uvedená listina, v níž je konstatováno zřízení vlastní stavební huti pro území rožmberské državy, nachází se ve schwarzenberském archivu v Třeboni (v originále "im Schwarzenbergischen Archiv in Wittingau" - pozn. překl.). Má na konci dodatečnou poznámku "Steynmetzen vnd Maurer Hasslach", zanesenou sem až po zániku hutě. Kamenický cech podle dokumentu z roku 1459 odmítal přijímat zedníky.
  2. Zmíněná listina v bodě 5 výslovně zdůrazňuje, že Hanns Getzinger má huť "zřídit a provést v řádu a způsobu, jaké jsou zvykem na ctihodné hlavní huti kapituly v Pasově (v originále "bey der loblichen Haubthudten des Stifts zw Passaw" - pozn. překl.).
  3. Cechovní kniha pasovské "hlavní huti" byla na žádost Petra IV. z Rožmberka opsána a "mistrem a parléřem téže huti" (v originále "durch den Maister vnnd Pallier derselben"; starší označení "parléř" mimochodem v češtině dál žije ve tvaru "polír" - pozn. překl.) předána Hannsi Getzingerovi.
  4. Onen řád bratrstva kamenického cechu pasovské "hlavní huti" se ztratil; není známo, zda se zachoval alespoň shora zmíněný opis z roku 1497.
  5. V roce 1665 použili kameníci a zedníci v Haslachu při obnově svého cechu po období selské války a protireformace opět jako základ cechovní knihu pasovské "hlavní huti". Originál byl na hutním sněmu v Řezně spolupodepsán dómským parléřem Jörgem Windischem. V pasovském exempláři uvádí Windisch tovaryše huti, které přijal do bratrstva. Opis z Haslachu v roce 1665 ta jména zaznamenává.
  6. Na text řádu z roku 1459 navazuje přípis slovy, že v roce 1665 "diß Puech vnd Ordnung der Pruederschafft durch den Hernachpenantten Ersamen Maister Hanß Gezinger der Elter vnd maister Hanß Pischow peede Purger vnd stainmezen zu Haßlach mit wissenschafft füergewißner uralten gleichlautteten Pruederpuech der Haubthütten wien von Neuen aufgericht vnd in dißer ordnung die pruederschafft Stainmezen vnd Maurer empfangen haben..." (tj. "tato kniha a řád bratrstva, znovuzřízený shora uvedeným ctihodným mistrem Hansem Gezingerem starším a mistrem Hansem Pischowem /Bischofem?/, oběma měšťany a kameníky v Haslachu, byly srovnány s prastarou stejně znějící knihou bratrstva hlavní huti ve Vídni a přijaty bratrstvem kameníků a zedníků..." - pozn překl.)
  7. Dvě listiny z roku 1497 a z roku 1459 resp. 1665, obě s odkazem na Haslach, přinášejí řadu záhad, které zde však nemají být řešeny.
Důležité jsou odkazy na kameníky rodiny Getzingerovy (Götzingerovy) z Haslachu, jejichž výčet zde můžeme doplnit:
  1. Hanns Getzinger, nejvyšší mistr kamenického díla na rožmberské državě 1497, zesnulý 1512;
  2. Kajetan, má náhrobek na kostelní věži v Haslachu snad z půle 16. století (viz Wikipedia, zde s datací k roku 1544 - pozn. překl.)
  3. Hans, obnovitel cechu v Haslachu v roce 1665; od něho pochází portál kláštera Schlägl z let 1632-1634, podle listinných dokumentů zaměstnán ve Schläglu mezi roky 1627 a 1665;
  4. Andreas, narozený kolem roku 1643, zemřel v Salzburgu v roce 1711;
  5. Gregor, bratr či syn Andreasův, stal se roku 1687 salzburským měšťanem;
  6. Gregor, syn Andreasův, salzburský měšťan v roce 1700, zesnulý roku 1727, spolupráce na kašně archanděla Michaela v klášteře Reichersberg 1697;
  7. Josef, snad syn Hansův (c/) z Haslachu, zmiňován v roce 1695 ve Vratislavi (v originále Breslau, dnes Wróclaw - pozn. překl.);
  8. Christoph, syn Hansův (c/), byl roku 1665 přijat do nově zřízeného cechu a vytvořil v roce 1699 všechny kamenické práce na farním kostele v Rohrbachu.
Formální základy
Formálně-analytický uměleckohistorický výzkum nám umožňuje zhodnocení díla nově zřízené rožmberské huti a tím snad také významu tvorby vrchního kamenického mistra Hannse Getzingera.
