logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ TRAGAU

Doma

Pomalu se proplétá a valí vlak temnými vysokokmennými horskými lesy. Když dosáhne nějaké z malých stanic, supí a funí parní oř jakoby vyčerpán po strašlivé robotě.
Pobočná trať se vyskytuje teprve po nějakém čase a je tu spíše pro nákladní přepravu; nemocní, líní a slabí lidé ji používají rovněž, zdraví jen když musejí, neboť dobrého chodce ten vlak nedohoní.
Zatímco vlak stojí, kráčí kolem po polní mezi stará žena s těžkým balíkem plátna na zádech. Strojvedoucí přátelsky volá na stařenu, vrávorající pod tím břemenem: "Aber Frau Mahm, wer wird si‘ denn so rackern? Steigen ‘s ein und fahr’n ‘s mit!" (tj. "Ale panímámo, kdo by se s tím tak dřel! Nastupte si a pojeďte s námi!" - pozn. překl.) – Ta důvtipná babka se nezastavila ani na okamžik; zatímco si rychle přejela zástěrou přes hořící tvář, opáčila stejně přátelsky: "Ah, i‘ dank, i‘ hab ’s eili! Mit Eng versamet i‘ mi." (tj. "Ach děkuju, já chvátám. S Váma bych to zmeškala." - pozn. překl.) A než se vlak dal do pohybu, zmizela z dohledu. Konečně jízda opět pokračuje. Se zoufalými vzdechy a steny plazí se těch pár vagonů dál, namáhavě jako vor, který musí po proudu.
Kdyby měl osamělý cestující v kupé třetí třídy alespoň nějaké tušení, podnikl by tu cestu přes nastávající tmu a sprškami promoklé silnice raději pěšky. Teď mohl vidět, kam to přivedl se svou netrpělivostí. To je z toho, že se člověk dlouho nestará o svůj domov (v originále "um seine Heimath" - pozn. překl.) a dá se od něj zdržovat živností, povoláním a sobeckým pudem – po celých dlouhých šestnácte let! Konečně však nastává den a hodina, kdy neviditelná síla chytne člověka za pačesy a ostře zvolá: "Což nechceš běžet hned teď domů a ohlédnout se po tom, co Ti tam ještě zbylo z radostí mladých let a požehnaných vzpomínek a – po své staré matičce, která Tě věrně a s bolestí očekává?" I bičován onou mocí se ten člověk střemhlav sebere, letem opouští i to nejslunečnější mořské pobřeží, i to všemi požitky nejbohatší velkoměsto, aby chvátal do svého zpola zapomenutého lesního domova…
Vlak už se téměř nepohybuje – to jest, člověk by málem věřil, že stojí, kdyby neviděl, jak se kameny na louce podél vlaku pomalu plouží dozadu. Cestující nenachází jedinou polohu, kterou by už nezaujal, jedinou písničku, kterou by si už nezačal pobrukovat.
Nadešla tma a noc. Černý les se teď postupně prosvětluje a – cestující je konečně u cíle. Konduktér otevírá jedinému pasažérovi dveře vagonu. Ani si od něho nežádá jízdenku a vysílá za mužem překračujícím koleje ospalé zvolání "Gute Nacht!" V nádražním domku hoří jedno jediné žluté světýlko. Cestující prochází vedle budovy východem v plotě a ocitá se na liduprázdné silničce, která vede k osadě v údolí. Silnička je nově vysypána štěrkem. Bílý štěrk a světlo hvězd dají cestu dobře vidět.
Tam dole leží domovské městečko, které opustil – je tomu už šestnácte let. Vpravo, obklopen jehličnatými stromy, se zvedá ve starobylé šedi knížecí zámek s kolosem okrouhlé věže, vlevo zřít sněhobílý ženský klášter s červenými střechami vysokých krovů, uprostřed pak leží město s těsně k sobě přivinutými starými domy, vysokým gotickým farním kostelem a třpytící se bílou plechovou střechou věže kostela svatého Jiljí (v originále "Weißblechdach des Aegidithurmes", pokud jde o Český Krumlov, kostel takového zasvěcení v něm nenajdeme - pozn. překl.).
Rychle tu byla prastará městská brána a za ní se kroky příchozího rozlehly prvními ulicemi. Jak jen to zní v nočním tichu všude kolem! A jak tísnivě úzkými se ty uličky stávají! Byly takové už před těmi šestnácti lety? Ty domy jako by všechny měly snahu dotknout se štítů těch tyčících se naproti nim.
