logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

BERNHARD JAKOB TONKO

Rakouské mariánské kázání Šumavanům


Milí krajané!
Když tvrdá selská práce našich předků na Šumavě dopřála jim - nejspíš to bylo tak mezi senosečí a žněmi - trochu času vydechnout, chodili často a rádi na poutě, někdy i opravdu pěkně daleko. Za starých časů nejen pěšky, nýbrž dokonce i naboso! V domově mého přítele, faráře Josefa Dichtla (je jako básník rovněž zastoupen na internetových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), původem ze statku zvaného "Josefn" v Polečnici (Neustift) u Polné (Stein), opatrovali až do vyhnání koženou brašničku, které se říkalo "Mariazellertaschen", ve které se nosíval proviant na dlouhou poutní výpravu za štýrskou Matičkou Boží tam v Mariazell: špek, chleba a řádně trvanlivý "černý" moučný knedlík.
Zvu vás dneska k takové pouti po našich milých a důvěrně nám známých poutních místech tam na Šumavě - alespoň v duchu konané - ve které nám nebrání nijaké závory, nijaké zátarasy z ostnatého drátu a nášlapné miny, k níž nepotřebuje pas ani vízum. Každý z nás se může dnes ve vzpomínce vydat na svaté místo, kde snad před více než půlstoletím seděl u nohou Naší Milé Paní (v originále "zu Füßen Unserer Lieben Frau" - pozn. překl.), znaven dalekou cestou po kamenité venkovské silničce - avšak se zázračným mírem v srdci. A když ho třeba přece jen trápila nějaká bolest, vypověděl ji tu Matičce Boží a s Její útěchou se poté zas navracel domů.
Vzhůru tedy na cestu přes Mühlviertel směrem tam k domovu. Nad řekou Malší (Maltsch) leží blízko při Dolním Dvořišti (Unterhaid) líbezné poutní místo Svatý Kámen (Maria Schnee beim Heiligen Stein). Znám to tam z chlapeckých let i já, poněvadž mí rodiče pocházejí z těch končin. Vedle kostela stojí kaple postavená na velkém žulovém balvanu, v půli rozpadlého vedví, tak na šířku jednoho lidského kroku. Až bude jednou ta mezera široká natolik, že tudy bude moci projet naložený vůz, pak není daleko den Posledního soudu, praví staré lidové podání.
Kousek odtud prýští ze země čerstvý pramen, kterému se přisuzuje mnohá léčivá síla.
Hleďte tu, milí krajané, na něco skutečně zvláštního a pozoruhodného u tolika poutních míst tam doma: jak začasté znova stojí ta místa uctívání Matky Boží při nějakém "svatém kameni" či prameni léčivé vody. Stejně tak pozoruhodná je skutečnost, že náš šumavský lid (v originále "Waldvolk" - pozn. překl.), který tak ctil Matku Všeho života, byl mezi německými kmeny ten ze všech nejplodnější, obdařen největší životní silou a také nejhojnějším požehnáním vlastního potomstva, jemuž děti ještě doslova, říkalo se přece ne nadarmo německy "Kindersegen", značily to největší z požehnání Božích.
Zdá se existovat jakási tajemná souvislost mezi těmi žulovými balvany, uctívanými tu ostatně od pradávných časů, s tajuplnými prohlubněmi v nich, s veškerou jejich tvrdostí a neoblomností, trvanlivostí a spolehlivou nosností, mezi vírou v léčivou sílu těch průzračně čistých pramenů, symbolů života vůbec, mezi uctíváním Svaté Matky a pokorou před darem života v podobě vlastních dětí.
Putujeme teď od Svatého Kamene přes Malonty (Meinetschlag), Velký a Malý Jindřichov (Heinrichschlag), dál přes Hojnou Vodu (Heilbrunn) až k poutnímu místu Dobrá Voda (Brünnl) u Nových Hradů (Gratzen). I tady nacházíme zvláštní spojitost mezi uzdravující silou vodního zdroje a úctou k Matce Boží. Jak daleký a krásný byl odtud výhled na širou jihočeskou zemi ("das weite südböhmische Land") s jejími německými i českými vesnicemi až k Budějovické pánvi ("die Budweiser Ebene").