Problémy periodizace stylového vývoje (v originále "Periodisierung der Stilabfolge" - pozn. překl.) se zdají být v hlavních obrysech zodpovězeny. Rovněž původ forem, historie jejich přetavení do nových výrazových představ a nalezení vhodných konstrukcí, aby mohly dojít uskutečnění, to vše přineslo zásadní odhalení. Bádání se ovšem nesmí spokojit těmito výsledky, nýbrž musí přezkoumat metodická východiska a pokusit se svým zjemněním zjistit nové poznatky o pozdně gotickém stavitelství.
Ještě za života Petra Parléře ovlivnily jeho nové klenební figurace a prostorové ideje podunajské hutě od Ulmu přes Řezno až do Pasova a Vídně. Během husitských bouří musela být přerušena výstavba svatovítského dómu v Praze a chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Teprve druhá generace kameníků po Petru Parléřovi až vytvořila předpoklady pro tvorbu v duchu pozdní gotiky.
Ve Vídni pracoval jistý Wenzel, který by snad mohl být druhým synem Petrovým (v originále "wohl mit dem zweiten Sohn Peter Parlers identisch ist" - pozn. překl.). Po něm následuje kolem let 1404 až 1429 Peter von Prachatitz a téměř hned nato Hans von Prachatitz (v českých pramenech jsou ovšem právě zmíněná tři jména uváděna běžně jako Václav Parléř a Petr a Jan z Prachatic - pozn. překl.), který je doložen na stavbě svatoštěpánského dómu už od roku 1407, od roku 1420 jako polír (parléř), a to až do roku 1439. Pro vytvoření nové klenební formy, užívané mezi lety 1404 až 1414, je významná podoba hlavní lodi vídeňského chrámu Maria am Gestade (tj. "Maria na břehu" - pozn. překl.), jak byla realizována po roce 1394 (těsně před dokončením se stavba stala roku 1409 součástí pasovské diecéze a poté, co bylo šedesát let nato 1469 zřízeno biskupství ve Vídni, tvořila ve městě jakousi církevní enklávu - pozn. překl.). Jde v tomto případě o vějířovou klenbu (v originále "um Fächergewölbe" - pozn. překl.), která vychází z nejméně pěti žeber při patě klenby a ve vrcholu klenby se sbíhá do mnohoúhelného žebrového útvaru (v originále "zu einem vieleckigen Rippenring zusammenschließen" - pozn. překl.). Konstrukční řešení kupolovitých prostorových baldachýnů, které uzavírají každé klenební pole hlavní lodi, propůjčuje stavbě dojem beztížné lehkosti. Tento motiv bude o dvacet let později I určujícím znakem svatoštěpánského domu ve Vídni. Závažný pro budoucí vývoj je i baldachýn nad západním portálem chrámu Maria am Gestade, který třemi stranami ční volně do prostoru. Také tento nápad je pokračováním parléřovského konstrukčního myšlení. V roce 1446 převzal Hans Puchspaum místo parléře na stavbě svatoštěpánského dómu. Navázal při zaklenutí hlavní lodi na kupolovité hvězdicové formy z Maria am Gestade, spojil však klenební pole vložením zalamovaných žebrových hvězdic (v originále "verschleift aber die Joche duch Einführung geknickter Rippensterne" - pozn. překl.). Tento bohatý klenební obrazec z přímých žeber je mimoto obohacen obloukovitými žeberními vidlicemi (v originále "durch bogige Rippengabelungen" - pozn. překl.); čímž - totiž spojením kupolovité klenby a klenebních žeber - byl vytvořen základ pro krouženou žebrovou klenbu (v originále "für die Schlingrippengewölbe" - pozn. překl.). Je pozoruhodné, že žebra jsou zpracována z kamene.
V Burghausenu pokračoval v parléřovské tradici významný mistr gotického prostorového umění Hanns von Burghausen, zvaný Stetheimer (k tomu viz podrobně encyklopedické heslo na Wikisource - pozn. překl.). Závažné pro budoucí vývoj jsou portálové předsíně kostela sv. Martina v Landshutu a malý hudební chór, vše zbudované kolem roku 1430. Oslí oblouky ostění jsou vytaženy na způsob diadému (čelenky), jako by se vznášely v prostoru. Těchto opravdu mistrovských technických efektů dosáhl mistr Hanns užitím železných konstrukcí a štukových žeber. Na klenbě sakristie špitálního kostela v Landshutu se ukazuje jeho znalost konstrukce kaple sv. Václava v pražském svatovítském dómu; obohacuje klenbu ve vrcholu čtyřmi esovitě krouženými žebry, které se sbíhají ke kruhovému svorníku. Tato konstrukce realizovaná kolem roku 1432 je nejstarší německou krouženou klenbou vůbec. Také v roce 1411 založená kaple sv. Kateřiny téhož kostela je zaklenuta krouženými žebry. Zatímco však Puchspaum ve Vídni užíval pro švih svých klenebních žeber tesaný kámen, tvořil Hanns von Burghausen své novátorské klenební vzorce pomocí cihelných tvarovek. Díky tomu mohly být oblé tvary snadněji promítnuty na zakřivenou klenební plochu. Pro klenební skořepinu a části žeber užíval Hanns Stetheimer mimo lehkých cihelných tvarovek také tažených železných prutů a výztuh.
