logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN TUMA

Čertův kámen u Březových Lad


Západní Čechy a také jednotlivé kouty Čech jižních oplývají množstvím bludných balvanů a skalních útvarů (v originále "besitzen mehrere erratische Felsblöcke" - pozn. překl.) s mísovitými a jinak tvarovanými prohlubněmi. které lid nazývá "čertovými kameny" (v originále "die das Volk 'Teufelstein' nennt" - pozn. překl.). Jeden takový kámen dosud leží při spojovací cestě z Březových Lad do Polky (vpravo na březovoladské pastvině, blízko hranice katastru sousední Polky), v soudním okrese Vimperk (v originále "an der Verbindungstraße von Birkenhaid nach Elendbachl /rechts in einer Birkenhaider Hutweide, nahe der Flurgrenze Elendbachl/, im Gerichtsbezirk Winterberg" - pozn. překl.). Vypráví se, že si čert jednou nebo vícekrát měl v úmyslu umýt nohy v doleji kolem tekoucí Vltavě (v originále "in der unterhalb vorbeifließenden Moldau" - pozn. překl.) a žulový kvádr užíval k sezení.
Když se pekelník jednoho dne zase pustil do mytí nohou v průzračné horské vodě, zpozoroval jednoho kněze, spěchajícího za nějakým nemocným do lesní divočiny. Ten pohled ďábla rozrušil natolik, že vyskočil a kamenný balvan, na kterém seděl, mrštil po knězi. Zuřící satan však minul cíl a kámen padl k nohám duchovního právě vedle cesty, při níž dodnes delší svou stranou trčí.
Balvan tvaru podélného oválu je asi dva metry dlouhý, na vrchní ploše má dvě prohlubně tvaru sekery (ucha seker jsou obrácena k sobě navzájem), eliptický důlek k sezení a trochu doleji výseč tvaru půlměsíce jako opory nohou. Vepředu na kratší straně balvanu lze pozorovat několik kamenných výrůstků, podobných prsním bradavkám. Z obou seker, do nichž jsou tvarovány prohlubně na temeni balvanu, má jedna ostří oboustranně špičaté, ta druhá zakulacené.
Podle jiných podání si na tomto místě chtěl čert odpočinout a to on v žulovém balvanu zanechal otisky svého zadku a kopyt (v originále "die Eindrücke mit dem Hinterleib und den Pferdefüßen" - pozn. překl.).


Waldheimat, 1927, č. 5, s. 85

Ke 200. jubileu farnosti Horní Vltavice


Dne 17. srpna 1924 shromáždili se staří i mladí obyvatelé Horní Vltavice (v originále "Obermoldau" – pozn. překl.) i okolí ke slavnosti, která připomněla radost jejich předků, když před 200 lety nabyli vlastního domu Božího a nemuseli už konat dalekou cestu k bohoslužbě až do Vimperka (Winterberg). V té době totiž ves co do počtu obyvatel opravdu znatelně vzrostla.
Při žalostné absenci listinných dokladů jak ve zdejším, tak i ve vimperském archivu jsem bohužel odkázáni sdílet o nejdůležitějších událostech dávnověku této obce z větší části toliko pověsti.