Obrátíme-li však svůj krok od Svatého Kamene směrem k západu, přicházíme hned kus za staroslavným cisterciáckým klášterem Vyšší Brod (Hohenfurth) k půvabnému lesnímu kostelíku Panny Marie odpočívající na kameni (v originále "Maria Rast am Stein" - pozn. překl.). Také zde se nachází v samé svatyňce asi dva metry vysoký žulový balvan, vykazující dva mělké otisky. Tam měla Boží Matka s Jezulátkem, jak se vypravuje, kdysi odpočívat. Tvrdý kámen prý kvůli nim změkl na heboučký polštářík, v němž jsou dodnes patrny prohlubně po znavených údech a nohou Matky Páně.
Dál do nitra kraje stojí prastaré a veleslavné mariánské poutní místo Kájov (Gojau). Putujeme-li z Krumlova (v originále "Krummau", má být vlastně správně Krumau - pozn. překl.) starou cestou přes Kvítkův Dvůr (Favoritenhof) do Kájova, jdeme i přes ves jménem Kladné (Kladen). Blízko ní se spatřuje kámen a v něm čtyři zřetelné stopy nohou. Měla tam jednou odpočívat žena s nůší trávy. Chtěl ji z toho místa unést sám ďábel, ale ona prý zavolala o pomoc k Matičce Boží Kájovské, která se tu zjevila a satanáše zapudila. Stopy po nohou obou žen však v kameni zůstaly. - V roce 1469 byl starý kájovský kostel husity zničen. O to krásnější a výstavnější byl tam znovu zbudován a je s veškerou nádherou svých uměleckých pokladů důstojným milostným trůnem Mariiným.
Na cestě z Kájova do místa světoznámých pašijových her v Hořicích na Šumavě (Höritz) leží ves Kladenské Rovné (Ruben). V blízkém lese je opět k vidění kámen, ve kterém zůstaly hluboké otisky stop. Lidové podání je tu připisuje svatému Wolfgangovi.
Přes Hořice na Šumavě, Mokrou (Mugrau) a Hůrku (Stuben) dorazíme do Horní Plané (Oberplan), rodiště největšího básníka naší Šumavy, totiž Adalberta Stiftera. Zachoval nám ve svém díle i pověst, která se váže ke vzniku poutního kostelíka "na Dobré vodě" hned nad obcí. Je odtud daleký výhled do údolí a v něm na srdce Vltavy (v originále "auf das Herz des Böhmerwaldes", tj. srdce Šumavy! - pozn. překl.), které tu řeka vykreslila v zelených lukách. Jednomu slepci - vypráví Stifter - se měla zjevit ve snu Matka Boží a ukázat mu pramen, kam si má jít vykoupat choré oči. Slepec se dal dovést na místo, které spatřil ve snu a když ponořil jedno a pak i druhé oko do křišťálově jasné vody, která tu ze země vyvěrá, zázrakem prozřel. Z vděčnosti tu byla zřízena svatyně ke cti Naší Milé Paní a tisíce zbožných Šumavanů (v originále "Abertausende aus dem Volk der frommen Wäldler" - pozn. překl.) sem k Ní přicházely o pomoc v tolikeré životní nouzi.
Pod divokými skalisky při vrcholu Stožeckého vrchu (Tussetberg) stojí vedle prudce vystřelujícího lesního pramene malá dřevěná kaple, k níž putovali lidé od Českých Žlebů (Böhmisch Röhren), Volar (Wallern) a celého údolí horní Vltavy (Oberes Moldautal). V tichu horského lesa, kde se ozývá jen monotónní hlas vody prýštící z kamene, nacházelo mnoho z nich před obrazem Požehnané mezi ženami (die Gebenedeite) novou sílu pro život, obtížený strastmi.