Generaci vnuků po Petru Parléřovi náleží Stephan Krummenauer; za svého života dokončil dvě stavby Hannse Stetheimera. Pro tyto souvislosti je směrodatné zaklenutí kostela sv. Jakuba ve Wasserburgu. Obě klenební pole presbytáře jsou konstruovány kupolovitě, jejich vrcholy jsou obepnuty velkými kruhy, k nimž sféricky od pilířů stoupají vždy tři kroužená žebra. Tím vznikají kupolovité klenební plochy. Tato žeberní kresba, vzniklá kolem roku 1448, sestává ze sádry, nanesené na kupoli jako štuk bez veškeré tektonické funkce. Předpokladem pro to byla nová technika vějířové klenby, vyvinutá ve Vídni. V oblasti bavorských cihlových staveb mohly být v tomto ohledu činěny experimenty. Neboť prostorově zakřivená oblouková žebra (v originále "dreidimensional gebogene Rippen" - pozn. překl.) je nesrovnatelně těžší "vypočítat", zkonstruovat, opracovat a sesadit v tesaném kameni, než v případě cihelných tvarovek. V jižní boční kapli plní Krummenauer klenební plochu kružbou: také tento motiv byl v budoucnu kameníky převzat a dále dekorativně obohacován.

Styl Hannse Getzingera
Na těchto předpokladech spočívá stavební umění poslední čtvrtiny století (rozuměj 15. století - pozn. překl.), které tu má být zkoumáno zejména pro oblast Mühlviertelu, pro území dosahu pasovské dómské huti a pro državu rodu Rožmberků. K historickým datům už připomenutým: tj. k náboženskému smíru kutnohorskému z roku 1485, znamenajícímu i konec přeshraničních výbojů, k udělení Haslachu roku 1483 v léno Petru IV. z Rožmberka pasovským biskupem a ke zřízení regionální stavební hutě Rožmberky v Krumlově roku 1497 (už dva roky předtím 1495 bylo na Pražském hradě založeno bratrstvo pod vedením Benedikta Rieda) přibývají i slohové stupně tohoto pozdního věku (rozuměj věku pozdní gotiky - pozn. překl.), která jsou popisovány pojmy jako ve výtvarném umění.
Je nejprve třeba podotknout, že stejně jako ve figurálním umění vystupují v tomto období vedle sebe současně přinejmenším tři rozličné konstrukční formy a že tyto formy, v tomto případě klenební vzorce a tektonické skořepiny, se až do konce gotického slohu zhruba mezi lety 1480 až 1530 proměňují podle dobového stylu.
Nejprve ke klenbám z obloukových a zakřivených žeber (v originále "aus gebogenen und gedrehten /dreidimensionalen/ Rippen" - pozn. překl.), ke krouženým klenbám. Je všeobecně uznáváno, že jako první dílo tohoto druhu vůbec lze chápat kněžiště městského farního kostela ve Freistadtu. Na plochách nad klenebními výběhy jsou zbudována kupolovitá klenutí jednotlivých klenebních polí (v originále "die einzelnen Kuppelgewölbe der Joche" - pozn. překl.). Všechna žebra jsou kruhové segmenty, nejsou užity žádné kruhové smyčky (v originále "keine Kreisschlingen" - pozn. překl.). Absolutní novinkou jsou osekaná a překřížená zakončení žeber. Klenební obrazec nespočívá sám v sobě, nýbrž prostor "dynamicky" přesahuje. Zcela novátorská (v originále "erstmalig" - pozn. překl.) je i kamenická technika: všechna žebra jsou žulová a jsou technicky čistě sesazena. Podle písemných pramenů vzniklo kněžiště v rozmezí let 1483 a 1501. Navazujícím dílem, jde ovšem o zaklenutí daleko menšího prostoru, je klenba tzv. Špulířské kaple při kostele Nanebevzetí Panny Marie v jihočeském Jindřichově Hradci (Neuhaus). Ve druhé stylové fázi tohoto vývoje vznikla kolem roku 1500 empora farního kostela v Bad Zell u Zellhofu. Dvě středová klenební pole jsou tvořena velkými, na vrcholu se protínajícími smyčkami, kterážto překřížení vztvářejí obrazec sférických čtyřcípých hvězd (v originále "Überschneidungen zeichnen lanzettförmige vierteilige Sterne" - pozn. překl.). Tato forma spočívá v sobě samé, klenba je kupolovitá. Stejně bylo navrženo zaklenutí dolnorakouského Zemského domu ve Vídni pomocí smyček a čistých kruhů. Pro další stylový stupeň kolem roku 1520 je příznačné dvojlodí farního kostela v Königswiesen. Také zde se pronikají smyčky ve vrcholu klenby, kupolovitý tvar je však silně zploštěn, trychtýř nad středovým pilířem má kalichovitý tvar. Pro tento stylový stupeň jsou charakteristická překřížení žeber na klenebních výbězích a zapojení obloukových žeber do základního schématu (osnovy) a tím znejasnění klenebního obrazce.