Zdá se, že podle převažující shody (v originále "dem Anscheine und der Übereinstimmung gemäß" – pozn. překl.) zvolili prví praobyvatelé hornovltavické končiny místo svých sídel před asi pěti staletími na jihovýchodní straně okolí dnešní Zátoně (v originále "auf der Südostseite in der heutigen Schattawaer Umgebung" – pozn. překl.). Ten první lidský houfec by měl být tvořen jedinci robustními, vysokého vzrůstu, schopnými vzdorovat vší drsnosti a svízelům; většinou světlovlasými (v originále "meist mit blonden Haaren" – pozn. překl.). Nechyběla jim však ani dobromyslnost. Podle všeho zdání to byli praví Markomani, kteří, pokud se nemýlíme, zůstali v zemi až do 5. a 6. století a připutovali sem snad z Bavor. Otužilí a navyklí střídmému způsobu života, vystačili si zpočátku lovem ryb, které jim v nesčetné míře poskytovala Vltava (v originále "Moldau" – pozn. překl.) a jiné potoky kolem, jakož lovem zvěře v nekonečných lesích. Snad v nich prorazili i mnohé lesní cesty, v čemž jim mohly napomoci i bouře a obtížný hmyz (v originále "Stürme und Ungeziefer" – pozn. překl.), aby takto prosvětlená místa mohli využít přinejmenším k dobytčí pastvě. Na straně k jihu kolem dnešní Zátoně, tedy nad vodním tokem, založili svá prvá sídla v podobě vsí, jejichž obyvatelé se měli zabývat i rýžováním zlata, jak o tom podávají důkaz sejpy v blízkosti Kaplického potoka (v originále "in der Nähe des Kapellenbaches" – pozn. překl.). Tady měl oblíbenec a podkomoří krále Václava IV. Zikmund (v originále "Siegmund" – pozn. překl.) Huler (blíže o něm viz Wikipedia – pozn. překl.) krátce předtím, než byl v roce 1405 sťat, založit kapli a vedle ní malou poustevnu pro několik kněží a řádových bratří. jeho bratr Ondřej (v originále "Andreas" – pozn. překl.) Huler nadání dokonal a bohatě obyvatele obdaroval. Obrovská průtrž mračen v této končině, která rozvodnila i nejmenší potoky a protrhla hráze, ocitla se vymýcená místa široko daleko pod hladinou, takže ze všeho zbyla jen bezlesá pustina, kterou místní nechali opět zarůst stromy. Nade mlýnem v Zátoni byla mnohem později zřízena sklářská huť. Nyní se počalo se vší vážností s obděláváním půdy, což jistě při množství rulových balvanů a bažinatých míst nebyla opravdu nijaká maličkost. Kolik jen krůpějí potu muselo asi svlažit zemi, která ještě dnes, po čase tak dlouhém, přináší potomkům požehnání! Brzy mohl být na těchto pozemcích založen hospodářský dvůr. Ve svazích vrchů se pátralo po slojích ušlechtilých kovů, k čemuž podněcoval zlatonosný písek vodních toků. Všechna námaha byla marná, bylo nalezeno jen několik zlatých a stříbrných mincí, které by daly usuzovat na nějakou dávnější minulost důlní těžby.
Kolem roku 1593 zřídilo pak několik Šumavanů (v originále "einige Wäldler" – pozn. překl.) svá obydlí na území dnešní Horní Vltavice. Eventuálně (v originále "allenfalls" – pozn. překl.) přišli rovněž z Bavor a teprve později se mezi nimi objevují i nějací Slované, o čemž svědčí jména jako Jirko, Maschko, Janko v dnešní obci. Místní jméno "Oberwuldau" se udrželo až do 19. století, kdy byl výraz "Wuldau" nahrazen novějším "Moldau". Od Petra Voka (†1611), posledního Rožmberka, získala osada listinu svobod (v originále "Freiheitsbrief" – pozn. překl.), na jejímž základě byla zbavena robotních povinností (v originále "von Robot und Frondienst befreit wurde" – pozn. překl.). Ves se teď mohla rychle rozvíjet a brzy docházelo i k osidlování nejbližšího okolí. (v originále "Siegmund" – pozn. překl.). Nejprve to bylo v místní části zvané "Spitzenberg". Po krátkém panství Rožmberků převzali vlastnictví Horní Vltavice páni z Eggenberka (v originále "von Ekkenberg /auch die Schreibweise 'Eggenberg' findet sich häufig"/ – pozn. překl.) a konečně pak kníže Schwarzenberg.
Píle obyvatel učinila zdejší půdu stále více snesitelnou. Lesy byly víc a víc prosvětlovány, půda vzdělávána, bezedné slatě vysušovány a přetvářeny na kvetoucí luka. Brzy byla pole donucena vydat nejprve skrovnou, pak stále bohatší úrodu. To ovšem vyžadovalo dlouhý čas, neboť vydobýt na pralesu zemědělskou půdu stálo množství šílené dřiny, narušované často ještě divou zvěří jako byli medvědi, vlci apod., kteří připravovali lidem nouzi a vzbuzovali stálou obavu.