Tak jako až dosud spěchal, začíná jít tempem stále pomalejším. Na dřevěném mostě přes temnou šumící řeku zůstane docela stát a zabloudí očima do prohlubně v říčním dně, kvůli níž se při koupání jako chlapec málem utopil. Zdráhavě kráčí dál a zamíří boční ulicí k domu, ve kterém žije bytost na světě mu nejvěrnější (v originále "das Treueste auf Erden" - pozn. překl.). Do posvátné radosti ze znovushledání se mísí mnohá obava, strach z toho, co nyní uvidí, uslyší a pocítí. To je ten trest! Šestnácte let opomenul spěchat do náruče, která ho tak dlouho usilovala obejmout – –, která ho nyní sevře pažemi možná chorobou zesláblými (v originále "die ihm jetzt krankhaft umschlingen werden" - pozn. překl.) – –!
Tu je ta malá tichá ulička! Na rohu plane petrolejová pouliční lucerna. Tady je ten malý domek s trsy květin za okny v přízemí...
Stará paní je už asi na loži; ví sice, že její syn přijede, neví však. kdy se tak stane.
Ten už klade nohu na kamenný schod před vchodovými dveřmi. Kámen má nalevo zřetelnou prohlubeň. Tam jednou usedl jako malý capart – před čtyřiceti lety (autor textu se údajně narodil v roce 1849, text je publikován roku 1895 - pozn. překl.) – hotov k cestě. Matka mu strašlivě vyčinila, a to – jak byl přesvědčen – nezaslouženě; poněvadž tu díru v nových kalhotech přece nezpůsobil on, nýbrž kláda, po které klouzal coby krasojezdec. Dotčen a zraněn ve své klukovské důstojnosti, hrozil matce, že jí uteče a půjde k paní kmotře, která ho má raději a dovede ho ocenit víc než vlastní máma a nikdy hotak urážlivě nehubuje. Matka, místo aby jí to vystrašilo – mu věnovala krátký udivený pohled, svázala nato do šátku několik kusů prádla, jeho vojenskou krabičku z tvrdé lepenky, staré boty, položila na to velký kus chleba a dala mu to všechno do ruky se slovy: "Gut geh‘!" (tj. "Dobrá, tak si jdi!" - pozn. překl.) A vyčkávala, zda ten malý neotesanec skutečně půjde.
A – on se skutečně klidil s tím uzlíčkem hrdě a nesmiřitelně ke dveřím, jejichž kliku už uměl sám stisknout; hrdě a rozhodně prošel s temným pohledem, prst v ústech, předsíní – až před vchod do domu a pyšně a vzdorně se usadil do té prohlubně v kamenném schodě. Ten vážný krok stál přece za rozmyšlení. Když nastal večer, našel v sobě přece jen trošku soucitu s matkou, o níž předpokládal, že bez něho nemůže žít, rozhodl se protentokrát přece jen jí odpustit a chtěl se vrátit – sice ještě pln hrdosti, ale nakloněn smíru, nazpátek do domu. Dveře světnice však byly zamčeny a zůstaly tak přes všechno klepání a ujišťování o vlastní znovunalezené náklonnosti. Když nic nepomohlo, schoulil se do rohu a propukl v nedůstojný, žalostný bekot, než přišla jedna sousedka a díky jejímu laskavému prostřednictví bylo dosaženo urovnání mezi matkou a hochem.
Dnes tu stojí zase – hoch značně zestárlý. Bude mu souzeno zase tak dlouho klepat? Jakkoli tiše kráčel ulicí, byly jeho kročeje přesto slyšet – snad i jeho těžký dech. Za jedním z malých květinových oken se odhrnula stranou háčkovaná záclona a za temným sklem se objevila bledá tvář. Špehýrka (v originále ",Guckerl‘" - pozn. překl.) v okně se otevřela a milý hlas, třesoucí se ovšem vzrušením, řekl ztišen do stínu před domem: "Franzi, bist Du ‘s?" (tj. "Franzi, tos ty?" - pozn. překl.) V tónu toho krátkého optání spočívala jistota: Je to on! Ovšemže je to on.
Útlá ruka podává ven klíč od domu, velký jako nějaký revolver. Stará domovní vrata se s vrzáním otevírají, nohy tápou temným průjezdem. Zatímco se otevírají dveře světnice, padá uvnitř ní k podlaze cylindr petrolejky a tříští se na kusy. Žena třesoucí se rozrušením nedokáže zažehnout světlo znovu. K tomu, aby se přiblížili jeden k druhému, ani nijaké nepotřebují. Syn přichází právě včas, aby matku zachytil pod jejíma rozepjatýma pažema, neboť po mdlém polibku se žena bez hlesu zhroutí na pohovku a pláče a blouzní v horečce –
Ta prvá čtvrthodina – po šestnácti letech – to bylo to, čeho se tak bál! Kdy cítíš srdce bušit až v krku, kdy selhává hlas a třes proniká hluboko do těla!
Za světla svíce teprve viděli jeden druhému do tváře. Matka na něm nespatřovala nijakou změnu – navzdory těm šestnácti letům.