Konzervativní směr dále vytváří konstrukci klenby výhradně z přímých žeber na sjednocující valené klenbě. Později nežli Freistadt, někdy kolem roku 1490, byl zbudován prebytář v Kefermarktu. Pro konstrukci žeber byla zvolena tzv. "Wechselbergerova figurace", která byla vyvinuta v Burghausenu a Landshutu a našla uplatnění také při pasovské kapitulní huti. Kolem roku 1500 vznikají kněžiště, která se vyznačují vyváženými proporcemi a jsou ve vrcholu klenby zdůrazněna velkým kosočtvercem (v originále "Raute", tj. "routa", pojem používaný v češtině spíše v heraldice - pozn. překl.), složeným z mnoha menších sférických kosočtverců. Konečně je tu poslední stupeň s datací 1516, doložitelný hlavní lodí malého farního kostela v Leopoldschlagu. Žebra tu tvoří hustou, sotva přehlednou síť sférických kosočtverců (rout).
Také třetí skupina nezná žádnou podobnou práci jako je freistadtský chór z osmdesátých let; hlavní dílo let devadesátých je úzce spojeno s klenebním obrazcem z Kefermarktu. V Hirschbachu byly hvězdy "Wechselbergerovy figurace" obohaceny zakřivenými obloukovými žebry. Nadto byla vzestupná klenební kápě ozdobena prostou slepou kružbou. Do tohoto stupně náleží hlavní loď kostela v Haslachu a chór v Rožmberku nad Vltavou (v originále "von Rosenberg" - pozn. překl.). Obě tyto klenby jsou však vrcholovými žebry (v originále "durch die hohen Rippen" - pozn. překl.) mnohem těžší také oproti stěně, nežli ta jemná síť z Hirschbachu. Také u nich tvoří "Wechselbergerova figurace" základní schéma; od přípor či klenebních výběhů jdou v Haslachu kružnicové oblouky, v Rožmberku nad Vltavou smyčky, jako v Bad Zellu, aniž by se však ve vrcholu klenby pronikaly. V těchto smyčkách vybíhají od paty klenby sférické kosočtverce, které jsou na svých rozích navzájem spjaty segmenty žeber. Jinak než v Hirschbachu pronikají se tu zakřivená a oblouková žebra a osekané konce vybíhají dál do prostoru. Tato protnutí a podbíhání (v originále "diese Durchstäbungen und Unterschneidungen" - pozn. překl.) a z nich vznikající motiv přesekaných konců žeber došly uplatnění poprvé ve Freistadtu (nikoli ovšem jako určující klenební prvek), pak nacházejí užití spoluurčující klenbu v Haslachu i v Rožmberku nad Vltavou a budou monumentalizovány Benediktem Riedem na Pražském hradě kolem roku 1500 obloukovými žebry na Jezdeckých schodech, v České kanceláři žebry přímými, vrtulovitě však točenými. Tyto radikální pohybové představy Benedikta Rieda nedokázal mistr z Chvalšin (Kalsching) a ze Zátoně (Ottau) v kostelních prostorách z devadesátých let ještě vyjádřit. Naproti tomu se zavírají průniky většinou třícípých klenebních kápí. Vzniká dojem, jako by šlo o výtvor nějakého tesařského řemeslníka a nikoli o práci kameníkovu. Tento dojem má zprostředkovat i klenba boční kaple v Sankt Martin im Mühlkreis z roku 1513. Žeberní obrazec zde působí jako sestaven a uspořádán z křivého větvoví.