Sklářských hutí během času stále přibývalo, zejména oblíbená byla místní výroba skleněných perel, které nosil celý svět a zdejšímu obyvatelstvu jejich těžké životní poměry přece jen finančně ulehčovaly. Z pouhého výnosu půdy nemohl Šumavan vyžít a musel se ohlížet po jiném hospodářském odvětví, jako bylo v tomto případě sklářství: proto také místní jména osad, kde se sklo produkovalo, téměř všechna měla koncovku "hütte" (ať už to byla někdejší Magerlova Huť /na Kubohuťském potoce při Horní Vltavici v části zvané "Neu-Schattawa - pozn. překl./, Kubova Huť, Korkusova Huť /v originále ovšem "Magerlhütte, Kubohütte, Korkushütte - pozn. překl./ aj.). Celé okolí muselo na pobožnost urazit dalekou, tehdy jistě opravdu špatnou cestu do vimperského kostela. Kníže Adam František ze Schwarzenberka (v originále "zu Schwarzenberg" – pozn. překl.) jednou lovil v blízké Zátoni (Schattawa) a obyvatelé Horní Vltavice, Zátoně, Rabenhütte (dnes na mapách Havránka – pozn. překl.), Birkenhütte (dnes Březská Huť, místo s malou elektrárnou – pozn. překl.), Röhrenbergu (dnes na mapách Žlíbky – pozn. překl.) a Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný – pozn. překl.) mu přednesli poníženou prosbu, zda by pro ně mohl dát postavit tu kostel. Přání bylo opravdu vyhověno a kníže opravdu financoval nejen stavbu kostela (dal do něho pořídit i obrazy Svaté rodiny, sv. Jana Nepomuckého a Ducha svatého od Pietra van Roye – pozn. překl.), nýbrž i přilehlé fary a školy (1724). Pražský arcibiskup svůj souhlas vylepšil příspěvkem 50 zlatých a 1728 povýšil kaplanství (lokálii) na farnost. Stavební plán a rozpočet byl vyhotoven jako pro kostel v Ondřejově (Andreasberg); věž měla být podle stavebníka zděná, čemuž ovšem Hornovltavičtí dokázali zabránit. Na střechu kostelní budovy byla vsazena jen dřevěná věžička a do té 1728 zavěšeny dva zvony, k nimž 1770 pak přibyl ještě třetí; do pohybu musely být při zvonění uváděny ze středu chrámové lodi. V roce 1758 byla za faráře Zambauera vysvěcena křížová cesta, a sice jedním františkánským mnichem, zřejmě z kláštera v Bechyni. Myslivecká dcera Klara Janowsky ze Zátoně dala 1860 Josefem Bockem z Vimperka vytvořit novou křížovou cestu, kterou pak darovala kostelu. Stála ji 228 zlatých. Kostel byl i dále vylepšován (už 1812 v něm byly instalovány, zřejmě tachovským varhanářem Gartnerem jednomanuálové klasicistní varhany, prohlášené 1996 za kulturní památku – pozn. překl.). Roku 1829 byla podlaha pokryta novými prkny. V roce 1842 byly dobrodinci věnovány kostelu prvé jeho věžní hodiny, rok nato obnovil Franz Biebl z Lenory (Eleonorenhain) Boží hrob za 41 zlatých vídeňské měny a roku 1862 přibyla k vybavení postříbřená lampa (77 zlatých) a monstrance v ceně 195 zlatých. Ještě téhož roku daroval sem lenorský Wilhelm Kralik nádherný skleněný lustr, který bohužel nešťastným přetržením závěsného řetězu došel 1902 úplné zkázy a musel být nahrazen novým (tyto a mnohé další údaje jsou převzaty z hornovltavické farní kroniky). Už roku 1859 musil být kostel o něco rozšířen a poněvadž pro jednoho kněze bylo těžké zastat sám duchovní péči v tak rozsáhlé farnosti, došlo v květnu 1853 k povolení vydržovat v ní i kaplana. K pozoruhodnému opatření došlo v letech 1833-1841: místo v kostelní lavici si musel každý návštěvník bohoslužby zaplatit jedním grošem, zatímco později byla určitá suma uhrazena už provždy.