Na západní Šumavě (v originále "im Oberen Wald", tj. "horní" Šumavě - pozn. překl.) byl ovšem nejznámějším poutním místem kostel Panny Marie Sněžné (Maria-Schnee) u Kašperských Hor (Bergreichenstein). Také on je opředen pověstí o jednom tyrolském řezbáři, který tudy nesl do Klatov (Klattau) vlastníma rukama zhotovenou sošku Madoninu. Na místě při prameni u pozdější a dodnes stojící kaple, zvané zdejšími lidmi "Grandlkapelle" těsně před "Horami" (v originále "Berg", jak se "Kašperkám" zkráceně říkalo - pozn. překl.) se zastavil ke chvilce oddechu. Když ale chtěl pokračovat v cestě, nedokázal náhle sošku uzvednout, jak byla těžká. Bylo mu dopřáno pokračovat s ní v cestě teprve poté, až učinil slib, že tu zřídí mariánskou kapli. K ní putovaly za Madonou Klatovskou, která tu byla vystavena, takové davy Šumavanů z dalekého okolí. zejména v den svátku Panny Marie Sněžné 5. srpna, že brzy nad zmíněnou kaplí musel být zbudován větší kostel. I tady vyvěrá ze země pramen, pomáhající zejména v léčení očních neduhů. O skutečnosti, že se však přímluva Mariina ukázala být účinnou i v případech jiných, svědčily početné berle, které tu odložili nemocní, poněvadž jim na zpáteční cestě domů nebyly už třeba.
Jméno Dobrá Voda (Gutwasser) nese nádherný barokní poutní kostel Bolestné Matky Boží, svou Dientzenhoferovou kupolí zdaleka viditelný na východ od Budějovic (Budweis), do jejichž roviny se soutokem Malše a Vltavy shlíží.
"Puteus aquarum vivendi", tj. "studnice s pramenem vody živé" (v originále "Brunnquell des lebendigen Wassers" - pozn. překl.), nazval před 301 lety jeden dominikán svou knihu, ve které sepsal historii zázračného obrazu budějovického kostela Obětování Panny Marie (v originále "Marienkloster" - pozn. překl.). Jde o kopii Ochranitelky Němců v lombardském městě Miláně a dostala se v 15. století sem do Budějovic. Téměř půl tisíciletí byl ten obraz středobodem vroucí mariánské úcty. Ukazuje Marii Pannu jako mladou dívku (v originále "als Jungfrau" - pozn. překl.) v dlouhém modrém šatu zdobeném zlatými klasy (některé prameny hovoří dokonce o dětsky dívčím vzezření, kde jenom klasy značí budoucí plodivou sílu panenského ženství - pozn. překl.). Na šíji má zářivý zlatý šperk, proud jasných vlasů dlouze splývá s ramenou a zad. Tak stojí zázračný obraz na hlavním oltáři nad zlatým svatostánkem a tak i v podobě tří kamenných soch před Lineckou, Vídeňskou a Pražskou branou (das Linzertor, das Wienertor, das Pragertor), jak je tam dali postavit zbožní předkové občanů budějovických, chránila Nejvyšší Paní (die Hohe Frau) v šatě se zlatými klasy (zvaná také Madona s klasy a v tomto případě Madona budějovická - pozn. překl.) jejich město ze všech světa stran (zejména prý před morem ovšem - pozn. překl.).
Náš osud, milí krajané, řekněme klidně i řízením rukou Božích, dal nám tu v Rakousku (kázání bylo proneseno v roce 1966 v Sankt Martin u Lince (Linz/) nalézt nový domov. I tady stojí všude mariánské svatyně, jako třeba nedaleko odtud na Pöstlingbergu (hned nad Lincem - pozn. překl.) či v Maria Taferl nad Dunajem (dál k východu u Persenbeugu a Ybbsu - pozn. překl.). Také sem přece Šumavané už odedávna znovu a znovu rádi putovávali. S kolika jen krajany se přece lze i nyní potkat u Magna Mater Austriae, tj. u Velké Matky Rakouska v Maria Zell!
I když nám je dnes hrozivou hranicí uzavřena tu odtud cesta k pouti za Marií Utěšitelkou v Dobré Vodě u Nových Hradů a v Kájově, s Matkou veškeré milosti se můžeme setkat také zde v zemi, kde žijeme. I tady nám poskytuje útěchu a sílu v našich starostech. Obracejme se k Ní jen často s veškerou důvěrou!

