logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GOTTFRIED TRNKA

Dětochovský pantáta


I jiné děti mívají dědečka či babičku z otcovy a matčiny strany. U nás jsme ale měli jednu babičku doma, dědeček umřel už předtím, než já se narodil, a pak tu byli ještě "Höf-Voda" a "Höf-Muada", starý pantáta a panímáma z Dětochova.
Ten "Höf" totiž byl celým slovem německy Tichtihöfen (Dětochov) a moje maminka byla rozená dětochovská. Jakkoli ta samota sestávala jen ze dvou statků, měla jako nějaká velká ves i svoje místní "říkání" po chalupách, ta "litánie" byla v tomhle případě ale jaksepatří krátká a výstižná. O "Höferských" se totiž říkalo jednou větou: "Co u Boirů sotva začíná, hned u dlouhýho Jíry konec má." (Ban Boir faungt's an, und der Jöüg is a launga Mau.) Je nasnadě, že ta "Ortslitanei" byla přece jen o něco starší než byl dětochovský pantáta, takto můj druhý dědeček, tedy maminčin otec, ale byla na něho jak šitá. Zlatá slova starého Goetha "Vom Vater hab ich die Statur, des Lebens ernstes Führen, vom Mütterchen die Frohnatur und Lust zu fabulieren" (Po otci mám prý postavu a vážné založení, po mamince rád zábavu a radost z vyprávění) by se pro mou vlastní osobu dala spíš obrátit, zvláště s tím "založením". Nadto mám po ní i dvě vlastnosti, přisuzované právě jejímu otci, který byl prý ve styku s lidmi spíš plachý a zato velký "kritikář", Kritikaster mu prý přezdívali. Když někoho neměl rád, raději se mu vyhnul oklikou, aby se s ním vůbec nemusel potkat, natož vést s ním nějakou řeč. Pro jeho kousavou náturu je příznačná věta, kterou měl na jazyku, sotva se při stole podávaly nudle, které by jako jídlo docela oželel: "Dva tisíce nudlí - každá vo dvou koncích!" (Zwoatausend Nudeln: viertausend Spitz!) Jeho spíše nerudná povaha měla snad svůj původ i v tom, že ani ne dvacetiletý ztratil otce, musel převzít statek a z rozhodnutí "přátelstva" se hned nato oženit s jednou sestřenicí. Moc často jsem ho nevídal, poněvadž do polenské školy, kde jsme bydleli, snad v životě nezavítal, a když jsme my děti přijely do Dětochova, měl obvykle zrovna co dělat na poli, louce, "na borkách" (dnes by se tomu "píchání borek" - Torfstich - nejspíš řeklo dobývání rašeliny - pozn. překl.) při rybníce Olšina (Langenbrucker Teich) nebo v lese. Nejvíc jsem ho vlastně potkával o nedělích v kostele, kde jsem na kůru "šlapával měchy" nebo ministroval u oltáře. Obdaroval mě vždycky při té příležitosti zpravidla jedním "bílým krejcarem", jak jsme my děti označovaly deseti- či dvacetihaléřovou minci, dospělými přezdívané pěťák nebo šesták. Když umřel, pochovali ho v dědičném hrobě Höferových, nalevo vedle brány hřbitova v Polné na Šumavě, kde vedle dětochovského pantáty našli už před ním místo posledního odpočinutí také můj tatínek a "dědeček" z otcovy strany.


Hoam!, 1971, č. 10, s. 306-307


P.S. Zaniklý Dětochov příslušel k dnes rovněž zaniklému Lštínu (Irresdorf) blízko Polné na Šumavě (Stein), dnes jednom z center boletického vojenského újezdu.