V roce 1834 byla faře v Horní Vltavici přiznán k dalšímu vylepšení příspěvek na koňskou krmnou dávku (v originále "Pferdportionsbeitrag" – pozn. překl.) ve výši 80 zlatých konvenční měny a roku 1853 roční kooperátorský plat 200 zlatých konvenční měny, zčásti ovšem uhrazený finanční sbírkou farníků, větší měrou však zvýšeným podílem z náboženského fondu. Proto měla farnost také stále zdatnější duchovní; zde budiž jako příklad uveden pouze P. Petrus Jakobus Schmidt, který byl v roce 1864 vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou a jmenován i osobním děkanem. Častěji se konala v minulém (rozuměj devatenáctém – pozn. překl.) století biřmování: 1808, 1821, 1848, 1884, v tomto (rozuměj dvacátém – pozn. překl.) pak 1901, 1922 (publikováno v roce 1924 – pozn. překl.).
Roku 1821 mělo tu asi 6000 lidí přijmout biskupa Arnošta Růžičku z Českých Budějovic (v originále "Ernest Ružička aus Budweis" – pozn. překl.) a biřmováno tu bylo více než 3000 dětí.
Jak sledujeme dějiny farního kostela, usidlovali se jiní příchozí podél řeky Vltavy, a to nejprve většinou po proudu vodního toku (v originále "und zwar erst meist flußaufwärts" – pozn. překl.). Tak vznikly ve čtvrtém a pátém desetiletí 18. století osady Račí (1736), Polka (1743), Březová Lada (1743) a Slatina (1743), v opačném směru pak Vlčí Jámy (1736), Houžná (1736) aj. (v originále ovšem jen německy "Mitterberg /1736/, Elendbachl /1743/, Birkenhaid /1743/, Filz /1743/, Wolfsgrub /1736/, Hüblern /1736/", místní jméno "Birkenhaid", tj. rodiště autora textu, je doprovázeno jeho poznámkou v tomto znění: "Birkenhaid wird im Volksmunde mit 'Bettelhäuser' bezeichnet. 'Bettel' bedeutet hier soviel wie 'Perlen'. Hier war nämlich ebenfalls eine Glashütte, in der Glasperlen erzeugt wurden." /tj. "Březová Lada byla v řeči lidu zvána 'Bettelhäuser'. 'Bettel' tu ovšem značí /namísto přívlastku 'Žebrácké'/ tolik co 'Perlové'. Tady totiž právě stála jedna ze sklářských hutí, ve které se vyráběly skleněné perly /do prosebného a rozjímavého růžence/" – pozn. překl.). V téže době mohly ze sklářských hutí, většinou pojmenovaných po jejich zakladatelích, vzniknout i osada "Rabenhütte", zvaná i "Gubischhütte" (dnes zaniklá Havránka, viz blíže webové stránky Zaniklé obce, kde jsou uvedena i jiná označení jako "Krauplova Huť", "Bettelhütte auf Thomas", "Woldauer Bettlhütten" /česky i "Vltavská Huť/ - pozn. překl.), pro svou polohu, příznivou pro zdejší třenové stromy, známá klukům z celého okolí, a také "Schlemmerhof" ("Schlemmerhütte", tj. Schlemrova Huť se říkalo i Březovým Ladám - pozn. překl.).
Nedaleko vrcholu Boubína (v originále "unfern des hohen Kubanigipfels" – pozn. překl.) mělo dříve stát několik obydlí, jejichž stopy vykazují dosud některé prohlubně v terénu; proběhly tu už častěji nějaké vykopávky, ovšem bez výsledku. V lese na Pažení (v originále "Im Basum-Wald" – pozn. překl.) se v jednom velkém houští, které tu tehdy nebylo ničím vzácným, shromažďovala společnost penězokazů, kteří razili tolary a krejcary (v originále "Zwanziger" – pozn. překl.) ze skla, obkládali je stříbrem a chtěli je dát do oběhu. Byli však ještě předtím, než dosáhli svého cíle, vystopováni a chyceni za límec. Jejich dílny byly odhaleny a vybrány, vystrašení Šumavané se brzy upokojili. Nejednou i jiní podivní tovaryši dali přednost lesnímu příšeří před denním světlem a zdržovali se v této končině, což lid zbásnil do těch nejpodivuhodnějších strašidelných příběhů. Z mnoha malých vyhrabaných podkov se usuzovalo, že tu snad docházelo k nepřátelským nájezdům (dnes jsou takové nálezy považovány spíše za pozůstatky soumarských stezek - pozn. překl.). V roce 1809 byly na lokalitě zvané "Girkos Feldhügel" s velkou námahou zbudovány šance z obavy, že by sem Francouzi mohli vpadnout z Bavor do Čech. Některé lesní cesty byly narychlo zataraseny dřevěnými záseky a na nejvyšších vrcholech hor byly vztyčeny konstrukce pro možnost vysílání dorozumívacích světelných signálů.