Netřeba snad připomínat, že v originále kázání jsou všechna ta místní jména jen německy: vždyť bylo určeno lidem, kteří odtud přišli, přesněji vzato byli vyhnáni právě proto, že hovořili tím jazykem. Kněz, který k nim promlouval rodnou řečí, nebyl sám ze Šumavy. Na obálce knihy, do níž byl vložen i dvoulist s tímto textem, příležitostně určený zřejmě k nějakému krajanskému poutnímu setkání, je zachycen jeho autor při setkání s papežem Janem Pavlem II. a měli si co povědět. Páter Bernhard Jakob Tonko se narodil totiž 4. března 1912 ve slezské Opavě (Troppau), tehdy ještě jazykově převážně německé. Budoucí prvý "slovanský papež" sice až v roce 1920 v už samostatném Polsku, ale rovněž v jeho předtím rakouské části (ve Wadowicích cestou z Českého Těšína do Krakova). Nezapomeňme, že osobním heslem Karola Wojtyly (jako bychom v tom jméně slyšeli české Vojtěch) bylo mariánské Totus tuus (Celý Tvůj). Tonkovi rodiče navíc sem do Opavy přišli z druhého konce "rakouských Čech", tj. ze Šumavy, jak je ostatně v synově kázání výslovně zmíněno. Po absolvování obecné školy a reálky v rodném městě studoval mladý Jakob Tonko dva roky v Praze chemii na německé technice, poté však 1932 vstoupil do řádu augustiniánů eremitů, přijal řádové jméno fráter Bernhard a do roku 1937 pak se věnoval studiím teologie, než byl rok před záborem Sudet vysvěcen na kněze. Po roce 1938 byli sudetoněmečtí kněží z Prahy vesměs přeloženi jinam, on do augustiniánského kláštera v České Lípě (Böhmisch-Leipa). Stal se jeho převorem a unikl tak vojenské službě, ovšem v roce 1946 se i on stal obětí vyhnání. Působil jako duchovní mezi vyhnanci a uprchlíky ve Vídni (1946-1953), kde byl 1. ledna 1959 jmenován tamní biskupskou konferencí generálním tajemníkem rakouské Charity (Caritas). Za své zásluhy v roce 1968 (kolik právě toho roku prošlo asi Vídní uprchlíků z českých zemí!) získal Velký čestný zlatý odznak za zásluhy o Rakouskou republiku. V roce 1974 byl biskupskou konferencí jmenován národním ředitelem duchovní péče o cizince a pět let nato pověřencem rakouských biskupů pro Evropský pomocný fond. Dne 28. dubna 1982 v bavorském Mnichově skonal, pohřben je však v kryptě loretánské kaple kostela augustiniánů ve Vídni, kde po válce celou řádovou komunitu pomáhal s mnichy z bývalých "Sudet" obnovit.

- - - - -
* Opava / † Mnichov (BY) / † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Primice roku 1937 ve Staffelsteinu
Za putování v horách
Tady ve vídeňském klášteře sv. Augustina je pochovánTady ve vídeňském klášteře sv. Augustina je pochován
Jeho nekrolog v krajanském časopise
Barokní kaple nad léčivým pramenem u Svatého Kamene

zobrazit všechny přílohy

TOPlist