Jizva


Přišel jsem na svět ve školní budově (v Polné na Šumavě - pozn. překl.), které je na osmdesát let, pokud ovšem vůbec ještě stojí. Ačkoli leží v údolí docela blízko vody - potok je od ní doslova na pár kroků - ve škole ani u ní za mých časů nebyl žádný vodní zdroj, ze kterého by se dalo pít. Pro pitnou vodu se muselo chodit k sousedům někdy i dost daleko od nás. Nejbližší a vždycky vydatnou studnu měli u Gunzlů, ale nenosili jsme ji odtamtud zrovna často, poněvadž ten statek ležel blízko hřbitova a my dávali proto přednost vzdálenějším místům. Rádi jsme běhali pár minut dál do údolí k čerstvé studánce v lukách. Ještě raději jsme ale chodívali na nádraží, kde za skladem dřeva stávala pumpa, pověstná svou dobrou pitnou vodou. Hlavně tam ale nebyla nouze o zábavu s jinými dětmi mého věku. Nejdál od školy pak byla studně ve statku u Boirů s nejlepší vodou v celé vsi, která každému znamenitě chutnala.
Když se tedy šlo pro vodu a dlouhý čas se nikdo nevracel, panovalo všeobecné mínění, že přinese tu od Boirů a všichni si rádi třeba i déle počkali na lahodný truňk. Jednou jsme tak seděli právě u oběda, když vtom někdo zjistil, že není v domě co k pití. Na otázku kdože skočí rychle pro vodu jsem se přihlásil já, kterého nebylo k běhání nikdy třeba nijak moc přemlouvat.
Popadl jsem džbán a a rozletěl jsem se - k nádraží! A byl jsem to i já, kdo se dlouho, ale opravdu dlouho nevracel, a když se tak nakonec přece stalo, bylo to s prázdnou a celý špinavý a od krve.
Místo abych totiž cestou tam zamířil přímo k pumpě, jak jsem měl poručeno, dal jsem se zlákat jedním z kluků ze vsi k přímo neodolatelnému povyražení.
Na place se dřevem bylo spousta narovnaných kmenů, kolem kterých jsme se přes přísný zákaz rádi ometali. Bývala tu složena i prkna a poněvadž se často různě zkracovala, stála při nich dřevěná koza. Přes tu kluci položili dlouhé prkno a byla hned houpačka. Moc to nešlo, když na jedné straně zasedli třeba tři a naproti nim do stejného počtu zrovna jeden chyběl. Zjevil jsem se tedy jak na zavolanou, abych nastolil kýženou rovnováhu. Zasedl jsem rychle před ty dva a chvíli to šlo pěkně hladce. Prkno se však začalo brzy smekat ke straně a jak jsem se snažil mu v tom zabránit, dostalo se bříško palce mé levačky dospod a já zavyl samou bolestí.
Tak jsem se vrátil domů s brekotem, prázdným džbánem a ještě pěkně pochroumán. Trest se proti všemu očekávání nedostavil žádný, poněvadž rána pořádně krvácela a já sklidil soucit a taky milost. Jako každý šrám zahojil se nakonec i tenhle, ale až dodnes mám na palci levé ruky patrnou jizvu, která jen mně připomíná, jak to bylo tenkrát v Polné na Šumavě s dobrou vodou.


Hoam!, 1972, č. 8, s. 265-266

Karlsruhe


O tom, že se hlavní město Bádenska jmenuje Karlsruhe, jsem jako chlapec neměl ani tušení. Dnes to město znají mnozí z někdejších Šumavanů, nikdo však asi neví, že i na Šumavě je jedno takové Karlsruhe. Leží na východní straně Polenského vrchu (u nás se mu říkalo Honeschberg) proti Dolním (Německým) Brzoticím (Perschetitz) a je to výklenek ve skalním převisu v podobě kamenného schodu, přímo vybízejícího se na něj usadit. Objevil ho a taky po sobě samém pojmenoval jeden učitel z Budějovic, budu mu tady říkat Karl B.. Často jsem tam s ním sedával a on mi, klukovi z Polné, vypravoval o svém domovském městě.
Mezi oběma válkami jsem se dostal i do města Karlsruhe a musel se opět a opět rozpomenout na ten nepatrný schůdek ve skále, pro dítě snad docela pohodlné místo k sezení, pro "Karlovo spočinutí" však prostor zajisté značně nedostatečný. Přesto mu propůjčil své jméno, aby mi udělal radost a romantikou přioděl ty hodiny, kdy jsem s ním v duchu putovával do jeho Budějovic.


Hoam!, 1972, č. 6, s. 194


P.S. Jde nejspíš o řídícího učitele, vlastivědného publicistu a amatérského archeologa Karla Brdlika z Budějovic, který uveřejňoval ještě ve dvacátých letech zprávy o svých nálezech na Boleticku v českobudějovickém časopise Waldheimat. Zemřel 17. května 1948 po odsunu v Heiligenstadt v bavorských Horních Frankách. Na německém gymnáziu ve městě, o kterém slýchal od Karla B. vypravovat, maturoval roku 1918 v tenkrát naposledy "rakouských" Budějovicích i autor vzpomínky Gottfried Trnka.