S rychlým nárůstem počtu osad v okolí se brzy jevila školní budova příliš malou. Počátkem 19. století byla tu postavena nová, v Zátoni, ve Vlčích Jamách a v Polce byly zřízeny "Wandelschulen", tj. školy bez vlastní stálé budovy, které už v roce 1830 nabyly povahy exponovaných; zpočátku však nebylo dosaženo shody ohledně učitelského platu, dovozu katechety a jiných nezbytností. Obyvatelé Vlčích Jam, Řasnice (v německém originále ovšem "Pumperle" - pozn. překl.) a Houžné žádali dokonce přiškolení k Horní Vltavici, poněvadž se jim zdálo příliš, aby každý dům, a to i pokud v něm nijaké děti nebyly, měl odevzdávat věrtel žita. Hornovltavický učitel jim kromě toho docela tajně slíbil, že občas bude školní výuku provozovat i u nich. Přesto byly budovány jedna po druhé školy nové. Roku 1834 v Lenoře (Eleonorenhain), 1873 ve Vlčích Jamách, 1881 v Zátoni, 1882 v Polce poté, co se tu už od roku 1853 učilo v jednom selském stavení. Aby byly děti z Kubovy Hutě ušetřeny daleké, zejména v zimě opravdu obtížné cesty, byla tam v roce 1908 zřízena expozitura hornovltavické školy. - Do roku 1870 musel školní učitel zastávat i službu kostelníka, což bylo pak zakázáno jako "standeswidrig" (tj. "odporující stavovské etice" – pozn. překl.). Od roku 1840 se od místního duchovního dostalo poprvé žákům něco poučení o pěstování stromů, o polním a lučním hospodářství či o chovu dobytka; také něco o lásce k vlasti a o české řeči, takže učiteli zbylo počítání, čtení a psaní. Jistě i tady musel učitel zápasit s trpkou nouzí, neboť běda, udeřila-li někdy na jeho šumavskou ves žňová neúroda!
Nebylo nijakou vzácností, že krupobití, mráz nebo trvající nepříznivé počasí zcela zničilo i tak jen sporý užitek z polí a pak ve vsi doslova zuřil "tovaryš hlad" (v originále "der Geselle 'Hunger'" – pozn. překl.); neboť není tak lehké pro lidi z šumavských lesů sehnat tolik peněz, aby si za ně mohli někde koupit pro celou rodinu něco k jídlu. Když se v Březových Ladách měl koupit zvon, nebylo v osadě nikoho, kdo by mohl půjčit 20 zlatých. Zvláště zlé byly roky 1770, 1816 a 1817, kdy se k jídlu vařila i tráva a mech, poněvadž nejen tady, ale i ve vnitrozemí byl kritický nedostatek potravin. Roku 1816 bylo jen osm pěkných dnů v roce a obilí stálo ještě po sv. archandělu Michaelovi (tj. po 29. září – pozn. překl.) na poli v mandelích. Nijaký div, že v následujících letech panovala strašlivá drahota, takže jeden korec (tj. 93 litrů nebo 4 věrtele - pozn. překl.) žita stál 54 zlatých, ječmene 48-50 zlatých, pšenice 60 zlatých a a brambor 20 zlatých. Rok 1818 byl zase naopak velice úrodný a tak ceny klesly u žita na 5 zlatých, u ječmene na 4 zlaté a u pšenice na 9 zlatých za korec, zatímco jedna libra (asi půl kilogramu – pozn. překl.) masa stála