Především musel přirozeně sníst to, co mu už dva dny připravovala. Obrovský talíř – jeho talíř s modrým okrajem – plný bramborových nudlí s mákem, zalitých sirupem, jeho oblíbené jídlo před – třiceti lety. Dnes by z toho do sebe někde jinde (v originále "in der Fremde" - pozn. překl.) nedostal ani vidličku (v originále "keine Gabel" - pozn. překl.), teď tady ale – jí to všechno s radostí.
A zatímco polyká, odvažuje se teprve prohlédnout si matčin starý obličej, přirozeně zcela kradmo a nenápadně, aby nezpozorovala, jak ho bolí spatřovat povadlost milované tváře. Kdysi plné líce jsou teď bledé a vpadlé, kdysi hnědý vlas je bílý jak sníh. Černý čepec má stále ještě obě sametové stuhy vázané do motýlku, bez něhož si matčinu hlavu nedokázal představit. A pod ním staré, milé, modré, vlídné oči. Hlas se z někdejšího výrazného altu proměnil na slábnoucí soprán; neunavovalo ji však vyprávět a ptát se – než přece jen nastal čas jít spat.
Zavedla ho do jeho malé komůrky vedle světnice. S jakou starostlivostí tu bylo všechno nachystáno! Na cihlové podlaze ležela stará pokrývka místo koberce, na posteli se nadouvaly perlově bílé peřiny (v originále "das Bett blüthenweiß aufgebauscht" - pozn. překl.), kytice polních květin ve sklenici s vodou vedle svícnu a zápalek na stole, v jehož zásuvce leží – mohl by na to vsadit – dlouhá zelená lahvinka s "jeruzalémským balzámem", zázračně účinkujícím proti všem myslitelným nemocem duše a těla, přirozeně "má-li člověk opravdovou víru". Podle neotřesitelného přesvědčení staré ženy by německý císař (tady má zřejmě autor na mysli císaře Wilhelma I. a jeho syna Friedricha Wilhelma /oba +1888/ - pozn. překl.), Billroth ani Freytag (v originále "Billroth und Freitag", ti zemřeli v letech 1894 a 1895 - pozn. překl.) nemuseli zemřít, kdyby ten balzám brali "des Morgens vier, des Abends nach dem Gebet vor dem Bettgang sechs Tropfen oder acht, so man stärkere Ueblichkeiten gespürt." (tj. "ráno čtyři, večer po modlitbě před spaním šest kapek či osm, cítí-li člověk silnější obtíže než obvykle" - pozn. překl.)
A jak ty peřiny a polštář krásně voní, po vodě z hor, zeleni luk a bělení sluncem!
Něco neobvyklého tlačí pod hlavou, ale unavený muž to nechá klidně ležet.
Tam v rohu jsou o zeď opřeny rozbité švarcvaldky, které kdysi shodil ze stěny – před třiceti lety, nad nimi prázdná ptačí klec; žlutého kanárka nechal vyhladovět – před pětatřiceti lety, když krmítko z nepozornosti nepověsil na místo, kam mohl pták dosáhnout z klece zobáčkem, ale kus dál. Ta prázdná klec na něho hledí jako výčitka; zelený hedvábný papír, který přes ní tenkrát maminka rozprostřela na ochranu před sluncem, ji dosud z jedné strany kryje.
Velká nezarámovaná olejomalba, zpodobující svatého Mikuláše, úplně ztmavla. Jen bílý vous bije dosud do očí, a ještě velká ruka, napřažená proti posteli, gesto, které jako by světec doprovázel slovy: "Schlafe! Sei froh, dass Du hier ruhen kannst nach Sturm und Noth!" (tj. "Spi jen! Buď rád, žr tu můžeš spočinou po bouřích a bědách!" - pozn. překl.) Svíce prská, jako by chtěla, aby ji někdo zhasil. Noční vzduch se dere dovnitř polootevřeným oknem. Odbíjí půlnoc, nejprve na věži městského kostela, táhle a jasně, pak na té zámecké, hluboce a slavnostně.
Ode dveří jeho komůrky se krade něco dovnitř, mezerou ve dveřích něco zní šepotem, rozespalý muž slyší milovaný hlas znovu se starostlivě optat: "Dein Polsterl hast?" (tj. "Máš svůj polštářek?" - pozn. překl.) Jaký polštářek, pomyslí si on a řekne jen: "Ja!" "Also lösch‘ schön ‘s Licht aus. bet‘ und schlaf‘ recht gut!" (tj. "Tak zhasni pěkně světlo, pomodli se a pořádně se vyspi!" - pozn. překl.) – "Ja, liebe Mutter!" – Ten polštářek – teď si vzpomněl – ho předtím tak tlačil pod hlavou; před třiceti lety nedokázal bez toho malého polštáře usnout. Tenkrát mělo povlečení vzor s růžovými kvítky. Ta už nejsou skoro vidět, jak je látka sepraná a vybledlá. Celý polštář je bledý jako matčina skráň! – Ten polštář a maminka jsou však ještě tady! Zhasíná světlo! Přitiskne hlavu k malému polštáři, pomodlí se – zase jednou po třiceti letech – a usne! Blahoslavená noc v domě matčině!