Die tote Magd


Durch goldgelb schimmernde Ährenfelder
und glutrot leuchtende Föhrenwälder
wandern wir zu zwein in das Dorf hinein.
Der Kirche steilgegiebelt Schindeldach,
kristallklar der muntre Forellenbach
grüßen uns am Weg und am schwankem Steg.
Breit wie die Glucke über die Kücken
dehnt sich der Hof auf dem Höhenrücken,
und schon pochen wir an die Bohlentür.
Wir stehen in blankgescheuerten Flur.
länger als sonst, treten dann, zögernd nur,
in die Sube ein. - "Wie? - Ein Totenschrein?"
"Ja, ja! Eine Leiche haben wir heut!
s war ein recht armes, ein herzgutes Leut,
das sie uns heut nacht tot ins Haus gebracht.
Sie irrte seit Wochen von Hause zu Haus,
ruhte in keiner Bettstatt mehr aus. -
Im Stall wo fand man sie, kalt schon, beim Vieh. -
Mochte nicht nehmen Speise noch Trank,
ganz irr ist sie g'west, jetzt ist sie erlöst. -
Doch hat sie treu uns gedient viele Jahr
Doch hat sie treu uns gedient viele Jahr
und wenn ich mit drauß' bei Arbeit war
hat sie mir allzeit die Kinder betreut,
drum hab ich sie heut' auch zur letzten Fahrt
wie mein' eigene Mutter aufgebahrt.
Ich musst' es ihr tun, der Herr lass sie ruhn! -
Mir selbst aber wird heut' die Nacht noch zum Tag,
denn wenn ich auch sonst mich racker' und plag',
heut' bräucht ich vier Händ' und käm an kein End':
hab Brot gebacken und Butter gerührt,
das Haus gescheuert, die Leich ausstaffiert -
und niemand hilft mit, 's sind alle im Schnitt." -
Ein Kreuz steht zu Häupten am Fensterbrett,
zwei flackernde Kerzen am Totenbett
der Dienstmagd, der alten, die Totenwacht halten. -
Ich zieh' ihr das Linnen vom Angesicht,
da leuchtet ein Lächeln, ein sanftes Licht:
der Seele schweben vom Tod zum Leben. -

Mrtvá děvečka


Zlatistým třpytem klasů níže v polích
kmeny borovic rudnou po okolí
a my jdem ve dvou ke vsi opodál.
Kostel má dosud šindelovou střechu
a pstruží potok plyne pro útěchu
kolem ní cestou a pod lávkou tam.
Jako nějaká kvočna starostlivá
od návrší se statek ke vsi dívá
a my už klepeme mu na vrata.
Stanem na čistě vymeteném dvoře
a že je otevřeno při komoře,
vejdeme dovnitř. - Rakev na marách!
"Baže, dnes mrtvou u nás v domě máme!
Neměla nic, jen v srdci dobro samé -
její tělo sem přinesli v noci dnes.
Bloudila týdny tak od domu k domu,
o nocleh bylo stydno říci komu,
našli ji v chlívě, u krav, chladnou už.
Sousto snad pozřít sílu neměla,
duchem už jinde, noce probděla,
teď si ji Pánbůh jistě k sobě vzal.
Věrně u nás po léta sloužívala
a když ta naše byla ještě malá,
starala se mně o ní napořád.
Na cestu k hrobu tady z toho statku
ji zato vypravím jak vlastní matku,
oplatím se jí službou poslední.
Na všechno sama jsem tu v jednom kole,
v noci jak ve dne, než se vrátí z pole,
že síknou všickni, je to na mně jen.
Chleba peču a máslo sama vrtím,
dům poklidit a poklonit se Smrti
musím teď sama - sotva vím, kam dřív."
V hlavách má kříž, okno je dokořán -
svíce při rakvi planou z obou stran
staré děvečce jako čestná stráž. -
A když se smekne rouška mrtvé z tváře,
úsměv v ní vidím. Jaká tichá záře:
duše se vznesla, výš než život náš.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1973, s. 85-86

Příjmy jednoho šumavského venkovského učitele za časů Josefa II.