už jen 12-14 krejcarů vídeňské měny. Zvlášť škodlivá byla trvající zima, když jaro ne a ne nastat. V roce 1832 byl 22. července silný mráz, roku 1845 bylo 23. března -17° Reaumura a roku 1882 padal ještě 14. června sníh. V roce 1863 bouře strhávala střechy, stejně tak roku 1870, kdy došlo k velkým lesním polomům. V tom roce si ovšem obyvatelstvo mohlo vydělat velké peníze při zpracování dřeva na polena, špalky, jakož za odtah k pilám. Když v roce 1872 zle řádil kůrovec,přicházeli dokonce lidé až z jižních Tyrol a z Korutan, kteří dopravovali kmeny z lesů po tak řečených "Rieseln" (tj. "smycích" - pozn. překl.). - V roce 1853 přes Březová Lada, Polku a Slatinu přešlo strašlivé krupobití, po němž, jak zaznamenává kronika, bylo možno spatřit podivnou hvězdu, vrhající sáhodlouhé (v originále "klafterlange" – pozn. překl.) paprsky a stojící na jihozápadní obloze. Už 11 let předtím (1842) měly jednou ze slunce vycházet rudé, modré a zelené koule, což se vždy považovalo za špatnou předzvěst (v originále "schlechtes Vorzeichen" – pozn. překl.). Okolí Horní Vltavice nebylo opravdu ušetřeno vpádu nakažlivých nemocí. Tak tu v srpnu 1859 propukla epidemie úplavice, roku 1864 zuřil v Nové Polce (Neuelendbachl) a 1868 v Zátoni tyfus, v roce 1882 onemocnělo mnoho dospělých černými neštovicemi a skvrnitým tyfem (v originále "an Blattern und Flecktyfus" – pozn. překl.). V zimě roku 1890 epidemie chřipky způsobila v Zátoni smrt 115 dětí, takže došlo k uzavření ško1y.
I hrůzy prusko-rakouské války 1866 zasáhly dokonce až sem na Šumavu. Když lidé uslyšeli o nešťastném výsledku bitvy u Hradce Králové, počali zahrabávat do země všechen cennější majetek nebo ho ukrývat někde v lesích. Horní Vltavicí táhlo množství saských rejtarů a 800 mužů rakouské říšské armády. V roce 1849 byli sem dokonce vysláni dragouni, aby obyvatele donutili k vyplacení z roboty. Jindy (1850) se tu nakvartýrovala po staveních pěchota, aby alespoň zčásti omezila zdejší pašeráctví, kvetoucí tu ostatně jako tenkrát i dnes. Téhož roku byl slavnostně zvolen i první starosta obce Anton Sellner (Schererpaus).
Víc a víc se daly sledovat také technické výdobytky. Roku 1868 byla ve Volyni (v originále "in Wolin" – pozn. překl.) zakoupena za 400 zlatých první hasičská stříkačka. V roce 1873 si tu v Horní Vltavici - snad šlo o ohlas vídeňské světové výstavy - pořídili dvě mlátičky a stroj na řezanku.
Roku 1871 došlo ke zřízení poštovního úřadu, který byl v roce 1906 spojen s telegrafní stanicí.
Cesty a stezky, které vesnici spojovaly s jinými, byly zpočátku velice špatné, nyní však má i tato skutečně hornatá končina ty nejkrásnější silnice, které se mohou měřit s jakoukoli podobnou v českém vnitrozemí (v originále "im Innern des Landes" – pozn. překl.).
Největší pokrok však přinesla i Horní Vltavici výstavba železnice. Sklářský průmysl, který tu rozkvetl za podnikatele Johanna Maiera (psal se spíše příjmením Meyr a žil v letech 1775-1841 - pozn. ppřekl.), ocitl se následkem severočeské produkce v nesnázích, což vedlo k velké vlně vystěhovalectví zdejších obyvatel, 1876 do pruského Polska, 1882 do Slavonie (historická oblast mezi dnešním Chorvatskem a Srbskem – pozn. překl.) a velké množství pak ovšem i do Ameriky. To všechno se změnilo, když železnice i odtud - 1899 byla otevřena železniční trať z Volar /Wallern/ do Lenory, 1900 z Vimperka přes Horní Vltavici do Lenory a už předtím roku 1867 dodal kníže Schwarzenberg k výstavbě tratí 24 tisíc železničních pražců ze své lesní těžby - usnadnila odbyt a dopravu zboží (v originále "das Fortschaffung der Ware" – pozn. překl.). Skleněné výrobky ze šumavské Lenory se teď staly velice proslulými a putovaly doslova do celého světa. I bohatství dřeva bylo zpřístupněno a vznikl i tady vlastní dřevozpracující průmysl. Ze staletých odvětvených kmenů se na tomto území vyrábělo rezonanční dřevo. K tomu byly používány i v pralese ležící "Rohnen" (tj. práchně - pozn. překl.), chráněné před rozkladem pod vrstvou zeminy, nyní jako vzácnost vyhrabávané. Velmi staré dřevo bylo používáno i pro výrobu dřevěných okrajů (lubů) řešet (v originále "Siebränder" – pozn. překl.), které byly předmětem domácké výroby právě tady v okolí Horní Vltavice, v Zátoni, v Březových Ladech a v Polce. Píle místních lidí dokázala po domácku, nezávisle na každé velkovýrobě, zhotovovat i mnoho jiných obchodních artiklů, jako třeba prkénka k výrobě houslí, součásti klavírů (kladívková mechanika klaviatury), dřeváky, lopaty, lžíce a kvedlačky, hrábě, rukojeti kos, loukotě vozových kol, žaluzie, dřevěný drát, kolovraty atd. atd.. Během posledních staletí tu vyrostlo množství pil, které parní oř roznášel dál do světa. Dřevo se plavilo po vodních tocích, na jejichž břehy bylo i k vazbě vorů dopravováno už v zimě.
Těsně předtím, než vypukla první světová válka, byla u Račí v roce 1913 zbudována elektrárna, která zásobovala proudem papírnu ve Františkově (Franzenstal). Na stavbě blízko větvení vodního kanálu dál při Březových Ladech bylo zaměstnáno 176 dělníků, mezi nimi mnoho Italů. Celkové náklady činily kolem 800 tisíc korun, výkon elektrárny byl 600 koňských sil. V mnoha horských vsích se rozsvítilo elektrické světlo, kterému dával mocný podnět nikdy nevysychající tok mladé Vltavy.
Kéž tomu dá Všemohoucí Bůh, aby hornovltavická farnost i v příštích staletích své existence rostla a prospívala, aby její pracovití a počestní obyvatelé zachovali jeko až dosud věrnost svému národnímu kmeni a zůstali tak mocnou jeho oporou a baštou v této snad nejkrásnější části německé Šumavy!

Duchovní v Horní Vltavici
1724 (i nadále jde o letopočet příchodu na farnost) Martin Johann Rattay de Radlitz,
1728  Florian Georg Hartl,
1731  Matthäus Humel,
1733  Josef Sellner,
1743  Karl Josef Paletin,
1747  Ludwig August Friedrich Czizek,
1754  Josef Ignaz Zannbauer ,
1762  Josef Schiroky,
1764  Matthias Stainko,
1769  Johann Wentzl,
1770  Matthias Irsigler,
1784  Johann Gerndt,
1785  Matthias Schmidtschleger,
1786  Simon Heruß,
1795  Josef Meckl,
1803  Anton Forko,
1808  Franz Riegger,
1813  Wenzel Weeber,
1825  Franz Freudenschuß,
1828  Petrus Jacobus Schmidt,
1868  Peter Rostočil,
1878  Michael Sturany,
1887  Franz Koller,
1899  Gustav Praxl.

Učitelé v Horní Vltavici
Počínaje rokem jejího založení školu vedli: Anton Honel, Franz Baier, Johann Hall, Wenzel Neu, Wenzel Holy, Josef Zischka, Simon Czastka, Matthias Czastka, Johann Czastka, Hugo Czastka a Hans Fuger (od roku 1913). S ustavením druhé třídy (1874) jako učitelé: Franz Maier, Johann Pischta, Johann Böhm, Josef Peterka, Karl Castka, Emanuel Czastka, Adolf Bock, Franz Wolf, Johann Scherer, Franz Fiedler, Karl Jungbauer, Pius Markowetz, Julius Selbitschka a Josef Zmeschkal. Na expozituře v Kubově Huti působí toho času Hugo Tomaschko. Vyučování ženským ručním pracím konají (od roku 1876): Marie Czastkaová a Hermine Groisová (od roku 1917).