Další skupina církevních staveb si tu zasluhuje pozornosti spíše jen proto, poněvadž s jejími vůdčími projevy se lze v pracích na území rožmberské državy sotva setkat: jde o stavební dílce s vrubořezovým dekoracemi. Tyto památky se seskupují kolem empory z Vöcklamarktu a kolem architektur v Dolním Mühlviertelu. Jen ojediněle se najdou tyto ornamenty, které jsou spřízněny s malířstvím a plastikou dunajské školy, také v jiných končinách. Jen v Dolním Dvořišti (Unterhaid) překračují tyto zdobné formy hranice do království českého.

Shrnutí
Těmito popisy a postřehy mohou být vyjádřeny zvláštní rysy stavební huti na rožmberské rodové državě.
  1. Všechny významem vynikající kostely byly, jak to dokazují listinné dokumenty i stylistická hlediska, dokončeny někdy kolem roku 1500: Haslach před rokem 1500, Rožmberk nad Vltavou po roce 1488 (po zřícení klenby 1480 asi modernizace původního řešení), Chvalšiny 1487-1507 (portál sakristie 1489, předsíň 1494), kroužená klenba Jindřichův Hradec 1506, sanktuář Český Krumlov kolem roku 1500 a Dolní Dvořiště 1488-1507. Jen kostel v Zátoni vznikl později, někdy kolem roku 1520, a přiřazuje se k tomu v Sankt Martin im Mühlkreis "1513".
  2. Počátek nové a svébytné kostelní architektury časově souhlasí se dvěma daty, totiž s náboženským smírem kutnohorským z roku 1485 a se znovunabytím Haslachu Rožmberky v roce 1483.
  3. Tuto vynikající, novou a velmi svébytnou architekturu lze očividně připsat jednomu mistru, jímž by mohl být onen Hanns Getzinger, poněvadž Ulrich Pesnitzer mohl přijít z Burghausen do Krumlova nejdříve v roce 1504; písemně je pak tento mistr (rozuměj Pesnitzer - pozn. překl.) doložen teprve k roku 1513.
  4. Teprve v roce 1495 bylo na Pražském hradě založeno kamenické bratrstvo, ačkoli stavitel krále Vladislava II. Jagellonského Benedikt Ried je doložen už od roku 1489. Stavební huť a kamenické bratrstvo byly Petrem IV. z Rožmberka zřízeny v Českém Krumlově teprve roku 1497, ačkoli k tomuto časovému bodu už byly hlavní stavby zaklenuty či bylo jejich dokončení na dosah.
  5. Z toho lze vyvodit, že pražská a krumlovská huť získaly svou vlastní "knihu" teprve poté, když už svými výkony a rozsahem díla dostatečně prokázaly, že jsou hodny větší samostatnosti. Krumlovská huť získává opis knihy dómské huti pasovské.

Oberösterreichische Heimatblätter, 1983, č. 2

Ten text v podobě časopiseckého separátu z pozůstalosti zesnulého Ing. Antonína Nikendeye mě okamžitě upoutal. S odbornými výrazy bych si ovšem nijak neporadil bez pomoci Mgr. Romana Lávičky z Památkového úřadu České Budějovice (můj překlad Ulmova textu pečlivě přehlédl a na sporných místech opravil), kterého znám dlouhá léta a jehož práce si velmi vážím. Např. velká rožmberská výstava z roku 2011 v pražské Valdštejnské jízdárně byla i jeho dílem. Navíc existuje obsáhlý nekrolog významného rakouského numismatika Bernharda Prokische ze Zemského muzea v Linci, který nejlépe osvětluje osobnost Benno Ulma včetně jeho blízkosti Čechám a jejž tu níže přetiskuji pro informaci těžko nahraditelnou rovněž ve svém českém překladu.

Dvorní rada Dr. Benno Ulm

Bernhard Prokisch


Dne 7. prosince 2000 zemřel v Linci dvorní rada Dr. Benno Ulm po období utrpení, snášeného s disciplinou zvláště jemu vlastní, v osmdesátém roce svého života. Horní Rakousko tak opět ztratilo opravdu významnou osobnost, která spoluvytvářela od padesátých let ve sféře vědecké a umělecké kulturní profil země.