Hrabal jsem se (v originále "ich kramte" - pozn. překl.) jednou v dědečkových rodinných papírech a setrval jsem nakonec nejdéle nad obalem těch písemností. To, zda byl ten papír, co obal tvořil, kdysi sám důležitou písemností, či zda byl jako bezcenný užit k balicímu účelu, bylo mi celkem lhostejno. Pro mne měl ten starý, zčásti už silně poškozený, mnohokrát přeložený a sešitý papír větší přitažlivost než všechny dokumenty ostatní. Obsahoval přesné údaje o příjmech školního učitele Franze Schnelzera, který byl od roku 1775 ustanoven jako "weltlicher Lehrer" (tj. "světský učitel", v německém originálu celého tohoto Trnkova textu je užito v titulu i pojmu "Dorfschulmeister", tj. "venkovský školmistr"! - pozn. překl.) v Polné na Šumavě (v originále "in Stein im Böhmerwalde" - pozn. překl.). Záznamy pocházejí z let 1781, 1783, 1800 a 1806. Ty poslední jsou pořízeny už nástupcem zmíněného. Titul zápisků zní: "Fassions-Tabellen" (tj. "Tabulky k přiznání /příjmů/" - pozn. překl.). Na jedné z těchto "Tabellen" nacházíme i podtitul: "Ausweis über die Einkünfte des Schullehrers in Pfarr und Dorf Stein, Krummauer Vicariat im Bechiner Kreise, Budweiser Antheil" (tj. "Výkaz příjmů školního učitele ve farní obci Polná, vikariát Krumlov v Bechyňském kraji, Budějovický podíl", k čemuž nutno dodat, že na Táborský a Budějovický podíl byl Bechyňský kraj rozdělen roku 1751 - pozn. překl.). - Duchovním učitelem byl v Polné tehdy farář P. Edmundus Heider, rodák z Vyššího Brodu (Hohenfurth). Ke škole příslušelo 134 školy schopných dětí: školu skutečně navštěvovalo 39 chlapců a 13 děvčat. Byla to venkovská škola pod patronátem kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron). Údaje přebírám ze starší části zápisů, pocházejících z roku 1781. Poněvadž jsou však velice poškozeny, musilo být k jejich doplnění použito i "Fassions-Tabelle" z roku 1783. Podle toho všeho měl dotyčný "školmistr" příjmy, jak následuje psáno (pro "zlatníky" je užíváno zkratky "fr.", pro krejcary "kr.", i jinak ponecháno se stylistickými dobovými zvláštnostmi - pozn. překl.):

A. Peníze:
1. od kostela: na penězích za zápis sebraných kostelních peněz 35 kr.
2. od farní obce: na varhanický peníz (v originále "Orglgeld" - pozn. překl.) dává každý sedlák a chalupník (v originále "jeder Baur und Chalupper" - pozn. překl.) 4 krejcary, což činí celkem 8 fr. 56 kr.
3. při koledě (v originále "In der Kolleda" - pozn. překl.) od farní obce 2 fr.
4. "Taxa Stola" (tj. církevní taxa /štola/ - pozn. překl.), jež je nejistá, asi 9 fr.
5. vedle toho lze přičíst:
a) za tichou mši svatou 3 krejcary, když ale se slouží v týdnu mše za nemocnou osobu a ta v neděli není ohlášena (v originále "vermelde ausbleibt" - pozn. překl.), nedostanu za takovou mši ničeho, asi 14 kr.
b) křestní poplatek (v originále "Taufgebühr" - pozn. překl.) za šestiletý průměr od panství 8 fr. 20 kr.
c) školné (v originále "Schulgeld" - pozn. překl.), asi 9 fr.
d) od fundací, úřadů a mší (v originále "von Fundationen, Aemtern und Messen" - pozn. překl.) 7 fr. 36 kr.
na penězích dohromady 59 fr. 27 kr.
B. V naturáliích, k penězům jako přirážka (v originále "zu Geld geschlagen" - pozn. překl.)
Od farní obce:
a) žita (v originále "Korn" - pozn. překl.) dává každý sedlák 16 snopů (v originále originále "Garm"! - pozn. překl.), chalupník 8 snopů, tj. 80 mandelů, ty mandele ke 2 měřicím (v originále "die Mandl zu 3 Maßl" - pozn. překl.) jsou 15 korců (v originále"Strich" - pozn. překl.), za korec 1 fr. 40 kr. 25 fr.
b) ječmene dává každý sedlák, který nějaký ječmen pěstuje (v originále "der eine baut" - pozn. překl.), 2 otýpky (v originále "Büörd" - pozn. překl.), tj. 8 mandelů, ty mandele ke 2 měřicím jsou 4 korce, za korec 1 fr. 10 kr. 4 fr. 40 kr.
c) ovsa dává každý sedlák 16 snopů, chalupník 8 snopů, tj. 80 mandelů, ty mandele ke 2 měřicím jsou 10 korců, za korec se cení 55 kr. 9 fr. 10 kr.
d) sláma ke shora uvedeným třem druhům obilí dohromady se cení 10 fr.
e) za 6 bochníků chleba, kus po 10 krejcarech 1 fr.
f) postní vejce (v originále "Fasten Eyer" - pozn. překl.) dává každý sedlák 2, chalupník 1, malý chalupník (v originále "Hütter" - pozn. překl.) 1 kus, 4 kopy, kopa po 30 krejcarech 2 fr.
g) lnu dává každý sedlák 1 libru (v originále "Pfund" - pozn. překl.), malý chalupník půl libry, libra se cení 15 krejcarů, činí to tedy 25 fr.
Při koledě od farní obce:
a) žita dává každý sedlák 1 měřici nebo vrchovatý balík (v originále "gegupftes Bachkarl", tj. "Packerl, Paket" - pozn. překl.), chalupník polovinu a malý chalupník čtvrtinu z toho, což činí 8 korců po 1 fr. 40 kr. 13 fr. 20 kr.
b) ječmene dává každý sedlák půl měřice, což činí 4 korce po 1 fr. 10 kr. 4 fr. 40 kr.
c) ovsa dává každý jako svrchu žita, což činí 8 korců po 55 krejcarech 7 fr. 20 kr.
Vedlejší přídavky (v originále "Nebenzuflüsse" - pozn. překl.): od panství ročně 6 sáhů palivového dřeva, od obce 2 a dvě třetiny sáhu, což obec všechno musí zdarma (v originále "gradis"nasekat a zdarma i svézt ke škole.                     
Všechno dohromady 161 fr. 37 kr.