Waldheimat, 1924, č. 8, s. 106-110

Příjmení Tuma není nijak vzácné na stránkách českobudějovického měsíčníku "Waldheimat" už proto, že tu vedle Johanna Tumy publikoval i jeho syn Günther Tuma (*1905 v Kladrubech /Kladrau/, a to jako otec na šumavská témata. Sám Johann Tuma uvedl svá životní data na stránkách kroniky německé školy ve Vlkýši (Wilkischen), když tam právě po dvanáctiletém působení v Kladrubech roku 1926 nastoupil. Osm let nato 1934 odešel, jak rozedraná vlkýšská kronika dosvědčuje, právě tady na odpočinek (jeho nástupcem v ředitelské funkci se stal Karl Haala). Narodil se podle zmíněného vlastního vyjádření dne 24. července roku 1874 ve stavení čp. 10 ve dnes zcela zaniklé osadě Březová Lada. Jeho otec Anton Tuma, narozený rovněž tady v čp. 10 26. prosince 1832, byl synem Mathiase Tumy a Barbary, roz. Stegbauerové z Račí čp. 2, matka Barbara (*31. března 1838) byla pak dcerou Mathiase Friedbergera, hajného z Pravětínských Lad (Gansauerhaid) čp. 11, kde se narodila, a Franzisky, roz. Müllerové z Hrabických Lad (Rabitzerhaid). Poté, co absolvoval 4 roky německé reálky v Prachaticích a 4 roky německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích, působil na tehdejším okrese Stříbro (Mies) v obcích Honezovice (Honositz), v samotném Stříbře, dále v obcích Líšťany (Lichtenstein), Chotíkov (Kottiken), Chotěšov (Chotieschau) a následně celých 21 let (1904-1926) v Kladrubech (Kladrau), od roku 1926 pak v německé škole ve Vlkýši (jde i dnes o střed obce Heřmanova Huť /Hermannshütte/), na níž setrval až do odchodu na penzi v roce 1934. V Kladrubech se mu v roce 1905 narodil syn Günther, který se stal rovněž učitelem, zprvu i na českých školách, naposledy se s ním setkáváme na německé škole v Líních (Lihn), kterou v roce 1937 opouští odchodem do Hradce (Hradzen). O synovi nemáme nijaké další zprávy, stejně jako o dceři pana řídícího z Vlkýše Wilmě (*1908 v Kladrubech), na jaře 1934 učitelce v Blatnici (Blattnitz), víme jen ze zprávy listu "Pilsner Tagblatt", že měla 14. dubna téhož roku v zámecké kapli v rodných Kladrubech svatbu (obřad vedl světící biskup pražský Dr. Remiger) s nadporučíkem československé armády Josefem Pilwouskem. Je to týž Josef Pilwousek (*22. ledna 1905), v civilu učitel, který ovšem už v uniformě wehrmachtu patří mezi pohřešované z ruské fronty u nes běloruského Borisova (Barýsau) od června roku 1944? K šumavské historii i tato otázka rozhodně náleží. Johann Tuma podle zprávy v krajanském časopise zemřel 2. listopadu 1952 v Hersbrucku u Norimberku.

- - - - -
* Březová Lada / Horní Vltavice / Prachatice / České Budějovice / Honezovice / Stříbro / Líšťany / Chotíkov / Chotěšov / Kladruby / Vlkýš, Heřmanova Huť / † Hersbruck (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození v hornovltavické matrice
Tady stávala rodná Březová LadaTady stávala rodná Březová Lada
Úvod jeho článku o Čertově kameni u Březových Lad
Budova německé obecné školy postavené v Kladrubech roku 1850

zobrazit všechny přílohy

TOPlist