Benno Ulm to neměl takříkajíc vloženo rovnou do kolébky. Narodil se 22. října 1921 ve Vídni jako syn Benedikta Ulma a Idy Neumannové, vyrůstal nejprve v české Mildenavě (v originále "Mildenau", dnes část města Raspenava ve frýdlantském výběžku okresu Liberec - pozn. překl.) a přišel až čtrnáctiletý do Rakouska, když rodina musila opustit tehdejší Československo a usadila se ve Freistadtu nedaleko staré vlasti. V letech bezprostředně následujících, se u něho za gymnaziálních studií zformovalo hluboké sepětí s novým domovem, jež se pak jako červená nit táhne celou jeho tvůrčí činností a nachází plodné vyznění v početných pracích o umění a kultuře hornorakouského Mühlviertelu. Dějinné události měly však znovu určovat Ulmovu životní pouť, když byl hned po absolvování válečné maturity v roce 1941 povolán k wehrmachtu. Následovalo válečné nasazení na východní frontě, přerušované dohromady celkem devíti zraněními, posléze konečně anglické zajetí, z něhož se vrátil do Freistadtu v březnu roku 1946. Jako tak mnozí z jeho generace stál nyní Ulm před světem docela změněným. Bývalý důstojník konal nejprve službu na freistadtském okresním hejtmanství, než se od podzimu 1947 pustil při zaměstnání do dálkového studia historie umění, archeology a pomocných věd historických na vídeňské univerzitě. Musil překonávat nejen hmotné těžkosti, nýbrž i pozdní následky těžkých válečných zranění, než mohl na jaře roku 1955 ve Vídni promovat. Mezi významnými univerzitními učiteli nadcházejícícho uměleckého historika podle jeho vlastních slov ovlivnil především Karl Maria Swoboda (1885-1977, pražský rodák s českými předky a nacionálně německy smýšlejícím otcem, v letech 1934-1945 profesor dějin umění na pražské německé univerzitě, viz Wikipedia - pozn. překl.) svým důrazem na historickou komponentu dějin umění a silným odvoláním k problémům historických stylů, kterými se Ulm i ve svých vlastních pracích stále znovu zabývá. Volba tématu Ulmovy disertace nazvané "Die Stilentfaltung in der Architektur der gotischen Landkirchen in den Bezirken Perg und Freistadt in Oberösterreich" (tj. "Stylový vývoj v gotické architektuře venkovských kostelů v hornorakouských okresech Perg a Freistadt" - pozn. překl.) ukazuje nejen na toto metodické východisko, nýbrž zakládá autorovu celoživotní zálibu v architektonickém výzkumu, stejně jako jeho sympatie k "provinčnímu" umění, s nímž se vždy cítil spjat stejně hluboce jako s velkými uměleckými díly světové historie. Mladému historikovi umění se zpočátku nenabízela nijaká profesní možnost, takže se vrátil do Freistadtu a nabyl ve fotoateliéru své sestry příslušného odborného výcviku. Pomalu se dostavovaly první nabídky: spolkový památkový úřad ho pověřil vyhlašováním ochrany památkových objektů na území Mühlviertelu a přípravnou prací na některých ze soupisů památek, které se měly týkat Horního Rakouska (Reichersberg, Schwanenstadt); v roce 1958 vydaný svazek Dehio - Oberösterreich (Dehio je označením řady průvodců po uměleckých památkách Německa /od roku 1905/, Rakouska /od roku 1933/ a od roku 1993 také Polska, odvolávající se k příjmení historika umění, známého pod svým celým jménem Georg Dehio /1850-1932/, o edici viz Wikipedia - pozn. překl.) ho uvedl mezi svými spolupracovníky.
Na jaře 1957 mohl Benno Ulm konečně vstoupit do vytoužené služby v Hornorakouském zemském muzeu (Oberösterreichisches Landesmuseum), kde působil zprvu jako asistent tehdejšího ředitele, jímž byl Dr. Wilhelm Jenny, než byl po jeho skonu ustanoven ke 20. lednu roku 1960 vedoucím oddělení dějin umění a kulturní historie, což byl úkol, který plnil až do svého odchodu na penzi dne 31. ledna 1985. V posledních měsících aktivního působení byl po penzionování dvorního rady Dr. Hermanna Kohla navíc ještě čtyři měsíce dlouho pobvěřen vedením celého muzea.
Už v roce 1958 se objevily dvě významné publikace, které vytyčily budoucí Ulmovo pracovní pole: spolu s Otfriedem Kastnerem vydal katalog sbírky středověkých plastik zemského muzea, který v Horním Rakousku vůbec poprvé nabídl prostředky stylové kritiky zpracovaný přehled vývoje středověké skulptury v zemi. Až do svých posledních let se Ulm znovu a znovu obíral problémy hornorakouské gotické plastiky, přičemž jeho hlavní pozornost byla upřena ke kefermarktskému oltáři a lokálním filiacím tohoto díla. Vedle toho sepsal Ulm ještě téhož roku 1958 uměleckohistorické zhodnocení svých vykopávek v kostele Sankt Michael ob Rauhenödt, prováděných spolu s Lotharem Eckhartem, Norbertem Wibiralem a Eduardem Beningerem, a položil tak základ k řadě dalších archeologicko-historických výzkumů (uveďme např. Wenzelskirche ve Wartbergu, Sankt Georgen v Attergau, Sankt Wolgang, Lambach, Modsee, Kremsmünster), které - odhlédneme-li od "zvláštního případu, jímž je Martinskirche v Linci - stály na samém počátku medievální (středověké) archeologie v Horním Rakousku vůbec.
Jako první velký úkol čekalo Ulma uspořádání trvalé expozice dějin umění a kulturní historie v tehdy nově adaptovaných prostorách zámku v Linci, kterou předal veřejnosti v první etapě roku 1963, v úplnosti pak o pouhé dva roky později, t. 1965. Především v expozici významné sbírky středověkého umění v prvém horním podlaží mohl Benno Ulm pečlivým výběrem objektů a jejich dobře podloženou prezentací v rovnováze estetického a didaktického přístupu uskutečnit své představy o muzejní práci (expozice ostatně, byť mnohokrát v detailech pozměněná, existuje co do své základní podoby dodnes). V témže roce 1965, kdy bylo zámecké muzeum hotovo, zpracoval Ulm architektonicko-historickou část hornorakouské zemské výstavy "Kunst der Donauschule" a řada vědeckých článků z té doby se zabývá právě uměním tohoto období. Podíl na každé z následných zemských výstav stal se Benno Ulmovi stále se navracejícím úkolem, jemuž se až do roku 1988 opětně podroboval. Zemskou výstavu v roce 1979 o sochařské rodině Zürnů (o hornošvábských umělcích 16. a 17. století toho příjmení viz http://de.wikipedia.org/wiki/Bildhauerfamilie_Zürn - pozn. překl.) v Braunau am Inn sám koncipoval a realizoval. Asi od poloviny šedesátých let začal se Ulm - inspirován odkazem Adalberta Stiftera - zesíleně věnovat umění 19. století a předložil v roce 1968 monografii o otci a synovi Rintových (otec Johann Rint /1814-1900/, rodák z českého Kuksu a proslulý sochař a řezbář stejně jako jeho syn Josef /1838-1876/, který snímal Stifterovu posmrtnou masku, je mj. autorem podoby Stifterova hrobu v Linci, hrobky rodu Lamberků v Nezamyslicích a oltářů v Budějovicích a v Kaplici, kde dal podobu i kazatelně a křtitelnici kostela - pozn. překl.), která byla označena za "inkunábuli" (tj. "prvotisk" v přeneseném slova smyslu - pozn. překl.) rakouského bádání o historismu. Poněvadž hledal porozumění pro tehdy osočované sakrální umění 19. století, dostal se ovšem Ulm brzy do rozporu s právě zejména v linecké diecézi dobově příznačným "vyklizováním harampádí" z venkovských kostelů. Když roku 1971 vyšla Ulmova umělecká monografie "Das Mühlviertel", v níž shrnul své vynikající znalosti umění a kultury tohoto kusu země a která je dodnes příručná knihou sotva postradatelnou, nijak se neostýchal na jejích stránkách pranýřovat toto pohrdání historismem a jeho výtvory v sakrálním prostředí. V sedmdesátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) vystoupil zájem o domácí umění raného novověku poněkud do popředí, k čemuž přispěla zemská výstava v roce 1974, věnující se sochařské rodině Schwanthalerově (v letech 1632-1848 se dá najít 21 nositelů příjmení Schwanthaler /původně Schwabenthaler/ umělecky činných, viz k tomu webová adresa Wikipedia či web Ried im Innkreis - pozn. překl.), v roce 1976 pak selské válce a - jak už zmíněno - v roce 1979 sochařské rodině Zürnově. Výstava z roku 1975 v klášteře Schlägl, věnovaná Johannu Worathovi (jde o otce pozdějšího schläglského opata Siarda Woratha, sochaře, jehož díla lze najít i ve Frymburku /Friedberg/, v Českém Krumlově či v Prachaticích - k tomu viz třeba webová stránka Cojeco.cz - pozn. překl.) zaokrouhluje tuto stránku Ulmovy aktivity. Z pozdních sedmdesátých let se datuje i Ulmův zájem o domácí umění doby "meziválečné", uložený v pracích o Ludwigu Kasperovi (1893-1945, rakouský sochař - pozn. překl.) z roku 1979, o Josefu Furthnerovi (1890-1971, rovněž rakouský sochař - pozn. překl.) z roku 1980, jakož i v textu "Kunst in Oberösterreich 1918-1938" z roku 1984.
Benno Ulm nebyl ovšem zainteresován toliko historií: prezentoval od samého začátku svého působení v zemském muzeu stále řadou výstav zejména domácí umění současné, na důkaz čeho buďtež jmenovány a jmenováni Gudrun Baudischová, Herbert Dimmel, Hans Fronius, Toni Hofer, Hans Kobinger a Lydia Roppoltová. Obzvláštnímu zájmu Ulmovu se konečně těšila - jak z jeho biografie není nesnadné vysvětlit - historie vojenství a je tak nasnadě, že na téma hornorakouských vojenských dějin zveřejňoval vždy znovu menší práce a pořádal výstavy, z nichž lze pro příklad uvést onu na zámku Ebelberg inscenovanou expozici o lineckém "domácím regimentu" (v originále "das Linzer ,Hausregiment'" - pozn. překl.), tj. pěchotním pluku č. 14 zvaném "hesenský" ( v originále "Inf. Reg. Nr. 14 (Hessen)" - pozn. překl.).
Pokud se tu pokoušíme alespoň náznakem načrtnout Ulmovo životní dílo, musí být člověku nápadné to obrovské rozpětí jeho působnosti muzejního pracovníka, vědeckého badatele, vzdělavatele nejširších vrstev, v neposlední řadě citlivého znalce umění, musí nás překvapovat ta šíře odborného zájmu od raného středověku po dvacáté století, od architektury až k uměleckému řemeslu. Zároveň docházíme ke zjištění, že se Ulmovy práce a záměry koneckonců jako stavební kameny zapojují do široce chápaných kulturních dějin, které lze označit za vlastní cíl jeho působení; nikoli tedy umění jako nějakému izolovanému fenoménu, nýbrž umění jako podstatné součásti společného historického dědictví patřil jeho zájem. Stejně tak necítil se Benno Ulm nikdy ve všech svých zadáních jako "čistý" vědec, muzejník atd., nýbrž bylo mu samozřejmostí usilovat o jednotu bádání a zprostředkování jeho výsledků. Toto úsilí o jednotu poznání a jeho předávání dál chápal jako stejně naléhavý ústřední úkol jako snahu o srozumitelnost interpretace i těch nejkomplexnějších obsahů. Příznačné pro Ulmovo neokázalé základní ustrojení byl zásadní nesouhlas s příliš diferencovaným a v důsledku toho už nikoli obecně srozumitelným odborným vyjadřováním a jeho upřímné přesvědčení o tom, že kulturněhistorické poznání není možno zprostředkovávat jen úzkému kruhu elit, nýbrž naopak co možno nejširším kruhům veřejnosti. Těm, kdo mohli spoluprožít jeho až do pozdního stáří s mladistvým elánem a bezprostředním zápalem konané přednášky, průvodcovské proslovy a vedení odborných diskusí, zůstane Benno Ulm kýmsi nezapomenutelným. V posledních letech byly okolnosti narůstajícímu rozsahu jeho prací stále méně příznivé, a tak k realizaci různých jeho záměrů už nedošlo. Tak zůstala nedokončena jeho srovnávací studie stavebních řádů, stejně jako shromáždění co největšího celku hornorakouských stavebních předpisů či zachycení kamenických značek na hornorakouských stavbách, které s dalekozrakostí sobě vlastní chápal jako nezbytné podklady budoucího odborného výzkumu. To, zda bude možno v nejbližší budoucnosti v těchto nedokončených předsevzetích pokračovat, je toho času věc nejistá; v každém případě nám však koncept, který Benno Ulm vytyčil pro zpracování dějin hornorakouského umění a kulturní historie Horního Rakouska vůbec, zůstává trvalým příkladem.


forum oö geschichte


- - - - -
* Vídeň (A) / Freistadt (A) / Haslach (A) / Český Krumlov / Rožmberk nad Vltavou / Chvalšiny / Zátoň, Větřní / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Půdorys farního kostela v Haslachu z jeho článku
Interiér farního kostela v HaslachuInteriér farního kostela v Haslachu
Takto je klenba kostela v Haslachu poseta kamenickými značkami
Půdorys farního kostela sv. Máří Magdaleny ve Chvalšinách...

zobrazit všechny přílohy

TOPlist