Těch 161 zlatníků a 37 krejcarů tvořilo tedy za časů Josefa II. celkový roční příjem šumavského "školmistra", když byl sám na školu a skrze svou službu při místním kostele příjmy zde uvedené bez výjimky odebral. Školní pomocník (v originále "Schulgehilfe" - pozn. překl.) měl ovšem nárok jen na třetinu tohoto příjmu.


Budweiser Zeitung, 1920, č. 9, s. 2-3

Abschied vom Böhmerwald


Später Hafer fällt auf hohen Feldern,
schüttres Grummet wird gemäht,
Abschied nehm ich von den Heimatwäldern,
eh' das Jahr zu Ende geht,

und das Auge schweift vom Sternstein
hin zum Lissi, Fürstensitz
und vom Schöninger zum Pernstein,
jeden Berg der Heimat sieht's.

Gute Gaben lieber Erde,
Berge, Wälder, grüne Weiten,
dass mein Scheiden leichter werde
nach des Sommers goldnen Zeiten,

sollt' ich Trost durch euch empfangen,
dass in Wehmut und Entzücken,
wenn ich erst von euch gegangen,
euer Bild mich kann beglücken.

Rozloučení se Šumavou


Oves už se drolí v horských polích,
dosíká se řídká otava,
než rok sejde se mnou do údolí,
loučím se a stará Šumava

leží tu od Sternsteinu až k Lysé,
z Knížecího Stolce ke Kleti,
dál k Bärnsteinu zas rozsvítily se
drahé vrchy v rodné paměti.

Tvoje dary, milovaná země,
hory, hvozdy, dálky zelené
při loučení hovoří tu ke mně
a jak léto nedoslovené

na stesk podzimu se náhle změní
a v útěchu zvolna přechází,
když namísto slzí při loučení
obšťastní mne sny a obrazy.

Hoam!, 1972, č. 9, 2. str. obálky

Abend an der Moldau


Taubenetzter Wiesenpfad,
Grillen zirpen im Gestäude,
nach des Tages Unruh naht
Stille, Sommerabendfreude.

Silberglänzend eilt der Fluss,
Hohe Tannen ragen hüben,
uns als letzter Tagesgrüß
leuchtet Korn in Mandeln drüben.

Da heb ich die Augenlider,
und aus Höhen, weltenfern,
strahlt zur Erde mild hernieder
wundernah der Abendstern.

(Rosenberg, 1935)

Večer nad Vltavou


Rosa v lučních pěšinách,
hudba cvrčků znící v stráni,
den zašel jak ptačí tah
v tichu letních naslouchání.

Stříbro řeky, její spěch,
v objetí vždy lesy měly.
Polních klasů teplý vzdech
jak zář přejde po mandelích.

Stačí vzhůru oči zvednout:
z nebe, co jen spatřit smíš,
šíří třpyt tmou nedohlednou
večernice blíž a blíž.