Budweiser Zeitung, 1895. č. 66, s. 1-3

Když Karl Franz Leppa (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) sepisoval někdy "mezi válkami" význačné šumavské osobnosti pro potřebu hornoplánského Šumavského muzea, neopomněl uvést ani jméno Franz Tragau, kterým je podepsán německý originál předchozího textu na stránkách českobudějovického německého listu z roku 1895. Připojil k němu jen tolik, že jde o herce, narozeného v roce 1849 v Českém Krumlově a zesnulého v rakouském Linci. Jako divadelní role, jichž byl údajně příkladným představitelem, uvádí Schillerova Valdštejna, Goethova Egmonta, janovského dóžete Andrease Doriu ze Schillerovy hry Fiesco, v níž ztvárnil i roli titulní (k ní byl předlohou skutečný hrabě Giovanni Luigi Fieschi /1523-1547/) atd.. Text fejetonu "Daheim" se objevil i v časopise "Böhmen's Deutsche Poesie und Kunst", který od roku 1891 (1895 už v 5. ročníku) vydával Eduard Fedor Kastner, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže. Psal, podle Leppy alespoň, také básně. V českokrumlovských matrikách se ke dni 17. prosince roku 1849 najde záznam o narození a křtu Franze Josefa Tragauera, který jsem nejprve nebral zcela vážně (záznamů s příjmením Tragau je kolem víc). Spatřil světlo světa v českokrumlovském domě čp. 130, který je dnes pod památkovou ochranou. Jeho otcem a jmenovcem byl diurnista (tj. písař za denní plat) Franz Josef Tragauer, syn soukeníka "daselbst" Antona Tragauera a jeho ženy Marianny, roz. Angelisové, matkou Elisabeth, dcera cínaře Franze Nikolina (rovněž "daselbst") a Anny, roz. Hájecké (v matrice Hagecky). Dívčí příjmení matčino snad odkazuje i k onomu místu synovy vzpomínky, kde svatý Mikuláš (Nikolaus, Nikolo) z nezarámované olejomalby napomíná příchozího navrátilce, aby si vážil matčiny existence. Rodiče se brali 4. listopadu 1849, tedy měsíc a dvě neděle před synovým narozením. Tomu bylo 5 let, když otec 19. dubna roku 1855 zemřel (na adrese "Obergasse" tj. Horní ulice čp. 125, dům, který už nestojí) už pod příjmením Tragau toliko čtyřiatřicetiletý na souchotiny ("Lungensucht" stojí psáno v matrice). I matčina smrt 15. listopadu 1897 (v domě čp. 161 v Kostelní ulici /Kirchengasse/, dnešní památkově význačné budově českokrumlovské hudební školy) uvádí příjmení zesnulé v matrice obojace jako "Tragau(er)". Z dobového tisku vysvítá, že Franz Tragau, narozený a pokřtěný jako Franz Josef Tragauer, byl roku 1884 hercem českobudějovického německého divadla, působil vedle toho i v tyrolském Innsbrucku a solnohradském Salzburgu, v divadelní sezóně sezóně 1889/90 také v Bratislavě, v roce 1895, kdy se o něm jako "svém" skvělém fejetonistovi "aus Krummau" zmiňuje Budweiser Zeitung, režíroval pak opravdu jako ztracený a nalezený syn několik představení divadelních ochotníků ve svém rodném městě. Zemřel 31. března 1904 v rakouském Linci, kde je i pochován

- - - - -
* Český Krumlov / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o svatbě rodičů v českokrumlovské oddací matrice
Záznam o jeho narození v českokrumlovské křestní matrice
Rodný dům čp. 130 v českokrumlovské Masné ulici
Záznam o otcově skonu v českokrumlovské úmrtní matrice

zobrazit všechny přílohy

TOPlist