(Rožmberk nad Vltavou, 1935)

Hoam!, 1971, č. 8, 2. str. obálky

Kaltenbirken


Schej is ejnk in Koldnbira,
schejna r is i koana Kira!
War 's doucht rum nit goa sou kold
s war da schejsti Flejk in Wold.

Sou haumts owa af da Heh
fost s holwi Joahr ner Eis und Schnee;
owa woun da Summa kimmt,
d Sunn den lejtztn Schnee wejgnimmt,
siacht ma uns doucht weid und broad;
dos hot schou mei Muada gsoat.

Doucht rum is der Himmel kloar
wia r in Tol nit s gounzi Jiohr
und goar d Berg und s Hulz hant schej,
loßt di d Augn i d Weidn gehj:
Van Esterrei, van Stenstoa ou
bis zan Dreisessel hinter Plou,
wou di boarejsch Grenz hergeht
und zruck, wou da Turm oum steht
iwa da Krummaustodt, souweid
siagst umadum nea Berg, si is a Freid.
Schej is ejnk in Koldnbira
schejna r is in kouana Kira!

Záhořánky


Tam v Záhořánkách krásně je,
víc snad než v ňákom kostele!
Nebejt tý zimy, tak bys řek,
že v světě nejni hezčí flek.

Je tu v tej vejšce na stráních
skoro půl roka led a sníh;
až s letem slunko příde sem
a poslední sníh vodnese.
Vidět je vodsaď v šíř i v dál,
už s mámou sem tu často stál.

Nebe má v sobě takej jas,
co dole nikdá v žádnej čas.
Hory a lesy kolkolem,
do dálek splývaj s vobzorem:
Sternstein tu voči neminou,
ni Třístoličník za Planou,
to málem v Bavorech už seš...
A blíž svítí krumlovská věž
nad městem radost pohledět.
Jak jen je vodsaď pěknej svět!
V Záhořánkách, tam prostě je
krásně jak v ňákom kostele!

Hoam!, 1979, s. 313

Zcela náhodou jsem v "osmačtyřicáté" výroční zprávě německého Státního gymnázia v Budějovicích (dosud bez úředně zavedeného přívlastku Českých) na závěr školního roku 1918-1919 nalezl v seznamu abiturientů v letním termínu 1918, tedy naposledy ve staré monarchii, i jméno Gottfried Trnka, narozen v Polné na Šumavě (psáno i s tím přídomkem německy Stein i. Böhm.) 6. října 1898. Chtěl se věnovat bankovní kariéře. O jeho dalších osudech nevíme zatím více. V roce 1973, kdy naposledy zachycujeme v Böhmerwäldler Jahrbuch tím jménem signovanou báseň Die tote Magd (Mrtvá děvečka), by mu bylo 75 let. A ještě jedna zajímavá podrobnost: ačkoli v materiálech kolem rodáků z Polné na Šumavě se Trnkovo jméno v časopise Hoam!, kde jinak vycházely vesměs po roce 1970 všechny jeho vzpomínky i básně, s daty nevyskytuje, v prosincovém čísle ročníku 1972 je náhle na 3. straně obálky mezi dárci ve prospěch pasovského Böhmerwaldmuseum ženské jméno Hermine Trnka, London. Povede stopa tam?, ptal jsem se, dokud jsem nezjistil, že jde vlastně o bavorský Landau an der Isar (!) a o vdovu po někdejším hornoplánském učiteli Josefu Trnkovi. Mezitím se ostatně ozval na můj dotaz genealog Miloslav Trnka, který označil "strýce Gottfrieda" za vzdáleného příbuzného a slíbil nejen, že se pátrání po jeho datech bude dál věnovat, ale ve své Rodopisné revui č. 3 na podzim roku 2000 otiskl pod souborným titulem Vonička ze šumavské čítanky několik mých překladů z Trnkova díla.

- - - - -
* Polná / Dětochov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Tady vidíme jeho jméno na seznamu předčasně maturujících abiturientů českobudějovického německého gymnázia v roce 1918
Někdejší německá škola v Malčicích, kam přišel roku 1920
ze Suchého Vrbného a už rok nato přesídlil jako učitel do Vídně
Plánek vsi Malčice s majiteli domů roku 1946 - škola je označena číslem 29
Jména jeho děda a otce při záznamu o škole v Polné na stránkách popisu školních okresů Čech z roku 1884Jména jeho děda a otce při záznamu o škole v Polné na stránkách popisu školních okresů Čech z roku 1884
Učitelský sbor obecné školy v Polné v roce 1905
 (G. Trnka starší, otec našeho autora, druhý zleva)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist